Deméteřin deník

  „Co chceš Clarku?“ zeptal se ho jeho přítel i hlavní nepřítel.

  „Chci, aby si nechal Lanu na pokoji“ stál kousek od něj. Zpříma se mu díval do očí.

  „Lana je má žena, Clarku. Pochop to konečně!“ unavovalo být věčně proti sobě. Chtěl, aby byli s Clarkem přátelé, ale to, že on si vzal Lanu a Clark ostrouhal, bylo věčně mezi nimi. Věděl, že Clark Lanu miloval, ale to i on.

  „Já vím, že je to tvá žena, Lexi. Jen já vím něco, co ty ne“ ještě pořád nechtěl věřit tomu, že chce Lexe chránit, ale musel to udělat. Nechtěl, aby se mu něco stalo a to on nechápal. Musel ho chránit, i když byli proti sobě.

  „Co víš, Clarku? Co se děje s mou ženou?!“ vyštěkl. Všiml si, že se s Lanou něco děje, ale nevěděl co.

  „Promiň, Lexi. Nemohu ti to říct“ nemohl. Nevěděl, jak by mu to vysvětlil.

  „Okamžitě mi to řekni!“ přišel k němu a chytil ho za kraj bundy.

  „Promiň, Lexi. Opravdu ti to nemůžu říct, ale byl bych rád, kdyby ses od ní nějakou dobu držel dál“ požádal ho.

  „Je to má žena!“ vykřikl.

  „Bývalá žena, Lexi“ opravil ho. Opatrně ho chytil za zápěstí a sundal jeho ruce s bundy. Dělal všechno s opatrností, nechtěl mu ublížit.

  „Clarku! Řekni mi, co se děje?!“ nechápal, proč by se měl držet od Lany dál, ani proč se ho Clark snaží ochránit.

  „Chci tě jen ochránit, Lexi“ zadíval se do jeho zelených očí, ale dlouho ten pohled nevydržel.

  „Proč, Clarku? Co tak najednou?“ nechápal jeho počínání.

  „To neřeš, Lexi. Tohle je má starost a ne tvá“ bránil se. Odstoupil několik kroků od Lexe.

  „Clarku pokud jde o můj život, řekni mi to“ nutil ho, ale přesto věděl, že to s Clarka nedostane.

  „Už musím jít“ otočil se a odešel.

  Lex si sedl do křesla a díval se na monitor od počítače. Zapnul ho s tím, že by mohl pracovat, ale nešlo mu to. Pořád musel myslet na Clarka a na to, proč ho chrání.

  „Clarku, ještě jednou my vysvětli, proč ho chráníš“ nutila ho Chloe.

  „Já opravdu nevím, Chloe. Jen vím, že nikdo ani Lex si to nezaslouží“ seděl kousek od Chloe a sám se to snažil pochopit.

  Chloe ho pečlivě pozorovala a pak si jen povzdechla. To jí ještě chybělo. Měla dost starostí a teď k nim přibylo i to, že Clark chrání Lexe i přesto, že by si zemřít zasloužil.

  „Já si myslím, že si smrt zaslouží“ zamumlala.

  „Zasloužil by si trest za to, co dělá, ale tohle je kruté i pro Lexe“ odporoval jí. Zvedl se a najednou byl pryč.

  Chloe se za ním dívala a nechápala, co se děje. Nechápala, proč Lexe chrání, ale pomůže mu, i když s tím nesouhlasí.

  Sedla si za notebook a začala hledat všechny potřebné věci.

  Clark se vrátil na farmu a sedl si v kuchyni. Vzal si z lednice sendvič a přemýšlel, proč to dělá.

  „Co se děje Clarku?“ zeptala se ho Martha.

  „Přemýšlím, proč chci Lexe tak urputně chránit“ povzdechl se. Mnohokrát Lexe zachránil, ale teď to chtěl ještě víc. Mnohem víc.

  Martha si sedla naproti Clarkovy a prohlédla si ho. Viděla na něm zamilovanost, ale už nevěřila tomu, že je zamilovaný do Lany.

  „Koho miluješ Clarku?“ zeptala se ho narovinu. Chtěla, aby byl její syn šťastný a pokud by to bylo s Lexem, hodlala to akceptovat.

  „Lanu“ nechápavě se na ní podíval.

  „Opravdu? Nenalháváš si to?“ věděla, že je to pro něj těžké si to připustit, ale už dávno si všimla toho, s jakým tónem hlasu mluvil o Lexovi.

