Slib věčné lásky
Slib věčné lásky
V našem světě se nachází magie, která vychází z přírody. Jsou čtyři a říkáme jim elementy, ale každá část z té magie se jmenuje jinak. Jsou to elementy ohně, vody, země a vzduchu. Jednotlivé elementy jsou velmi mocné, ale když se spojí v jedno je to ta nejmocnější věc na světě. Neexistuje nic mocnějšího a tudíž neexistuje žádná silnější magie než spojená magie elementů.
Před dávnými lety, v čase kdy mágové, čarodějové, kouzelná stvoření i obyčejní lidé žili v harmonii se na našem světě našel mág, který chtěl magii elementů jen pro sebe. S pomocí elementů a s magií se kterou se narodil se chtěl zmocnit vlády nad všemi ostatními. Chtěl jim vládnout, ale proti němu povstalo čtyři mágové a společně jej porazili. Jenže, aby jej porazili museli obětovat svou magii i sebe sama. Všech pět mágů v boji padlo, ale zrodilo se něco nového. Zrodila se legenda o udatných bojovnících, kteří se nebáli postavit tyranu.
Aby se to znovu neopakovalo vybrali se čtyři mágové, kteří měli úkol elementy chránit a nedopustit, aby se někdo elementů zmocnil.
Strážci žijí stovky let. Smrt se jich nedotýká. Místo toho, aby si je Smrt brala k sobě stala se jejich společnicí. Celé desítky let je s nimi a vypráví jim legendy i to co ona sama zažila. Všichni čtyři strážci procházejí lety a vidí umírat ty, které milují i nenávidí.
Ještě žádný z nich nenašel tu kvůli, které by se všeho vzdal. Pokaždé pro ně byl důležitější úkol, kterým byli povřeni. Proto jsou sami. Mají jen jeden druhého, ale nemají tu kterou by milovali a ctili ji. Jsou jen oni a jejich úkol, ale na jak dlouho? Přece, každý má na světě svůj druhý protějšek, ale mají ho i oni když žijí tolik let? Určitě ano, ale ještě svou lásku nenašli, ale na jak dlouho? Svou lásku můžeme potkat kdekoli. Nezáleží na místě, ale jestli poznáme tu pravou. Kolikrát se mohla stát, že naše láska prošla kolem nich bez povšimnutí. Ale co se stane, když jeden z nich potká někoho do koho se zamiluje a bude chtít s tím člověkem být? Co bude pro něj důležitější? Láska nebo úkol? Co by si měl vybrat?
Píše se rok 2006 a naši strážci museli znova proměnit svůj vzhled. Opět se museli začlenit mezi ostatní lidi. Každý z nich měl období, kdy ten úkol nesnášeli. Období kdy ho proklínali, ale každého to přešlo. Každý z nich pořád věděli co se stalo, když se elementy nechránili a nechtěli, aby se to opakovalo. Nechtěli, aby lidi znovu trpěli a proto byli pořád věrní svému úkolu.
Tři strážci sedí v salonku jejich zámku. V tomto zámku pobývají už od začátku a ani jednou se nestěhovali či neodešli. Jediné co se pokaždé měnilo bylo okolí. Z dřevěných chatrčí se stávali domy z cihel. Z každou dobou se měnili módy a fasády domů. Dokonce i jejich zámek se automaticky měnil fasádu podle toho, jak se to zrovna v té době hodilo. Všechno v jejich životech řídili kouzla. Pokaždé, když něco potřebovali stačilo na to jen pomyslet a ono se to stalo či objevilo před nimi.
Jeden ze čtyř strážců sedí v křesle u okna. V rukou drží knihu, kterou čte přinejmenším po padesátý. Jeho hnědé vlasy s pár červenými melíry má střižené na krátko. Tím že má skloněnou hlavu mu lehce padají do jeho hnědých očích, které mají kolem duhovek ohnivý proužek. Jmenuje se Fénix. Jmenuje se tak nejen proto že fénixe obdivuje, ale taky proto že je Strážce ohně.
Druhý ze čtyř strážců sedí na kožešině u hořícího krbu. Jeho polodlouhé černé vlasy s modrými melíry se pohupují ze stran do stran pokaždé, když se on pohne. Jeho hnědé oči s vodním proužkem kolem duhovek pečlivě sledují šachovou partii, kterou má rozehranou. Pečlivě sleduje, každý pohyb, který se na šachovnici uskuteční. Jmenuje se Shark což znamená žralok. A žralok je vodní zvíře a také zvíře, které on miluje. Shark je strážce vody.
Třetí ze čtyř strážců sedí naproti Sharkovi, což znamená že on je Sharkův soupeř v šachách. On je jeho soupeř celé roky, poněvadž ho Shark nikdy neporazil. Jeho polodlouhé blond vlasy s několika světle zelenými melíry jsou stažené do copu, aby mu nepadali do očí, které mají barvu oceli. Kolem duhovek má zelený proužek, jako je zelená tráva. On se jmenuje Sairin a je to strážce země.
Čtvrtý ze čtyř strážců není s nimi v pokoji. Ten sedí v zámecký zahradě a dívá se na nebe. Nedívá se na něj tak, jako ostatní. On se dívá zasněně, protože jeho mysl se nachází u dívky, kterou miloval. Ale ona zemřela. Ona zemřela před necelými padesáti lety, ale on se za tu dobu nezměnil. Ani jeden jediný vlásek mu nezbělal. Jeho dlouhé černé vlasy vlají v mírném vánku. On se jmenuje Delziel a je to strážce vzduchu.
Ve městě kousek od zámku jde mladík ze školy. Na jednom rameni nese aktovku z učením. Šourá se protože nechce domů, kdy by byl stejnak sám, protože jeho otec odjel na služební cestu do Španělska.
„Hej! Maxi!“ křikne za ním někdo a on se za ním otočí. Zastaví se a chvíli čeká než ho jeho nejlepší kámoš dostihne.
„Co potřebuješ Bene?“ nedívá se na něj, ale na nějakou hezkou dívku, která prochází kolem nich.
„Nechceš se kouknout do zámku?“ chytne ho kolem ramen a vydají se směr zámek.
„Vždyť se tam nesmí Bene“ prohodí a zakoulí očima.
„No právě. To je ta sranda na tom!“ usměje se na něj. Maxi se na něj usměje a kývne.
„Proč ne? Trocha srandy nikomu neublíží. Snad nás tam nechytnou“ povzdechne si a přesto jde. Nemá tušení proč to udělá, ale nedá mu to. Často ho napadlo, že by se tam koukl, ale věděl že se tam nesmí. Věděl, že jsou tam lidi, který by ho chytli a zavolali na něj policajty.
Oba kluci se pomalu blížili k zámku. Oběma klukům se zvedá adrenalin nejen z toho, že jsou zvědaví, jak to v zámku vypadá, ale taky z toho, že by je mohl někdo chytit.
Dojdou až ke zdi. Ben si stoupne ke zdi a pomůže Maxovi přelézt. Max dopadne nohama na zem a rozhlédne se. Nikoho tu nevidí a tak se otočí a chce křiknout na Bena, že je vzduch čistý.
„Co tu děláš? Sem nikdo nesmí“ ozve se za ním smyslný půlnoční hlas. Max se otočí a uvidí před sebou Delziela. Max se zadívá do jeho očí a zatočí se mu hlava. Najednou se mu podlomili kolena a začal padat k zemi.
Delziel k němu přišel a dal mu ruku na tepnu, aby zjistil jestli má tep. Lehce se usměje a odhrne mu jeho černé vlasy z tváře a jemně je pohladí. Přejde k jeho boku a zvedne ho do náruče, otočí se a vyjde směr zámek.
„Za tohle mě kluci zabijou“ zamumlá si, ale nic si z toho nedělá. Najednou mu před očima stanula vzpomínka, která je velmi stará. Vzpomene si, že přesně takhle se před padesáti lety setkal z jeho malou Alesajou. Rychle zatřepe hlavou, aby od sebe odehnal tu vzpomínku.
Přejde přes práh domu a jako naschvál narazí na Sharka.
Shark se na něj zadívá a prohlídne si ho od hlavy, až k patě. Pokrčí rameny,
otočí se a jde zpátky. Zamumlá něco ve smyslu, že se to znova opakuje a zapadne
do salónku, kde to jistě vykecá ostatním strážcům.
Delziel jen pokrčil rameny a lehce se Maxe pohodil, aby si ho lépe chytl. Znovu se rozešel, až došel ke schodům, které poté vyšel. Prošel celou chodbu, až na konec a otevřel dveře. Vešel dovnitř a Maxe položil do nadýchaných peřin a polštáře. Odešel z pokoje a sešel ze schodů a šel do kuchyně. Do mísy nechal napustit studenou vodu a roztrhl prostěradlo na obvazy.
„Znovu se to opakuje Delzieli?“ na lince kousek od něj se objevila paní Smrt.
„Nemohl sem ho tam nechat Karneo“ zamumlá a vypne vodu. Vyndá mísu z dřezu a položí jí na linku.
„To si celý ty. Proč je vlastně chráníš?“ stejné otázky, jako vždy.
„Nevím“ zamumlá a odchází z kuchyně nechávajíc Karneu v kuchyni samotnou.
„Nechte mě být“ řekne, když je uprostřed schodů. Ostatní si jen povzdechly a vrátili se zpět do salónku pokračovat ve své předchozí činnosti.
