Na Nový rok
„Lásko, mám pro tebe novinu“ řekla žena, která se postavila před svého muže. Byli svoji teprve druhý rok a byli spolu náramně šťastní. Teď budou moc být šťastnější.
„Jakou?“ přitáhl si jí k sobě a posadil si ji na klín. Něžně přitiskl své rty na její a dlouze jí políbil.
„Jsem těhotná“ řekla na jeden dech a čekala, co na to její muž. Dívala se do jeho překvapených zelených očí. Najednou v nich uviděla jiskřičky radosti i štěstí.
„Opravdu?“ zeptal se horlivě.
„Ano“ usmála se. Milovala na něm, jak vyzařoval své pocity.
„Emily ty si naprosto úžasná!“ vykřikl a políbil jí. Emily, nevěděla, co dělat první. Jestli se má radovat se svým manželem nebo jestli se má poddat jeho dokonalím rtům.
** Po devíti měsících**
„Lásko!“ zakřičela Emily. Stála v koupelně opřená o kachličky na zdi a zhluboka dýchala. Do koupelny vběhl její vystrašený manžel.
„Co se děje?“ zeptal se vystrašeně.
„Alane…já…já už asi rodím“ zhluboka dýchala a držela se za břicho.
„Asi nebo určitě? Nejsou to jen poslíčky?“ byl trochu podezíraví, protože často to jsou jen poslíčky.
„Vím to jistě! Praskla mi voda!“ vyštěkla po něm.
„Tan na co se čeká! Jede se do porodnice!“ vyštěkl a pomáhal se jí dostat do auta. Nastartoval a vyjel. Už dlouhou dobu si procvičoval cestu do nemocnice, jak s těch poslíčků bláznil.
Dorazili do nemocnice. Přidržoval Emily, když pomalu šly do recepce.
„Přejete si?“ zeptala se ho sestřička.
„Moje žena rodí“ byl udýchaný.
„Nebojte se, vaše žena je v dobrých rukou“ řekla a přivolala dva muže, kteří Emily pomohli na vozíček a vezli ji na pokoj.
„Vyplňte prosím formulář“ požádala ho sestřička a podala mu desky. Alan si je vzal do ruky a díval se na dveře, za kterými zmizela jeho žena.
Posadil se na židli a začal se věnovat papírům, i když chtěl být někde jinde. Chtěl stát u své ženy a držet ji za ruku.
Alan pochodoval po recepci a každou chvíli se podíval na dveře. Jeho přátelé i jeho rodina o něm tvrdí, že je hodně trpělivý člověk, ale teď mu trpělivost chyběla.
„Pane, prosím vás, posaďte se“ vyzvala ho sestra na recepci stejně, jako několikrát předtím. Alan si povzdechl a posadil se, ale ani ne po pěti minutách zase chodil jsem a tam. Sestra na recepci si povzdechla, ale věděla, že s tím nic neudělá. Každý otec je nervózní, když je to jejich první dítě.
„Je tu někde pan Lawrence?“ zeptal se doktor, který vyšel ze dveří. Byl oblečený do zelené, ale něco tu zelenou kazilo. Krev.
„Já jsem Lawrence“ Alan k němu přišel. Doktor se na něj podíval.
„Jsem rád, že vám mohu oznámit, že se vám narodil syn“ začal. Alanova tvář se rozjasnila radostí, ale uvnitř sebe cítil, že je něco špatně.
„Ale s obrovskou lítostí vám musím oznámit, že vaše žena zemřela při porodu“ pokračoval dál doktor.
Alan se na něj nechápavě díval. Jen hodně pomalu mu docházelo, že jeho žena zemřela.
„Jak? Proč?“ od očí mu začali padat slzy, ale snažil se to zvládnout. Věděl, že nyní musí být silný. Ne kvůli němu, ale kvůli synovi.
„Vaše žena trpěla hemofilií a bohužel my jsme to nevěděli“ vysvětlil.
„Hemofilie?“ nechápal, o čem to mluví.
„Hemofilie je genetická porucha srážlivosti krve“ vysvětlil mu zjednodušeně. Alan se posadil na nedalekou židli a zhluboka dýchal. Tohle je na něj moc. Ještě před několika hodinami měl ženu a byl s ní šťastný, ale teď? Měl syna, ale přišel o svou ženu.
„Nechcete vidět svého syna?“ zeptal se doktor. Věděl, že to pro něj není lehké. Nerad říkal tuhle zprávu, ale bylo to lepší než mu zatajovat pravdu.
„Jistě“ zvedl se a šel za doktorem, který ho vedl k inkubátorům, kam uložili jeho syna.
„Jak dlouho tam bude muset být?“ díval se do modrých očí, které se na něj dívali přes sklo. Měl stejné oči jako Emily.
„Jen pár dní. Musíme se ujistit, že je v pořádku“ ujistil ho.
