Deméteřin deník

Krasavec a Zvíře

 Píše se rok 5829 staletí Melive.

  Toto staletí i každé minulé či budoucí nese jméno člověka, který pro nás, pro lidstvo něco přinesl. První staletí neslo jméno Achimiel.
  Achimiel byla žena, která většinu z nás zachránila před jistou záhubou. Achimiel dokonce zachránila i naši rodnou planetu. Zemi. Při těchto záchranách obětovala svůj život. To byla cena za naše životy.
  Od její smrti se na světle světa objevovali lidé a bytosti, které jsou a vždy byli jiní než mi ostatní. Oni měli schopnosti, kterými nás mohli chránit, ale i nás strašit nebo dokonce zabíjet, ale proti těmto zlým „lidem“ povstali ti druzí. Ti, kteří následovali odkaz Achimiel.
  Díky těmto lidem jsme se mi „obyčejní“ lidé naučili a poznali nové věci. Věci, díky kterým jsme měli tu možnost poznat jiné planety, životní rasi, - které jsme kdysi nazývali mimozemšťané -, nové technologie. Díky jejich pomoci se s velké části podařilo vymítit nemoci. Ale pořád existovali chtiví lidé a díky tomu dosud přežívají války.
  Organizace, kterou vytvořili z části obyčejní lidé a lidé se zvláštními schopnostmi dohromady, zaujala postavení tak vysoko, že byla oslavovaná a naháněla strach těm, kteří porušovali zákony, na kterých se dohodla vláda. Tato organizace nesla zkratku O.P.P.T. Měla hlas a prsty prakticky ve všem. Organization for the Protection of Peace and Trade či v překladu Organizace na ochranu míru a obchodu, mohla vše. Experimenty, které prováděla, byla jak pro lid, tak i proti lidskosti. Byli to všechny možné experimenty, aby nemoci byli vymícený již napořád.
  Díky těmto experimentům vznikli i agenti, kteří pracovali v O.P.P.T a ti měli na práci veškeré akce, které jim byly předány. Hlídání objektů či lidí, převoz jakéhokoli materiálu či lidi, vyjednávání a další a další věci.
  Jeden s těch agentů jsem i já. Jsem agent třídy A, jmenuji se Dimitrian. Chci  vám vyprávět příběh, který se mi stal a změnil mi život. Jen díky tomu, co se mi stalo jsem poznal, že i já mám nárok i na něco jiného, než jen sloužit O.P.P.T bez hranic.

***

  Je rok 5830 staletí Melive.

   „Dimitriane mám pro tebe další práci“ řekl mu jeho šéf, který se na něj zpříma díval.
   „Oč se jedná, pane?“ zeptal se ho. Jeho šéf se na něj díval a přemýšlel, co se s Dimitrianem stalo. Před několika týdny se vrátil z nevydařené práce. Měl hlídat malou sedmiletou holčičku, po které šli mafiáni kvůli tomu, že jí její otec jí upravil geny. Její geny nesli informace o všech vládách na všech planetách. Jenže se to zvrtlo a ona při přestřelce zemřela v jeho náručí.      

