Láska z knihovny:

Píše se rok 1451.

Tento rok je ve znamení okázalých plesů a všeho okázalého.V té době se odehrávalo  něco co by si dva účastníci radši vyhnuly,ale oba do toho byly velmi hluboce zapleteni.

Jejich příběh začíná s cela nevině.

Mladý kníže Jean de Condé.Oněm bylo známo,že je to sukničkář a že jeho postelí prošla nejedna dívka či žena.

Zato Samuel Beckett byl opak Piera.Místo toho,aby si užíval svého mladého života byl věčně zavřený v knihovně a o dívky nejevil zájem.

Setkáni obou chlapců bylo náhodné a přesto bylo.Setkali se v knihovně do,které Samuel chodil každý den.

Samuel zrovna stál u police z knihami a hledal tam nějakou z dějin.Nevšímal si okolí a tak si nevšimnul že za ním někdo stojí a dělá to samé co on.

„Dovolíš?“do Samuelova ucha někdo zašeptal.Prudce se otočil a střetl s Jeanovýma očima.Samuel uhnul na stranu,aby si Jean mohl vzít knihu co potřeboval.

„Děkuju“ ten hlas se Samuelovi zarýval do paměti.Kývnul hlavou a sám hmátl po nějaká knize a hned odešel.Sedl si ke stolu a rozevřel knihu a začet se do ní.Po pár minutách se za něj postavil knihovník.Odkašlal si.

„Promiňte mi pane Beckette že váš ruším,ale tady pan de Condé by potřeboval,aby jste mu něco vysvětlil.Já bych mu rád pomohl,ale nevím to“mluvil tiše a hlavu měl skloněnou.

„Mě to nevadí ať klidně přijde“usměje se na něj.Knihovník odběhl a Samuel se znovu začetl do knihy.Po pár minutách zaslechl kroky,které se blíží k němu.

„Vy jste pan de Condé?“zeptal se aniž by se otočil.Jean nevěděl co udělat a tak se zastavil pár kroků od něj.

„Ano to jsem já“zašeptal nesměle.Něco na něm mu přišlo zvláštní.Něco co v něm vyvolává touhu chránit ho,protože vypadá velmi zranitelně.

„Tak se posaďte a řekněte mi co by jste potřeboval vysvětlit“říká mu to a ani se na něj nepodívá.Jean šel a sedl si k němu.Před něj položil knihu a ukázal na stránku,kterou nemohl pochopit.Samuel se na ní podíval a zjistil,že tuhle knížku četl už jako malí chlapec.

Otočil se na Jeana a ztuhl.Znovu se ponořil do Jeanových čokoládových očí ve kterých by se mohl utopit.Jean si odkašlal,aby vrátil Samuela do reality.Samuel od něj odtrhl oči a začervenal se.Místo toho,aby se na něj znovu podíval a začal mu to říkat do očí mu to říkal z očima nalepenýma na své knize.

Po pár minutách vysvětlování se začal Jean usmívat.Konečně to pochopil.On to pochopil hned po prvních dvou minutách,ale nechtělo se mu odejít on Samuela.V jeho blízkosti mu bylo dobře a líbil se mu jeho sametový hlas.

„Aha ono je to tak jednoduchý“zaradoval se Jean na oko.Samuel se na něj podíval a taky se usmál.V Jeanovi jeho úsměv vyvolal ještě větší radost.Za tu dobu co si spolu potom povídali se trochu poznali.

Samuel se podíval s okna a jeho výraz se velmi rychle změnil na zoufalí.Rychle se zvedl ze židle a začal odcházet.Jean se na něj nechápavě díval.Rychle se zvedl a vyběhl za ním.

„Počkej prosím“zařval na něj.Samuel nevěděl proč,ale zastavil se.Počkal až ho Jean doběhne a pak vyšel v pomalejší chůzí.

„Co se děje že jsi tak vyběhl a bez rozloučení“řekl trochu zadýchaně a přesto v jeho hlase byl znát strach.Strach o Samuela.

„Jdu pozdě domů.Táta mě zabije“řekl vyděšeně a přidal do kroku.Jean se podíval na Samuela a jeho výraz byl opravdu zoufalí a plný strachu co se stane až přijde domů.

„To se snad nic nestane u mě je to normální že přijdu domu pozdě“řekl jako by nic,ale tím Samuela ještě víc vystrašil.Samuel přidal do kroku.Po pár minutách oba stáli před Samuelovým domem.

