Deméteřin deník

  „Kdo to je?“ zeptal se jeden z mladíků, který stál uprostřed hloučku. Všichni se otočili, aby si prohlédl toho, na koho se ptal.

  „Nevím, ale vypadá to, že se sem stěhuje“ odpověděl jeho bratr, který stál hned vedle něj.

  „Jo vypadá to tak“ přikývl na souhlas a prohlížel si chlapce, který svému otci pomáhal vyložit auto a krabice odnést do domu.

  Prohlížel si chlapcovo štíhlé tělo, bledou pleť, dlouhé černé vlasy. Ten kluk ho zaujal. Nevěděl čím, ale zaujal jej.

  „Hej! Jsi ještě mezi námi?“ objevila se mu ruka před očima.

  „Jo. Jsem tady“ odpověděl, ale neodtrhl pohled od mladíka. Najednou ztuhl. Z ničeho nic se díval do chlapcovy tváře a světle modrých očí. Na chlapcových rtech se objevil mírný úsměv, ale ten byl v okamžiku pryč, když na něj promluvil jeho otec.

  „Jdeš teda s námi?“ zeptal se ho.

  „Co?“ zamrkal a podíval se do bratrovy tváře.

  „Jdeš s námi do toho kina, Roberte?“ zeptal se ho znovu a děkoval bohu, že měl velkou trpělivost.

  „Jasně. Na co se jde?“ usmál se na něj a začal se věnovat bratrovi a své partě.

  „Kde se flákáš Kellane?“ vyjel na něj podrážděně otec.

  „Jsem hned za tebou tati“ ozval se.

  „Tak sebou pohni. Musíme to do toho bytu dostat ještě dneska“ zafuněl, jak pro něj začala být krabice těžká.

  „Nemam to vzít tati?“ zeptal se.

  „Ne to je dobrý. Zvládnu to, přece nejsem nějaká bačkora“ řekl a pomalu vycházel schody do pátého patra.

  Pomalu vynesly všechny krabice i nábytek do bytu a začali svůj byt dávat do přijatelného stavu.

  „Jak se ti líbí tvůj pokoj?“ zeptal se ho otec, když oba seděli na gauči a odpočívali od námahy, kterou jim stěhování přineslo.

  „Je skvělý. Nemáš hlad?“ zeptal se a zvedal se z gauče.

  „Docela jo“ přiznal neochotně.

  „Dáš mi nějaké peníze? Skočím něco nakoupit, abych uvařil“ požádal ho.

  „Můžeme si něco objednat. Nemusíš vařit“ řekl, ale věděl, že je to zbytečný. Jeho syn je stejně tvrdohlaví, jako on.

  „Víš, že rád vařím“ usmál se a napřahoval ruku pro peníze, který mu otec podával.

  „Já vím, já vím, ale dneska by sis mohl odpočinout. Byl to namáhavý den“ postěžoval si. Kellan se na něj jen usmál a oblékl si bundu.

  „Hned jsem zpět“ řekl a vyběhl z bytu, ale přitom si nezapomněl vzít klíče od jeho nového ‚domova‘.

  Vyběhl z domu a zamával tátovi, který ho vyhlížel z okna. Usmál se na něj a šel do obchodu, který byl nedaleko domu.

  „Dobrý den“ pozdravil slušně a vzal si košík. Pomalu procházel regály a přitom přemýšlel nad tím, co uvaří j večeři.

  Rozhodl se, že udělá jednoduchou večeři. Těstoviny s kuřecím masem a smetanovou omáčkou.

  Do košíku vložil plato s kuřecími prsíčky, těstoviny, nakládané žampiony, smetanu a další věci, které bude potřebovat. Přitom ještě nakoupil další věci, které bude potřebovat na jídlo do dalších dní. Nezapomněl ještě vzít hygienické potřeby, jako jsou nové kartáčky, pasty a toaletní papír. Věděl, že to mají sice zabalené v nějaké krabici, ale kartáčky již byli starý a tak je koupil.

  Přešel ke kase a začal vyndávat nákup.

  „Čípak jsi kluk? Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla“ zeptala se postarší prodavačka.

  „Jmenuji se Kellan Stewart. Dneska jsem se sem přistěhoval“ odpověděl jí. Neviděl na tom nic špatného. Často sem bude chodit a on bude rád, když bude někoho znát.

  „Já jsem Kirsten. Když budeš něco potřebovat, obrať se na mě. Jsem tu každý den“ usmála se na něj přátelsky.

  „Děkuji vám“ usmál se na ní a zaplatil.

  „Nashledanou paní Kirsten“ zamával a odešel. Pomalu šel k domu. Nemněl kam spěchat a tak se rozhlížel po okolí.

  Když přišel k domu, viděl mladého kluka, který prudce praštil do dveří.

  „Sakra! Proč zrovna já!“ zakřičel chlapec.

  „Potřebuješ něco?“ zeptal se ho Kellan, když se za něj postavil. Mladík ho lekl.

  „Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit“ omluvil se Kellan.

  „To nic není. Nemam klíč od dveří. Nechal jsem je doma a brácha přijde, bůh ví kdy“ postěžoval si. Kellan vytáhl klíče a odemkl.

  „Na co čekáš? Běž“ vyzval ho Kellan, když se druhý mladík ani nepohnul. Když na něj Kellan promluvil, jako by se probudil z transu a vešel do domu.

  „Jak víš, že ti nelžu? Můžu být třeba zloděj nebo násilník“ zeptal se ho.

  „Nevím. Věřím, že nejsi zloděj či násilník“ pokrčil rameny, jako by to byla samozřejmost.

