Jedna noc

Vzpomínky jsou obrázky z minulosti. Jsou smutné, jsou šťastné, plné lásky. Můžou být jakékoli. I přesto, že jsou jaké jsou nedostaneme je z hlavy. Pořád tam jsou, i když jsi je nedokážeme vybavit.

  Šťastní jsou ti, co přišly o paměť. Šťastní jsou ti co si nikdy nevzpomenou.

  Nešťastní jsou ti jenž si znovu vzpomenou. Nešťastni jsou ty, co nikdy nezapomenou. Nešťastní jsou ty co o všechno přišli. O přátelé, rodinu a lásku. Nešťastní s toho, že oni odešli a oni tu musejí zůstat.

  Každý své smutné a bolestivé vzpomínky. Někteří je dokáží zamaskovat úsměvem. U jiných to končí depresí ne-li sebevraždou.

„Upřímnou soustrast Williame“ pronese starý muž mladíkovi, který sedí na schodech verandy. Tuhle větu slyšel už milionkrát. Popravdě řečeno už to ani nevnímá.Ví co mu v tento den každý řekne.

„Děkuju“ řekne automaticky a dál se dívá na silnici, která je kousek od příjezdové cesty. Už si nevšímá lidí, kteří kolem něj projdou. Jeho mysl zaměstnávají vzpomínky. Vzpomínky na osobu, kterou dnes pohřbili.

  Po chvíli mladík vstane a po příjezdové cestě odchází. Odchází daleko od domu. Od smutečný hostiny, hostů a toho co mu z rodiny zbylo. Prochází jednou ulicí. Pak prochází další a další. Neví kam jde. Neví, jak dlouho jde. Neví proč jde. Jediné co ví je, že musí aspoň na chvíli zmizet z domu plného vzpomínek.

  Zahřmí. Blesk protne oblohu. První a za ní další dešťové kapky dopadají na zem a na vše co jim přijde do cesty. Nezastaví se a jde dál. Dívá se do zemně, okolí ignoruje. Vrazí do nějaké osoby. Vrazí do ní tak silně, že oba padnou k zemi.

„Omlouvám se“ zašeptá William, když se postaví. Natáhne k postavě ruku a ta se jí chytí a díky ní se postaví.

„Nevadí. Stane se“ promluví a až teď si William uvědomí, že vrazil do nějakého kluka jen o trochu staršího než je on sám.

„Pojď zvu tě na kafe. Vypadá, že je ti zima“ promluví znovu ten kluk a William ho beze slova následuje.

  Oba kluci se zastaví na verandě bílého domu. Jeden z mladíků odemkl a oba vešli. Starší z nich šel do kuchyně, kde postavil vodu na kafe. Druhý z mladíků se posadil v obýváku, ke krbu odkud plálo teplo z hořícího ohně.

„Tady máš“ ozve se nad ním a u jeho tváře se objeví hrníček z kafem. William si vezme hrníček a trochu usrkne.

„Děkuju“ zašeptá a zadívá se do plamenů.

„Proč jsi byl venku v tomhle počasí?“ ukáže ven do bouře.

„Potřeboval jsem zapomenout, ale nepomohlo to“ mluvil tiše, ale pevně. Mladík si k němu přisedl, ale sedl si zády k ohni. Chtěl vidět do jeho tváře. Přitahovala ho, ale nevěděl proč. Usrkl kafe a teplo nápoje prošlo jeho tělem jako něco krásného.

  William položil kafe na zem a zadíval se do očí druhého mladíka. Druhý z mladíků také  položil hrnek s kafem a s klidem se díval do druhých očích plných smutku a bolesti. Jejich těla se k sobě začala blížit, ale jejich oči se od sebe neodtrhli. Těly se začali dotýkat. William zvedl ruku a vzal si do ní ruku mladíka naproti němu. Propletl své prsty s těmi jeho. Přitáhl si jeho ruku ke svým rtům a políbil ji. Poté ruku odtáhl a položil si ji na stehno. Přes toto gestu se nepřestal dívat do očí, které ho k sobě připoutali.