Delziel znovu přešel chodbu a vešel do pokoje. Max tam ležel pořád stejně. Delziel se posadil na kraj postele a namočil kousek prostěradla do vody. Vyždímal ho a přiložil ho Maxovi na čelo. Neví, proč to dělá. Neví, proč chrání lidi z města, ale už je to tak a nic to nezmění ani samotná Karnea, paní Smrti to nezmění.
Postavil se a přešel k oknu, ale nejdřív si ze stolu vzal knížku. Posadil se na měkké křeslo a nohy si dal na okno, které předtím otevřel. Nechal vánek, aby chladil jeho hlavu a hrál si z jeho vlasy. Delziel se začetl do děje knihy. Byl tak zabraný do děje, že ignoroval okolí i čas.
„Kde to jsem? Co to dělám? Sakra moje hlava“ chytne se za hlavu. Max si lehl na zpět do peřin.
Delziel zaklapl knihu a položil ji na stolek. Zvedl se a pomalím krokem přešel k posteli. Sedl si na okraj a položil Maxovi ruku na čelo.
„Jsi v místním zámku a v mém pokoji“ řekl a znovu namočil prostěradlo do mísy. Vyždímal ho a položil ho na Maxovo čelo.
„Omdlel si a praštil si se do hlavy“ vstal a přešel ke skříni. Otevřel jí a vydal deku. Otočil se a přešel k Maxovi, kterého tou dekou přikryl.
„Odpočiň si později
ti bude lépe“ jemně se usmál a přešel ke dveřím.
Max chvíli vzpomínal co se stalo, ale za pár okamžiků se na vše vzpomněl. Chytl si hlavu a otočil hlavu ke dveřím, kde právě byl ten neznámí.
„Omlouvám se“ zašeptal a Delziel se zastavil. Otočil se a zadíval se na něj. Nehýbal se ani nemluvil.
„Není nač se omlouvat“ zašeptal Delziel a zmizel za dveřmi. Delziel sešel ze schodů a zastavil se na posledním. Podíval se na tváře ostatních strážců i do Karneiny tváře. Jejich oči byly plné smutku, protože si ještě živě pamatovali na Alesaju. Vzpomínali si, že to před padesáti lety takto začalo a nechtěli, aby se to znova opakovalo. Nechtějí znovu vidět Delziela tak zničeného. Celých sedm let Delziel nepromluvil a Karnea na to nebyla o nic lépe. Byla zničená z toho, že si musí vzít Alesaju k sobě, ale změnit to nemůže. Každý má na zemi vymezenou dobu. Každý, až na ně. Na čtyři strážce. Ty si nikdy k sobě nevezme.
„Delzieli…“nedořekne, protože jej Delziel přeruší.
„Nechte to být. Je to jen moje věc“ projde kolem nich nechávajíc je tam ve svých myšlenkách. Karnea okamžitě zmizí, aby se podívala do Knihy Osudu. Nechce se znova dívat do těch očí, které by si přáli také umřít a jít za svou láskou.
Delziel došel až na zahradu, kde se usadil na místo, kde seděl než sem přelezl Max. Pouhou myšlenkou si přivolal knihu, ale číst se mu nechtělo. Pomalu se stmívalo a on nechtěl vědět co se stane jestli mu Karnea řekne to, co mu řekla před lety. Nevěděl, proč by mu to vadilo, ale věděl že by to jisto jistě vadilo příbuzným toho chlapce.
Delziel si povzdechl, zaklapl knihu a tichým krokem se vydal procházet zahradou. Obešel celý pozemek a už se vracel zpět k zámku, když se zastavil pod oknem svého pokoje. Všiml si, že v okně stojí ten mladík a proto vzhlédl a zadíval se mu do jeho ocelově šedých očí očí. Mírně se na něj usmál a znovu vyšel. Šel rovnou do jeho náhradního pokoje, kde spával, když se něco takového stalo.
Tato příhoda s tím, že sem někdo někoho donesl nebyla první. Každý ze strážců někdy někoho přinesl a vždycky z jeho pokoje se dělal pokoj pro hosty. On už si na to zvykl a tak s tím nedělá cavyky, ale přesto se něco změnilo. Už přesně padesát let sem nikoho nevzali a když někoho předtím tam brali byla to vždy žena a ne muž či chlapec.
Delziel si povzdechl a zapadl do svého náhradního pokoje. Zaletěl do koupelny, kde provedl večerní hygienu a převlékl se do pyžama. Znaveně padl do postele, ale spánek ne a ne přijít. Proto se zvedl, oblékl si župan a vyšel z pokoje. Téměř všichni obyvatelé zámku už spali a tak se nemusel bát z výslechu, který by mohl nastat pokud by narazil na někoho ze strážců nebo na Karneu.
Došel až do kuchyně, kde si postavil vodu na čaj. Posadil se ke stolu a čekal, až se voda vypne, ale někdo ho z jeho čekání vyrušil.
„Promiň nechtěl jsem rušit“ ozvalo se za ním. Kdokoli jiný by se lekl, ale Delziel ne. Jemu vzduch řekl, že se k němu blíží jeho host.
„Nic se neděje. Dáš si taky čaj?“ zvedne se a připraví další šálek, ale tentokrát pro toho druhého.
„Moc rád“ tiše zašeptal a posadil se na židli ke stolu. Delziel se otočil a prohlížel si ho. Musel se usmát nad tím jak Max vypadal.
„Nemusíš se bát. Nikdo z nás ti neublíží“ řekl a otočil se. Zalil oba hrnečky, které vzal do ruky a i s nimi přešel ke stolu. Jeden hrníček položil před Maxe a z druhým se posadil naproti němu.
„Já jen…slyšel se pověsti co se říká o zámku a o těch co tu bydlí“ zakoktal. Byl nervózní a měl strach. Nejen z těch povídaček co se říkali, ale taky z toho co se má stát.
Delziel se zasmál. Jeho smyslný půlnoční hlas zněl v noci jinak než ve dne. Teď Maxovi připadl kouzelný a tajemný.
„Ano ty povídačky jsem slyšel, ale neboj se nikdo z nás ti neublíží. Jak bych to řekl?“ poškrábal se ve vlasech a dělal, že přemýšlí.
„Ach ano. Ty jsi pod naší ochranou a kdykoli by si něco potřeboval přijď za námi nebo přímo za mnou“ usmál se a s hrníčkem v ruce se zvedl a odešel z kuchyně a mířil do svého náhradního pokoje.
Max tam zůstal zaraženě sedět a tak si nevšiml, že Delziel odešel. Po chvilince se vzpamatoval a rozhlížel se po kuchyni. Dopil čaj a pomalu odcházel zpět do „svého“ pokoje. Celou cestu se rozhlížel a snažil si do paměti vyrýt vše co vidí.
Potichu dorazí ke dveřím pokoje, kde má přespat. Když prochází chodbou, každou chvíli se obrací, neboť ne sobě cítí něčí oči. Jen kdyby věděl co to znamená. Jen kdyby věděl, že ho sleduje skoro každý obyvatel toho zámku.
Max vejde do dveří a zavře za sebou. Přejde k posteli a ulehne do ní. Sice je jeho tělo unavené, ale jeho mysl jakby se právě probudila. Jeho mysl létá od toho muže, který se mu zjevuje kdykoli zavře oči. Nakonec ho únava přece jen dohoní a on usne spánkem beze snů.
Delziel seděl u okna a díval se na měsíc, který ozařoval zámecké zahrady i město, které bylo za zdí. Už celé roky nevyšel z tohoto známku, aby se podíval na město, jak se za tu dobu změnilo. Nikdy nechodil se bavit se svými přáteli do kina či baru. On zůstával a jim přál zábavu a radost. Nevěděl na kolik se lidé změnili, i když mu ostatní vyprávěli jak to tam nyní vypadá a teď tu je on. Někdo ze světa, kterého se před padesáti lety vzdal. S její smrtí se vzdal radosti i lásky a jen byl v zámku a hlídal svůj element.
Delziel sklonil zrak a podíval se na třešeň, kterou tam zasadil, když jeho láska zemřela. Ona milovala květy třešně a její poslední přání bylo, aby zasadil den po její smrti jednu třešeň a on její přání splnil. Jen ta třešeň mu zbyla po ní a on kdykoli je v zámku sám tak si pod ní sedne jinak se jí vyhýbá. Tiché zaťukání se ozve celím pokojem a on ví kdo to je. Vzduch mu to prozradí. Jen neví jestli chce, aby vešel nebo aby odešel a nechal ho jen v jeho myšlenkách a vzpomínkách.
„Dále!“ řekne i přes chuť samoty, kterou se chtěl obklopit. Když se otevřou dveře v pokoji začne být tepleji a přívětivěji.
„Co potřebuješ Fénixi?“ zeptá se, když se druhý k ničemu neměl.
„Myslíš, že si udělal dobře, když si ho sem přivedl?“ zeptá se na to co ho již dlouho tíží na duši.
„Ty si z nás ten moudrý tak mi to prozraď neboť já nevím, ale nemohl sem ho tam nechat ležet“ neohlédne se.
„Delzieli nemohu ti říct jestli je to správné nebo ne. Jen doufám že víš co budeš dělat v budoucnu vůči tomu mladíkovi“ pousměje se a jeho úsměv se odrazí v okně stejně, jako úsměv Delziela.
„Dobrou Delzieli“ řekne a zmizí za dveřmi.
„Dobrou“ zamumlá a zvedne se od okna a přejde k posteli. Svleče ze sebe veškeré oblečení a jen v adamově rouchu ulehne do postele a usne spánkem spravedlivých.