„Promiň ale už opravdu musím“řekl Samuel a vyběhl schody.Otevřel dveře do kterých hned vešel.Jean ještě stihl vidět jeho výraz plný bolesti a zoufalství.Radši nic neřešil a vydal se sám domu už se mu nechtělo někam jít a na něčí přítomnost neměl ani pomyšlení.

„Jak ses opovážil přijít pozdě?!“zaznělo celým domem otcův hlas.Samuel se krčel v spoutaný v rohu místnosti.Další rána od koženého biče přistála na jeho zádech,ale on nevyjekl ani nebrečel.Zvykl si.Za celá léta co musí trpět,že ho otec bije si zvykl na bolest.Proto byl velmi rád v knihovně mezi knihami,které mu nemohli ublížit.Po pár minutách se jeho otec uklidnil a tak odešel.Jeho tam nechal  připoutaného ke zdi.Zůstane tam až do rána a jeho záda ještě krvácí.

Druhý den čeká Jean v knihovně.Oči nespouštěl ze dveří.Pořád čekal až se v nich objeví Samuel,ale on pořád nikde.Čeká až do noci.Až v pozdních nočních hodinách se vrací domů.Celou cestu se dívá kolem sebe jestli ho náhodou neuvidí,ale neviděl.Tak to šlo celé dny.Jean seděl v knihovně a čekal na Samuela a Samuel byl pořád připoutaný ke zdi.

Teprve po dvou týdnech ho otec odpoutal od zdi a nechal služebnictvo,aby se o něj postaralo.

Když se Samuel další den ráno probudil s ovázanými zady hned se oblékl a vydal se do knihovny.Bylo mu jedno že ho ty záda bolí.Potřeboval zmizet z domu.Potřeboval někam kde to má rád a doufal že tam potká Jeana.

Hned jak doběhl do knihovny vzal do ruky první knihu,kterou  měl v dosahu.Sedl si a začetl se.To potřeboval být někde a nebít bičován vlastním otcem.

Ten samí den tam směřoval znovu i Jean.Od té doby co se podkal se Samuelem se změnil.Začal více číst a uzavřel se do sebe.Dívkám se vyhýbal.Buď byl zavřený v pokoji nebo byl v knihovně kde čekal až se tam znovu objeví Samuelovi pomněnkové oči.

Vchází do knihovny a první co ho zaujme je krčící se postav nad knihou.Z nadějí v očích se k ní vydá.

„Samueli jsi to ty?“zašeptal.Měl strach že by to mohl být někdo jiný,ale na štěstí pro ně oba to nebil nikdo cizí.Samuel se otočí po hlase a znovu spatří Jeanovi čokoládové oči.

„Si to ty“rychle k němu přijde a obejme ho.Samuel trochu vykřiknul jak ho zaboleli záda.Jean se od něj odtáhne a zadívá se mu do očí.

„Promiň“zašeptal.Nevěděl ta co se omlouvá.Jestli za to že ho obejmul nebo za to že mu způsobil bolest.

„Ty za nic nemůžeš Jeane“na své tváři vynutí úsměv,i když je trochu skroucený bolestí.Jean se na něj podívá.Tuší že ho něco trápí ale ví že mu to neřekne.Radši se podívá na stůl a všimne si knihy,kterou před chvíli Samuel četl.

„Co to čteš?“radši změnil téma stejnak by se nikam nedostali.Samuel se na něj vděčně posíval a začali si povídat o knížkách.Po pár hodinách se Samuel zvedl a šel domů.Tentokrát ho doma nečekal žádný výprask nic.

Tak to šlo několik dní až uběhl celý měsíc..Samuel s Jeanem se scházeli v knihovně.Povídali si o všem možném.Samuelovi se hojí rány na zádech a Jean je rád že našel někoho,kdo se stal jeho blízkým přítelem.Jednoho dne se to,ale zhroutí.

Oba si povídají knížce,kterou oba přečetli,ale každý v jiný době.Samuel se podívá z okna a vidí že už je dávno tma.Vyskočí ze židle a rozeběhne se domů.Jean se taky podívá z okna a vidí že je stejná tma jako před měsícem,když se Samuel zpozdil.

Samuel vejde do dveří a hned schytá facku.Začíná to na novo.Znovu je připoután a bičován,ale tentokrát taky nevykřikne.Před očima má Jeana a jeho zářiví úsměv.Sekundy sou pro něj,jako celé dny.Když se Samuelův otec na jeho zádech vyřádil odešel.Po půl hodině někdo otevřel dveře.V nich stojí jedna ze služebných,která už nesnesla jak ho otec bije.Sešla dolů po schodech a skrčila se k němu.