„Mohu si vzít do náruče?“ zeptal se. Chtěl si ho pochovat.
„Je mi líto, ale nejsme si jistí, jestli je zcela v pořádku. Nechceme riskovat, že…“ nedořekl.
„Chápu“ nic jiného na to neřekl. Stál tam a jen se díval na svého syna. Nevšimnul si, kdy doktor odešel. Bylo mu to celkem jedno.
O několik dní později
„Vítej doma, Calebe“ zašeptal Alan, když svíral svého syna v náručí. Stáli v předsíni, a Alan se díval do patra.
Pořád viděl Emily, která běhala po domě, nebo když chystala pokoj pro dítě.
Cítil její parfém pokaždé, když vešel do ložnice.
Povzdechl si. Nemohl si dovolit žít minulostí. Byl tady a teď. Ve svém náručí držel dítě, které mu Emily dala svůj život a on ho miluje stejně, jako ji.
„Nemáš hlad?“ sklonil k němu oči a usmál se. Caleb vydal neurčitý zvuk a to Alan uznal, jako souhlas.
Došel s Calebem do kuchyně a položil ho do přenosné postýlky. Z ledničky vydal láhev se sunarem a dal ji ohřát. Když usoudil, že láhev ohřívá už dlouho, vyndal ji z vodní lázně a kápl si trochu na holou kůži, aby se ujistil, jestli to není moc horké.
Přešel s láhví k místu, kde ležel Caleb. Láhev mu však vypadla z ruky a skoulela se pod pult.
„Do háje s tím!“ zavrčel a klekl si, aby mohl vyndat láhev.
Nahmatal láhev a vzal si jí do ruky. Začal se zvedat, ale úplně zapomněl na to, že je skoro celým tělem pod pultem. Rychlostí, kterou se zvedal, narazil hlavou do desky.
„Kurva!“ zavrčel. Zvedl se a držel se za temeno, do kterého se praštil.
„Tohle bude naše tajemství prcku. Zabili by mě za to, že bych tě kazil nadávkami“ usmál se na Caleba a začal ho krmit. Opřel se o pult a přidržoval láhev. S úsměvem se díval, jak to v něm mizí.
„Promiňte?“ ozval se za ním hluboký, chraptiví hlas. Když se otáčel za hlasem, rukou shodil pár talířů, které byli nedaleko něj.
„Co to semnou je?“ zavrčel pro sebe.
„Omlouvám se, nejspíš jdu nevhod“ promluvil znovu. Alan zvedl hlavu od střepů, které zbyli z talířů.
„To je jedno. Kdo jste a co chcete?“ pomalu sesbírával střepy a doufal, že se neřízne.
„Jmenuji se Cairo McCadden. Mám tady povinnost vůči vaší ženě, Emily Lawrence. Pokud nemáte čas nebo se vám to nehodí, mohu přijít jindy, nebo si sjednáme schůzku na nějaký určitý den“ představil se i řekl důvod, proč přišel.
„Když už jste tady, tak mluvte“ vstal a hodil do koše pár střepů, které sebral. Znovu si klekl. Natáhl se po jednom velkém střepu, ale nešikovně ho chytil a pořezal si dlaň.
„Sakra! To je dneska den!“ zavrčel a hodil střep do koše.
„Kde máte lékárničku?“ zeptal se ho Cairo.
„Co?“ otočil se na něj. Zapomněl, že tam je.
„Lékárnička“ zopakoval.
„V koupelně. V patře, druhé dveře z leva“ nasměroval ho. Cairo si odložil černý, kožený kufřík a vydal se do koupelny pro lékárničku.
Prohledával koupelnu, až nakonec lékárničku našel zastrčenou za ručníky. Sebral jí a vrátil se s ní do kuchyně.
„Dejte mi vaši ruku“ vyzval ho.
„Zakrvácíte si oblek“ varoval ho Alan.
„Krve se nebojím“ usmál se na něj a odložil si sako na barovou židličku. Alan neochotně podal ruku Cariovy, který si jí bez obav položil do klína. Opatrně začal ráno ošetřovat.
Alan se díval do Cairovi tváře, která byla stáhnutá do soustředěného výrazu.
Všiml si malé vrásky, která se mu udělala mezi obočím. Malé jizvičky, kterou měl nad pravým okem i jeho modro-šedých očí, které hypnotizovali jeho dlaň.
Každý záchvěv Cairových bledých rtů v něm vyvolával zvláštní pocit. Neuniklo mu, když si skousl spodní ret.
‚Měl by ses stydět, Alane! Tvá žena není po smrti ani týden a ty myslíš na někoho jiného?! A k tomu na chlapa!‘ napadalo ho jeho svědomí. Alan prudce zavrtěl hlavou.
„Bolí to?“ uslyšel Cairův starostlivý hlas.
