Deméteřin deník

 V našem domě

Vzduchem se snáší první sníh letošní zimy.Pomalu nastává noc,ale přesto jedna chlapecká postava zůstává sedět na lavičce v parku.Tato postava v ruce drží fotku.Jedinou fotku,kterou měl a byl na ní on.Je na ní on a ještě jedna postava oblečená v černém.Tato fotka je jediná na,které se ta postava směje.

On tu sedí a čeká,přesně tak jak slíbil.Každý den tu sedá a čeká.Čeká až se ta osoba v černém vrátí.Je pro něj těžké se celý den přetvařovat a být pořád nejlepším studenem.Ale i to slíbil.

Slíbil,že bude čekat na to až se vrátí a také slíbil že bude pořád tím nejlepším studentem.

Chlapec zvedne oči od fotky a zadívá se na nebe.Natáhne ruku do které spadne sněhová vločka.Zadívá se na ní.Dívá se,jak ta vločka roztává.

Čísi ruka mu dá na jeho dlaň rudou růži.Podívá se kdo mu jí dal a chtěl se zeptat,kde jí vzal.Když se podíval do tváře toho neznámého,tak neviděl nic,protože tvář té neznámé chlapecké postavy,byla zahalená ve tmě,ale přesto věděl kdo mu jí dal.Poznal to.Jeho srdce to poznalo.Slonil hlavu,aby skryl své slzy,které mu začali téct po tvářích.

Postava ho chytla za bradu a tím pokynula,aby se na něj podíval.Druhou rukou mu slzy setřel,ale mněl sto chutí udělat něco jiného ale nesměl.Nikdo nevěděl co cítí k tomu chlapci na lavičce.Všichni i on si mysleli že jsou jen přátelé,ale on k němu cítil něco jiného než přátelství.

„Pojď semnou chci ti něco ukázat a určitě už mrzneš“vybídl chlapce na lavičce aby šel s ním.Neřekl mu kam jdou a ani se na něj nepodíval.Nechtěl aby v jeho očí poznal vzrušení a lásku.Ano lásku.

Po několika minutách došli do ulice,která měla krásné jméno.Jmenovala se Blue Rose (modrá růže).Vedl ho dál ulicí a pořád se na něj nepodíval.Až najednou se zastavili před krásným domem z velkým dvorem a s velkou zahradou.Neznámý otevřel branku a naznačil chlapci aby vešel dovnitř,že se mu nic nestane.On vešel dovnitř a opodál se zastavil aby počkal na neznámého.Věděl kdo to je ale nechtěl to prozradit.

Došli až ke dveřím.Neznámý odemkl a otevřel dveře.Z chodby se linulo teplo.Oba vešli dovnitř.Sundali si bundy a šli dál.Zastavili se až v obýváku s krbem,který byl zapálený.

Neznámí se na něj poprvé podíval.Podíval se mu do očí.Teď jeho tvář viděl.

Odvrátil své oči,aby v nich neviděl odpověď na otázku na kterou se zeptá.

„Kuramo nechtěl by si tu semnou bydlet?Tento dům je pro jednoho moc velký“z prosebným výrazem se na něj znovu podíval.Chvíli bylo nepříjemné až dusivé ticho ale pak se ozvali tři slova z úst chlapce,který byl osloven.

„Ano,moc rád“tyto slova stačila aby se neznámému rozzářili oči.Oddychl si.Doufal v tuhle odpověď ale nevěděl jestli by to on opravdu přijal.

„Děkuju ti“první poděkování,které za celý život vyslovil.Sedl si na pohovku a pokynul mu aby se taky posadil.On se posadil na křeslo,které bylo naproti neznámému.

„Ale mam dvě podmínky“řekl na rovinu a čekal na reakci neznámého.

„J….ja….jakou?“neznámému selhal hlas.

„První zní: předtím než zmizíš na dlouhou dobu což znamená na několik dní,tak mi to řekneš a k tomu mi řekneš kdy se vrátíš“nadechl se a pokračoval“druhá zní:na té zahradě si budu moc pěstovat cokoli mně napadne.Platí Hiei?“podíval se na něj a v očích měl že sním ani zanic nehne.

Hiei si oddychl.Myslel si že to bude něco hrozného.

