Deméteřin deník

  „Anno, pojď, musíme jít domů“ zavolal na ní mladý kluk, který stál u nafukovacího hradu pro děti.

  „Už jdu“ malá dívenka vyskákala k východu a sedla si na kraj. Mladík se k ní sklonil a začal jí obouvat boty, poté si jí vytáhl do náruče.

  „Chceš něco koupit?“ zeptal se jí a nesl jí podél stánků, kde vonělo jídlo, cukrová vata a byli vystavené nejrůznější věci.

  „Ještě jedu vatu, prosím“ udělala na něj psí oči. Mladík se rozhlédl po stánkách a hledal tu, kde měli nejvíc cukrové vaty v sáčku. Když krámeček našel, vydal se okamžitě k němu.

  „Vyber si, kterou chceš“ usmál se na ní.

  „Tu modro žlutou“ rozhodla se. Prodavačka se k ní natáhla a sundala ji s háčku. Podala ho mladíkovi, který ho předal dívence. Mladík jí podal peníze a vydal se pomalu domů.

  Když vešli do domu, svlékl Annu z bundy a sundal jí botičky. Podal jí nazpět cukrovou vatu a Anna se rozeběhla do svého pokojíčku, kde si hrála s panenkami a přitom uždibovala cukrovou vatu.

  „Allane?“ zeptala se tiše Anna, když Allan stál u kuchyňské linky, když vařil.

  „Ano, princezno?“ otočil se na ní a zděsil se. U koutků Anniných rtů byla krev a stejně tak na jejím oblíbeném medvídkovy a její malé dlani.

  „Co se stalo?“ vypnul sporák a klekl si k ní.

  „Já…začala jsem kašlat a najednou…krev“ zavzlykala. Allan jí chytil do náruče a nesl jí do garáže, kde jí posadil do dětské sedačky a nastoupil na stranu řidiče. Otevřel dálkovým ovladačem vrata od garáže a vyjel z garáže. Dával se pozor, aby nedělal nebezpečné věci, protože nechtěl jeho malou Annu vystrašit.

  „Co je jí, doktore?“ zeptal se doktora, kterému svěřil malou Annu.

  „Je mi líto, Allane“ začal.

  „Líto? Co je vám líto?“ nechápal.

  „Anna má rakovinu dýchacích cest“ řekl verdikt.

  „Ale s tím se dá něco dělat ne?“ věděl, že nedá, ale nechtěl na to myslet. Chtěl věřit, že jeho malá princezna uzdraví a vyroste.

  „Je mi líto, ale nedá. Bohužel jsme na to přišli příliš pozdě“ věděl, jak Allan vysel na Anně. Anna byla poslední, kdo ho držel nad vodou. Ona byla jediná, kdo mu zbyl. Jediný důvod k životu.

  Allan se na něj díval. Věděl, že je konec. Věděl, že už se nedá nic dělat.

  „Jak dlouho?“ zeptal se najednou. Doktor si ho překvapeně prohlédl. Změna, která nastala na Allanově tváři, byla znatelná. Ze zarmoucené tváře byla v okamžiku smutná a náhle byla oddaná osudu.

  „Měsíc. Při štěstí dva“ posmutněl. Nerad to dělal, nerad bral lidem naděje, ale vybral si tuhle profesy a jemu nezbývalo nic jiného, než tak často lidem říkat, že zemřou.

  „Mohu jít za ní?“ zeptal se.

  „Samozřejmě. Můžeš za ní kdykoliv“ odstoupil mu z cesty. Allan přikývl a šel rovnou za Annou, která byla připojená k přístrojům, které dokazovali, že ještě žije.

  „Ahoj princezno“ usmál se na ní. Posadil se na okraj postele a políbil jí na čelo.

  „Budu v pořádku?“ zeptal se okamžitě.

  „To víš, že ano“ lhal jí, nechtěl, aby si dělala starosti. Udělá cokoliv, aby byla po celou dobu v klidu a šťastná.

  „Kde mám pana Myšku?“ zajímala se. Allan se usmál a vyndal plyšového medvídka, kterého měl schované pod bundou.

  „Děkuju“ zářivě se na něj usmála.

  „Klidně spinkej“ chytil jí za ruku, aby jí uklidnil. Anna zavřela oči a po chvíli usnula.

*** Po třech měsících ***

  Allan procházel temným lesem k domu, který si koupil. Od Anniny smrti se toho dost změnilo. Dům, ve kterém s Annou žil, prodal a koupil si jiný o něco větší, který byl hluboko v lese, kde byl sám a nikdo se ho na nic neptal.

  V okamžiku se zastavil a díval se na auto, které stálo u krajnice. Prohlížel si ho a přemýšlel, co se stalo. Přešel k němu blíž a zaťukal na okno u řidiče.

  „Stalo se vám něco?“ zeptal se tiše. Díval se do mladé tváře muže se špinavými blond vlasy, které rámovali mužovu tvář.

  „Nevím, něco se mi stalo s autem. Nerozumím autům“ přiznal se.

  „Proč čekáte tady? Proč jste si nezavolal odtahovou službu?“ vyzvídal. Nevěděl, kde se to v něm vzalo. Od Anniny smrti přestal být zvědaví, usměvaví, vtipný.

  „Nikdo v okolí není. Žádný dům a neznám číslo na odtahovou službu v tomhle městě“ v jeho hlase bylo slyšet zoufalství. Allan poodstoupil od auta a z kapsy vytáhl telefon.

  „Ahoj, Frede. Potřeboval bych od tebe službu“ bylo mu jedno, že ho řidič slyší.

  „Na silnici, která vede kolem mého domu, stojí černý mercedes a něco s ním je. Mohl by ses pro něj stavit?“ zeptal se.

  „Dobře. Počkej, zeptám se“ přešel zpět k řidiči.

  „Dokázal byste to auto dotlačit k mému domu nebo chcete počkat, až přijede?“ zeptal se.

  „Kdy by přijel?“ rozhodoval se. Sledoval muže v černém kabátě, který stál vedle jeho auta a volal mu odtahovou službu.

  „Zítra odpoledne. Teď nemá čas“ odpověděl obratně.