„Jste v pořádku pane Samueli?“v očích měla strach ale i odhodlání mu pomoci.Sáhla do kapci a vytáhla klíč k jeho poutům.Odemkla je a pomohla mu se dostat na nohy.Pomalu ho vyvedla po schodech,kde na ně čekali ostatní.Přes záda mu hodili nějakou látku a odvedli ho do kočáru.Pomalu ho do něj posadili a kočár vyjel na místo,kam potřeboval dojed.Po několika minutách trvajících snad celé roky dorazili na místo.Kočí seskočil a otevřel dveře do kočáru.Kočí vzal Samuela do náruče a položil ho před mohutné dveře.Na hruď mu dal dopis a zabouchal.Rychle naskočil a ujel.

Dveře otevře dveře.Ohlíží se po stranách a nikoho nevidí až uslyší slabý kašel.Podívá se dolů a najde tam ležícího Samuela z dopisem..Klekne si na zem a Samuela co nejemněji ho vzal do náruče.Na jednu ze služebných zařval,aby přinesla vědro plné vlažné vody a spoustu ručníků a obvazy.Co nejrychleji se Samuelem vyběhne do svého pokoje a položí ho na postel břichem dolů.Jemně a pomalu mu sundal látku ze zad a leknutím málem vykřikl.Záda měl zbičované natolik že už na nich neměl kůži.

Zaťukání a do pokoje vejde služebná ze vším co si vyžádal.Položila to na stůl a  rychle odešla,jak se jí udělalo špatně z pohledu na Samuelovi záda.Jean namočil jeden ručník a pomalu mu stíral krev,jak zaschlou krev,tak i tu novou.Snažil se jí smívat co nejemněji,aby Samuelovi nezpůsobil víc bolesti než má teď.Přesto Samuelovi z úst vyjde tichý výkřik.Když mu umyl záda od veškeré krve vzal obvazy a lehce mu obvázal rány.

Jean vstal a odešel za otcem.Potřeboval z něčím pomoci.Zaťukal na otcovi dveře a vešel.

„Otče smím?“ze slušnosti se zeptal.Otec zvedl hlavu od papírů a vyzval svého syna dovnitř.Ten vešel a sedl si do křesla.

„Tak co potřebuješ Jane?“docela ho zajímalo s čím si jeho syn nemůže poradit.Jean na něj pohleděl s očima plné smutku,ale i lásky a to jeho otce překvapilo.Nikdy neviděl v synových očích lásku.

„Chtěl sem ti říct o tom že mého nejlepšího přítele bičuje jeho vlastní otec.Vím že ty nemáš rád týráni tak sem ti to přišel říct“zpříma se díval otci do očí,který teď rudnul vztekem.

„Kdo to je a jak je na tom tvůj přítel?“věděl že to bude otce zajímat,protože jeho otec nesnášel jakékoli násilí a týrání vlastního dítěte nejvíc.

„Ten teď leží nahoře v mé posteli a jeho otec se jmenuje Thomas Beckett“říká mu jako nic.Slyší zaťukání.Do pracovny vejde služebná.

„Promiňte že vyrušuji.Pane Jeane váš přítel asi trpí bolesti.“Jean na ní střelí pohled až se zalekne.

„Jak to myslíš?“už vstává ze židle.Přejde k ní a chytne jí za ruce.

„No váš přítel ječí bolestí a já si myslela,že by jste to chtěl vědět“vykoktala ze sebe.Jean se podíval na otce,na kterém bylo poznat že se má o něj jít postarat a o jeho otce nemusí mít starost,že si to s ním vyřídí.

„Sophie řekni kočímu až zajede pro doktora,ale rychle!“zařve už ze schodů.Schody vyběhává po dvou.Vrazí do pokoje a na Samuelovu tvář zdobí grimasa bolesti.Jean k němu přijde a chutného za ruku.Jemně jí stiskne,aby dal najevo Samuelovi že je u něj.

„Neboj se Samueli vše bude zase v pořádku.Nastěhuješ se sem ke mně a já se o tebe budu starat“šeptá do pokoje.

„To zní báječně“vysouká ze sebe Samuel a Jean je celý šťastný,že Samuel promluvil.Pohladil ho po vlasech a dal mu pusu na čelo.Samuel se jen usmál ale tentokrát v tom nebil náznak bolesti.Jean ho hladit po vlasech do doby než se přihnal doktor,který ho vyhnal ihned s pokoje.

Po celou dobu přemýšlel co k Samuelovi doopravdy cítí.Jestli jen přátelství nebo lásku.Pořád přemýšlel a v hlavě si přehrával všechny chvíle kdy byl se Samuelem.Pokaždé,když si zpoměl jen na jeden z jejich náhodných dotyků,jakoby c jeho podbřišku poletovali tisíce motýlů.Pocítil to co k žádné dívce nikdy.Pocítil k němu lásku.