„Dobře souhlasím a teď pojď ukážu ti tvůj pokoj“vstal a vyrazil ke dveřím.Kurama ho hned následoval.Vyšli do prvního patra.Šly chodbou až se zastavili u dveří,které byly přímo uprostřed chodby.Hiei otevřel dveře a vešel dovnitř.Hned po něm vešel do pokoje i Kurama.

Ten zůstal stát ve dveří odkud měl krásný výhled na celý pokoj.V pokoji byla veliká knihovna kde byli ty nejrůznější knihy,v rohu byl psací stůl i s počítačem,byly tam zabudované skříně,po stěnách byly obrazy a celému tomu pokoji vévodila velká postel,která byla přímo uprostřed pokoje.

„Líbí se ti tvůj pokoj?Já sem nevěděl,jak chceš mít pokoj,tak sem to udělal podle sebe“řekl Hiei,který stál vedle Kurami.Neviděl mu do očí,tak nemohl poznat jestli se mu to líbí nebo ne a tak dodal„pokud se ti to nelíbí můžeš to tu přestěhovat a….“nedořekl větu protože ho přerušil Kurama.

„To je nádhera“usmál se na Hieiho,který se cítil nesvůj.

„To jsem rád.Můžeš se sem nastěhovat kdy chceš“prohodil aniž by na sobě dal znát že je šťastný.

„Tak co třeba hned?“zeptal se Kurama a tím Hieiho zarazil.To nečekal.Ne tak rychle.

„Do…dobře.Klidně hned,ale v čem budeš spát?“zeptal se zvědavě Hiei.Kurama se zamyslel.

„No tak to nevím.Nepůjčil by si mi něco?“ otočil se na něj Kurama.V tom se zase zamyslel Hiei.Najednou z ničeho nic vešel z pokoje a zamířil do jiných dveří.Kurama šel za ním.Vešel do podobného pokoje jako je ten jeho.Našel Hieiho jak se přehrabuje ve skříni.Kurama si zatím sednul na postel a čekal co Hiei najde.

Po několika minutách vytáhl Hiei hlavu ze skříně a zadíval se na Kuramu.Potom co si ho pozorně prohlédl strčil hlavu nazpátek ze slovy: „NE,to by mu neslušelo“.Když to řekl tak se na něj Kurama podíval a přemýšlel proč to řekl.

Asi po čtvrt hodině znovu vytáhl hlavu ze skříně ale to už něco držel v ruce.Je to sněhově bílá košile a černé kalhoty.Hiei se na to zakoukal a na tváři se mu mihl úsměv.Ten úsměv Kuramu rozhodil.Nikdy ho neviděl usmát se.Natolik se zamyslel že si nevšiml že na něj Hiei mluví.

„Halóóóó!!!Země volá Kuramu!!“řval Hiei kousek od Kurami.Kurama se na něj podíval a usmál se.

„Promiň zamyslel jsem se.Říkal jsi něco?“znovu se na něj nevině usmál.Hiei si jen povzdechl a hodil mu na nohy oblečení.Kurama si to vzal do ruky a začal si to prohlížet.

„No nic jiného tví velikosti nemam“řekl uraženě Hiei když uviděl Kuramův pohled.Kurama si začal rozepínat knoflíčky na košili co už měl na sobě.Hieimu se zatajil dech.Tohle ho úplně zarazilo.Nikdy nečekal že by se před ním Kurama začal dobrovolně svlékat.No jedině ve snech ho to napadlo ale toho svlékal on.Hiei si povzdychl a vyšel z pokoje.

Kurama si všiml že když si začal rozepínat knoflíčky tak že Hiei ztuhl.Když si sundal košili tak se mu v hlavě urodil jeden bláznivý nápad.

„No mohlo by to vyjít aspoň by byla sranda“povídal si pro sebe.

V hlavě se mu urodilo,že k němu asi Hiei asi cítí něco hlubšího než přátelství tak že by si sním trochu užil a pak ho nechal.Usmál se.