  Dimitrian si tu holčičku oblíbil, to věděli všichni. Při té přestřelce vážně poranili i jeho, ale on zůstal sedět na zemi s holčičkou v náručí a chránil ji i přesto, že zemřela. A teď seděl před ním. Změněný. Stala se z něj nebo spíše z jeho srdce kostka ledu. Jeden z jeho nejlepších agentů se stal stínem toho, čím byl před tou akcí, ale nemohl si na nic stěžovat. Pořád byl ten nejlepší a nejschopnější. 
  „Na planetě Alevian se ztratil jeden vesničan a hodně lidí z jeho vesnice tvrdí, že ho unesl netvor, který žije ve starém hradě pár mil za vesnicí“ řekl mu a podal mu desky s potřebnými informacemi.
  „Co je to za stvůru?“ zeptal se ho, jako by nestvůry byli něco normálního.
  „Říká se, že ta nestvůra byla ještě před několika lety člověkem. Údajně je to hrabě Hanno Constance“ odpověděl mu, i když tušil, že už to dávno věděl.
  „Dobře, vydám se tam hned, pokud vám to nevadí, pane“ neptal se, spíš mu to jen oznamoval, ale přitom měl v hlase i úctu.
  „Pokud se na to cítíš, tak ti bránit nebudu“ řekl mu, ale ví, že by Dimitrian letěl, i kdyby v pořádku nebyl.
  „Pokud mne omluvíte, pane, půjdu“ oznámí, zvedá se a odchází beze slova. Dimitrianův šéf se na něj dívá a přemýšlí, co má s Dimitrianem dělat. Tolik se změnil, ale snad se nestane nic špatného. Nechtěl by o něj přijít.
  Dimitrian procházel chodbami, které vedli do hangáru, kde měl svou loď Hoshiko.   Pojmenoval jí po ní. Po dívce, která mu změnila život, ale za to čím byla a čím se měla stát, zemřela.
  Tiše, jako duch procházel chodbami a kolikrát potkal týmy, které spolu sloužili už od začátku. Ve všem si důvěřovali a říkali si ty největší tajemství. Někteří z týmu byli sourozenci, někteří přáteli a další třeba i milenci. I Dimitrian měl partnera, později kamaráda a poté co zjistili, že k sobě chovají něco víc než přátelství, se stali milenci. Byli spolu několik staletí. I přes jejich oživení k sobě cítili lásku stejně, jako když byl jejich vztah na začátku. Jenže jeden souboj, do kterého se čirou náhodou zapletli, je sálo víc než jejich životy. Když Dimitriana oživili, ale jeho nikde neviděl. Nikde neviděl Nika, a proto donutil doktory, aby mu řekli, co se stalo, i když ho varovali, že v jeho stavu není dobré, aby mu to říkali. A měli pravdu. Řekli mu, že Nikiho už nebylo možné znovu oživit. Nebylo to možné, protože jeho DNA a spoustu dalších věcí bylo už nenávratně poškozeno. Dimitrian se zhroutil. V tu chvíli Dimitrian zemřel. Od té doby neměl žádného partnera, přítele či milence.
  Docházel do hangáru. Po celý zbytek cesty, který vedl do hangáru, se radši díval do země, poněvadž už nevydržel pohledy na týmy, kteří byli šťastní a nevěděli, jaké to je přijít o partnera, o svou lásku a život.
  Když přišel do hangáru, postavil se před loď, kterou mu dali jako náhradu za tu, která se zničila při souboji, při kterém přišel o Nika. Tato loď měla být náhradou, ale on jí přijal. Musel. Jinak by nemohl dál plnit úkoly, a kdyby je neplnil, nepoznal by Hoshiko. Aby na ní nikdy nezapomněl, pojmenoval po ní loď. Loď, kterou měla ona ráda.
  Přestoupil ke dveřím do lodi a před ním se objevili schody. Vešel do lodi a díval se kolem, jestli náhodou někde neuvidí schovanou hnědovlasou holčičku se zelenýma očima. Neviděl ji. Jako vždy. Vešel víc do lodi a posadil se do křesla v řídící části lodi.
 „Hoshiko?“ zašeptal. I přesto, že šeptal, jeho půlnoční hlas se odrážel od stran lodi. Unaveně si promnul oči. Byl unavený, ale už nevydržel sedět doma na zadku, když mu tam všechno připomínalo je. Nika a Hoshiko. Nejdůležitější lidé z jeho života a oba jsou mrtví. Je to jeho chybou? Je nějak prokletý? Nebo jen nemá najít štěstí? Tolik otázek, ale odpověď není ani jedna.
  „Ano Dimitriane?“ před ním se objevil hologram sedmileté dívky s hnědými vlasy a zelenýma očima. Její tělíčko bylo zahaleno do zelených kytičkovaných šatiček a vlasy byly svázány zelenou stuhou. Takhle vypadala naposledy, kdy ji vzal na její oblíbenou jahodovou zmrzlinu.
  „Je loď připravená na odlet?“ zeptal se jí a jeho pohled byl plný smutku. Kdyby kdokoli nyní pohlédl do jeho očí, puklo by mu srdce.
  „Loď ano, ale jsi připravený ty?“ zeptala se ho a posadila se do křesla vedle toho Dimitrianovo.
  „I kdybych nebyl, nedokázal bych zůstat v bytě“ řekl a smutně se usmál.
  „Dobře, kam se letí?“ zeptá se ho, aniž by reagovala na to co Dimitrian řekl.
  „Na planetu Alevian“ řekl jednoduše a pohodlně se uvelebil do křesla.
  „Odpočiň si. Cestu zvládnu sama“ usměje se na něj a nastaví vše potřebné na cestu.
  „Dobře“ jediné slovo, a pak se natolik uvolnil, že usnul.
  Dimitrian celou cestu prospal. Sny, které měl, radši zapomněl hned, jak se probudil chvilku před příletem.
  „Jak jsme na tom Hoshiko?“ zeptal se jí rozespalým hlasem.
 „Za chvíli budeme přistávat. Jak ses vyspal?“ zeptala se ho, i když věděla, že to nebylo pěkné spaní. Přece jen je to loď, která má v sobě senzory, aby věděla jak na tom Dimitrian je.
  „Hoshiko víš, jak jsem spal. Kdy budeme přistávat?“ zeptal se jí a posadil se zpříma a poté se protáhl.
  „Za deset minut. To se stihneš ještě najíst“ řekla pevně a nekompromisně.
  „Ano, madam“ usmál se a šel si pro jídlo, které bylo ve schránce uschované. Klidně si sedl a najedl se. Loď v klidu přistála a Dimitrian vylezl z lodi ven. Rozhlédl se kolem sebe a vydal se do vesnice, kde se ztratil vesničan.
  „Dobrý den, jmenuji se Dimitrian a jsem agent O.P.P.T“ řekl muži, o kterém věděl, že je to místní starosta.
  „Dobrý, já jsem Abraham Fritz. Co byste po nás chtěl?“ zeptal se ho.
  „Jen něco o tom muži, ty stvůře a cokoli se dá zjistit“ řekl a šel se starostou do hospody, kde se posadili ke stolu a starosta Fritz mu vyprávěl vše, co Dimitrian chtěl vědět.
  „Pokud dovolíte, půjdu ho již hledat. Není času nazbyt“ odpoví a zvedne se.
  „Nechcete nějaký zbraně?“ vykřikne na něj nějaký urostlý muž a jak si Dimitrian domyslel, byl to místní frajírek.
  „Nepotřebuji je“ odpověděl jen a zmizel ze dveří, aniž by protnul vzduch.
  Dimitrian procházel v lesích kolem vesničky a každým dalším krokem zabloudil víc a víc do hloubky lesa. Zastavil se na rozcestí, které rozdělovalo nejen cesty, ale i les. Za Dimitrianem byl krásný zdraví les na konci podzimu a před ním byl les, který byl prakticky mrtvý.
  „Hoshiko?“ řekl a jeho diamantová náušnice se jemně rozzářila bledou modří.
  „Ano?“ dívčin hlas se ozval do Dimitrianova ucha.
  „Zjisti, proč je půlka lesa zdravá a proč druhá vypadá mrtvě“ řekl ji a náušnice přestala zářit.
  Dimitrian se procházel kolem té křižovatky a hledal něco divného, co by tam patřit nemělo. Pohladil skálu a posadil se k ní. Tolik si přál být silný, jako ona. Nepotřebuje být věčný, jako ona, protože on už je, i když si to ani v nejmenším nepřál.
  „Dimitriane?“ ozvalo se v jeho uchu a náušnice mu opět začala zářit.
  „Poslouchám tě“ řekl jen a zavřel oči. Tolik by toužil zemřít a už nikdy se nevrátit zpět, ale to se mu zřejmě nepodaří. Ne, pokud bude pořád agentem O.P.P.T třídy A.
  „Nedokážu zjistit a ani to nechápu, proč je tam ta příroda takto rozdělena. Podle senzorů je tam všude stejně úrodná půda, takže by to tam nemělo být“ řekla mu odpověď na otázku, kterou jí pověděl.
  „Děkuji. Nějakou dobu nepřijdu ano?“ řekl jí.
  „Dobře“ náušnice přestala zářit a Dimitrian se zvedl a šel k rozcestí. Jeho kroky zamířili doprava, kam ho vedlo jeho srdce. Netušil proč tam jde a bylo mu to celkem jedno.

  Šel pořád hlouběji a hlouběji. Les se zdál čím dál tím víc mrtví a zvláštnější. Když šel již dobré dvě hodiny, zastavil se u železné brány u obrovského starého zámku, který již neměl daleko k rozpadnutí. Na špičku nosu mu dopadne kapka deště a najednou se z nebes zpustil prudký liják a Dimitrian byl promočený během okamžiku. Rozhodl se v okamžiku. Rozevřel bránu a šel ke dřevěným dvoukřídlým dveřím, které vypadaly masivně a velmi staře. Rozevřel je a vešel. Kamkoli se podíval, spatřil prach a pavučiny, jako by tu už staletí nikdo nebyl.
  „Halo! Je tu někdo?!“ zakřičel do nitra zámku, ale jediné co se mu ozvalo v odpověď, bylo ticho. Postavil se doprostřed místnosti a napnul svůj sluch. Nikde nic neslyšel, jako by tam nebyl ani malý pavouček. Pokrčil rameny a šel dál do zámku. Vešel do salónku s krbem a dvěma křesli. Přešel k jednomu a pohladil jej po opěrátku. Přešel před krb a pohladil jej. Tolik by si přál, aby tu byl i Nik a vše objevovali spolu, ale bylo to jen zbožné přání. Byl tu sám a mokrý, jako zmoklá slepice. Přešel ke křeslu a posadil se do něj. Trochu víc se do něj zavrtal ani nevěděl, jak a usnul.

