Deméteřin deník

Vstup Zakázán!

  Londýn. Město, které vždy objímá náruč deště, mlhy a zimy, ale i přesto se ta, někdy najdou dny, kdy slunce prozáří oblohu.
  Nad Londýnem se snášel soumrak. Nacházela noc. Hodně lidí vychází z bezpečí domovů ven, aby si v barech a klubech užili zábavu. Někteří odcházej na noční, jiní z práce teprve přicházeli a chtěli si odpočinou se shonu a starostí. Toužili se naložit do vany s teplou vodou nebo usednout k televizi a užít si pohody.
  Mladý  chlapec stál na věži jednoho z kostelů, které v Londýně stálo. Díval se z věže dolů a vůbec mu nedělalo starost, že stál několik metrů nad zemí. Jeho temně černé vlasy vlály ve větru, který si pohrával i s dlouhým černým kabátem, který zakrýval jeho tělo. Černá barva, kterou mělo jeho oblečení, zvýrazňovala jeho bledou pokožku. Jeho oči bedlivě sledoval dění, které bylo pod ním. Díval se na lidi, kteří proházeli kolem aniž by si jej někdo všiml.
  Ale mladík, který se zastavil u dveří kostela, ho zaujal. Zaujal ho jeho smutný obličej, který spatřil. Chvíli stál před dveřmi kostela, ale pak se otočil a odcházel pryč. Mladík, který stál na věži byl najednou pryč dřív než by to obyčejný smrtelník dokázal.
  Několik minut mladíka sledoval, ale poté ho ovládla žízeň a touha jí ukojit a proto zmizel dřív, než tomu chlapci mohl ublížit.
  Běžel rychleji, než kterýkoli člověk. Každý krok mu přiváděl radost. Každý metr, který uběhl dokazoval, že se rychle blížil tam, kam potřeboval. A najednou se zastavil. Rozhlédl se kolem sebe. Obklopoval ho hustý, temný les. Stál tiše a napínal své smysli, aby našel něco, čím by svou žízeň ukojil. Až to našel. Tiše a neslyšně se ke své kořisti přiblížil. Skolil ji a začal pít. Pil a pil dokavaď z kořisti nevysál poslední kapičku krve. Až, když z kořisti vysál veškerou krev se mohl zvednou a běžet zpět do města na místo, kde poprvé uviděl mladíka, který ho zaujal.
  Chvíli na to místě stál, ale poté se otočil a běžel pryč takovou rychlostí, že by si toho člověk snad ani nevšiml.
  Zastavil se až před domem, který byl jistě starý přes sto let. Celý dům obklopoval temný les. Mladík vstoupil na verandu, na které byla zavěšená dřevěná houpačka. Otevřel dveře a vešel do domu. Hala, do které vešel byla velmi prostorná. Příčky, které by halu rozdělovali do dalších pokojů byli odstraněny. Pokoj byl laděný do veškerých odstínů bílé a béžové. Východní stěna měla v sobě francouzské okno, které naskytovalo krásný pohled na les, který byl v okolí celého domu.
  „Vítej doma Cabe“ přivítal jej jemný ženský hlas.
  „Děkuji Evelin“ usmál se mírně a začal vycházet schody, které byli z masivního cedru. Vycházel je pomalu. Neměl kam spěchat. Když je vyšel zamířil si to do svého pokoje, který byl nalevo od schodiště. Vešel do pokoje a rovnou si to zamířil ke stolu, kde měl složitou hifi věž. Vytáhl jedno z CD, které měl postavené na poličkách, které zabírali celou jižní stěnu pokoje.
  Vyndal CD z různými písničkami z obalu a CD dal do hifi věže, kde spustil svou oblíbenou píseň Hallelujah od Rufuse Wainwright. Do rukou si vzal knihu od Johna Connollyho – Černý anděl a ponořil se do děje.

„I've heard there was a secret chord
That David played and it pleased the Lord
But you don't really care for music, do you?

It goes like this...the fourth, the fifth
The minor fall
The major lift,
The baffled King composing Hallelujah

Hallelujah, Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah“

  Jeho sametový, jemně chraptivý hlas se někdy připojil k písni. Jeho hlas společně z hlasem zpěváka zaplnili ticho domu a ostatní obyvatelé domu tiše naslouchali.

  „Tristane! Tristane vstávej! Musíš do školy!“ křičel na mladíka hlubší hlas.
  „Už jdu tati!“ křikl mu na zpět a jako na důkaz toho ozval se dupot na schodech. Tristan položil tašku k botníku a odešel do kuchyně, kde si do misky nasypal čokoládové vločky, které zalil mlékem.
  „Jedu do práce“ řekl mu otec mezi dveřmi do kuchyně.
  „Dobře, ahoj“ rozloučil se a dal si lžíci s jídlem do pusy.
  „Ahoj“ rozloučil se i jeho otec a odešel. Slyšel, jak otcovo auto odjíždělo z příjezdové cesty. Pomalu dojedl a poté misku i ze lžící umyl a dal na odkapávač. Přešel k botníku a obul se. Vzal si tašku a odešel do jeho školy, kde byl dnes jeho první den.
  Postavil se před školu a díval se na ní. Zhluboka se nadechl a vešel do hlavní budovy, kde se pokusil najít ředitelnu, kterou po dlouhé době z obtížemi našel. Slušně zaťukal a vešel dovnitř.
  „Dobrý den“ pozdravil ženu, která stála za pultem.
  „Dobrý den drahoušku, copak si přeješ?“ zeptala se ho laskavě.
  „Dnes bych měl nastoupit na tuto školu“ odpověděl jí Tristan.
  „Jistě, jak se jmenuješ?“ její laskaví, téměř přátelský hlas probouzel v Tristanovi klid.
  „Jmenuji se Tristan Shawn“ představil se.
  „Tady máš mapku školy, co vše potřebuješ za učebnice a pomůcky. Tohle dej svým učitelům, aby to podepsali a pak mi to přines zpět“ usmála se na něj a vydala mu všechny věci.
  „Dobře, nashledanou“ rozloučil se a odešel na první hodinu, která podle rozvrhu byla angličtina.
  „Pane učiteli tohle mi máte podepsal“ řekl svému učiteli panu Swanovi, aby mu podepsal papír od sekretářky.
  „Dobře a jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.
  „Jmenuji se Tristan Shawn“ představil se a očekával, že se bude muset představit před celou třídou.
  „Dobře Tristane. Běž se posadil“ řekl a podal mu podepsaný papír. Tristan se otočil na třídu a šel si sednout k nějakému klukovi, u kterého bylo jediné místo.
  „Ahoj já sem Mike“ představil se šeptem ten kluk.
  „Já jsem Tristan“ představil se taktéž šeptem.
  „Odkud jsi?“ zeptal se dál. Vůbec se nevěnovali výkladu učitele.
  „Přistěhoval jsem se od mámy. S ní sem bydlel v Paříži“ přiznal se. Původně nechtěl nikomu říkat odkud se přistěhoval, ale to už bylo jedno.
  „Můžu tě o něco poprosit?“ řekl.
  „O co?“ zeptal se Mike.
  „Nikde neříkej, že sem se přistěhoval z Paříže. Prosím“ poprosil.
  „Dobře“ souhlasil.
  Celou dobu do přestávky na oběd uběhlo několik hodin. Hodně z učitelů ho nenutilo se představit před celou třídou, ale učitel na trigonometrii si to ujít nenechal a donutil ho k tomu.
  „Jdeš s námi na oběd Tristane?“ zeptal se ho Mike, který stá před třídou trigonometrie s jeho partou kamarádů.
  „Rád“  řekl jednoduše a přidal se k nim. Postavili se do fronty a s koupeným jídlem na tácu odešli ke stolu.
  „Tohle je Jessika, Monica, Angela, Tailor, Matt a James“ představil je všechny, když usedli ke stolu.
  „Děcka tohle je Tristan“ představil ho Mike a Tristan byl rád, že se nemusel představovat sám.
  „Ahoj“ pozdravili ho sborově.
  „Ahoj“ pozdravil je Tristan a ve tvářích trochu zrudl. Nebyl zvykl být v kolektivu. Tristan se pustil do jídla a přemýšlel, jak přežije zbytek dne.
  „Tristane Shawn“ ozval se u něj sametový, jemně chraptivý hlas. Tristan se otočil a u něj stál ten kluk, se kterým sedí na angličtině.
  „Ano?“ zeptal se.
  „To sis zapomněl na hodině“ řekl a z kapsy vytáhl černý mobil.
  „Děkuju. Úplně jsem zapomněl, že sem ho měl u sebe“ poděkoval a on jen přikývl a odešel ke stolu, u kterého seděl sám.
  „Kdo je to?“ zeptal se Mika.
  „Jmenuje se Caleb Black, ale jeho rodina mu říká Cabe“ představil ho Mike. Tristan se na něj koukl a přemýšlel, proč u stolu sedí sám, ale pak mu odpověď přišla sama.
  Ke stolu, u kterého Caleb seděl si přisedli další tři studenti a podle toho Tristan usoudil, že jsou to sourozenci, protože si byli neskutečně podobní.
  Caleb má dlouhé černé vlasy, které byli momentálně na zádech svázány temně modrou stuhou. Na sobě měl černé upnuté džíny s temně modrou košilí, kterou měl u krku rozepnutou.
  Vedle něj seděl mohutný kluk z špinavě blond vlasy, které měl k ramenou avšak měl je semknuté gumičkou. Na sobě měl staré seprané džíny s černým tričkem, které jen stěží obemklo jeho svalnaté ruce a hruť.
  Naproti Calebovi seděla drobná dívka s popás dlouhými černými vlasy. Vypadala, jako Calebovo dvojče, avšak bylo poznat, že je oproti Calebovi trochu mladší. Na jejím drobným těle vláli černé šaty, které zvýrazňovali její bledou pokožku.
  Vedle ní seděla další dívka, která jakoby vypadla z oka toho hromotluka. Vypadala úplně stejně, ale její vlasy byli stejně dlouhé jako černovlasé dívky. Na sobě měla černé džíny a bíle tričko s krátkým rukávem.
  Všichni čtyři byli bledí, ale bledost nijak nepoškozovala jejich krásu, která zářila jistě na míle daleko. Naopak. Bledost jejich kráse přidávala na kouzlu.
  „Tristane jdeš?“ drcne do něj Mike a Tristan náměsíčně vstal a následoval Mika a ostatní.
  „Co máš teď?“ zeptal se ho Mike a Tristan se podíval na rozvrh.
  „Biologii“ poznamenal suše. Neměl jí zrovna v lásce, ale byl v ní dobrý.
  „Tak to si užij“ usmál se na něj Mike a odešel do jiné třídy.
  Když vešel do třídy, jediné volné místo bylo zase vedle Caleba. Mučitelsky se k němu posadil. Když seděl vedle něj a jeho krásy připadal si jako nula. Zazvonilo a do třídy vešel učitel. Všichni se postavili na pozdrav, jak to bylo zvykem.
  „Sedněte si“ vyzval je učitel, který se posadil za katedru.
  „Je tu Tristan Shawn?“ zeptal se učitel a Tristan se postavil.
  „Tady jsem pane“ ozval se a učitel se na něj podíval.
  „Přineste mi ten papír“ poznamenal a tak ho tam Tristan odnesl, aby mu podepsal papír, který měl poté odevzdat sekretářce. Poté se vrátil na své místo hned vedle Caleba. Když se posadil všiml si, že Caleb měl ruce zaťaté v pěst až měl bíle klouby.
  ‚To mě nenávidí?‘ pomyslel si, ale nevěděl co je na tom pravdy. Radši se zadíval do učebnice před sebou a nedíval se ani nemyslel na to, že ho Caleb zřejmě nenávidí. Když hodina skončila začal si Tristan uklízet věci a když vzhlédl všiml si, že Caleb už byl pryč. Svěsil hlavu a odešel ze třídy a zamířil si to do ředitelny, aby odevzdal papír, který měl.
  Když vešel do ředitelny uviděl u pultu stát Caleba, který se dohadoval se sekretářkou.
  „Jak to, že ty hodinu nejdou prohodit?“ zeptal se a v jeho hlase bylo pohoršení.
  „Je mi líto pane Blacku, ale je skoro čtvrtletí a už je nemožné změnit či si hodiny prohodit. To šlo buď v prváku či na začátku roku“ vysvětluje mu postarší žena, která tam dělá sekretářku. Caleb najednou zpozorněl a pootočil hlavu a tím uviděl Tristana, který šel kousek za ním.
  „Děkuji vám paní Sumersová. Nashledanou“ rozloučil se a odcházel. Tristan si všiml, že měl zaťatou čelist.
  „Dobrý den chlapče“ usmála se na něj přátelsky paní Sumersová. Tristan k ní přešel a podal jí papírek.
  „Děkuju ti“ usmála se na něj znovu.
  „Nashledanou“ rozloučil se a odešel. Šel pomalu po chodníku se skloněnou hlavu a přemýšlel nad tím, jestli byl na něj Caleb naštvaný nebo co se vlastně stalo. Nijak mu však odpověď nepřišla na mysl.
  „Nechceš svést?“ zeptal se ho najednou Mike, když kolem něj procházel.
  „Ne díky. Bydlím kousek“ vysvětlil mu.