Vešel z pokoje z roztomilém úsměvem a z rozeplou košilí.Zamířil do obýváku kde seděl Hiei.Tichounce vklouzl do pokoje a přešel ke křeslu kde seděl Hiei.Klekl si k němu ze zadu a objal ho.Hlavu si položil na jeho rameno.Hiei ztuhl.Nevěděl co se děje ani co se má stát.

„Hiei tolik si mi chyběl.Stýskalo se mi po tobě“řekl laškovně do Hieiova ucha.Kousl ho do ušního lalůčku a poté zraněné místo políbil.Hiei se mu vymanil z náruče a vyskočil s křesla.

„Co…co to děláš Kuramo?“řekl mu ale hlas měl zastřený touhou.Kurama si stoupl,obešel křeslo a zamířil si to přímo k Hieimu.Hiei začal pomaličku couvat.Couvá a couvá až narazí do zdi.Kurama k němu přijde a levou nohu mu dá mezi nohy a levou rukou mu dá oboje jeho ruce nad hlavu..Skloní se k němu a jemně ho políbí na rty.

 Jazykem si snaží dostat do Hieiho úst.Po chvíli je Hiei sám pootevře a toho Kurama využil.Rychle jazykem vplul do Hieiových úst a začal je zkoumat.Zkoumal každé místečko v jeho puse.Mezitím pravou rukou zkoumal jeho tělo.Jemně jí přejížděl po hrudi,po tom po břichu.Když mu o nestačilo tak rukou zajel pod triko.

Hiei mu zasténal do úst a začal Kuramovi a začal mu polibky oplácet.Z něžných polibků se stávali čím dál tím víc vášnivější.

Po několika  minutách se jejich rty odpojili.Kurama pustil Hieiovy ruce a odstoupil stranou.

„Dobrou noc Hiei a krásné sny“řekl mu a vešel z obýváku a zamířil po schodech nahoru do svého nového pokoje.

Když vešel do pokoje a zavřel dveře sesunul se k zemi.Ruku si dal na ústa.Prastama je pomalu objížděl.Ještě pořád cítil chuť jeho úst.Zavřel oči a přestavoval si co by dělal dál.Představoval jak mu pomalinku až mučivě pomalu sundaval triko.Hrál by si s jeho bradavkami dokavad by neztvrdli.Pak by polibkama sjížděl níž a níž.Až by se dostal k lemu kalhot.Pomalu by rozepínal pásek.Pak knoflík zip.Sundal by mu kalhoty a pak….

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

Kurama se rychle postaví na nohy.Přejde k posteli a rychle si sundal kalhoty a košili a vlezl do postele.Překryl se jen k pasu a začal dělat že spí.

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

Další zaklepání,ale Kurama se nehnul dělal že spí.

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

A další ale Kurama se znovu ani nehne.Zaslechne jak se otevírají dveře a někdo stoupí.On věděl že je to Hiei.Taky kdo jiný by to byl?

Hiei přešel ke Kuramovi.Sedl si na kraj postele a natáhl ruku k jeho obličeji.Jemně jako motýlek ho pohladil.Kurama se trochu zavrtí a otočí se tak,aby obličej i hrudník směřoval k němu.Do očí mu spadli vlasy.Tak Hiei znovu natáhl ruku a ty neposlušné vlasy mu dal za ucho.

„Asi sem tě nemněl prosit aby si se sem nastěhoval.Jak to teď zvládnu být od tebe takoví kousek a nesmět se tě dotknout?Dobrou noc Kuramo a hezké sny“sehl se a dal mu polibek na tvář.Vstal a odešel.Když Kurama uslyšel jak se zavírají dveře tak se otočil nazpátek na záda.Levou ruku si dal na čelo a zadíval se do stropu.

„Co to semnou je.Vždyť já sem na holky a ke všemu mám Ayame,takže by mě tohle nemělo vzrušovat.Ale je pravda že mně Ayame už nevzrušuje od doby co Hiei na takovou dobu zmizel.Že bych se do Hieiho za…zamiloval?Ne to není možný ale ty jeho rty jsou tak jemné a sladké…DOST!!!Mám Ayame a na to nemůžu a nesmím zapomenout!“povídá si sám pro sebe.Však nevěděl že ho za dveřmi někdo poslouchá.Poslouchá ho Hiei.Když slyšel to slyšel tak se mu zhroutil celý svět.Otočil se a odešel do svého pokoje.Lehl si na postel a už nedokázal zadržet svoje slzy.Jedna za druhou mu tekli po tváři na černé saténové povlečení.Najednou uslyšel že se u Kurami otevírají dveře,pak ty lehké kroky a otevírání jeho dveří.rychle zavřel oči a začal dělat že spí ale i přes to že mněl zavřený oči tak se slzy nezastavili.Volně tekly po tváři dolů.Ucítí že se mu někdo posadil na okraj posteli.Podlé vůně poznal že je to Kurama.

