Odjezd
‚Kdy jedeš za rodiči?‘ objeví se zpráva na mladíkově notebooku.
‚Zítra odpoledne. Kdy jedeš ty za rodinou?‘ mladík se natáhl na postel a podložil si záda, aby měl lepší pohodlí a čekal, až mu odepíše. Neznal se s ním moc dlouho, ale přitom se každý den těšil na okamžik, kdy si s ním bude moci psát. Věděl, že by se mohli setkat. Oba bydleli v Praze a ne moc daleko od sebe, ale ani jeden z nich na to neměli čas nebo na to jednoduše neměli odvahu.
‚Pojedu jen na den dva za sestrou. Podívat se na synovce‘ otevřeli si zprávu a zamrkal. Věděl, že má velkou rodinu, tak proč jede jen za sestrou?
‚Proč jen k sestře? Proč ne i za ostatními?‘ musel se zeptat.
‚Stýkám se jen se sestrou. S ostatními se nemám zrovna rád‘ kdyby byl vedle něj, byl by si jistý, že to jen tiše zamumlal, aby to nikdo neslyšel.
‚Kdy tam jedeš?‘ tentokrát to byl on, kdo se ptal.
‚Zítra odpoledne‘ téměř totožná odpověď, jako mu dal on.
‚Promiň, Dane. Musím už jít. Spolubydlící se vrací a já musím ještě dobalit‘ nechtělo se mu končit. Jindy byl schopný s Danem propovídat celou noc, ale teď doopravdy musel končit. Musel zabalit ještě pár zbývajících věcí do tašky.
‚Nevadí, chápu to. Zatím se měj pěkně a nezlob mi tam, ano?‘ požádal ho.
‚Budu hodný, slibuju. Ahoj‘ rozloučil se a vypnul ICQ i notebook, který téměř okamžitě uklidil do batohu. Pár minut na to do jeho pokoje nakoukl spolubydlící, který se vrátil z nějaké diskotéky, kam chodil každou sobotu večer.
„Ty si už s ním nepíšeš, Romane? Co se děje?“ zeptal se.
„Odjíždím za rodinou. To se stalo“ zamumlal.
„Pavle!“ ozval se za nimi ženský hlas.
„Už musím jít“ rozloučil se a zmizel za zavřenými dveřmi. Roman se zvedl a zapnul si rádio, aby přehlušil to, co se bude odehrávat ve vedlejším pokoji. Nechtěl to poslouchat, už kvůli tomu, že on to neměl a jeho spolubydlící to měl skoro každou noc.
Začal do tašky dávat zbytek věcí, které si musel ještě zabalit. Během balení úplně zapomněl na to, co se dělo ve vedlejším pokoji i na to, že se nějakou dobu nebude moci bavit s Danem. Když vše dobalil, zhasnul veškerá světla a lehl si do postele. Písničky raději nechal hrát, protože mu nechtělo poslouchat dění ve vedlejší místnosti.
Ráno v osm hodin mu zazvoní budík a on vylezl z postele. V tichosti se oblékl, učesal a vypnul CD přehrávač. S taškou v ruce tiše vyšel z pokoje a v předsíni se obul a oblékl. Vzal si do ruky tašku a vyšel z bytu. Po několika minutách se zastavil na vlakovém nádraží, kde čekal na svůj vlak za rodinou.
Za čtvrt hodiny před ním zastavil vlak, do kterého nastoupil a posadil se do úplně prázdného kupé. To mu vyhovovalo.
„Neboj se, Marie. Za pár hodin sem u vás“ usmál se muž, který čekal na vlakovém nádraží, kde čekal na vlak za sestrou.
‚Zavolej, až budeš na nádraží, Dane. Přijedu pro tebe‘ odpověděla mu sestra a rozloučila se s ním. Muž schoval telefon do kapsy a strčil si ruce do kapsy. Byla mu zima, ale byl rád, že se nemusel stresovat při cestě autem.
„Na druhé nástupiště přijíždí osobní vlak B4135 Praha, Kralupy nad Vltavou“ozval se ženský hlas s lampionu. Dan se vydal k druhému nástupišti, kde právě zastavoval jeho vlak. Nastoupil do něj a doufal, že aspoň v jednom kupé.
Postavil se ke skleněným dveřím a překvapeně se díval do jeho nitra.
„To není možné“ zamumlal si pro sebe. V kupé seděl mladík, se kterým si psal po ICQ. Kdo by tomu taky věřil, že? Kdo by řekl, že se třicetiletý muž naučí používat takové vymoženosti, jako je notebook, internet nebo ICQ.