  Kellan začal vycházet schody. Robert ho následoval.

  Robert se zastavil ve třetím patře a díval se na Kellana, který šplhal dál.

  „Jmenuju se Robert“ představil se. Kellan se na něj otočil a usmál se.

  „Těší mě“ řekl a znovu se vydal do schodů.

  „Jak se jmenuješ ty?!“ vykřikl za ním, ale schody už byli prázdné. Robert zavrčel a odemkl dveře do bytu.

  „Jsem doma tati“ zakřičel Kellan do bytu.

  „To je dost, mám hlad. Co budeme mít dobrého?“ zeptal se ho, když kolem něj Kellan procházel a mířil si to do kuchyně.

  „Uvidíš, až to bude“ pronesl Kellan tajemně a zmizel v kuchyni. Uklidil věci, u kterých věděl, že nebude potřebovat.

  Začal krájet maso na kostičky a přitom na sporák položil pánev s olejem, protože maso musel orestovat. Když dal maso na pánev, postavil vodu na těstoviny a začal míchat maso.

  „Už to bude?“ zeptal se po půl hodině Kellanův táta.

  „Chvilku ještě musíš počkat. Nepospíchej na to nebo to nebude dobré“ napomenul ho Kellan s úsměvem. Kellanův táta si povzdychl a odešel do ložnice povléknout postel.

  „Jídlo!“ zakřičel Kellan a v okamžiku byl táta u něj.

  „Konečně!“ povzdechl si nadšeně.

  „Měl by si jít spát. Zítra nastupuješ do nové školy“ oznámil mu táta.

  „Já vím, ale ty přece taky“ usmál se na něj Kellan a umíval nádobí.

  „Dobrou noc“ popřál mu Kellan a odešel do pokoje, kde si hned lehl do postele a snažil si usnout. Jenže se mu to dlouhou domu nepodařilo usnout a nakonec usnul nad ránem.

  „Dobré ráno Kellane“ popřál mu táta, když vešel na snídani do kuchyně.

  „Dobré. Dáš si snídani?“ zeptal se ho.

  „Jasně“ usmál se na něj a posadil se na židli.

  „Ty ses, ale vyfikl“ usmál se na něj a před něj položil míchaná vajíčka a pomerančový džus.

  „První den v nové práce“ postěžoval si smutně.

  „To zvládneš tato“ usmál se na něj povzbudivě.

  „Uvidíme se později. Jdu do školy“ rozloučil se s ním Kellan.

  „Jasně. Ahoj“ zamumlal s pusou plnou vajíček.

  Kellan přišel do předsíně a oblékl si bundu. Obul se a nakonec si přes rameno hodil batoh, kde měl učení se staré školy.

  Strčil si do kapsy klíče a vydal se z domu ke škole, která byla jen několik bloků od domu, kam se nastěhoval.

  „Sedněte si!“ řekl učitel, když vešel do třídy. Hned za ním šel Kellan.

  „Tohle je Kellan Steward. Ode dneška je vaším spolužákem“ představil ho učitel. Všichni si začali Kellana prohlížet. Kellan se začal cítit, jako nové zvíře v zoo.     

  „Běž se posadit“ vyslal ho učitel a Kellan se šel posadit do jediné volné lavice, která ve třídě byla.

  Když procházel mezi lavicemi, všiml si Roberta, který seděl jen kousek od jeho místa.

  „Dobře tak začneme“ začal učitel, když zapsal do třídní knihy.

  Učitel začal vykládat lásku, ale Kellan si toho nevšiml. Williama Shakespiera probírali na škole už minulý rok a tak to znal víc než by si přál.

  „Zítra si zapíšeme detaily o Williamovi Shakespierovi. Zítra musíte přijít, protože tohle bude v maturitních otázkách“ varoval je třídní učitel. Zazvonilo a učitel odešel. Kellan si povzdychl. Věděl, co teď bude čekat. Začnou ho zpovídat.

   „Ahoj!“ pozdravila ho hnědovlasá dívka.

  „Ahoj“ pozdravil. Máma ho slušně vychovala a v tom bylo, že zdravil, pokud ho pozdravili druzí.

  „Já jsem Ashley. Ty si Kellan, viď? To je, ale zvláštní jméno“ začala Ashley. Všechny holky ze třídy kolem něj začali dělat hlouček.

  „Máš přítelkyni?“ zeptala se ho Ashley zpříma. Kellan se pousmál.

  „Ne nemam přítelkyni. A odpovím ti i na další otázku. Nechci žádnou přítelkyni“ řekl upřímně a podepřel si hlavu.

  „Proč ji nechceš?“ ozval se za ním Robert.

  „K čemu by mi byla? Potřebuji se teď zaměřit na svou léčbu a na školu“ řekl Kellan klidně a přitom se na ostatní podíval.

  Najednou zazvonil zvonek, který znamenal, že přestávka skončila a začala další hodina. Do třídy vešel Kellanův táta.

  „Dobrý den, jmenuji se Jamie Steward. Jsem váš nový učitel na psychologii“ představil se. Ashley se přihlásila.

  „Ano slečno?“ vyzval ji.

  „Nemáte něco společného s Kellanem Stewardem?“ zeptala se.

  „Jistěže s ním mam něco společného. Tady Kellan je můj syn“ vysvětlil jim. Všichni si překvapeně prohlédli Kellana i Jamieho.

  „Ale teď dost otázek na mou osobu. Začneme s učivem“ usmál se na všechny a začal vysvětlovat novou látku.

  Kellanovi škola ubíhala celkem rychle. Školu si celkem oblíbil, ale co se mu nelíbilo, bylo, že se pořád cítil, jako pod lupou.