Druhý den se Max probudí poměrně brzy oproti jiným víkendům. V posteli se protáhne a pak si sedne na kraj postele. Všimne si, že na nočním stolku je položené čisté oblečení a on si byl jistý, že bylo připraveno pro něj. Pro koho jiného, že?
Max se zvedne s postele a i s čistým oblečením se vydá do dveřím u kterých doufá, že vedou do koupelny a měl pravdu. Ty dveře vedli do koupelny. Když tam vešel položil oblečení na radiátor a stoupl si pod vlažnou sprchu a nechal na sebe dopadat příjemné kapičky vody. Když cítil, že se mu na prstech dělají banánky vypnul vody a usušil se do velké a teplé osušky, která tam byla připravena. Měl pocit, že ho ten zámek hýčká. Hýčká ho všechno v něm. Všude je připraveno vše co potřebuje. Čisté oblečení, příjemná osuška, kartáček a zubní pasta.
Když skončil z ranní hygienu vešel z pokoje a tiše procházel chodbou, jako by měl strach, že tu někoho probudí, ale to se mýlil. Všichni obyvatele tohoto známku již byli dlouho vzhůru jen jeho nechali klidně spát dokud on uznal za vhodné vstát. Sešel schody a zamířil si to do kuchyně neboť dostal hrozný hlad. Když vstoupil do dveří uviděl tam všechny.
„D…dobré ráno“ pozdravil a všichni se na něj podívali a přívětivě si usmáli.
„Dobré ráno Maxi. Posaď se já ti dám něco k jídlu“ usmál se na něj Fénix. Max tedy šel a posadil se ke stolu, kde seděli všichni až na Fénixe a Delziela.
„Ahoj já sem Shark“ otočí se k němu a usměje se.
„Ahoj“ pípne Max.
„Copak se děje Maxi?“ vyzvídá Shark, protože Max se choval jinak než bal zvyklí od ostatních obyvatelů zámku.
„No..já…ehm…“ neví co má říct. Shark se na něj chvíli nechápavě dívá a pak se rozesměje.
„Neboj se my ti nic neuděláme. V noci ti Delziel určitě řekl, že ti nikdo z nás neublíží. Ti představím ostatní, jo?“ přátelsky se na něj usměje a Max jen kývne na souhlas.
„Tohle je Fénix“ ukáže to muže stojícího u plotny, který dělal pro všechny snídani.
„Tohle je Sairin“ ukáže napravo u sebe a Sairin se na něj usměje a přikývne na pozdrav.
„Tohle je naše nejlepší kamarádka Karnea“ usměje se na něj dívka, která seděla vedle něj.
„A Delziela určitě už znáš“ ukáže na právě příchozího. Delziel se na něj podívá a kývne hlavou. Přejde k lednici, vezme si sendvič a zase odejde nechávajíc tam ostatní. Fénix se odtrhne od plotny v rukou držíc pět talířů. Před každého položí talíř se snídaní a sám se posadí ke svému talíři.
„Dobrou chuť“ ozve se od stolu na jednou, ale jen od jednoho z nich se nic neozvalo. Max se zamyšleně koukal z okna a automaticky si nabíral jídlo.
Delziel si i se sendvičem sedne na židli a vezme si knížku, kterou položil na jednoduchý stolek, který byl u židle. Při čtení si přikusuje sendvič a absolutně ignoruje své okolí. Lehký vánek se pohrává s jeho vlasy a jeho oči hltají písmenko po písmenku, stránku po stránce až se najednou ocitne na konci knížky. Zaklapne jí a položí na stůl. Zakloní hlavu a zadívá se na plující mraky po obleze a v té chvíli jim záviděl. Taky by chtěl odlétnout daleko od problémů, od svého poslaní. Někdy by chtěl všechno hodit za hlavu a stát se obyčejným smrtelníkem, ale on ví že by to nemohl udělat. Nemohl by to udělat svým přátelům a kolegům, kteří mu přirostli k srdci, nemohl by to udělat světu. Věděl, že kdyby to udělal moc strážců by byla nestabilní a jeden z elementů by nebyl chráněný a tak by se mohlo stát něco čeho se všichni obávali. To on nemohl dopustit. Jeho osud byl nicotný naproti osudu ostatních žijících tvorů na tomto širém světě. Zavřel oči a své myšlenky nechal volně plynout stejně, jako plynuli mraky nad jeho hlavou.
Mezitím, co Delziel dočítá knihu a poté přemýšlel, Max čelí vyzvídání ostatních. Jsou na něj vedeny otázky, například kde se narodil, co dělají jeho rodiče a jestli má sourozence. Ptají se na školu i na to co chce jít dělat do budoucna. Nikdo z nich mu neřekne, že budou u toho až vyjde školu, udělá maturitu, ožení se a bude mít děti a že budou i u jeho smrti. Nikdo z nich mu to neřekne, kdopak by vám věřil, kdyby jste přišli s povídačkou, že se strážci elementů a jste starý několik staletí?
Delziel vstane ze židle, ze stolku vezme knížku a jde se kouknou to zámku kouknout na to, jak se daří Maxovi a jestli přežil výslech. Když si vzpomene na výslech nemůže se neusmát. Taky si tím prošel stejně, jako ostatní. Každý chtěl o tom druhém vědět všechno pokud spolu mají něco sdílet a Max není výjimkou, i když až se vrátí do svého města ke svému životu, tak na ně zapomene a zapomene i na něj.
Při uvědomění toho, že by na něj Max zapomenul se mu kolem srdce sevře ledová dlaň a kolem krku jako by se mu utahovala smyčka. Nechápe to. Nechápe co znamenají tyto pocity. Nechápe co znamenají sny, které se mu zdáli v noci a týkali se Maxe. Nerozumí ani sám sobě od doby, kdy ho poprvé uviděl. Že by k němu začal něco cítit? Ne to není možné. On si cit zakázal a hlavně k němu o koho by v budoucnu přišel. Ne, to by on už podruhé nedokázal.
Vhází do dveří kuchyně a opře se o rám. Dívá se na své přátelé, které takhle šťastné už dlouho neviděl. Už hodně dlouho neviděl, že by si s nikým tak dobře rozuměli. Doléhá k němu jejich radostný smích i jejich hlasy ve kterých je slyšet radost. Jeho rty se zvlní v jemný úsměv a jeho oči zněžní. Odlepí se od rámu, otočí se a odchází pryč. Pryč od nich. Pryč od radosti. Prochází kolem schodů i salónku. Jde přímo do knihovny, která patří k jeho nejoblíbenějším místům.
Max vzhlédne od radujících se tváří a zadívá se ke dveřím, kde uvidí opírajícího se Delziela s mírným úsměvem na rtech a z něhou v očích. Když uvidí, že se otáčí a odchází u jeho srdce se objevil smutek. Koukne se na ostatní a omluví se, že musí na toaletu, ale místo toho se vydá za Delzielem, který byl v knihovně. Nahlédl dovnitř a všiml si, jak Delziel stojí na schůdkách a listuje si v nějaký knížce.
„Pojď dál“ jeho půlnoční hlas se ozve celou knihovnou a v Maxovi to vyvolá chvění od kořínků vlasů až po konečky prstů na nohou. Max se narovná a vejde dovnitř. Rozhlíží se kolem do kola na všechny regály plné knih.
„Potřebuješ něco Maxi?“ až nyní se na něj Delziel otočil a zadíval se na něj se shora. Max k němu zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Jeho oči byli černé, jako noční nebe a kolem duhovek měl světle modrý proužek a Max měl pocit, že se ten proužek pohyboval pořád dokola.
„No…já…“nevěděl co říct. Najednou, jako by všechna slova najednou ztratila význam. Sklopí pohled a zadívá se do zemně. Neví co má dělat. Neví co má říct a tak jen tiše stojí a dívá se na zem, jako by tam bylo něco zajímavého.
Delziel se na něj dívá a prohlíží si ho od hlavy až k patě. Max má černé vlasy, které má až k lopatkám. Pod přiléhavým tričkem bylo vidět, že byl hubený a svaly nebyli zpevněné, ale Delziel věděl, že i když je hubený a nemá vidět svaly tak silný je. Líbil se mu. Nechtěl si přiznat, že ho tenhle mladík přitahuje, ale jen jedna věc na něm ho přitahuje čím dál tím víc a to byli oči. Jeho krásné zelené oči ho přitahovali, jak magnet.
Delziel slezl se schůdku a šel přímo k Maxovi. Stoupl si před něj a koukl se na zem jestli tak opravdu není něco zajímavého. Když zjistil, že ne zvedl ruku, ale v půlce pohybu se zastavil, protože dostal strach. Po prvé po dlouhé době cítil strach. Strach z toho co b Max udělal, kdyby udělal to co má v plánu? Uhodí ho? Bude to opětovat? Ale i přesto že nevěděl co se stane potom rozhodl se riskovat. Znovu začal zvedat ruku a položil ji na Maxovu tvář. Max zvedl své oči a zadíval se do těch Delzielových. Delziel ho pohladil po tváři a poté dal ruku za Maxův krk a jemným tlakem si ho k sobě přitáhl. Byl nižší než on a toho chtěl využít. Druhou rukou Maxe objal, aby mu neutekl či aby neupadl. Očima se odtrhl od těch Maxových a zadíval se mu na jemně vykrojené rty, na kterého se ho chce políbit. Pomalu začne sklánět hlavu až se nakonec jemně svými rty otře o ty Maxovi. Max zprvu ztuhne, ale po pár okamžicích si uvědomí, že cítit na svých rtech ty Delzielovi je něco krásného a on touží po dalším polibku, ale to se mu nesplní.