Natáhl ruku a otevřel dveře.
„Dobrý den, mohu si přisednout?“ dělal ze sebe cizího a přitom věděl, že ho Roman pozná.
Roman k němu zvedl hlavu a překvapeně zamrkal. Předním stál muž, se kterým si tak rád psal a teď ho měl přímo před sebou.
„Jistě, klidně si sedněte“ zamumlal zaraženě. Dan se postavil přímo naproti Romanovy a sundal si kabát a z krku šálu. Pověsil je na háček a usadil se hned naproti Romanovy. Po celou tu dobu na sobě cítil jeho oči, ale ani jeden nic neřekl.
Ozvalo se písknutí na píšťalku a vlak se s trhnutím pohnul. Roman jen zavrtěl hlavou a podíval se s okna. Ucítil na sobě Danův pohled, ale nic neřekl.
„Tak to řekni“ prolomil ticho.
„Proč si mi neřekl, že jedeš tímhle vlakem?“ otočil na něj zpět svůj pohled.
„Jak sem měl vědět, že pojedeme stejným vlakem? Neřekl si mi odkud si“ pokrčil rameny.
„Mohl ses aspoň zmínit“ zamručel a začal se znovu dívat s okna a dal si do uší sluchátka, aby mu pomohli zapomenout na to, že je Dan hned vedle něj. Hodně dlouhou dobu se s ním chtěl setkat, ale nikdy nenašel odvahu a teď najednou je naproti němu.
Dan se na něj díval a prohlížel si ho. Musel uznat, že byl Roman ve skutečnosti přitažlivější, než vypadal na fotce. Vlasy měli světle hnědou barvu, ale jeho oči byly tmavě hnědé. Rty měl vykrojené a světlounce růžové. Ústa přímo zvali k tomu, aby je políbil a přitom věděl, že si to nemůže dovolit.
„Zlobíš se na mě moc?“ zeptal se najednou.
„Zlobím se“ připustil, ale nevěděl na co. Zlobil se na to, že se nezeptal na to, odkud je jeho sestra? Zlobil se na to, že ho Danova přítomnost vzrušuje víc, než když ho viděl na fotce? Zlobil se na to, že ho přitahuje muž o tolik starší, než on? Jenže věděl, že věk na přitažlivosti a na touze nic neznamená. Věděl, že by ho Dan přitahoval, i kdyby mu bylo padesát a on by byl desetiletý chlapec.
„Odpust mi to, Rome“ požádal ho.
„Proč bych neměl? Nevím, ale na koho se zlobím. Jestli na tebe nebo na sebe“ zamumlal si a sundal si sluchátka, která byla stejnak zbytečná. Dan se zvednul a posadil se hned vedle něj.
„Nezlob se ani na jednoho“ nabídl.
„Mám důvod se zlobit“ namítl.
„Jaký?“ vyzvídal.
„Popravdě mam víc důvodu zlobit se na sebe, než na tebe“ připustil.
„Řekni mi to“ prosil ho.
„Nezeptal jsem se, kam jedeš a další důvody jsou jen moje věc“ odmítal je říct.
„To není důvod, aby ses na sebe zlobil na sebe. Sám sem ti to mohl říct, ale nevzpomněl sem si na to“ zvedl ruku a uchopil Romanovu dlaň do své.
„Dobře, máš pravdu“ uznal.
Vlak znovu zastavil a do vlaku nastupovali další lidé. Každý, kdo se podíval do kupé, kde seděli Roman s Danem, se raději otočil a šel hlídat místo jinde. Nikomu se nechtělo posadit do kupé, kde byli dva muži, kteří se drželi za ruce.
Ozvalo se písknutí a vlak se znovu rozjel.
„Kde vlastně vystupuješ?“ zeptal se ho Dan.
„Na Kladně. Z Kladna pojedu autobusem na Slovanku“ sledoval jejich spojené ruce. Musel uznat, že mu to ani trochu nevadilo, naopak moc se mu to líbilo, a proto sevřel Danovu dlaň, aby mu čirou náhodou nezmizela.
„Jak dlouho by si mohl zůstat na Kladně?“ byl rád, že měli prakticky stejný cíl cesty.
„Dokavaď budu chtít. Neřekl jsem naším, kdy přijedu“ pokrčil rameny. Dan se zamyslel a palcem začal hladit Romanovu ruku. Přiznal si, že Romanova přítomnost mu velice vyhovovala a až Roman odejde, bude jeho společnost vyhledávat, kvůli jakémukoli důvodu, ať by to byla hloupost nebo něco důležitého.