  „Jak to myslíš?“ nechápal.

  „Nechráníš ho náhodou tak urputně kvůli tomu, že…“ nevěděla, jak mu to má říct.

  „Že, co?“ byl totálně mimo.

  „Napadlo mě, jestli ho tolik nechráníš kvůli tomu, že jej miluješ“ dořekla. Clark se na ní vytřeštěně podíval.

  „Cože?“ jeho hlas se zatřásl.

  „Mluvíš o něm jinak. Sice mluvíš o tom, co dělá, ale s jiným tónem hlasu. Kdysi si takhle mluvil o Laně“ vysvětlovala mu.

  „To není pravda. Miluju Lanu!“ bránil se.

  „Opravdu? Zamysli se nad tím“ řekla moudře a odešla.

  Clark se opřel o opěradlo židle a zamyslel se. Martha mu nasadila brouka do hlavy. Hluboko v sobě cítil, že má Martha pravdu, ale nechtěl si to připustit, i když věděl, že dřív nebo později si to připustí.

  ‚Kdy jsem se do něj zamiloval?‘ pomyslel si a opřel si hlavu o stůl.

  „Smallville“ do dveří vešla Lois, která si všimla Clarka, který byl nezvykle moc zamyšlený.

  „Potřebuješ něco, Lois?“ zvedl k ní oči.

  „Ne, jen vypadáš, jakoby tě pokousal roj včel“ poznamenala.

  „Máma tady není, někam šla“ věděl, že se s ní teď hodně baví.

  „Sakra!“ zaklela, otočila se a odešla.

  Clark se zvedl a vyběhl pryč. Potřeboval pryč, potřeboval si něco promyslet.

  Lex seděl ve své kožené židli a v ruce měl sklenku whisky. Díval se do vypnutého monitoru a přemýšlel nad tím, co se to s Clarkem děje.

  Ani v nejmenším nechápal, proč ho chce Clark chránit. Vždy si myslel, že ho Clark nenávidí a přitom ho chce teď chránit.

  „Pane Luthore“ ve dveřích se objevil muž v drahém obleku.

  „Ano, co chcete?“ otočil se na něj.

  „Máme další“ odpověděl mu. Lex se zvedl a vydal se za ním. Nechtěl nikam jít, chtěl přijít na to, proč ho chce Clark chránit.

  Vešel do laboratoře a ztuhnul.

  „Co to sakra je?!“ vykřikl a díval se na hnědovlasého mladíka, před kterým byl zelený kryptonit.

  „Má zvláštní schopnosti. Je silný, rychlí a nezranitelný“ odpověděl mu doktor.

  „Nezranitelný? A co je tohle!“ vykřikl a ukázal na mladíka, který byl v kómatu. Doktor se na to zmateně díval. Ještě před pár okamžiky byl v pořádku.

  „Odveďte ho ke mně do domu!“ rozkázal jim.

  Banda mužů vešla do komory a odnesla mladíka do Lexova sídla a Lex šel za nimi. Chtěl na ně dohlédnout, protože ten mladík není jen tak někdo. Byl to Clark.

  Položili Clarka do postele v místnosti pro hosty a odešli. Lex tam stál a přemýšlel, co udělat. Přešel k němu a stáhl mu bundu, kterou odnesl stranou. Nevěděl, co si má počít.

  „Lexi, co…“ do pokoje vešel Lionel, ale když viděl Clarka, zastavil se. Uviděl Clarkovu bundu přehozenou přes židli. Přešel k ní a dal si ji za záda.

  „Nevím, co s ním je“ postěžoval si.

  „Tak zavolej doktora“ navrhl mu.

  „Jo, nejspíš to musím udělat“ přikývl.

  „Dojdu pro něj!“ odpověděl mu Lionel a odešel. Lex se za ním otočil a chtěl něco říct, ale Lionel už byl pryč.

  „Kde to jsem?“ ozvalo se pokojem. Lex sklonil oči k posteli, na které ležel Clark.

  „Jsi u mě v domě, Clarku“ odpověděl mu Lex.

  „Co tu dělám?“ nechápal.

  „Našel jsem tě v komatu“ odpověděl mu. Zvedl ruku a dal ji Clarkovy na čelo, aby mu zkontroloval teplotu. Clark při tom doteku ztuhl. Nemyslel si, že by se ho Lex nějak dotkl.

