Vpomínání
Vzpomínání
Mladý muž seděl na lavičce a na klíně měl položený sešit a v ruce měl pero. Díval se všude kolem sebe. Hledal slova, které vystihovala to, co cítil.
Díval se na zamilovaný pár, který kolem něj procházel. Díval se na jejich spojené ruce. Na chlapcovi rty, šeptající něžnosti.
‚Jak by on napsal, co cítí k té dívce?‘ napadlo ho.
Sklonil pohled k sešitu. Díval se na prázdný list papíru.
‚Pamatuješ si má, lásko na den, kdy jsme se potkaly? Když jsem tě poprvé viděl, okamžitě jsem se zamiloval.
Zamiloval jsem se do tvých usměvavých očí. Do očí, které se na mě vždycky usmívaly.
Zamiloval jsem se do tvých něžných a sladkých úst, které se na mě vždy něžně smály.
Tehdy jsem se do tebe hrozně moc zamiloval. Od té doby tě každým dnem miluji víc a víc, ale přesto nedokážu přestat vzpomínat na to, jaké štěstí mě tehdy potkalo‘ četl si slova, která napsal. Byl na sebe hrdý. Aspoň z malé části vystihl, co doopravdy cítil.
Narovnal se a zvedl oči k obloze. Opravdu se neubránil vzpomínkám.
*** Před devíti měsíci ***
Mladý chlapec procházel kolem lavičky v parku. Zasněně se na ní usmál. Už se těšil na jaro, kdy všechen sníh zmizí a bude zase teplo a bude moc chodit na procházky do parku, a kdo ví? Třeba si při těch procházkách najde přítele.
Usmál se. Přál by si někoho mít, ale neměl takové štěstí.
Zastavil se před lavičkou a chvilku se na ni díval. Přepadli ho představy partnera, kterého by chtěl najít. Věřil, že se někdy najde někdo, kdo mu ho bude hodně připomínat a on se do něj bláznivě zamiluje.
Rozešel se, aniž by si všiml, že přímo naproti němu, jde někdo další.
Ani se nenadál a oba padali po strážce k zemi.
„Omlouvám se, neviděl jsem tě“ omluvil se hned muž, do kterého vrazil. Než si uvědomil, co se stalo, stál nad ním a nabízel mu pomocnou ruku.
„To já se omlouvám, zapomněl jsem se dívat na cestu“ chytl se jeho ruky a on mu pomohl na nohy. Oprášil si sníh z kalhot, ale to nezabránilo tomu, aby je měl mokré.
„Mohu tě pozvat na kafe? Jako omluvu za sražení“ usmál se na něj.
„Dobře“ nebránil se tomu. Pozorně si ho prohlédl a najednou byl rád, že do něj vrazil. Líbil se mu a to ho viděl poprvé v životě.
„Jmenuji se Matěj. Matěj Novotný“ představil se mu.
„Já jsem Vít. Vít Hradecký“ usmál se.
„Těší mě, Víťo“ oplatil mu úsměv.
Zašli do kavárny nedaleko parku, kde se usadili na odlehlejší místo, kde je částečné soukromí.
„Copak si dáš?“ zeptal se ho Matěj, který si Vítka prohlížel. Nedokázal odolat té touze, dívat se na něj. Jeho oči pořád bloudily po Vítkově tváři, avšak nevěděl, na co se má dívat dřív. Jestli na jeho světlé oči nebo dokonalé rty zvoucí k polibku.
„Já nevím“ přiznal neochotně.
„Něco vyberu pro oba, ano?“ nabídl se. Vít přikývl a odložil lístek stranou.
„Máte vybráno?“ přišla k nim číšnice a se zájmem si oba prohlížela.
„Dvakrát kávu a dva Míša řezy“ rozhodl Matěj za ně oba.
„Co jsou to Míša řezy?“ zeptal se ho Vítek, který nevěděl co to je.
„To je tvarohová buchta s polevou z čokolády“ popsal to.
„To musí být ňamka“ připustil Vítek.
Ani jeden z nich nepromluvil několik minut. Nepřišli na to, o čem by si mohli bavit. Na to se neznali moc dlouho.
„Tady to máte“ přinesla jim číšnice kávu i řezy, které objednali.