„Proč?“ zeptal se, když jeho zvědavost vyhrála.
„Chtěl bych tě někam pozvat“ usmál se. Roman se zamyslel. Nevěděl, co si má o tom myslet. Pak se najednou zářivě usmál.
„Ty mě zveš na rande, Danieli?“ zeptal se zčista jasna. Dan překvapeně zamrkal. To ho tak rychle prokoukl?
„Ano, zvu tě na rande“ souhlasil.
„Tak dobře. Kam se půjde?“ usmál se. Možná bylo doopravdy jedno, že sou věkově od sebe daleko. Na věku přece nezáleží.
„Znám jednu skvělou hospůdku na pěší zóně. Bude se ti tam líbit, uvidíš“ byl rád, že Roman jeho pozvání přijal. Bylo to jeho první rande po velice dlouhé době a on jen doufal, že to nějak nezkazí.
Po půl hodině cesty jejich vlak zastavil na Kladně, kde oba vystoupili.
„Nevadí ti, kdy půjdeme pěšky?“ zeptal se ho, když vyšli před budovu vlakové stanice.
„Ne, nevadí“ zapnul si bundu až ke krku a společně s Danem se vydali cestou k pěší zóně, která nebyla příliš blízko. Po celou cestu šli bok po boku, ale nijak se nedotýkali. V tomto městě ani jeden z nich nemohl vědět, kdy potkáte někoho známého a ani jednomu z nich se nechtělo něco vysvětlit.
Po další půl hodině cesty se postavili ke kinu Sokol, které již před nějakou dobou zrušili.
„Tak, kam teď?“ zeptal se. Vzdáleně odhadoval, do které hospůdky půjdou. Na pěší zóně jich bylo několik a tak nevěděl, kam.
„Trochu níž. Je to hospůdka, která se jmenuje Obrazárna či tak nějak“ přesně si nepamatoval jméno, ale nevadilo. Trefil by tam, protože by ji poznal už z pohledu do ní.
„Dobře“ souhlasil a šel přímo za Danem, který ho vedl.
„Děkuju ti, Dane. Už musím jít, abych stihl autobus“ povzdechl si a vešel z hospůdky.
„Doprovodím tě“ nenabídl to. Udělal by to, i kdyby to Roman odmítl.
„Budu rád“ usmál se a společně šli na Náměstí Svobody, odkud jel Romanovy autobus na Slovanku, kde žila jeho rodina.
Tiše došli, až na zastávku odkud mu jel autobus na Slovanku a posadili se na lavičku. Roman si opřel hlavu o Danovo rameno a zavřel oči. Dan se usmál a napodobil Romana.
„Kdy se znovu uvidíme?“ zeptal se tiše. Celkem měl strach z toho, co Dan řekne.
„Brzy. Klidně si pro tebe dojedu až na druhý konec světa“ přísahal.
„Slibuješ?“ chtěl to slyšet.
„Na mou duši. Na psí uši a na kočičí svědomí“ usmál se. Pamatoval si na dobu, kdy tu jako malí často říkával. Roman se usmál a postavil se. Viděl na semaforu stát autobus, který ho měl dovést tam, kam musel jed.
Dan v ten okamžik nemohl tušit, jak moc se Romanovy od něj nechtělo. Dan vůbec nevěděl o problémech, které měl Roman doma kvůli tomu, jaký byl. Jindy se takovým návštěvám vyhýbal, ale na Vánoce se musel vrátit domů, i když nechtěl. Byla to tradice.
Roman se sklonil k Danovi a opatrně přejel svými rty přes jeho. Na jeho tváři i v jeho očích se objevil smutek, ale i očekávání dalšího setkání.
Kousek od nich se zastavil autobus a jeho dveře se otevřely. Roman si vzal do ruky tašku a šel si koupit lístek a posadil se na volné místo. Rukou se dotkl skla ve stejném místě, jako se ho dotkl Dan.
V ten okamžik ani jeden z nich nevěděl, kdy se znovu setkají. V ten okamžik se mohl Roman modlit za to, aby je neviděl někdo ze známých a neprozradil to jeho rodičům. Nevěděl, že jeho modlitby nebyly vyslyšeny a viděl je otcův kolega, který to téměř okamžitě zavolal rodičům.
‚Prosím‘ pomyslel si smutně. Autobus znovu nastartoval a zavřel dveře. Dan se v tom okamžiku mohl dívat jen na to, jak mu Roman odjížděl pryč a on nevěděl, kdy ho znovu uvidí. Nikdo nevěděl, jak se jejich osudy během jednoho okamžiku změnily.