  Rychle se po škole rozneslo, že nový učitel na psychologii měl syna.

  „Hej Kellane! Počkej na nás!“ zakřičel Robert a Kellan se zastavil. Robert a ještě nějací kluci k němu doběhli.

  „Potřebuješ něco, Roberte?“ zeptal se klidně.

  „Nechtěl by si s námi někam zajít? Třeba do hospody na pivko nebo někam jinam?“ zeptal se Robert.

  „Je mi líto, ale ne. Nemam zájem“ odpověděl Kellan, otočil se a začal odcházet. Robert a ostatní se na něj zůstali překvapeně dívat. Ještě nikdy nikdo neodmítl jejich nabídku.

  Kellan došel do krámu, kde si musel koupit baterky do mp3 přehrávače a nějaké časopisy.

  „dobré odpoledne paní Kirsten. Jak jste se dneska měla?“ zeptal se Kellan.

  „Dobře, jak ses měl ty?“ zeptala se ho na oplátku.

  „Dneska jsem nastoupil do školy. Byl jsem, jako zvíře pod lupou“ povzdechl si.

  „To přejde. To bude několik prvních dní dokavaď si tady ještě noví. Pak bude zase vše v pořádku“ řekla Kirsten povzbudivě.

  „V to doufám“ řekl Kellan s nadějí v hlase. Zaplatil, rozloučil se a odešel.

  Kellan odemkl dveře do domu a vyšel dovnitř.

  „Kellane počkej! Nezavírej!“ vykřikl Robert. Kellan přidržel dveře, aby mohl Robert projít.

  „Díky“ poděkoval mu Robert.

  „Nic se neděje“ řekl Kellan a zavřel dveře.

  „Myslel jsem, že budeš někde se svou partou“ nadhodil Kellan.

  „Nějak mě to s nimi nebaví“ povzdechl si Robert.

  „Jak to?“ vyzvídal ho zatím, co stoupali po schodech.

  „Každý z nich tam někoho má, ale já bych byl jako kůl v plotě“ povzdechl si Robert smutně. Kellan na to nic neříkal. Sám to znal.

  „Nechtěl by si ke mně na návštěvu?“ zeptal se Robert. Tiše začal doufat v to, že odpoví ano. Strašně moc chtěl Kellana poznat víc.

  „Nemůžu. Musí uvařit a vybalit zbytek věcí“ povzdechl si smutně.

  „Aha. Tak když tak jindy“ Robert sklonil hlavu, aby na něm Kellan nepoznal, že ho odpověď zklamala.

  „Nechtěl by si mi jít pomoct?“ zeptal se Kellan. Věděl, že Roberta zklamal, když odpověděl, že k němu nepůjde. Nějak mu vadilo, když ho viděl skleslého.

  „Můžu?“ zeptal se nadšeně Robert.

  „Byl bych rád“ usmál se na něj Kellan.

  „Jasně. Rád ti pomohu“ souhlasil a vydal se za Kellanem, který začal stoupat do pátého patra.

  „Máte to tu pěkný“ řekl obdivně Robert, když vešli do bytu.

  „Díky“ usmál se na něj Kellan a šel do kuchyně, kde položil tašku s nákupem na stůl. Otevřel lednici a začal se v ní prohrabovat.

  Robert vešel do kuchyně a podíval se k lednici, kde byl skloněný Kellan. Ať nechtěl, tak mu oči sklouzli k Kellanově pozadí. Díval se, jak se napřímil a přešel k lince se zeleninou.

  „Děje se něco?“ zeptal se ho Kellan, když si všiml Robertova pohledu. Robert se vzpamatoval a nejistě se na Kellana usmál.

  „Ne, nic. Promiň“ omluvil se.

  „Nic se neděje. Najíš se semnou?“ zeptal se.

  „Ne“ řekl, ale žaludek odpověděl jinak. Kellan se jen pousmál a nandal sobě a Robertovi talíř.

  „Nemusíš mi lhát“ řekl Kellan a posadil se na židli. Robert si sedl naproti němu a začal jíst.

  „To je, ale dobrota“ pochválil Robert.

  „Děkuji“ poděkoval. Často od svého otce slyšel, že vaří dobře, ale pochvala od Roberta mu byla příjemnější.

  „Kdesi se naučil vařit?“ zeptal se ho Robert.

  „Máma mě učila vařit, když jsem byl malí“ usmál se zasněně.

  „Kde je tvoje máma?“ zeptal se, protože si uvědomil, že ji tady neviděl.

  „Nedávno zemřela“ řekl klidně Kellan a sebral se stolu talíře a začal je umívat.

  „Omlouvám se. Nevěděl jsem to“ omluvil se.

  „Neřeš to. Je to minulost“ řekl Kellan a sklonil hlavu, aby Robert neviděl, že se mu začaly lesknout oči. Robert k němu přistoupil a otočil ho k sobě. Zvedl mu hlavu, aby se na něj Kellan podíval.

  „Omlouvám se Kellane“ omluvil se znovu a pohladil ho po tváři.

  „Neřeš to, Roberte. Je to už minulost“ odmítal si připustit, že to bylo jen před třemi měsíci. Chtěl sklonit hlavu, ale Robert mu v tom bránil rukou.

  Robert si prohlížel Kellanovu bledou tvář, jeho modré oči, které byli zalité slzami.

  Znovu Kellana pohladil po tváři. Kellan zavřel oči a užíval si Robertův něžný dotyk. Když Robert viděl, jak moc se to Kellanovi líbilo, pohladil ho znovu.