  „Dobře tak ahoj zítra“ rozloučil se s ním a nastoupil do auta. Napřímil se a uviděl Caleba, jak nastupoval do černého Volva a spolu s ním nastupovali i ostatní. Tristan smutně sklonil oči. Na paměť mu vyplula vzpomínka na tu nenávist, kterou měl v očích, kterou se na něj podíval, ale kterou při obědě v jeho očích neviděl. Povzdechl si a vydal se k domu, kde s otcem bydlel. Než dorazil do domu zastavil se v obchodě, aby nakoupil věci na večeři.
  „Tristane jsem doma!“ zakřičel jeho otec mezi dveřmi.
  „Ahoj tati“ pozdravil ho a dával na stůl tátovu porci.
  „Dobrou chuť. Jdu se učit“ řekl a odešel do pokoje. Na stůl si dal sešity, ale pak to vzdal a lehl si na postel. Z malé knihovničky u postele si vytáhl knížku Ledový drak od George R.R. Martina. Natolik se do knížky začetl, že nevnímal čas i okolí. Když konečně odložil knížku, hodiny se pomalu blížili k půlnoci.
  „Sakra!“ zaklel a rychle letěl do koupelny, kde v rychlosti spáchal hygienu. Aniž by si jeho táta všiml vklouznul zpět do pokoje, kde zhas a šel spát.
  „Ahoj Tristane!“ křičel na něj Mike a zůstal stát u základové zdi školy.
  „Ahoj Mike“ pozdravil ho i Tristan.
  „Co máš teď za hodinu?“ zeptal se ho hned Mike s nadějí, že budou mít společnou hodinu.
  „Angličtinu“ prohlásil smutně Tristan.
  „Aha“ poznamenal a rozešli se na hodiny. Tristan se posadil na své místo, kde už seděl Caleb. Rychle sklonil oči, aby se nemusel dívat na Calebův nenávistný pohled. Vyndal si věci a čelo si opřel o ruce. Zaťal ruce v pěst, jakou mu dělalo problémy překonávat touhu podívat se na tak krásné stvoření, jako je Caleb.
  Caleb si všiml toho, že je Tristan napjatý. Nenápadně si ho prohlížel a jeho rty se zvlnili do mírného úsměvu. Aniž by si toho někdo všiml zmizel a znovu se objevil na svém místě. Nikdo si nevšiml toho, že na pouhou vteřinu zmizel.
  „Tristane?“ řekl na něj a Tristan se na něj podíval a jeho nepjaté tělo se při pohledu na Caleba uvolnilo.
  „Ano?“vyzval ho, když Caleb dál nepokračoval.
  „Tohle si včera ztratil“ řekl a vytáhl ze svého batohu učebnici biologie.
  „Bože děkuju“ řekl a vzal si s Calebových rukou učebnici. Při tomto se navzájem dotkli. Jejich dotyk byl letmí a přitom jemný. Jejich dotyk v jejich tělech vyvolal elektrický výboj, které vyvolalo mrazení v zádech.
  „Díky“ pípl znovu Tristan a schoval knížku do tašky. Caleb si ze zalíbením prohlížel Tristana, který byl po tom dotyku rudý ve tvářích.
  „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho po chvíli, kdy byl Tristan ztuhlí na židli a měl růženec ve tváři.
  „Nic mi není“ odpověděl zprudka a až při pohledu do Calebova obličeje se znovu uvolnil.
  „Dobře“ usmál se na něj a pousmál se pod tím úsměvem. Tristan se taky pousmál, ale pak radši odvrátil hlavu, aby se nemusel dívat na jeho překrásnou tvář.
  Hodina skončila a Tristan se chtě nechtě zvednul a šel na další hodinu, kterou měl společně s Mikem a Tailorem.
  „Tristane nechceš jít s námi na společnou večeři?“ Isabella.
  „Ne díky Bello. Už…už něco mám“ řekl rychle. Nechtěl s nimi někam jít. Sice nerad lhal, ale z tohohle se chtěl jednoduše vyprostit.
  „S kým a kam jdeš?“ zeptal se ze zájmem Mike. Tristan ztuhl.
  ‚Sakra!‘ zaklel v duchu.
  „Jde semnou do kina“ ozval se za nimi sametový, jemně chraptiví hlas. Všichni vzhlédli na toho, kdo za nimi je.
  „Opravdu?“ otočil se na něh Mike.
  „A…ano opravdu“ souhlasil s ním okamžitě. Tristan se na Caleba děkovně usmál a ten mu úsměv oplatil a odešel na svoje místo.
  „Opravdu s ním jdeš do kina?“ zeptal se hned Mike, když Caleb odešel.
  „Jo“ přikývl.
  „Pojďte musíme jít. Zachvíli končí oběd“ poznamenala Jessika. Všichni se zvedl a odcházeli. Jen Tristan z nich zůstal sedět na místě, který byl natolik zamyšlený, že si nevšiml, že ostatní odešli.
  „Tristane?“ ozval se za ním Calebův hlas až Tristan nadskočil, jak se leknul.
  „Omlouvám se“ omluvil se hned  Caleb.
  „To nevadí. Potřebuješ něco?“ zeptal se ho, když se postavil, aby mohl odnést tác.
  „Nechtěl by jsi semnou zajít do toho kina?“ zeptal se ho rovnou bez sebemenšího náznaku nervozity.
  „Ty semnou chceš doopravdy jít do kina?“ zeptal se trochu překvapeně.
  „Samozřejmě, jinak bych to před tvými přáteli neřekl“ odpověděl mu a šel za ním, když odnášel tác.
  „Dobře, kdy?“ zeptal se ho.
  „Po škole?“ zeptal se ho.
  „Dobře, ale teď mě omluv musím jít“ omluvil se a odcházel. Došel na hodinu španělštiny včas než začalo zvonit.  
  „Opravdu jdeš s Calebem do kina?“ zeptal se ho Mike, když k němu Tristan přišel.
  „Jo jdu s ním hned po škole. Nějak to vadí?“ zeptal se.
  „N..ne. Já jen, že je neobvyklé, že on se baví z nikým jiným než ze sourozenci“ bránil se hned Mike.
  „Ani nevím, jak se to seběhlo, ale už se to stalo“ poznamenal. Opravdu nevěděl, jak se sešlo, že on půjde do kina s někým takovým, jako je Caleb.
  Ačkoli si to nechtěl připustit čekal na poslední zvonění, které mělo ukončit vyučovaní. Čekal na něj, protože toužil znovu vidět Calebovu dokonalou tvář. Konečně se ozvalo. Konečně se zvonek rozezněl chodbami školy.
  „Tak ahoj Tristane. Uvidíme se zítra“ loučil se s ním Mike, když vycházeli ze školy. Tristan se podíval tím samým směrem, kterým se předtím podíval Mike. Uviděl tam u černého Volva stát Caleba, který se o něj opíral a zřejmě na něco či někoho čekal.
  Když ho Caleb uviděl odstrčil se od auta a vyšel za ním. Šel klidně a elegantně. Jakoby před ním šla puma. Šel obratně, klidně, ale přesto vždy připravený k útoku. Jeho chůze ho uchvátila a přitom odpuzovala, protože věděl, že on nikdy nebude tak elegantní.
  „Ahoj Tristane“ pozdravil ho.
  „Ahoj. Půjdeme tedy?“ zeptal se ho.
  „Nechceš spíše jed?“ zeptal se a ukázal na auto.
  „Dobře“ usmál se a vydal se za Calebem.
  „A co tví sourozenci?“ zeptal se hned Tristan, když si to uvědomil.
  „Ty odveze Morgana“ odpověděl, jako by nic a Tristan začal přemýšlet, která z dívek je Morgana. Caleb otevřel dveře od spolujezdce a čekal až se Tristan posadí. Tristan se posadil a Caleb zavřel dveře a obešel auto, aby se posadil na místo řidiče. Nastartoval a motor se tiše rozezněl. Vyjeli a ti co stáli kolem se podívali na auto, které odjíždělo do centra města.
  „Na co se chceš podívat?“ zeptal se ho po chvíli Tristan, když si uvědomil, že neví na co jdou.
  „Co se takhle jít podívat na novou Dobu Ledovou?“ pronesl Caleb a Tristan se začal smát.
  „Co se děje?“ zeptal se Caleb naoko zmateně.
  „Nikdy bych nevěřil, že tobě se budou líbit pohádky“ pronesl Tristan.
  „Co? Jsou úžasné“ pronesl na svou ochranu.
  „Moc rád se na to půjdu podívat. Stejnak sem se na to chytal“ pronesl Tristan s naoko vážnou tváří.  
  „To jsem rád, že sem vybral dobře“ oddechl si. Měl strach, že vybral film, který by se Tristanovi nelíbil. Pousmál se. Tohle mu nebylo podobné. Nebylo mu podobné, že by se strachoval o to, že by vybral špatný film pro něj a obyčejného člověka.
  „Děje se něco?“ zeptal se ho Tristan, když si všiml Calebova zamyšleného pohledu.
  „Ne nic se neděje“ usmál se na něj. Zaparkoval.
  „Už jsme tu“ pronesl a oba vyšli ven. Přešli ke kinu a Tristan už vyndával peněženku, že by zaplatil lístek, ale Caleb mu v tom zabránil.
  „Pozval jsem tě“ řekl mu na vysvětlenou. Tristan schoval peněženku a nechal Caleba, aby koupil lístky.
  „Chceš popcorn?“ zeptal se ho, když procházeli kolem občerstvení.
  „Jo díky“ souhlasil. Caleb přešel k občerstvení a koupil popcorn a pití. Vydali se do haly a usadili se na své místa. Film pomalu začal. Tristan jedl popcorn a pil a Caleb se z části díval na film a z části pozoroval Trisatanovu uvolněnou tvář.
  Když film skončil vydali se z kina ven. Stáli u dveří a dívali se, jak je město zahalené do deště. Najednou Tristanovi zakručelo v žaludku.
  „Nemáš hlad?“ zeptal se ho Caleb a usmíval se na Tristana jak zrudnul ve tvářích.
  „Trošku“ zašeptal.
  „Počkej tady, ano?“ řekl a zmizel v dešti, jako duch. Po chvilce se před ním zastavilo Calebovo černé Volvo. Otevřel dveře a čekal než Tristan nasedl.
  „Kam teď?“ zeptal se ho Tristan.
  „Teď se jedeme najíst. Přece tě nenechám umírat hlady“ usmál se na něj Caleb a vyjeli.
  „Kam jedeme?“ zeptal se ho, když si všiml, že vyjíždějí z města.
  „Kousek od města je krásná restaurace, kde moc dobře vaří“ odpověděl mu a podíval se do Tristanových očích, které pláli panikou.
  „Neboj nechci tě unést“ usmál se na něj a opravdu po deseti minutách zastavili před restaurací.
  „Tak pojď“ usmál se na něj znovu, když mu otevřel dveře. Tristan se zvedl ze sedadla a šel za Calebem, který nad nimi držel deštník. Otevřel dveře a nechal Tristana vejít do tepla.
  „Vítej Calebe“ uvítal ho muž, který vypadal jako šéf kuchař.
  „Dobře podvečer Paulo“ pozdravil ho.
  „Tohle je můj přítel Tristan“ představil ho Caleb.
  „Těší mě Tristane. Calebův přítel je i mým přítelem“ řekl a zavedl je na nejlepší místo z restaurace. Před nimi se objevila číšnice s jídelními lístky. Tristan na to zůstal nechápavě dívat.
  „Calebe?“ naklonil se přes stůl.
  „Ano?“ také se naklonil nad stůl.
  „Ničemu na tom jídelníčku nerozumím“ poznamenal zmateně Tristan.
  „Já ti objednám ano?“ pronesl a Tristan přikývl na souhlas.
  „Vybraly jste si?“ zeptala se číšnice, která měla oči jen pro Caleba a to Tristanovi vadilo.  
  ‚Já žárlím?!‘ pomyslel si Tristan a sklopil hlavu. Věděl nebo spíš tušil, že se Caleb ani jednou nepodíval na číšnici, ale pořád se díval na něj.
  „Jednou červené víno a kolu“ řekl.
  „A k jídlu?“ zeptala se dál a dělala seč mohla, aby se na ní Caleb podíval. Ale vůbec se jí to nedařilo.     
  „Tagliatelle s kuřetem“ řekl.
  „A pro pána?“ zeptala se.
  „To je pro něj. Já si nic nedám děkuju“ slušně jí naznačil, aby odešla a ona doopravdy odešla.
  „Děje se něco?“ zeptal se ho Caleb, když si všiml Tristanovi naštvané tváře.
  „Ne nic“ poznamenal a napil se koly, která se před ním z ničeho nic objevila.
  „Opravdu?“ tlačil na něj.
  „Jen sem trošku naštvaný“ zamumlal.
  „Proč?“ nechápal.
  „Protože se dívala na tebe“ poznamenal tiše. Caleb se začal smát, a jeho smích se roznesl tichou restaurací.
  „Tobě se ta holka líbí?“ zeptal se ho.
  „Ne“zamumlal.
  „Tak proč?“ vyzvídal dál.
  „To je úplně jedno“ odmítl mu odpovědět.
  „Tristane odpověz mi, prosím“ zaprosil.
  „Proč to chceš vědět?“ zeptal se ho.
  „Chtěl bych to vědět“řekl jednoduše, ale ztichl, když k nim dorazila číšnice.
  „Tagliatelle s kuřetem“ řekla a položila před Tristana jídlo.