Roman po dvaceti minutách jízdy vystoupil na autobusové zastávce na Slovence. Rovnou vyšel k domu, kde žili rodiče a jeho mladší sestra. V ruce svítal tašku s věcmi, kde měl jen jediný dárek. Dárek pro jeho malou sestru, která mu byla pokaždé oporou. Jen ona ho držela při smyslech.
Odemkl si vchodové dveře a najednou na jeho tváři přistála obrovská facka, která ho odhodila na protější stěnu. Reflexivně se chytl ta bolavou tvář a tašku nechal tam, kde ji upustil v okamžiku, kdy na své tváři ucítil otcovu ruku.
„Ty šmejde!“ vykřikl na něj otec. Roman se díval do jeho rudé tváře. V ten okamžik pochopil, že jeho modlitby nebyly vyslyšeny a někdo jej viděl s Danem. Zhluboka se nadechl a očekával další ránu. Moc dobře věděl, že otec u první nezůstane a měl pravdu.
Když se znovu probral, ležel na své posteli a vedle něj seděla jeho sestra, která mu dávala studené obklady na bolavá místa.
„Neměl si sem jezdit, Romane“ poznamenala tiše, když si všimla toho, že se její o rok starší bratr probudil.
„Nemohl sem tě tady nechat samotnou“ snažil se zhluboka nadchnout, ale i takový pohyb jej bolel. Věděl, že tohle jej znehybní na nějakou dobu. Přesně tak, jak si jeho otec přál.
„Mohl. Tyhle Vánoce sou poslední, které s nimi strávím. Od mích narozenin už mě tady neuvidí“ často nad tím přemýšlela, ale dnešní otcův čin definitivně rozhodnul. Moc dobře věděla, že se Roman vrátil jen kvůli ní.
„To sem moc rád, Elen“ pousmál se, i když to spíš vypadala, jako bolestná grimasa.
„Teď se nebudeš moc nějakou dobu pohnout, ale to ty přece víš“ nebylo to poprvé, co ho otec tak surově zbil.
„Já vím, ale to mi nevadí“ pootočil hlavou.
„Už nikdy mi nedovolí, abych ho viděl. To mi vadí“ zamumlal tiše, aby jej neslyšel nikdo jiný. Elen se na něj smutně podívala. Bylo jí hrozně líto jejího bratra. Moc dobře věděla, že si to Roman dobrovolně nevybral. Už se narodil s tím, že se mu líbili muži.
„Já vím, Romane. Teď se pokus znovu usnout“ doporučila mu a odešla z pokoje. Roman už mohl jen slyšet bouchnutí dveří. Nebyla jediná možnost, jak by mohl utéct. Moc dobře věděl, že by mu to otec nedovolil.
„Hned po svátcích odletíš do Anglie ke strýci. Toho chlapa už nikdy neuvidíš“ ozval se hrubí hlas. Romanovy bylo jasné, že už nikdy nebude moc vidět Dana ani si s ním psát. Všechno se během jednoho okamžiku zničilo.
Druhý den seděl Dan u notebooku a čekal okamžik, kdy se Roman přihlásí a on s ním bude moci mluvit aspoň takto. Nevěděl totiž o ničem, co se dělo v rodinném domě, kde žil Roman a jeho rodina.
Čekal několik dalších hodin, ale Roman stále nepřicházel. Dan si myslel, že Roman oslavoval vánoce se svou rodinou. Nevěděl, že se Roman krčil na své posteli a od očí mu tekly slzy.
Další den čekal Dan znovu a pak další a další, ale žádná zpráva od Romana nepřicházela. Dan nevěděl, co si má o tom myslet. Nevěděl, jestli neudělal nějakou chybu při jejich prvním rande.
Jednou se přihlásil pozdě v noci a v ten okamžik mu přišla zpráva od neznámého čísla.
‚S Romanem se už nebudeš moci setkat‘ nevěděl, od koho to bylo, ale bylo mu jasné, že to od Romana není.
‚Proč?‘ okamžitá otázka.
‚Otec ho posílá do Anglie za strýcem. Už nikdy nebudeš mít možnost ho vidět. Otec to nedovolí‘ poslední zpráva, která mu z toho čísla přišla. Ve chvíli Danovy došlo, že kvůli němu měl Roman doma nějaké problémy. To jen kvůli němu musí odletět.
*** Po třech letech ***
„Kam letíš na služební cestu, Dane?“ zeptala se ho jeho sestra.
„Do Anglie. Budu tam jen na pár dní“ usmál se na ni. Jeho sestra se synovcem byla jediná radost, která mu zůstala po okamžiku, kde mu Roman zmizel ze života. Věděl, že to Roman neudělal dobrovolně. Nezlobil se na něj. Nemohl.