„Ne, nebolí“ necítil žádnou bolest. Místo toho, aby cítil bolest, cítil každý jeho dotyk i teplo dlaně, na které spočívala jeho ruka.
Odvrátil od Caira oči a podíval se na Caleba, který se na něj usmíval. Oplatil mu úsměv. Bylo jednoduší dívat se na Caleba než na Caira. Když se díval na Caira, něco ho nutilo, aby se k němu nahnul a políbil ho.
‚Už zase na to myslíš!‘ napomenulo ho znovu svědomí.
„Hotovo“ pronesl pyšně Cairo a podíval se na svou práci.
„Děkuji, ale jste nezodpovědný“ pokáral ho. Cair nechápal, co se děje.
„Jste od krve“ ukázal na jeho košili a kalhoty.
„To nevadí. Jsem tu autem a navíc za chvíli končím“ pousmál se. Alan si povzdechl.
„Pohlídal byste mi nechvíli Caleba? Dojdu se převléct“ požádal ho.
„Jistě“ neviděl v tom problém. Měl malé děti rád, ale sám je mít nebude. Alan odešel a nechal tam Caleba s Cairem samotné.
Cairo přešel ke Calebovi a vzal si ho na rameno a snažil se o to, aby si odříhl. Všiml si, že ho Alan krmil, ale neměl už čas dát ho odříhnout. Když si odříhl, dal si ho do náruče a pomaloučku ho uspával.
Alan pomalu scházel se schodů. Zarazil se na posledním schodě a opřel se o zábradlí. Díval se na to, jak Cairo uspával Caleba. Líbilo se mu to. Líbilo se mu dívat se na to. Dokonce se mu zalíbila představa, která se mu zrodila v mysli. Přijít k němu, objat ho a dívat se na to, jak v jeho náručí usíná malí Caleb. Rychlostí vyhnal představu z hlavy a vyběhl schody do ložnice. Vzal první oblek do ruky a letěl s ním ze schodů.
„Tady, něco na převlečení místo těch…“ nestihl to doříct. Cairo ho zastavil v půlce věty. Alan se podíval do přenosné postýlky a usmál se. Caleb usnul. Ukázal Cairovi na místnost vedle, do které šel.
Alan podal Cairovi oblek, který se na něj nechápavě podíval.
„Nemohu vás nechat odejít, když jste se zašpinil mou krví. Možná vám to bude trošku velký“ pokrčil rameny.
„To přeci nejde“ odmítal Cairo.
„Nic jiného vám nezbude. Pokud si to nevezmete, nepustím vás z domu“ vysvětlil mu.
‚To by se ti líbilo!‘ nedalo se svědomí.
„Dobře“ podvolil se nakonec Cairo a vzal si od Alana oblek. Odešel se převléci do koupelny, protože se odmítal převléci před Alanem, i když by to pro něj bylo vzrušující.
Po deseti minutách se vrátil do obýváku, kde našel Alana sedět na gauči. Došel až k němu a všiml si, že usnul.
‚Dneska to asi nevyřídíme‘ pomyslel si s úsměvem. Přešel do kuchyně, odkud si opatrně vzal kufřík i Calebovu přenosnou postýlku i s Calebem.
Položil Caleba na stůl před Alana a kousek od Caleba položil svou vizitku, na kterou z druhé strany naškrábal číslo na svůj mobil. Nevěděl proč, ale mohlo se to hodit.
Naposledy se na oba podíval a pak odešel pryč.
Na zadní sedadlo svého auta hodil svůj kufřík a kalhoty s košilí. V okamžiku si vzpomněl, že v domě nechal i sako, ale nemohl se pro něj vrátit. Mohl, pokud by tím chtěl zbudit Caleba i Alana. Nechal to být, pro sako se mohl vrátit kdykoli.
Alana probudil křik dítěte i bolaví krk. Rozhlídl se kolem sebe a všiml si Caleba, který brečel. Pořádně si sedl a natáhl se po Calebovi.
„Copak prcku? Potřebuješ přebalit“ poznal hned. Zvedl se a odešel do dětského pokoje, kde byl přebalovací pult.
Položil ho na něj a přebalil ho. Vzal si ho zpět do náruče a znovu ho uspával. Když ho uspal, položil ho do postýlky a odešel do kuchyně, aby připravil další jídlo pro Caleba a nějaké jídlo pro sebe.
Když si chtěl sednout na barovou židličku, všiml si saka, který ran nechal Cair.
„Zapomněl si tu sako“ pousmál se. Uvnitř něj se to začalo tetelit blahem. Znovu ho uvidí.
Po tom co se najedl, odešel do obýváku a na stůl si položil šálek s kafem. Všiml si malého bílého čtverečku, který svítil na černém stole.
Vzal si to do ruky a prohlížel si to. Na přední straně bylo napsané Cairovo jméno a obor, ve kterém dělal. Otočil ji a všiml si čísla, který bylo v rychlosti napsáno.