  „Děkujeme“ poděkoval Caleb, ale ani jednou se na ní nepodíval. Ta se zklamaně odploužila pryč.
  „Odpovíš mi tedy?“ začal na něj znovu naléhat.
  „Možná jindy“ řekl a pustil se do jídla. Po hodině se zvedli a Caleb zaplatil i za jídlo.
  „Nemusíš za mě platit“ poznamenal Tristan, když vycházeli k autu.
  „Nemusím, ale chci“ usmál se na něj a znovu otevřel dveře pro spolujezdce. Poté obešel auto a usedl na místo řidiče.
  „Kde bydlíš? Odvezu tě“ řekl.
  „Odvez mě ke škole. Nemam to odtamtud daleko“ poznamenal.
  „Ani nápad. Odvezu tě přímo před dům“ odmítl Trisatanovu možnost. Tristan mu nadiktoval adresu. Neměl už žádnou sílu, aby se hádal. Když vyjížděli do města všiml si Caleb, že Tristan po cestě usnul.
  Caleb zastavil před domem, kde Tristan bydlel. Všiml si, že auto Tristanova táty ještě nebylo na příjezdové cestě. Proto tedy zaparkoval na příjezdové cestě, kde vypnul motor. Obešel auto a otevřel dveře u Tristana. Rozepnul bezpečnostní pás a Tristana si vzal do náruče. Obratně zavřel dveře a přešel k domu. Zkusil jestli jsou dveře otevřeny, ale nebyli proto přemýšlel co dělat. Z lehkostí prohledal Tristanovi kapsy, ve kterých našel klíče. Odemkl a vešel dovnitř. Zavřel za sebou dveře a nesl Tristana do schodů, ke věřil, že má pokoj.
  Položil ho na postel a přikryl ho. Díval se na jeho uvolněnou spící tvář, která byla ještě kouzelnější než, když je vzhůru. Usmál se nad sebou a nechal Tristana spát. Vyšel ke svému autu a odjel pryč.
  „Čau Tristane!“ zdravil ho jako vždy Mike.
  „Ahoj“ pozdravil.
  „Jaké bylo kino?“ zeptal se.
  „Skvělé“ odpověděl.
  „Tristane!“ slyšel, že za ním křičí povědomí hlas a tak se otočil.
  „Ahoj Cabe“ pozdravil ho.
  „Ahoj Trisi“ pozdravil ho Caleb.
  „Potřebuješ něco?“ zeptal se ho rovnou. Dnes měl špatnou náladu.
  „Tohle sis zapomněl u mě v autě“ poznamenal a podal mu jeho batoh. Tristan si ho vzal do ruky a oddychl si.
  „Děkuju Cabe měl jsem strach, že sem ho někdy zapomněl“ usmál se na něj.
  „Nic se neděje. Nechceš někam dneska zajít?“ zeptal se a úplně ignoroval Mika.
  „Rád. Kam půjdeme?“ zeptal se ho z úsměvem.
  „Cirkus? Pouť?“ hádal.
  „Pouť! Miluju pouť“ vykřikl Tristan nadšeně.
  „Takže zase před školou?“ plánoval už čas.
  „Dobře“ souhlasil a i s Mikem odešel na hodinu španělštiny.
  „Nějak moc se s ním kamarádíš“ poznamenal Mike.
  „Nějak ti to vadí?“ zeptal se.
  „Jo vadí mi to“ řekl popravdě.
  „To máš blbý, protože je to moje věc, s kým se přátelím nebo s kým kam chodím“ opáčil se Tristan a vztekle se posadil na svoje místo. Mike se posadil vedle něj.

  „Ahoj Trisi“  pozdravil ho Caleb, který na něj čekal před školou.
  „Ahoj Cabe“ pozdravil ho a vzteklím pohledem se podíval na Mika.
  „Stalo se něco?“ zeptal se ho.
  „Jen jsme se trochu nepohodli s Mikem“ odpověděl.
  „Není to kvůli mně, že ne? Nechci nijak stát mezi tebou a tvými přáteli“ začal hned.
  „Není to kvůli tebe. On mi chce jen nakazovat s kým se mám bavit a s kým ne“ poznamenal Tristan.
  „Aha. Nechci nějak zasahovat do tvých přátelství“ řekl Caleb.
  „Neboj se do ničeho nezasahuješ“ usmál se na něj Tristan. Nyní ho veškerý vztek opouštěl a stačilo k tomu jen, aby u něj byl Caleb.
  „Půjdeme tedy?“ usmál se na něj Caleb a znovu ho nasměroval k autu.
  „Jistě“ usmál se na něj Tristan a rozešel se k autu.
  „Neotravuji tě nějak?“ zeptal se po chvíli ticha Tristan. Caleb se na něj otočil jestli to myslí vážně.
  „Jak to myslíš?“ zeptal se a bylo poznat, že je zmatený.
  „Myslím to tak, že mě pořád někam zveš a že za mě platíš“ vysvětlil mu.
  „Aha tohle“ ulevil se.
  „Jo takhle“ poznamenal.
  „Vůbec mě s tím neotravuješ ani nic jiného. Jsem rád, že semnou někam chodíš. Kdyby si semnou nechodil, tak bych se nedostal z domu“ usmál se na něj upřímně Caleb. Tristan se zamyslel.
  „Děje se něco?“ zeptal se ho Caleb, když vystupovali z auta.
  „Nic jen sem přemýšlel“ usmál se na něj omluvně Tristan.
  „Tak pojď. Na co chceš jít, jako první?“ zeptal se ho.
  „Hm co takhle na…horskou dráhu!“ vykřikl a táhl Caleba za sebou. Caleb koupil lístky a vydali se na horskou dráhu. Když se to začalo Tristan, i když nechtěl zavřel oči a přitiskl se na Caleba, který nic nenamítal.
  „Kam teď?“ zeptal se ho Caleb, který se díval na Tristanovi vlasy, které byli po jízdě rozcuchané.
  „Strašidelný dům?“ zamyslel se nad tím. Caleb se jen usmál a směřoval ho ke strašidelnému domu. Koupil dva lístky a vedl Tristana dovnitř.
  Caleb ho vedl dál dovnitř. Zastavili se ho Caleb se podíval do Tristanovi zamyšlené tváře, když se najednou za Tristanovi záda snesla umělá kostra a položila svou ruku na Tristanovo rameno. Tristan pootočil hlavu, aby se podíval co mu přistálo na rameni. Pobledl v obličeji.
  „Áááááááááá!!“ zakřičel a vytrhnul se spod té ruky a přitiskl se na Calebovo chladné tělo a hlavu si schoval k jeho hrudi. Caleb kolem něj ovinul své ruce a přitiskl si ho víc na své tělo.
  „Jsi pořádku Trisi?“ zeptal se ho z něhou v hlase.
  „Jen…jen sem se lekl“ zamumlal a nepřestával se tisknout na Calebovo tělo.
  „Tak buď pořád u mě. Tě ochráním“ poznamenal z úsměvem Caleb.
  „Dobře“ ovinul svou paži kolem Calebova těla a Caleb ovinul svou ruku kolem Tristanova pasu. Vydali se na cestu po Strašidelném domě.
  „Kam by si chtěl jít pak?“ zeptal se, aby odvedl Tristanovu pozornost.
  „Kamkoli, kde se nebudu lekat“ poznamenal.
  „Áááááááááááá!!“ zakřičel znova, když mu do obličeje spadl umělohmotný sklípkan.
  „Neboj se Trisi. Jsem u tebe“ zašeptal mu do ucha a přitiskl si ho k sobě.
  „Mám strach“ zašeptal, aby ho tys příšery nevylekaly.
  „Neboj se ochráním tě“ zopakoval mu znovu.
  „Slibuješ?“ zeptal se ho z nadějí v očích.
  „Na vždy tě budu ochraňovat“ usmál se na něj.
  „Dobře“ přikývl a vydali se k východu.
  „Kam teď?“ zeptal se ho, když vylezl ze strašidelného domu.
  „No..“ zapřemýšlel, ale najednou se mu ozval žaludek.
  „Nejdřív se jdeš najíst“ usmál se na něj Caleb a vedl ho ke stánku z občerstvením.
  „Ty nemáš hlad?“ zeptal se ho Tristan, když Caleb koupil jídlo jen pro něj.
  „Ne nemám“ usmál se na něj znovu a posadili se na lavičku, ale Tristan se hned zvedl.
  „Co je?“ zeptal se ho zmateně Caleb.
  „Je to studený“ zamumlal a ruměnec se mu objevil ve tváři.
  „Tak se mi posaď na klím“ prohlásil v klidu.
  „Ale to nejde. Co si budou myslet ostatní?“ zeptal se ho.
  „Ty nech nepokoji a posaď se“ pronesl. Tristan se posadil na Calebův klín a byl rudý pomalu až za ušima.
  Všichni, kteří kolem nich prošli se na ně pohoršeně dívali, ale oběma to bylo jedno. Pro ně existovala tahle chvíle. Tahle noc. Jen oni dva.
  „Tak kam teď?“ zeptal se ho Caleb, když Tristan dojedl.
  „Ruské kolo. Prosím“ zaprosil a Caleb pod jeho štěněčím pohledem roztál.
  „Tak pojď“ usmál se a čekal až Tristan z něj sleze.
  „To nejde. Nějak mi ztuhli nohy“ zalhal. Popravdě se mu nechtělo zvedat, když se cítil v bezpečí.
  „Dobře, tak tedy jinak“ usmál se a dal si ruku pod Tristanovi kolena a druhou si položil na jeho záda.
  „Nebojíš se?“ zeptal se ho, když se zadíval do křišťálově modrých očí Tristana.
  „Tebe? Nikdy!“ odmítal uvěřit, že by se měl Caleba, kdy bát. Caleb se zvedl i s Tristane v náručí.
  „Pohodlnější?“ zeptal se ho.
  „Jo o moc“ usmál se na něj zářivě.
  „Tak si mi dej ruce kolem krku, aby si mi nespadl“ poznamenal a ignoroval zhnusené pohledy těch, kteří kolem nich procházeli.
  „Na ruské kolo?“ zeptal se ho.
  „Na ruské kolo“ souhlasil Tristan a tak se Caleb vydal směr Ruské kolo.
  Když přešli před kasu musel Tristana položit na zem, i když nechtěl. Chtěl ho držet dál v náručí, i kdyby to bylo proti tomu co by Tristan chtěl. Přešel ke kase a čekal než přišel na řadu.
  Tristan zůstal stát mimo a čekal než za ním přijde Caleb a půjdou na Ruské kolo. Najednou se před ním objevil Mike a pevně ho chytil za zápěstí.
  „Proč si raději s ním než semnou?“ zeptal se ho a Tristan poznal, že je podrážděný.
  „To je snad moje věc“ odpověděl mu.
  „Miluješ ho?“ zeptal se ho rovnou a Tristan ztuhl, ale v okamžiku se vzpamatoval.
  „I kdyby ano je to moje věc“ odpověděl mu tvrdě Tristan. Mike se napřáhl a vlepil mu facku. Tristan se chytil za tvář a vylekaně se díval na Mika.
  „Ty patříš mě a ne jemu!“ vykřikl na Tristana a chtěl se na něj vrhnout, ale někdo mu položil ruku na rameno a pevně zmáčknul.
  „Nech ho být“ vyzval ho Caleb. Mike se sebe zchodil ruku a postavil se tak, aby viděl na Caleba i na Tristana.
  „Jen si braň tu svoji kurvičku, ale věř že bude moje“ řekl rázně Mike a v jeho pohledu bylo šílenství. Otočil se a odcházel pryč. Caleb přešel k Tristanovi.
  „Si v pořádku Trisi?“ zeptal se ho po tom co viděl Tristanův pohled.
  „Mám strach Cabe“ zašeptal tiše Tristan.
  „Pojď půjdeme na ruské kolo ať na to zapomeneš“ řekl a odváděl ho k Ruskému kolu, kde nastoupili a usadili se každý na jinou stranu. Chvíli bylo ticho, ale Caleb to nevydržel a musel se zeptat.
  „Tam dole se tě ptal jestli mě miluješ“ začal, ale nedokázal se dívat do Tristanových křišťálově modrých očí. Tristan tiše seděl a čekal.
  „Odpověděl si, že i když ano je to tvá věc. Já…já bych…“ neví jak to říct. Tohle je mu cizí. Ptát se někoho na něco, co k němu cítí.
  „A ty by jsi chtěl vědět, co k tobě cítím. Jestli tě opravdu miluju“ dopověděl to za něj Tristan.  
  „Ano“ souhlasil.
  „Mohl bych ti odpovědět jindy Cabe?“zeptal se ho.
  „Rád bych ti odpověděl, že můžeš. Že máš času kolik chceš Trisi, ale…ale šílím z toho, že nevím“ odpověděl mu. Tristan se podíval z okna a smutně se usmál.
  „Zajímavé.. Znám tě jen chvíli, ale to co si semnou provedl“ začal a zvedl se. Přešel ke Calebovi a klekl si k jeho nohoum.
  „Místo toho, abych ti to řekl mohu ti to ukázat?“ zeptal se a Caleb jen přikývl. Tristan se zhluboka nadechl a dal svou hlavu do víšky Calebovi hlavy. Přiblížil se ke Calebově hlavě a hypnotizoval Calebovi rty. Zrychloval se mu tep a v jeho myšlenkách se mu míhalo jestli má nebo nemá. Všechny starosti i myšlenky hodil za hlavu a udělal to po čem toužilo jeho srdce. Políbil ho. Neohrabaně a bez rozmyšlení. Polibek netrval ani tři vteřiny, když se od něj Tristan odtáhl.