„Díky“ poděkovali oba najednou.
„Řekneš mi o sobě něco?“ navrhl mu Matěj, aby nebylo ticho.
„No, mám staršího bratra Rosťu. Žiju s rodičemi. Ještě něco?“ ponořil lžičku do řezu a ochutnal. Rozkoší mu zazářily oči.
Matěje na jazyku pálila jen jedna otázka, ale neptal se. Byla to nevhodná otázka, když se znali jen pár okamžiků,
„Co rád děláš?“ vyzvídal.
„Rád se o sebe starám. Rád se bavím a tancuju“říkal první, co ho napadlo, avšak neříkal všechno.
Matěj se podíval na hodiny a povzdychl si.
„Děje se něco?“ zeptal se Vítek překvapeně. Všiml si změny nálady, která u Matěje proběhla.
„Budu muset do práce“ odpověděl jednoduše. Nechtělo se mu tam, když našel dobrou společnost.
„Nechtěl by sis někam potom zajít?“ navrhl Víťa další schůzku. Nechtěl si přiznat, že se mu Matěj zalíbil.
„Jasně“ souhlasil nadšeně.
‚Škoda, že to nebude rande‘ blesklo mu hlavou.
„Nebude přítelkyně žárlit?“ vymyslel způsob, jak zjistit, jestli má přítelkyni. Nechtěl se ptát narovinu.
„Nemám přítelkyni“ usmál se.
‚On chce vědět, jestli jsem svobodný nebo zadaný!‘ zjistil. Zářivě se usmál. Líbilo se mu to zjištění.
„Nemám dokonce, ani přítele“ dodal. Viděl, jak tím prohlášením Matěje zmátl.
„Co takhle zítra tady?“ navrhl.
„Kdy?“ vyhrkl netrpělivě.
„V tuhle dobu“ usmíval se. Z kapsy vytáhl peníze, a chtěl zaplatit, ale Matěj mu v tom zabránil.
„Pozval jsem tě“ jemně ho držel za zápěstí, ve kterých měl Vítek peníze. Vít jen přikývl a radši na to nic neříkal.
Přešel k Matějovi a mírně se naklonil. Vlepil mu letmý polibek na tvář a usmál se.
„Tak zatím“ rozloučil se a odešel. Matěj se za ním s úsměvem otočil. Pochopil, jak to myslel tím, že nemá ani přítele.
Přivolal číšnici a zaplatil jejich útratu. S úsměvem se rozloučil a vydal se do práce, ale po celý zbytek dne jeho mysl lítala u mladíka, který ho okouzlil jen jedním pohledem do jeho očí.
Ani jeden z nich se nemohl dočkat dalšího dne. Netrpělivě odpočítávali minuty i vteřiny, které zbývali do jejich dalšího setkání. Když se ten čas blížil, oba byli netrpěliví a roztěkaný. Nedokázali se pořádně soustředit na žádnou věc. Jediné, co pro ně bylo hlavní, bylo, že se zase uvidí.
Matěj pomalu docházel ke kavárně, ve které se měli sejít s Vítkem. Zastavil se před obrovským oknem a podíval se do kavárny. Očima si prohlížel tváře všech, kteří tam seděli a bavili se. Hledal jen jednu tvář. Tu jeho. Vítkovu.
Najednou ji našel. Seděl na stejném místě, jako seděli předešlí den. Na jeho rtech se usadil šťastný úsměv. Z velké části svého já se bál, že nepřijde.
Vešel do kavárny a byl rád, že k němu Vítek sedí zády. Položil mu ruce na oči.
„Kdo je?“ hrál si jak malý.
„Princ na bílém koni?“ usmíval se.
„Špatně“ i on se usmíval.
„Ehm…Matěj?“ věděl kdo to je, ale rád přistoupil na tu hru.
„Správně“ sundal mu ruce s očí a sedl si na židli, která byla naproti.
„Čekáš dlouho?“ zeptal si, když si všiml prázdného talířku a poloprázdného hrnku od kávy.
„Ne, jen chvíli“ usmíval se. Trošku mu lhal. Čekal tam už přes půl hodiny. Nedokázal to doma vydržet. Hodně moc toužil Matěje znova vidět.
„Nelžeš mi?“ prohlídl ho.