  Jejich hlavy se k sobě začali blížit. Nejdříve se dotkly čely, poté nose a pak se dotkly rty. Byla to spíše pusa, než-li polibek. Jen se dotkly rty. Nic jiného. Druhý z mladíku, ale toto změnil. Jazykem se začal dobývat do Williamových úst. Toužil pusu změnit na polibek a tato tužba se mu splnila. William otevřel pusu a nechal mladíkův jazyk, aby vnikl do jeho úst. Jejich rty se spojili v jedno. Jejich jazyky začali tančit tanec vášně starý, jako čas sám. Mladík začal Williama pokládat na zem. Svým tělem si lehl na to Williamovo. Jeho tričko začalo prosakovat vodou z Williemovi promočené košile. Bylo mu to úplně jedno. Jediné co ho zajímalo byly Williamovi rty, jeho jazyk. William objal mladíka kolem krku a tiskl si jeho teplé tělo na to jeho promoklé a zmrzlé na kost. Poté rukama začal putovat po mladíkově těle až se jeho ruce zastavili u lemu trička. Pomalu ho začal hrnout na horu. Až tehdy se jejich rty oddělili a mladí se posadil. William se také posadil. Svlékl mladíkovi tričko a pak se okamžitě k odhalenému hrudníku přitiskl. Mladíka toto zastudělo, ale Williamovi rty ho dokázali zase ohřát. Rukama začal bloudit ke knoflíkům a obratně je začal rozepínat. Jeden po druhém, až byly nakonec rozepnuty. Stáhl košili a hodil ji na křeslo, aby jim její chlad nepřekážel. Tentokrát to byl William co si lehl na mladíkovo tělo. Jejich rty se znovu spojili ve vroucí polibek. Najednou se William ocitl na zemi a bezejmenný mladík ležel na něm. William svýma rukama tentokrát mířil ke knoflíku a zipu bezejmenného, které posléze rozepnul.

  Najednou bezejmenný jejich polibek přerušil a zvedl se s Williamova těla. William se na něj překvapeně díval. Nevěděl co udělal špatně. Jestli něco špatně provedl. Bezejmenný přešel k Williamově boku, klekl si a vzal si Williama do náruče.  Vyšel i s Williamem s obýváku a stoupal i s ním do schodů. Zastavil se u dveří a přemýšlel, jak je měl otevřít. William spustil ruku z mladíkova krku a otevřel dveře. Bezejmenný i s Williamem  stoupil do pokoje a přešel až k posteli, která vévodila pokoji. Bezejmenný opatrně Williama položil do pokrývek a sám si sedl na okraj postele. Jemně pohladil Williama po tváři a pokračoval po krku přes hruď až k zipu a knoflíku u kalhot. Obratně je rozepnul a pomalu stahoval. Odhalené místo okamžitě zasypával polibky. William jen přerývavě dýchal a měl  zavřené oči. Kalhoty odletěli pryč a jediné co Williama zahalovalo bylo jeho černé spodní prádlo. Bezejmenný zvedl hlavu a přitiskl svoje rty k těm Williamovím, které ho k sobě vábí. William se přetočí a najednou ležel na Bezejmenném. Rty začal sklouzávat níž až k jeho levé bradavce, kterou vsál do svých úst a začal jí jemně sát a kousat. Bezejmenný zavzdychal a v rukou začal drtit okraje polštáře. Když byla bradavka dostatečně tvrdá a citlivá přešel William k druhé a hrál si s ní stejně, jako s tou první. Když i ona byla tvrdá a přecitlivělá na dotyk pokračoval dál a jazykem si mapoval cestu až k okraji džínů bezejmenného. Začal mu stahovat kalhoty, ale i se spodním prádlem. Po chvíli kalhoty a spodní prádlo leželi u jeho kalhot.   

  Bezejmenný si vytáhl Williama k sobě a políbil ho. Otočil se a tím se otočil i William. William se lehl na záda a čekal co Bezejmenný udělá. Ten se jen díval na krásu co ležela vedle něj. Bál se jej dotknout. Bál se dotknout té krásy. Bál se, aby ji nezničil. Přehodil přes Williama ruku a přitáhl si ho k sobě. Začal ho líbat. William se otočil a donutil Bezejmenného, aby si lehl na něj. Bezejmenný začal rukama bloudit po Williamově těle až najednou jeho ruce zůstali na jeho pozadí. Pohladil ho a prstem vnikl do rýhy a kroužil kolem dírky. Prstem do dírky vnikl a pomalu v ni začal prstem pohybovat.