  „Dotlačím ho!“ řekl okamžitě. Při vidění, že by strávil tak dlouho v autě, se o něj pokoušeli závratě.

  „Bude u mě, tak pak přijeď“ rozloučil se a schoval mobil zpět do kapsy.

  „Tak pojďte, pomohu vám“ vyzval ho. Muž z auta vystoupil a postavil se vedle dveří. Allan se postavil dozadu a oba zabrali.

  „Tady doprava“ řekl mu. Muž přikývl a zatočil doprava. Několik minut tlačili auto lesem, až se najednou před nimi objevil menší domek se zahrádkou.

  „Tady to můžete nechat“ oznámil mu. Muž přikývl a zabrzdil. Zamknul auto a otočil se na Allana.

  „Dneska nejspíš přespíte u mě. Nebojte se, nekoušu a úchyl taky nejsem“ zval ho do domu. Muž přikývl a šel rovnou za ním. Allan se zastavil u venkovních dveří.

  „Málem jsem zapomněl, jmenuju se Allan Powe“ představil se.

  „Gustav Marx“ vykoktal ze sebe. Allan přikývl a otevřel dveře. Vešel dovnitř a zul si boty a pověsil černý kabát.

  „Nebojte se, pane Marxi. Chovejte se tu jako doma“ netušil, proč ho pozval do svého domu, když ho neznal a nevěděl kdo je. Gustav přikývl a zul se. Rozhlížel se po chodbě a přemýšlel, co dělat. Allan si ho se zájmem prohlížel. Byl zvědaví na to, co si myslí a co by chtěl dělat.

  „Nemáte hlad?“ zeptal se ho a šel do kuchyně. Gustav šel za ním, jako věrný pejsek. Když procházeli kolem stolku s lampičkou, všiml si plyšového medvídka, který se opíral o lampu. Zastavil se u ní a vzal si medvídka do ruky.

  „Mám celkem hlad. Naposledy jsem jedl včera večer“ přiznával svou vinu.

  „Jestli chcete, prohlídněte si dům. Já zatím udělám něco k jídlu“ nechal ho, ať si dělá, co chce. Všiml si, že si vzal do ruky Anniného plyšového medvídka. Snažil se to ignorovat. Musel si zvyknout na to, že jeho malá princezna zemřela a on je sám.

  Gustav se za ním díval, ale nic neříkal. Viděl, jak se Allan se otočil a zmizel do nějaké místnosti, kterou odhadoval na kuchyň. Rozhlédl se kolem. Neodolal a vydal se na prohlídku.

  Vešel do první místnosti, kde se zastavil ve dveřích a rozhlédl se po celé místnosti, kterou odhadoval na knihovnu. Postavil se k prvním poličkám, které byli plné knih. Zvedl ruku a pohladil rub knížek. Prošel kolem všech knížek, až narazil na knihy od Williama Shakespiera. Neodolal a začal se probírat knihami od něj. Když našel Romeo a Julie neodolal a vytáhl knihu z jejího místa a otevřel jí na první straně. Posadil se do křesla, které bylo postaveno čelem k masivnímu krbu.

  Allan se po hodině vydal hledat Gustava, aby ho zavolal na jídlo. Našel ho hned v první místnosti, do které nakoukl. Vešel do místnosti a postavil se ke zdi a díval se na něj. Neodolal. Musel se na něj dívat. Musel se dívat na to, jak dokonale vypadal v křesle s knihou v ruce. Sledoval jeho oči, které hltaly každé písmenko, které bylo v knize napsáno.

  „Pane Marxi“ ozval se. Musel se ozvat, jinak by udělal něco, co by se mu nelíbilo.

  „Ano?“ Gustav zvedl hlavu a podíval se k místu, odkud se ozval něžný hlas. Podíval se na Allana, který stál opřený o stěnu pokoje a sledoval ho.

  „Jídlo je na stole, vychladne“ připadal si jako v mrákotách. Pořád měl před sebou obrázek, který objal jeho mysl hned, jak se podíval na Gustava, který seděl v jeho křesle.

  „Omlouvám se, začetl jsem se“ omluvil se. Sledoval Allana a přemýšlel, co se mu stalo. Vypadal, jakoby se zasekl v určitém okamžiku a přitom plně vnímal svět okolo.

  „To nevadí. Založte si, kde jste skončil. Pak můžete pokračovat“ vytratil se z místnosti dřív, než se jej stihl Gustav na něco zeptat.

  Gustav se zvedl s křesla a dal do knihy záložku, kterou našel na stolku vedle křesla. Položil knihu na onen stolek a vydal se za Allanem do kuchyně. Přemýšlel, co se stalo, že tak vypadal. Vešel do kuchyně a posadil se ke stolu. Přičichl k jídlu, které před něj Allan položil.

  „Voní to nádherně“ pochválil.

  „Snad to bude i dobře chutnat“ posadil se naproti Gustavovy a s popřáním k jídlu se do něj pustil. Gustav v klidu jedl, ale jídlo si vůbec nevychutnával. Celou svou bytostí vnímal blízkost Allana. Nevěděl proč, ale jeho přítomnost cítil intenzivněji, než přítomnost mladé a překrásné ženy.

  „Nechutnává vám?“ Allan si všiml, že Gustav jedl pomalu. Cítil, že je duchem úplně jinde a že příbor zvedá automaticky.

  „Zamyslel jsem se. Omlouvám se“ sklonil hlavu a začal pořádně jíst. 

  Když oba dojedli, Allan se zvedl, vzal špinavé nádobí a pomalu si napouštěl dřez, aby ho mohl rovnou umýt. Gustav seděl u stolu a díval se před sebe. Pohled se mu však pořád zvedal k Allanově postavě u dřezu. Nakonec to vzdal a díval se na Allanovu postavu.

  Allan byl vysoký muž se sportovní postavou. Celé tělo měl schované do černých džínových kalhot a béžového svetru. Dlouhé černé vlasy spletené do copu ležely na širokých zádech.

  „Já…jdu si ještě číst“ zakoktal.