„Ehm…mno…lžu“ přiznal se. Nedokázal mu odporovat, i když chtěl.
„Jak si tu dlouho?“ usmíval se. Líbilo se mu, že se sám přiznal.
„Asi půl hodiny“ mumlal. Byl na sebe naštvaný. Proč mu nedokáže lhát?
„Tak dlouho?“ podivil se.
„Nemohl sem to vydržet“ přiznával se.
„To jsme na tom stejně. Musel jsem se přivázat k radiátoru, abych sem nevlítl hned při otvírače“ usmíval se. Víťa se na něj taky usmál.
„Dáte si něco?“ přišla k nim číšnice, která je obsluhovala i minulí den.
„Dvakrát to samé, co měl přítel“ objednal. Číšnice přikývla a s úsměvem odešla.
„To si se na mě tak těšil, jo?“ zajímal se.
„Možná“ neodpověděl, ale jeho tělo ho prozrazovalo.
Číšnice jim přinesla, co si objednali. Ani jeden si jí nevšiml. Byli ponoření do debaty.
Oba se smály, dohadovali. Dokonale se bavily. Hodiny pro ně zběsile utíkali, aniž by si to uvědomily.
„Budu muset domů“ řekl Vít, když si všiml, že je pozdě.
„Nechtěl by si jít ke mně?“ navrhnul, aniž by vlastně přemýšlel nad tím, co vlastně říká. Vít se na něj překvapeně podíval.
„Cože?“ chtěl, aby to zopakoval. Myslel si, že ho přeslechl. Matěj trochu zrudl. Doufal, že ho Vít přeslechl. Povzdechl si.
„Nechtěl by si dnes přespat u mě? Je pátek, tak by si mohl“ dýchal zhluboka. Kdyby chtěl, tak by se přiznal, že je nervózní, jako na prvním rande.
Vítek se zamyslel. Má pravdu v tom, že je pátek a že by někam mohl vypadnout. Usmál se.
„Ale musím se stavit doma pro nějaké věci“ usmál se na něj Vítek. Matěj se na něj překvapeně díval. Nečekal, že by souhlasil. Byl to jen spontánní nápad.
„Dobře, pojedeme tedy“vzpamatoval se rychle a zaplatil a vycházel. Vítek šel po jeho boku. Matěj otevřel dveře a nechal Víta, aby vyšel jako první.
„Pojedeme? Jak si to myslel?“ nevěděl, jestli myslel tramvají nebo něčím jiným.
„Autem samozřejmě. Nebo máš jiný nápad?“ otočil se na něj. Byl šťastný a přitom byl překvapený. Nevěděl, co dělá. Nikdy by nikomu nenavrhl, aby přespal u něj, když ho zná sotva dny.
„Co takhle pěšky?“ měl choti se projít, hlavně pokud se může projít s Matějem.
„Tak dobře. Smím nabídnout?“ natáhl k němu ruku se zářivým, hřejivým úsměvem na rtech. Vít se chvíli díval na jeho ruku, ale pak se zářivě usmál a uchopil jeho ruku do své. Propletl své prsty s Matějovými. Byl konečně šťastný. A to s klukem, kterého zná jen okamžik.
Tiše procházeli noční Prahou. Mluvili jen málo kdy. Spíše se snažili užít každý okamžik, které jsou spolu.
„No neříkej, že sis už našel náhradu?“ ozval se ve Vítkově blízkosti hlas, který dobře znal. Zachmuřil se.
„Co ti je do toho, Martine?“ cítil pevné sevření Matějovi teplé dlaně.
„Ještě nedávno jsi mi říkal miláčku“ usmál se posměšně.
„To jsem se šeredně mýlil, když jsem tě tak nazýval!“ bublal v něm vztek.
„Máš něco proti tomu, že se našel někoho lepšího?“ vložil se do toho Matěj.
„Lepšího? Ty, že si lepší než já?“ posmíval se.
„Já se aspoň nesnížím k tomu, abych svého bývalého přítele sledoval. Navíc…“ nedořekl. Nechal, aby si oba domysleli svoje.
Vítek se pousmál. Líbilo se mu, jak se ho Matěj zastává.
„Navíc? Navíc co?!“ tentokrát začal vztek plát v Martinovi.
