Deméteřin deník

I love “my“ brother -2 část

S koketným smíchem mě vtáhnul dovnitř.Jedním okem jsem zahlídnul Adriena, který stál u umyvadla a otočil se směrem k nám,když uslyšel bouchnout dveře.

Neměl jsem moc času se na něj dívat,protože Aneu mě natlačil na umyvadlo v rohu místnosti a začal líbat. Nejdřív mi jen jazykem přejel po rtech,než se do nich hladově vpil.Záhy mi pronikl jazykem do pusinky a vtlačil mi koleno mezi nohy.Neudržel jsem se a zasténal.To ho zřejmě nabudilo ještě víc a on přitvrdil. Rukama mi začal bloudit po zádech. To ve mně vyvolalo jemne,ale ne nepříjemne mrazení. Brzo mu to přestalo stačit a začal mi šmatat po zadečku.Zavrněl jsem slastí,protože se mi to strašně líbilo.

Adrien se na nás celou dobu díval,ale neudělal nic.Myslel jsem že se na Anea vrhne hned jak mu dojde co jsme tady chtěli „teoreticky“ dělat,ale on se k ničemu neměl.Jen stál,upřeně se na nás díval a byl jako-by mimo.

Rozhodnul jsem se tedy zajít dál.Začal jsem Aneuovi bloudit rukama pod tričkem a přejíždět mu přes boky.Zapojil jsem se do polibku,vášnivě jsem jazykem zkoumal jeho pusinku a pravou mu začínal vyhrnovat tričko. Poznal můj záměr a rozpojil náš polibek,aby mi pomohl s tím hadrem dolů.

Mé ruce se přesunuly na jeho pevný kulatý zadeček,který jsem začal okamžitě mačkat.Aneu zasténal a zajel mi rukama pod sukýnku.Mírně jsem sebou trhnu,ale snažil se dělat,že nic.

Chytnul mě pod zadkem a vysadil na umyvadlo.Vyhrnul mi sukni a začal hladit po stehnech.Přejížděl mi po vnitřní straně stehen a lehce mačkal.

Pak udělal něco,co bych nečekal.Přestal mě líbat a já nesouhlasně zavrčel. Jen se mi kouknul do očí a kleknul si na podlahu.Jazykem mi začal přejíždět po stehnech a sem tam mě kousnul. Na to jsem odpověděl táhlým zasténáním.

I když to byl pouze kamarád,tak mě to velmi vzrušilo.Chyběli mi něžnosti a láska,tak se to teď projevovalo.Mé tělo dodělalo co chtělo a já nad ním neměl žádnou vládu.Myslel jsem,že prasknu.Že se neudržím  vybuchnu.Ani jsem se nesnažil krotit svá hlasové výlevy,které se už beztak rovnaly křičení.

Jak se Aneu přibližoval k mému rozkroku a držel mě za zadek,tak jsem zaklonil hlavu a velmi intenzivně zasténal.Zapomněl jsem na okolí,zapomněl jsem na bráchu pro kterého tohle divadélko hrajeme.Byl tu jen chtíč,který ovládal mé tělo.Bylo mi jedno,že si to tady skoro rozdávám s nejlepším kámošem!

Chytil jsem jeho hlavu a natlačil ji na svůj rozkrok.Byl jsem úplně mimo,když se to stalo.

Uslyšel jsem zalapání po dechu.Adrien se probral.Došlo mu co se chystáme udělat a pokusil se tomu zabránit.Rozběhnul se a odtrhnul Anea ode  mě. Hodil ho na zem a začal mlátit.první ránu mu vrazil do břicha.Aneu se skroutil do klubíčka a bolestně zasténal.Pak do něj začal kopat.

A já nic neudělal! Jen jsem tam seděl a pozorovat scénu před sebou. Nemohl jsem se ani pohnout.Všechno chvilkové vzrušení za mne opadlo a já se začal vracet do skutečného světa.Došlo mi,co jsem málem udělal.Jen kvůli tomu, abych bratrovi dokázal,že jsem lepší,že mu stojím za uznání,za lásku….

Že už nejsem to malé štěně,co se musí pořád chránit.Málem jsem prodal svoje panictví hned první den,co mi to bylo dovoleno.Teprve jeden den  mi bylo 15 a já toho hned využil v cestě za uznáním.

            Díval jsem se jak rány dopadají na tělo mého nejlepšího kamaráda.Když se otevřely dveře,ani jsem nevzhlédl.Jen jsem seděl na umyvadle se sukní vyhrnutou do pasu a prázdným pohledem koukal do zdi.Dotyčnému došlo,co tady asi děláme a zase rychle dveře přibouchl.

            Adrien mezi tím přestal Anea mlátit.Přešel ke mně a položil mi ruku na holé stehno. Za normálních okolností,by mě tento dotek vzrušil ,ale teď ne.