  „Jak se cítíš, Clarku?“ zeptal se ho se zájmem.

  „Je…je mi skvěle. Měl bych už jít“ odpověděl a chtěl se zvednout.

  „Měl by si ležet, Clarku“ napomenul ho.

  „To není nutné, Lexi“ odmítal.

  „Ale…“ koktal.

  „Prosím, lež“ požádal ho. Clark se zastavil a lehl si zpět do postele.

  „Nemusíš mě tu trpět“ namítl Clark.

  „Já…já…já tě tu chci“ vykoktal ze sebe.

  „Cože? Ty…ty mě tu chceš?“ vykoktal ze sebe. Lex ztuhl a pak se pousmál.

  „Jo, chci vědět, proč mě chráníš“ odpověděl mu.

  „To je jedno“ odmítl mu to říct.

  „Není to jedno. Chci to vědět!“ naléhal na něj. Clark se zvedl z postele a odešel. Lex praštil do postele a otočil se za Clarkem. Chtěl ho zastavit, ale Clark, už byl pryč.

  „Mami“ řekl Clark, když vešel do domu.

  „Co je, Clarku?“ vyšla z kuchyně.

  „Chci na pár dní odejít“ odpověděl jí.

  „Proč?“ nechápala.

  „Musím na pár dní odejít. Potřebuju si něco pořádně promyslet“ nevysvětloval.

  „Dobře“ přikývla. Nemohla mu nijak zabránit.

  „Neboj se, vrátím se v pořádku“ políbil ji na tvář a během okamžiku byl pryč.

  „Ahoj“ nestihla se mu nic říct.

  „Paní Kentová, kde je Clark?“ zeptal se jí Lex, když druhý den přijel Lex na Kentovic farmu.

  „Odjel na pár dní. Potřebuješ něco Lexi?“ zeptala se ho.

  „Jen jsem si s ním chtěl promluvit“ odpověděl jí.

  „Nevíte kde je nebo kdy se vrátí?“ vyzvídal. Chtěl ho vidět.

  „Ne, to mi neřekl. Určitě se vrátí brzy“ pousmála se.

  „Děkuji, paní Kentová. Neshledanou“ rozloučil se s ní a vrátil se do auta.

  Když projížděl polní cestou, před jeho autem se něco objevilo a on do toho plnou rychlostí narazilo. Lex se při nárazu se praštil do hlavy a ztratil vědomí.

  Někdo vyrval dveře a vytáhl Lexe z auta.

  „Ty mi pomůžeš s Kal-elem!“ někdo zavrčel a i s Lexem byl pryč.

  Lionel znovu mířil na Kentovic farmu, když si všiml Lexova auta, které bylo na šrot. Prudce šlápl na brzdu a vyběhl z auta.

  „Lexi!“ vykřikl a podíval se do auta. Lexe neviděl. Poodešel pár kroků, až narazil do něčeho železného. Otočil se a uviděl dveře, které patřili do dveří Lexova auta.

  Rozeběhl se zpět k autu, nasedl a šlápl na plyn. V největší rychlosti vjel na farmu a prudce zastavil před dveřmi domu. Otevřel dveře a vběhl do domu.

  „Martho, kde je Clark?!“ zeptal se naléhavě.

  „Na pár dní odešel, proč?“ nechápala.

  „Musí se vrátit. Lexe někdo unesl!“ zahalekal.

  „Nevím, jak ho dostat domů“ vykoktala. Lionel praštil pěstí do stolu.

  „Kal-ele“ ozvalo se v Clarkově hlavě. Clark se prudce zastavil a zavřel oči. Pečlivě poslouchal.

  „Mám tvého kamaráda Luthora“ ozval se posměch.

  „Co chceš?!“ vyštěkl.

  „Chci tvou smrt. Zaplatíš mi za to, co mi tvůj otec udělal!“ zlost byla hlasitější než posměch.

  „Kam mam přijít?“ byl plně rozhodnutý Lexe zachránit.

  ‚Přijď do Pevnosti Osamění!“ jasné místo boje.

  „Za chvíli jsem tam“ odpověděl a vydal se tam.

  „Jsem tady!“ zakřičel přes celou Pevnost Osamění.

  „Seš rychlej, Kal-ele!“ objevil se před ním.

  „Kde je Lex!“ vykřikl a postavil se bojovně.

  „Zatím ještě na živu!“ byl posměšný.