„Navíc si tak ubohý, že ani za vzpomínku nestojíš“ pokrčil rameny, jakoby se nic nedělo.
„Co si to dovoluješ!“ už ho chytal amok.
„Co si dovoluju? Vyjel si na MÉHO přítele. Pokud se nedokážeš smířit s tím, že si našel někoho lepšího, tak nestojíš ani za starou bačkoru“ rád zdůraznil, že je Víťa jen jeho. Začal to tak cítit už při prvním okamžiku, kdy se na něj podíval. Jen měl strach, že to odhadl správně. Doufal, že to Vítek se s ním rozešel a že to nebylo naopak.
„Vy spolu fakt chodíte?“ vypadal, jakoby mu ulítli včely. Myslel si, že s tím klukem je Vítek jen proto, aby ho vyprovokoval. Myslel si, že ho Vítek miluje a chce se k němu vrátit.
„Vadí ti na tom něco?“ vložil se do toho znovu Vítek. Odsouhlasil tak, že by chtěl s Matějem chodit? Nejspíš ano a vůbec mu to nevadilo.
„Co…já…ne…“ koktal. Nevěděl, co mu na to odpovědět. Matěj si přitáhl Vítka k sobě do náruče a něžně přitiskl své rty na Vítkovo, které byli chladné od okolní zimy.
Jemně si začal pohrávat s jeho rty. Poté opatrně vklouzl jazykem do Vítkových zvoucích úst. Vítek se pousmál a i on zapojil se do vášnivé hry jazyků.
V ten okamžik oba zapomněli na své okolí. Zapomněli, že je sleduje Martin i to, že kolem nich chodí cizí lidé.
Martin ucítil, že je tam zbytečný a tak se raději vypařil, než aby si způsobil další trapas.
Po několika okamžicích se Matěj odtrhl od Vítkových sladkých úst. Toužil ho znovu políbit, ale netroufl si. Za něj to vyřešil Vítek.
Přitiskl se na Matějovo tělo a své rty znovu vyhledal jeho rty.
Zatoužil se přitisknout na Matějovo nahé tělo. Toužil ho líbat až do skonání světa.
Avšak Matěj se od něj odtáhl a zhluboka dýchal. Měl skloněnou hlavu. Vít se na něj nechápavě díval.
‚Udělal jsem něco špatně?‘ přemýšlel okamžitě.
Matěj zvedl hlavu a podíval se na překvapeného Víta. Pousmál se. Narovnal se, objal Víta kolem pasu a přitiskl si ho na svoje tělo.
„Víš, že mi to neděláš zrovna lehké?“ zašeptal k němu.
„Jak to?“ nechápal.
„Víš, jak moc velkou chuť jsem na tebe dostal? Jak moc chci, aby to byla pravda?“ mluvil tiše. Nevěděl proč, ale bál se promluvit na hlas.
„Co, aby byla pravda?“ v tu chvíli nechápal nic.
„To, co jsem řekl Martinovy. Chci, aby byla pravda, že jsi můj přítel“ pohladil ho po tváři. Ano, moc si přál, aby to pravda.
„Může to být pravda, pokud budeš chtít“ zašeptal mu Vít pochvíli odpověď.
„Chtěl by si?“ zeptal se ho narovinu. Vítek se usmál.
„Ano, chtěl bych“ souhlasil. Matěj se znovu přisál na Vítkovi rty a bylo mu jedno, jestli kolem nich někdo procházel. Spalovala ho touha. Touha po Vítkových rtech. Touha po jeho těle.
Po chvíli zavolal taxíka a bylo mu jedno, že měli jít k Vítkovi, aby si vzal nějaké věci.
Když jim taxík zastavil před domem, Matěj rychle zaplatil. Čekal až auto odjede. Poté se otočil na Vítka, který tam nehybně stál. Přešel k němu a s lehkostí si ho vzal do náruče.
„Co to děláš?“ zeptal se překvapený Vítek.
„Nemohu dovolit, aby si šel po schodech. Ještě by se ti něco stalo“ usmíval se. Viděl, jak se na něj Vítek nevěřícně dívá.