  Kellan pootevřel rty a začal zhluboka dýchat. Robertovi oči se k jeho rtům sklonili. V Robertovi se začala probouzet touha. Touha políbit ho. Touha, kterou chtěl naplnit, ale nemohl, neboť měl strach. Strach, že by ho tím mohl ztratit.

  Pustil Kellanovu tvář a poodstoupil od něj.

  „Promiň, musím odejít“ omluvil se a vyběhl z bytu, aniž by čekal na Kellana. Robert seběhl schody a rozrazil dveře do bytu, kde bydlel s bratrem a rodiči.

  Rozrazil dveře do jejich společného pokoje. Prudce praštil dveřmi a posadil se pod okno, které směřovalo do parku, který měli u paneláku.

  „Stalo se něco, Roberte?“ řekl Edward, který vběhl do pokoje, když slyšel tu velkou ránu.

  „Nic“ odmítl promluvit.

  „Nekecej. Okamžitě mi řekni, co se stalo?!“ vyjel na něj.

  „Já sám nevím, co se stalo! Nevyznám se sám sobě natož, abych věděl, co se stalo!“ vykřikl Robert a opřel si hlavu o zeď.

  „Roberte. Co se teď stalo“ chtěl to vědět, protože na Robertovi vždycky poznal, když se trápil.

  „Jsem asi zamilovaný, ale nesmím“ pronesl smutně a zavřel oči.

  „Proč? Do koho?“ nechápal. Proč by ji nesměl milovat?

  „Protože ona je on a navíc bojím se ho milovat“ povzdychl si. Edward se na něj zůstal překvapeně dívat.

  „Ty ses zamiloval do kluka?!“ vykřikl Edward. Robert přikývl. Edward se překvapeně posadil na postel. Vždycky věděl, že byl Robert zvláštní, ale tohle by nikdy nečekal.

  „Proč ho nesmíš milovat?“ zeptal se, když se uklidnil.

  „Protože bych mu mohl ublížit a to si on nezaslouží. Vytrpěl si dost, a kdybych mu ublížil, neodpustil bych si to“ povzdechl si.

  „Kdo to je?“ zeptal se znovu Edward. Robert zavrtěl hlavou na náznak toho, že to neřekne.

  „Roberte“ povzdechl si. Jeho bratr byl tvrdohlaví, když chtěl.

  „Až budeš chtít, tak zamnou příď“ oznámil mu Edward a odešel z pokoje. Robert zůstal sedět pod oknem se zavřenýma očima a přemýšlel, co má dělat.

  „Co mam dělat Edwarde?“ zeptal se Robert, který se objevil mezi dveřmi.

  „Nejdřív mi řekni, kdo to je?“ nutil ho. Robert si povzdechl.

  „Kellan“ vydechl. Edward ztuhl, ale pochvíli se vzpamatoval.

  „Kellan Steward?“ zopakoval si.

  „Ano“ přikývl.

  „Řekni mi přesně, proč máš strach ho milovat?“ zeptal se.

  „Nedávno mu zemřela matka. Vyděl, jsem na něm, jak trpí, když mi o tom řekl. Ale když sem ho pohladil po tváři, viděl jsem, jak moc se mu to líbí. Strašně moc se mi líbilo dotýkat se ho, ale přitom jsem dostal strach. Strach, že kdybych mu někdy ublížil, že by trpěl. Trpěl by stejně ne-li víc než trpí teď. Nechci, aby trpěl“ vysvětloval. Edward přikývl.

  „Co mam dělat?“ zeptal se smutně.

  „Popravdě Roberte?“ řekl. Robert přikývl.

  „Já nevím, Roberte. V téhle situaci jsem se ještě neocitl. Poradil bych ti, aby si ho získal a dával si pozor, ale přitom nechci, aby si trpěl ty i on“ odpověděl mu. Robert přikývl a odešel zpět do pokoje.

  ‚Musím si to rozhodnout sám‘ pomyslel si Robert a lehl si do postele. Byl unavený. Byl unavený z přemýšlení i ze strachu, který vládl jeho srdci.

  Ani si neuvědomil, jak a usnul. Byl unavenější víc, než si myslel.

  „Roberte, stávej nebo přijdeme pozdě do školy“ budil ho Edward. Robert se posadil, ale nebyl schopný si uvědomit, kde je ani kolik je.

  „Je mi nějak blbě Edie“ řekl po chvíli mlčení. Edward mu sáhl na čelo a vylekal se. Vyběhl z pokoje do koupelny a z lékárničky si vzal teploměr.

   Strčil ho Robinovi do podpaždí, aby mu změřit teplotu.  Po chvíli vyndal teplotu a zděsil se.

  „Okamžitě si lehni. Zavolám doktora“ řek Edward a vytáhl z kapsy mobilní telefon.

  Po několika minutách se ozval zvonek a Edward šel otevřít.

  „Dobrý den doktore. Robin je v pokoji“ nasměroval ho Edward. Doktor šel hned do pokoje a začal Robina prohlížet.

  „Co mu je?“ zeptal se.

  „Kromě toho, že je z nějakého důvodu vynervovaný, tak má ještě chřipku. Podle všeho bych řekl, že jí dlouho přecházel“ řekl doktor svůj rozsudek vůči Robinově zdraví.

  „To by mi řekl, kdyby byl nemocný. Poznal bych to na něm!“ řekl znechuceně Edward. Byl však znechucený sám sebou, neboť nepoznal, že je jeho bratr nemocný.

  „Napíšu vám prášky na chřipku a snažte se, aby byl v klidu“ řekl doktor a podal Edwardovi recepis. Edward doktora vyprovodil a hned běžel do lékárny. Přitom zavolal do školy, aby je oba uvolnil.