            Podíval jsem se na něj,ale ne do očí.Díval jsem se na jeho hrudník a neodvažoval se zvednout hlavu.Asi to vycítil a druhou rukou mi zvednul bradu.

Sklopil jsem pohled a čekal,co se bude dít.

            „Tak takhle to je……můj malý bratříček jenom čekal,až mu bude 15,aby si to mohl rozdat s prvním klukem,který se mu naskytne co?“

            „Ne,takhle to není,já jen…“ Umlčel mě a znovu promluvil.

            „Tohle jsem si o tobě nemyslel.Nemyslel jsem si,že se s tebe stane jenom ubohá školní děvka…..“ S tím mě pustil a vyšel na chodbu,jen za sebou třísknul dveřmi.

            Postavil jsem se a opřel o zeď. V zápětí jsem se svezl na podlahu. Oči se mi zalily slzami.Nesnažil jsem se je potlačit,prostě jsem je nechal volně stékat po tváři. Nevnímal jsem ani když se Aneu zvednul z podlahy a vyšel ven. Nevnímal jsem ani když začalo zvonit na hodinu.Stejně jsem tam nechtěl jít. Kašlu na to. Dneska na výuku nejdu…nemám na to.

            Zbytek představení jsem strávil v koutě na záchodech.sem tam sice někdo přišel,ale zase rychle odešel.Byl jsem opravdu úplně na dně.Pouze jsem se utápěl ve svých pesimistických myšlenkách.,pouze pro to,abych zjistil,že jsem to totálně podělal.Zvažoval jsem všechny možnosti a nakonec došel k závěru,že se bráchovi omluvím a řeknu pravdu.Třeba to pochopí a odpustí mi…snad.Už jsem si představoval,jak mě obejme a začne utěšovat.Bude mi do nekonečna opakovat,že všechno bude dobré a bude mě hladit po vlasech…

Tyhle vzpomínky ve mně vyvolaly salvy smutku a slzy se mi opět spustily po tváři.Tentokrát jsem se je snažil potlačit,ale moc se mi to nedařilo.

Zvedl jsem se ze země a podíval se do zrcadla. Všechny šminky jsem měl rozmazané po obličeji.Vytáhl jsem z kapsy kapesníček a začal je smývat.Výsledkem bylo,že jsem si je rozpatlal ještě víc.Po chvíli snažení se mi to přece jen podařilo dostat do přijatelné míry.Začal jsem vypadat zase normálně,jen kruhy pod očima prozrazovaly hodiny pláče.

S malováním jsem se nechtěl zabývat,a tak jsem vyšel před školu. Kouknul se na hodinky a zjistil,že je půl čtvrté. To už bude Adrien doma, pomyslel sem.

Pomalým krokem jsem se začal loudat směr domov a modli se ať mě bráška přijme.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

            Opatrně jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Poprvé jsem si připadal ve svém vlastním domě cize.Všechno bylo zákeřně+. Dokonce i mé papuče s kytičkami byly zlověstně…jako ICQ květinka,která zčervená právě když se někdo odhlásí.

            Z přemýšlení mě vytrhly podivné zvuky,které vycházely z obýváku.Po špičkách jsem dobaletil ke dveřím ,otevřel a……….

            Ztuhnul jsem a otevřel pusu.prudce jsem se nadechl,ale žádný zvuk ze mě nevyšel.Jen jsem koukal na to co se odehrávalo přede mnou.

            Nikdy jsem si nic takového nedovedl představit…nebo nechtěl představit. Byla to ta nejhrůznější scéna v mém životě….nikdy na ni nezapomenu.

            Rozlil se ve mně pocit naprosté bezmoci a smutku…takový ten pocit jako když váš svetr, na který si pracně šetříte už 14 dní z ničeho nic vyprodají,přestože vám prodavačka slíbila,že vám ho schová.

            Hodina kterou sem se uklidňoval vzala vniveč.Opět mi začaly stékat slzy a v ústech jsem měl hořkou pachuť.

            Na pohovce-na naší pohovce,na které jsem sedíval s Adrienem,byl sice Adrien,ale nebyl sám.Ležel na gauči,NAHÝ na gauči a pod ním nějaký tmavovlasý chlapec asi mého věku.

            „Proč?“ šeptl jsem jen…

Adrien přirazil do chlapce který zasténal,zavrtěl se a stisknul mu paže.

            „Proč? To se mě ptáš ty bratříčku? Ty který jsi dneska spal nejmíň se dvěma kluky?? A nezkoušej to popřít. Christian se mi chlubil co spolu po škole jdete dělat.“

            „Ale,“

            „Nic nechci slyšet.Je to tvá věc,a tohle zase má.“Pronesl a opět do chlapce přirazil.