  „Dobře, až domyji nádobí, půjdu vám připravit pokoj“ informoval ho. Velmi dobře si uvědomoval Gustavů pohled, který si prohlížel jeho tělo. Ten pohled v něm rozechvěl každou strunu touhy a chtíče. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Snažil se v sobě utišit vše, co Gustavův pohled způsobil.

  Gustav se zastavil mezi futry a otočil se zpět na Allana. Prohlížel si ho zdálky a přemýšlel, co se stalo, že přestal v pohybu a jen v ruce držel talíř a v druhé houbu. Nakonec se otočil a odešel zpět do knihovny, kde se posadil do křesla a do ruky si vzal knihu od Williama Shakespiera, kterou předtím četl.

  Allan tiše stál u džezu a dělal vše proto, aby se uklidnil. Nemohl si dovolit propadnout touze, která by nikdy nebyla opětovaná. Nechtěl se propadnout do něčeho, co by mu mohlo ublížit skoro stejně silně, jako mu ublížila smrt Anny.

  Když už se v malé míře uklidnil, pokračoval v mytí nádobí. Umyl úplně vše, co mu přišlo pod ruku. Už dávno přišel na to, že mu práce pomáhá od myšlení, vzpomínání a bolesti. Po půl hodině, kdy umyl nádobí, pracovní plochu, kamna a další věci, se vydal do patra domku, kde zamířil pro pokoje pro hosty. Nikdy nepochopil, proč ho měl, ale měl ho od doby, kdy ho Anna přemluvila, aby ho udělal. Tehdy se jí ptal proč a ona mu jednoduše odpověděla: kdyby k nám někdo přišel a prosil, aby u nás mohl přespat. Podlehl jí a tak ho udělal a měl ho i v novém domku.

  Otevřel dveře do pokoje, kde nikdy nikdo nespal. Pokoj byl plně vybavený. Byla tam obrovská manželská postel z tmavého dubu. Veškeré skříně byli taktéž z tmavého dubu. Naproti manželské posteli byla pověšená plazmová obrazovka a pod ní byla ve zdi vytvořená ‚díra‘ do které byl dán DVD přehrávač.

   Přešel k posteli, ze které vzal většího plyšáka, který kdysi patřil Anně. Když vybavoval dům, chtěl tento pokoj dát Anně, protože v tomto pokoji bylo nejvíce denního světla za dne a měsíce za noci. Anna měla světlo velice ráda. Až později si uvědomil, jakou chybu udělal a celý pokoj předělal do tmavě hnědých a tmavě modrých barev.

  Každý pokoj v domě měl svou barvu a kouzlo, které člověka vábilo, aby udělal to, na co byla místnost vytvořena.

  V knihovně zvali knihy, aby si jednu z nich vybral a usadil se do křesla, které stálo čelem ke krbu. Krb i knihy vytvářeli kouzlo minulosti a proto měl tu místnost nejraději.

  Obývák v barvách černé, tyrkysové a bílé, zval k filmovým radovánkám a k odpočinku. Polštářky, které byli nejrůznějších velkostí a v daných barvách, byly pohozeny na velikém černém gauči, který zval k tomu, aby se na něj člověk posadil a díval se na velkou plazmovou obrazovku, která byla pověšená na falešné zdi ze sádrokartonu. Sádrokartón rozděloval místnost na dvě části. Jedna část byla připravená téměř okamžitě spustit film, druhá část byla odpočinková. Naproti velikým oknům vedoucích do zahrady, byli dvě pohodlná křesla černé barvy. Na obou křeslech byli dva polštářky barvě bílé a tyrkysové. Mezi křesly byl skleněný stolek, aby si na něj mohl kdokoliv odložit. V celé místnosti byl huňatý bílý koberec, který však ležel jen pod gaučem a zasahoval i pod skleněný stůl. Další bílý koberec byl pod křesly v odpočinkové části obýváku.

  Kuchyň byla v bílé barvě a veškerý nábytek byl vyrobený z dubu a zvala k tomu, abyste se posadili ke stolu a hltali dobroty, které vám kuchyň dá. Kuchyňská linka byla do L se samostatným ostrůvkem. Vedle kuchyňské linky bylo velké okno, ve kterém byli zabudované dveře, takže se člověk lehce dostal na verandu. U okna byl velký dubový stůl společně se židlemi taktéž z dubu.

  V patře, byl kromě místnosti pro hosty, další tři místnosti. Vedle pokoje pro hosty byla Allanova ložnice, která byla stejně jako pokoj pro hosty v tmavém dubu, ale místo tmavě hnědě a tmavě modré byla béžová a čokoládově hnědá. Allanova ložnice byla téměř totožná s pokojem pro hosty. Jediný rozdíl byl v tom, že pokoj byl používaný.

  Další pokoj, který se v patře nacházel, byla Allanova pracovna, která byla účelně zařízená. Velký psací stůl, kde byl dostatek místa na notebook i na normální práci. Kromě stolu, který byl natočen k oknu, bylo v místnosti pár poliček na ozdobné drobnůstky a na květiny. Dále tam byla lenoška a police s knihami. Celá pracovna byla v černé a tmavě zelené.

  Další místnost byla úplně prázdná.

  „Pane Powee?“ ozval se za ním jemný hlas. Allan pootočil hlavou. Stále v rukou svíral plyšového medvídka s mašlí na levém uchu.

  „Allan. Jen Allan“ neměl rád, když mu někdo říkal pane. Nakonec se ke Gustavovi otočil celým svým tělem. Prohlédl si Gustava, který stál ve dveřích se starostlivým pohledem v očích.

  „Děje se něco?“ zeptal se ho.

  „Já…chtěl jsem se omluvit“ vychrlil ze sebe. Allan se na něj překvapeně podíval. Nechápal, proč se chtěl Gustav omluvit, když nic neudělal. Nebo snad zničil tu knihu? Za tu se přece omlouvat nemusí. Stejnak by to v nejbližší době nezjistil.

  „Omluvit? Za co?“ zeptal se, protože ho to doopravdy zajímalo. Gustav zpoza zad vyndal hubenou a vysokou obálku, která byla zabalená papírem od doručovací služby.