Když tam tak Kurama seděl a koukal se mu na záda.Měl chuť si lehnout vedle něho,obejmout ho a do rána ho nepustit.Najednou ucítil,jak se Hiei otáčí.Zahleděl se na jeho spící tvář,když uviděl že mu po tváři tečou slzy tak ho bodl u srdce.Každá slza ho bodala čím dál víc.Už o nevydržel.Sklonil se k němu a políbil ho na tvář kde právě tekla další slza.

„Neplač můj maličký.Nikdo ti neublíží a ni já ti neublížím.To se radši sám zabiju“další slza ztekla po Hieiově tváři a tak Kurama pokračoval dál „no tak neplakej má lásko vždyť…“to už Hiei nevydržel rychle se posadil a dal Kuramovi pěstí do tváře.Kurama se zadíval do jeho očí,kde uviděl bolest,nenávist,strach a mihla se tam i láska.

„Co to kecáš?!Vždyť máš u Ayame tak si jdi utěšovat jí a mně nech na pokoji!“zařval Hiei a přitom se díval Kuramovi přímo do očí.

„Jak víš o Ay…“snažil se Kurama něco říct ale Hiei ho přerušil.

„Vypadni.Vypadni z mého pokoje i z mého srdce!!“začal znovu řvát a znovu mu začali téct slzy na tvářích.Ruce svíral v pěstí a měl chuť se vrhnout Kuramovi do náruče,aby ho utěšil.

Kurama se na něj nevěřícně díval.Chápal ho.Zradil ho.Tak se zvedl s postele a odešel ke dveřím a tak ho zastavil Hieiho hlas.

„Doufám že je ti jasné že zde nebudeš moc bydlet.Tak tedy sbohem Kuramu a to na věky“řekl mu a Kuramu tyto slova ranili ale tak jak nikdy nebil.Taj to je horší než fyzická bolest,kterou kdy zažil.Když Kurama zavíral dveře řekl to co měl na srdci.Řekl: „Sbohem má lásko a odpust“tyto slova zase ranili Hieiho.Když Kurama zavřel dveře od Hieiova pokoje sesunul se podél zdi k zemi a začal plakat.Nikdy by si nepomyslel že k němu něco cítí,vždyť byli hodně dlouho nejlepšími přáteli a teď všechno co mezi nimi bylo nebo mohl být on svou hlouposti zničil.Popravdě se mu ani nediví že tohle udělal.

Kurama vstal a odešel do pokoje kde měl bydlet.Lehl si a pokoušel se usnout a po několika minutách usl.Zdálo se mu o Hieimu.O jeho rtech,očích a po jeho úsměvu.Už to nemohl vydržet tak se trhnutím probudil.Když se probudil podíval se na hodinky aby zjistil kolik je.

„Ach jo.Je teprve půl sedmé ale radši bych měl vstát abych se nemusel setkat s Hieim.Nechci mu ještě něco způsobit už stačí to že sem zradil jeho lásku ke mně“Povídal si a přitom vstal z postele.Kurama byl tak zamyšlený že si nevšiml že si bere to oblečení,které dostal od Hieiho.Když si to po chvíli uvědomil neměl chuť se převlíkat,tak si vzal svoje oblečení do ruky a vyšel z pokoje.Pomalím loudavým krokem se vydal k venkovním dveřím.Prohlížel si všechno.Chodbu,kuchyň prostě všechno ale před obývákem se zastavil.V hlavě se mu znovu přehrála včerejší noc.To jak ho obejmul,to jak ho přitlačil ke zdi a pak se k němu nalepil,jejich polibek který se stával čím dál tím víc vášnivější a pak o co se stalo v Hieiově pokoje.