Doktor byl u něj asi celé věky.Za tu dobu přečetl knihu a jeho otec zařídil to co jeho a snad i Samuela potěší.Zařídil,že jeho otce zavřeli do žaláře.Jean sedí v salónku a prolítává knížkou,nemá ani pomyšlení na čtení.

„Jak se má tvůj přítel?“za ním se ozve otcův hlas.Jean jen svěší hlavu.

„Nevím.Pořád je u něj doktor“řekne a v jeho hlase je slyšet strach,ale i hluboká láska.Jeho otec se jen usmál a sedl si do křesla naproti Jeanovi.Zvědavě si ho prohlížel.

„Tak můj syn se poprvé zamiloval.Sice do chlapce ale to je vedlejší“pomyslel si pro sebe a přitom se vševědoucně usmál.

„Neboj se Jeane bude v pořádku“usměje se na svého syna.Ten jen kývne a už se zvedá.Vidí doktora scházet ze schodů.Rychle k němu přejde.

„Váš přítel na tom je teď už lépe,ale potřebuje hodně odpočinku a nesmí se namáhat“vyblekotá ze sebe už starší doktor.

„Jo málem bych zapomněl.Tohle mu mazejte na ty rány.Uleví se mu“říká  a přitom se dívá na Jeane,který se rozzářil,jako hvězda.Potřásli si rukou a hned,jak doktor vyšel ze dveří se rozběhl po schodech do pokoje.

Našel spícího Samuela,který klidně oddychuje.K posteli si dal křeslo a sedl si.Vzal ho za ruku,na kterou ho políbil.Po několika minutách usnul i on.

Nastalo ráno.Jako první se probudí Samuel.První co uvidí je jeho ruka propletená z tou Jeanovou.Mírně se usměje.Klekne si na postel,ale v okamžiku si sedne,jak ho zabolí záda,ale to ho neodradí.Znovu si klekl a pomalu se natahoval,až k Jeanově hlavě.Chvilku si ho z blízka prohlížel.Dodal si trochu odvahy a políbil ho na tvář.

Jean něco ucítil ba tváři.Nejdřív otevřel jedno oko,ale v okamžiku otevře i to druhé.Vidí,jak se k němu sklání Samuel a dává mu pusu na tvář.Samuel se od něj vzdaluje a koukne se do jeho očí.

„Za co to bylo?“zeptal se a byl šťastný,jako ještě nikdy.

„Za to že si Jeane“usmál se.Jean se k němu sklonil a políbil ho ba rty.Překvapilo ho,že jeho rty jsou jemnější než samet.

Po pár vteřinách se od něj odtáhne.Samuel se na něj ublíženě podívá.

„Musíš se šetřit.Neboj vše ti vynahradím,až se uzdravíš“usměje se.Samuel dělá uraženého.Odvrátí od něho tvář a našpulí rty.Jean se jen usměje.Zvedne se ze židle a skloní se k němu a dá mu pusu na tvář.

„Musí mít hlad.Dojdu ti pro něco k snídaní“odtáhne se od něj a už je u dveří.Naposledy se podívá na Samuela,který září jak sluníčko.

Po pár minutách se vrací i z podnosem.Vstoupí do místnosti a vidí Samuela stát u okna.Tiše položí tác na stolek a přejde k Samuelovi.

„Ty máš ležet a odpočívat“zašeptá mu do ucha načeš ho na něj políbí.Samuel se na něj natočí a usměje se.

„Nemám tu co dělat a bylo mi tu smutno“otočí se na něj a podívá se mu do očí.Jean se na něj zamyšleně podívá.Samuel to ihned využil a vrhnul se na něj.Povalil Jeana na zem a z veškerou láskou ho políbil.

„Miluju tě Jeane de Condé“řekl mu z rozpaky.

„Řekni mi to prosím ještě jednou“zaškemral a podíval se na něj štěněčíma očima.Samuel se jen usmál.

„M-I-L-U-J-U T-Ě!!!“hned mu to i vyhláskoval.Jean se rozzářil,jako sluníčko v letním dni.Dal mu ruce kolem krku a jeho hlavu si přitáhl k sobě.Políbil ho z veškerým citem,který v tu chvíli cítil.

„Taky tě miluju Samueli Beckette“a znovu se jejich rty spojila.Oba v tu chvíli zapomněli na všechno.Na svou rodinu a na celé okolí.Teď existovali jen oni dva a jejich láska.

Konec!