  „Clarku!“ ozval se Lexův hlas. Clark poodstoupil a v okamžiku byl u Lexe.

  „Jsi v pořádku, Lexi?“ zeptal se ho, Clark a nevšímal si překvapeného Lexova pohledu.

  „Jen mě bolí hlava“ odpověděl mu a překvapeně si ho prohlížel. Ještě před pár okamžiky uviděl dole a najednou byl u něj.

  „Co se děje, Clarku?“ nechápavě se na něj díval.

  „O to se nestarej, ty hned utíkej pryč“ rozkázal mu.

  „Hej! Kal-ele!“ vykřikl. Clark rychle rozvázal Lexe a snažil se ho postavit, ale Lex se zhroutil k zemi.

  „Seš neuvěřitelný cíťa! Měl bys tyhle nicky zabíjet, jak na běžícím pásu! Jsi přece lord Kal-el! Křičel přes celou pevnost.

  „O čem to mluví?“ nechápal.

  „Vysvětlím ti to, až tě odtud dostanu“ chtěl Lexe zvednout do náruče, ale najednou se mezi nimi objevil Lexův únosce a vší silou praštil do Clarka. Clark proletěl několika zdmi, až se zastavil před o zem.

  „Nikam nejdeš!“objevil se u něj a chytil Clarka pod krkem.

  „Zabiji tě! Za všechny ty roky v Zóně Přízraků“ škrtil ho.

  Clark se začal dusit, snažil se bránit, ale on byl mnohem silnější než on. Pořád myslel na to, že tam je Lex a že ho musí zachránit.

  Sebral veškerou sílu, kterou měl a praštil do břicha hromotluk, který odletěl pryč.

  „Kdo vůbec si?!“ vykřikl na něj sípavě.

  „Jmenuju se Chronos a tvůj otec mi vyvraždil celou rodinu!“ vykřikl a rozeběhl se proti němu, a znovu zaútočil. Clark se však už nenechal překvapit a bránil se.

  Lex vylekaně sledoval souboj, který se odehrával pod ním. Nevěděl, co má dělat. Chtěl se pohnout a pomoct Clarkovi, ale jak sledoval souboj, rychle si uvědomil, že doktor mluvil pravdu. Stejně tak mu došlo, že Clark musel vědět, že tím odhalí své schopnosti a přesto, tam teď bojoval, aby ho zachránil.

  „Lexi?“ ozval se u něj Clark. Až v tenhle okamžik si Lex uvědomil, že souboj pod ním už skončil a jak to vypadalo, Clark vyhrál.

  „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho a klekl si k němu.

  „Je mi fajn, jen mě bolí hlava“ snažil se postavit, ale kolena se mu hned podlomila. Clark ho chytil do náruče a zvedl ho do náruče.

  „Hned tě vezmu domů. Bude lepší, když zavřeš oči“ doporučil mu.

  „Proč?“ nechápal.

  „Kvůli větru. Nevezmeme to letadlem ani autem“ pousmál se. Lex doopravdy zavřel oči a vyběhl pryč.

  „Můžeš, už otevřít oči“ řekl mu Clark. Lex otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Viděl, že Clark stál uprostřed jeho pracovny a on byl v Clarkově náruči, ve které se mu hodně líbilo.

  „Kam tě mam položit?“ zeptal se ho.

  „Do křesla stačí“ odpověděl mu. Clark se otočil a nohou odstrčil židli. Opatrně ho do ní položil.

  „Mám někoho zavolat? Doktora nebo ty chlápky, aby mě chytli a zkoumaly?“ navrhl mu.

  „Ne, doktora si zavolám sám. Ty můžeš být v klidu, nechám tě nepokoji“ opřel se do opěradla.

  „Mám ti v tomhle věřit?“ pousmál se.

  „Ano, neudělám nic, co by tě poškodilo“ souhlasil.

  „Uvidíme. Nechceš, abych tu s tebou počkal?“ zeptal se.

  „Nemusíš. Tady se mi už snad nic nestane“ uculil se poněkud pochybovačně.

  „Takže, tu zůstanu“ posadil se kousek od Lexe a sledoval, jak Lex volá svému doktorovy.

  „Hned tam dojedu“ odpověděl Lex doktorovi a zavěsil.

  „Kam jedeš?“ zeptal se.

  „Musím do nemocnice, aby mi popřípadě udělali rentgen hlavy“ odpověděl mu, jakoby měl právo to vědět.