Vešel do obýváku a na stole našel blok a tužku.Nevěděl proč to tam je ale využil toho.Vzal si to do ruky a začal psát.

„Milý Hiei,

Doufám že mi to odpustíš ale musím ti říct pravdu.K Ayame nic necítím už od doby co si na tak dlouho zmizel.Každý den sem seděl na té lavičce a čekal na to až tě znovu uvidím,až znovu uvidím tvé krásné oči.Přiznám se že teprve kdyže sem tě uviděl plakat sem si opravdu uvědomil co k tobě cítil.Doufám že ti to jednou budu moci říct přímo do očí.Miluju tě Hiei.Ano opravdu tě miluju a doufám že mi to co sem ti udělal odpustíš.Budu tady pro tebe na věky.

Sbohem má lásko  Kurama „

Tento dopis přeložil a na vrchní stranu napsal Pro Hieiho.Postavil se a naposledy se podíval po domě.Odešel ven a podíval se do Hieiho okna.Naposledy naznačil že mu posílá polibek.Otočil se a odešel.Šel pomalu přes město.Byl tak zabraný do upomínek na Hieiho,že si nevšiml že za ním běží Ayame a volá na něj ať na ní počká.Když ho do běhla chytla ho za ruku a škubnutím ho zastavila.

„Ahoj Ayame,chceš něco?“podívá se na ní.Ani jí nepolíbí ani se a ní neusměje.

„Co je s tebou Kuramo?Ty už mně nemiluješ?“jedna otázka zádruhou.Kurama to už nevydrží a tak na ní vyjede.

„Ne Ayame nemiluju tě a to už nějakou dobu“vykřikl na ní a ani si nevšiml že za ní stojí její kamarádky.Vytrhl se jí,otočil se a odešel.Nechtěl na ní být hnusný ani takhle se rozejít ale mněla ho nechat na pokoji.Po chvíli přišel domů a šel přímo do pokoje ignorujíc že na něj máma volá ať se jde nasnídat.Jen se na ní podíval,smutně se na ní usmál a zalezl do svého pokoje.Přešel do koupelny a oblečení co měl v ruce hodil na zem pak šel  do koupelny osprchovat se.Svlíkl se a stoupl si pod vlažnou vodu.

„Zlatíčko si v pořádku?“zeptala se starostlivě jeho máma netušící,že se její syn zamiloval do svého dlouholetého kamaráda.Kurama se zády opřel o ledovou stěnu, přemýšlel nad tím co bude dělat,když nemůže být s Hieim.

„Ne mami sem v pořádku“zalhal jí přece se nemusí trápit i ona.Taky nemusela vědět že to co teď zažil ho málem zabilo.

„Přinesu ti jídlo do pokoje.Hádám že si se rozešel s Ayame.Se ani nedivím neměla sem jí ráda“řekla mu ale to už zavřela dveře ani nečekala na Kuramovu odpověď.Kurama zavřel oči a znovu viděl,jak se Hiei usmívá i to jak plakal.

Ještě dlouhou dobu tam seděl pod tekoucí sprchou.Pak vylezl a vzal si na sebe věci v kterých přišel domů.Nechtělo se mu brát nic jiného na sebe.Když vešel z pokoje na stole uviděl jídlo.Přešel k tomu jídlu snědl ho a lehl si.

Po dvou hodinách přišla jeho matka znovu do pokoje.Nejdřív se podívala na prázdný talíř a pak na Kuramu.Přisedla si k němu.Dala mu ruku na čelo.Zhrozila se.

„Ježiši Kuramo ty celý hoříš.Dokavaď se neuzdravíš nevylezeš s postele a do školy taky nejdeš.A žádný námitky“začala jeho máma protože věděla že by mněl námitky protože on nerad zameškává školu.

„Mami moc rád zůstanu doma“řekl jí to co byla pravda.Nemněl sebe menší chuť někam chodit.Aspoň nemusel vidět Hieiho ani Ayame.No i když by Hieiho rád viděl a rád by ochutnal jak zrovna teď chutnají jeho rty.