  William zprvu ztuhl a zatnul svaly, ale donutil se, aby svaly povolil. Když se v něm prst začal hýbat a několikrát narazil na bouličku ve stěně líbilo se mu to a dokonce mu to přinášelo rozkoš. Pochvíli se k prvnímu prstu přidal druhý a pak třetí. Pohybuje s nimi sem a tam a tím přináší Williamovi neskutečnou slast. Pochvíli prsty nahradilo něco jiného, většího. Bezejmenný se vpil do Williamových rtů a pomalu do něj začal pronikat svým údem. Po chvilkách do něj vnikl celý, ale zůstal nehybně ležet, aby si na novou situaci William přivykl. William se pochvíli zkusmo pohnul a tím zjistil, že tato situace je mu velmi příjemná. Že je mu příjemný ten pocit naplnění.

„Můžeš“ řekl tiše a stáhlo se mu hrdlo, když se Bezejmenný pohl. Objal ho a začal jej líbat. Bezejmenný se v něm pomalu a líně hýbal, po chvíli začal zrychlovat. I přes to, že se chtěl Bezejmenný ukojit co nejvíc nezapomněl na Williama. Svou ruku protáhl mezi jejich zpocenými těly a uchopil Williamův úd do ruky a začal s ní pohybovat ve stejném tempu, jako on přirážel. Jejich vzdychání a steny se nesli pokojem. Jediné co je přehlušilo byl hrom z bouře, která řádila za okny. Jediné co je nyní zajímalo bylo jejich uspokojený, jejich těla a jeden se zajímal o toho druhého.

  Blíží se okamžik, kdy mají oba vyvrcholit. Pomalu, ale jistě se ten okamžik blíží. Jejich těla se prohnou v orgazmické křeči. V obouvá vybuchne ohňostroj slasti a uvolnění. Bezejmenný klesne na Williama a zhluboka oddechuje. Bezejmenný z Williama vystoupí s lehne se vedle něj. Rukou na zemi něco nahmatá a potom si všimne že je to jeho tričko. Je mu to jedno. Oba dva utře od jejich semene a pak tričko odhodí do rohu místnosti. Přitáhne si Williama k sobě a políbí ho.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ až teď si Bezejmenný uvědomí, že nezná mladíkovo jméno.

„William“ zašeptá a víc se zavrtá do mladíkovi náruče. Do náruče, která jeho srdci a duši přináší klid.

„Sebastian“ řekne své jméno a je mu jedno jestli ho William slyšel.

„Překrásné jméno“ pronese už v polospánku. Obejme ho a usne. Sebastian se usměje a taky usne.

  William se zbudí hodně brzy. Tak brzy, že slunce ještě nevyšlo a dál klidně spalo ve své posteli. Lehne si na bok a zadívá se na spící tvář Sebastiana. Na jeho tváři se rozhostí úsměv. Šťastný a spokojený úsměv a za to může jen tenhle kluk. Bříškami prstů pohladí Sebastiana po tváři. Je mu to líto, ale bude muset odejít. Bude muset opustit kluka díky, kterému znovu byl šťastný. Aspoň na jednu noc. Opatrně se zvedne s postele a skloní se ke kalhotám a spodnímu prádlu. Oblíkne si to a přejde na stranu postele, kde spí Sebastian. Jemně ho políbí na pootevřené rty a pak se tiše vytratí z pokoje. Sejde do obýváku a tam si na sebe obleče košili, ale nezapne ji. Podívá se na římsu nad krbem a prohlíží si šťastné a veselé tváře. Uvidí tam fotku Sebastiana, která musela být focená nedávno. Vezme si rámeček do rukou a sedne si i s ní na gauč. Pohladí Sebastianovu tvář a přitiskne si fotku k hrudi. Všimne si že na stole je blok a tužka. Vezme si to do ruky a píše:

„Omlouvám se, že jsem odešel bez rozloučení a je mi vůbec líto, že od tebe musím odejít. Díky tobě jsem mohl být znovu šťastný. Znovu po tak dlouhé době a za to ti děkuju.