  „Neměl by tu být. Nesmí tu být!“ říkal tichý mužský hlas přede dveřmi salónku.
  „Nech toho. Je promočený!“ oboří se na něj někdo další, ale žádná postava není vidět ve světle svíčky, která se z ničeho nic rozzářila.
  „Jestli to zjistí náš pán, bude průšvih“ oponuje mu.
  „Přestaň! Jestli se o něj nepostaráme, bude nemocný“ řekne nekompromisně a najednou svícen, kde byly svíčky, se pohnul.
  „Bude to, ale na tobě Abole“ řekl někdo na stole na svícen, který stál nyní na zemi.
  „Neštvi nebo s tebe vyndám všechny kolečka!“ zakřičel Abol a doskákal ke dveřím. Malé hodiny seskočili se stolu a spěchal k Abolovi. Abol přiskákal ke křeslu.
  „Odneseš ho do pokoje Bruno?“ zeptal se ho. Najednou křeslo ožilo, ale ne natolik, aby to probudilo Dimitriana. Pomalu vystoupal do schodů a zamířil si to do pokoje, který by měl patřit nyní Dimitrianovi. Oparně jej uložil do postele a přikryl jej.

  Dveře do zámku se rozletí a v nich se objeví  uhlově černá puma. Zatřepe sebou a do všech stran se rozprskne voda. Její stříbrné oči se rozhlédnou po pokoji. Zhluboka se nadechne a pozná, že je tam cítit něco jiného, než by mělo.
  „Abolo! Morio!“ zakřičel a naštvaně chodil sem a tam v salóně, kde ještě před nějakou dobou seděl Dimitrian. Před ním se objevily Abolo a Morio.
  „Ano pane?“ zeptal se nervózně Morio.
  „Kdo je tu?!“ vyštěkl naštvaně.
  „Nikdo“ zalhal Abol.
  „Nelžete! Cítím ho tu. Vím, že tu někdo je. Kdo?!“ vyštěkl naštvaně a jeho vztek rostl každou chvilku.
  „Nevíme, kdo to je. Přišel jsem a usnul tu a…a…a“ nepokračoval dál Morio, který se klepal strachy.
  „Kde je?!“ zakřičel až se Abolo s Moriem strachy přitiskli k sobě.
  „Na...nahoře v...v pokoji pro hosty“ zakoktal, Abolo. Pán hradu se rozeběhl a schody bral po pěti. Vyběhl na chodbu a běžel dál, až vletěl do pokoje, kde spal Dimitrian a skočil na něj. Jednu tlapu s vytaženými drápy přitiskl Dimitrianovi ke krku a druhou zaryl Dimitrianovi do ramene. Dimitrian se chtěl vymrštit do sedu, ale zámecký pán mu v tom zabránil.
  „Kdo jsi?!“ zeptal se jej a z jeho stříbrných očí létali blesky.
  „Jmenuji se Dimitrian a jsem agentem O.P.P.T“ odpověděl mu Dimitrian a nedal najevo ani jeden maličký náznak toho, že ho bolí rameno kvůli drápům, které mu zámecký pán zaryl do ramene.
  „Co tu otravuje agent O.P.P.T?“ zeptal se jej a vztek z něj čišel z celého těla.
  „Mám za úkol najít vesničana, který zmizel“ vysvětlil mu.
  „Aha ten. Ten tu zůstane na věky za to, že narušil můj klid“ zavrčel.
  „Pokud ze mě slezete, řeknu vám můj návrh, co se týká vás a toho muže“ řekl a jeho oči byli chladné. Neobjevil se v nich ani kousíček citu, když zámecký pán z jeho ramene vytahoval drápy.
  „Oč se jedná?“ zeptal se ho a skočil na křeslo v pokoji.
  „Propusťte toho muže a…“ začal, ale byl přerušen zámeckým pánem.
  „Nikdy! Pak si budou myslet, že sem změkl!“ zakřičel.
  „Nechte mě prosím domluvit. Propusťte jej  a místo něj si tu nechte mně“ dopověděl to, co začal, než ho zámecký pán přerušil.
  „Ty chceš dát všanc svou svobodu za jeho?“ to co řekl, jej překvapilo. Kdo by dobrovolně obětoval svou svobodu za cizí?
  „Ano“ odpověděl jednoduše. Zámecký pán se podíval z okna a měl chuť nadávat. Začalo se stmívat a to měla nastat jeho proměna.
  „Dobře tedy. On bude propuštěn, ale ty tady budeš už navěky věků“ řekl zpříma a Dimitrian jen přikývl.
  ‚Život za život‘ pomyslel si Dimitrian a nic neřekl.
   „Morio!“ zařval zámecký pán.
   „Ano, pane?“objevil se u něj jeho majordomus.
   „Toho vesničana propusťte a ať ho Michion odvede na rozcestí. Tady pan Dimitrian s námi již na vždy zůstane“ rozdá rozkazy a vytratí se z Dimitrianova nového pokoje.
   „Morio?“ zašeptal Dimitrian.
   „Ano, pane Dimitriane?“ otočil se na něj Morio.
   „Proč je hrabě Hanno pumou?“ zeptal se ho Dimitrian a Morio se vylekal.
   „Vy víte, jak se hrabě jmenuje?“ vykoktal Morio.
   „Samozřejmě. Mám ještě jednu otázku“ řekl.
   „A to jakou?“ zeptal se ho Morio.
   „Jsou tu nějaké pravidla?“ vyřkl to.
   „To proč je hrabě tím, čím je vám musí říci sám. A je tu pravidlo. Nikdy se nesmí do levého křídla zámku“ odpověděl mu a šel zařídit vše, co mu hrabě přikázal.
  „Musíme to tu uklidit!“ řekla přísně konvička na čaj, která kdysi bývala chůvou hraběte Hanna.