‚Kdyby něco, zavolejte. Cair“ četl vzkaz, který byl naškrábaný u čísla. Nechápavě se na vizitku díval, ale jeho obličej zdobil úsměv.
Několik dní po Cairově návštěvě konal pohřeb Emily. Bylo pro všechny lepší, když počkali až si Caleba odnesou z nemocnice. Každý měl strach, aby nepohřbívali dva na místo jedné milované osoby.
Alan stál nad hrobem své ženy a v náručí svíral malého Caleba. Na hromadu květin položil jen jednu rudou růži.
Když odcházel od hrobu, všiml si postavy, která stála dál od hloučku. Vydal se za ní, a když přišel blíž, poznal tvář toho, kdo tam stál.
„Co tady děláte, pane McCadden?“ zeptal se ho.
„Přišel jsem na pohřeb své dobré přítelkyně, která mě požádala, abych se postaral o její rodinu, kdyby se jí něco stalo“ odpověděl mu. Věděl, že mu tu měl říct, když za ním přišel, ale nebyl na to čas.
„Cože?“ nechápavě se na něj díval.
„Já…“ povzdechl si.
„Já jsem znal Emily několik let. Před devíti měsíci za mnou přišla a založila účet pro Caleba a přitom mě požádala nebo spíš mě donutila slíbit, že se postarám o jejího syna i o jejího manžela, kdyby se jí něco stalo“ vysvětlil.
„Aha“ nic jiného na to neřekl. Nevěděl, co na to říct. Otočil se a udělal několik kroků k odchodu, ale pak se zastavil.
„Nechtěl by si zajít na kafe? Nechci být teď sám“ zeptal se.
„Rád“ přikývl. Došel k němu a s ním pokračoval dál.
Alan se zastavil na silnici a podíval se před sebe. Cair se na něj díval, ale ani v nejmenším nechápal co se děje.
„Zapomněl jsem, že tu nemam auto“ pousmál se.
„Já ano. Hned pro něj dojdu“ otočil se a vydal se na parkoviště. Zastavil se před Alanem. Vystoupil a otevřel dveře pro spolujezdce.
„Nemam tu autosedačku“ zamračil se.
„To nevadí. Podržím ho“ měl ho rád v náručí. Měl rád v náručí kousek Emily.
„Je to risk“ připomenul mu Cair.
„Věřím ti“ jediné dvě slova. Cair se posadil zpět na sedadlo řidiče a opatrně se vydal na cestu k Alanovu domu.
Cair zaparkoval na příjezdové cestě a znovu Alanovi pomohl se dveřmi. Zamknul auto a vydal se za Alanem do domu, avšak před dveřmi se zastavil.
‚Caire chci, aby ses o ně postaral, kdyby se mi něco stalo! Slib mi to!‘ slyšel hlas Emily. Slyšel znovu ty samá slova, jako před devíti měsíce.
‚To nejde Emily!‘ slyšel i to, jak se tomu bránil.
‚Caire vím o tom, že Alana miluješ. Miluješ ho stejně jako já a já nechci, aby se mu něco stalo, kdybych zemřela!‘ tehdy řekla to, co věděla od doby, kdy Cairovy ukázala Alanovu fotku.
‚Jak to víš?‘ tehdy si ještě myslel, že to dokázal dobře skrýt. Nemohl dát najevo své city. Alan byl manželem jeho nejlepší přítelkyně a on se jí nechtěl odcizit.
‚Zapomněl si na to, že tě znám jako své boty‘ usmála se na něj. Ano, tehdy na to zapomněl.
‚Dobře, slibuju ti to‘ moc dobře věděla jak na něj. Tehdy jí to odsouhlasil a on udělá, co jí slíbil. Vždycky to udělal.
„Děje se něco Caire?“ zeptal se ho Alan, když k němu přišel.
„Ne nic. Jen jsem se zamyslel“ usmál se na něj a vešel do domu. Nemohl mu říct pravdu. To bylo moc velké nebezpečí.
Došel až do kuchyně, kde našel Caleba spát v přenosné postýlce. Opatrně ho pohladil po hlavičce a usmál se na něj. Poté se otočil a uviděl Alana, který se opíral o futra dveří.
Alan se odlepil ode dveří a ukázal hlavou na obývák. Cair jen přikývl a šel za ním. Caleba nechal v kuchyni, protože ho nechtěl zbudit.
„Proč si mi to neřekl už předtím?“ zeptal se ho rovnou Alan.
„Nepatřilo to k tomu, kvůli čemu jsem přišel“ sedl si do křesla a díval se mu zpříma do očí.
„Kvůli čemu si tedy před čtrnácti dny přišel?“ ptal se ho dál.
„Kvůli Calebově účtu“ vyřídí to teď nebo později. Bylo to jedno.
„Účtu?“ani v nejmenším nechápal, o co šlo.