„Tebe budu na rukou nosit, zlatíčko“ vysvětlil mu a sklonil hlavu. Znovu uvěznil jeho rty svými. Stáli před shodami. Matěj si netroufnul jít po nich, když se věnoval něčemu tak roztomilému, jako tomu co má zrovna v náručí.
Po chvíli se s donucením odtrhl od Vítkových sladkých rtů a vycházel schody. Chtěl být co nejrychleji v bytě.
Strašně moc chtěl Vítka konečně položit do peřin. Chtěl ho pomalu svléknout, mazlit se s ním. Chtěl si ho vzít. Po kousíčkách i celého.
Vyběhl schody do třetího patra. Zastavil se přede dveřmi a přemýšlel, jestli má Vítka položit nebo ho požádat, aby odemkl.
Nakonec ho pustil na zem, odemkl a znovu si ho vzal do náruče. Vítek se nechal. Strašně moc se mu to líbilo. Líbilo se mu, jak moc po něm Matěj toužil. Připustil, že i on po něm toužil.
Matěj vešel do bytu a nohou zavřel dveře. Rychle skopnul boty a vydal se přímou cestou do ložnice.
Opatrně Vítka položil na postel.
„Vážně to chceš?“ musel se ujistit. Vítek si ho k sobě přitáhl a začal ho líbat. Uznal, že je to dostatečná odpověď.
Matěj si k němu lehl do postele a pomaloučku mu rozepínal bundu. Když ji rozepnul, svlékl ji z něj.
Zajel rukou pod Vítkovu mikinu i jeho tričko. Položil si ruku na bříško. Skousl si ret.
Vítek se posadil na posteli a znovu si Matěje přitáhl pro polibek.
Zaměstnal tak Matějovou mysl, takže si nevšiml, že mu sundal bondu. Nečekal na nic. Začal mu sundávat mikinu a tričko.
„Tak nedočkaví?“ zašeptal Matěj svou otázku.
„Ani nevíš, jak moc“ zachraptěl. Matěj se usmál a začal Vítka líbat. Donutil ho, aby si znovu lehl.
Opatrně začal Vítkovi sundávat mikinu i tričko. Vítek trpělivě ležel, ale jeho touha rostla pokaždé, když se ho dotkly Matějovy prsty, jeho dlaň.
Matěj ho začal líbat na krk, na ramena. Dělal vše proto, aby Vítka vzrušil na největší možnou hranici.
„Matěji“ zašeptal. Matěj k němu zvedl hlavou a políbil ho.
„Copak se děje?“ usmíval se.
„Vezmi si mě! Prosím!“ zaprosil. Už to nemohl vydržet. Takový nával na něj bylo moc.
„Opravdu chceš? Teď? Hned?“ vyzvídal. Hladil ho po břichu a rukou několikrát zavadil o Vítkův vzrušený klín.
„Teď! Hned!“ byl nedočkaví. Tak strašně moc toužil po tom slastném uvolnění. Matěj se jen usmál a rozepnul přezku na pásku. Pomaloučku ho vytahoval a odhodil pryč.
Rozepnul knoflík u jeho kalhot. Knoflík pochvíli následoval i zip. Vjel rukou do Vítkových kalhot. Uchopil Vítkův vzrušený úd do ruky. Promnul ho. Díval se do Vítkovy tváře. Díval se na jeho reakce. Chtěl vědět, jestli dělá něco špatně. Chtěl vědět, jestli dělal něco dobře a co dělal špatně.
„Matěji, prosím“ prosil. Tak moc ho chtěl cítit ve svém těle.
Sundal mu kalhoty a hodil je stranou.
„To mě ani nechceš svléknout?“ zašeptal Matěj. Sám už byl na kraji bolestného vzrušení. Nebyl daleko k výbuchu.
Vítek se usmál. Zapomněl na to. Úplně zapomněl na to, že nechal Matěje oblečeného. Strčil do Matěje, který si lehl. Obkročmo se na něj posadil. Sklonil se k němu a začal ho líbat. Vytahoval mikinu, kterou mu v okamžiku přetáhl přes hlavu. Po necelé minutě mikinu následovalo tričko.
Nečekal na nic. Nepotřeboval Matěje provokovat, protože věděl, že je stejně vzrušený, jako on.
Rozepnul mu kalhoty a vklouzl do nich rukou. Promnul Matějův úd a usmál se nad tím, jak Matěj zareagoval.