  „Ano. Nesmí tu ten mladík žít v prachu a špíně“ souhlasila prachovka, která byla dřív komornou.
  „Zítra, až pán znovu odejde, začneme s úklidem. Nyní je necháme oba odpočinout“ rozhodla konvička. Všichni přikývli a šli tam, kde přespávali tak dlouho, že už si nepamatují, jak měkká je postel.
  Hrabě Hanno, nervózně pochodoval svým pokojem. Už nebyl pumou, jako když přišel do zámku. Své dlouhé, černé vlasy měl sepnuté gumičkou a na těle měl jen lehké kalhoty s košilí.
 „Sakra proč nemůžu být přes den člověk a v noci pumou!“ nadával, ale věděl, že kdyby se kdysi nechoval, jak nevychovaný hlupák, mohlo by být všechno jinak. Byl by pořád člověk. Nebyl by netvorem, jaký je nyní.
  Sesunul se na křeslo, které bylo u vysokého okna. Podepřel si bradu, ale pak si vzpomněl na to, co udělal svému novému spolubydlícímu.
  „Morio!“ zakřičí do nitra zámku.
  „Ano, pane?“ objevil se tam v okamžiku.
  „Dimitrian je zraněný. Ošetřete ho“ nerozebíral jak se Dimitrian zranil a Morio to radši neřešil.
  „Jistě, pane“ v okamžiku zmizel.
  Za már minut u Dimitrianových dveřích do pokoje, stál Morio, Abol, slečna Maria a slečna Anna. Abol zaťukal na dveře a Dimitrian je vyzval dál.
  „Potřebujete něco?“ zeptal se Dimitrian, který seděl na okně.
  „Přišli jsme vám ošetřit rány“ řekl Abol a Dimitrian hned pochopil. Svlékl si vršek a pohodlněji se posadil a nechal se ošetřit.
  „Nebolí vás to?“ zeptala se slečna Maria.
 „ Ne nebolí. Já jsem na bolest již zvyklí“ usmál se na ní povzbudivě a dál se věnoval pozorování tmy za okny.
  „Hotovo“ řekla slečna Anna a uhnula stranou.
  „Děkuji“ poděkoval Dimitrian a zadíval se na zničené tričko.
  „Dejte mi to, pane Dimitriane. Zašiji vám ji a vyperu. Zatím vám Melisa dá něco jiného na sebe“ usmála se na něj slečna Maria. Dimitrian podal tričko a zvedl se.
  „Tak pojď ke mně mladíku. Páni ty jsi, ale hubený“ říkala stará komoda, která původně byla krejčí, která šila pro hraběte i jeho rodinu. V okamžiku z nitra sebe vytáhla černou košili a černé kalhoty.
  „I ty kalhoty mi dej. Také si zaslouží vyprat“ usmála se na něj Maria. Dimitrian se v klidu převlékl a Marii podal kalhoty.
  „Nemáte nějakou stuhu nebo gumičku, abych si svázal vlasy“ zeptal se.
  „Ale jistě mladíku“ řekla Melisa a vytáhla saténovou, černou stuhu.
  „Děkuji“ poděkoval, svázal si své bílé vlasy kromě ofiny, kde měl několik karamelově hnědých pramínků.
  „Slušívám to, pane Dimitriane“ usmála se Maria.
  „Prosím jen Dimitrian a děkuji vám“ usmál se za ním a sedl si zpět na okno.
  „Chcete něco k večeři?“ zeptala se Anna.
  „Ne děkuji. Nemám hlad“ usmála se na ně. Všichni ostatní se na něj usmáli a odešli.
  „Jak je na tom Morio?“ zeptal se ho hrabě Hanno, který byl schovaný ve stínu.
  „Bude pořádku. Nezranil jste jej příliš hluboko a navíc zdá se mi, že o tom zranění prakticky nevěděl. Musel si toho prožít víc, než se zdá, pane“ odpověděl mu Morio a odešel pryč, aby se i on uložil do postele. Hanno se znovu zadíval do pokoje a zadíval se na Dimitriana.
  „Odpusť“ zašeptal a otočil se. Naposledy se za sebe podíval a odešel zpět do svých pokojů.
  „Hoshiko?“ řekl Dimitrian a náušnice se mu znovu rozzářila.
  „Co se ti stalo, Dimitri?“ zeptala se Hoshiko.
  „Jsem v pořádku. Vyměnil jsem svou svobodu za svobodu toho vesničana. Vyřiď mému šéfovi, ať nic nedělá ani nezkouší. Chci tu zůstat sám a dobrovolně“ řekl jí a upřeně se díval z okna, kde pořád řádila bouřka.
  „Tím chceš říct, že…“ nedořekla to.
  „Ano. Chci skončit u O.P.P.T a už nebýt nadále agentem, už nechci nic plnit, nechci znovu vidět někoho umírat“ řekl to, co ona nedokončila.
  „Chápu. Bylo mi potěšení být tvou lodí. Kdykoli budeš něco potřebovat, dej mi vědět a já sem tu v okamžiku“ řekla a její motory zapnuli.
  „Děkuji a sbohem“ rozloučil se a náušnice zhasla.
  „Sbohem, Dimitri“ řekla Hoshiko, ale Dimitrian už ji neslyšel. Vzlétla a odletěla předat vzkaz, který nahrála pro ředitele O.P.P.T. Letěla, aby se stála lodí někoho jiného, ale pořád bude věrně sloužit Dimitrianovi.
  „Myslel jsi to doopravdy?“ zeptala se ho Melisa.
  „Ano, naprosto. Mám tušení, že tu budu šťastný a navíc stejnak jsem chtěl skončit, až by tato akce skončila“ usmál se na ní Dimitrian a ulehl do postele.
  „Dobrou Meliso“ popřál a ani ne po pár okamžicích usnul.