„Emily pro Caleba založila účet, na který mu dávala peníze. Na školu, do života. Nevím“ vysvětlil.
„Jakoby věděla, že zemře“ zašeptal Alan.
„Ty jsi nevěděl, že trpěla hemofilií?“ překvapilo ho to.
„Tys to věděl?“ vytřeštil oči.
„Jako všichni. Když za mnou přišla s tím, že je těhotná, rozmlouval jsem jí to, jako její rodiče, ale nedala si říct. Chtěla dítě. Chtěla mít s tebou dítě i přes riziko, že při porodu může vykrvácet, i přesto, že hemofilii může zadědit dítě“ nerad mu říkal špatné zprávy. Ubližovalo to jemu stejně jako Alanovi.
„Ona věděla, že tím trpí a nic mi neřekla?! Proč?“ zvedl se a přešel k baru. Nalil si štědrou porci whisky a otočil se na Caira. Cair v jeho očích viděl slzy, kterým však nedovolil opustit jejich úkryt.
„Neřekla ti to kvůli tomu, aby si jí nedonutil jít na potrat“ chápal jí. I on by chtěl mít dítě s takovým mužem, jako je Alan.
„Zakázala mi, abych ti to řekl. Stejně, jako to zakázala všem ostatním“ odpověděl mu na další otázku, kterou ani nestihl říct.
Alan do sebe hodil veškerý obsah skleničky a nalil si další. Tohle bylo na něj moc. Zjištění, že jeho žena ví o tom, že zemře.
„Proč to udělala?“ nechápal. Tohle nechápal. Nechápal, proč ho opustila. Dítě si mohli adoptovat. I to byla možnost.
Viděl, že se Cair nadechuje k odpovědi, ale na to nemněl sílu. Odložil skleničku a vzal si do ruky celou láhev. Otevřenou si ji přiložil k ústům a na pár loku vypil skoro celou láhev whisky.
Cairo viděl, že si to na něm bere následky. Všiml si zapotácení i mlžných očí. Opíjel se.
„Kdo by nechtěl mít dítě s mužem, jako si ty? I já bych si to přál“ odpověděl mu. Teď si mu to troufl říct. Dobře věděl, že velkou část z rozhovoru si nebude pamatovat. Díky tomu ho nebude proklínat a nenávidět.
„Cože? Ty by si chtěl mít dítě s chlapem, jako jsem já? Vždyť si chlap!“ i přes počáteční zapotácení k němu došel. Na stůl položil láhev whisky. Chytnul Caira za ruce a vytáhl ho na nohy. Přitáhl si ho do náruče a přitiskl si ho na sebe.
Cair se začal bránit, ale nedokázal se vyprostit se sevření. Alan byl silný i přes to, že byl opilí.
„Vysvětli mi to Caire“ vyzval ho znovu.
„Chtěl bych mít s tebou dítě, ale nemůžu“ odpověděl mu a děkoval bohu, že si to Alan nebude pamatovat. Kdyby seděl, dokázal by mu lhát, ale když si ho Alan tiskl na tělo, bylo to těžké. Bylo těžké odolat tělu, po kterém toužil už hodně dlouhou dobu.
„Proč?“ jeho otupělí mozek chtěl odpověď.
„Protože jsem muž a navíc s tebou nesmím nic mít“ znovu se snažil vyprostit, ale bylo to marné.
„Proč semnou nechceš nic mít?“ další otázka. Kolik jich ještě bude?
„Jsi manžel mé nejlepší přítelkyně. Jsi otec a navíc…nejsi gay a určitě by si semnou nechtěl nic mít“ bylo pro něj těžké udržet všechny myšlenky pohromadě.
„Jsi si jistý, že nechtěl?“ zašeptal mu těsně u rtů. Cair se chtěl zhluboka nadechnout, ale když pootevřel ústa, Alan toho okamžitě využil. Přitiskl své rty na Cairovi a jazykem mu vklouzl mezi ně. Jazykem prohledával každou skulinku, kterou našel.
Cair ho chtěl zprvu od sebe odstrčit, ale jeho ho neposlouchalo. Jeho tělo vyžadovali polibky i pohlazení, které mu mohl poskytnout Alan.
Přestal trhat rukama. Zavřel oči a vychutnával si to. Nesměle začal Alanovi polibky oplácet. V okamžiku všechen jeho odpor, všechny jeho zákazy padly v prach.
Sám se přitiskl na Alanovo tělo a zatoužil mít volné ruce. Jakoby to Alan vycítil a pustil Cairovi ruce. Jakmile Cairo ucítil, že má volné, vystřelil jimi vzhůru a objal Alana kolem krku.
Alan si ho vyhoup do náruče a chytl ho na zadku. Cair mu omotal nohy kolem pasu, aby se lépe udržel.