„Promiň nechal sem se unést“ zašeptal Delziel a v dalším okamžiku byl pryč. Max tam nehybně stál a díval se na místo, kde ještě před chvíli stál Delziel. Po chvíli se otočí, vyjde z knihovny a jde po schodech na horu. Koukne se do jednoho pokoje hned nalevo od schodů. Prochází každý pokoj, ale Delziela nemůže najít. Vrátí se tedy do pokoje, který mu byl určen. Když vejde do pokoje, tak až teď si všiml obrazu nad postelí. Hned poznal, že ten muž na obrazu je Delziel, který v náručí drží nějakou ženu. Max se posadí ke zdi a dívá se na obraz a studuje veškeré detaily.
„Jak je to možný? To nemůže být on!“ pomyslí si a dál se dívá na ten obraz. Nehybně tam sedí celé hodiny. Nezvedá se. Nejí a nepije. Skoro ani nemrká či nedýchá. Pořád jen studuje obraz a snaží se přijít na rozumné vysvětlení. Ví, že by tento obraz mohl být s této doby, ale všiml si roku, který tam byl napsaný společně s podpisem malíře.
„1806. To znamená že je mu víc, jak 200 let. Ale to není možné. Nikdo, nikde nemůže žít tak dlouho nebo ano? Je to možné? Je možné, že ten muž, který mě políbil je mnohonásobně starší a…a“ jeho myšlení je přerušeno ťukáním na dveře.
„Pojď dál“ řekne a je jedno, kdo to může být. Domyslel si, že i ostatní jsou starší než vypadají. Kdyby nebyli tak, jak by mohli do detailů vědět o první a druhé světové válce a o všem ostatním?
„To sem já Maxi. Chtěl sem se tě…“ nedořekne neboť ho Max přeruší.
„Kolik je vám doopravdy? Dvěstě, třista? Nebo ještě víc?“ zeptá se chladně a dál se dívá na obraz před sebou.
„Jak to víš? Delziel ti to řekl?“ překvapení a úžas jsou slyšet v jeho hlase. Max zakroutí hlavou a ukáže na obraz.
„Došlo mi to. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady“ zašeptá a dál se dívá na obraz.
„Popravdě je nám hodně. Všichni jsme si prošli několika staletími. Jestli o tom chceš vědět víc přijď zachvíli do salónku“ zašeptá a zmizí za dveřmi. Sejde schody a zamíří si to do salónku, kde je Shark, Sairin a Karnea.
„Co je ti Fénixi?“ zeptá se ho Sairin, když si všimne, jak je Fénix bledý a zamyšlený.
„On to ví“ řekne a zhroutí se do křesla.
„Kdo, co ví?“ otočí se na něj Shark a Karnea.
„Max ví, že jsme o dost starší než vypadáme“ řekne a pohlédne na ty tři, kteří zbledli ještě víc než je bílá barva na zdi.
„Jak?! Delziel mu to řekl?!“ vystartuje Shark, ale Fénix zakroutí hlavou a tak se Shark sklesle zhroutí k zemi.
„Všiml si toho obrazu co má Delziel nad postelí a cituji ho: Dokázal sem si dát dvě a dvě dohromady“ řekne a zakroutí hlavou nad situací, která nastala.
„A já mu slíbil, že mu vše povíme“ dokončil a ostatní se jen trhavě nadechli.
„Nemůžeme mu to říct! Nikdo neví co se stane! Může to říct novinářům a do te…“ vykřikne Shark, ale Maxův hlas ho přeruší.
„Nikomu to neřeknu.
Vy své tajemství tajíte velmi dlouho, jak sem si domyslel. A já vám to kazit
nebudu. Jen chci vědět, kdo doopravdy jste. Jen chci vědět, kdo jsou moji
přátelé“ řekne Max a přejde k volnému křeslu na které se posadí. Ostatní
z místnosti ho bedlivě pozorují.
„Jak ti máme věřit?“ zeptá se Sairin, který si dokázal zachovat klidnou hlavu.
„Nezbývá vám nic jiného pokud se nemýlím“ pronese chladně a zhluboka se nadechne. Ostatní si jen povzdechnou. Má pravdu. Nic jiného jim opravdu nezbývá. Jen víra, že on to nikde nevyzradí a když je nazval přáteli tak mu věří více.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptá se Karnea, která se až doposud neozvala. Max přikývne.
„Tak se uveleb bude to dlouhý“ řekne Shark a pohlédne na parapet na kterém sedí Delziel a dělá, že tam nepatří. On je ve svém světě. Ve světě, kde je sní či s ním?
„My všichni, tedy až na Karneu pocházíme zdob, kdy na tomto světě se vyskytovala magie tak normálně, jako se v této době vyskytuje internet či mobilní telefony“ začne Sairin a podívá se na Fénixe. Fénix přikývne na souhlas k pokračování. On je z nich nejlepší vyprávěč tak to nechají na něm.
„Víš co jsou to čtyři živli?“ zeptá se i když ví, že je to zbytečná otázka. Kdo to také neví, že? Max jen přikývne a dál poslouchá.
„Já, Fénix, Shark a Delziel jsme strážci těchto živlů. Nám před staletími bylo svěřeno ochraňovat je a bránit jiným, aby jeden z nich získali. Jak jistě víš, živli jsou velmi silné a ve světě magie, který pořád existuje, je magie živlů ta nejsilnější. Čaroděj, černokněžník či někdo jiný, kdo jimi vládne je požadován skoro za krále a ten co vládne všemi je považován za boha. My se staráme, aby se jich nikdo nezmocnil, aby nenastalo to co se odehrálo před staletími“ řekne a napije se sklenky vína, kterou mu přinesl Delziel.
„Co se stalo před staletími?“ Maxův hlas je stále chladný, ale je v něm slyšet i zvědavost.
„Před tím než nám byli dán tento úkol se jeden mág jménem Orifel. Každý vědě jakou mocí on vládne, ale jemu to nestačilo. On chtěl být mocnější, silnější a chtěl vládnout. Orifelovi se podařila ukořistit magie živlů a nastala tak krutovláda, ale našli se tací, kteří se mu postavili. Byli čtyři a byli to naši otcové. Jmenovali se Samael, Zachariel, Anael a Jophiel. Každý z nich vládl magií. Můj otec Zachariel vládli magií ohně. Sharkův otec Anael vládl magií vzduchu. Fénixův otec Samael vládl magii vody, ale jen Delzielův otec Jophiel nevládl žádnému ze živlů. Jeho otec vládl bleskům což v naší době znamenalo, že on byl předurčen zachránit svět a tak se i stalo. Zachariel, Anael a Samael zemřeli pár okamžiků před tím než nastal konec bitvy, kterou Jophiel vyhrál, ale i on zemřel. A my, protože jsme synové hrdinů, kteří se postavili tyranovi a hrdinně padli za životy ostatních, jsme se stali strážci živlů a nám bylo dáno, abychom něčemu podobnému zabránili. Stali jsme se jimi a tím jakoby pro nás čas neexistoval. Celé věky vpadáme tak, jak jsme vypadali, když jsme se zhostili tohoto úkolu“ Sairin skončil vyprávění a Shark se pohrdavě odfrknul.
„Spíš nám nic jiného nezbývalo“ řekl a podíval se na Maxe stejně jako ostatní. Nic na něm nebylo znát. Žádný náznak strachu či něčeho jiného. Max se na ně usmál a prohlédl si každého z nich.
„Můžu něco zkusit uhodnout?“ zeptal se jich a oni jen kývli na souhlas.Čekali, že bude říkat že jsou blázni či něco takového, ale to se velice zmýlili.
„Ty Sairine si strážcem Země, ty Fénixi si strážcem ohně, ty Sharku si strážcem vzduchu a Delziel je strážcem vody. Je to tak?“ podíval se na ně.
„Trochu ses zmýlil. Já sem strážcem vody a Delziel je vzduchu a jakoby to nestačilo Delziel ještě ovládá blesky jako jeho otec. A tady Sairin vládne magií léčení jako měla jeho matka Lariel“ dokončil Shark a zhluboka se nadechl, neboť to řekl na jeden dech.
„To se omlouvám, ale kdo je tím pádem Karnea?“ zeptá se a otočí se na ni.
„Já kluky znám od doby, kdy se stali strážci, ale sem o hodně starší. Já jsem stejně stará jako je tato planeta a její život na ni. Já jsem Smrt a beru si k sobě ty, jehož čas na této zemi skončil tedy až tady na kluky“ usměje se na ně a klidně se podívá do překvapených očí Maxe.
„No teda já si smrt představoval jinak. Ale sem šťastná že si to ty. Že někdo tak krásný si vzal mé rodiče a sestru k sobě. A teď mě prosím omluvte jsem unavený“ řekne, stane z křesla a odejde do pokoje.
„Jeho rodiče a sestru? To jako, že on…“ Karnea nedořekne neboť je v šoku.
„Tak to je něco“ pronese Shark, stoupne si a odejde do kuchyně pro něco k snětku. Nikdo z nich nechtěl uvěřit tomu co jim Max řekl.
„Proč nám to neřekl dřív?“prohodil najednou Fénix.
