Deméteřin deník

  Tříštivý zvuk skla se rozezníval po době.

  Sklo padalo k zemi. Z nábytku zbyli jen třísky.

  „Edwarde, odveď Bellu!“ rozkaz, který oslovený rád poslechl. Edward chytil Bellu do náruče a nesl ji pryč. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Ona byla jeho životem.

  „Emmete, udržíš ho?“ melodický hlas, který byl podbarven obavami.

  „Jasně“ sevřel pevněji svou náruč, ve které se mu kroutil Jasper. Jeho nevlastní bratr.

  „Odveď ho ven!“ rozkázal Carlisle. Emmet přikývl a táhl Jaspera otevřenými, skleněnými dveřmi, které mu otevřela Rose.  

  Vytáhnul ho ven a pro jistotu ho táhl dál do lesa, aby měl čas, kdyby to Jasper nevydržel a rozeběhl se zpět do domu.

  Když se zastavil, pustil Jaspera a díval se, jak pěstmi mlátil do kamenů.

  „Emmete?“ za ním se ozvala Rose. Emmet se na ní otočil a usmál se. Ani se nenadál a Jasper zmizel. Rozeběhl se pryč od domu. Styděl se za sebe. Nenáviděl se za svou slabost.

  „Ty zůstaň tady, Rose. Já půjdu za ním“ pronesl své přání. Rose přikývla. Cítila, že bude lepší, když nechá Emmeta jít samotného.

  Emmet se otočil a rozeběhl se za Jasperem. Nedělalo mu to ani nejmenší problémy jít stejnou cestou, jako běžel Jasper.

  Trvalo mu jen pár minut, než byl od něj jen malí kousek.

  „Jaspere! Zastav se!“ vykřikl na něj a čekal. Byl rozhodnutý ho zastavit silou, pokud bude muset.

  Jasper se zastavil. Neohledl se za sebe. Nechtěl se mu podívat do očí. Měl strach, že v Emmetových očích uvidí nenávist, odsouzení za to, co spáchal. Odsouzení za to, že byl tak slabí a nedokázal odolat.

  Na rameni ucítil Emmetovu obrovskou dlaň.

  Sklonil hlavu, aby Emmet neviděl jeho mučednický výraz. Nechtěl, aby ho zrovna Emmet viděl zlomeného.

  „Byl bych rád sám, Emmete“ snažil se o normální hlas.

  „Nenechám tě samotného“ odmítal ho nechat samotného. Bál se, že by se mu něco stalo, ale nepřiznal by to nahlas.

  „Proč? Proč se o mě tak zajímáš?“ neotočil se, aby mu viděl do očí. Cítil v duchu napětí. Měl poměrně velkou chuť použít svou moc, ale nedokázal to. Nedokázal to udělat jen kvůli tomu, že za tyhle pocity mohl on.

  „Proč bych to nemněl dělat, Jaspere? Patříš k nám, ať se děje cokoliv“ přemýšlel, jak to má říct, aniž by se prozradil.

  „Ke komu patřím?“ věděl, že měl Alici, ale k ní už necítil takovou touhu, jako předtím. Emmet se zamyslel. Co by měl říct? Ke komu Jasper patřil?

  Emmet k němu přišel ještě blíž a chytil Jaspera za zápěstí. Otočil ho na sebe. Chtěl mu vidět do obličeje.

  Položil mu dlaň na pas a jednou rukou mu zvedl hlavu. Zadíval se mu do očí, které byli zbarvené do černé. Poznal, že měl Jasper hroznou žízeň.

  Jasper se na něj překvapeně díval. Nevěděl, co si má myslet. Co si má myslet s Emmetovy nálady, kterou cítil. Nevěděl, co si má myslet o jeho dotecích.

  Díval se mu do očí, ale nedokázal z nich nic vyčíst. Nevěděl, co má dělat.

  „Ke komu myslíš, že patříš?“ zeptal se.

  „Já nevím. Vážně ne“ sklonil oči, aby se nemusel dívat do Emmetovy tvář, která byla jen kousek od jeho.

  „Opravdu ne?“ přitáhl si ho k sobě ještě blíž. Dlaně mu položil na ledviny a čekal, než se na něj Jasper podívá. Měl trpělivost a času měl taky hodně.

  Jasper se díval na Emmetovu hruď. Neměl odvahu se mu dívat do očí.

  Cítil na svých zádech Emmetovy obrovské dlaně. Cítil se zvláštně, když se jej dotýkali Emmetovy dlaně.