  „Pojedu s tebou“ vyskočil hned z křesla.

  „To není nutné“ odmítal.

  „Zaprvé, nedokážeš řídit. Za druhé byl bych tam tak jako tak“ zasmál se. Lex jen něco zamumlal a pokusil se vstát, ale začal padat. Clark ho pohotově chytil.

  „Mohl vy si mi říct, co si chtěl dělat?“ zeptal se ho a zvedl ho do náruče.

  „Chtěl bych jít do té nemocnice“ odpověděl mu.

  „Měl si říct. Odvezu tě tam“ vzal ho do náruče a odešel do garáže.

  Posadil Lexe do auta a sám se posadil na místo řidiče. Nastartoval a vyjel. Po chvíli zastavil před nemocnicí.

  „Chceš tam odnést?“ zeptal se ho, když otevřel dveře u spolujezdce.

  „Chceš to risknout?“ oplatil mu.

  „Co bych měl riskovat?“ nechápal.

  „Půjdeš do řečí, že chodíš s miliardářem Luthotem“ odpověděl mu. Clark se usmál a vzal si ho znovu do náruče.

  „Tak, ať si to říkají. Mě to nevadí“ usmál se na něj a nesl ho do nemocnice.

  „Kam chceš odnést, Lexi?“ zeptal se ho.

  „Do ordinace doktora Collinse“ odpověděl mu a dal mu ruce kolem krku. Když už novinářům dělali šašky, tak pořádně.

  Clark byl přítomný během celé Lexovi prohlídky a odůvodňoval mu to tím, že případně zabrání nějakému útoku a že když přijeli společně, tak to dotáhnou.         

  „Pane Luthore, bylo by skvělé, když trávíte pár dní v posteli a pod něčím dohledem“ řekl mu doktor.

  „Nebojte se, doktore. Dohlédnu na to“ vložil se do toho Clark.

  „Dobře, pane Kente. Příští týden prosím dorazte na kontrolu“ řekl a odešel.

  „Chceš odnést?“ zeptal se ho Clark a klekl si k němu.

  „Chceš pokračovat v tom tyátru?“ zeptal se.

  „Jistě, bude zábava“ zasmál se Clark a vzal si ho zpět do náruče. Vyšli před nemocnici, kde je oslepili záblesky od fotoaparátů.

  „Chceš to něčím opepřit?“ zeptal se ho Lex. Clark se k němu sklonil.

  „Co kdybych tě políbil? To by stačilo ne?“ navrhl.

  „To neuděláš“ posmíval se mu, ale v hlouby duše to chtěl. Chtěl, aby to Clark udělal.

  „Vsadíš se“ zamumlal a sklonil se k Lexovi a něžně přitiskl své rty k těm Lexovým. Lex vykulil oči, ale v zápětí je zavřel a pootevřel ústa. Clark toho okamžitě využil a vklouznul jazykem do Lexových úst. Jejich polibek se prohloubil.

  „Myslím, že teď už to bude oficiální“ zašeptal Clark, když se jejich rty od sebe odtáhly.

  „A komu to vadí?“ zasmál se Lex.

  Clark se protlačil fotografy k autu a usadil Lexe znovu na místo spolujezdce a sám se znovu posadil na místo řidiče.

  Clark nastartoval a zařadil. Nechal ruku na řadící páce. Lex se na ní podíval a položil na ni svou ruku.

  „Dneska to byl celkem hezký den“ pousmál se.

  „No, podle toho co tím bylo myšlený“ i on se usmíval a užíval si teplo Lexovy ruky.

  „Konečně sem viděl, jak se rveš. Nikdy bych neřekl, že si takový Herkules“ zasmál se.

  „To si ještě nic neviděl“ usmíval se.

  „Kdy myslíš, že vyjde náš polibek na titulních stránkách?“ zajímal se.

  „Ještě dneska. Myslíš, že to bude jen jeden polibek?“ tohle ho zajímalo ještě víc.

  „Doufám, že jich bude víc“ otočil se na něj. Přitáhl si Lexe k sobě a znovu ho políbil.

  „To se mi líbí, ale nenabourej“ usmíval se.

  Clark se rozesmál a zaparkoval u něj v garáži.

  „Chceš odnést nebo se tam odkulháš?“ poškádlil ho.

  „Odnést, prosím“ líbilo se mu to.

  „Jak si přejete, pane“ zasmál se a odnesl ho do jeho ložnice.