„Proč by nám to měl říkat zná nás teprve den“prohodil Delziel a vypadl z místnosti stejně jako Shark. Vyšel se zámku a zamířil si to k zámeckému parku, kde si sedl v aleji starých a vysokých stromů. Zvedl hlavu k nebi a díval se na hvězdy, které právě vycházeli ze svého úkrytu. Pochvíli sklonil hlavu a zadíval se na své ruce na kterých se začali prohánět malé modré blesky.
„Mám ten samí osud, jako on“ blesklo Delzielovi myslí a dlaně sevřel v pěst.
„Nesmím skončit, jako on. Chci být s ním. Ano. Chci být s ním, i když si to on jistě nemyslí“ posmutněl a zavřel oči. Tolik chtěl, aby Max opětoval ten cit, který se v něm po dlouhé době objel.
Z ničeho nic se nebe zatáhlo a začalo pršet. Delziel ještě nějakou dobu seděl namístě, ale pochvíli usoudil, že by se měl jít schovat. Vstal, ale nezamířil si to k zámku nýbrž si to zamířil k malému domku, který kdysi dávno obýval zahradník. Vejde dovnitř stavení a okamžitě si uvědomí, že není sám v místnosti. Levou ruku natáhne před sebe a najednou se tam zčista jasna zářivá koule ve které se proháněli blesky. Rozhlížel se kolem sebe a najedou ve vzdálenějším rohu uviděl Maxe, který klečel a klepal se, ale jakou to mělo příčinu? Klepal se zimou či strachy?
„Maxi co je ti?“ přejde k němu a kousek od něj si klekne. Max se na něj podívá a jeho zrak je zastřen bolestí a strachem. Strachem ze se vrátí.
„Maxi? Co se ti stalo?“ zopakuje ještě jednou svou otázku, ale znova se mu nedostává odpovědi. Přejde k němu blíž a až teď si všimne krvavé rány na boku. Rány, kterou se Max snažil schovat rukou, ale krev mu v tom zabránila.
„Bože co se ti stalo?! Kdo to udělal?!“ vykřikl najednou a v jeho hlase se objevila zloba, vztek, ale taky láska a strach.
„Pojď ke mně Maxi. To jsem já. Delziel“ znovu na něj promluvil a zářivá koule, kterou měl až doposud v rukou se vznesla do vzduchu a ozařovala celou místnost.
„Delzieli?“ až teď, jakoby si Max uvědomil, že je tu někdo jemu blízký. Někdo, kdo ho nebude chtít zabít. Že je tu on. Delziel.
„Delzieli!“ vykřikl a skočil mu do náručí i přes bolest, kterou způsobovala rána a nejedno zlomené žebro. Delziel nápor Maxovi váhy vydržel a objal ho.
„Pořádně se mě chytni kolem krku“ zašeptal mu Delziel do ucha a Max ho poslušně poslechl. Delziel si ho vzal do náruče a vyšel z chatrče do deště. Jeho blesky mu osvětlovali cestu prudkým deštěm a tmou, která se rozprostřela po krajině. Rychlými kroky zdolal vzdálenost mezi tou malou budovou a zámkem.
Nedbal nic jiného. Bylo mu jedno, že v jádru zuří. Nedbal na nic, krom Maxovi záchrany. On musel přežít. Něco mu říkalo, že je Max důležitý pro ně, pro něj i pro všechny ostatní bytosti na světě. Vrazí do dveří a je mu jedno jestli se rozbili. Vejde do salónku, kde jsou ostatní a položí Maxe na sofa.
„Sairine! Pomoz mu“ to jediné stihne říci před tím než ho Sairin odhodí od Maxe. Chvíli se na ně kouká stejně, jako ostatní, ale ovládne ho vztek a tak se neslyšně vytratí ze zámku i z města. Věděl co se stane, když ho ovládne vztek a on nechtěl dopustit, aby se někomu něco stalo.
Objevil se na kopci, který byl daleko od města, od lidí a všeho čemu by mohl ublížit. Když se ujistil, že je sám nechal svému vzteku volný průběh. Kolem něj šlehali blesky i tornáda. Stál tam hodinu. Dvě. Stál tam celou noc a metal kolem sebe blesky a vše co ovládal. Uklidnil se až někdy k odpoledni. Až teď si uvědomil, že neví jak na to je Max. Okamžitě se otočil a vydal se k zámku nikým nespatřen.
Na pokraji svých sil se dostane do prostor zámeckých zahrad, kde se únavou zhroutí k zemi. Už nemá sílu pokračovat dál. Zhroutil se na záda a jeho tvář směřovala k nebi. Jeho tvář i jeho tělo smáčel déšť, který ještě nepřestál.
„Sharku di se podívat na zahradu. Někde tam musí ležet Delziel. A je na pokraji života a smrti“ prohodí Sairin, jakmile mu jeho živil řekl co se stalo na pozemku. Shark nic nenamítne a jde.
„Jak to myslíš Sairine?“ ozve se Fénix a dívá se na klidného Strážce země, který seděl u Maxe a kontroloval jeho teplotu.
„Delziel si byl vybít svůj vztek, který ho včera ovládl“ řekl klidně a podíval se na Fénixe.
„Myslíš, že to má něco společné z Maxem?“ zeptal se na otázku na kterou znal předem odpověď.
„Ano. Myslím, že se nám Delziel znovu zamiloval“ prohodil a zadíval se ke dveřím ve kterých se po chvíli objevil Shark, který podepíral Delziela, který sotva dýchal. Shark přinesl Delziela do křesla, do kterého ho posadil. Sairin k němu přešel a začal ho pomalu léčit.
Delzielovo léčení Sairina unavilo více, než když léčil Maxe. Poněvadž Delzielovo zranění vyžadovalo více Sairinovi jak psychické a fyzické síly tak i té magické. Sice Sairin věděl, že ho neuzdraví úplně, ale aspoň ho dostane z pomyslné hranice života a smrti. Nikdy by si nikdo z nich neřekl, že vztek a láska dokáže Delziela oslabit na tolik až málem překročí hranici o které si mysleli, že nepřekročí nikdy. Jen tyto dva city ho donutí riskovat všechno i vlastní život, ale každý z nich věděl, že láska je pro Delziela důležitější než vztek, nenávist a vše kolem záporných pocitů a citů. Každej věděl, že vztek, kterému dal teď Delziel volnost, se v něm nahromadil za celých padesát let. Tak dlouho se on nevztekal, ale ani nemiloval. A teď se tu objevil černovlasí kluk, který v něm dokázal vyvolat zapomenuté city. Ale spolu z citem milovat se tu objevila i nenávist. Nenávist k tomu, kdo ublíží milovanému.
Sairin dokončil Delzielovu léčbu a z těžkostí se posadil na druhé křeslo a díval se na Delziela i na Maxe. Tak rozdílní a přitom stejný. Každý z nich je z jiné doby a má jiné zásady i výchovu, ale i přes jejich rozdíly je postihla láska. Láska jeden k druhému.
„Ale čím vším si budou muset projít?“ proběhne hlavou všem přítomným a jejich zrak spočine na spících mladících.
„Pojď Fénixi odneseme je do pokoje, aby si pořádně odpočinuli a ty by sis měl jít taky odpočinout“ usmál se na něj Shark a přešel k Delzielovi, kterého si vzal na záda a odešel s ním do Delzielova pokoje.
Uběhlo už několik dní a ani jeden z nich se neprobudil. Fénix, protože z nich byl nejstarší a nejmoudřejší musí jít do Maxovi školy, kde ho omluví na několik dní.
Když ten den vešel Fénix do školní budovy, každá žena či dívka bylo unešená jeho krásou. A muži či chlapci řešili, co tam on dělá.
„Omlouvám se, že ruším, ale hledám třídního učitele Maxe Jackson“ zeptal se černovlasé dívky před nějakou třídou a on odhadoval učebnou fyziky.
„To..to bude pan Johanson, který je v kabinetě“ zakoktá a ukáže na konec chodby.
„Děkuji vám slečno“ poklonil se a odešel do sborovny nechávajíc tam dívku v mdlobách. Fénix přejde celou chodbu a po celou tu dobu na sobě cítil pohled přítomných holek a kluků. Dojde až na konec chodby a postaví se před dveře, kde je napsáno, že je to sborovna. Zhluboka se nadechne a zaklepe. On měl vždycky nerad školy, ale měl rád studenty a profesory. A proto vždycky, když kluci něco potřebovali ve škole, jako nejrůznější informace z fyziky, chemie a matematiky tak vyslali jeho.
„Dále“ uslyší a tak vejde.
„Dobrý den. Hledám tu pana Johanson ohledně Maxe Jackson“ usměje se na postarší učitelku, která pod jeho úsměvem roztaje.
„Já jsem Johanson“ ozve se muž u okna, který na něj zpříma hledí a Fénixovi začalo být pod jeho pohledem trochu horko.
„Omlouvám se, že vás ruším, ale vím, že je nutné omluvit žáka, když není ve škole“ pokloní se tak jak je zvyklí. V jejich době cítili všichni k učitelům úctu a on ji k těmto lidem cítí pořád neboť dostat něco do hlav puberťákům je opravdu obdivuhodné.
„Co se stalo s Maxem? Nikdy nechyběl“ usmál se na něj pan Johanson, který měl narůžovělé tváře. Tento muž v něm něco vyvolával, ale věděl, že to není momentálně v hodné.
„Max leží u nás v zámku. Je nemocný a doktor říkal, že potřebuje klid a odpočinek“ usmál se na něj a pan Johanson mu úsměv oplatil.
„Jaký zámek máte na mysli?“ zeptá se ho učitelka historie, která stála za Fénixem.