Cítil jak se i s ním Alan otáčí a někam ho nese. Cítil jen, jak vstoupají vzhůru. Otevřel oči, aby se aspoň trochu orientoval v tom, kde je, ale v okamžiku je zavřel a vychutnával si polibek, který byl přerušen jen kvůli tomu, aby se mohli pořádně nadechnout.
Ucítil náraz na něco tvrdého, ale bylo mu to jedno. Alan ho dál nesl. Odtáhl se od Cairových úst a pustil ho. Cair spadl do podušek. Na loktech se zvedl a dal si na stranu pár neposlušných vlasů, které mu spadli do očí.
Alan si klekl k Cairovy a horlivě mu začal rozepínat knoflíčky. Cair se začal smát nad tím, že mu to nejde. Alan se naštval a škubnul. Knoflíčky letěli vzduchem a Alan měl konečně přístup ke kůži na Cairově hrudi.
Cair se usmál nad tím, jak to Alan vyřešil a sám mu s obratností sundal jeho košili, která vzápětí letěla pryč. Alan se přitiskl na Cairův nahý hrudník a znovu se začal věnovat jeho rtům. Rukou putoval od Cairova krku přes jeho hrudník na břicho a s jeho břicha k pásku od kalhot. Rozepnul ho a vyvlíkl mu ho z kalhot. Odhodil ho pryč a začal se věnovat knoflíku a zipu. Když je rozepnul, vklouzl rukou do jeho kalhot a v dlani promnul Cairův vzrušený úd.
Cair zasténal a v tom okamžiku zapomněl úplně na všechno i na to, že tohle by nemněl dovolit.
Oba zapomněli na to, že v místnosti pod nimi spalo malé dítě. Oba zapomněli na to, kým jsou i na to, že tohle by nemněl ani jeden udělat.
Pro oba teď existovalo jen ukojení jejich těl a chtíče, které oba spalovalo.
Dětský křik a naléhaví pláč se ozval domem.
Cair vyskočil z postele. Rozhlédl se kolem sebe a v okamžiku si uvědomil, že není ve své ložnici. Podíval se na místo vedle sebe, na které spal Alan, kterého neprobudil ani ten kraval.
Cair okamžitě vstal s postele a začal hledat po pokoji svoje věci. Jakmile jednu věc našel, okamžitě si ji oblékl. Když našel svou košili, která už nevypadala jako kus oblečení, zaklel. Vzal do ruky Alanovu košili, které byla jen kousek od něj. Přetáhl si jí přes hlavu a rozeběhl se ze schodů dolů.
Vešel do kuchyně a vzal si Caleba do náruče. Vešel schody do dětského pokoje a přebalil ho. Potom se s ním vrátil do kuchyně, ohřál mu sunar a dal ho nakrmit. Nechal ho, aby si odříhnul a znovu ho uspal.
Vyběhl z domu a nastoupil do auta. Chvíli tam seděl, ale nevěděl, co má udělat. Má odjed a dělat, že se nic nestalo? Má zůstat a čelit tomu, co nastane nebo má odjed a zmizet z povrchu zemského?
Nakonec nastartoval a vyjel ke svému bytu v centru města.
Hned, jak vešel do bytu, vběhl do ložnice a spod postele vyndal obrovský kufr. Okamžitě do něj začal házet veškeré svoje oblečení, které našel.
S kufrem došel ke svému autu a kufr hodil na zadní sedadlo. Posadil se na sedadlo řidiče. Podíval se na hodiny, které měl na palubní desce. Z kapsy vytáhnul mobil a vytočil číslo na jeho šéfa.
S okamžitou platností si vybral veškeré volno, které měl. A, že ho bylo hodně.
„Jste v pořádku Caire?“ zeptal se ho jeho šéf. Cair si povzdechl. Jak má být v pořádku, když se vyspal s manželem jeho nejlepší kamarádky?
„Je mi fajn. Jen potřebuju na chvilku vypadnout“ zalhal. Rozloučil se a zavěsil. Vydal se na jediné místo, které bylo jeho úkrytem před každým, kromě jeho samým.
Alan hmátnul rukou vedle sebe, protože hledal toho, s kým strávil noc. Hledal Caira. Dobře si pamatoval na to, co se v noci stalo i přes velkou dávku alkoholu.
Když nikoho nenašel, rozlepil oči a podíval se kolem sebe. Nikoho nenašel. Podíval se na zem, ale když viděl, že tam není Cairovo oblečení, vyskočil z postele a popadl kalhoty. Vyběhl z ložnice a schody sletěl, jako by měl v zadku vrtuli. Zastavil se v kuchyni, kde našel Caleba v klidu spát. Vyběhl před dům, ale Cairovo auto tam nenašel.
Vrátil se do domu a měl sto chutí něco rozbít, ale nemohl. Nechtěl vzbudit Caleba.
Vrátil se zpět ke Calebovi a odnesl ho do pokojíčku, kde ho uložil do postýlky.