…:::Mezi tím u Hieiho doma :::…

Hiei se probral někdy k desáté ráno.Šel do kuchyně a v hlavě si přehrával to co se v noci stalo.Polibky,to jak přišel ke Kuramovi do pokoje i to co říkal.Znovu mu ukápla slza.Setřel si jí rukávem černé košile co si vzal.Vzal si rohlík s máslem a přešel do obýváku,kde na stole na šel dopis který byl adresován jemu.Když si ho přečetl znova se mu v očích objevili slzy.Dopis a slova v něm mu zarazili ledovou dýku přímo do srdce.Nečekal by že mu to napíše,když má tu Ayame.

Dopis hodil do krbu.Lehl si na pohovku a začal Přemýšlet co má udělat.Má za ním jít nebo na něj navěky zapomenout.Neznal odpověď i když jí chtěl znát.Pod víčky mu začali téct slzy.

Po několika hodinách přemýšlení znovu usl.

Asi po hodině ho probudil telefon.

„Sakra ať je to kdokoli tak přísahám že ho zabiju“vyštěkl Hiei,když ho telefon probudil ze snu,který se týkal Kurami.

„Halo??Kdo je to?“snažil se říct co nejklidněji.

„Halo Hiei to jsem já Yusuke.Nechceš s námi zajít za Kuramovu?Je nemocný“žvaní Yusuke jedno přes druhé.Hiei vykulil oči.

„Ne nejdu nemám náladu nikam chodit.Zatím Yusuke“a zavěsil.Opravdu se mu nikam nechtělo a hlavně nechtěl vidět Kuramu aspoň několik dní.

…:::Po šesti dnech:::…

„Už to není k vydržení.Musím se na něj jít podívat“řval Hiei po celém domě.Už celé šest dní neviděl jeho smaragdově zelené oči,jeho smyslné rty ani jeho překrásnou tvář.Praštil do stolu v kuchyni.

„Ale přece za ním nemohu jít když je noc,ale proč by ne už kolikrát sem u něj byl v noci“Hieimu se rozzářili oči.

Vzal si na sebe bundu a vypadl z baráku.Po několika minutách stál na stromě u Kuramova okna.Díval se na Kuramu jak tiše spí.Jak klidně spí.Na čele měl obklad.Potichu otevřel oknu a vstoupl do jeho pokoje.Rychle zavřel okno,aby Kurama ještě víc nenastydl.Sedl si ke kraji Kuramovi postele.Vzal obklad s Kuramova čela a znovu ho namočil ve vodě z bylinkami a obklad dal na zpátky na jeho čelo.Kurama pomalinku otevřel oči.

„Hiei si to ty?Co tu děláš takhle v noci?“šeptal Kurama a přitom se vrhnul Hieimu kolem krku.Hiei ho objal.Byl tak rád že ho mohl obejmout.

„Kuramo měl by si ležet a odpočívat aby ses uzdravil“zašeptal mu do ucha.Kurama ho pustil a znovu si lehl.Hiei ho přikryl,dal mu na čelo obklad a políbil ho na tvář.

„Hiei zůstaneš tu se mnou?“zeptal se Kurama který znovu usínal.

„Zůstanu tu a až se uzdravíš tak si tě odnesu do našeho domu,kde budeme jen mi dva“znovu zašeptal ale to už si ulehl vedle Kurami.ten mu dal hlavu na rameno a ruku na hruť.Kurama usnul v Hieiově objetí.

Když se ráno Hiei probudil koukl se na budík na stole.Ukazoval deset hodin ráno.Hiei jemně položil Kuramovu hlavu na polštář a sám vstal.

„Kam jdeš Hiei?“zeptal se i když měl oči zavřený.

„Neboj se zachvěli jsem tu přece tady nemůžu být když přijde tvá matka.Co bych jí asi tak řekl?“odpověděl mu ale už s úsměvem na tváři.

„Dobře máš pravdu ale než odejdeš polib mě prosím“podíval se na něj Kurama s krásným úsměvem na rtech.

„To mi nemusíš říkat dvakrát“Hiei se k němu sklonil a něžně ho políbil na rty.Vstal,přešel k oknu,podíval se na Kuramu a zamával mu.Kurama mu taky zamával.