            „Nespal jsem s nikým,copak to nechápeš?“Zoufale jsem vykřikl a vyběhl z pokoje.

            Běžel jsem.Zoufale jsem běžel pryč.Pryč od toho všeho.Co nejdál a už se nikdy nevrátit.Bylo mi jedno kam běžím,hlavně že to bylo ptač…pryč od mého milovaneho bratra,Adriena,mé lásky…

            Zastavil jsem se, až když nemohl popadnout dech.Předklonil jsem se a vydýchával se.Rozhlédnul jsem se po okolí,kde to vlastně jsem. Po chvíli jsem zjistil,že jsem blízko mého oblíbeneho parku.Došoural jsem se k němu a skulil se pod velký strom.Opřel jsem se o kmen a nechal myšlenky volně plout.

            Už jsem ani nebrečel,neměl jsem na to sílu.Připadal jsem si zrazený,opuštěný a nechtěný…jako bych už ani neměl právo být na tom to světě. Ranní deprese se zase vrátila.

            Nepostřehnul sem,že se začalo stmívat.Klepal jsem se zimou.Proč sakra nemám mikinu? Nadával jsem si.

            Koukal jsem na hvězdy a ptal se jich: Proč já? Proč můj bráška? Proč zrovna on?

            Věděl jsem ,že si za to můžu v podřete já sám,ale už jsem dál nemohl.Byla to pro mne opravdu rána,najít ho s jiným…že bych byl opravdu tak špatný? Přivřel jsem oči a pět přemýšlel…

………………………………………………………………………………………………………………………………………

            „Nini,“slyšel jsem jako-by z dálky hlas,někdo mě hladil po vlasech a mluvil na mě.otevřel jsem oči a uviděl…..Ne to není pravda,to se mi musí zdát a rychle jsem oči zase zavřel

            „Nini,no tak,otevři oči,nemusíš se bát.Já vím,že se na mě zlobíš a máš na to plne právo,ale já už vím všechno.Byl u nás Aneu.První jsem ho chtěl zmlátit,ale donutil mě ho vyslechnout a teď už vím jak se věci mají. To,že jste to měli domluvene,i to že jsi zbytek vyučování strávil pláčem…a taky to že jsi s nikým nebyl.Byl jsem takový hlupák,že jsem tě neposlouchal a nevěřil ti a vyspal se na truc s tím klukem…

            Moc se ti omluvám zlatíčko,že jsi kvůli mně plakal. Já jsem opravdu pitomec…já…tě miluju.“

            Tahle slova mě zahřála u srdce.Otevřel jsem oči a zadíval se na něj. Seděl u mě a smutně se mi díval do očí.Šlo z nich vyčíst tolik smutku a bezmezne lásky,že jsem se neudržel a nechal vyplavat na povrch své už tak dlouho potlačovane pocity.

            Natáhnul jsem ruku a pohladil ho po tváři.“To já se ti omlouvám,neměl jsem provokovat,je mi to líto,je to moje vina…“

            Opřel se o kmen stromu a přetáhl si mě do náruče.Hladil mě po vlasech a po tváři.Já jsem se k němu jenom tisknul a objímal  kolem krku.Moc jsem si přál,aby tahle chvíle nikdy neskončila,aby trvala na vždycky. Mé srdce hřálo láskou a mě přišlo líto,že to stejně jednou bude muset skončit.My odejdeme domů a on si mě pět přestane všímat.

            Jako-by to vycítil mě políbil do vlasů a zašeptal. „Ty si opravdu ještě pořád myslíš,že se na tebe vykašlu a začnu tě ignorovat?“

            „A nezačneš?“ Zeptal jsem se plaše.

            „Hlupáčku“ Zašeptal mi do ouška zamilovaně.“Ty jsi jen můj a já už tě nikomu nedám.“Spokojeně jsem zavrněl a zavrtal se mu více do náruče.Jenom se tomu zasmál,  propletl naše prsty dohromady a začal mě hladit po hřbetu ruky.

            Co víc jsem si mohl přát?Byl jsem šťastně zamilovaný ,měl jsem svou lásku a bylo mi dobře. Jen ta dvě kouzelná slovíčka jsem zašeptal“ Miluju tě.“

            A dostalo se mi ihned odpovědi.“ Vždyť já tebe taky.“ A jako potvrzení jsem dostal sladký polibek. Ano,byl jsem ten nejšťastnější člověk na zemi.

P.S.:Nevím,jak se vám tenhle díl líbil,ale rozhodla jsem se napsat ještě jeden Jestli vám ho pošlu záleží pouze na vašem zájmu(v dalším díle by se „mohlo“ vyskytnout i první milování…snad)                                       

  Mauinka