  „Pochopil si to? Už znáš odpověď na svou otázku?“ zeptal se ho trošku přiškrceně. Caleb se pousmál a podíval se na Tristana.
  „Pojď ke mně blíž“ požádal ho a natáhl k Tristanovi ruce. Tristan se zvedl ze zemně a posadil se na Calebův klín.
  „Copak si chtěl?“ zeptal se.
  „Uvidíš“ zašeptal a dal si jednu dlaň na Tristanovu šíji a přitáhl si Tristanovu hlavu blíž k sobě až jejich rty byli kousek od sebe. Něžně přitiskne své rty na Tristanovi a jazykem si začal něžně dobývat cestu do jeho úst. Tristan objal Caleba kolem krku a tisknul se na jeho chladné tělo. Caleb mu položil druhou ruku na pas a tiskl si ho k sobě. Oba začali ignorovat okolí. I to, že se s nimi svět točí.
  Najednou Caleb polibek přerušil a Tristan se na něj ublíženě podíval. Caleb se na něj něžně usmál a pohladil Tristana po tváři.
  „Už je konec“ zašeptal mu.
  „Cože?!“ vykřikl. Tristanovo tělo se zahalilo do strachu, že by mělo skončit co ani nestihlo začít.
  „Kolo se přestává hýbat Trisi“ odpověděl mu a Tristan se hned uklidnil.
  „Promiň“ omluvil se a slezl s Calebova klína a posadil se vedle něj. Po několika okamžicích se atrakce zastavila a dveře se otevřela. Oba vystoupili a šlo kousek od sebe. Najednou se Caleb vzal Tristanovu ruku do své a jemně ji stiskl a Tristan tak udělal taky.
  „Kam teď?“ zeptal se ho Caleb. Tristan se podíval na hodinky a zapřemýšlel.
  „Domů. Musím tátovi udělat večeři“ oznámil smutně Tristan. Vůbec se mu nechtělo od Caleba odcházel, když věděl, že ho následující dva dny neuvidí.
  „Mohu jít s tebou?“ zeptal se ho Caleb a tím ho vytrhl z myšlenek.
  „Ty by si chtěl?“ zeptal se nevěřícně.
  „Jistě. Docela by mě zajímalo, jak dobře vaříš, kde žiješ a jiný“ souhlasil.
  „A poznat mého otce, že?“ poznamenal sarkasticky Tristan.
  „Samozřejmě jsi můj životní partner. Tedy pokud jím chceš být?“ otočil se na něj. Tristan se zastavil na místě. Podíval se na jejich spojené ruce a pak se pousmál.
  „Nic jiného si nepřeji Cabe“ odpověděl mu. Caleb ho objal rukou kolem pasu a přitáhl si Tristana k sobě. Tristan ho objal kolem krku a bez ostychu se na něj přitiskl.
  „Trisi?“ díval se mu do očí.
  „Ano?“ díval se na jeho tvář, do jeho očí.
  „Máš překrásné oči víš to?“ zeptal se ho. Tristan se usmál.
  „Ty jsi první, kdo mi to říká“ usmál se a jeho tváře byli narůžovělé.
  „Cabe opravdu musím jít uvařit, ale předtím nakoupit“ řekl mu a Caleb si povzdychl.
  „Musím tě pustit?“ zeptal se ho smutně.
  „Ano“ přitakal. Caleb ho pustil, ale chytl Tristana za ruku. Oba šli spolu k autu a Tristanovi otevřel dveře.
  „Děkuju“ poděkoval a nastoupil. Caleb obešel auto a nastoupil.
  „Takže kam?“ zeptal se a už startoval.
  „Obchod“ oznámil mu a auto se tiše začalo ploužit po silnici.
  „Umíš dobře vařit?“ zeptal se ho Caleb, když viděl jak si Tristan pečlivě vybírá ingredience.
  „Rád vařím a kdysi jsem chodil na kurzy k jednomu máminýmu příteli, který moc dobře vařil. Byl jsem jeho poslední žák“ poznamenal smutně a vybíral si správný kousek kuřecích prsou.
  „Tak to je všechno. Můžeme jít“ otočil se na Caleba, který se nevěřícně díval na plný nákupní vozík.
  „To máte snad na rok ne?“ zeptal se ho, když jeli ke kase.   
  „Ne. To máme asi na měsíc“ poznamenal a vyndával věci na pás.
  „Páni to je drahý“ poznamenal Caleb, když Tristan platil.
  „Jídlo je drahý Cabe“ usmál se na něj Tristan a jeli k autu, kde nákup naložili do kufru.
  „Aha“ nic dalšího už na to neřekl a díval se na to, jak Tristan odchází i z vozíkem, aby ho mohl vrátit na jeho místo. Caleb nastartoval a zastavil kousek od Tristana. Ten nastoupil a vyjeli směr Tristanův dům.
  „Kam s tím?“ zeptal se ho, když stáli v kuchyni.
  „Na linku“ řekl Tristan a už si vyndával vše co potřeboval, aby udělal večeři. Caleb se posadil na židli u stolu a díval se na Tristana, jak se obratně pohyboval kolem linky a sporáku.
  „Tristane jsem doma!“ uslyšeli oba ode dveří.
  „Jsme v kuchyni!“ zakřičel mu na oplátku Tristan.
  „My? Kdo my?“ zeptal se ho jeho otec, když vcházel do kuchyně.
  „Aha“ řekl najednou.
  „Dobrý večer“ pozdravil slušně Caleb.
  „Nazdar“ pozdravil ho Tristanův táta.
  „Tati to je Caleb Black. Cabe to je můj táta Mark“ představil je.
  „Těší mně pane Shawn“ řekl slušně.
  „Prosím tě říkej mi Marku ať si nepřipadám jak starej dědek“ začal Mark a sedl si na židli a v okamžiku před ním stála večeře. Caleb vytáhl z kapsy mobil, který mu svítil a vibroval.
  „Prosím omluvte mně“ řekl a odešel ze zadních dveří na dvorek.
  „To je tvůj kluk Tristane?“ zeptal se na rovinu Mark.
  „Jo je. Nevadí ti to?“ neví proč se ho ptá, ale jeho otec je jediný kdo o tom ví.
  „Samozřejmě, že nevadí. A navíc znám Calebova otce. Je to skvělí chlap“ usmál se na něj Mark a dál hltal jídlo. Caleb se po chvíli vrátil. Mark se zvedl od stolu a na oba se zářivě usmál.
  „Tak hrdličky nechám vás tu o samotě“ prohlásil a šel do obýváku, kde se ozval zvuk košíkové.
  „Táta o nás ví?“ zeptal se ho rovnou Caleb.
  „Vadí ti to?“ zeptal se ho rovnou a měl strach, že udělal nějakou chybu.
  „Ne ba naopak. Jsem rád, že to ví aspoň mohu udělat tohle“ přešel k němu a něžně ho políbil. Tristan pustil utěrku na zem a objal ho kolem krku. Přitiskl se k němu a přestali vnímat okolí. Existovali jen oni a hra jejich jazyků.
  „Nechceš jít ke mně do pokoje?“ zašeptal udýchaně Tristan.
  „Myslíš, že bych mohl?“ zeptal se ho.
  „Ty smíš kdykoli ke mně do pokoje“ odpověděl mu.
  „To jsem rád, že to vím“ usmál se na něj Caleb.
  „Půjdeme tedy?“ zeptal se Tristan.
  „Veď mě můj pane“ řekl a pustil Tristana se svého objetí. Tristan ho vedl po schodech do svého pokoje.
  „Tak to je můj pokoj“ řekl, když Caleb vešel.
  „Hodně čteš viď?“ usmál se na pokoj, kde se prakticky všude váleli knihy. Tristanovi tváře jemně zrůžověli.
  „Ano moc rád. Mám rád svět magie a tajemství. Temnoty, ale i oddané lásky a přátelství“ odpověděl mu a posadil se na postel. Caleb k němu přešel a posadil se k Tristanovi.
  „A v upíry věříš?“ zeptal se jako by nic.
  „Jistě“ odpověděl, jako by nic.
  „Co si o nich myslíš?“ zeptal se.
  „No…ehm… ty se mi budeš smát“ řek Tristan.
  „Nebudu se ti smát. Slibuji ti to“ usmál se na něj a pohladil ho po tváři.
  „Myslím si, že v době jako je teď existují dva druhy upírů“ řekl.
  „Dva druhy upírů? Jak to myslíš?“ dělal, že nechápe, ale přitom tuší kam s tím míří.
  „Ano. Ti civilizovaní a ti co pořád pijí krev“ vysvětlil.
  „To znamená co, když jsou civilizovaní?“ ptal se dál.
  „To jsou ti upíři, který odmítají pít lidskou krev či nějakého člověka napadnout nebo přeměnit“ vysvětlil.
  „A co piji?“ ptal se, ale byl překvapený.
  ‚Jak o tom může vědět?‘ pomyslel si.
  „Přece zvířecí krev“ odpověděl.
  „Jak to všechno víš?“ byl překvapený. Opravdu překvapený.
  „Nechce se mi věřit, že upíři jsou jen ti zlí. V každém příběhu se i ze zlého tvora může stát dobrák tak proč ne s upíra?“ řekl.
  „Pěkné a zajímavé“ pronesl Caleb a díval se na Tristana.
  „Ty se tomu nesměješ?“ zeptal se Tristan.
  „Ne. Měl bych?“ zeptal se.
  ‚Kdybys jen věděl Trisi‘ pomyslel si a povzdechl si.
  „Děje se něco?“ zeptal se Tristan se strachem.
  „Ne nic Trisi, ale musím ti něco říct?“ řekl a díval se na Tristanovu tvář, která začala být smutná a plná strachu.
  „Co?“ zeptal se a hrdlo se mu stáhlo.
  „V pátek na víkend odjedu, ale jen na tři dny“ řekl a cítil jak se Tristan uvolnil.
  „Dobře a kam jedeš?“ zeptal se.
  „Do Ameriky“ odpověděl, jakoby nic.
  „Proč jen na tři dny?“ ptal se dál.
  „Jedu tam jen něco zařídit. Několikrát za rok tam musím jet“ řekl, ale už mu neřekl co.
  „Dobře. Škoda, že tam nemohu s tebou“ posmutněl.
  „Někdy si tam spolu zajedeme. Chceš?“ zeptal se, aby zahnal chmury v Tristanově tváři.
  „Jasně, že chci“souhlasil.
  „Dobře, ale teď už musím jít. Čekají na mně doma“ usmál se omluvně. Tristan se zvedl a i s Calebem šel před dům, aby se s ním mohl rozloučit. Caleb se zastavil a přitáhl si Tristana k sobě do náruče. Jemně své rty přitiskl na Tristanovi a šetrně si hrál z jeho jazykem.
  „Ale slib mi, že se s té Ameriky brzy vrátíš?“ zaprosil.
  „Hned, jak budu moc. Stal jsem se na tobě závislým stejně, jako začínám být závislí na tvých rtech a pohlazeních“ usmál se a tak udělal i Tristan.
  „Tak už jeď ať kvůli mně nemáš doma potíže“ řekl Tristan, ale ani trošku se mu nechtělo z Calebovi náruče.
  „Neboj nebudu“ pohladil ho po tváři a znovu ho políbil. Pustil ho ze své náruče a nastoupil do svého Volva. Tristan se ještě chvíli díval na odjíždějící auto a když mu zmizelo z obzoru šel zpět do domu.
  Nevšiml si stínu, který celé dění sledoval. Mladík skrývající se za stromem zaťal prsty a tvář se mu svraštila vzteky.
  „Když tě nemůžu mít já ani on tě mít nebude“ zašeptal a odcházel pryč.
  „Zdá se, že je to slušný mladík“ řekl Mark, když se Tristan vrátil do domu.
  „To je tati“ souhlasil a odcházel do kuchyně umýt nádobí. Když už měl vše dodělané odešel do pokoje si lehnout. Otevřel okno a odešel do koupelny se osprchovat a vyčistit zuby. Když se vrátil do pokoje vzal si na klín notebook s přenosným internetem a zadal tam ‚Legendy o upírech‘.
  Po dvou hodinách přečítání různých legend a historek vypnul notebook a odložil ho na noční stolek. Otočil se na bok a zavřel oči. Za chvíli usnul.
  Do pokoje oknem vešla postava oděná v černém. Přešel k Tristanovi a přikryl ho až k bradě a políbil jej na čelo. Z kapsy vytáhl malou černou krabičku, kterou položil na notebook.
  Potom si sedl do staré houpací židle a hlídal Tristanův spánek.
  „Cabe“ uniklo Tristanovi z úst a postava se usmála.
  Pomalu nacházel rozbřeskl a postava se zvedla přešla k posteli. Znova Tristana políbila a zmizela.
  Kolem osmé se Tristan probudil. Když se probudil zadíval se z okna. Posadil se a protáhl. Zvedl se a otočil k notebooku, aby mohl notebook dát zpět na stůl, ale zastavil se a vzal si černou krabičku potaženou sametem do ruky. Chvilku si jí prohlížel a nakonec jí otevřel.