Matěj už to nemohl vydržet. Prudce se posadil, až Vítek spadl na postel.
„Hrozně ti to trvá, krásko“ zašeptal s úsměvem.
„S tebou to taky není lehké“ usmál se na něj Vítek a přitáhl si ho k polibku.
Matěj svlékl z Vítka poslední kousek oblečení, který mu na Vítkově těle překážel. Začal ho líbat a přitom rukou sáhl do šuplíku, kde měl lubrikační gel, který měl připravený pro všechny případy.
Nanesl si na prst trošku gelu a opatrně ho roztíral po vstupu do Vítkova těla. Znovu si nanesl trošku gelu a rozetřel si ho po prstu.
Opatrně do něj začal pronikat. Opatrně pohyboval prstem. Když uznal, že může přidat druhá prst, udělal to. Po několika okamžicích přidal další prst. Už to nedokázal déle vydržet. Potřeboval se tolik uvolnit.
Nakonec vytáhl prsty a gelem si potřel svůj vzrušený úd. Namířil ho ke vchodu do Vítkova těla a tiše doufal, že Vítkovo tělo dostatečně připravil na jeho vniknutí.
Opatrně a pomalu do něj začal pronikat. Díval se přitom do Vítkovy tváře, kde hledal jen malí náznak bolesti, kvůli které by okamžitě do něj přestal pronikat. Avšak ani nejmenší náznak bolesti nepřišel.
Ponořil se do Vítkova těla úplně celý. Byl v něm na doraz.
Sklonil se k Vítkovým rtům a začal ho jemně líbat. Hrál si s jeho rty, jazykem. Nehybně na něm ležel a nechával Vítkovo tělo, aby si přivyklo na novou situaci.
Pohladil Vítka po bocích. Políbil ho na krk, na rameno, na tvář.
Zkusmo pohnul pánví, aby zjistil, jestli si Vítkovo tělo už přivyklo. Nedokázal by už moc dlouho čekat na jeho přivyknutí. Neochotně si přiznal, že by začal přirážet, i kdyby to Vítka bolelo. Stejně tak si přiznal, že by se pak nenáviděl dokonce života.
Vítek zavzdychal nad Matějovým pohybem. Tak dlouho s nikým nebyl a Matěj ho vyplňoval tak dobře, jako nikdo ne.
Matěj znovu přirazil, a když viděl na Vítkově tváři rozkoš, kterou mu tím způsobil, přirazil znovu.
Jeho přírazy dělali oběma velmi dobře.
Položil ruce na Vítkovi boky a začal pravidelně přirážet. Užíval si každý pohyb, který mu způsoboval obrovskou rozkoš.
Zvyšoval rychlost svých přírazů. Najednou z Vítka vyklouzl a znovu do něj vnikl až na doraz. Několikrát to zopakoval a přitom se díval do Vítkovy tváře, stažené slastí a touhou.
Chytl Vítka za ruce a vytáhl si ho k sobě. I s ním se posadil na kraj postele a nechal Vítka, aby si sám určoval sílu přírazu i rychlost.
Vítek se nahnul do zadu a pohyboval se na Matějovi tak, aby to uspokojovalo jeho i Matěje.
Matěj uchopil Vítkův vztyčený úd do ruky, se kterou začal pohybovat ve stejném rytmu, jako na něj Vítek dosedal.
Vítek zrychleně dýchal. Nevěděl, na co se má soustředit víc. Jestli na Matěje, který je v něm, nebo na ruku, která laskala jeho úd.
Matěj ucítil, že ho Vítek přivádí k očekávanému vrcholu. Přitáhl si Vítka zpět na své tělo a začal ho líbat. Opatrně ho položil do pokrývek a polštářů.
Začal pomalu přirážet, aby ještě trochu oddálil tu slast. Chtěl, aby s Vítkem vyvrcholili společně.
Znovu uchopil Vítkův úd do ruky a začal s ní pohybovat. Přírazy do Vítka skoro ustaly.
„Máťo“ zašeptal Vítek, když ucítil první vlnky orgasmu, který na něj přicházel. Matěj do něj začal znovu rychle přirážet. Po několika přírazech, tu slast ucítil i on.