  „Dimitriane snídaně je připravená“ řekl Abol, když se Dimitrian upravil.
  „Děkuji ti…“ nevěděl, jak měl dokončit větu, když neznal jméno.
  „Abol. Jmenuji se Abol“ odpověděl na otázku, která nebyla vyřknutá.
  „Děkuji, Albo. Odvedeš mě do jídelny?“ zeptal se ho Dimitrian.
  „Samozřejmě“ usmál se na něj Abol a vydal se k jídelně a Dimitrian jej následoval. Když vešel do jídelny, usedl a začal jíst.
  „Hrabě semnou neposnídá?“ zeptá se Dimitrian.
  „Pan hrabě bývá celý den mimo zámek. Bude s vámi pouze večeřet“ odpoví zdvořile Morio.
  „Vždyť zde může být i jako puma“ odpověděl Dimitrian a vložil si do úst vidličku s vajíčky.
  „Vy víte, že ta puma byl ve skutečnosti hrabě Hanno? Víte o tom pro…“ neodřekl.
  „Ano vím, že ta puma byl hrabě. Dal jsem si dvě a dvě dohromady“ odpověděl jednoduše Dimitrian a dál v klidu dojedl.
  „Copak se tu děje?“ zeptal se Dimitrian, když došel na chodbu.
  „Uklízí se. Nesmíte být ve špinavém prostředí, jinak byste mohl onemocnět či něco jiného“ odpověděl Abol.
  „Mohu nějak pomoci? Nechci tu být moc na obtíž“ zeptal se Dimitrian.
  „Běžte za Mariou. Ona vás zaúkoluje“  poradí mu Abol a Dimitrian přikývl. Otočil se a šel tak, kde si myslel, že je kuchyně.
  „Slečno Mario?“ zeptal se v kuchyni a na kuchyňskou linku vyskočila malá konvička na čaj.
  „Co si přejete, pane Dimitriane?“ zeptala se ho.
  „Nemohl bych vám nějak pomoci? Nechci být na obtíž“ řekne.
  „Nejste na obtíž ba naopak. Vy jste přinesl k nám život“ pronesla a zapřemýšlela se. Koukla se s okna a usmála se.
  „Za chvíli budou Vánoce, bylo by skvělé mít vánoční stromek. Tolik let jsme jej už neměli“ pronese nápadně Maria a Dimitrian pochopil.
  „Jdu ven, abych nepřekážel“ usmál se a zmizel pryč. Marian se jen usmála a šla pokračovat v uklízení.
  Dimitrian se procházel lesem a přemýšlel, který strom by se hodil. Skoro každý strom, na který se podíval, se mu nehodil do honosného zámku, i když je temný a strašidelný. Šel hloub a hloub do lesa, než našel mýtinu se stromem, který se mi zalíbil. Přišel k němu a v ruce sevřel sekerku, kterou našel. Napřáhl se a sekl. Tak to opakoval několikrát, než za sebou uslyšel kroky. Otočil se a uviděl smečku vlků, kteří vypadali, že by si na něm rádi smlsly.
  „A sakra!“ pronesl k sobě a ustoupil několik kroků. Vlci šli pomalinku za ním.
  „Běžte pryč pejsánci. Nechci vám ublížit“ řekl k nim, ale vlkům bylo jedno, co jim řekl.
  Začali se rozmisťovat do útočných pozic. Pokrčili se v nohou a už se připravovali, že na něj skočí. Sečkali pár vteřin a poté se opravdu rozeběhli a skočili na Dimitriana. Pár se mu jich podařilo odhodit rukou, další se pokusil odhodit telekinezí, ale nebylo mu to co platné. Jeden z vlků ho obešel a skočil na něj ze zadu. Poté na něj začali skákat další a další až měl Dimitrian, co dělat se bránit. Najednou Dimitrian uslyšel zavrčení a další tentokrát hlubší kroky. Podařilo se mu trochu kouknout, kdo nebo spíš co to je. Byla to puma.
  „Nechte ho být!“ zavrčela na ně. Vlci se od Dimitriana odvrátili, protože vycítili, že pro ně není lehkou kořistí. Rozmístili se kolem pumy. Znovu se postavili do útočných pozic a rozeběhli se na něj. Kousali, trhali a škrábali. Bylo jich na něj moc a on pomalu začal ztrácet sílu.
  „Uteč!“ vykřikl z posledních sil na Dimitriana a skácel se k zemi. Dimitrian se vzpřímil.
  „Bez vás nikam nejdu!“ řekl mu pevně a začal se soustředit na útok, který měl ochromit všechny vlky.
  „Zavři oči“ řekl k pumě a vyslal svůj telepatický útok vůči vlkům. Útok je odhodil stranou a Dimitrian rychle přiběhl k pumě.
  „Sakra!“ zakřičel a pokusil se ji telepaticky zvednout, ale na ten útok proti vlkům spotřeboval víc síly, než tušil.
  „Sakra!“ zaklel znova. Pokusil se ji vzít do náruče. Šlo mu to, i když trošku ztěžka.
  ‚Zvládneš to Dimitri‘ slyšel najednou a kousek od sebe spatřil Nika a Hoshiko. Ten jen kývl a vydal se zpět k zámku.
  „Slečno Mario!“ zakřičel do nitra zámku. Maria přiskákala k němu.
  „Copak se děje chlapče? Och, proboha!“ vykřikla.
  „Připravte mi teplou vodu a obvazy“ přikázal jí a šel po schodech vzhůru do jeho pokoje. Opatrně jej uložil do postele. Trochu poodstoupil a uviděl, že se puma proměňuje v něco jiného. V člověka. A ne jen v tak obyčejného člověka. Byl to samotný hrabě Hanno Constance. Dimitrian na to nic neřekl. Jen otevřel dveře a nechal vyjít chodící stůl. Kdysi to byl jeden se sluhů.
  „Polož to k té posteli“ přikázal mu a ten to udělal. Namočil pár hadrů do vody a začal Hannovi umívat rány. Když rány umyl, nalil do ran desinfekci, kterou měl vždy u sebe. Poté mu rány obvázal.
  „Jak je na tom?“ zeptala se ho Mariana.
  „Bude v pořádku“ ujistil ji.
  „Měl byste se jít převléci. Jste celí od krve“ řekla mu Maria.
  „Budu u něj sedět dokavaď se neprobere“ řekne a vrátí se k hraběti.
  Den se změnil v noc a noc v den. Několik dní se hrabě Hanno, neprobudil. Celé ty dny seděl Dimitrian u něj a hlídal jeho spánek. Bylo mu úplně jedno, že u něj seděl v zakrvácených šatech. Cítil touhu dívat se na jeho tvář, kterou museli vytesat samotní andělé. Seděl u něj. Hlídal, každý jeho nádech i výdech. Každé zatřepání víček, jakoby to mělo znamenat, že by se probouzel.
  Byla hluboká noc. Za okny již padal sníh. Bylo to už několik dní, kdy je oba napadli vlci. Nakonec mají stromek i je ozdobený. Celý zámek je uklizený a ozdobený vánočními ozdobami.
  Dimitrian ležel na křesle a spal. Nehnul se od hraběte ani na krok. Seděl u něj. Díval se do jeho tváře. Někdy ho hladil po ruce či obličeji. Někdy vyměnil obvazy za čisté.
  Pod dekou se něco pohnulo. Byli to Hannovy ruce. Poté se otevřely jeho stříbrné oči. Jeho oči se rozhlédly po pokoji a hned si uvědomil, že nebyl u sebe. Podíval se na bok postele, kde uviděl Dimitriana v zakrvácených šatech. Ihned poznal, že za celou tu dobu, co byl v bezvědomí, se od něj Dimitrian ani nehnul. Na Dimitrianovi tváři spatřil jizvu nad okem, která tam předtím nebyla. Hned si domyslel, že to má od těch vlků. Pokusil se vstát, ale jeho rány mu to neumožnili a tak si lehl zpět do přikrývek. Jeho krk společně se rty zatoužili po troše vody. Jakoby to Dimitrian vycítil a probudil se.
  „Chceš něco k pití?“ zeptal se Dimitrian.
  „Vodu, prosím“ pronesl, Hanno.
  Dimitrian se zvedl a do sklenice nalil vodu a přinesl ji Hannovy. Přiložil sklenici k jeho rtům a nechal jej napít.
  „Jak se cítíte, hrabě?“ zeptal se Dimitrian.
  „Dobře, děkuji“ usmál se mírně hrabě.
  „Jak dlouho sem byl mimo?“ zeptal se ho.
  „Týden“ pronesl jednoduše. Hrabě se pokusil zvednout, ale Dimitrian mu v tom zabránil rukou na hrudi.
  „Nezvedejte se hrabě. Ještě nejste zcela zdráv“ pronesl a zatlačil ho zpět do dek.
  „Proč bych to měl dělat?“zeptal se.
  „Protože vás o to prosím hrabě“ odpověděl mu Dimitrian a posadil se k němu na postel.      Hrabě Hanno se tedy zavrtal zpět do podušek a díval se na Dimitianovu tvář. Za to dobu, co byl Dimitrian zde na zámku, nestihl si ho prohlédnout. Zvedl ruku a pohladil Dimitriana po tváři. Dimitrian neuhnul stranou, neodvrátil tvář ba naopak. Nastavil mu svou tvář a nechal se hrabětem pohladit. Když se ruka zastavila na jeho tváři, zvedl svou ruku a přitiskl ji na tu Hanna. Po chvíli hrabě dal ruku na stranu a položil ji na postel. Dimitrianovi oči posmutněli.
  „Nejsi unavený?“ zeptal se ho hrabě, Dimitrian jen kývl na souhlas.