  „No…někdo zazvonil na dveře, a když si nešel, tak jsem šel otevřít já. Byla to zásilková služba a tak jsem to podepsal místo tebe“ vyrazil ze sebe rychle, aby to měl za sebou. Allan si vzal do rukou obálku a prohlédl si jí. Pousmál se. Poprvé od Anniny smrti se pousmál.

  „To přeci nevadí. Jen bude male šílenství v práci“ zavrtěl hlavou a prošel kolem Gustava a šel do pracovny, kde položil obálku na stůl. Věděl, že za ním Gustav jde.

  „Jestli jsem něco zkomplikoval, tak se omlouvám“ nevěděl, co má dělat. Tohle nikdy nedělal. Nikdy nepodepisoval nic, co nepatřilo jemu.

  „Ne, jen si všichni budou myslet, že jsi můj přítel“ pousmál se. Jak dlouho už byl sám? Jak dlouho už neměl přítele nebo milence? Bylo to od doby, kdy mu přišel dopis, že jeho rodiče zemřeli a že jeho malá Anna půjde do dětského domova. Tehdejšímu příteli řekl, že udělá vše proto, aby jí dostal do péče a co udělal on? Rozešel se s ním, když mu jeho ‚přítel‘ řekl: nebudu vychovávat nějakýho haranta.

  Gustav překvapeně zamrkal. Tohle nečekal.

  „Omlouvám se, opravdu jsem nechtěl, aby si měl problémy“ nevadilo mu zjištění, že jeho hostitel je gay. Vadilo mu, ale zjištění, že mu to ztížil.

  „Není nač se omlouvat, Gustave. Když to nepochopí, tak jim po čase řeknu, že jsme se rozešly“ pokrčil rameny a posadil se do křesla u stolu. Gustav se posadil na lenošku, která byla pohodlná. Vzal si do ruky černý polštář a položil si ho do klína.

  „Co vlastně děláš za práci, Allane?“ líbilo se mu sedět tam a dívat se na Allana, který seděl za pracovním stolem se zavřenýma očima.

  „Já?“ překvapeně zamrkal. Co vlastně dělal?

  „Jo, ty“ zajímalo ho to.

  „To, co přišlo, jsou papíry, které ukončují mojí pracovní smlouvu“ pousmál se. Dalo se říct, že byl skoro svobodný.

  „Co chceš dělat dál?“ probudila se v něm touha znát každý zákoutí jeho mysli. Chtěl znát všechna jeho tajemství, jeho sny i touhy. Chtěl vědět úplně vše, co se Allanovy osoby týkalo.

  „Zdědil jsem malou cukrárnu ve městečku, tak se jí budu plně věnovat“ pousmál se. Pamatoval si, jak za svou mámou každý den chodil a ona ho učila všemu, co uměla.

  „Umíš péct sladké?“ to ho zaujalo, protože on sám sladké zbožňoval, i když to na něm nebylo vidět.

  „Ano, umím“ přiznal se a jeho tváře jemně zrůžověli. Ne každému se hned svěřoval s tím, že umí péct sladké a že je v tom docela dobrý.

  „Rád bych od tebe něco ochutnal“ přiznal se. Allan se na něj díval. Nechápal, co se děje ani proč se ho vyptává, ale jemu nevadilo na to odpovídat. Proč?

  „A co děláš ty, Gustave?“ optal se ho na oplátku.

  „Mám malí hotel několik mil odtud“ poškrábal se na hlavě.

  „To je jediná věc, co děláš? Vždyť hotel neběží po celý rok“ doopravdy nevěděl, jak to je. Jen hádal.

  „Dnes dopoledne jsem koupil malý domek ve městě, kde byla dříve restaurace. Restauruju jí a znova otevřu“ zasnil se.

  „To zní skvěle, Gustave“ uznal.

  „Budeš můj první host?“ zeptal se tiše. Allan se na něj překvapeně podíval. Nechápal, co tím Gustav myslel.

  „Já? Proč já?“ musel se zeptat. Gustav se zvedl z lenošky a odložil polštář zpět na své místo. Pomalu přešel k Allanovu stolu a místu, kde Allan seděl. Otočil si jej k sobě a klekl si k němu tak, že klečel mezi jeho nohami. Jejich obličeje byli jen malí kousek od sebe.

  ‚Bože, co to dělá?!‘ zavyl Allan v duchu. Pocit, že někdo tak přitažliví, jako Gustav, mu seděl mezi nohami a jeho lákavá ústa byli jen malý kousek od něj.

  „Já nevím, Allane“ přiznal se a natáhl se ještě víc, až jejich rty byli od sebe jen pár centimetrů.

  „Co to děláš, Gustave?“ jeho dech se zrychloval. Už hrozně dlouho toužil po polibku, po něčím těle, ale neměl čas to vyhledávat. Pořád měl spoustu starostí i teď je má, ale teď se jim nedokáže věnovat. Jediné, co dokáže, je vnímat to teplé tělo, které je jen malí kousek od něj. Stačí jen natáhnout ruku a vzít si ho.

  „Jestli nechceš pokračovat, odstrč mě“ zachraptěl. On sám nevěděl, co dělá, ale nedokázal se ze země zvednout a schovat se pod ledovou vodu. To byl pro Allana signál. Natáhl svou ruku a obmotal ji kolem Gustavova pasu a přitiskl si ho na sebe. Gustavova ústa začal drtit v polibku.

  Gustav nejdříve překvapeně zamrkal. Nečekal to, ale chtěl to. To bylo to, co doopravdy chtěl. Objal Allana kolem krku a sám se na něj přitiskl. Jakmile ucítil Allanův mrštný jazyk na svých rtech, bez přemýšlení je otevřel a nechal Allana, aby si dělal, co chtěl.

  Allan vytáhl Gustava na svůj klín a dál drancoval Gustavova ústa. To chtěl. To mu chybělo. Chybělo mu teplo druhého těla. Chyběla mu ústa, které by mohl líbat.