  Emmet k němu sklonil hlavu a jeho rty byli jen kousek od Jasperova ucha.

  „Kam si myslíš, že patříš? Ke své rodině? K Alici, Rose, Edwardovi, Belle, Esmé, Carlisleovi a ke mně? Nebo jestli patříš někam úplně jinam? Nebo jestli máš být sám?“ mluvil rozumně. Jindy byl samé srandičky nebo plný chuti po zápase, ale teď byl tak jiný. Mluvil vážně, rozumě.

  „Já nevím, Emmete. Nevím vůbec nic“ zaťal ruce v pěst. Pevně sevřel oči, jakoby chtěl něčemu zabránit.

  Emmet se narovnal a s víšky se podíval na Jaspera.

  Zvedl Jasperovy hlavu, aby se mu podíval do obličeje. Jen pár okamžiků se díval do Jasperova obličeje.

  „Otevři oči“ nepřikazoval mu, jen ho požádal. Jasper si povzdechl a otevřel oči.

  Dívali se vzájemně do očí. Nemluvili, jen se dívali.

  Emmet mu položil ruku na tvář. Pomalu se k němu začal sklánět, až se jeho studené, tvrdé rty dotkli Jasprových, které byli stejně studené a tvrdé, jako ty jeho.

  Jasper se překvapeně díval na to, co Emmet dělá. Neuhýbal, protože nevěděl, co ho čeká.

  Když se ho Emmetovy rty dotkly, byl překvapený, ale uvnitř něj se něco probudilo. Uvnitř něj se probudila touha, která dlouhou dobu uvnitř něj spala.

  Jeho ruce vystřelili k Emmetově krku. Objal ho kolem krku a tvrdě se na něj přitiskl.

  Emmet ho zvedl, aby jejich obličeje byli ve stejné výši. Tvrdě ho tiskl na svoje tělo.

  Jasper mu omotal nohy kolem těla. Jazykem si vnutil vstup do Emmetových úst. Bylo to pro něj známé a přitom tak nové.

  Emmet přitiskl Jaspera na skálu, ze které se sesypalo trochu prachu. Jasper zaklonil hlavu a podíval se na nebe. Začalo zapadat slunce. Poté se podíval zpět na Emmeta a usmál se. Emmet se k němu tiskl, pořád z něj nesundával ruce, i když věděl, že mu Jasper nikam neuteče.

  Jasper se postavil nohama na pevnou zem, která mu po prvním dotyku nohy, přišla divná. Měkká. Připadalo mu to, jakoby se měl propadnout někam do temnot, ale přesto mu něco bránilo v tom, aby se propadl. To Emmet mu v tom zabraňoval. Emmet byla jeho záchrana, která jej držela na místě.

  „Nad čím přemýšlíš?“ z úvah ho probudil Emmetův hluboký hlas, ve kterém byla znát zvědavost, radost, ale i obava.

  „Nad tebou. Nade mnou“ mluvil tiše, jakoby se bál, že ho někdo uslyší.

  „A to proč? Je tolik věcí, nad kterými se dá přemýšlet, ale přemýšlíš zrovna nad námi“ chtěl ho pohladit po obličeji, ale nechtěl ho pustit z náruče.

  „Přemýšlel jsem nade mnou, protože za to co jsem dnes provedl, patřím do pekel. Když jsem se teď postavil na zem, připadalo mi, jako propast do pekla a přesto cítím, že mě teď drží někdo, kdo mě tam nepustí. Kdo nedovolí, abych propadl do pekla“ nevěděl, kde se v něm tohle myšlení bere, ale nemohl si pomoci.

  „A proč nade mnou?“přitiskl si ho na sebe ještě víc, aby mu ukázal, že ho nepustí.

  „Protože ty se ten, kdo mě tu drží a nedovolí, abych se propadl“ pohladil Emmeta po tváři.

  „Neměla by to být Alice?“ zeptal se. Věděl, že on má Rose a Jasper zase Alici, ale přitom ho to hrozně táhlo k Jasperovi. Pokaždé, když s ním byl někde sám, musel bojovat s touhou jít k němu a políbit ho či jej jen pohladit.

  „Ne, už dlouho to není Alice“ zavrtěl hlavou.

  Emmet se na něj díval a jeho oči prozrazovali, co v sobě cítil. Jasper ani na okamžik neuhnul očima. Objímal ho kolem krku a tiskl se na něj.

  „Máš velkou žízeň, viď?“ promluvil Emmet po chvíli ticha. Jasper zahanbeně sklonil hlavu a přikývl.