Odpusť mi to

William“

Vytrhne stránku a položí ji i s blokem na stůl. Ke stránce na který napsal vzkaz přiloží Sebastianovu fotku. S krku si sundal stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru lilie. Řetízek položí k dopisu a vstane z gauče. Naposledy pohladí obrázek a zapne si košili. Přejde ke dveřím, otevře je a odejde, ať chce či ne dveře bouchnou a on musí jen doufat, že to Sebastiana neprobudilo.

  Sebastiana probudila rána zavírajících se venkovních dveří. Rukou začal hmatat na druhou stranu postele, ale tam nenašel spícího Williama. Sedl si a podíval se kolem. Všiml si, že Williamovi kalhoty jsou pryč. Vstane a tak jak je vyběhne s pokoje. Seběhne schody a vlítne do obýváku. Kouká se kolem sebe a hledá Williamovu košili, ale ta tam není. Zklamaně si sedne na gauč a zadívá si před sebe. Všiml si, že na stole stojí jeho fotka, ale že je tam ještě něco jiného. Klekne si na zem a natáhne ruku. Do ruky si vezme řetízek a zadívá se na jeho krásu. Potom si vezme do ruky Williamův vzkaz a čte. Od oka mu ukápla slza. Věděl, že se to mělo stát. Věděl to, když to začalo, ale ani trochu toho nelitoval. Vztáhl ruku i s řetízkem ke svému krku, kde ho zapnul. Nechal chladný řetízek, aby se houpl na jeho krku. Vstal, svou fotku dal tam kam patřila a pak odcházel do ložnice, aby ulehl ke spánku.

  William se pomalím krokem blížil k jeho domu. Potichu vešel dovnitř a bylo mu jedno, že tam na něj čeká jeho otec a matka. Bylo mu jedno, že na něj mluví. Najednou na jeho tvář přiletěla facka a on se koukl na svou matku.

„Ptala sem se kde si byl?!“ vyjede na něj matka a bylo na ní vidět, že je na pokraji. Nechtěla přijít o dalšího syna.

„Byl sem za Erikem“ řekl jen. Zalhal jim. Nemohl jim říct, že byl v posteli s nějakým klukem se kterým byl šťastný a tak jim řekl, že byl za ním. Za bratrem.

„Já…já“ začala koktat. Nevěděl co říct a tak se William obrátil a odešel do svého pokoje. Za sebou slyšel jen pláč jeho matka a utěšování otce, ale kdo bude utěšovat jeho? Věděl, že Sebastian tu není a už nikdy nebude. Musel ho opustit, i když nechtěl a teď bude sám. Navždy sám.

  Uběhli dva měsíce od setkání Sebastiana a Williama. Dva měsíce, kdy oba byli sami i přesto, že kolem nich byli davy lidí. William celé dny proseděl ve svém pokoji a Sebastian celé dny chodil po městě, ale nikdy neměl cíl. Oba věděli po čem touží oni i jejich srdce. Toužili po sobě, ale ani jeden z nich neměl sílu a odvahu hledat toho druhého.

  Blížil se konec prázdnin a oba mládenci se připravovali do školy. Sebastian se připravoval na nudný rok ve stejné škole. William na tom byl jinak. Ten se připravoval do nové školy. Rodiče mu dovolili přestup na jinou školu a tak s té staré odešel. Rodiče to chápali a tak se neptali.

  Nadchází první den školy a oba chlapci vychází z domu a míří si to ke škole. Sebastian rovnou zamíří do své třídy a William jde za řiditel školy, aby ho se vším seznámil. Ředitel školy ho tahá po celé škole, aby mu ukázal kde co je a pak na konec se zastavili u třídy, do které bude William patřit. Ředitel zaťuká a pak vejde. William ho poslušně následuje.

„Posaďte se“ řekne ředitel a sjede třídu pohledem. Ředitel doufá, že tahle třída Williama nezkazí. V jeho papírech si všiml, že na bývalé škole patřil k nejplešším a nejchytřejším tak nechápal proč přešel, ale co se dalo dělat.

„Tohle je William Smith a je to váš nový spolužák, přešel jsem z Chiltonu. Doufám, že na něj budete hodný“ když ředitel řekl slovo Chilton po třídě se rozhostilo ticho. Každej znal tu školu a několik z nich se tam chtělo dostat, ale ještě nikdy nikoho odtamtud neviděli. Ředitel se otočí na Williama rozloučí se a odejde.