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

Ťuk – ťuk…

„Pojď dál mamy já už jsem vzhůru“řekl Kurama.Otevřeli se dveře a jeho máma vyšla do pokoje.Kurama se na ní podíval a široce se na ní usmál.

„Vidím zlatíčko že už je ti moc dobře tady..“nedořekla protože jí Kurama skočil kolem krku.

„Mamy je mi moc a moc dobře a dnes se najím dole a bez odmlouvání“řekl jí přímo stejně jako ona řekla jemu před týdnem.Odtáhl se od ní a podíval se jí do očí.Ona mu dala ruku na čelo.

„Dobře stejnak jak se zdá už ti nic není,tak se oblékni a přijď dolů.Vyšla z pokoje a zavřela dveře.Po chvíli Kurama vletěl do kuchyně a posadil se ke stolu.

„Dobré ráno všichni“pozdravit matku,nevlastního otce i nevlastního bratra.NA všechny se smál jak sluníčko a oni se smáli na něj.Po tom co se všichni nasnídali někdo zazvonil.

„Už jdu“řekla Kuramova máma utřela si ruce a šla ke dveřím.

„Dobrý dopoledne.Já sem přišel za Kur…“nastrčil doříct protože to tam vletěl Kurama.Když uviděl stát Hieiho ve dveří vzal si bundu obul se a rychle vyběhl a vtom vzal Hieiho za ruku.

Kuramova máma se jen usmála a zavřela dveře.Kurama s Hieim se zastavili až za rohem.Kurama se hned začal rozhlížet kolem sebe a když nikoho neviděl přitlačil Hieiho ke zdi a přisál se na jeho rty.Ani nemusel držet Hieimu ruce protože se Hiei vůbec nebránil.Hiei mu dal ruce kolem krku a polibky Kuramovi oplácel.Jejich rty se odpojili protože ani jeden z nich už nemohl dýchat.

„Co takhle dojít k nám domů a tam to dokončit?Co říkáš Kuramo?“zeptal se Hiei i když dýchal jako po maratónu.

„Já říkám že je to skvělej nápad.Tak aspoň můžeme dělat víc věcí“v Kuramovejch očích zapláli plamínky touhy.

„Ta na co tu čekáme?“tentokrát se přisál Hiei na Kuramovi rty.Po chvíli se objevili před jejich domem kde chtěli spolu žít.Otevřeli dveře a rychle je zavřeli.Jejich oblečení lítalo vzduchem a přesto se jejich rty ani nachvilnku neodpojili.Nejdříve letěli  boty pak bundy.Vyšli po schodech a vrazili do Hieiho pokoje.Kurama nasměroval Hieiho přímo na postel.pomalu ho na ní položil.Teď se jejich rty poprvé odpojili.Kurama si obkročmo sedl na Hieiho a zažel ho znovu líbat.

Po té začal líbat jeho krk a občas ho slabě kousnul a poraněné místo zahojil polibkem.Hiei pokaždé když ho kousl a pak políbil na to samí místo,tak slastně zasténal.Hiei se začal zvedat do sedu a tím i Kurama.Hiei povalil Kuramu na postel a tentokrát seděl on na něm.Začal ho líbat na ústa a pak začal směřovat na krk stejně jako Kurama.Hiei začal pomalinku svlékat triko.Po minutě triko sundal úplně.S krku tedy začal směřovat k levé bradavce.Jemně jí vzal do úst a jazykem i zubama jí začal masírovat dokavad nebyla tvrdá.Když byla tvrdá přesunul se na druhou.Když i ta byla tvrdá začal sklouzávat na bříško.Najednou ho Kurama chytl za tváře a jeho rty si zvedl ke s vím.Znovu se začali líbat a to v tom se Kurama zase převalil na Hieiho.Začal mu pomalinku sundaval  triko.Když ho sundal přisál se na krk.Z krku začal směřovat k pravé bradavce.Rty,jazykem i zuby jí začal masírovat.Když byla tvrdá zaměřil se na druhou.

Mezitím rukama směřoval k pásku.Pomalu ho rozepnul a postil se do knoflíku a poté k zipu.Kurama se odtáhl od Hieiho tvrdé bradavky začal mu sundavat kalhoty i se spodním prádlem.Teď ležel Hiei před Kuramou tak jak ho pán bůh stvořil.