  „Děje se něco Kellane?“ zeptal se ho Jaimi.

  „Mam strach tati“ přiznal se. Před svým otcem nemněl žádné tajemství. Jeho otec o něm věděl úplně všechno.

  „Proč máš strach?“ zeptal se ho.

  „Mám strach o Robina. Mého spolužáka“ vysvětlil mu,

  „Proč?“ nechápal, proč má o strach o nějakého kluka.

  „Dneska nebyl celý den ze školy a já prostě nevím, co se s ním stalo“ povzdechl si.

  „On se ti líbí, že?“ došlo mu v okamžiku. Kellan zčervenal. Jamie se usmál.

  „Líbí se ti“ odpověděl za Kellana. Kellan přikývl. Otec ho prokoukl.

  „Tak proč za ním nejdeš a nezjistíš, co s ním je?“ zeptal se.

  „Já nevím. Mám prostě pocit, že on má strach, ale nevím proč. Má strach ze mě?“ zeptal se ho.

  „Ne. Určitě se tě nebojí, ale třeba má strach z toho co k tobě začal cítit. Co, když se mu líbíš?“ zeptal se ho.

  „Pochybuju. On není homosexuál. Určitě ne“ odmítal si připustit, že někdo jako Robin by byl homosexuál.

  „Víš to jistě? Jsi si jistý na sto procent?“ ptal se ho.

  „Ne nejsem“ povzdychl si.

  „Proč za ním nejdeš a nezjistíš co mu je? Vidím na tobě, jak moc se o něj bojíš“ zeptal se ho znovu.

  „Ne, prostě ne. Nechci si vnucovat. Víš, že to nemám rád“ odpověděl mu.

  „Dobře, dobře“ rezignoval. Věděl, že by do něj mohl hučet, jak moc by chtěl a přesto by mu to bylo k ničemu.

  „Zamiloval ses, viď?“ chtěl se ujistit, protože už dlouho neviděl svého syna šťastného a zamilovaného.

  „Jo“ zamumlal neochotně. Jamie se vševědoucně usmál.

  „Na jakou barvu chceš dát ten pokoj?“ zeptal se, aby odvedl rozhovor jinam. Kellan se zamyslel.

  „Asi na bordó“ rozhodl se.

  „Bordó?“ zeptal se Jamie nechápavě.

  „Ano. To je vínová“ vysvětlil mu.

  „Aha, tak jo. Jdeme koupit barvu“ rozhodl a táhl svého syna z bytu.

  „Kellane“ oslovil ho mladý kluk ve třetím patře.

  „Ano?“ otočil se na něj.

  „Já jsem Edward, Robinův starší bratr“ vysvětlil mu Edward.

  „Aha. Potřebuješ něco?“ zeptal se.

  „Myslel jsem si, že by si chtěl vědět, co se stalo s Robinem“ řekl, jako by se nic nedělo.

  „Co je mu?“ zeptal se vystrašeně.

  „Jestli chceš, tak se běž na něj podívat. Tedy pokud ti to táta dovolí“ vyzval ho.

  „Jen jdi. Já půjdu koupit tu barvu“ usmál se a popostrčil ho.

  „Díky tati“ poděkoval mu a šel za Edwardem.

  Edward otevřel dveře do pokoje a nechal Kellana, aby vešel. Kellan vešel do pokoje a chvíli mu trvalo, než se zorientoval v šeru.

   „Robine“ zašeptal, když ho uviděl posteli, nepřirozeně bledého. Přešel k němu a posadil se na kraj postele. Natáhl k němu ruku a pohladil ho po tváři.

  „Kellane“ zašeptal tiše Robin.

  „Jsem tady. Odpočívej“ usmál se, i když věděl, že to Robin neviděl.

  „Dobře“ souhlasil a znovu usnul. Kellan vyšel z pokoje a vydal se hledat Edwarda.

  „Co je mu?“ zeptal se na stejnou otázku, na kterou se ptal na chodbě.

  „Robin se složil s nervy a navíc nějakou dobu přecházel chřipku“ odpověděl mu. Myslel si, že by Kellan měl vědět, co se Robinovi stalo, když už patřil do jeho rodiny.

  „Složil se?“ zeptal se nechápavě.

  „Pojď, posadíme se a já ti to vysvětlím“ vyzval ho Edward a vydal se s ním do obýváku a začal mu vyprávět, co se stalo, když se Robin den předtím přiřítil domů.

  „Co? On, že se zamiloval do mě?“ zeptal se Kellan překvapeně.

  „Ano. On sám mi to řekl“ přikývl na to. Kellan se začal smát.

  „Co je to k smíchu?“ zeptal se Edward, který nechápal čemu se Kellan smál.

  „Jen tomu, že měl táta pravdu“ pomalu se začal klidnit a podíval se do chodby, kde byli dveře do pokoje, kde spal Robin.

  „V čem měl pravdu?“ zeptal se ho.

  „V tom, že by mě mohl milovat. Omluvíš mě? Půjdu se na něj podívat“ postavil se a odešel do pokoje. Posadil se k Robinovi na postel a uchopil Robinovu ruku do své.

  „Kellane?“ ozval se tiše Robin.

  „Ano?“ dal mu najevo, že je u něj.

  „Lehl by sis ke mně? Je mi zima“ požádal ho.

  „Jistě“ souhlasil a lehl si k němu. Přitáhl si Robina do náruče a zahříval Robina svým tělem. Pochvíli se nechal sám ukolíbat Robinovým klidným dechem.

  „Jak ti je Robe?“ zeptal se Kellan, když přišel za Robinem.