„Williame běž se posadit. Támhle je volno“ učitel ukáže do prostoru a tak se jde William posadit. Celou dobu na sobě cítí nepříjemné pohledy, které si ho prohlížejí. Sedne si na místo, položí si batoh a dívá se na tabuli.

  Sebastian sedí otočený na svého kamaráda a o něčem diskutují, když do třídy vejde ředitel a představí jim nového studenta. Nezajímá ho, kdo to je, ale když kolem něj projde a ovane ho jeho vůně jeho smysli zbystří. Tu vůni zná. Už jí cítil.

  Otočí se a uvidí krásné a přesto smutné brčálově zelené oči, krátké hnědé vlasy a plné rty. Nedal se přehlédnout. Byl nádherný a černé oblečení z džinami odepínali jeho překrásné tělo, které už viděl nahé.

„Williame“ zašeptal tiše a dotkl se řetízku. Od té noci, co ho dostal ho nesundal.   

    Po celou dobu, kdy byli ve škole musel Sebastian myslet na tu noc, kdy se spolu milovali i na to jak mu bylo, když odešel. Profesor se s nimi rozloučí a oni mohou odejít. Sebastian vyběhl ze třídy, jako první. Zastaví se u školní brány a čeká na to až William vyjde.

  William si všiml povědomé postavy, která seděla před ním, ale přidával to ke své fantazii. Skoro v každém klukovi viděl Sebastiana a tak ho to nepřekvapilo, že ho viděl i tady. Učitel se s nimi loučí a on v klidu odchází ze školy. Vyjde branou, ale zastaví ho sametový hlas, který slyšel jen jeden den v životě. Hlas o kterém se mu zdálo tolik nocí.

„Williame“ řekne Sebastian a William se zastaví. Čeká na to, co bude ten kluk dělat.

„Dlouho jsme se neviděli“ zašeptá Sebastian, když přijde k Williamovi.

„Moc dlouho“ otočí se k němu.

„Nezajdeme někam?“ zeptá se Sebastian a usměje se na něj. Poprvé po dlouhé době se mohl svobodně usmát a hlavně na někoho s kým strávil tak krásnou noc.

„Dobře“ kývne a vydá se Sebastianem tam, kam ho Sebastian vedl. Šli pár minut až se nakonec zastavili před hezkou kavárnou se soukromím. Vešli dovnitř a posadili se ke stolu daleko od okna. Posadili se a objednali si kávu a William si ještě objednal zmrzlinu.

„Proč jsi odešel?“ řekl otázku, která ho už hodně dlouho tížila.

„Nemohl jsem s tebou zůstat. Musel jsem se vrátit domů. Rodiče by zabilo, kdyby přišli ještě o mě“ šeptal tiše.

„Jak to myslíš?“ nevěděl co to znamenalo. Jak to myslel, že by je zabilo, kdyby přišli ještě o něj? Nechápal a věděl, že mu to neřekne. Ne teď.

„To je jedno Sebastiane“ pousměje se, ale okamžitě to zmizí.

„Dobře. Jak si se měl celou dobu?“ začínají si povídat, jako staří přátelé. Během jejich rozhovoru se několikrát William usmál a jeho oči také byli šťastnější než když se ráno potkali.

  K večeru se zvedli, zaplatili a odešli. Sebastian ač nemusel doprovodil Williama domů, ale zastavili se tak, aby jej jeho rodiče neviděli. Otočí si k sobě Williama a obejme ho kolem pasu. Zadíval se do jeho krásných očí. Jednou rukou ho pohladil po tváři a zasněně se usmál.

  William se Sebastianem zastavili kousek od jejich domu. Sebastian si ho k sobě otočil a objal ho kolem pasu. Poté ho pohladil po obličeji a zadíval se mu do očí. Zadíval se mu do očí a usmál se takovým úsměvem, po kterém se Williamovi podlomili kolena. Kdyby ho Sebastian nepodepíral spadl by.

  Sebastian si všiml, že se Williamovi podlamují kolena proto si ho k sobě přitiskl víc a podepřel ho. Rozhlédl se kolem sebe a najednou spatřil lavičku. Vzal si Williama do náruče a položil ho na lavičku kousek od nich.