  Vytáhl z ní zlatý řetízek s malým netopýrem, jako přívěšek. Usmál se a prohlížel si řetízek. Tušil, kdo mu ho mohl dát, ale netušil, jak by se dostal v noci do pokoje. Přestal nad tím přemýšlet a zapnul si řetízek. Vzal si věci a odešel do koupelny.
  Když už byl hotoví šel do kuchyně udělat si snídani. Když si položil misku s vločkami na stůl ozval se zvonek. Tristan se zvedl od stolu a odešel ke dveřím, které otevřel.
  „Dobré ráno“ usmál se na něj Caleb. Tristan se na něj zůstal nevěřícně dívat.
  „Ahoj“ pozdravil ho.
  „Mohu dovnitř?“ zeptal se a až nyní se Tristan probudil.
  „Jo promiň“ usmál se na něj omluvně a nechal Caleba vejít. Oba šli do kuchyně, kde se mohl Tristan konečně najíst.
  „Měli jsme něco domluvené?“ zeptal se.
  „To neměli, ale chtěl jsem tě vidět. Vadí, že jsem přišel?“ zeptal se trochu ztrápeně Caleb.
  „Ne jsem rád, že si přišel Cabe jen sem měl v plánu dneska uklízet“ vysvětlil.
  „Uklízet?“ zeptal se překvapeně.
  „Jo. Nikdo jiný by tu neuklidil“ řekl Tristan a umíval misku ze lžící. Caleb se všude rozhlédl.
  „Vždyť je všude uklizeno“ poznamenal. Tristan se usmál.
  „Ale ne v domě. Chci uklidit zahrádku“ vysvětlil a ukázal ven.
  „Sice je to malá zahrádka, ale taky se o ní musím starat“vysvětlil mu.
  „Mohu ti pomoci?“ zeptal se hned ze zájmem Caleb.
  „A to si chceš ušpinit ty věci?“ podíval se na Caleba, který byl zase dokonale oblečený. Přitom se podíval na sebe a na své ošuntělé oblečení.
  „Co je na nich špatného?“ zeptal se a podíval se na sebe.
  „Jsou určitě drahý a nehodí se na to, aby se v nich pracovalo na zahradě“ vysvětlil mu.
  „To nevadí. To se přeci vypere“ usmál se na něj Caleb, když pochopil proč Tristan mluvil o jeho oblečení.
  „Pravdu? Nechci, aby ti někdo nadíval, že sis ušpinil věci jen proto, že si mi chtěl pomoct“ zeptal se a opřel se o kuchyňskou linku. Caleb se postavil ze židle a přešel k Tristanovi. Objal ho kolem pasu a přitiskl si ho k sobě.
  „Neboj se. Půjdeme?“ zeptal se a Tristan jen přikývl. Oba se vydají na zahradu.
  „Co mám dělat?“ zeptal se ho z úsměvem se díval na Tristana.
  „Chceš sekat trávník nebo plevelyt?“ zeptal se ho.
  „Ehm…no…“ nevěděl co má dělat.
  „Ty budeš sekat trávu, aby ses moc neušpinil“ rozhodl za něj Tristan a šel do malé kůlničky, aby vyndal sekačku.
  „Prosím“ usmál se a odešel k záhonům Francouzské pelargónie a Hořeců. Caleb chvíli stál a díval se na Tristana, který se začal sklánět nad květinami. Usmál se a sklonil se k sekačce a nastartoval. Začal přejíždět sekačkou po trávě a užíval si, že může aspoň nějak pomoct.
  Najednou Tristanovi za límec trička dopadla kapička deště. Zhlédl a do obličeje mu spadlo několik kapek.
  „Calebe!“ vykřikl, ale nevěřil, že by ho přes hluk sekačky slyšel, avšak Caleb vypnul sekačku a podíval se na Tristana.
  „Copak?“ zeptal se.
  „Ukliď sekačku začíná pršet“ než to dořekl začalo pořádně pršet, že oba v okamžiku zmokli. Caleb co nejrychleji odvezl sekačku zpět do kůlny a Tristan se snažil co nejrychleji uklidit náčiní, které před tím vytáhl.
  Když měli všechno uklizené vletěli do domu a rychle za sebou zavřeli dveře.
  „Lásko měl by jsi se jít převléct ať nenastydneš“ vyzval ho Caleb.
  „A co, když chci nastydnout? Staral by jsi se o mě?“ zeptal se ho.
  „Každý den a každou hodinu dne bych seděl u tebe až by ses z toho bláznil“ usmál se na něj Caleb.
  „Dobře, ale co ty?“zeptal se.
  „Já se osprchuji po tobě“ usmál se znovu.
  „A co jít se vysprchovat semnou?“ zeptal se ho a přitom se tvářil jako neviňátko. Caleb se na něj zůstal nevěřícně dívat, ale jeho mysl svažovala možnosti.
  „Moc rád“ usmál se na konec a Tristan se trošku nevěřícně usmál. Když to navrhoval nevěřil, že by to Caleb přijal. Tristan se posadil na židli a posmutněl.
  „Copak je?“zeptal se ho překvapený Caleb.
  „Bolí mě kolena“ postěžoval si. Caleb k němu přišel.
  „Chytni se mě kolem krku“ řekl a Tristan tak udělal. Caleb si dal jednu ruku na Tristanovi záda a druhou dal pod kolena. Caleb Tristana zvedl, jako by byl Tristan ptačí pírko.
  „Nejsem na tebe moc těžký?“ zeptal se ho Tristan, když stoupaly do schodů.
  „Jsi jak pírko Trisi“ odpověděl mu a zastavil se na posledním schodě.
  „Tamhle“ ukázal mu Tristan a ukázal mu na dveře, které byli naproti jeho pokoji. Caleb vyšel a zastavil se přede dveřmi, které Tristan otevřel. Caleb z ním vešel do koupelny a posadil ho na pračku.
  „Mám tě svléknout nebo se svlékneš sám?“zeptal se ho. Tristan začal přemýšlet a najednou zrudl.
  „Svlékneš mě?“ zeptal se a byl rudý až za ušima. Caleb k němu těsněji přišel a opatrně z něj začal sundávat oblečení. Když byl Tristan úplně nahý začal si ho Caleb se zájem prohlížel. Pohladil ho od ramene přes hrudník až na břicho. Tristan se trhavě nadechl.Chytil Caleba za kraj košile a přitiskl si ho víc na sebe. Rozepínal jeden knoflík po druhém. Když byli knoflíky rozepnuty pohladil Caleba po hrudi a bříšku. Pomaloučku mu začal stahovat košili a přitom ho hladil po ramenech a po rukou.
  Caleb začal zhluboka dýchat a užíval si každý z Tristanových jemných dotyků. Jakmile se ho Tristan začal dotýkat dostal pocit, že se ho dotýkají motýlí křídla a ne jeho dlaň a prsty.
  Tristanovi ruce se začali blížit k lemu Calebových kalhot. Dostal strach. Co kdyby se mu nelíbilo co přijde? Byl by schopný Caleb přestat? Jsem já schopný přestat? Všechny své pochyby a obavy posunul hluboko do kouta své mysli. Věří, že kdyby něco jeden z nich bude schopný přestat, ale věděl nebo spíš tušil, že jestli něco nastane bude se mu to líbit.
  Rozepnul knoflík poté i zip. Opatrně mu začal sundávat kalhoty i s jeho spodním prádlem. Ignoroval třes rukou i jeho zrychlený dech.
  Když byl Caleb nahý díval se na jeho tělo, které bylo o tolik dokonalejší než to jeho. Tristan sklopil pohled. Caleb mu dal prsty pod bradu a donutil jej, aby se na něj podíval.
  „Co se děje?“ zeptal se.
  „Ty jsi…jsi dokonalí. Nezasloužím si někoho tak dokonalého“ řekl trochu sklíčeně. Najedou slyšel smích. Podíval se na Caleba, který se smál. Jeho smích jej okouzloval.
  „Trisi ty máš to nejkrásnější tělo a navíc. Zdaleka nejsem dokonalí“ řekl mu Caleb, když se konečně uklidnil.
  „Pojď musíš mi do vody nebo mi ještě nastydneš“ řekl a strkal Tristana do sprchy. Pustil na ně vlažnou vodu. Před sebou postavil Tristana, přece jen on se musel ohřát víc než on. Ze zadu se přitiskl na jeho tělo a pohladil jej po bříšku. Poté natáhl ruku k houbě a mýdlu. Začal Tristana umívat a ten se začal tisknout na Calebovo tělo.
  „Víš, že máš nádherné tělo?“ zašeptal mu Caleb do ucha a tisknul se na jeho tělo. Tristan se na něj víc přitiskl.
  „Myslíš to doopravdy nebo nechceš, abych se cítil méněcenný?“ zeptal se ho Tristan a jeho dech byl trhavější a rychlejší.
  „Myslím to doopravdy“ políbil ho za ucho.
  „Je nádherné, překrásné a prostě dokonalé“ krk mu zasypával polibky.
  „Hlavně, že se ti líbí“ zamumlal Tristan a užíval si každý dotyk Calebových rtů. Caleb pomalými a klidnými pohyby přejížděl houbou po Tristanově těle. Oba zrychleně dýchali. V obou rostla touha i chtíč. Oba to chtěli a na jejich tělech to začínalo být znát.
  Tristan vzal opatrně houbu z Calebových rukou a otočil se k němu čelem. Opatrně začal houbou přejíždět po Calebově hrudi a přitom se na něj tisknul. Caleb si okouzleně díval na Tristanovu ruku. Po chvíli se podíval do Tristanových očí a jednu ruku mu dal kolem krku. Přitiskl si ho na sebe. Tristan upustil houbu na zem a objal Caleba kolem krku. Caleb se k němu naklonil a něžně začal Tristana líbat. Caleb si opatrně Tristana nadzdvihl a Tristan mu za zády překřížil. Caleb natáhl ruku a vypnul vodu. I s Tristane v náručí vylezl ze sprchy a mířil jsi to ke dveřím.
  „Kam to jdeme?“ zeptal se Tristan, ale svůj hlas nepoznával. Byl hlubší, plný touhy a chtíče.
  „Nesu tě do postele. Chci, aby…aby se ti to poprvé líbilo“ odpověděl mu. To bylo poprvé, kdy ho Tristan slyšel zadrhnout.
  „Dobře“ řekl jen a začal Calebovi přejíždět jazykem po krku a sem tam zajel i kousek za ucha, kde poznal, že má Caleb citlivé místo.
  Caleb otevřel dveře do Tristanova pokoje, který měl hned naproti koupelně. Elegantně za nimi zavřel dveře. Přešel k posteli a pomalu na ní začal Tristana pokládat. Lehl si vedle Tristana a prohlížel si Tristanovo dokonalé tělo. Začal Tristana hladit po břiše a po hrudníku. Tristan si užíval každý jeho dotek, pohlazení. Trpělivě čekal na to, co se bude dít dál. Nechtěl, aby udělal nějakou chybu, která by Caleba donutila přestat.
  „Opravdu to chceš?“ zeptal se ho Caleb a jeho hlas se třásl chtíčem a touhou. Tristan poznal, že se musí hodně převládat, aby se na něj nevrhl a nevzal si ho.
  „Nic jiného nechci“ zašeptal do ticha pokoje a přitom se díval do Calebových onyxových očí, ve kterých viděl chtíč i něhu. Caleb se nadzdvihl nad Tristana a začal jej něžně líbat. Tristan ho objal kolem krku a začal Caleba tisknout na svoje tělo. Toužil po tom a bylo mu jedno jestli ho to zprvu bude bolet. Hlavní bylo, že bude jeho touha ukojená a tím i Calebova. Caleb si navlhčil prst a začal jím do Tristana pronikat přitom jej něžně líbal, aby odvedl Tristanovu pozornost.
  Když do něj začal Caleb pronikat, tak se Tristan prohnul v zádech a do očí se mu vkradli slzy, které nebyli způsobeny tím, že do něj Caleb začal pronikat. Zavřel oči a snažil se uvolnit. Věděl, že by se měl uvolnit. Začal Caleba hladit po zádech a užíval si každý polibek, který mu Caleb dal.
  Caleb po chvíli přidal druhý a později třetí prst. Poznal, že už to pro Tristana není nepříjemné. Věděl, že zprvu to Tristana bolelo, ale také věděl, že ho musí připravit na svůj vpád do jeho nitra.
  Když už cítil, že je Tristan připravený podíval se na něj. Viděl v jeho obličeji chtíč, touhu a slast.
  „Opravdu mohu?“ zeptal se znovu, ale už věděl, že by asi nedokázal přestat. Jeho chtíč byl vybičován na maximu, ale věděl, že kdyby Tristan opravdu řekl ne přestal by. Doufal v to.
  „Ty nemůžeš. Musíš!“ přikázal mu Tristan a přitáhl si Caleba pro další polibek. Caleb navedl svůj úd k Tristanově vstupu a pomalu do něj začal pronikat. Kdykoli na Tristanově obličeji spatřil jen maličký náznak bolesti přestal do něj pronikat a jen tak ležel a ani se nehnul.
  Po chvíli v něm byl však celí. Ležel a čekal. Čekal než si Tristan zvykne na novou situaci. Po chvíli se zkusmo pohnul a tím v Tristanově obličeji vyvolal škálu emocí.
  „Ještě“ zašeptal Tristan. Caleb se usmál a začal Tristana líbat. Přitom do něj začal přirážet. Tristan pod jeho přírazy sténal. Každý jeho sten byl pro Caleba, jako rajská hudba.