  „Když tě teď mam u sebe, tak mi je skvěle“ usmál se na něj Robin a odložil na stranu učebnice a sešity.

  „Máš hlad?“ zeptal se Kellan a položil batoh ke zdi.

  „Jako vlk. Víš co?“ nadhodil.

  „Co?“ z ruky si stáhl gumičku a dal si vlasy do culíku. Otočil se zpět na Robina a posadil se k němu na postel.

  „Vykrmuješ mě! Budu zachvilku tlustý“ postěžoval si na oko.

  „Ne, že by mi to vadilo“ usmál se na něj Kellan a políbil ho na čelo.

  „Zachvilku tu máš jídlo“ oznámil mu a odešel z pokoje do kuchyně. Robin se začal smát.

  „Čemu se směješ?“ zeptal se Edward, který strčil hlavu do dveří.

  „On ze mě chce udělat tlouštíčka!“ postěžoval si Robert.

  „Aspoň někdo tě donutí jíst! Jsi, jako kost a kůže“ usmál se na něj povzbudivě. Robin vzal do ruky první věc a hodil to Edwardovi.

  „Idiote!“ zakřičel na něj Robin.

  „Děje se něco?“ zeptal se ho Kellan, když Edward přišel do kuchyně.

  „Stěžoval si, že bude tlustej“ usmál se na něj Edward. Kellan se začal smát.

  „On to zase vysportuje“ usmál se a podal Edwardovi jídlo.

  „Díky. Vaříš hrozně dobře“ pochválil ho Edward.

  „Děkuji. To potěší“ usmál se na něj Kellan a nandával porci i Robinovi.

  „Jak myslíš, že to vysportuje? Vždyť on nedělá žádný sport“ zeptal se ho.

  „Rob říkal, že chce poznat, co pořád dělám, když nejsem doma nebo u něj“ vysvětlil mu.

  „A co děláš?“ zeptal se. Docela ho to začalo zajímat.

  „Sportuju“ usmál se na něj.

  „Jaký sport?“ Kellan ho začínal zajímat víc a víc. Mají toho spolu hodně společného, stejně jako s Robertem.

  „Běh, plavání, box, bojoví sporty“ řekl, jako by se nic nedělo.

  „Co?! Nikdy bych tě netypoval na…na…“ nedořekl.

  „Na co?“ otočil se na něj.

  „Na typ co se věnuje boxu a bojovým sportům“ dořekl.

  „Proč myslíš?“ v ruce držel talíř s jídlem.

  „No si hodně hubený a křehký. Bál bych se, že by ses přelomil v půli, kdybych tě praštil“ vysvětlil.

  „Víš co? Někdy tě vezmu na můj trénink stejně, jako Roba“ začal se usmívat a odcházel do pokoje.

  „Tady máš“ podal to Robinovi a posadil se na kancelářské křeslo.

  „O čem jste se s Edwardem bavili?“ zeptal se, než si dal do pusy první sousto.

  „Nevěřil, že sportuju. Tak jsem mu řekl, že oba vezmu na můj trénink“ odpověděl mu.

  „Já se mu nedivím. Jsi na to hrozně křehký“ pronesl, když spolknul jídlo.

  „To byste se oba divili“ usmál se a najednou posmutněl.

  „Co se děje?“ zeptal se ho vylekaně.

  „Za chvíli budu mít přezkoušení a to mam pak velký nervy a jsem pak na zabití“ vysvětlil mu. Podíval se na hodinky.

  „Kdy budeš mít to přezkoušení?“ zeptal se ho. Pomalu v něm rostla zvědavost.

  „Začíná za hodinu a bude trvat týden“ zavrčel neochotně.

  „To znamená, že ode mě odejdeš na týden?“ vylekal se. Kellan se usmál.

  „Ne. Já zůstanu tady“ vysvětlil.

  „Ale říkal si, že to přezkoušení bude trvat týden a tak jsem si myslel, že budeš muset odejít“ poznamenal.

  „Neboj se. To přezkoušení zvládnu, aniž bych musel odjed“ usmál se na něj.

  „Dobře“ věřil mu.

  „Budu, ale teď muset nechvíli odejít. Musím na to připravit tátu“ oznámil mu smutně Kellan.

  „Dobře“ posmutněl.

  „Nebuď smutný“ poprosil ho a sedl si k němu.

  „To nejde. Když si tě nemůžu pořádně užít“ udělal na něj psí oči. Kellan se k němu sklonil a něžně ho políbil na rty.

  „Neboj se, lásko. Až mi přezkoušení skončí, jsem jen tvůj“ usmál se na něj a pohladil ho po tváři.

  „Přísaháš?“ zeptal se.

  „Ano, přísahám. Budu jen a jen tvůj. Už mě od tebe nikdo nedostane“ usmál se a hladil ho po tváři.

  „Dobře. Beru tě za slovo“ začal se na něj usmívat a přitáhl si ho k dalšímu polibku.

  „Už musím jít“ odtáhl si od něj celý zadýchaný. Robin se opřel do polštářů.

  „Promiň mi to, lásko“ omluvil se a odešel. Vyběhl schody do pátého patra a odemkl rychlosti dveře.

  „Fuj to sem se lekl“ zaklel Jamie.

  „Promiň tati“ omluvil se Kellan.

  „Co se děje, že lekáš svého otce?“ zeptal se ho.

  „Přezkoušení“ jediné slovo.

  „Přezkoušení?“ nechápal. Chvilku přemýšlel a pak mu to došlo.

  „Přezkoušení?!“ vykřikl.

  „To už?!“ křičel překvapeně.