  „Tak si pojď lehnout ke mně“ řekl hrabě.
  „Neexistuje, aby neurozený ulehal vedle hraběte“ řekl Dimitrian a sklonil hlavu.
  „Ty můžeš vše Dimitriane. I ke mně ulehnout a hlavně byl bych rád, kdyby sis ke mně lehl“ řekl a natáhl k Dimitrianovi jednu ruku. Dimitrian na ni pohlédl. Napřáhl k ní svou ruku a stisknul ji ve své dlani. Pomalu, aby hraběti neublížil, si k němu lehl a hrabě jej objal.
  „Je mi to líto hrabě“ řekl Dimitrian a přitiskl se k němu blíž.
  „Za co se omlouváš?“ nechápal.
  „Kvůli mně tě ty vlci napadli“ upřesnil.
  „Za to ty nemůžeš a teď spi. Musíš být unavený po tom, co si mě tu ten týden hlídal“ usmál se jemně a Dimitrian přikývl. Zavřel oči a po chvíli usnul. Hrabě vnímal blízkost Dimitrianova těla. Jeho dech na svém těle a v tu chvíli byl těm vlkům nesmírně vděčný, neboť kdy jindy by se mu to povedlo?

  Hrabě se probudil, jako první. Probudil se při svítání, jak byl zvyklí. Opatrně se postavil s postele oděn jen v černých kalhotách. U okna čekal, než se opět promění v pumu. Stál u okna, ale nedíval se ven, jako to dělával kdykoli předtím. Nyní se díval na postel, kde ležel Dimitrian. Díval se na to, jak první sluneční paprsky pomalu osvětlovali jeho překrásnou tvář.  V tichosti čekal, až se jej zmocní proměna, ale nic nepřicházelo. Najednou uslyšel zašustění deky s postele. Dimitrian se posadil a otočil se na hraběte. Promnul si oči.
  „Pojď si lehnout hrabě. Neproměnil jste se už víc jak týden“ řekl mu a čekal, než se k němu hrabě nevrátí.
  „Jak to?“ nechápal, ale přešel k posteli, na které na něj čekal Dimitrian. Posadil se k němu a pohladil ho po tváři.
  „Třeba je to tím zraněním. Nebo něčím jiným?“ přemýšlel nahlas Dimitrian a ulehl si zpět do postele. Hrabě si lehl k němu a díval se na jeho tvář.
  ‚Tvé prokletí pomine, až ti milovaný člověk vyzná pravou lásku‘ zazní mu v hlavě hlas ženy, která ho proklela. Už tak dlouho nedoufal v to, že někoho najde. Někoho, kdo by mohl milovat zvíře, jako byl on. Jenže miluje jej? Cítí k němu vůbec něco? Přemýšlel Hanno, ale žádná odpověď k němu nepřichází. Celý hodiny se dívá na Dimitrianovu tvář, kterou jemně zdobí úsměv.
  ‚Je on ten praví?‘  zeptá se sám sebe a doufá v to, že má pravdu a je to ten praví, i když si dříve myslel, že něco bude cítit k ženě a ne k muži. Pousmál se na nad tím, nad čím přemýšlí. Najednou ho Dimitrian obejme a přitiskne se k němu. Hanno jej také objal a schoval si obličej do Dimitrianových bílých vlasů. Po chvíli i sám usnul.
  Dimitrian se probudil kolem oběda v náručí hraběte. Jen se pousmál a vnímal teplo těla, které se k němu tisklo, a on se radostí tiskl k němu. Zaťukání se ozvalo pokojem a to probudilo hraběte.
  „Co je?!“ zakřičel, ale přitom si dal pozor, aby neřval do Dimitrianova ucha. Do pokoje doskákal Abol, ale když viděl, že Dimitrian leží v náručí hraběte Hanna, měl chuť se zabít. Vyrušil je a to se mu asi nevyplatí.
  „Pane hrabě, pan Dimitrian po mě chtěl, abych mu připomněl, že za 14 dní budou vánoce“ řekl jen a radši vyskákal z místnosti. Najednou Dimitrian vyskočil z postele a začal běhat po pokoji, jestli by tam nenašel čistý oblečení. Naštěstí mu slečna Maria připravila nějaké oblečení.
  „Promiň hrabě, ale musím jít“ usmál se na něj a přišel k němu. Klekl si na postel a políbil je na tvář.
 „Brzy se vrátím“ usmál se na něj a odešel z pokoje. Hrabě se jen usmál a rukou se dotkl na místě, kde ho Dimitrian políbil. Usmál se a lehl si zpět do postele a dál odpočíval.
  Dimitrian běžel zpět do vesnice, kde před nějakou dobou přistál, aby pomohl vesničanovi, kterého uvěznila hrozná stvůra. Stvůra. Nad tím se musel pousmát. Hrabě Hanno nebyl stvůra ba naopak byl tím nejkrásnějším člověkem, kterého kdy viděl.
  „Vy jste živí?“ řekl překvapeně starosta města Fritz.
  „Samozřejmě, proč bych nebyl?“ zeptá se ho.
  „Když odletěla vaše loď bez vás a James se tu objevil z ničeho nic. Mysleli jsme si, že vás ta nestvůra uvěznila a zabila“ řekl.
  „Za prvé, já vyměnil svou svobodu za svobodu toho muže, což mi vyhovuje. Za druhý mě ta vaše ‚nestvůra‘ mi zachránila život. A za třetí jsem tam spokojený“ řekl na vysvětlenou a podíval se za starostu, kde vyděl obchod s knihami.
  „Slyšíte ho? Ta nestvůra ho očarovala! Musíme jí zabít!“ křičí Gaston, lovec a hvězda vesnice. Ostatní vesničané se zastaví a poslouchají proslov Gastona na téma nestvůra.
  „Musíme ji zabít! Už moc dlouho ničila naše životy!“ křičel na náměstí.
  „Tento agent O.P.P.T sem přiletěl, aby zachránil Jamese. Obětoval svou svobodu za Jamese, a co to přineslo?! Ta nestvůra ho očarovala! Musíme ho zabít, když ani agenti O.P.P.T nejsou proti němu imunní! Zabít ho!“ křičel a další se k němu přidávají.
  „ZABÍT!!“ křičí celá vesnice.
  „Nechte ho být! Nic neudělal!“ křičel Dimitrian, ale nebylo mu to co platné.
  „Slyšíte ho? Očaroval ho! Svažme ho, jinak ho bude varovat!“ zařičel a nějací muži skočili na Dimitriana, aby ho svázali. Jak to nečekal, nedokázal se bránit.
  Hrabě Hanno, jak už byl nervózní, zašel do svého pokoje, odkud si ze stolu vzal zrcadlo, kterým se dala vidět osoba, kterou jste toužili vidět. To zrcadlo se dědilo z generace na generaci a on je za něj teď rád.
  „Ukaž mi Dimitriana“ řekl a v zrcadle se objevil obraz Dimitriana, který se hádá s Gastonem a ten řve na celou vesnici.
  „ZABÍT!!“ slyší řvát vesnici a vidí Dimitriana, jak tomu nevěří.
  „Nechte ho být! Nic neudělal!“  slyší Dimitriana jak ho obhajuje. Pak už jen vidí, jak skáčí na Dimitriana a svazují ho. Hrabě se na to jen nevěřícně díval.
  „Dnes večer jdeme na něj!“ slyšel, jak Gaston řve na všechny a ti jen přikývli a rozešli se.
  „Musíme se na ně připravit“ zavrčel Hanno.
  Noc nadešla rychleji než, kdykoli předtím. Lidi ve vesnici se chystali na útok proti hraběti a ten se chystal na jejich příchod. Okna v zámku se celé zabednili. Hrabě se z ničeho nic proměnil na pumu a to se mu výjimečně hodilo. Chodil po zámku a čekal na jejich útok.
  „Nechte toho. Pusťte mně! On nic neudělal!“ křičel Dimitrian, kterého táhli sebou.
  „Zacpěte mu pusu! Ještě nás prozradí“ řekl Gaston a Dimitrianovi zacpali pusu. Zmítal sebou a snažil se osvobodit. Nechtěl na ně použít sílu, nechtěl jim ublížit. Přece jen byli zmanipulovaní tím Gastonem.
  Celá vesnice se blížila k zámku. Skandovali. Zabít! Zabít! Křičeli pořád znovu a znovu. Pochodně plály a ozařovali cestu lesem. Zabít! Zabít! Křičí a hrnou se k zámku.
