Deméteřin deník

Padlý anděl:

Černovlasá dívka padla do bláta, které zaplavilo její dlouhou černou sukni a temně modrý, skoro jako noční obloha, korzet. Z očí jí padaly slzy a mísily se s blátem. Opřela se o ruce a sevřela v dlaních mokrou hlínu: "Proč? Proč, mi to udělal?" Na dobu ve které žila by vypadala úplně normálně, až na černá křídla, která se jí choulila na zádech. Zavřela oči a opět viděla jeho tvář. Tvář mladíka, který jí zlomil srdce a sesadil z nebeských výšin. Ano, bývala andělem, ale kvůli lásce se vzdala křídel. Kvůli lásce se vzdala nesmrtelnosti i svého poslání pomáhat lidem. Všechno začalo, když na zemi zemřela na mor mladá dívka. V rodné vesnici ji všichni milovali, modlili se za její duši a jejich modlitby byly vyslyšeny. Dívka se stala andělem. Pomáhala mnoho let lidskému pokolení, až do doby, kdy uběhlo, přesně na den, 100let od její smrti. Hrob kam ji vesničané pohřbili byl již zarostlý a právě v ten den jej našel 20letý vesničan. Jeho zelené oči splývaly s okolní přírodou a zachytily se na ztrouchnivělém náhrobku. Pomalu odhrnul větvičku keříku, jenž zakrýval jméno mrtvé. Pomník byl zvláštní, stálo na něm jen jedna jméno: "Jasmin", zvláštní znaky pak popisovali prostřední část pomníku. Mladík rozeznal jen roky na spodní části pomníku 1356-1375. "Co tady děláš?? Běž pryč!" Z lesa po cestě přicházel ke keříku a hrobu starý muž. "Jen se mi zatoulala ovce, dědo," řekl mladík: " …zvláštní, nikdy jsem si nevšiml, že je tu někdo pohřbený." "Ano, Jakube, ale už pojď, je to sice dlouho co zemřela, ale měla mor a nikdo ji ani nespálil. Nechtěj, aby se sem ta hrozná nemoc vrátila." Jakub naposledy pohlédl na hrob a pak se se svým dědou vydali zpět k vesnici a za prací. Pozdě večer byla nezvykle silná bouře. Jakub se ve světlech blesků vzbudil. Zdál se mu zvláštní sen jakoby viděl anděla, který vystupoval z toho hrobu co odpoledne našel. Anděl však vypadal jako obyčejná dívka v krásných bílých šatech s kterými kontrastovali jen temně černé havraní vlasy. Už nečekal ani minutu. Nevěděl proč, nevěděl jak, ale ocitl se u hrobu dívky. Byl celý promáčený deštěm a přesto stál a jen hleděl na hrob jako by ho tam táhla nějaká neznámá síla. Najednou mu projela hlavou hlasitá rána, blesk udeřil do blízkého stromu a ten se nyní kácel na něj. Nemohl se pohnout, jeho nohy byly přikované k zemi. Nebýt té dívky v bílém, co ho skokem srazila k zemi a zároveň hodně daleko od stromu, už by potřeboval vlastní hrob. Pohlédl jí do očí. Její oči byly zářivě, až nadlidsky modré a pak usnul. Druhého dne se probudil uprostřed louky. Nejdříve si myslel, že to byl sen, ale uviděl vedle sebe velmi mladou dívku a i padlý, dohořívající strom. Ne, nebyl to sen. Dívka se pomalu probudila také. Nejdříve ji čekal šok: "Kde to jsem? Kde mám křídla?" Pak si vše uvědomila. Měl zemřít a ona porušila zákony za to jí byly sebrány křídla. Byla člověkem. Stále však ve svých žilách cítila určité zbytky magické síly, nenechal ji úplně bezbrannou. Vzal jí sice křídla, ale určitou moc jí nechal, novou, neznámou. Jakub se do své zachránkyně bezhlavě zamiloval, když zjistil, že se jmenuje Jasmin ani mu to nevadilo. Nenapadlo ho spojovat si ji s dívkou z hrobu. Vzal si ji a žili spolu už druhý rok, když do vesnice zavítala nová dívka s rodinou. Byla vznešené krve a s rodiči a služebnictvem se nastěhovali do zámečku na náměstí. Jakub z ní nemohl spustit oči i Jasmin si všimla, že jeho srdce už nepatří ji. Bohatá dívka však Jakuba jen využila, také si všimla jeho zájmu a tak proč si nepohrát s chudákem? Jednou ráno se Jakub vrátil domu, až ráno. Nikoho doma však nenašel. Jasmin byla pryč, všechny její věci byli na místě a na posteli byl dopis s dýkou. Dopis Jakuba vylekal, byl psán krví: "Zradil jsi mě! Už tě nechci nikdy vidět, bývala jsem andělem a jen kvůli tvému životu jsem ztratila svou nesmrtelnost. Klidně mě hledej, ale modli se, abys mě nenašel, protože pokud se setkáme příště, vezmu si zpět tvůj život. Jasmin!" Až teď si Jakub uvědomil co udělal. Uvědomil si, že ji stále miluje a vydal se ji hledat. Mnoho let bloudil světem, potkal mnoho lidí co se jeho příběhu vysmálo, až do noci, kdy ho opět zastihla silná bouře. Kdyby měl pojem o čase uvědomil by si, že je to přesně 10let od jejich setkání na louce, od setkání, které mu navždy změnilo život. Zjevila se před ním jeho žena. Jasmin byla stále mladá a krásná, ale její černý modrý korzet s černou sukní značil, že už v žádném případě není tou dívkou co byla. Navíc její modré oči vypadali chladně a bezcitně, nenáviděla ho, byla zaslepena nenávistí, která ji však přešla, ale až pozdě. Než se Jakub vzpamatoval probodla ho svým chladně zářícím mečem. "Cožpak si zapomněl co jsem ti řekla?" zasyčela umírajícímu Jakubovi zlostně do ucha. Však to co jí odvětil ji probudilo: "Ne, ale musel jsem ti říct, že tě stále miluji." Jasmin sebou škubla, až teď si uvědomila co udělala, ale bylo jí to jedno. Už nebyla andělem, který zachraňuje životy a chrání lidi. Ztratila svá bílá křídla, ale stále byla andělem, andělem co padl. Andělem, který je navždy odsouzen trpět za svou chybu. Ráno, když uviděla smrtelně bledou Jakubovu tvář a vybavila si jeho poslední slova jí došlo co provedla. Přes noc jí její bývalí pán otevřel oči. Zradila všechny co si přáli, aby byla andělem a teď cítila, že za to bude muset navěky pykat. Po tvářích ji začaly stékat slzy, odhodila meč a rozběhla se do lesa. Do lesa, kde může navždy sama nerušeně trpět.

Konec!