  „Taky jsem si na to vzpomněl až dneska“ postěžoval si.

  „Kdy ti to začíná?“ zeptal se. Podíval se na hodinky.

  „Za půl hodiny“ oznámil a složil se na křeslo.

  „Co je? Myslel jsem, že se na to těšíš“ zeptal se.

  „To jo, těším se na to, ale nebudu moct být s Robem“ posmutněl. Jaimi se zamyslel.

  „Neboj se, za chvíli to skončí a budete zase spolu“ usmál se na něj povzbudivě.

  „V to doufám, ale co když to skončí, jako předtím. Že mě nechá jako Josh?“ zeptal se.

  „Myslím si, že to u Robina nehrozí. Myslím si, že na tebe počká a navíc. Není to každý den. Je to vždycky nečekané. Někdy na tebe přece nezaútočí celé dny!“ poznamenal.

  „To je sice pravda, ale co když na mě zaútočí před ním? Někteří to přece nesnesou a víš, jaký jsou ty naše boje“ hádal se. Věděl, že oba mají pravdu.

  „Hold to se ukáže, až to skončí“ pronesl jeho otec moudře.

  „Jdu ven“ řekl, zvedl se a odešel.

  „Ahoj Edwarde“ pozdravil ho ráno Kellan, když na ně čekal před domem.

  „Ahoj Kellane“ pozdravil ho Edward a letěl ze schodů. Před domem na něj čekala jeho přítelkyně. Kellan se otočil a chystal se odejít, ale někdo ho chytil za ruku.

  „Mě nepozdravíš?“ zeptal se. Kellan se otočil a předním byl Robin, který se taky chystal do školy.

  „Myslel jsem, že ještě spíš“ poznamenal na omluvu.

  „Dneska už jdu do školy. Chtěl jsem ti to včera říct, ale zmizel si mi“ pokáral ho.

  „Promiň“ omluvil se.

  „Co je ti? Nevypadáš nejlíp“ zeptal se.

  „Nic mi není. Jsem jen unavený“ pousmál se a začal scházet schody. Robin ho dohnal a objal kolem pasu.

  „Co se děje?“ zeptal se.

  „Včera mi začalo to přezkoušení a nemněl jsem moc čas na odpočinek“ vysvětlil mu. Robin se zamyslel.

  „Měl jsi dneska zůstat doma“ poznamenal opatrně.

  „To není nutný. Tohle přezkoušení nemam poprvé“ vyjel po něm.

  „Promiň“ omluvil se mu Robin, i když nevěděl za co. Měl o něj jen strach.

  „Ne. Já se omlouvám“ povzdechl si Kellan a přitáhl si Robina k sobě. Něžně ho políbil.

  „Omlouvám se. Nechtěl jsem být na tebe hnusný“ omluvil se znovu.

  „Neřeš to. Určitě to není jednoduchý, když musíš zvládnout to přezkoušení“ usmál se na něj Robin a políbil ho.

  „Hrdličky pohněte sebou! Přijdeme pozdě do školy“ zakřičel na ně Edward. Robin objal Kellana kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Rozešli se k ostatním, kteří na ně čekali.

  „Děje se něco Kellane?“ zeptal se Edward, když byli u školy. Všichni si všiml, jak byl Kellan napnutý a nervózní.

  „Ale nic“ poznamenal tvrději než bylo nutný.

  „Omluvte mně musím jít“ omluvil se a zmizel v davu.

  „Co mu je Robe?“ zeptal se ho Edward.

  „Včera mu začalo nějaký přezkoušení a od té doby je takoví…divný“ odpověděl zamyšleně.

  Kellan přiběhl ke sborovně a zaťukal. Po vyzvání vyšel dovnitř.

  „Přeješ si?“ zeptal se jeden z učitelů.

  „Dobrý den. Já hledám pana učitele Stewarda“ řekl.

  „Co je Kellane?“ zeptal se ho Jamie, když k němu přišel.

  „Už to zase začíná“ řekl. Jamie se zamyslel.

  „Bude lepší, když odjedeš na pár dní“ oznámil po chvíli.

  „To přece nemůžu. Nechci od Roba“ nesouhlasil.

  „Pokud neodjedeš, odeženeš ho od sebe“ varoval ho Jamie. Kellan sklesl.

  „Máš pravdu“ souhlasil nakonec.

  „Běž domů a zabal si“ poslal ho.

  „Kam mam jed?“ nevěděl to. Jamie se zamyslel.

  „Pojedeš zpět na akademii“ řekl nakonec. To bylo nejlepší řešení. Kellan jen přikývl a odešel.

  „Hej Robe!“ zakřičel Edward, který seděl u okna.

  „Co je?“ otočil se.

  „Tohle by si měl vidět“ řekl a ukázal ven. Robin přišel k oknu a podíval se ven. Najednou ztuhl.

  „Kam jde?“ zeptal se vyděšeně. Viděl, jak se Kellan zastavil a podíval se na něj. Dívali se na sebe. Po několika minutách se u Kellana objevilo velké černé auto a Kellan do něj nastoupil.

  ‚Promiň, ale musím zmizet. Nechci ti, ublížil. Moc tě miluju, ale tím jak jsem se začal teď chovat, bych tě od sebe odrazoval. Odpust, ale bude lepší, když na nějakou dobu zmizím. Promiň. Kellan‘ přečetl si sms, kterou mu poslal Kellan.

  „Co je?“ zeptal se Edward, když viděl Robinovu nepřirozenou barvu ve tváři.

  „On…on ode mě odešel“ zakoktal.