Ještě několik málo přírazů. Jen několik pohybů rukou. Na oba přišel ten slastný pocit téměř ve stejném okamžiku.
Naposledy přirazil a už jen cítil, jak v jeho těle proudí tisíce vlnek orgasmu.
Naposledy párkrát rukou a vyvrcholil i Vítek.
Matěj z něj vyklouzl a zvedl se z postele. Z koupelny vzal vlhký ručník a začal s Vítkova těla umívat jeho semeno i to Vítkovo.
Poté nechal ručník spadnout na zem a lehl si zpět k Vítkovi. Přitáhl si Vítka do náruče a políbil ho.
„Nevadí ti to? Nevadí ti, že jsem si tě vzal a to jsme prakticky neměli první rande?“ zeptal se ho a přitom ho políbil do vlasů.
„Vůbec mi to nevadí. Naopak. Moc se mi to líbilo“ přitiskl se na něj a políbil Matěje na rameno.
„Měli jsme rande“ opravil ho Vítek.
„Ne, neměli nebo o tom nevím“ usmíval se. Cítil se nádherně.
„A co ty dvě schůzky v kavárně?“ i on se usmíval. Cítil se šťastný a spokojený.
„To nebylo opravdové rande“ usmál se a políbil Vítka do vlasů.
„Tak to budeme muset napravit“ usmál se na něj Vítek a přisál se na Matějovi rty. Matěj ho vytáhl na sebe a objal ho kolem pasu. Polibky mu začal oplácet.
*** Zpět v parku (za 9 měsíců)***
Matěje ze vzpomínání probudil zvuk telefonu, který mu v kapse zvonil. Vyndal ho z kapsy a všiml si nové zprávy. Otevřel ji.
‚Kde si, lásko? Bez tebe to tu není ono. Vítek‘ usmál se. Nikdy ho nepřestane milovat.
V rychlosti napsal odpověď a trošku začal na sebe nadávat. Při vzpomínání na minulost, úplně zapomněl na přítomnost.
Postavil se a bílý list papíru schoval do obálky. Z malé taštičky vyndal modrou krabičku, která byla obvázanou stuhou. Dopis zastrčil pod stuhu, aby si dopisu Vítek hned všiml.
Vrátil krabičku do taštičky a vydal se do baru, kde Vítek oslavoval své narozeniny.
Doběhl tam během chvíle. Vešel tam a tiše se postavil za Vítka.
„Kdo to je?“ zašeptal mu do ucha,
„Miláček?“ vyslovil první, co ho napadlo. Matěj se sehnul a políbil Vítka na krk.
„Přesně“ otočil si ho k sobě a něžně Vítka políbil na ústa.
„Všechno nejlepší k narozeninám, lásko“ popřál a dal mu malou taštičku do ruky. Vítek se na něj zářivě usmál a vytáhl z taštičky krabičku.
Jako první otevřel dopis a při každém slově, které tam bylo napsané, se usmíval. Poté otevřel krabičku, kde byl stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru M.
„To je nádhera!“ vykřikl s úsměvem Vítek a vrhl se Matějovi kolem krku.
„I já jsem se do tebe zamiloval hned, jak sem tě uviděl“ zašeptal mu Vítek do ucha. Matěj si natočil Vítkovu hlavu k sobě a uvěznil Vítkovi rty mezi svými.
„Miluju tě, Víťo“ zašeptal mi Matěj do ucha a jemně jej na něj políbil. Vítek se na něj zamilovaně podíval a usmíval se. Pohladil Matěje po tváři.
„A já tebe“ byl šťastný. Teď měl vše, co chtěl. Člověka, kterého miluje. Přátelé, které má rád a oni jeho.
„Matěji! Nech nám oslavence! Chceme si ho taky užít!“ křičeli se smíchem Vítkovi i Matějovi přátelé.
„Máte smůlu, on je jen můj!“ objal Vítka vlastenci kolem pasu a přitiskl si ho k sobě.
„My víme, ale na chvíli nám ho můžeš půjčit“ všichni byli šťastní už jen při pohledu na překrásnou dvojici, které před nimi stála.
„Ale jen na chviličku“ pustil Vítka a posadil se vedle něj.
- Konec -
:-)
(bacil, 9. 1. 2010 22:28)