„Máš tátu pitomce Calebe“ zašeptal k němu. Chvilku nad ním stál a díval se na svého syna, kterého nic netíží.
Tiše se vyplížil z pokoje a vrátil se do kuchyně, kde si udělal něco k jídlu. Sedl si do křesla, kde v noci seděl Cair.
Seděl tam a přemýšlel, co má dělat. Chtěl se sebrat a vydat se za Cairem, ale nevěděl, kde je a navíc nemohl kvůli Calebovi. Nemohl opustit syna, jen kvůli sobě.
Seděl tam a čekal na to, co se stane. Čekal na to, že se Cair vrátí zpět s úsměvem na tváři a se snídaní v rukou, jenže to se nestane a on to věděl.
Dny ubíhaly a Alan se s láskou staral o Caleba. Celá rodina i jeho přátelé o něm mluvili, jako o vzorném otci, který si odepíral vše, jen aby mohl být se svým synem.
Nikdo z nich však nevěděl, co se stalo mezi ním a Cairem. Nikdo z nich nevěděl, že na něj pořád čeká.
Ze dnů se však stali měsíce a pomalu se blížil den, na který se těší každý člověk. Vánoce.
Alan vyzdobil celý dům, stromek a přitom nakoupil pár dárků. Pro rodiče, sourozence, přátelé a pro Caleba.
Sice byl rodiči i ostatními zván, aby vánoce slavil u nich, ale on nechtěl. Místo toho celé vánoce oslavil s Calebem u pohádek a cukrového. U vánoc mu nevadilo, že je strávil sám s Calebem, ale silvestra nemohl oslavit samotný. Nenechali by ho, aby ho oslavil jen se synem.
Proto souhlasil, když ho jeho přátelé, pozvali na horskou chatu. Jedinou jeho podmínkou bylo, že tam musí být poměrně klid, protože tam bude Caleb. Všichni nadšeně přijali, protože se těšili na to, že si jej aspoň trochu užijí.
Pomalu balil všechny potřebné věci, které budou potřebovat na několik dní, které stráví na té chatě. Rozhodl se, že na tu chatu pojede o několik dní dřív, aby si trochu odpočal od ruchu města.
Když měl všechno dobalené, kufr odnesl do kufru auta a pak se vrátil pro Caleba, kterého položil do autosedačky na zadním sedadle. Připoutal ho a ujistil se, že je všechno v pořádku. Poté se usadil na svoje místo a vyjel.
Během cesty musel zastavit jen několikrát. Buď kvůli Calebovi, aby ho přebalil nebo nakrmil, nebo zastavil kvůli vlastním potřebám.
Cesta trvala půl dne, a tak byl Alan rád, když dojel k chatě a mohl se pořádně protáhnout. Odnesl Caleba do chaty, kde zapnul přímotopy, aby Caleb nebyl v zimě. Nechtěl, aby onemocněl.
„Ukaž mi toho miláčka“ prosila ho jeho Iva, jedna s kamarádek, která dorazila do chaty dva dny po něm.
„Teď spí“ usmál se na ní omluvně.
„Ty mi nic nedopřeješ!“ řekla naoko smutně.
„Tak si pořiď vlastní“ doporučil jí.
„To by se nejdřív musel najít nějaký pořádný chlap. Nevíš o někom?“ udělala na něj laškovný pukrle, avšak každá věděla, že u něj nemá šanci. Všichni věděli, že jeho láska patří Emily a Calebovi, ale každá z něj cítila, že je zamilovaný ještě do někoho, ale nikdo nevěděl do koho.
„To chce hledat, ale nemít vysoký nároky. Jinak s tebe bude uschlá, stará švestka“ usmál se na ní a posadil se do křesla. Od jisté doby se mu líbilo sedět v křesle.
„Copak jsem tak fialová?“ její smích se roznesl pokojem.
„Opravdu ti mám na to odpovědět?“ opřel si hlavu a ruku a podíval se na ní.
„Raději ne“ zvedla v ruce v sebeobraně. Najednou na svém pasu ucítila něčí ruce, které si jí přitahují k sobě.
„O čem tu diskutujete?“ zeptal se Karl, přítel Ivi.
„O dítěti“ usmál se na něj. Čekal na to, kdy se ti dva rozhodnou k dítěti. Byli manželé déle, než byl on s Emily a přitom ještě nemněli děti.
Domem se ozval dětský pláč. Alan se jen usmál nad cvrlikáním Ivy a Karla. V tichosti se vytratil z domu a šel do ložnice, kde nechal spát Caleba.
Vzal si ho do náruče a začal s ním pohupovat.
„Copak je maličký? Byl to jen zlý sen“ usmíval se na něj a políbil ho na čelo. Znovu ho uspával. Když usnul, nechal si ho v náručí a postavil se i s ním k oknu. Díval se na zasněžené okolí, na které se snášel soumrak.
