Upíří známosti
V odpolední třídě
Učitel
přijde do třídy
„Takže, studenti, prosím, abyste se uklidnili. Na naši školu
přišel nový student. Jmenuje se Alex.“
Alex vejde do třídy rozhodným krokem, ve kterém je vidět autorita i hrdost.
Mariana se na něj jen znuděně podívá, do uší si dá sluchátka
a zapne si své písničky.
Danny, jakožto největší zmetek na škole, si šťouchne.
„Hele, další mrtvola do výstavky.“ Většina třídy se uchichtne.
Alex se posadí k oknu a okázale ho ignoruje.
Z rozhlasu se ozve, že Marianu si zve ředitel do kanceláře,
a ta se znuděně zvedne.
Alex se za ní podívá a začne malovat.
Když odejde Mariana, rýpne si Danny.
„Cha mrtvolka má zase problém“.
Ani ne po čtvrt hodině se Mariana vrátí s nějakými deskami a
sedne si na své místo.
Danny se začne chystat.
„Že by naši zombii vykoply?“
Alex se na něj otočí a v jeho ledově modrých očích se objeví
plamen nenávisti.
Mariana jen strčí desky do tašky, vyndá si blok na malování
a kreslí si. Dannyho okázale ignoruje, stejně jako ostatní a i učitelé
Danny se napřímí.
„Hele, mrtvolo, po vyučování před školou.“
Alex odpoví chladným hlasem ,,Jak si přeješ.“
Celá třída ztichne.
Mariana se jen usměje a kývne na Alexe.
Jak by se to dalo vyjádřit? Na pozdrav? Či na souhlas? Je
zvědavá, co se stane.
O několik hodin později před školou
Alex stojí s rukama v kapsách a Danny přichází jak frajer s
bandou za zady.
"Takže už čekáš na smrt, ty mrtvolo?"
Alex si prohrábne vlasy ,,Jen aby ses pak nebál ty.“
Mariana prochází a zastaví se kousek od nich. "Hej,
Danny, nezapomněl jsi na něco?" zeptá se.
"Na co?" Otočil se na ní.
"Na svoje gorily. Nezapomeň, nejsi moc dobrý ani v posteli, ani ve
rvačkách" usměje se, opře se o zeď a čeká, co se bude dít.
Alex se pousměje a ukloní se. Ale toho využije Danny,
který vystartuje. Alex se otočí a podkopne mu nohy, až se Danny proletí a
dopadne na dlažbu.
Mariana se začne smát.
"Jako bych to neříkala," prohodí k Dannymu a
stoupne si nad něj.
"Uhni ty děvko!" Hrubě ji odstrčí a s nožem v ruce se vrhne proti Alexovi,
který si sundá kabát a následně ho hodí na Dannyho. Chytí ho za hlavu a mocným
kopem ho pošle na záda, přičemž si ještě stačí vzít kabát zpátky a stylově si
ho obléct.
"Jsi chudinka, Danny. Neumíš nic jiného, než jen nadávat,"
řekne Mariana. S lehkostí přejde tu děvku, kterou na ni mířil.
Alex přijde k němu a stoupne mu zlehka na krk.
"Pokud to zkusíš ještě jednou nebo jakkoliv zkusíš
ublížit komukoliv, věř mi, že se nebudu krotit." Usměje se, na prst si
nabere jeho krev a odejde. Po cestě zády k davu tu krev ochutná.
Mariana se vytratí trochu dřív než Alex. Ten jí uvidí jak
stojí u přechodu a čeká až naskočí zelená. U nohou jí stojí bílý vlk.
*O něco později na hřbitově*
Alex sedí mezi hroby a kreslí.
Najednou kolem něj proběhne bílý vlk. Alex zvedne hlavu a
uvidí Marianu jak klečí u jednoho z hrobů a pokládá na něj modré růže. Lehne si
na ten hrob a vlk k ní potichu přijde a lehne si k ní. Položí si hlavu na jeho
tělo.
Alex neváhá a rychle to načrtne, poté opatrně přijde k ní.
"Doufám, že neruším."
Zvedne k němu své šedé oči. Vlk na něj začne vrčet.
"Hoshiko, ticho" okřikne ho, ale nezvedne se z
něj. "Ne, nerušíš, pokud neruším já tebe," odpoví mu.