  Caleb začal cítit, že se pomalu, ale jistě blíží k vrcholu. Propletl ruku mezi jejich zpocenými těly a uchopil Tristanův úd do dlaně a začal s rukou pohybovat ve stejném rytmu, jako do něj přiráží.
  Oba se blížili k vrcholu. Najednou to tu bylo. Pokojem se neslo zasténání dvou jmen.
  Caleb si na Tristana lehl a přesto v něm zůstával. Tristan hladil Caleba po vlasech a užíval si doznívající vlnky rozkoše, který mu Caleb přinesl. Najednou se pokojem rozeznělo kručení v žaludku. Tristan zrudl a Caleb se na něj usmál.
  „Víš, že jsi takhle roztomilí“ poznamenal Caleb a vystoupil z něj.
  „Jak?“ zeptal se.
  „Když se červenáš. Jsi hrozně roztomilí“ zašeptal mu do ucha a vstal z postele.
  „Kam jdeš?“zeptal se ho Tristan. Caleb od někudy sebral hadr a otřel Tristana i sebe. Tristan byl přitom rudý až za ušima.
  „Teď ti dojdu pro něco k jídlu“ prohlásil Caleb rozhodně. Tristan se na něj podíval a začal se usmívat. Zavrtal se do deky, kterou přes sebe přehodil a čekal.
  Caleb seběhl do kuchyně a přemýšlet co teď. Už hodně dlouho nikomu jídlo nedělal. Vždyť on sám už kolik let nejedl.
  Otevřel dveře od ledničky, kde našel sendviče. Caleb se jen modlil, aby nebyli připraveny pro Marka. Rychle se vrátil do pokoje, kde našel Tristana, jak  tiše oddechoval. Usnul. Caleb odložil sendviče na stolek a lehl si k Tristanovi. Okouzleně sledoval Tristanovu uvolněnou tvář.
  Tristan se na Caleba přitiskl a hlavu si položil na Calebovo rameno. Caleb objal Tristana objal kolem pasu a poslouchal Tristanův klidný dech. Díval se do stropu a přemýšlel o budoucnosti.
  „Ahoj Trisi“ zašeptal mu do ucha Caleb, když cítil, že se Tristan probral.
  „Bože, jak dlouho sem spal?“ zamumlal Tristan a promnul si oči. Podíval se na stále nahého Caleba a zářivě se usmál.
  „Chvíli“ poznamenal Caleb a pořád hladil Tristana po kříži.
  „Hmm to je příjemné“ zamumlal Tristan a začal Caleba hladit po hrudi.
  „Nebudeš mít kvůli mě problémy?“ zeptal se Tristan.
  „Proč?“ nechápal ho.
  „Že chodíš s člověkem“ poznamenal Tristan. Při pomyšlení na to, že by kvůli němu měl Caleb problémy nebo že by ho Caleb musel opustit. Cítil, že Caleb ztuhl.
  „Jak…jak to myslíš?“ dělal, že ho nechápe, ale věděl na co se ho Tristan ptal. On věděl, že je upír.
  „Vím, že jsi upír Calebe“ řekl klidně Tristan. Nevěděl, kde se v něm ten klid vzal. Usmál se nad tím.
  „Jak?“ nedokázal říct nic jiného. Překvapilo ho to. Nevěděl, co má teď dělat. Být šťastný nebo se má bát?
  „Jak si se mě vyptával jestli věřím na upíry a co o nich vím. Nevím, ale napadlo mě to, když sem ti odpovídal“ zamumlal Tristan a přemýšlel, jestli to dává smysl.
  „Dává to smysl?“ zeptal se po chvíli.
  „Nedává, ale víš co?“ zamumlal a zvedl Tristanovu hlavu, aby mu viděl do očí.
  „Jsem rád, že to víš“ zašeptal těsně před jeho rty a políbil ho.
  „Tobě to nevadí?“ zeptal se překvapeně Tristan.
  „Ne, jsem moc rád, že to před tebou nemusím tajit“ odpověděl mu.
  „Nebude vadit tvé rodině, že to vím?“ položil mu hlavu na rameno a začal ho hladit po břiše.
  „Budou si muset zvyknout, protože já se tě nevzdám“ odpověděl mu Caleb a přitáhl si Tristana k polibku.
  Najednou Calebovi zazvonil mobil.Caleb zavyl vzteky a zvedl se z postele a přešel do koupelny, kde měl kalhoty.
  „Co?“zavrčel do telefonu.
  „Pokud ho nebudu mít já, nebude ho mít nikdo! Zemře za to, že mně nechce!“ řekl mužský hlas. Caleb hned poznal, kdo to je. Mike.
  „Pokud na něj jen sáhneš Miku, zabiji tě“ oznámil mu chladně Caleb. Vypnul hovor a začal se oblékat.
  „Kam jdeš?“ ozval se za ním Tristanův hlas. Caleb se na něj otočil a smutně se na něj usmál.
  „Musím domů“ odpověděl mu a přitáhl si Tristana k sobě, který měl na sobě jen spodní prádlo.
  „Vypadáš takhle moc sladce“ zašeptal mu do ucha a políbil ho na tvář. Tristan zčervenal.
  „Proč musíš odejít? Uděl jsem něco špatně?“ strachoval se Tristan.  
  „Musím si něco zařídit Trisi“ odpověděl mu Caleb. Pohladil ho po tváři a něžně ho políbil, ale smutek z jeho očí nesmazal. Nechtěl ho tady nechat, ale musel domů, aby se poradil s otcem.
  „Dobře“ sklonil hlavu a díval se do země. Bylo mu do breku. Chytil ho za kraje košili a zhluboka se nadechl, aby se dokázal podívat Calebovi do očí.
  „Zůstaň tu semnou“ zašeptal a nemněl moc daleko k tomu, aby začal plakat. Dostal strach, že by už Caleba nemusel vidět. Že se mu něco stane, pokud jeho rodina zjistí, že o tom ví.
  „Moc rád bych s tebou zůstal Trisi, ale musím jít. Musím je doma připravit na to, že jsem s tebou“ zalhal mu. Chtěl mu říct pravdu, ale nemohl. Nechtěl ho strachovat nebo znervózňovat.
  „Neodcházej“ zaprosil znova, i když věděl, že to nepomůže. Odejde od něj, ale jen bůh ví jestli se k němu zase vrátí.
  „Lásko neboj se. Zítra se pro tebe stavím a pojedeme spolu do školy, ano?“ pohladil ho po tváři. Nerad ho opouštěl. Nechtěl jej tu nechat. Nechtěl, aby byl smutný. Ale musel jít.
  „Dobře“ souhlasil nakonec. Odstoupil od něj a nakonec odešel z kuchyně. Caleb chvíli zůstal stát a pak se ho vydal hledat.
  Našel ho, jak sedí na křesle v obýváku a nohy měl přitisknuté k tělu. Rukama objímal nohy a hlavu mněl skloněnou, aby nemusel nic vidět.
  „Proč mi to vadí Calebe? Proč mi vadí, že odejdeš a mě necháš samotného?“ zašeptal. Věděl, že se na něj Caleb díval, aniž by ho slyšel nebo ho viděl přicházet.
  Caleb k němu přišel a objal ho. Políbil ho na šíji a čekal až se na něj Tristan podívá, aby jej mohl políbit na rty.
  „Nevím proč to tak je. Věř mi, ale že tě tu nechci nechat samotného. Nechci odejít, ale musím“odpověděl mu, ale cítil se blbě. Cítil se blbě z toho, že tu musí Tristana nechat samotného.
  „Tak už by si měl jít ne? Přijdeš pozdě domů“ řekl Tristan a znovu schoval hlavu do mezery, která byla mezi jeho hrudí a nohama.
  Caleb se zvedl a pomalu se otočil k odchodu. Cítil Tristanovu bolest a strach, ale musel jít. Musel si to s Mikem vyřešit. Otevřel dveře a vyšel ze dveří ven. Zavřel za sebou dveře a zhluboka se nadechl. Snažil se zachytit Mikův pach, ale nic necítil. Zamračil se a přešel ke svému autu. Nasedl a odjel.
  Avšak později v noci se vrátil a sedl si do staré houpací židle, jako to dělal každou noc co Tristana poznal.
  Díval se na Tristanovu spící tvář, která byla smutná a plná strachu i během spánku. Po chvíli se zvedl z houpací židle a přešel k Tristanovi. Opatrně ho pohladil po vlasech, po tváři.
  „Cabe neopouštěj mně“ zašeptal tiše Tristan a schoulil se do klubíčka. Caleb se k němu sklonil a jemně ho políbil na tvář.
  „Nikdy tě neopustím“ zašeptal mu do ucha a tím se Tristanovi tvář uvolnila. Pousmál se a pořádně Tristana přikryl. Otočil se k oknu a v okamžiku byl zase pryč.
  „Trisi vstávej! Tristane!“ budí ho Caleb, když Tristan nereagoval na druhé zvonění budíku.
  „Nech mě spát“ zamumlal Tristan ospale.
  „Přijdeme pozdě do školy“ zašeptal mu Caleb do ucha a to, jakoby Tristana probudilo. Tristan vyskočil z postele, jako pružina ke skříni, kde se urychleně oblíkl. Nezdržoval se ranní hygienou. Neměl na ní čas.
  Caleb se pobaveně díval na Tristana, který splašeně pobíhal po pokoji a hledal vše co potřebovali do školy.
  „Jsem rád, že se aspoň někdo baví“ poznamenal naštvaně Tristan a letěl ze schodů do kuchyně, kde popadl připravený chleba a pelášil si to ven, kde už na něj čekal Caleb u otevřených dveří do auta.
  „Tak pojď nastup si“ usmíval se na něj Caleb. Tristan k němu přišel a nasedl. Caleb klidným krokem obešel auto a nasedl si na místo spolujezdce.
  „Nemůžeš trochu přidat? Nechci přijít pozdě“ řekl podrážděně a když viděl Calebovu klidnou, usmívající se tvář byl naštvaný ještě víc.
  „Dneska by neuškodilo přijet pozdě“ řekl tajemně Caleb a nastartoval. Pomalu se rozjel a klidně jel do školy.
  „Ty nejdeš?“ zeptal se ho Tristan, když Caleb nevycházel z auta.
  „Na tuhle hodinu ne“ usmál se na něj Caleb. Tristan nad tím mávl rukou a vydal se na první hodinu. Dorazil na ní včas. Učitel tam ještě nebyl, jako bylo pravidlem u hodiny biologie. Všiml si, že Mike na hodině nebyl stejně jako Caleb. Zamračil se.
  „Posaďte se na svá místa!“ rozkázal jim učitel a všichni tak udělaly.
  „Dnešní hodinu budeme zkoumat naši krev“ řekl učitel a rozdával malé nožíky a sklíčka pod mikroskopy, které už byli na stole. Tristan zbledl. Nenáviděl pohled na krev i její aroma.
  „Špičkou nožíku se píchněte do prsty a kapička krve vám musí dopadnout na sklíčko“ řekl učitel. Všichni tak začali dělat, jen Tristan byl nepřirozeně bledý.
  „Je vám něco pane Shawn?“ zeptal se ho učitel.
  „Musím pryč!“ řekl rozhodně Tristan a bez čekání vyběhl ze třídy na čerství vzduch. Posadil se na obrubník a zhluboka dýchal.
  „Jste v pořádku?“ ozval se za ním hlas učitele.
  „Ano já jen…jen nesnáším krev“ přiznal se Tristan.
  „Taj zůstaňte tady a vy pane Blacku zůstaňte s ním“ řekl. Tristan zvedl hlavu a před ním stál Caleb.
  ‚Parchant! To mě nemohl varovat?!‘ pomyslel si vztekle Tristan.
  „Ano pane učiteli“ souhlasil. Učitel se vrátil zpět do třídy a pokračoval v hodině.
  „To si mě nemohl varovat?“ zeptal se ho konečně Tristan.
  „Promiň nevěděl jsem, že nemáš rád krev“ usmál se na něj omluvně Caleb.
  „Lháři“ ulevil si. Caleb se posadil k Tristanovi a přitáhl si ho k sobě. Jemně přitiskl své rty na Tristanovi, který zprvu protestoval, ale ne moc dlouho. Toužil po Calebových rtech stejně, jako jeho tělo potřebovalo vzduch.
  „Je ti lépe?“ zeptal se ho Caleb, když byl Tristan ještě bledý.
  „Nic mi není“ odsekl. Chvíli oba seděli tiše a užívali si chladný vzduch, který byl všude kolem nich. Každý z nich byl uvězněný ve svých myšlenkách, ale přitom toužili slyšet hlas toho druhého.
  „Tristane mohu se tě na něco zeptat?“ řekl Caleb.
  „Jasně“souhlasil. Neviděl důvod proč by souhlasit neměl.
  „Nechtěl by ses dnes večer seznámit z mou rodinou?“ zeptal se Caleb, který byl trochu nervózní. Tristan se na něj podíval.
  „Měl bych, když s tebou chodím a nevíc znám vaše tajemství, že?“ zeptal se. Caleb přikývl. Tristan měl pravdu. Když zná jeho tajemství tak zná i tajemství jeho rodiny. Zamračil se. Na to úplně zapomněl.
  „Ty si mu o nás řekl?“ ozvalo se za nimi nebezpečné navrčení. Caleb se v klidu otočil, ale Tristan měl strach podívat se na toho, kdo promluvil.