  „Copak?“ zvedl mu hlavu, aby mu viděl do tváře. Chtěl se dívat do Jasperovy tváře, když mohl, aniž by ho někdo viděl nebo potrestal.

  „Stydím se za to, co jsem udělal. Za to, že sem tak slabí“ jeho oči zvážněli, jeho tvář posmutněla.

  Emmet se k němu sklonil a něžně si začal hrát s Jasprovými rty. Nikam už nepospíchal. Chtěl si hrát s Jasprovými rty. Chtěl je poznávat. Už nemněl reflex ho rozdrtit ve svém náručí. Pomalu se od něj odtáhl a usmál se. Líbilo se mu, líbat Jasperovy rty. Byly rozdílné od těch Rosiných. Ty Jasperovy pro něj byli přitažlivější, dokonalejší.

  „Nemáš, proč se stydět. Nejsi ještě přivyknutý na krev. Koukni na mě?“ pousmál se nad sebou.

  „Na tebe? Ty si dokonalí, dokázal bys té krvi odolat“ sklopil oči.

  „Kdybych tě nedržel v náručí a nesoustředil se na tebe, měl bych co dělat, abych po ni sám neskočil. Musel bych utéct, jako pes praštěný přes čumák“ usmál se. Vzpomněl si na Jacoba a představil si, jak by to vypadalo, kdyby ho praštil přes čumák.

  Jasper si povzdechl a položil si hlavu na Emmetovo rameno. Díval se daleko do lesa a přitom cítil Emmetovu přítomnost.

  Emmet chytil Jaspera jen za ruku a znovu ho donutil k tomu, aby se na něj podíval.

  „Musíš se jít napít“ pronesl rozhodně. Jasper jen přikývl a nechal se vést. Díval se na jejich spojené ruce. Nevnímal les, který kolem nich mizel a znovu se objevoval. Vnímal jen Emmeta, jejich spojené ruce a jeho rty, které ještě cítil na svých.

  Nevšiml si, kdy se zastavili. Byl natolik zabraný do svých myšlenek a úvah, že přestal vnímat všechno.

  Emmet před ním stál a díval se na Jaspera, který byl úplně mimo. Usmál se nad tím. Sklonil se k němu a opatrně ho políbil. Věděl, že nemusí být opatrný, ale jemu se to líbilo. Probudil se v něm pud chránit jej, i když nemusel. Oba byli stejní, ale přitom ho chtěl chránit.

  „Nad čím přemýšlíš?“ usmíval se. Připadalo mu to roztomilé. Když byl Jasper mimo, byl roztomilejší. Vypadal, jako malé štěně, které je nad něčím zamyšlené.

   „Nad ničím“ odmítal mu to říct. Emmet se k němu postavil blíž a uchopil mu obličej do dlaně.

  „Řekni mi to, Jaspre“ zaprosil. Jasper si skousl ret. Zavrtěl hlavou. Chytil Emmeta za ruku a radši ho táhl dál. Emmet se rozesmál a bez potíží si Jaspera přitáhl do své náruče.

  „Řekni mi to, prosím“ zaprosil a udělal smutné oči.

  Jasper otočil hlavu stranu, aby se nemusel dívat do Emmetovy tváře.

  „Neřeknu!“ odmítal. Emmet přitiskl rty k Jasprově krku a popojížděl s nimi po krku, políbil ho na ucho.

  „Moc prosím“ zašeptal mu do ucha a jemně se rty otřel o Jasprovo ucho. Jasper zasténal, to ho vzrušovalo.

 „Ne“ snažil se udržet v klidu, ale nešlo mu to. Emmetovy rty jej až moc vzrušovali. Emmet mu položil ruku na bok a přitiskl si ho k sobě.

  „Jaspre“ zašeptal jeho jméno.

  „Hm?“ vnímal jen Emmetovu blízkost a jeho rty, které si hráli na jeho krku.

  „Řekni mi to“ šeptal mu do ucha. Jeho dlaň zabloudila k Jasprově zadečku. Stiskl ho a tím si ho k sobě přitiskl mnohem víc. Jasper se trhavě nadechl.

  „Jen sem…sem přemýšlel“ vykoktal za sebe.

  „O čem?“ byl zvědaví a konečně přišel na způsob, který na Jaspera platil, aniž by musel říct Edwardovy.

  „Ty, já, postel“ vysypal ze sebe. Emmet se podíval do Jasperova obličeje. Chvíli se vzájemně dívali do očí.