„Stihneš se vrátit na Vánoce?“ zeptala se a podávala mu teplé svetry.
„Nevím, to ještě uvidím“ nevěděl, jak dlouho bude muset v Anglii být, ale bylo mu to jedno. Když mu šéf řekl, že poletí na služební cestu do Anglie, na mysl mu přilétla vzpomínka na to, že někde tam, v Anglii, je jeho Roman.
Od doby, kdy je od sebe odtrhli, neměl nikoho jiného. Každý den na něj myslel. Každý den si představoval to, co by se stalo, kdyby mohl Roman zůstat s ním. Vždy však zůstalo u představ.
„Dej mi vědět, ano? A přivez nám nějaký dárek a suvenýr“ usmála se na něj. Vlepila mu polibek na tvář a odešla za svým synem, který dělal bordel ve vedlejším pokoji. Od Vánoc před třemi lety, navštěvoval svou sestru častěji. Už nechtěl zůstat sám.
Dobalil si zbytek věcí a kufr odnesl do předsíně. Měl ještě nějaký čas, než bude muset odjed na letiště. Šel za svým synovcem, který před několika měsíci oslavil třetí narozeniny.
„Buď na maminku hodný, ano? Zato ti přivezu nějaký dárek“ usmál se na něj a pohladil ho po vlasech.
„Zatím se měj, Andělo“ políbil jí do vlasů a odešel.
Roman se procházel ulicemi Londýna. Šel na hlavní náměstí, aby se mohl podívat na rozsvícení vánočního stromečku. To byl už tři roky jediný stromeček, který viděl rozsvěcet. Tohle byli třetí vánoce, které trávil sám.
Postavil se k jednomu z menších strom a čekal.
Najednou před sebou uviděl postavu, která mu byla velice povědomá. Byla mu vědomá tvář i držení postavy. Nemohl si, ale vzpomenout na to, kdo to je. Už dávno se přestal stýkat s někým, kdo mu byl povědomí nebo blízký. Jediným, s kým se stýkal, byla jeho sestra Elena, která se také odstěhovala do Anglie.
Muž se na pár okamžiků k němu otočil a on si v okamžiku uvědomil, koho mu ten muž připomíná.
„Dane“ zašeptal. Udělal několik kroků, až stál jen tři kroky od něj. Přemýšlel nad tím, co by měl udělat nebo spíše čekal na souhru náhod?
Najednou se muž znovu otočil a nyní stáli tváří v tvář. Vzájemně se dívali do očí, ve kterých bylo překvapení.
„Dane“ zašeptal znovu. Dan na nic nečekal. Natáhl ruku, objal Romana kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Tvrdě přitiskl ústa na Romanovo a drtil je v polibku. Po pár okamžicích si však uvědomil, co dělá a svůj polibek zjemnil. Pevně si tiskl Romanův pas na svůj a druhou ruku zvedl k Romanovým vlasům, do kterých zapletl ruce.
„Dojel bych si pro tebe i na druhý konec světa, pamatuješ?“ velmi dobře si pamatoval na svůj slib.
„Doopravdy sis pro mě přijel“ zašeptal. Nevěřil tomu. Už dávno si myslel, že Dan na svůj slib zapomněl a užíval si tam doma s někým jiným.
„Slíbil sem to, Romane“ pohladil ho obličeji a až v ten okamžik mu vadilo, že si vzal rukavice.
„Celé tři roky jsem si přál, aby si pro mě přijel. Každé Vánoce“ dobrovolně se na něj tiskl a bylo mu jedno, co si o něm budou myslet lidé okolo. Konečně mohl být šťastný.
„A dnes se Vánoční přání splnilo. Nám oběma“ zašeptal a znovu se vrhl na Romanova ústa, o kterých snil každý den, celé tři roky.
„Jak si to věděl, že sem v Anglii?“ zeptal se tiše.
„Někdo s tvé rodiny mi to napsal pár dní potom, co si se nepřihlásil po odjezdu ke svým rodičům“ nemohl věřit tomu, že Romana konečně svíral ve svém náručí.
„Elena. To byla určitě Elena“ usmál se. Jeho sestra byla doopravdy poklad. Dan se na něj usmál a prohlížel si Romanovu tvář, kterou ozařovali světla. Roman se natáhl a tentokrát to byl on, kdo Dana políbil. Přesně tak, jak to bylo před třemi lety.
Konec
*--*
(Wierka, 5. 2. 2011 21:59)