„Na místním zámku madam“ otočil se k ní a mírně se předklonil.
„Jaký máte vztah k Maxovi?“ zeptá se pan Johanson a Fénix se znovu otočí k němu. Zamyslí se. Jaký má vztah k Maxovi?
„Je to náš velmi dobrý přítel. Seznámili jsme se s ním skrze jeho sestru“ jeho úsměv posmutní, ale nemizí. Tohle bude muset Maxovi vysvětlit, ale nějak mu to nevadí. Doufá, že Max bude rád, že sem zašel a omluvil ho.
„Aha. Přes Annu. Ona byla hodná holka, co sem slyšel od kolegů a prý z Maxem měli překrásný a pevný vztah“ učitelův úsměv zmizel z jeho tváře a vyzval Fénixe, aby se posadil.
„Jak se jmenujete pane?“ odvážil se zeptat a Fénix se na něj usmál a poškrábal se ve vlasech.
„Ale slibte mi, že se nebudete smát“ nesměle se na něj usměje a cítí, že mu rudnou tváře.
„Slibuju“ zvedne dva prsty a jeho úsměv ozáří celou sborovnu, kde již byli sami neboť ostatní učitelé šli učit. Jen on nemusel, protože už měl konec vyučování.
„Jmenuji se Fénix Turgot“ řekl a fackoval se za příjmení.
„To mě nemohlo napadnout lepší?“ peskoval se.
„Zajímavé jméno pane Turgot“ usměje se na něj a Fénixovi zrudnou tváře.
„Děkuji vám pane Johanson“ oplatí mu úsměv.
„Alan. Jmenuji se Alan“ nesměle se na něj usměje, ale už neví jak dál. Co má dělat? Má ho pozvat na oběd?
„Nechtěl by jsi na oběd Alane?“ předhoní ho Fénix.
„Moc rád“ usměje se na něj a vstane. Přejde k Fénixovi a políbí ho na tvář.
„Tak přesně ve dvanáct tady před školou“ usměje se na něj a odejde se sborovny nechajíc tam Alana samotného. Fénix usmívajíc projde školou a odjede do zámku. Celou cestu se na všechny usmívá a rozdává radost. Vejde do zámku a zářivě se usměje na Sairina.
„Copak se děje Fénixi?“ Shark nevydrží zeptá se.
„Už chápu Delziela. Už vím co vidí na lidech“ podívá se na Sharka a mrkne na něj.
„Ty si se zamiloval! To není možný! Ty ses za staletí nikdy nezamiloval!“ Shark si k němu otočí židli a dívá se na něj.
„Taky na mě jednou přišlo. Neboj až vyrosteš poznáš to“ škádlí ho.
„A kdo to je?“ zeptá se ho Sairin, který měl dneska službu na vaření.
„Maxův třídní učitel. Alan Johanson“ zasněně se na něj usmál.
„Kdy máte rande?“otočí se na ně Sairin.
„Jak to víš?“ zeptá se ho překvapeně. Sairin se na něj usměje.
„Tak kdy?“ opře se o linku a usmívá se.
„Dneska ve dvanáct“ zašeptá a zrudne.
„To by ses měl jít připravit. Máš zachvilku dvanáct“ řekne Shark a ukáže na hodiny. Fénix se poslušně zvedne a odejde do pokoje se vysprchovat a vzít si něco čistého na sebe.
„Tak to vypadá Sharku, že tu budeme jen my dva“ usměje se Sairin na Sharka.
„Nebudeme. Ještě tu je Max a Delziel“ řekne a stoupne si. Přejde ke sporáku a koukne se pod pokličky, aby se mohl podívat co Sairin vaří.
„Řekl bych, že oni mají jiné starosti“ prohodil Sairin a díval se na Sharka, jak si mlsně prohlíží jídlo.
„Moje oblíbené?“ otočil se na něj Shark a Sairin jen kývl. Shark vrátil poklice na zpět a přešel k Sairinovi. Postavil se přímo před něj a ruce si položil na Sairinovi boky.
„Ty mě rozmazluješ“ usmál se. Sairin dal Sharkovi ruce kolem krku a přitáhl si ho blíž.
„To nejde tě nerozmazlovat. Už by mohl odejít. Chci tě mít jen pro sebe“ zašeptá a něžně přitiskne svoje rty na ty Sharkovi. Sharkův jazyk se začne dobývat do Sairinových rtů. Jejich polibek nebyl dlouhý jelikož začal vřít hrnec až nakonec voda v něm přetekla.
„Sharku!“ vyjede na něj Sairin.
„Promiň mi to myšičko. Ale hrozně si mě nažhavil“ podívá se nevině Shark na Sairina.
„Ty si nezmar“ věděl, že se na Sharka nemůže zlobit. Kdo by se taky dokázal zlobit na toho jeho andílka.
„Jdi pro Fénixe a řekni mu, že jde pozdě“ políbí Sharka na nos a přejde k hrnci. Shark se poslušně otočí a odchází k Fénixově pokoji. Vyjde schody a zaťuká na dveře.
„Jdeš pozdě Fénixi“ řekne Shark, když se ve dveřích objeví Fénix.
„Sakra!“ zakleje, popadne bundu a letí ze schodů i ze zámku. Shark klidně scházel schody a mířil si to do kuchyně, kde na něj čekal oběd. Shark se postavil do dveří a díval se na Sairina, který si v kuchyni radostně prozpěvoval. Shark se k němu opatrně přiblížil a ze zadu ho objal.
„Sluší ti, když se usmíváš“ zašeptá mu do ucha ne které ho posléze políbí.
„Abych nebyl šťastný, když tě tu mám“ otočí se k Sharkovi čelem a políbáno na nos a poté se jejich rty spojí v jeden polibek.
Fénix běžel co mu noh stačili. Pomalu se blížil ke škol, kde uviděl jak se Alan opírá o zídku. Přidal do kroků a za pár minut stál už před Alanem.
„Omlouvám se, že jdu pozdě“ zastavil se u něj a rce si opřel o nohy a zhluboka dýchal.
„To nijak nevadí, ale jak vidím měl by si chodit běhat“ usměje se na něj a odlepil se od zídky.
„Samotného mě to nebaví. Tak co půjdeme?“ natáhne k němu ruku a čeká jestli ho Alan chytne za ruku. Alan se jemně začervenal a chytl Fénixe za ruku. Alan k němu přešel blíže a usměje se. Tváře měl jemně narůžovělé a přesto se nebál ho chytit na ruku a přitisknout se k němu. Všiml si pohledů několika žáků, který se vraceli z volné hodiny i těch co seděli ve třídě a měli poslouchat výklad učitele. Je mu jedno jestli ho někdo uvidí z nějakým mužem či ženu. Je to jeho věc koho bude milovat a s ním je mu dobře. S ním se cítí dobře a je mu jedno jestli je to žena nebo muž.
„Tak co kdybys běhal semnou?“ usmál se na něj a pevně ji mu sevřel ruku. Fénix se zastavil a podíval se na něj. Přitáhl si ho k sobě a objal ho.
„S tebou cokoliv“ usmál se a políbil ho na špičku nosu.Teď už chápal Delziela, když byl ochotný obětovat všechno kvůli lásce. On by teď byl také ochotný obětovat vše. Vše kvůli jednomu překrásnému učiteli. Oba dva vyrazili do restaurace.
Delziel ležel v pokoji a pomalu se probouzel. Hlava ho šíleně bolela a tělo jak by smet. Nechtěl se zvednout. Nechtěl ani žít. Nechtěl nic, ale najednou mu před očima vystane obraz na smrt bledého Maxe. Pomalu se odkryje šetrně se posadí. Zatočí se mu hlava a zatmí se u před očima a přesto stává a šouravým krokem se vydá do svého bývalého pokoje. Zastaví se před dveřmi a opře se o ně. Zhluboka dýchá a je trochu zpocený, ale přesto nepřestává a vchází do pokoje. Přejde k posteli a posadí se na kraj. Zadívá se na bledou tvář Maxe. Vezme Maxovu ruku do své a jemně ji pohladí. Kouká se do jeho tváře, ale přepadne ho únava a tak si leh k Maxovi, ale jeho ruku nepouštěl.
Max u sebe ucítil něčí teplé tělo. Přitulil se k němu a objal to. Bylo mu krásně. Od něho sálalo teplo a překrásná vůně. Položí si hlavu na hrudník a stiskne ruku. Schoulí se k tomu a nechá se někým obejmout. Netrvá to dlouho a usne.
Delziel se probudil s Maxovým tělem v náručí a s jeho hlavou na své hrudi. Momentálně se cítil úžasně. Líbilo se mu držet v náručí mladé, pevné a překrásné tělo. Usmál se a přivoněl si k Maxovým vlasům. Jeho černomodré oči se zněžnili.
Max na sobě ucítil něčí pohled a tak otevřel oči. Jeho zelené oči se setkali s těmi černými. Delziel se na Maxe nejistě usmál a uvolnil sevření ruky a stisk obětí.
„Já…já jen…omlouvám se“ zamumlal a chtěl se zvednout, ale Maxova ruka se zarazí.
„Neodcházej, prosím“
zašeptal Max a sklonil hlavu. Nevěděl co může od Delziela čekat, nevěděl co se
může značit v jeho očích a tak se do nich radši nekoukal.
Delziel si sedl na spátek na postel, ale neotáčel se k Maxovi. Nevěděl či věděl proč tu zůstává a neodchází. Zůstává, protože k němu začal něco cítit? Zůstal, protože Max v něm rozpoutal dávno zapomenutý cit?