  ‚On mi chyběl‘ blesklo mu nesouvisle hlavou. Jeho polibek se zjemnil stejně tak i jeho stisk. Nechtěl být hrubí a nedočkaví. Chtěl si vychutnat to, co mu tak dlouho chybělo. Po pár okamžicích se od něj musel odtáhnout. Oba potřebovali vzduch, ale ani jeden se odtáhnout nechtěl. On to musel přetrhnout. Zvedl ruku a položil svou dlaň na Gustavův obličej a palcem přejel přes jeho napuchlé rty.

  „Omlouvám se“ zašeptal. Gustav překvapeně zamrkal. On se omlouval? Za co?

  „Za co?“ nechápal.

  „Byl jsem hrubý. Nechtěl jsem být hrubý“ znovu přejel palcem přes jeho napuchlé rty. Gustav zavrtěl hlavou a více se na Allana přitiskl. Bradu si položil na jeho rameno a jen seděl a užíval si tepla. Allan objal Gustava oběma rukama a tiskl si ho na sebe. Cítil, jak židle protestovala pod váhou obou mužů.

  „Pořádně se mě drž, Gustave“ zašeptal mu do ucha a opatrně se zvedl z křesla a vyšel ze dveří.

  „Polož mě, jsem těžký“ požádal ho.

  „Ne a ne. Nejsi těžký a nepoložím tě“ opatrně s ním šel ze schodů a zamířil si to rovnou do obýváku. Posadil se na prostorný gauč tak, aby měl Gustav dost místa.

  „Proč si mě jsem odnesl? Mohl jsem sem dojít sám“ zeptal se. Nebyl zvyklí, že jej někdo nosil nebo se mu omlouval za to, že jej tvrdě líbal.

  „Nechtěl jsem tě pustit z náruče“ pokrčil rameny. Co jiného měl říct? Na to Gustav nic neřekl, jen se pohodlně uvelebil v Allanově náručí a vychutnával si to, že je blízko něj.

  Allan klidně seděl a hladil Gustava po zádech. Přemýšlel, co se změnilo od doby, kdy vešel do lesa.

  „Líbáš často člověka, kterého znáš jen chvíli?“ zeptal se najednou Gustav, jakoby četl Allanovy myšlenky.

  „Ne, jen tebe“ přiznal se.

  „A co když potkáš dalšího chudáka, kterému kleklo auto?“ vyzvídal.

  „Zavolám mu odtahovou službu a půjdu domů“ pokrčil rameny.

  „Proč si to tak neudělal i u mě?“ pomáhalo mu, že Allanovy neviděl do obličeje. Zavřel oči, ale v okamžiku je otevřel. Nemohl mít zavřené oči, protože mu na mysl vytanulo to, že si ho koupili. Koupili si ho k tomu, aby ho obšťastnil.

  „Nevím, ale nemohl jsem tě tam nechat. Vypadal si tam tak bezradně“ pohladil si ho po zádech a dal mu malý polibek na krk.

  Gustavovy z očí utekla malá slza, která pomalu padala od očí po tváři, až jí chytla Gustavova ruka, protože nechtěl, aby na to Allan přišel. Nechtěl mu lhát ještě víc, než mu lže.

  „Nechceš se kouknout na nějaký film?“ navrhl Allan. Gustav přikývl a slezl z Allanova klína, aby mohl Allan něco pustit. Uvelebil si na gauči a sledoval, jak si Allan klekl ke skříňce, která schovávala filmy na DVD. Jen natáhl ruku a vzal první, kterého se jeho ruka dotkla. Vytáhl obal a vyndal z něj DVD disk, který strčil do přihrávače a přitom zapnul televizi. Vrátil se zpět na gauč a přitáhl si Gustava zpět do náruče, kde se Gustav uvelebil a upřel oči na televizi, ale film ani z části nevnímal. Nemohl. Musel myslet na to, co provedl Allanovy, aniž by to Allan věděl.

  „Není mi dobře, jdu si lehnout“ vstal, a aniž by na něco čekal, zvedl se a odešel z obýváku. Vyběhl schody a zamkl se v místnosti, kterou Allan pro něj připravil. Opřel se o dveře, které pár okamžiků předtím zamknul, a svezl se podél nich k zemi. Jen seděl na zemi, nohy skrčené a hlava opřená o dveře. Jeho tvář zdobili slzy, které nemohl již déle schovávat.

  Uslyšel kroky, které se zastavily přede dveřmi jeho pokoje. Gustav zatajil dech a dlaně sevřel v pěst.

  „Jestli jsem udělal něco, co ti ublížilo, tak se omlouvám. Omlouvám se ti, Gustave“ i přes zamčené dveře slyšel jeho omluvu. Gustav sevřel pěst ještě pevněji a musel skousnout spodní ret, aby nevykřikl bolestí. Zasloužil si ji.  Zasloužil si veškerou bolest, která se mu naskytne. Vše si zasloužil, protože se nechal koupit.

  Uslyšel bouchnutí dveří a až v ten okamžik uvolnil sevření svých dlaní. Pomalu se zvedl ze země a šel rovnou do koupelny, kterou měl vedle pokoje. Postavil se pod ledovou vodu, kterou nechal dopadat na své tělo i přesto, že ze sebe nesvlékl oblečení.

  Po pár chvil vyšel ze sprchy a svlékl si mokré oblečení a hodil ho do špíny. Nahý přešel k posteli, do které si lehl, ale nedokázal usnout. Musel myslet na to, že se zaprodal kvůli tomu, aby měl peníze na restauraci. Lhal Allonovy v tom, že měl hotel i o tom, že právě koupil restauraci. On nebyl majitel ničeho, jen svého těla. On byl… On byl…

  Natáhl se po telefonu, který položil na noční stolek předtím, než šel do koupelny. Sevřel ho v ruce a sledoval displej. Jedním máčknutím tlačítka otevřel telefonní seznam a dalším máčknutím tlačítka našel číslo, které potřeboval. Dalším tlačítkem začal volat.

  ‚Už jste si spolu užili?‘ muž na druhém telefonu se nezatěžoval pozdravy a slušností.

  „Ne, chci náš obchod zrušit. Nedokážu to“ doufal, že zdi jsou tak silné, jak vypadali. Nechtěl, aby to Allan slyšel. Nechtěl, aby přišel na to, kým doopravdy je.