  Hrabě Hanno přechází ve své druhé podobě po zámku a netrpělivě čeká na ně. Na ty, co je chtěj zabít. A kvůli čemu? Kvůli tomu, že chtěl mít klid? Že chtěl někoho milovat? Pro ně to bylo zřejmě nemožné, aby i on někdo on miloval. Nechtěj mu to dovolit, a proto se dnes utkají. Utkají se na život a na smrt, jinak to nejde říci.
  Chvíle střetnutí se blíží. Vesničané se blíží k bráně. Hrabě i jeho poddaní jsou připraveni k útoku.
 „Připravte se! Už je to tu!“ křičí Gaston.
 „Připravte se! Už se blíží!“ křičí Abol a Mario najednou. Všichni v zámku jsou připraveni. Přichází ticho. Známé ticho před bouří. Každý vesničan, poddaný i hrabě očekávají, kdo první zaútočí.
  „Na co čekáte?! Rozrazte ty dveře!“ zakřičel Gaston. Vesničane, zvedli mohutný kmen stromu, který sebou nesli.
  „Tři!“ křičí jeden.
  „Dva!“ křičí další.
  „Teď!“ zakřičí všichni na jednou a kmen stromu rozrazí dveře. Kmen byl dán na stranu a vesničané se vrhli dovnitř. Nikdo tam nebyl nebo si to aspoň mysleli. Stáli uvnitř a čekali, odkud se na ně vyřítí nepřátelé. Netušili však, že nepřátelé jsou už dávno mezi nimi.
  „Přišli jste si hrát?“ zeptal se Abol a zapálil svíčky.
  „Na ně!“ zakřičel Mario a všichni na ně skočili. Začal boj. Gaston se koukal kolem, jestli někde neobjeví tu pravou zrůdu. Nikdo si nevšímal Dimitriana, který se snažil dostat z pout. Hanno stál na balkóně a díval se na to, jak jeho poddaní chrání zámek. A pak spatřil Gastona, jak uhodil Dimitriana do tváře.
  „Řekni mi kde je!“ řekl mu ne jako otázku, ale spíše jako příkaz.
  „Nic ti neřeknu“ prohlásil Dimitrian a ignoroval bolest, kterou cítil na tváři. Gaston se znovu napřáhl a znovu Dimitriana uhodil.
  „Ty si jeho hračička, proto ho bráníš, že?“ poznamenal, ale Dimitrian na to nic neřekl.
  „Nech ho být!“ zakřičel Hanno, který se už nevydržel dívat na to, jak Dimitriana bije.
  „Chceš mě? Tak si pro mě pojď!“ zakřičel na něj a Gaston se rozeběhl do nitra zámku a poté se objevil u Hanna.
  „Jdeme na to, nestvůro“ poznamenal Gaston a z pochvy vytáhl malou dýku. Rozeběhl se a zaútočil na Hanna. Dimitrian se na to díval se strachem v očích. Díval se na to, jak se Gaston pokouší zabít Hanna. Přestal sebou zmítat a začal se svými schopnostmi soustředit na pouta.
 ‚Ještě kousek. Ještě trochu‘ komentuje si pro sebe Dimitrian a najednou se mu to podaří a je volný. Podíval se na místo, kde ještě před chvílí byl Hanno s Gastonem. Podíval se výš a uviděl je na střeše. Viděl, že je Hanno zraněný a obával se, aby nebyl vážně zraněný. I na Gastonovi viděl zranění, ale tomu to jen přál. Rychle se rozeběhl za nimi a modlil se, aby to stihl včas. Doběhne na střechu a už jen vidí, jak Gaston bodl Hanna do boku. Ta rána mohla poranit Hannovo srdce či něco jiného.
  „Nech ho být!“ vykřikl a postavil se před Hanna.
  „Naše hračička se objevila“ poznamenal Gaston a přehodil se dýku z jedné ruky na druhou.
  „Nezkoušej to. Budu se bránit“ poznamenal, ale Gaston se jen krutě zasmál a vrhl se na Dimitriana. Toužil po krvi. Po další krvi. Dimitrian se začal mírně soustředit a vyslal útok, který Gaston ochromil.
  „Nezasloužíš si zemřít“ poznamenal a otočil se k Hannovi. Klekl si a vzal si ho do náruče. Pomalu se mu vrací jeho lidská tvář.
  „Prosím neumírej. Nechci přijít i o tebe“ šeptal mu do ucha.
  „Prostě nesmím“ šeptal pořád dokola. Najednou se podíval kolem sebe a všimnul si, že vesničané ubližují jeho přátelům. Začal se soustředit, zhluboka dýchal a připravil se na útok. Najednou se Dimitrianovi vznesli vlasy, které začali bledě modré zářit. Najednou vyslal impulz a všichni vesničané popadali k zemi, jako padlé listí na podzim. Nebyli mrtví, jen spali.   Sklonil hlavu zpět k Hannovi, který mu pomalu umíral v náručí. Slzy se mu už nedokázali udržet v očích a začali téct po tvářích. K jeho smutku a slzám se přidalo i nebe, které se také pustilo do pláče.
 „Hanno prosím, nenechávej mě tu samotného“ šeptal k němu, ale hlas se mu pomalu ztrácel.
 „Prosím, lásko“ šeptal a políbil jej na ústa, která pomalu ztrácela barvu. Sevřel ho ve své náruči, ignorujíc krev, která mu třísnila oblečení.
  „Miluju tě“ zašeptal mu do ucha.
  „Moc tě miluju slyšíš? Tak mě tu nenechávej!“ bylo to zbytečné. Umíral a on s tím nedokázal bojovat.
  Najednou se Hannovo tělo vzneslo a začalo zářit hřejivým světlem. Světlo pomalu skrývalo celé Hannovo tělo, jen tvář mu zůstávala vidět, ale i ta pochvíli zmizela ve světle. Světlo se začalo šířit i k ostatním členům zámku, které byli prokleti stejně, jako byl Hanno. Světlo zářilo víc a víc až Dimitriana pomalu oslepoval. Najednou veškeré světlo zmizelo a Hanno se snesl k zemi a zůstal nehybně ležet. Dimitrian jen zůstal klečet a plakal. Už to na něj bylo moc. Už nezvládal ztrátu třetího milovaného člověka.
  „Prosím, prosím“ šeptal pořád do kola. Najednou začne Dimitrianovi zářit náušnice, která už nikdy zářit neměla.
  „Dimitriane?“ ozvala se Hoshiko.
  „Hoshiko? Co tu děláš?“ zašeptal, ale jeho hlas nebyl takoví, jako byl na začátku.
  „Přišli jsme ti pomoci“ řekla Hoshiko.
  „Kdo my?“ nechápal.
  „My“ řekl bývalý šéf Dimitriana.
  „A čím mi chcete pomoci?“ šeptal. Ztratil svou jistu, kterou měl vždy.
  „Jdeme ti vyléčit hraběte“ poznamenala Hoshiko a to už viděl Dimitrian jak přistává. Rychle zvedl Hanna do náručí a šel k ní. Nastoupil do ní a položil Hanna na stůl, který se okamžitě zahalil plexisklem Mezera mezi plexisklem a stolem se začala zaplňovat jakousi vodou, která v sobě měla i podpůrné prostředky, na podporu hojení ran a podporu imunity. Dimitrian se díval na obrazovku, která ukazovala tlukot srdce a tep. Měl strach, že se vše změní a Hanno mu zemře. Pokusil se zahnat ty chmurné myšlenky, ale dotírali na něj čím dál víc. Jeho již bývalý šéf stál nad Hannem a přejel nad ním nějakým přístrojem, aleje mu celkem jedno, co to je.
  „Neboj se Dimitriane bude v pořádku“ řekne mu.
  „Myslíš?“ podíval se na něj s nadějí v očích.
  „Rozhodně. Má pro co bojovat. Vidím to na něm“ prohlásil a položil svou dlaň na Dimitrianovo rameno.
  „Modlím se v to“ zašeptal a díval se na spícího Hanna.
  „Měl by sis jít odpočinout. Nechtěl by, aby ses tu zhroutil únavou“ nebyl to příkaz spíše přátelská prosba.
  „Ale co když…“ chtěl protestovat, ale nesvedl se ani na to.
  „Kdyby se něco změnilo, probudím tě“ slíbil mu a Dimitrian přikývl. Poté se zvedl a odešel do zámku si lehnout, i když spánek nebyl klidný.