  „To zní opravdu lákavě, ale…“ rty se otíral o Jasperovy rty.

  „A...ale?“špatně se mu mluvilo. Jeho tělem protékala silná touha. Nikdy předtím, takovou sílu touhy necítil. Ani s Alicí.

  „Ale tebou hází obrovská žízeň a…“ nepokračoval. Odtáhl se od Jaspera. Zadíval se mu do očí, ve kterých se mísila touha se žízní.

  „A?“ trošku ho štvalo, že přestává mluvit v půlce věty.

  „Kdo by se obtěžoval s postelí?“ zasmál se. Jasper se zamračil. Odtáhl se od Emmeta a zavřel oči. Hluboce se nadechl nosem. Poté otevřel oči a vydal se za pachem stáda jelenů, které byly jen nedaleko od nich.

  Cítil za sebou Emmeta. Následoval ho.

  Miloval Emmetovu přítomnost a přitom se jí bál. Bál se, že pozná, co k němu pocítil před nějakou dobou, avšak teď už se bát nemusí, protože Emmet cítí to samé, co on.

  Zastavil se u kmene stromů a díval se na stádo jelenů. Emmet se zastavil vedle něj a chytil ho kolem pasu.

  „Na co čekáš? Nakrm se“ zašeptal mu do ucha.

  Jasper nevěděl, na co vlastně čeká. Po Emmetových slovech, jakoby znovu obživl. Přikrčil se. Připravil se ke skoku.

  Zavřel oči.

  Rozeběhl se a skočil po majestátném jelenu, který vedl celé stádo. Složil ho na zem. Rty přitiskl k jeho krku. Zakousl se a sál.

  Emmet stál ve stínu stromů a díval se na Jaspera, který se krmil.  Pousmál se. Líbilo se mu, jak se Jasper sklání k jelenovi, aby se napil.

  Zatřepal hlavou, aby vyhnal svoje myšlenky na Jaspera, které nebyly zrovna nevinné. Rozeběhl se a skočil po srně, která se mu snažila jen marně utéct. I on se potřeboval napít. Dostal žízeň, jak sledoval Jaspera. Avšak nedostal žízeň jen po krvi.

  Když vysál veškerou krev, zvedl se a šel k Jasperovi, který se skláněl u malé srny. Nevšiml si, kdy ji ulovil.

  Chytil ho za rameno a zvedl ho k sobě. Otočil ho na sebe a tvrdě se přisál na jeho ústa. Jazykem si vynutil přístup. Popravdě, Jasper se mu nijak nebránil. Líbilo se mu, jak si Emmet bral, co chtěl.

  Emmet si vzal Jaspera do náruče a běžel pryč. Nechtěl být, tak blízko jejich domova, protože nevěděl, co se mezi nimi stane.

  Jasper ho objal kolem krku a nechal se nést. Líbilo se mu to.

  Zastavil se, až na planině hluboko v horách. Ani nevěděl, kde je a bylo mu to celkem jedno. Klekl si na zem a pomalu Jaspera pustil ze své náruče, ani trochu se mu nechtělo Jaspera pustit.

  Jasper donutil Emmeta, aby si sedl.

  Sedl si na Emmeta obkročmo. Přitiskl se mu na hruď a začal ho vášnivě líbat. Touha po Emmetově těle i jeho rtech byla rozžehnutá jejich prvním polibkem a on ji nehodlal udusit.

  Emmet se ničemu nebránil, neměl důvod.  Sám to chtěl. Chtěl Jaspera tak moc, až měl pocit, že jeho tělo vybouchne. Roztrhne se na kousíčky, které bude muset Jasper naskládat dohromady.

  Jasper roztrhnul Emmetovy tričko a odhodil ho stranou. Začal Emmeta hladit po hrudníku, bocích, zádech.

  Emmetův hrdelní smích se ozval lesem.

  Chytil rukama za Jasperovu košili a trhl s ní. Oba teď byli bez vrchní části oděvu, která jim jen překážela.

  Emmet povalil Jaspera na zem a sám si lehl na jeho tělo. Znovu se vášnivě vrhl na Jasperovy rty.

  Během následujících pár vteřin byli oba nazí. Jejich roztrhané šaty, byli kolem nich.

  „Alice?“ za ní se ozval Edward. Alice se na Edwarda otočila a její úsměv byl smutný.

  „Už?“ bylo mu jasné, co se stalo.