  ‚Už to nejde zrušit. Peníze jsou převedený na tvůj účet. Máš smůlu, chlapče. Teď už to musíš udělat‘ hlas byl chladný, bez kousku citu.

  „Nemůžu mu to udělat. On je…On…nezaslouží si to“ netušil, proč si ho Allanův takzvaný přítel najal, ale po tom, co Allana poznal, nemohl pokračovat.

  ‚Neříkej, že se nám naše kurvička zabouchla?!‘ muž na telefonu se začal smát. Gustav přešel poznámku o tom, že je prostitut. On jím doopravdy byl. Bude jím do okamžiku, kdy bude mít dostatečně peněz na to, aby si koupil restauraci, kde bude moci začít nový život.

  ‚Koupil jsem si tě a teď udělej to, co po tobě chci! Obšťastni ho, zapíchej si s ním a pak zmiz a dělej, že nikdy neexistoval‘ zavrčel na něj muž a vypnul hovor. Gustav odhodil mobil stranou a bylo mu jedno, co se s ním stane. Schoulil se do klubíčka a znovu nechal slzy slzami. Hlavou mu pořád znělo: Neříkej, že se nám naše kurvička zabouchla. Slyšel to znovu a znovu. Byla to pravda? Zamiloval se do něj? Ani nevěděl, jak a usnul.

  Probudil se brzy ráno a jen tiše ležel v posteli. Na nic se nedíval. Nedíval se na hodiny, protože nechtěl vědět kolik je hodin. Nechtěl vědět nic z toho. Jediné, co chtěl vědět, bylo, jak se dostat z toho do čeho se dostal.

  Nakonec se donutil vstát, ale až pak si vzpomněl, že nemá žádné oblečení, do kterého by se mohl obléci. Otočil se a šel zpět do koupelny a byl rád, že našel teplý župan, který si okamžitě oblékl. Zavázal si pásek a pak přešel ke dveřím, které vedli z pokoje na chodbu. Zhluboka se nadechl.

  Jeho ‚zákazník‘ měl pravdu. Teď už to musel dokončit. Nezbývalo mu nic jiného.

  ‚Omlouvám se, Allane. Moc se ti omlouvám‘ omlouval se mu, i když mu to neřekl do očí. Nedokázal se odhodlat k tomu, aby mu řekl pravdu o tom, kdo doopravdy je a čím se doopravdy živil.

  Zhluboka se nadechl, odemkl dveře a vyšel z místnosti. Sešel ze schodů a šel rovnou do kuchyně. Měl hlad a doufal, že Allanovy nebude vadit, když si něco uvaří ke snídani. Nepočítal s tím, že bude Allan vzhůru tak brzy, protože když se podíval s okna, viděl, že se teprve začalo rozednívat a až tehdy se podíval na hodiny. Bylo půl šesté ráno.

  Vešel do kuchyně a zůstal překvapeně stát mezi futry. U kuchyňské linky stál Allan a v rukou svíral hrníček s teplou kávou.

  „Dobré ráno, Gustave. Už je ti lépe?“ zeptal se, ale jeho hlas zněl jinak. Nebyl takový, jako když ho slyšel prvně.

  „Žiju“ nechtěl si přiznat to, že by Allan mohl slyšet rozhovor z jeho ‚zákazníkem‘. Jak by taky mohl? Stěny jsou silné a dveře byli zamčené.

  ‚Dveře!‘ bliklo mu okamžitě. Dveře nejsou tak silné a kolikrát je přes ně všechno slyšet. Otočil se a šel k vchodovým dveřím. Otevřel je a tak jak byl, vyšel ven. Otevřel dveře od auta a z kufru vyndal tašku. I s ní se vrátil do domu a šel rovnou do pokoje, kde hodil tašku na postel a vytáhl z ní první věci, na které narazil.

  Oblečený si sedl na postel a seděl. Přemýšlel, co dál. Přemýšlel nad tím, co bude muset snést, až se znovu podívá do Allanovy tváře a jaké mu udělá ze života peklo chlap, který si ho najal. To mu, ale bylo jedno. V tu chvíli mu záleželo na tom, že ublížil Allanovy a že se svou vinnou bude muset dál žít.

  ‚On byl určitě ten pravý‘ blesklo mu hlavou. Pousmál se. Nevěděl, co by měl dělat dřív. Jestli prosit Allana o odpuštění a snažit se mu to vysvětlit nebo jestli by měl zbaběle utéct a už se neukázat.

  „Kdo tě najal?“ ozvalo se ode dveří. Gustav nezvedl hlavu. Nedokázal by snést nenávistný pohled, kterým se na něj určitě v tu chvíli Allan díval.

  „Nemohu ti říct jeho jméno“ zašeptal. Byl to obchod a tohle bylo v pravidlech. Nesměl prozradit jeho jméno, když na to Allan přijde.

  „Znám ho?“ hlas měl chladný, i když vněm to vřelo bolestí, hněvem a zármutkem. Nevěděl, čemu podlehnout. Jestli se měl nechat utopit bolestí a zármutkem nebo jestli by se měl nechat ovládnout vztekem a vše rozmlátit a vymlátit z Gustava přiznání a všechno co věděl.

  „Znáš“ to mohl říct.

  Allan se na něj díval a nevěděl, co si má myslet o člověku, který před ním stojí jako hromádka neštěstí. Nevěděl, čemu měl věřit.

  „Kdo doopravdy si? Opravdu se jmenuješ Gustav Marx?“ stál ve dveřích.

  „Doopravdy chceš vědět, kdo jsem, když velkou část z toho sis stačil už domyslet?“ snažil se, aby zněl jeho hlas vyrovnaně, ale moc mu to nešlo.

  „Řekni mi to“ zavrčel. Gustav se pod jeho hlasem přikrčil. Byl zvyklí, že na něj křičí, že ho bijí. Byl zvyklí, že si s ním dělali, co chtěli, ale nikdy nezažil, že na něj křičel někdo, do koho se zamiloval. Musel, ale uznat, že někoho takového nikdy neměl.

  „Ne, nejmenuji se Gustav Powe“ odsouhlasil mu to, co si stejně už myslel.