  „Cože?!“ vykřikl překvapeně. Robin mu podal mobil, aby si přečetl zprávu od Kellana.

  „Ale to přece neznamená, že od tebe odešel. On jen nechce, aby se mezi vámi něco stalo po to dobu přezkoušení“ řekl nadějně Edward, ale věděl, že to nepomůže. To sms se s ním rozešel.

  Robin se zvedl, sebral svůj batoh a vyběhl ze třídy a běžel domů.

  Nevyběhl však do třetího patra, kde bydlel, ale do pátého, kde bydlel Kellan. Začal zvonit i ťukat, ale nikdo mu neotevíral.

  „Kellane!“ křičel, ale věděl, že je to zbytečný. Je pryč.

  Robin se zhroutil na kolena a začal brečet. Nemyslel si, že se to někdy stane. Chtěl být s Kellanem. Chtěl s ním být na pořád, ale Kellan to tak asi neviděl.

  Od doby, kdy Kellan odjel, se Robin změnil. Byl víc uzavřený do sebe a celá dny měl deprese. Edward měl o něj strach, ale věděl, že mu nijak nemůže pomoct. On si s tím Robin musí poradit sám.

  „Robe?“ zašeptal do tichého, tmavého pokoje. Snažil se Robina najít, ale nebyl tam.

  „Zase je pryč“ pronesl smutně a zavřel dveře od pokoje.

  Robin tiše došel až ke škole a zastavil se na stejném místě, kde před měsícem stál Kellan. Pořád ho všude viděl a ubíjelo ho to. Všude cítil jeho přítomnost, jeho vůni. Na svém těle cítil jeho polibky.

  Povzdychl si. Už to zase začíná. Znovu se dostává do depresí. Přešel ke schodům a posadil se na ně.

  „Zvládl jsem to tati“ uslyšel Kellanův hlas. Zavrtěl hlavou. Znovu ho slyšel. Znovu, jako už tolikrát předtím.

  „Ne, teď jsem u školy. Za chvíli jsem doma“ slyšel ho dál. Robert se začat dívat kolem sebe, jestli někde Kellana nenajde, jestli ho někde neuvidí. Nikde ho však neviděl a tak zavřel oči. Od oka mu ukápla jedna ze slz. Chvilku nechal oči zavřené, ale po chvíli je otevřel. Hned jak je otevřel, ztuhl. Stál přímo předním.

  „Robine“ zašeptal překvapeně Kellan. Nečekal, že ho tady najde.

  Robin si začal Kellana prohlížet stejně, jako si ho prohlížel, když ho viděl poprvé. Tentokrát byl však Kellan jiný. Byl hubenější, bledší, unavenější. Všimnul si i jizvi, kterou měl nad obočím. Tu předtím neměl.

  Pomalu se zvedl a přešel k němu. Opatrně natáhl ruku, aby se jej mohl dotknout, ale když už se ho mohl dotknout, stáhl ruku. Dostal strach. Strach, že tohle bude stejný přelud, jako všechny ostatní.

  Avšak Kellan na nic nečekal. Přistoupil k Robinovi a chytil ho za triko. Přitáhl si ho k sobě a vášnivě ho políbil. Robin zůstal chvíli nehybně stát s vytřeštěnýma očima, ale pochvíli se vzpamatoval a objal Kellana kolem pasu. Přitiskl ho co nejtěsněji na svoje tělo. Strašně moc ho chtěl u sebe cítit. Tak strašně moc chtěl cítit jeho teplo.

  Po chvíli se od Kellana odtáhl a jeho plíce nestíhali dýchat. Prohlížel si Kellana a nemohl se vynadívat.

  Zapomněl na celý ten měsíc, který protrpěl. Měsíc, kdy byl sám. Měsíc, který byl bez Kellana.

  „Kam jsi mi zmizel? Proč si se semnou rozešel?“ zeptal se. Chtěl slyšet, proč ho nechal samotného.

  „Musel jsem odejít Robe. Kdybych neodešel, nemuselo to dopadnout dobře“ sklonil hlavu.

  „Proč?“ vytahoval to z něj. Věděl, že tím Kellana mučí, ale bylo mu to jedno. Chtěl vědět, proč musel trpět.

  „To moje přezkoušení. Kdysi jsem se začal věnovat bojovému umění. Nastoupil sem do akademie. Časem jsem byl nejlepší z akademie a nakonec jsem z akademie odešel. Jednou za dva roky mam přezkoušení, který má u mě dokázat, jestli jsem nic nezapomněl. Jestli dokážu bojovat i za stresových situací. Pokaždé, když sem měl takový přezkoušení, změnil jsem se. Byl jsem nervózní. Můj poslední přítel se kvůli tomu semnou rozešel a nechtěl jsem, aby ses rozešel ty semnou. Nebo abych ti nějak ublížil“ vysvětlil mu. Podíval se na Robina a čekal na jeho reakci.

  „Ty si idiot“ řekl jednoduše Robin.

  „Cože?“ nechápal. Robin přitiskl své rty na ty Kellanovo.

  „Nikdy bych se s tebou nerozešel. Jediný čím by si mi mohl ublížit, je rozchodem, ale to už si udělal, ne?“ zeptal se s úsměvem.

  „Promiň“ omluvil se znovu.

  Robin si ho k sobě přitáhl a začal ho něžně líbat. Objal ho kolem pasu a tiskl ho na sebe. Kellan ho objal kolem krku a usmál se do polibku.

  „Už nikdy nesmíš ode mě odejít! Je ti to jasné?“ neptal se ho. Spíš mu to oznámil.

  „Nikdy“ pousmál se a znovu si přitáhl Robina do polibku.

Konec