  Před několika měsíci měla Alice vidění, které mělo zásadně změnit jejich životy. Jejich rodinu. Když měla předtuchu, byla zrovna v Edwardově blízkosti a tak mohl vidět to samé, co ona aniž by se jí na cokoli zeptal.

  „Jsem ráda, že se to stalo. Už dlouho jsem cítila, že semnou není šťastný“ ozval se za nimi hlas Rose. I ona to věděla. Edward s Alicí se rozhodli jí to říct, aby se na to připravila. Bylo jim oběma jasné, že se to stane, protože to cítili. Všichni cítili to jiskření mezi Jasperem a Emmetem.

  Několik dní na to se vše dozvěděla Esmé s Carlislem.

  Nikomu z nich to nevadilo. Rose s Alicí byli skleslé kvůli tomu, že přijdou o své partnery, ale přesto byli šťastné, že budou znovu šťastní. Že budou někým milováni a navíc, pořád budou jejich bratry.

  „Já taky“ přikývla Alice.

  „Edwarde, odneseš jim nějaké oblečení? Budou ho jistě potřebovat“ usmála se na něj Alice. Edwardův obličej ozdobil úsměv.

  „Jistě“ přikývl. Rose mu podala připravené oblečení. Edward si to vzal do rukou a v okamžiku byl pryč. Rose přišla k Alici a objala ji kolem ramen.

  „Budou šťastní, že ano?“ zeptala se.

  „Budou velmi šťastní a zamilovaní“ viděla to. Viděl budoucnost hodně dopředu, aby věděla, co bude dál.

  „A co bude s námi?“ nechtěla být sama. Chtěla být s někým, kdo by ji miloval.

  „I my budeme šťastné“ usmála se. Rose přikývla. To jí stačilo. Věděla, že co řekne Alice, to se stane. Nikdo proti ní nesázel. Bylo by to bláznovství proti ní vsázet.

  Edward se zastavil nedaleko místa, kde byli Jasper s Emmetem. Moc dobře věděl, co se děje a přál jim to.

  Pořádně se napřáhl a hodil oblečení do vzduchu. Díval se na to, jak letí vzduchem a dopadá kousek od Emmeta s Jaspera, kteří byli jako jeden.

  Když bylo hotovo vše, co měl udělat, otočil se a běžel zpět.

  „Někdo tu byl“ řekl Jasper, když si všimnul oblečení, které leželo jen kousek od nich.

  „Edward“ odpověděl jednoduše Emmet. Sevřel Jaspera v náručí a díval se na nebe. Cítil se skvěle a pořád byl ještě při chuti.

  „Jak se zdá, tak o nás věděli dřív, než jsme to věděli my“ pousmál se. Bál se, co bude dělat, až se vrátí zpět do domu a přitom to bylo absolutně zbytečné.

  „Nejspíš za to může Alice“ neřekl to jako otázku, ale jako tiché konstatování. Jasper se rozesmál. Bál se, že Alici ublíží a ona to přitom věděla.

  Opřel se o Emmetův hrudník a zadíval se mu do obličeje. Pohladil ho po tváři a přitom se usmíval.

  Emmet si ho přitáhl k sobě a začal ho něžně líbat. Nepotřebovali nikam pospíchat. Teď si to chtěl pořádně užít, už nechce prožít jen pomatení smyslů. Chtěl si ještě víc užít Jasperova těla, kterého si bude moc užívat až do skonání světa.

  „Jaspere?“ odtáhl se od něj a zadíval se mu do zlatých očí, které byli podlité touhou. Touhou po něm.

  „Ano?“ nechtělo se mu mluvit. Chtěl si ještě pořádně užít, než se budou muset vrátit zpět. Bylo mu jasné, že by Esmé, Carlisleovi a ostatním nevadilo, kdyby se pár dní zdržely.

  „Miluju tě“ řekl mu to klidně a jasně.

  „Je zvláštní to slyšet z úst upíra, ale přesto ti mohu říct…“ nepokračoval. Emmet se pousmál.

  „Co mi můžeš říct?“ pohladil ho po tváři. Teď byl Jasper jeho. Jen jeho. Jasper se k němu naklonil a opatrně ho políbil.

  „Miluju tě“ dořekl. Emmet se zářivě usmál a přitáhl si Jaspera zpět k sobě.

  Věděl, že měl pravdu. Je to hrozně zvláštní, slyšet upíra říkat ty dvě slova. Slova, která sou pro něj to nejkrásnější, co kdy slyšel. Hlavně pokud to říkají Jasperova ústa.

* Konec *