„Sluší ti to“ ozval se za ním Ivin hlas.
„Karlovi by to slušelo taky“ otočil se na ní. Odložil Caleba do kolébky a vydal se s pokoje a za ním Iva. Iva ho chytla za rukáv roláku a otočila ho k sobě.
„Já mam pro něj novoroční dárek. Chceš vědět jaký?“ spoléhala na jeho zvědavost.
„Jasně, že chci“ přikývl.
„Jsem těhotná“ usmála se na něj. Alan se na ni překvapeně díval a pak jí popadl do náruče a zatočil se s ní.
„Gratuluju ti“ zasmál se.
„Ale jemu to neříkej. Chci mu to říct o silvestra“požádala ho.
„Ty dva dny to snad vydržím“ povzdechl si.
„Budeš muset, jinak s Caleba bude sirotek“ varovala ho.
„To by si neudělala, že ne?“ škádlili se. Jako vždycky, když byli spolu.
„Vsadíš se?“ začala ho lochtat.
„Dobře! Nic mu neřeknu!“ zapištěl.
„To je dobře“ usmála se na něj a seběhla schody.
„Jak ti to Emily řekla?“ zajímala se Iva, protože se blížil čas, kdy to měla svému muži říct.
„Sedla si mi na klín a jednoduše mi to řekla“ neviděl na tom nic složitého.
„Aha“zase se zvedla a odešla od něj pryč. Alan se nad tím jen usmál a dál svíral Caleba v náručí.
„Alane, to jsem ti chtěl ještě říct. Dneska přijde ještě jeden známí“ oznámil mu Karl.
„Dobře“ neviděl na tom nic zvláštního.
Zbývalo ještě několik hodin do půlnoci a Alan byl docela zvědaví na to, jak Iva řekne Karlovi, že s ním čeká dítě. Věděl, že bude Karl nadšený, protože po dítěti strašně toužil. Pamatoval si, že s ním chvíli nemluvil, protože on měl dítě dřív.
„Kde jsi nechal Caleba?“ zeptal se Karl Alana, když se čekalo na novoroční přípitek.
„Usnul. Kde si nechal svého známého?“ docela byl na něj zvědaví.
„Zachvilku přijede. Uvidíš“ usmál se na něj.
Najednou se ozvalo zaťukání a Karl letěl ke dveřím. Otevřel je a s nadšením se vítal s nově příchozím.
„Lidi, tohle je Cair. Můj dobrý známí“ představil ho, když společně vešli do obýváku. Alan k nim seděl zády, ale když uslyšel to jméno, otočil se. Najednou se zadíval do povědomé tváře. Tváře, kterou vídal každou noc.
Proběhl seznamovací ceremoniál, ale Alan se toho nezúčastnil. Odešel do jiného pokoje, kde se postavil k oknu a díval se ven. Nemohl být v jedné místnosti s Cairem, aniž by se na něj vrhnul.
„Proč si odešel?“ ozval se za ním hluboký, chraptiví hlas.
„Nemohl jsem tam stát a dívat se na tebe“ díval se ven. Nedokázal se na Caira podívat.
„Proč? Nenávidíš mě?“ zeptal se ho narovinu. Vešel do místnosti a zavřel dveře. Zamknul je, aby do místnosti někdo nevtrhl ve špatné chvíli.
„Nenávidět tě? Kéž by to byla nenávist“ pousmál se. Cair k němu přešel a otočil ho na sebe.
„Tak proč?“ díval se mu do očí. Alan si ho k sobě v okamžiku přitáhnul a vášnivě jej políbit. Potřeboval se ujistit, že Cair není jen jeho sen.
Cair se přitiskl na jeho tělo a objal ho kolem krku. Bez obav mu začal polibky oplácet. I on je potřeboval.
„Už si pochopil proč?“ usmál se na něj Alan.
„Ještě ne. Nechceš mi to ještě ukázat?“ zeptal se ho. Alan si ho přitáhl a znovu ho začal líbat.
Před jejich okny se ozvali rachejtle a petardy, ale oběma to bylo jedno. V tuhle chvíli byli oba hodně daleko.
Po chvíli se však od sebe odtáhli a šli do patra, kde se postavili ke Calebově postýlce. Oba doufali, že Calebovi nebude vadit, že bude mít dva tatínky, avšak na Calebově tváři byl mírný úsměv, který v nich vyvolával pocit štěstí.
„Víc, co?“ zeptal se tiše Alan a otočil si Caira k sobě.
„Co?“ usmál se. Alan se k němu naklonil.
„Miluju tě“ zašeptal mu do ucha.
„Ani nevíš, jak dlouho miluju já tebe“ oplatil mu Cair a políbil ho. V objetí se pak znovu podívali na Caleba a pak s okna na noční nebe, které ozařovali rachejtle.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
krása
:-)
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 3. 3. 2010 13:44)