"Diplomatická odpověď." Přiklekne a natáhne ruku k vlkovi,
ten ji očuchá a bázlivě zakňučí.
Marianě zazvoní budík, který v okamžiku vypne. "Hoshiko,
skoč mi pro to," řekne a zvedne se. Hoshiko vyskočí a běží pryč.
"Děkuji," podívá se zprvu na Alexe a poté sklopí
oči na náhrobek.
"Lidé co zasluhují žít často umírají."
"A ti co zasluhují zemřít žijí." Doplní Marian.
Alex se smutně usměje. "Můžu tě pozvat na kafe?"
Mariana se podívá na nebe a pak na Alexe.
"Dobře," odpoví.
"A co Hoshiko?" zeptá se Alex.
"Ta si mě najde," usměje se mírně Mariana a
odchází.
Alex jde za ní. "Doufám, že nevadí, že to bude u
mne?" Vede ji do malého domku zařízeného v gothic stylu.
"Chvíli počkej, jen postavím vodu na kávu."
"Mně je to jedno," odpoví a začne si prohlížet
pokoj, do kterého ji Alex zavedl.
"Más to tu pěkné, Alexi," řekne
mu, když se objeví ve dveřích kuchyně.
Alex se pousměje a podá ji šálek kávy. "Můžeš mi o sobě
něco povědět?"
"Nejsem nijak zajímavá," odpoví mu a sedne si do
křesla.
"Každý je něčím zajímavý. Například ten vlk."
"Hoshiko jsem dostala od rodičů. Pár hodin předtím, než
mi rodiče zavraždili před očima. Tehdy mi bylo deset," odpoví mu jednoduše
a nedělá jí ani problém, že odhalila část minulosti.
Alex přivře oči a zkouší se uklidnit, ale moc se mu to
nedaří a když otevře ústa, aby se nadechl, má tam dva velké špičáky.
"Máš hlad?" zeptá se a zpříma se na něj podívá.
"Proč se ptáš?" Nijak mu nevadí, že přišla na jeho
drobné tajemství.
"Vidím to na tobě. Jestli chceš, tak se napij,"
řekne a z krku si sundá obojek. Nahne hlavu na stranu a čeká, co se bude dít.
Alex přemáhá nutkaní a nakonec sám nad sebou zvítězí.
"Ne, pokud nebudeš chtít být jako já." Špičáky se
trošku zatáhnou, ale pořád jsou větší než je obvyklé.
"Mně je to jedno. Zemřít dřív na nemoc nebo být
nesmrtelná?" řekne posměšně, zvedne se z křesla a přejde ke dveřím. Otevře
a v nich se objeví Hoshiko s malou taštičkou v tlamě."
"Děkuji, Hoshiko," řekne a vytáhne z tašky prášky.
Alex se zamračí.
"Pokud to opravdu chceš, tak tě ale musím upozornit na
to, že nebudeš moc mít normálního partnera a budeš potřebovat krev."
"Já to vím. Nejsem tak hloupá jak vypadám," řekne
Mariana.
"Co je to vlastně za prášky?" zeptá se Alex.
"To není důležité," řekne a schová prášky.
Alex se napřímí a přede k ní. "Tím, že tě teď kousnu se
zbavíš všech nemocí a všech závislostí, nikdy už nebudeš nemocná a tvá zranění
se ti vždy vyléčí."
"Mně je jedno, co se stane se mnou. Chci pomoci tobě a
ráda bych se dál starala o bratra," řekne a přejde k němu.
Klekne si a nastaví krk.
"Tak dělej. Najez se," řekne a čeká.
"Víš ,co chceš bude splněno." Přitiskne ji ústa ke
krku a kousne.
Ucítí bodnutí, jako by jehlou, poté se ji zatočí hlava, ale
náhle cítí, jak se ji všechny smysli zostřují a její tělo se stává silnější.
Cítí jak nemoc ustupuje. Zhluboka dýchá a čeká na další
pocity, které přichází. Hoshiko stála opodál a čekala. Má na něj zaútočit?
Nemá? Raději si lehla na packy a dívala se na Marian.
Ucítí, jak se jí zvětšují špičáky a vidí oběhovou soustavu
Hosiko. Jak jí buší srdce a jak krev protéká cévami. Slyší tlukot srdce. Všechno
se ji zdá pomalé a cítí se, jako by nic nevážila.