  „Jak se jmenuješ? Chci vědět tvé pravé jméno“ nevěděl proč, ale chtěl vědět jméno toho, kdo ho podrazil. Nemyslel tím Gustava, ale toho kdo si ho najal. Gustav byl jen nástroj.

  „Logan Michiel“ zašeptal. Ještě nikomu neřekl své pravé jméno. Každý z branže ho znal pod jménem Gustav Marx a stejně tak jeho zákazníci.

  „A doopravdy jsi…jsi…“ nevěděl jak to říct. Nechtěl to říct vulgárně. Nedokázal být vůči Loganovi vulgární. On za to nemohl.

  „Prostitut? Ano, než si viděním určitou částku, kterou potřebuju“ byl zvyklí, že na něj řvou všelijak nelichotivě.

  „Kolik a na co?“ chtěl mu pomoci i přesto, co se stalo. Věděl, proč mu chce pomoci. Zamiloval se do něj.

  „Proč se o mě zajímáš, Allane? Proč po tom, co jsem ti udělal? Po tom, co si zjistil, kým jsem?“ zvedl k němu uslzené oči. Neměl daleko k tomu, aby se zhroutil. Najednou se však zvedl, vzal si do ruky tašku a přešel k Allanovi. Přitáhl si ho k sobě a políbil ho. Jeho polibek byl plný zoufalství, které zrovna cítil.

  „Doufám, že mi časem odpustíš“ zašeptal mu do úst a zmizel z pokoje dřív, než ho stačil Allan chytit za ruku a zamknout v domě, aby mu neutekl.

  Když si Allan uvědomil, že Logan odešel, rozeběhl se za ním, ale nezastihl ho. Byl pryč.

  Logan naskočil do auta a tašku hodil na sadní sedadlo. Posadil se na místo řidiče a nastartoval. Sešlápnul plyn až k zemi a nehleděl na to, kolik zákonů poruší. Nějak cítil, že za ním Allan vyběhne a stejně tak věděl, že kdyby ho viděl, nedokázal by odjet.

  Autem letěl po silnici, jako střela. Uslzenýma očima skoro neviděl na cestu, ale to mu bylo jedno. Doufal, že někde nabourá a namístě zemře, ale věděl, že on takoví štěstí mít nebude. On bude trpět za to, že ublížil někomu, kdo pro něj mohl být ten pravý.

  Z kapsy vytáhl mobil a vytočil poslední volané.

  „Přišel na to“ teď byl on, kdo promluvil jako první.

  ‚Jak? Řekls mu, kdo tě najal?‘ slyšel z jeho hlasu obavy. Logan se pousmál.

  „Nevím, jak na to přišel a je mi to celkem jedno. Neřekl sem mu, kdo si mě najal. Dodržuji smlouvy“ zavrčel.

   ‚Hodný kluk‘ hlas se změnil zpět na pohrdavý, tak ho znal.

  „Jestli chcete, vrátím vám peníze“ byl ochotný mu vrátit peníze do posledního centu, i když mu to zhatí plány.

  ‚Nech si je. Zasloužíš si je, splnil si to, co sem chtěl. Sbohem!‘ muž vypnul hovor. Logan otevřel okno a vyhodil mobil z okna. Ten telefon ho spojoval se životem, který se hodlal ukončit.

  V tom telefonu byla veškerá čísla na zákazníky, se kterými chodil do postele, aby měl peníze na svůj sen. Teď měl všechny peníze, které potřeboval a on si svůj sen splní. Kvůli němu obětoval i to, co nechtěl.

*** Po půl roce ***

    Allan procházel městečkem, ve kterém byl poprvé po půl roce. Od doby, kdy Logan utekl z domu, nevkročil do města.  Během půl roku se jeho se cukrárna po jeho rodičích zrestaurovala a on jí za pár dní otevře, tak jak si jeho rodiče přály.

  „Už si byla v té nové restauraci? Prý jí vede nějaký fešák a prý je svobodný“ procházel kolem dvou mladých dívek.

  „Ne, ta restaurace je přece ještě zavřená. Prý jí otevřou až za čtrnáct dní“ opravovala jí. Allan se za nimi otočil, ale šel dál.

  ‚Dnes jsem koupil restauraci. Doufám, že budeš můj první zákazník‘ slyšel Loganova slova. Za celého půl roku slyšel Loganův hlas každou noc. Každou noc se mu o Loganovi zdálo. Za tu dobu dokonce ani jednou nevkročil do knihovny, protože měl strach, že by tam viděl Logana a on tam přitom nebyl.

  Zavrtěl hlavou, aby z ní vytřásl vzpomínku na Logana. Šel dál a nevnímal nic kolem sebe. Byl na tom stejně, jako když zemřela jeho malá Anna. Za ten půlrok přišel na to, kdo si Logana najal i důvod proč to udělal.

  Zastavil se a zvedl hlavu k oblakům. Na jeho obličej začali padat kapky deště. Nevšiml si, kdy začalo pršet a bylo mu to jedno. Měl déšť rád.

  „Budeš můj první zákazník?“ ozvalo se za ním. Allan překvapeně otevřel oči a zaklonil hlavu zpět, ale neotočil se. Bál se.

  „Restaurace se otevírá až za čtrnáct dní“ doufal, že to říkal správně.

  „Pro tebe je otevřená vždy“ stál kousek za ním a sledoval jeho záda. Chtěl ukončit tu dálku mezi nimi, aby ho mohl objat, ale netušil, jestli může. Jestli potom, co udělal, ho může obejmout a políbit ho.

  „Proč mám být první zákazník zrovna já, Logane?“ zhluboka se nadechl a otočil se k němu čelem.

  „Chci, aby si byl první, kdo vejde do mé restaurace a ochutná mou kuchyň“ pokrčil rameny. Allan stál naproti němu a prohlížel si ho. Viděl na něm, že se Logan změnil. Přiléhavé džíny a volné tričko vyměnil za černý oblek.

  „Dobře“ souhlasil. Logan se otočil a vydal se přímou cestou k domu, kde měl restauraci i byt. Neotáčel se za sebe a nehlídal, jestli jde Allan za ním. Kdyby nešel, nemohl s tím nic dělat. Nemohl ho přemlouvat po tom, co se stalo.