„Jestli tu nechceš být nenutím tě“ Max protrhne ticho, které nastalo. Delziel se na něj otočil a přitáhl si ho k sobě do klína.
„Kdybych chtěl tak sem mohl být už dávno pryč“ zašeptal a díval se do Maxových zelených očí. Max se k němu přitiskl a jemně Delziela objal a ten objal jeho.¨
„Delzieli nepůjdeme na zmrzlinu?“ zeptal se ho May a odtáhl se od Delziela.
„Moc rád půjdu. Jen se půjdu převlíknout. Copak je?“ zeptá se, když uvidí jeho smutný pohled.
„Nemam co na sebe a v tomhle jsem už bůh ví, jak dlouho“ zamumlal tiše a sklopil pohled.
„To se rychle změní“ promluví Delziel a vstane z postele. Přejde do skříně odkud vezme džíny, triko a mikinu a přejde i s tím k Maxovi.
„Na. Snad ti to bude“ podá mu to, ale okamžitě se otočil, když si Max začal svlékat tričko. Delziel šel radši ke skříni a hledal tam něco, co by si mohl vzít on. Nakonec vytáhl jen džíny a tričko. Začal se převlíkat, ale nevěděl, že ho Max pozorně pozoruje. Na poslední chvíli otočil hlavu tak, aby si Delziel myslel, že ho nepozoroval, ale on věděl své.
„Můžeme?“ otočí se k němu.
„Jistě“ Max se zvedl a vyšel se dveří, které mu Delziel přidržel. Šli rovnou ke dveřím, nekoukali se po nikom. Ostatní jim byli jedno. Teď jsou jen oni dva. Vyšli se zámku a hned narazili na Maxovi spolužáky a spolužačky.
„Ahoj Maxi!“ přiřítil se k nim Ben a objal ho kolem ramen.
„Ahoj Bene. Ahoj lidi“ pozdravil slušně.
„Prý si marod“ otočil si na něj Ben.
„Jo jsem. Doktor mi dovolil, že můžu na procházku tak jdu“ usmál se a dal ruce za záda. Nesměl rád lhaní, ale jak by mohl tohle vše vysvětlit?
„A kdo je tohle?“ ukázal Ben na Delziela.
„To je Delziel. Jemu patří část zámku ve kterém posledních pár dní žiju“ usměje se. Aspoň v něčem nelže.
„Ahoj děcka“ pozdraví Delziel.
„Kdo je u tebe děcko ty trpajzlíku?“ obořil se na něj nějaký mladík s party. Delziel se napřímí, protože až do teď se opíral o zeď.
„Ty jsi pro mě dítě. Chlapečku já sem o dost starší než ty, takže dávej bacha na pusu“ odpoví Delziel a otočí se, když za sebou uslyší něco známého.
„Delzieli!“ zastaví před nimi udýchaný Shark.
„Co je?“ oboří se na něj Delziel. Ty děcka mu zkazili den.
„Tohle máš nakoupit a Sairin ti vzkazuje, že se máš vyhnout policejní stanici. Prý průser co si udělal posledně bohatě stačil“ říká a usmívá se.
„Ahoj Maxi. Vidím, že tě pustili na vycházku. Prosím tě dohlídni na něj“ povídal si s Maxem a Delziel začínal být rudý vzteky.
„Nemá spíš on hlídat mě?“ s klidem si spolu povídají a ostatní se dívají na to jak si s nimi beze strachu povídá. Až teď si uvědomili, kdo ti dva jsou.
„Tak mi jdem Maxi“ plácnul Ben Maxe po zádech a dobíhal partu, která ty tři radši opustila.
Delziel protočil oči v sloup. Všiml si, že tohle bude rozhovor na déle. Proto se otočil a šel sám a nechal tam ty dva, aby se vypovídali.
Ti dva byli do
hovoru tak zabraní, že si ani nevšimli, že Delziel odešel. Max postupně. Ucítil
v sobě prázdnotu, kterou může zaplnit jen Delziel.
„Sharku já půjdu. Popovídáme si potom“
rozloučil se a běžel hledat Delziela. Ten si to šinul po ulici a bylo mu jedno,
že minul policejní stanici, obchod s potravinami a drogerií. Šinul si to
do parku, který by v tuhle domu měl být prázdný. Došel tam a posadil se na
lavičku. Zaklonil hlavu a dívá se na plující mraky na nebi. Najednou ucítil
Maxovu vůni, která se pomalu, ale jistě blížila.
Max prohledal obchod, ale tam Delziela nenašel tak běžel ulicí dál, až narazil na park. Pomalu do něj vešel a chvíli se procházel až najednou si všiml sedět Delziela na lavičce.
„Omlouvám se“ zašeptal a posadil se k Delzielovi.
„Není proč se omlouvat. Oni jsou asi zajímavější“ prohodil a dál sledoval oblohu.
„To není pravda!“ obořil se na něj Max.
„Ty jsi pro mě zajímavější“ dodal Max tiše. Delziel sklonil hlavu a zadíval se na Maxe, který zarytě sledoval zem. Chytil ho za bradu a donutil ho, aby se na něj podíval.
„Já vím, že ano“ zašeptal a začal se sklánět k Maxovým rtům. Ten se jen díval na to, jak se Delzielovi rty blížil a očekával kdy se jejich rty setkají. Delziel přejel svými rty ty Maxovi a čekal co Max udělá. Ten se k němu otočil, aby se mohl bez problému na Delziela dívat. Delziel se znovu sklonil k Maxovým rtům a znovu ho políbil. Max objal Delziela kolem krku a přitáhl si ho k sobě blíž. Polibek se prohloubil. Oba cítili, že tohle je správně. Cítili, že je správné že jsou tu spolu.
Jejich rty se rozdělí a Max se čelem opře o to Delzielovo a dívá se mu do očí. Ocelově šedé oči se dívali do těch černých s modrým proužkem.
„Půjdeme na tu zmrzlinu? A ještě musíme nakoupit“ Delziel se postaví a natáhne k Maxovi pomocnou ruku. Max se jí chytil a taky se postavil, ale to aby se jejich ruce neexistovalo. V ruku v ruce vyšli od lavičky a zašli do cukrárny a poté ještě do obchodu s potravinami a drogerii, kde nakoupili vše co si kluci přáli.
Každý z nich měl v ruce jednu tašku, aby druhou ruku měli volnou a za tu se drželi. Nikdo se na ně nedíval. Delziel věděl, že tohle teď lidé berou jako samozřejmost a byl tomu rád.
Prošli kolem Maxových kamarádu, ale ani jeden z nich si jich nevšimly, protože byli vtaženi o rozhovoru o dějinách. Ben se jen usmál, když na Maxově tváři viděl šťastný úsměv. Ten u něj neviděl od smrti jeho sestry Anny a teď se usmíval na všechny díky tomu chlapíkovi v zámku.
Kdyby jen Delziel dával trochu větší pozor všiml by si, že je někdo sleduje. Sleduje je někdo, kdo mezi lidi nepatří. Jeho tvář byla zahalena kapucí a přesto byla trochu vidět jeho bledá tvář, kterou lemovali sněhově bílé vlasy. Na rtech této osoby byl krutý a krvelačný úsměv, který nevěstil nic dobrého. Postavil se a byl pryč. Po něm ani stopa.
May s Delzielem přichází k hradu a stále se na sebe usmívají. Míjí Karneu, která na zahradě trhá květiny do vázy a míjí Fénixe, který sedí na křesle a čte si. Vejdou do zámku a v kuchyni položí nákup. Poté se odeberou do knihovny, kde si Delziel vezme knihu a posadí se na zem. Max si uvelebí v jeho klíně a poslouchá smyslný půlnoční hlas.
Když Delziel dočítal stránku ozvala se velká rána. Delziel i Max okamžitě vyskočili a Delziel věděl co to znamenalo. Někdo na ně zaútočil. Okamžitě se u Delziela objevil Fénix, Shark a Sairin, ale měli na sobě něco jiného než nosili normálně. Delziel popadl Maxe za ruku a táhl ho k jednomu z regálů. Zatáhl za jednu knihu a před Maxem se objevila místnost. Delziel ho tam strčil a naposledy se na něj podíval.
„Miluju tě“ řekl a naposledy ho políbil. Poté strčil Maxe do místnosti a zavřel ho tam. Max se ocitl ve tmě a ve strachu. Ve strachu o milovanou osobu. V uších mu zněli poslední slova co řekl Delziel. Zněli mu v uších znovu a znovu. Znovu a Znovu slyšel ten smutná tón jeho hlasu. Stále slyšel ten strach.
Delziel, Fénix, Shark i Sairin stáli v bojových pozicích. Kolem jejich rukou i těla se objevovali blesky. Blesky, které ukazovali, že jejich živli jsou s nimi a jsou připraveni k boji. Před nimi se objevil jejich nový protivník. Další, kdo chtěl ukořistit moc živlů.
„Jmenuji se Aristid a přišel sem se zmocnit živlů, kterým vládnete“ pronesl klidně, ale chladně muž zahalený v kapuci. Kolem něj se objevili zrůdy, které bažili po krvi. Jejich krvi. Zrůdy se začali přibližovat ke strážcům a začali se po nich sápat. Strážci obratně uhnuli na stranu. Delziel i ostatní věděli, že musí utéct daleko, aby se Aristid nedostal k Maxovi. Všichni ho chtějí ochránit. Patří mezi ně a proto nechtějí, aby se mu něco stalo. Stojí na zahradě připraveni k boji. Připraveni na vše. Souboj začíná.