Kurama se k Hieimu znovu sklonil a z hrudi mířil na břicho a z břicha na podbřišek.Kuramova ruka zatím pomalu přejížděla po Hieiho chloubě.Tentokrát Hiei chytil Kuramu za ruce a přitáhl s ho k sobě.Vášnivě a přitom něžně ho políbil.

„Nemyslíš že je to nespravedliví když ty si oblečený a já nahý?“zeptal se ho Hiei ala hlas mu zastřela touha.

„Je to nespravedlivé.Co s tím uděláš?“zeptal se Kurama.I jeho hlas byl zastřený touhou.Touhou po Hieim.

V tom se zase převalil Hiei na Kuramu.Hned se zaměřil na kalhoty.Na štěstí Kurama neměl pásek takže po malé chvilince letěli Kuramovi kalhoty i jeho boxerky vzduchem.Mezitím co mu sundaval kalhoty se Hiei zaměřil na Kuramovi rty.Když i ten poslední kus zbytečného oblečení zmizel.Hiei se od Kurami odtáhl.Lehl si na bok a začal si Kuramo tělo prohlížet.Kurama se pod jeho pohledem začal červenat.Kurama se vrhl na Hieiho rty,protože už na tak malou chvilku se cítil sám a navíc mu byla zima.Kurama se na něj obkročmo sedl.

„Počkej Kuramo.Vážně to chceš?“zeptal se Hiei se starostí i touhou v hlase.Kurama se k němu sklonil a políbil ho.

„Kdybych to nechtěl tak tu s tebou nejsem“rychle odpověděl a znovu se vrhl na Hieiovy rty.Hiei začal štrachat v zásuvce.Po chvílí vytáhl nějaký gel.Zase se převalili a zase Hiei seděl na Kuramovi.

„To si tě budu muset připravit,abych do tebe mohl vstoupit.Tedy pokud ti nevadí Kuramo?řekl Hiei a políbil Kuramu na rty.

„Tak na  co ještě čekáš?“zeptal se a v hlase měl touhu i vzrušení z toho co se stane.Hiei si nevlhčil jeden prst a začal Kuramu dráždit u Kuramova anální otvoru.Pomalu jedním prstem do něj vnikl.Kurama se propnul v luk a stáhl svaly.

„Skus se uvolnit Kuramo a když se ti něco nebude líbit tak mě zaraž“políbil ho a přitom k tomu prvnímu prstu přidal druhý a po chvíli třetí.

Kurama udělal co mu Hiei řekl a uvolnil se.Když se uvolnil tak se mu to začalo líbit.Když se Hieiho prsty dotkly Kuramovi prostaty,tak se Kurama propnul v luk.Po chvíli prsty nahradilo něco jiného a většího.To už do něj začal Hiei pronikat.Pronikal do něj pomalu a ze zastávkami.Když do něj vstoupil celý tak přestal a čekal na až si na něj Kurama zvykne.Když už myslel že si na něj Kurama zvykl,tak začal pomalu přirážet.Když začal Kurama vycházet boky a začal vzdychat svíjet se rozkoší tak se tempo začalo zrychlovat.Když už Hiei začal cítit že se blíží k vrcholu vzal Kuramovu chloubu do ruky a začal s rukou pohybovat ve stejným rytmu jako on přirážel.

Jako první vyvrcholil Hiei přímo do Kuramova těla a pár chvil vyvrcholil Kurama Hieimu do ruky.Ještě chvilku zůstal Hiei uvnitř Kurami.

„Kuramo nechceš to teď zkusit ty?“zeptal se když z Kurami vyklouzl a lehl si vedle něj.Kurama se k němu otočil a objal ho.

„Ne nechci tohle mi bohatě stačí“odpověděl Kurama popravdě.Hiei objal Kuramu a políbil ho do vlasů.Hiei je oba přilil dekou,která během toho skončila na zemi.

Kurama se stoulil v Hieiho náručí a usínal.

„Miluju tě Hiei“řekl Kurama to co mu už dlouho tužil říct.

„já tě taky miluju Kuramo“řekl Hiei a znovu ho políbil do vlasů.Po chvíli oba dva usnuly v nájemném objetí.