  „Já mu nic neřekl. Přišel na to sám“ odpověděl mu klidně Caleb a přitiskl si Tristana na sebe. Cítil z něj strach, který v něm vyvolal jeho bratr.
  „Jak na to mohl přijít je to jen…“ začala černovláska.
  „Jsem jen člověk, že?“ dořekl za ní Tristan, který se uklidnil z prvního šoku.
  „Ano“ přikývla.
  „Tak zaprvé, co vám vadí na tom, že jsem člověk? Za druhé, proč bych na to nemohl přijít? A mimochodem jmenuju se Tristan a uvítal bych, kdyby jste mi říkali jménem a ne nějakými přihlouplými přezdívkami“ řekl Tristan na jeden dech a postavil se vedle Caleba. Caleb ho chytil za ruku a usmíval se na něj.
  Calebův bratr se nejdřív nebezpečně mračil, ale pak se začal smát na celé kolo. Stejně tak se začala usmívat černovláska.
  „Chlapče ty se mi líbíš“ řekl Calebův bratr, když se uklidnil.
  „Já se jmenuji Bret a ty dvě jsou naše setry Elektra a Cassandra“ představil je Bret.
  „Calebe už souhlasil?“ otočil se na něj Bret.
  „Ještě ne“ řekl. Tristan se na ně nechápavě díval.
  „Souhlasit s čím?“ zeptal se.
  „Jestli k nám přijedeš“ vysvětlil mu Caleb.
  „To si ještě rozmyslím“ řekl Tristan a šel se posadit na lavičku, která byla kousek od nich. Posadil se na lavičku a zaklonil hlavu. Nechtělo se mu koukat na Caleba a jeho sourozence, kteří byli dokonalí a o tolik krásnější než on.
  ‚Jak sem si mohl myslet, že mezi ně zapadnu?‘zeptal se sám sebe Tristan. Povzdechl si.
  „Děje se něco Tristane?“ zeptal se Caleb, když všichni přešli k nim.
  „Jen přemýšlím“ přiznal se.
  „Nad čím?“ poprvé se ozvala Cassandra.
  „Jaké by to bylo, kdybych zůstal tam odkud jsem přišel“ řekl, jakoby nic. Neviděl důvod proč to neříct.
  „Což je odkud?“ zeptal se Caleb. Celou dobu ho zajímalo odkud Tristan je, ale nikdy se ho nezeptal.
  „Z Paříže“ pousmál se.
  „To je nádherné město“ povzdechla si Elektra.
  „Nikdy jsem tam nezapal“ poznamenal Tristan.
  „Calebe nevíš co je s Mikem?“ zeptal se Tristan, aby odvedl pozornost.
  „Ne. Proč?“ zeptal se trochu podrážděně Caleb.
  „Není tady. Chtěl jsem se ho zeptat, co to znamenalo na té pouti“ říkal, jakoby se nic nedělo. Najednou se Tristan zvedl a odcházel aniž by něco řekl. Caleb, Bret, Elektra i Cassandra ho následovali.
  „Ať se ti brzy udělá lépe“ slyšeli jen jednu jedinou věc.
  „Děkuji“ usmál se Tristan a odcházel pryč s kanceláře ředitele.
  Jako náměsíčný šel pryč ze školy. Nereagoval na nic. Ani, když na něj Caleb volal. Prostě šel a šel.
  „Tristane!“ vykřikl Caleb a pevně ho chytil za rameno. Tristan se na něj otočil, ale jeho oči byli zahaleny zvláštní mlhou.
  Vytrhl se mu a pokračoval dál do domu, kde bydlel.
  Vešel do domu a mířil si to do svého pokoje. Vyndal šuplík, který měl ve stole a začal ho prohledávat. Věci házel všude kolem. Nezajímalo ho, že se na něj Caleb a ostatní dívají, jako na blázna.
  Najednou našel co hledal. Ze dna šuplíku vyndal oranžovou lahvičku, ve které byli prášky. Tristan ji odzátkoval a na dlaň si vysypal dva prášky, které téměř okamžitě dal do pusy. Spolkl je aniž by je zapíjel. Zavřel lahvičku a přešel k posteli. Lahvičku položil na noční stolek a sám si lehl do postele. Zavřel oči a usnul.
  „Co to mělo znamenat?“zeptala se Cassandra.
  „Nevím“ přiznal se Caleb.
  „Ty s ním přece chodíš! Máš vědět co to znamená“ vyjel na něj Bret.  
  „Sakra já nevím! Nikdy sem ho takhle neviděl“ vykřikl téměř zoufale Caleb a sedl si na zem hned vedle Tristana.
  „Hold musíme čekat, až se probere“ řekla klidně Elektra a začala sebírat věci, které Tristan vyhodil se šuplíku. Všichni se posadili tak, aby měli pohodlí a čekali než se Tristan probudí.
  Už se pomalu stmívalo, když se Tristan probudil. Díval se do Calebových onyxových očí, které se na něj dívali s nevyslovenou otázkou.
  Tristan se zvedl s postele a odcházel z pokoje do koupelny, kde na sebe pustil ledovou vodu, aby se úplně probral.
  ‚Sakra!‘ napřáhl se a vší silou praštil pěstí do kachliček. Ještě několikrát tak uhodil, aniž by se ohlížel na bolest, kterou mu to způsobovalo.
  Zastavil vodu a vylezl ze sprchy. Kolem pasu si omotal ručník a vydal se do pokoje, kde už nikdo nebyl. Tristan si pomyslel, že na něj jistě čekají v obýváku. Nechtěl jim vysvětlit co se to s ním stalo, ale věděl, že se tomu nevyhne.
  Oblékl si černé boxerky a černé džíny. Do ruky si vzal černé tričko, ale neoblékl si ho. Odešel z pokoje a sešel do kuchyně, aby si udělal aspoň něco maličkého k jídlu. Když tam vešel uviděl Caleba a ostatní, jak sedí u stolu nebo u malého ostrůvku, které bylo v kuchyni jen jako místo, na které ukládali nepotřebné věci nebo co při vaření překáželo. Beze slova kolem nich prošel k lednici, ale až pozdě si uvědomil, že udělal chybu, když si neoblékl tričko.
  Z lednice si vyndal čokoládový puding a posadil se na kuchyňskou linku. Čekal, kdo z nich první začne.
  „Co to mělo znamenat?“zeptal se Caleb.
  „Co mělo znamenat co?“ prodlužoval to, ale věděl, že je to zbytečný.
  „Co mělo znamenat to číslo ve škole a co ty prášky?“zeptala se Cassandra, která přeformulovala Calebovu otázku do jiné.
  „Jak bych to vysvětlil“ zamyslel se.
  „Myslím, že tomu doktoři říkali PTSP“ pronesl Tristan..
  „PTSP? Co to je?“ zeptal se Caleb.
  „Posttraumatická stresová porucha“ řekl Cassandra.
  „Co to je?“ zeptal se Caleb.
  „Tahle porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně s tím se můžou vyskytovat deprese, agorafobie nebo různé závislosti či několik dalších věcí. Rozlišuje se na akutní reakce na stres jehož příznaky trvají méně než 3 měsíce a chronická PTSP jehož příznaky trvání déle než 3 měsíce“vysvětlila Cassandra.
  „A jak se to získává?“ zeptal se Caleb, který měl o Tristana čím dál větší strach.
  „Ke vzniku PTSP může dojít následkem situací ohrožujících postiženého nebo jeho blízké. Například válka, povodně, požár, těžký úraz, autonehoda, znásilnění, únos, život ohrožující choroba nebo v důsledku změn v mezilidských vztazích a sociálních rolích což je ztráta zaměstnání, nevěra partnera, rozvod“ řekla Cassandra.
  „Díky Cassi“ řekl Tristan.
  „Není zač“ pokývla hlavou.
  „Jak to vzniklo u tebe?“ zeptal se Bret.
  „Má matka podváděla mého otce z bohatým Francouzem, kterého si po rozvodu z mým otcem, vzala. Díky tomu mně asi před třemi měsíci unesly. Během toho co jsem byl unešený mě několikrát znásilnili a kolikrát mě zbyli. Díky tomu mám těch pár jizev“ vysvětlil. Trochu se ošil, když se na něj podívali všichni. Nebyl rád středem pozornosti.
  „Takže, když jsme se milovali, tak si mohl upadnout do toho PTSP?“ zeptal se Caleb.
  „Ano, když jsme se spolu milovali v mysli se mi objevila tvář muže, který mě několikrát znásilnil. Avšak to co k tobě cítím a má touha po tobě je silnější než to co sem cítil tehdy“ odpověděl mu Tristan. Caleb se zvedl ze židle a přešel k Tristanovi.
  „Měl si mi to říct Trisi“ řekl a mírně se na něj usmívám.
  „Já vím, že ano ale měl jsem strach, že se mi vysměješ, že…že ani nevím co“ povzdechl si Tristan. Caleb se usmál a pohladil ho po vlasech.
  „Není důvod, abych se ti vysmál či cokoli jiného“ zvedl mu hlavu za bradu, aby se mohl podívat do Tristanových světle modrých očí.
  „Brete?“ ozval se na jednou a podíval se na něj.
  „No?“ ozval se. Bylo jim trochu divně. Věděli, že překáželi a přesto tam zůstávali.
  „Vyřiť vašim rodičům, že moc rád dnešní pozvání přijímám“ usmál se na něj. Bret přikývl a všichni odešli.
  „Měl bych nepřevléci, abych udělal na tvé rodiče dojem“ řekl Tristan a postavil se.
  „Nemusíš. Vypadáš nádherně“ zabrzdil ho Caleb.
  „Tobě se líbí, že jsem polonahý“ odpálkoval ho Tristan a odcházel do svého pokoje, kde se snažil vyhrabat něco slušného, ale ne neosobního.
  Nakonec jen vytáhl světle modrou košili, která ladila k jeho očím a vydal se za Calebem, který na něj čekal v obýváku.
  „Co myslíš?“ zeptal se ho.
  „Vypadáš nádherně“ pochválil ho.
  „To by si řekl, i kdybych na sobě měl pytel od brambor“ odpálkoval ho. Caleb se začal smát.
  „Půjdeme?“ řekl, když se uklidnil. Tristan jen přikývl a vydal se k odchodu. Caleb šel hned za ním.
  Tiše jeli městem až nakonec odbočili na cestu, která vedla do lesů. Tristan se Caleba na nic neptal, i když byl hodně zvědaví.
  Najednou odbočili na cestu, která nebyla ani vidět. Tristan se překvapeně díval na cestu, podél které byl hustý les. Pomalu přijížděli na příjezdovou cestu k domu a Tristanovi oči se rozzářili úžasem.
  „To je nádhera“ zašeptal Tristan.
  „Máma bude ráda, že se ti dům líbí“ řekl Caleb, když zastavovali před domem.
  „Ten musí být hodně starý“ řekl.
  „Přes sto let“ ozvalo se od domu. Tristan se tím směrem podíval a na verandě stála mladá žena s krásnými blond vlasy, které vláli ve větru. Vedle ní stál muž s krátkými hnědými vlasy.
  „Mami, tati to je Tristan“ představil ho Caleb.
  „Trisi to je má máma Evelin a můj otec Klaudius“ představil své rodiče.
  „Těší mě“ řekl Klaudius a napřáhl k Tristanovi ruku, který ji přijal.
  „I mě pane“ řekl uctivě.
  „Říkej mi Klaudius“ řekl s úsměvem.
  „A mě Evelin“ usmála se na něj Evelin.
  „Pojď dál Tristane“ vyzvala ho. Tristan, Caleb i Klaudius se vydali za Evelin, která je vedla do nitra domu.
  „Nemuseli jste si dělat starosti“ řekl Tristan, když uviděl připravenou večeři.
  „Já vím, ale udělala jsem to moc ráda a navíc ty musíš jíst“ pronesla s úsměvem Evelin.Tristan se posadil a hned před ním přistálo jídlo. Z radostí se do něj pustil. Měl veliký hlad jen si to nechtěl připustit.
  „Jsem ráda, že ti chutná Tristane“ usmála se Evelin celá šťastná, že se o někoho mohla starat. Přece jen byli lidi křehčí než oni.
  „Jaké to je mít PTSP?“zeptal se Klaudius.
  „Jak o tom víte?“ zeptal se Tristan.
  „Bret mi o tom vyprávěl“ řekl, jakoby nic.
  „Ten co neví, nepoví“ pronesl Tristan a všichni se začali smát.
  „Není to nic jednoduchého ani zajímavého. Abych se znovu nedostal do takového stavu vyhýbám se všemu, co by mi to mohlo připomínat, ale přesto to tu všechno je a já s tím musím žít“ odpověděl mu Tristan na odpověď.
  „Je to zajímavé, ale věřím, že to není jednoduché“ řekl Klaudius. Všichni kromě Caleba se pustili do debaty ohledně Tristana, Paříže a budoucnosti, kterou si Tristan plánuje.
  Najednou Calebovi začal v kapce vibrovat mobil a tak se v tichosti vytratil. Vyšel z domu a posadil se na zábradlí, které lemovalo přední část domu.
  „Prosím?“ řekl neboť na displeji se mu neukázalo žádné jméno.
  „Zemřeš pokud se mu něco stane!“ zavrčel nebezpečně a vypnul hovor. Chvilku ještě seděl na zábradlí, aby se uklidnil. Když si myslel, že se dostatečně uklidnil vrátil do domu.
  „Co se děje Cabe?“ zeptal se ho Klaudius.