„Na ně!“ pronese Aristid a zrůdy se na strážce vrhnou. Strážci odskočí na různé strany. Na každého z nich se vrhnou zrůdy a sápají se po nich. Jednu po druhé zabíjí, ale pokaždé když zabíjí jednu objeví se další dvě. Bojují dál a dál. Zabíjí jednu obludu za druhou.
„Fénixi?“ ozve se a Fénix se zastaví a zatemní se mu před očima.
„NECHOŤ SEM!“ zakřičí, ale je pozdě.
„Ale, ale koho to tu máme?“ pronese Aristid a chytne Alane pod krkem.
„Říká se o vás, že jste chladní a že neexistuje někdo koho by jste milovali Strážci. A místo toho je každý z vás zamilovaný. Dva z vás milují ubohé lidské červy a dva z vás milují jeden druhého. Jste ubozí a slabí. Kdyby jste si dávali pozor. Tenhle by ještě žil“ pronesl Aristid chladně a najednou začal Alan padat k zemi.
„ALANE!“ zakřičel Fénix a běžel k Alanově tělo, které padalo k zemi. Fénix k němu dopadl a vzal si ho do náruče.
„Alane, Alane“ šeptal pořád do kola a ve svém náručí držel tělo člověka, kterého miloval.
„Je mi to líto má lásko“ zašeptal Fénix do Alanova ucha a políbil ho na chladnoucí rty. Fénix opatrně položil Alanovo tělo na zem a postavil se. Na tváři měl slzy, které okamžitě usychali. Jeho oči byli najednou ledové ne-li mrtvé. Strážci věděli co to znamenalo. Stalo se to, co říkal Aristid. Není pro Fénixe neexistoval člověk, kterého miloval nebo mohl milovat.
Zrůdy se na strážce znovu vrhly. Znovu a znovu. Strážcům pomalu, ale jistě docházeli síly. Jeden po druhém padali k zemi, ale přesto se pořád snažili bojovat, ale všichni strážci tušili, že tento muž je na něj moc silný. Spadnou k zemi a zbývá jim jen trocha síly.
„Miluji tě Alane“ pronese Fénix z posledních sil a podívá se na tělo své lásky. Delziel se podívá do okna, které patřilo knihovně. Všiml si, že v něm stojí Max a jeho zorničky se rozšíří hrůzou a strachem.
„Ne. Jeho mi nevezmeš“ zašeptal Delziel a postavil se na nohy. Ztěžka dýchal, byl unavený a slabím, ale přesto byl dál odhodlaný bojovat, aby ho ochránil. Padne stejně, jako jeho otec. I on je předurčený k tomu, aby zemřel. Zemře, aby on mohl žít. Jednoduchá výměna.
„Ty si, ale paličák. Proč asi? Kvůli němu?“ řekne Aristid a u něj se objeví zrůda, která drží Maxovi pod krkem nůž.
„Ne“ řekne Delziel a vůbec netuší co má dělat. Aristid přejde k Maxovi a vezme si ho k sobě. Pohladí ho po tváři, ale Max sebou tuhne.
„Je překrásný a nezkrocený. To se musí nechat Delzieli. Vybral sis dobře“ pronesl posměšně Aristid a dá si Maxe před sebe a tím si z něj udělal živí štít.
„Pokusíš se o něco a tvoje láska je mrtvá“ pronese chladně a pevně.
„Udělej to Delzieli! Zabij ho! Mě si nevšímej“ pronese Max a v jeho hlase není strach, ale láska.
„Ne. Nechci o tebe přijít. Nepřežil bych to!“ zakřičí Delziel a od jeho očí sklouznou slzy. Padne na kolena. Je konec. Teď nastane to čeho se báli. Nastane vláda zla.
„Odpusť mi Delzieli“ pronese Max a otočí se k Aristidovi čelem.
„Nikdy nepodceňuj lásku“ řekne a zabodne do Aristidova těla dýku, kterou našel v knihovně. Zajel hlouběji až na doraz. Dýka projela Aristidovým srdcem.
„Ty půjdeš semnou!“ pronesl Aristid a v rukou se mu objevil meč, který zabodnul Maxovi do těla. Aristid padá k zemi mrtví a meč, který byl v Maxově těle se rozpadal v prach. Delziel se narovná a běží k Maxovi, aby ho v pádu zachytil. I s ním padá k zemi.
„Proč? Maxi, proč?“ šeptal a díval do očí, kterého hned první okamžik okouzlili.
„Nemohl sem dovolit, aby vyhrál“ řekl ztěžka a v koutku úst se mu objevila krev. Delziel sklonil hlavu a políbil ho.
„To já měl zemřít. Ne ty“ po jeho tvářích si slzy razili cestu. Nikdo jim nebránil.
„Mě to nevadí. Hlavně, že ostatní budou v pořádku“ slabě se usmál a stiskl Delzielovu ruku. Ostatní strážci se sebrali ze zemně a stojí kolem nich. Fénix klekne vedle Maxe a Delziela a ve svém náručí svírá Alana. Maxův stiskl ztrácí na síle až najednou Delzielovu ruku tisknout přestane úplně. To znamená jediné. Je mrtví. Delziel se rozpláče naplno a ani ostatní strážci to v sobě nedrží. Najednou z nebe začnou padat kapky. Kapky andělských slz. Samotní andělé pláčou nad jejich ztrátou.
Kousek od nich se objeví Karnea, která něco drží v ruce. Přejde k nim blíž a i ona se neubrání slzám.
„Karneo jak si mohla“ pronese se dvojmo. Fénix i Delziel. Muži, kteří přišli o svou lásku.
„To já ne. Za tohle já nemohu, ale mohu to napravit“ pronese a klekne si k Maxovi a Alanovi.
„Jak to myslíš Karneo?“ pronese Sairin, který je v Sharkově objetí.
„Max ani Alan neměli zemřít. Jejich osud je jiný. Jejich osud je, že mají navěky zůstat s vámi. Mí druhové a jiní andělé se shodli v to, že oni dva mají s vámi zůstat a tak se každý z nich vzdal kousku své moci. Tímto jim mohu darovat život. Věčný život, ale záleží jen na jednom“ dokončí a zadívá se do Fénixových a Delzielových očí.
„Na čem záleží?“ pronese Fénix a pevněji sevře Alanovo tělo.
„Záleží na vaší lásce. Musíte je milovat a chránit. Pokud nebudete zemřou. Musíte složit slib věčné lásky“ Karnea rozevře ruce ve kterém jsou dvě zářivé kuličky ve kterých se něco hýbe.
„Já Strážce ohně Fénix přísahám tobě Alane svou věčnou lásku. Budu tě chránit a milovat dokavaď mi to čas dovolí. To slibuji“ pronese Fénix svůj slib věčné lásky. Slib, který se naučili ze starých knih.
„Já Strážce Vzduchu Delziel přísahám tobě Maxi svou věčnou lásku. Budu tě chránit a milovat dokavaď mi to čas dovolí. To slibuji“ pronese Delziel svůj slib věčné lásky. Karnea k oboum mladíkům přejde a každému z nich dá zářivou kuličku na hruď. Ta po chvíli v jejich hrudi zmizí, ale dál se nic neděje.
„Karneo?“ otočí se na ní Delziel a Karnea naznačí, že neví. Delziel stočí svůj pohled k Maxovi a pohladí ho po tváři. Políbí ho na čelo. Nikdo z nich si nevšiml, že jeho rána zmizela. Do Maxova i Alanova obličeje se začíná vracet barva. A najednou se jejich hrudníky nadzvednou a oba zalapají po vzduchu. Delziel s Fénixem se na to dívají a dál čekají co se stane.
„Delzieli“ pronese Max a stiskne Delzielovu ruku. Ten si ho k sobě přitáhne a obejme ho. Objeme ho tak silně, jakoby měl strach, že mu znovu odejde.
„Fénixi“ nese se od Alanových úst a ten se zadívá na Fénixe, kterému znovu oživli oči a jeho rty ozdobil úsměv.
„Tady jsem“ zašeptal a sklonil se k Alanovi a políbil ho.
„Miluju tě Alane“ pronese Fénix a pohladí ho po tváři.
„Já miluji tebe Fénixi“ usměje se na něj Alan. Fénix se postaví a v náručí svírá Alana. Otočí se a odchází do domu, aby mu jeho Alan nenastydl.
„Miluju tě můj hrdino“ zašeptá Delziel a skloní se k Maxovi.
„Miluju tě můj strážce“ pronese Max a přitáhne si Delziela pro polibek. I Delziel se zvedl s Maxem v náručí a následoval Fénixova příkladu. Shark se Sairinem se na to s úsměvem dívali. Teď už budou všichni šťastní. Shark si k sobě Sairina otočí a podívá se mu do očí. Šetrně jej políbí na rty a pohladí ho po tváři. Sairin ho rukou objal kolem pasu a Shark jej taktéž objal. Otočili se k zámku a šli za ostatními, kteří už slaví další vítězství. Vítězství nad Arisitidem i nad osudem, který měl některé z nich potkat.
Konec!
Komentáře
Přehled komentářů
Krásné milují povídky z touhle tematikou.
ach ;)
(nenasan, 15. 2. 2009 16:56)perfektneeeeeee som na konci ked sa bojovalo skoro plakala .. hhh .. pacilo sa mi to velmi
Parada
(Karin, 25. 10. 2020 15:17)