„Lepší?“ zeptal bych se a klečel mezi jeho nohama.

„Lepší“ zašeptal a díval se mu do očí, které jsou čarovné. Pohladil ho do tváři. Tolik toužil tu tvář znovu vidět a teď? Teď je předním a může se jí dotýkat.

„Stalo se něco Wille?“ obava v Sebastianově hlase Williama probudila.

„Jen sem si uvědomil, jak si mi moc chyběl“ zašeptal a díval se mu do očí. Sebastian se na něj usměje a políbí ho na čelo.

  William si klekl k Sebastianovi a objal ho. Na Sebastianův krk dopadlo pár chladných kapek od Williamových slz.

„Nechci od tebe odejít“ zašeptal mu William do ucha.

„Uvidíš mě ve škole a pak může spolu někam zajít. Budeš moc i u mě přespat“ chtěl ho utišit, ale věděl, že tohle mu stačit nebude.

„Ale já chci být u tebe napořád. Jen s tebou sem šťastný jako kdysi“ šeptal mu. Sebastian nechápal proč to říkal, ale věděl, že říká pravdu.

„Já vím, že to chceš, ale nejde to. Ještě nejsi plnoletý“ zašeptal a donutil Williama, aby se na něj podíval.

„Až budeš plnoletý můžeš se ke mně nastěhovat. Můžeme být spolu až do skonání světa. Pokud budeš chtít?“ říkal mu tichým, ale pevným hlasem. Nevěděl, proč to dělá jediné co věděl bylo, že ho chce mít u sebe. Be svém domě a dáli bůh i ve své posteli.

„Za měsíc mi bude osmnáct. Tohle, co si mi navrhl je ten nejhezčí dárek co dostanu“ usmál se na něj a políbil ho na tvář.

„Dobře. V den tvých osmnácti se ke mně nastěhuješ a zůstaneš semnou klidně až do skonání světa“ šeptal. Usmál se na něj a přitáhl si k sobě Williamovu tvář. Zadíval se mu na rty a William pochopil co chce udělat. William proto udělal první krok a sám jej políbil. Najednou si William všiml, že kousek od nich stojí jeho matka a dívá se na něj.

„W…Williame? Co to má znamenat?“ koktala a upustila tašky z nákupem. William pohladil Sebastiana po tváři a usmál se na něj. Zhluboka se nadechl a podíval se na svou mámu.

„Mami to je Sebastian. Můj přítel“ řekl pevně a v duchu se modlil, aby to s ním Sebastian myslel dobře. Jinak to už nepřežije.

„To chceš říct, že vy dva spolu…“ odmlčila se „…chodíte?“ dokončila otázku. Sebastian se zvedl, postavil se za Williama a objal ho.

„Ano madam. Chodím s vaším synem a s celého srdce ho miluji a nikdy se ho nevzdám“ řekl pevně a stiskl Williamu ruku, aby mu dodal odvahy, protože toto chtělo obrovskou odvahu.

„Já….já…já doufám, že budete na mého syna hodný. Zaslouží si to a také doufám,  že k nám dnes přijdete na večeři“ Williamova máma se na něj usmála a sehnula se, aby sebrala nákup se zemně.

„Moc rád paní“ úsměv opětoval a oddechl se, když se otočila a odešla. Políbil Williama na krk.

„Máš mou úctu Williame. To chtělo velkou odvahu“ zašeptal mu do ucha. William se k němu otočil a objal ho.

„Jen díky tomu, že si tu byl sem to dokázal. Myslel si to vážně?“ držel ho a už nikdy ho nechce pustit.

„Nic s toho co sem řekl, bych nevzal zpátky“  přitiskne si ho k sobě.

„Co takhle jít už k nám? Ukážu ti můj pokoj a moje mamka moc dobře vaří“ odtáhl se od něj a zářivě se usmál. Sebastian kývl a následoval Williama do jejich domu.

„Mami jsme tu!“ zakřičí William a sundá si věci. Sebastian jen stojí a čeká odkud na něj co vyskočí.

„Neboj se. Nikdo ti nic neudělá“ otočil se na něj William a pomohl mu z věcí.

„Zatím zabav Sebastiana. Jídlo bude za půl hodiny“ zahlásí Willova mamka. William popadl Sebastiana za ruku a táhl ho do svého pokoje.