  „Znovu“ řekl jediné slovo.
  „Co se děje?“ nechápal je Tristan.
  „Kdy?“ zeptala se Elektra. Všichni ignorovali Tristanovu otázku.
  „Brzo. Musíme na něj dát pozor“ řekl tvrdě Caleb. Všichni se ponořili do debaty, ale Tristan nevěděl o co jde. Vytratil se z domu aniž by si toho někdo všiml.
  ‚Nepotřebují mě! Jsem nepotřebný!‘ blesklo mu hlavou, jako už několikrát předtím. Vešel do lese a šel a šel. Nehleděl na cestu, kterou šel. Bylo mu jedno jestli se ztratí. Nebudou ho hledat. Beztak zapomněli na to, že je tam s nimi.
  „Kde je Tristan?!“ vykřikl najednou Caleb, když si uvědomil, že je Tristan pryč.
  „Jak se mohl vytratit?“ zeptal se Bret.
  „Musíme ho najít“ vykřikl Caleb a vyběhl z domu,jako smyslů zbavený.
  ‚Jak sem na něj mohl zapomenout!‘nadával sám sobě a běžel po Tristanově pachu. Běžel co nejrychleji mohl, ale přesto měl pocit, že je pozdě. Měl pocit, že o Tristana přišel.
  Doběhl na louku, která od jejich domu byla vzdálená několik málo kilometrů. Prohledal celý palouk, protože na něm cítil nevíc Tristanova pachu, ale přesto ho nikde neviděl.
  Přeběhl k velkému útesu, aby se mohl rozhlédnout, ale jeho oči uviděli to, co v životě nechtěli vidět.
  Rychle přiběhl na útes a padl na kolena. Před ním ležel Tristan, který byl nepřirozeně bledý. Přitáhl si ho do náručí a díval se na Tristanovu tvář, která byla bledá a bez jiskry, která byla pro Tristana typická.
  Položil svou dlaň na Tristanův hrudník, který se však nepohyboval. Tristan nedýchal. Sklonil tvář k Tristanovým nezvykle chladným rtům a jemně pře ně přejel těmi svými.
  V jeho těle bojoval vztek, nenávist a bolest. Nevěděl co měl cítit dřív. Jediné co věděl bylo, že Tristana nechtěl ztratit.
  Sjel svými rty s Tristanových rtů na jeho krk. Otevřel ústa a jeho špičáky se prodloužili tak, aby mohl sát Tristanovu krev, která ještě pomalu proudila Tristanovým tělem, ale jeho krev pomalu tuhla.
  Věděl, že to jeho rodina neschválí, ale přesto to udělá. Přemění Tristana, aby ho neztratil.
  Přitiskl své rty na Tristanův krk a špičáky se do něj zakousl. Pomalu začal sát a čekal na dobu, která mu umožní Tristana proměnit.
   Ta chvíle se pomalu blížila a když nastala odtáhl se od Tristanova krku. Podíval se do Tristanova obličeje. Pohladil ho po vlasech. Poté ke svým rtům zvedl ruku a přitiskl rty na zápěstí, do kterého zatnul své špičáky.
  Druhou rukou pootevřel Tristanovi ústa, nad které dal své poraněné zápěstí. Do Tristanových úst dopadalo několik kapiček Calebovi krve. Poté Tristanova ústa zavřel a teď jen mohl čekat. Jen doufal, že to neudělal moc pozdě.
  I z Tristane v náručí se zvedl ze země a otočil se směrem k domu. Mohl jen doufat, že jeho rodina pochopí a také v to, že proměnu udělal včas. Pomalu se rozeběhl do domu.
  „Ty jsi ho proměnil, že?“ řekl Bret, když viděl Tristana a kousnutí na jeho krku.
  „Nechtěl jsem ho ztratit“ řekl Caleb a pomalu pokládal Tristana na prostorný gauč.
  „Jak to myslíš?“ zeptala se Evelin. Všechny je v okamžiku napadlo, že to Caleb udělal naschvál. Že Tristana proměnil, aby mu nemohl utéct, protože novorozený upír je první týdny svého ‚života‘ závislí na svém stvořiteli.
  „Když jsem přiběhl na louku nikde jsem ho tam nenašel, a tak jsem se vydal na útes, který byl nedaleko. Uviděl jsem ho tam ležet. Už nedýchal. Nechtěl jsem o něj přijít a tak…“ nedořekl.
  „Jsi ho proměnil, aby si s ním mohl být co nejdéle“ dořekla Elektra a Caleb přikývl.
  „Brete ty půjdeš semnou a ty taky Calebe. Najdeme toho zmetka co ublížil členu naší rodiny“ řekl rozhodně Klaudius.
  „Nemohu se od Tristana hnout“ řekl Caleb, protože věděl jak moc bude Tristan zranitelný a divoký zároveň. Spíš si to jen představoval neboť proměna je u každého jiná.
  „Já, Elektra a Cassandra se o něj postaráme“ vložila se do toho Evelin. Caleb přikývl a vydal se i s ostatními na útes, kde Tristana našel.
  „Kdo si myslíš, že to udělal?“ zeptal se ho Bret.
  „Jsem si jistý, že to udělal Mike. Sám řekl, že když Tristana nemůže mít on, nebude ho mít nikdo“ řekl pevně rozhodnut.
  Caleb se zhluboka nadechl stejně jako ostatní.
  „Cítím tu jeho pach“ řekl Caleb. Všichni přikývli a Caleb se rozeběhl. Klaudius s Bretem se za ním rozeběhli.
  Zastavili se u velké, prostorné chalupy, kde parkovalo černé BMW. Caleb k němu přešel a položil ruku na kapotu.
  „Motor je ještě teplý“ řekl.
  „Víš co dělat“ řekl Klaudius a pomalu přešel ke straně chaty, aby do ní mohl vniknout oknem. To samé udělal i Bret, který šel do zadní části chaty, kde byl další z východů.
  Caleb přišel ke vchodu a zaťukal. Chvíli čekal než mu Mike přišel otevřít. Když Mike uviděl, kdo stojí u vchodových dveří škodolibě se usmál.
  „Jen pojď dovnitř“ vyzval ho Mike a Caleb šel. Došli do obýváku, kde se Caleb pohodlně posadil.
  „Co jsi ode mě potřebuješ Calebe?“ zeptal se jej Mike co nejmileji mohl.
  „Jen jsem ti přišel říct, že Tristan přežil tvůj ubohý útok“ řekl s úsměvem a čekal na Mikovu reakci. Mike zprvu ztuhl, ale obyčejný člověk by si toho nevšiml neboť to trvalo jen maličký okamžik.
  „Jaký útok?“ dělal ze sebe blbého.
  „Nehraj si na nevinného. Víš o čem mluvíš“ řekl z úsměvem. Užíval si pohled na Mike, který nevěděl co dělat dřív.
  „Proč si přišel?“ zeptal se ho.
  „Řekl jsem ti, že tě zabiji, jakmile na Tristana sáhneš a ty si se jej dokonce pokusil zabít, ale něco si nevěděl“ odpověděl.
  „Co jsem nevěděl?“zeptal se.  V jeho hlase byl poznat strach, který rostl a rostl. Caleb se podíval na stranu a pak se na Mika zářivě usmál, čímž mu Caleb ukázal své prodloužené špičáky.
  Mike se na ně se strachem podíval a pak se podíval do Calebových očí, které byli ještě černější než obvykle.
  „Miku seznam se z mým otcem a mým bratrem“ řekl a v okamžiku se v domě objevili bret s Klaudiusem. Oba měli prodloužené špičáky stejně, jako Caleb. Jejich oči byli tmavší než obvykle.
  „Ahoj Miku“ pozdravili ho.
  „A…Ahoj“ pozdravil Mike. Měl čím dál větší strach. On byl jeden z těch, kdo na upíry věřil a teď? Teď je měl před sebou.
  „Co…co ode mě chcete?“ zakoktal.
  „Chtěl si zabít člena naší rodiny a proto…“ nedořekl.
  „…zabijeme mi tebe“ dořekl za něj Bret. Caleb se zvedl z gauče a postavil se naproti Bretovi. Klaudius se na něj usmál úsměvem, který nevěštil nic dobrého. Stejně tak se na něj usmáli Caleb i Bret. Polokruh, který před Mikem udělali se začal stěsňovat, jakmile se Caleb, Bret a Klaudius začali přibližovat.
   „Ááááááá“ vykřikl Mike. To bylo naposledy, kdy Mike vykřikl. Neboť byl v okamžiku mrtev.
  „Jak je na tom?“ zeptal se Caleb, když se vrátili do domu.
  „Ještě se neprobral“ řekla Cassandra. Caleb přešel k posteli, do které Tristana přenesly.
  „Děkuju, že jste mi ho pohlídali“ řekl Caleb a uchopil Tristanovu ruku.
  „Klaudisy co myslíš? Proč se ještě neprobudil?“zeptala se Evelin svého muže.
  „Nevím Evelin“ povzdechl si a odcházeli z pokoje, aby tam nechali Caleba s Tristane samotné.
  Caleb si lehnul vedle Tristana, i když věděl, že je to nebezpečný. Protože když je upír novorozený, tak je to nejsilnější doba.
  Vzal si Tristana do náruče a přitiskl ho na své tělo, aby dal aspoň nějak Tristanovi na vědomí, že je s ním.
  „Trisi probuď se mi prosím“ zašeptal Caleb, i když věděl, že je to zbytečný. V tuhle dobu ho Tristan nemůže slyšet.
  ‚Trisi! Trisi! No tak Tristane probuď se konečně! Přijdeš pozdě do školy!‘ varoval Tristana jeho otec. Tristan pomalu rozlepil oči od sebe. Podíval se po pokoji. Uvědomil si, že není doma. Otočil se na bok, kde vedle něj ležel Caleb.
  „C..Calebe..“ promluvil, ale bolelo ho to.
  „Jsem tady“ usmál se na něj.
  „Co se…co se stalo?“ pomalu se mu mluvilo lépe a lépe.
  „Když jsem si všiml, že si pryč rozeběhl jsem se za tebou. Našel jsem tě na útesu, bez hybně ležet a nedýchal si. Ztrácel jsem tě a tak…tak jsem…Nechtěl jsem tě ztratit Trisi“ přeskočil z jednoho na druhého. Nechtěl to říct.
  „Co jsi udělal?“ zeptal se. Caleb se zhluboka nedchl, i když věděl, že vzduch nepotřeboval. Otočil hlavu stranou, aby se nemusel dívat do Tristanových očí, které se ze zmatených změní ve vzteklé a nenávidící.
  „Abych tě neztratil přeměnil jsem tě v…v…“ nedokázal to říct.
  „Tak si mě přeměnil v upíra“ dořekl za něj Tristan, když mu vše došlo. Nastalo ticho. Caleb se měl strach podívat do Tristanových očí.
  Tristan se zvedl z postele. Caleb se na něj podíval.
  „Půjčíš mi nějaké oblečení?“ zeptal se. Caleb se na něj nechápavě díval.
  „Chtěl bych se osprchovat“ vysvětlil. Caleb se zvedl z postele a přešel ke skříni. Vyndal pár věcí, které by mohli Tristanovi být, ale když se otočil Tristan už byl pryč. Podíval se ke dveřím do koupelny, z pod kterých bylo vidět světlo.
  Věci položil na postel a čekal. Nevěděl ani na co čekat. Na křik? Nenávist? Zklamání? Nevěděl co a to ho ničilo.
  Uslyšel dveře, které se otevírali. Podíval se a v nich stál Tristan, který měl kolem pasu jen ručník. Tristan přešel k posteli a začal se přebírat věcmi.
   Nakonec si vzal staré džíny a košili černé barvy. Posadil se na postel a zamyslel se. Caleb ho pozoroval. Přešel k němu a poklekl. Podíval se mu do očí.
  „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho.
  „Nad budoucností“ řekl jednoduše.
  „A na co si přišel?“ ptal se dál. Měl strach, že mu Tristan řekne, že jej za čas opustí.
  „Že stejnak půjdu na veterinu“ usmál se na něj zářivě. Caleb si úlevně oddychl. Tristan chytl Caleba za ruku a přitáhl si ho k sobě.
  „A doufám, že ty zůstaneš semnou“ řekl.
  „Nikdy bych neodešel“ usmál se na něj Caleb a začal ho líbat. Jeho ruce pomalu mizeli pod košilí, kterou si Tristan jen před malou chvílí zapnul.
  Domem se rozezněl smích. Spokojený, radostný smích dvou mladíků. Nebo by bylo lepší říci. Dvou upírů.
  Díky smíchu těch dvou se začali usmívat i ostatní členi rodiny, do které patřil už i Tristan.
 
  Do pokoje, kde byl Tristan s Calebem nakoukl Bret, kterého přemohla zvědavost. Nakoukl do dveří a vydal Caleba, který Tristanovi sundával košili.
  „Calebe?“ začal Bret. Tristan se na něj nebezpečně podíval a najednou se mu v rukou objevila železná soška. Tristan se napřáhl a hodil ji po Bretovi.
  Caleb se zvedl z postele a ze šuplíku vyndal černou lihovou fixu. Otevřel dveře do pokoje, na které velkým písmem napsal: VSTUP ZAKÁZÁN! Jakmile to dopsal, zavřel dveře, odhodil lihovku stranou a vrátil se zpět k Tristanovi a k tomu co rozdělal.