  Z kapsy vytáhl klíč a strčil ho do zámku. Opatrně vešel a čekal, až projde i Allan, aby mohl zamknout.

  Allan zůstal stát u dveří a rozhlédl se kolem sebe. Všude byla tma. Na oknech i na dveřích byli těžké, tmavé závěsy, aby nikdo neviděl do vnitř. Najednou se rozsvítila světla a on měl možnost se rozhlédnout po restauraci.

  Všude byli kruhové stoly a židle, ale na nich nebylo ještě nic. Zadní část místnosti zabral velký bar, kde se nacházeli i dveře do kuchyně. Všude bylo prázdno. Stoly nebyli prostřené a bar nebyl vybavený.

  „Vybavení mám vzadu schovaný, protože nechci, aby se to zaprášilo, když restaurace není ještě otevřená“ vysvětlil. Vše najednou zhaslo, ale zůstala rozsvícená bodová světla, která ukazovala cestu ke dveřím do kuchyně.

  „Pojď do kuchyně. Chci, aby si ochutnal mé jídlo“ nebyl to příkaz, ale prosba. Allan přikývl a šel přímo za ním do kuchyně.

  „Posaď se“ požádal ho. Allan se posadil na barovou židličku, která byla u pultu. Domyslel si, že tohle tu bylo, když si kuchaři budou chtít dát kávu nebo se sami najíst. Sledoval Logana, jak si sundal sako a uvázal si kolem krku i pasu zástěru, aby si neušpinil košili a kalhoty.

  Tiše sledoval, jak se Logan obratně pohybuje kolem plotny a pracovní deskou. Musel uznat, že Loganovy slušel oblek i zástěra. Líbil se mu v tom. Velice se mu to líbilo.

  „Tak se zeptej“ řekl klidně Logan, když míchal orestované nudličky kuřecích prsou, s těstovinami, houbami a smetanou.

  „Proč si chtěl ten obchod zrušit, když si s toho měl takové peníze?“ napil se ledové vody. Vyschlo mu v krku. Netušil, jestli to chtěl vědět nebo to znát nechtěl. Viděl, jak se Logan zastavil uprostřed nandávání jídla.

  „Nemohl jsem to dokončit“ začal se znovu pohybovat. Nandal jídlo i pro sebe a s talíři šel rovnou k místu, kde Allan seděl. Podal mu talíř s jídlem a usadil se naproti němu.

  „Dobrou chuť“ popřál mu a vzal si první sousto. Allan ho sledoval, ale nepokračoval ve vyptávání a začal jíst. Hned po prvním soustu musel uznat, že jídlo od Logana mu velice chutnalo.

  „Chutnalo ti to?“ zeptal se ho, když oba dojedli.

  „Ano, opravdová dobrota“ pochválil. Logan se usmál a vydal se umýt nádobí.

  „Proč si to nemohl udělat?“ pokračoval dál. Logan v tichosti umíval nádobí.

  „Proč jsem neudělal co?“ chtěl v tom mít jasno.

  „Proč ses semnou nevyspal a pak nezmizel, tak jak to Brad vymyslel?“ upravil svou otázku.

  „Zamiloval jsem se do tebe“ odložil umytý talíř. Allan se zvedl a v tichosti se postavil za Logana. Stál od něj jen několik kroků. Zhluboka se nadechl a natáhl k němu obě ruce a přitiskl si ho na sebe. Otočil ho čelem k sobě, aby mu viděl do obličeje. Chtěl poznat, zda mluvil pravdu.

  „Miluješ mě ještě?“ chtěl znát pravdu. Logan si ho prohlédl Allanovu tvář, která byla vážná. Zvedl ruku a pohladil Allana po tváři.

  „Od prvního dne tě miluji a za celý půlrok jsem nepřestal. Jen vzpomínka na tebe mě držela nad vodou“ nebál se v tomhle přiznat. Říkal pravdu.

  Allan se pousmál a naklonil se a uvěznil Loganovy rty v něžném polibku, který prozrazoval to, jak strašně mu chyběl.

  „Miluju tě, Logane“ zašeptal mu do rtů. Logan se usmál a tentokrát to byl on, kdo zajal Allanovy rty.

  „Allane?“ zašeptal tiše, když ležel v Allanově náruči a hlavu měl položenou na jeho nahé hrudi.

  „Ano?“ ruka na jeho zádech se pohnula a přitiskla si jeho nahé tělo blíž k sobě. Od Anniny smrti mu chyběl někdo, koho by mohl svírat a teď měl Logana.

  „Kdo je ta malá holička na fotce, co máš v pracovně?“ musel uznat, že když uviděl fotku, jak malá holčička leží v jeho náručí s úsměvem od ucha k uchu, tak žárlil.

  „Má sestra. Anna“ jeho hlas posmutněl.

  „Co se s ní stalo?“ poznal, že posmutněl. Pohladil Allana po pevně vypracovaném bříšku. Zamiloval se do Allanova těla stejně, jako se zamiloval do Allana.

  „Zemřela. Měla rakovinu dýchacích cest“ prozradil. Věděl, že by na to dříve či později přišel. Věděl to stejně jistě jako to, že chtěl s Loganem strávit zbytek života. Toužil jen po něm.

  „To je mi líto“ zašeptal.

  „Teď mám tebe a ona by byla šťastná, že jsem nezůstal sám“ políbil ho do vlasů.

  „Víš, co by si mohl udělat?“ pohladil Allana po hrudníku, bříšku a pokračoval níž, kde se pod slabou dekou objevovala vyboulenina.

  „Co?“ zavzdychal, když Loganova ruka sevřela jeho vzrušený úd do dlaní.

  „Mohl bys mi do restaurace dodávat dezerty a…“ dál nepokračoval.

  „To zní skvěle. A dál?“ věděl, že chce ještě něco.

  „A teď mě pořádně pomiluj“ zvedl hlavu a začal Allana líbat. Allan se pousmál a zčásti si lehl na Loganovo tělo.

  „Jak si přeješ, lásko“ zašeptal do jeho úst.

*** Konec ***