„Co se děje? Máš strach?“ zeptal se William, když došli do jeho pokoje.

„Já jen. Odněkud čekám, že na mě něco vyskočí“ zamumlá Sebastian.

„Nemusíš se bát. Mám suprový rodiče a vsadím se, že táta tě bude mít rád. Sice budu zprvu hrozně protivném, ale je to táta“ usmál se na něj William s sedl si na postel. Sebastian si sedl vedle něj a na nočním stolku si všiml fotku nějakého kluka.

„Kdo je to?“ řekne Sebastian a začne žárlit.

„To je Erik. Můj starší bratr“ řekl William a jeho oči i tvář posmutněla.

„Proč ho tu máš vystaveného?“ nechápal. Pokud věděl, tak nikdo si nedával fotku svého sourozence na noční stolek.

„Pamatuješ si na den, kdy jsme se seznámili?“ zeptal se William. Sebastian přikývl.

„Ten den se konal Erikův pohřeb. Zabil se na motorce, když jel pro mě ke škole“ od oka mu ukápla. Bylo mu teď hrozně. Dával si za vinnu Erikovu smrt, i když za to vůbec nemohl.

„To je mi Líto Wille, ale teď máš mě. Zůstanu s tebou“ přitáhne si ho k sobě a snažil se ho utišit.

„Já vím a sem rád, že tě mám. Že sem tě ten den potkal“objal ho. Chvilku zůstali v objetí a pak je vyrušil hlas Willovi mamky.

„Kluci! Jídlo!“ ozvala se a oba kluci se od sebe odtáhli. Zvedli se a v ruku ruce vyšli do jídelny, kde už seděla Willova máma a táta.

„Dobrý večer“ zašeptal Sebastian a byl nervózní.

„Dobrý večer. Nemusíš se mě Sebastiane bát. Tady Emili mi vše řekla“ usmál se na něj Willův otec. ¨Willův otec byl šťastný, že je jeho syn šťastný i přesto, že se asi nikdy nedočká vnoučat.  Oba kluci se posadili k sobě a William se k Sebastianovi naklonil.

„Já ti říkal, že mam úžasný rodiče“ zašeptal a vrátil se nazpátek.

  Celá večeře proběhla v klidu a v duchu lehké a přátelské konverzace. Sebastian se uvolnil a cítil se, jakoby byl doma. Ale pak se něco stalo. Něco co Sebastiana vystavilo zkoušce.

„Milujete mého syna?“ zeptal se Williamův otec, když seděli u stolu a popíjeli čaj či kávu.

„Víc než svůj život“ odpověděl klidně.

„Co jste ochotný udělat, aby můj syn byl šťastný?“ další otázka.

„Klidně bych se vzdal všeho co mám, kdyby bylo nutné. Snesu mu i modré z nebe, když si to bude Will přát“ klidná odpověď.

„Chcete, aby se k vám můj syn přestěhoval a žil s vámi?“ poslední otázka.

„Ano přál bych si to. Když si to bude Will přát a vy to dovolíte tak bych byl neskutečně rád“ odpověděl. Sice nevěděl kam to směřuje, ale klidně odpoví na vše na co se ho zeptá. Willův otec se podívá na svou ženu a ta přikývne. Mluvili spolu o tom a shodli se.

„Pokud k nám budete každý pátek chodit na večeři a budeme spolu slavit Willovi narozeniny či nějaké jiné svátky může se k vám William přestěhovat, kdykoli bude chtít“ domluvil a díval se do překvapených tváří obou mladíků. Willův otec věděl, že tohle by nikdy rodiče neschválili, ale oni chtěly, aby jejich syn byl šťastný a oni v hloubce duše věděli, že s tímto mladíkem Šťastný bude.

  Will okamžitě vyskočil ze židle a běžel oba své rodiče obejmout. Pak přešel k Sebastianovy, který ještě překvapením byl zkamenělí. Sehnul se k němu a políbil ho na ústa.

  Toto byl ten nejlepší dárek jaký kdy William od svých rodičů dostal. Druhý den si Will začal balit věci a postupně se odstěhoval k Sebastianu. Své životní lásce. A jak oba mladící slíbili slavili s rodiči narozeniny i svátky.

Konec!