   Už několik dní byl Hanno v bezvědomí a Dimitrian celé hodiny proseděl u něj. Jedinou útěchou pro něj bylo, že byl pořád na živu. Každý Hannův nádech i výdech v něm vyvolávalo pocit radosti. Při každém pohnutí očních víček v něm vyvolávalo naději, že se konečně probouzí, ale pokaždé mu to přineslo zklamání.
  Někdy, když u něj seděl, četl si knihu. Někdy pro sebe, někdy ji četl pro Hanna. Někdy se jen na něj díval a jeho mysl zahltili fantazie, co vše by mohl s Hannem dělat. Někdy se jen chtěl nad něj nahnout a políbit jej, ale nemohl. Pořád byl zavřený v plexiskle, ale tekutiny se někdy měnili, když ty staré už nebyli k užitku. Někdy k němu promlouval a vyprávěl, co se stalo. Vyprávěl o tom, jak se vesničané s lidmi ze zámku spřátelili a spolupracovali. Vyprávěl mu o Gastonovi, který byl odsouzen, a poslali jej do orbitálního vězení.
  Nacházela jedna z dalších nocí, které Dimitrian chtěl znovu prosedět u Hanna. V rukou svíral knihu, kterou si velmi oblíbil. Posadil se a znovu se díval na Hanna, jeho dokonalé tělo, jemné a přitom mužné rysi.
  „Tolik mi chybí tvůj hlas, Hanno“ zašeptal a posadil se na stoličku, kterou tam měl pokaždé připravenou.
  Otevřel knihu tam, kde den předtím skončil. Začal číst a vžil se do prostředí, které bylo v knize popsáno.
  Uslyšel, že někdo zaklepal a tak vzhlédl a zadíval se do jedinečných stříbrných očí.
  ‚Probudil se‘ zakřičelo mu to v mysli.
   Hanno měl dlaň přitisknutou na skle u místa, kde předtím seděl Dimitrian. Ten se zvedl a postavil se k nohám Hanna a začal něco vyťukávat do klávesnice. Tekutina se vyčerpala. Maska, kterou měl Hanno na dýchání, se odepnula a někam se schovala. Plexisklo se odtáhlo a Hanno byl osvobozený. Hanno se pokusil zvednou, ale nedokázal udržet rovnováhu.
  „Nepřeháněj to Hanno“ řekl mazlivě Dimitrian a přešel k Hannovi. Sundal si mikinu a přihodil ji Hannovi přes ramena.
  „Jak se cítíš?“ zeptal se.
  „Jako bych skočil se skály“ pronesl a pousmál se.
  „Aspoň víš, že žiješ“ oddechl si. Hanno se postavil a snažil se udělat několik kroků.
  „Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se Dimitrian a přistoupil k Hannovi, aby jej podepřeli.
  „Chci se kouknout na hvězdy. Miluji je“ řekl.
  „Mohl jsi to říct. Pomohl bych ti“ prohlásil a pomohl Hannovi ven. Pomohl mu posadit se na lavičku, která byla na cestě k zámku. Hanno se nahnul a zadíval se na hvězdy. Jeho rty se jemně zvlnili do úsměvu. Dimitrian se posadil k Hannovi a váhal, jestli by jej mohl objat.
  „Pamatuješ si, co jsi mi řekl v tu noc, kdy mě málem zabili?“ prohodil po chvíli ticha, Hanno.
  „Samozřejmě“ řekl klidně Dimitrian.
  „Zopakuješ mi to?“ poprosil ho. Dimitrian se k němu natočil a do ucha mu zašeptal ona dvě slova.
  „Miluju tě“ zašeptal mu do ucha stejně, jako tehdy. Hanno se usmál a otočil hlavu na Dimitriana. Zadíval se mu hluboko do očí a tam spatřil lásku, kterou k němu Dimitrian cítil.
  „I já miluju tebe“ odpověděl mu. Nahnul se k němu a políbil ho na rty. Jejich rty se od sebe oddálili a oba se na sebe usmáli. Poté se oba podívali na noční oblohu a Dimitrian objal Hanna kolem pasu.

- KONEC -