Zdálo se jí, že létá. Alex se od ní odtáhne, opatrně si
vezme Marian o náručí a položí ji na pohovku. Nechá ji, aby se její tělo samo
vyrovnalo proměnou na kousnutí.
Alex pozoruje, jak její život uvadá a jak uvadl úplně,
rozhořel se na novo v jasném plameni plném síly.
Nových zážitků i pocitů. Dostane strach. Co když jí to po
chvíli omrzí? Co když bude chtít doopravdy zemřít? Dokázal by jí zabít nebo
prozradit jak může zemřít?
Alex ji pohladí po obličeji. Její kůže je citlivější.
Otevírá oči a hned je zavře neboť světlo je oslepující, ale po chvilce si zvykne.
Rozhlédne se kolem a její oči zůstanou na hodinách.
"Sakra!" zakleje a vyletí z Alexova domu, aniž by si něco uvědomila.
"Omlouvám se," řekla mladé ženě, která hlídala
jejího mladšího bratra.
"Nic se neděje." Usměje se na něj a nechá jejího mladšího bratra
odejít s ní.
Alex se objeví za ní a předa ji kufřík. "Kdybys měla
hlad."
"Děkuji," řekne mu.
"Kdo je to sestřičko?" zeptá se jí malý chlapec.
"To je můj spolužák a přítel," řekne a představí je.
Alex se ukloní, jak se sluší způsobům z minulého století.
"Rád vás poznávám, mladý pane."
"Ten je divný, sestři" řekne malý Ariel.
"Tak se to naučil v jeho bývalé škole," vysvětlí mu Alexovy podivné
způsoby Marian.
"Také mě těší," řekne Ariel a také se mu pokloní.
Alex se usměje a otočí se. "Až ti dojdou stav se za
mnou. Ale můžeš i kdykoliv jindy. Jo a pozor, nejspíš se ti bude blbě spát v
normální posteli."
"Stejně toho nikdy moc nenaspím," řekne Mariana a
i s malým Arielem odchází pryč nechávajíc za sebou Alexe.
´Je zvláštní´pomyslel si Alex a i on odchází.
Příští den ve škole je vše ve starých kolejích. Až na to, že
Denny má obvázaný zlomený nos a už si neutahuje.
Mariana, hned jak skončila škola, letí domů bez kousku
slova. Její malý bratříček onemocněl a ona se o něj musí postarat.
Alex přichází o něco později. "Jak mu je?"
"Je to jen chřipka" konstatuje a přikryje Ariela
až k bradě. Usnul.
"Děje se něco?" zeptá se ho
"Ne. Naštěstí ne." Chytne se za krk, na kterém má
velikou jizvu, doteď zakrytou šátkem.
"Co se ti stalo? A nezkoušej mi lhát," varuje ho
předem Mariana a z hlasu jí jde poznat výstraha.
Alex se usměje. "Asi tak před dvaceti lety se mě
pokusil zabít lovec upírů. Málem se mu
to podařilo." Zaváže si šatek zpátky. "Měl stříbrné ostří. Nikdy se
to pořadně nezahojí."
Marian k němu přijde políbí ho na jizvu.
"To je mi líto Alexi," řekne a pohladí ho po
tváři.
Alex se usměje. "Musíš si dávat pozor, jestli si budeš
zahrávat se stříbrem." Dá ji polibek na tvář.
"Neboj se," usměje se na něj a přitiskne se k němu
Alex ji pohladí po vlasech a přejde na záda.
"Můžeš si teď říkat lepší tvor. Nic už nás netíží. Ale
lidé jsou inteligentní. Nesmíme příliš ukazovat svou sílu."
Komentáře
Přehled komentářů
ach mna nepride pohriznuuut???? :D pekneee
A to se s tím člověk piple
(Memphis, 23. 5. 2009 20:56)A to si člověk mislí že to dopadne dobře. (jako se zlobí) Co mě napadlo to davat na takové stranky. Normalní chlap by sem nevlez. :D :D :D
Nééééééééééé
(sisi/ctenar, 23. 5. 2009 17:28)Je to sice moc krásné, ale kluci jsou kluci noo :D
akooo
(trdielko, 24. 5. 2009 17:00)