Deméteřin deník

  „Rocku?!“ vběhl Neji do Rockova domu, aby ho našel.

  „Rocku!“ křičel, aby na sebe upozornil. Ale nikdo se neozval.

  Vyběhl z Rockova domu a běžel na místo, kde Rock často trénoval, ale ani tam ho nenašel. Podíval se na hodiny a zjistil, že už se musí sejít.

  „Tak, co Neji?“ zeptal se ho Gai, jejich učitel.

  „Nenašel jsem ho. Není ani v domě ani na tréninku“ povzdechl si.

  „Měl jsem ho víc hlídat!“ obviňoval se.

  „Nebojte, najdeme ho“ klidnila ho Ten Ten.

  Neji tam, ale nedokázal jen tak stát. Musel něco dělat. Musel ho najít.

  „Jdu se ještě někam podívat“ řekl a zmizel dřív, než ho stihli zastavit. Vyběhl k lesu, už ho nenapadalo, kde jinde hledat.

  „Neji“ uslyšel tiché zašeptání. Zastavil se a vydal se na místo, odkud měl pocit, že zašeptání přišlo.

  Vběhl na palouk, na kterém ještě nikdy nebyl.

  „Neji“ znovu uslyšel zašeptání, které bylo tišší než to předešlé. Rozeběhl se na druhou stranu palouku. Zastavil se a rozhlédl se kolem sebe.

  „Lee!“ vykřikl, když si všiml mladíka, který ležel za obrovským stromem. Rozeběhl se k němu. Natáhl k němu ruku, ale zarazil se, když si všiml krve, kterou na sobě Rock Lee měl. Na nic nečekal a vzal si Leeho do náruče.

  „Neboj se, všechno se zpraví“ řekl k němu a rozeběhl se do nemocnice.

  „Neji“ zašeptal tiše. Neji k němu sklonil oči a přitom běžel dál.

  „Neunavuj se. Musíš mít ještě sílu“ v jeho hlase byla tichá prosba.

  „Neb…neboj silný sem ještě dost“ zasmál se, ale z jeho úst se vyřinula krev.

  „Drž zobák. Nesmíš se unavovat!“ vyjel na něj.

  „Moc…neboj se…nic…nic mi není“ hádal se.

  „Sklapni!“ zavrčel. Lee se tiše zasmál a jen si opřel hlavu o Nejiho hruď.

  Neji doběhl před nemocnice a hned do ní vtrhl. Ani se nenadál a Lee byl Nejimu vytrhnutý z náruče.

  „Co se stalo?“ zeptal se ho Gai, když dorazil do nemocnice.

  „Nevím. Našel jsem ho na palouku. Nic mi neřekl“ odpověděl mu hned, ale nedíval se na něj. Díval se chodbou, ve které zmizeli medici společně s Leem.

  Objevil se u nich jeden z mediků, který se staral o Leeho.

  „Měli byste si jít domů odpočinout“ doporučil jim.

  „Ano, už jdeme“ odkývla Gai, i když se mu odejít nechtělo.

  „Ten Ten, Neji jdeme“ řekl k nim. Ten Ten se otočila a odešla.

  „Neji“ ozval se znovu.

  „Zůstanu tady“ odmítal odejit. Gai si ho pozorně prohlédl.

  „Kdyby něco, dej vědět“ otočil se a odešel. Nechal tam Nejiho samotného.

  Neji se posadil na židličku a čekal, než mu někdo něco řekne. Pozorně každého pozoroval, jestli to nejsou oni, kdo mu řeknou, že je Lee v pořádku.

  „Neji, měl bys jít domů“ vyzval ho znovu jeden z mediků.

  „Ne, zůstanu tady. Nehnu se z nemocnice, dokud Leeho znovu neuvidím“ vzdorně se na něj díval.

  „Jak chceš“ nemohl mu to nařídit.

  „Jak je na tom?“ zeptal se ho.

  „Drží se, ale jeho zranění jsou vážná“ povzdechl si a odešel.

  „Neji, vstávej“ strkal do něj někdo. Neji otevřel oči a podíval se na postaršího muže.

  „Co se děje?“ zeptal se okamžitě.

  „Lee“ řekl jediné jméno. Neji vyskočil na nohy a pozoroval ho.

  „Co je s ním? Je v pořádku?“ sypal ze sebe hned.

  „Neboj se, Neji. Je v pořádku“ uklidňoval ho hned. Neji si povzdechl.

  „Mohu ho vidět?“ zeptal se vzápětí. Medik si ho prohlédl a nakonec přikývl. Vyzval ho, aby šel za ním a Neji ho poslušně následoval.

  „Ale jen na chvíli“ varoval ho. Neji přikývl a vešel dovnitř.

  Tiše přešel k posteli, jakoby měl strach, že by mohl Leeho probudit z bezvědomí.

  Týden trvalo, než Rocka Leeho probudili s kómatu. Medici tvrdili, že bude lepší, když bude v kómatu.

  „Mistře“ zašeptal tiše Lee, když se probouzel.

  „Jsem tu, Lee“ k posteli okamžitě přistoupil.

  „Omlouvám se, nedával jsem pozor“ omlouval se téměř okamžitě.

  „O čem to mluvíš?“ nechápal Gai.

  „Bojoval jsem, ale…prohrál sem“ trhavě se nadechl. Gai zavrtěl hlavou. Chápal Leeho. Když bojoval, chtěl každému dokázat, že je dobrý i přesto, že ovládá jen taijutsu.

  „Netrap se s tím“ prohlásil Gai s úsměvem. Byl rád, že je jeho chráněnec v pořádku a zdraví.

  „Gaii, hokage chce, abys za ním šel“ ve dveřích se objevil jeden s mediků. Gai se na něj podíval a přikývl.

  „Až budu moct, přijdu“ řekl k němu a odešel. Lee jen přikývl a zavřel oči. Byl ještě ospalí a otupělí. Nevnímal prakticky nic okolo sebe. Nevnímal, jestli se dveře otevřely a Gai odešel nebo jestli se otevřeli po druhé.

  Ucítil na své dlani něčí teplý dotyk. Nechtělo se mu otevřít oči a podívat se, kdo to je. Jediné co chtěl, bylo, aby jej ten někdo držel za ruku a nepouštěl ho.

  Neji stál vedle Leeho postele a držel ho za ruku. Nevěděl, proč ti tak udělal, ale moc nad tím nepřemýšlel. Potřeboval být v Leeově blízkosti. Byla to jeho droga. Droga, o které nikdo nevěděl. Nevěděl o tom ani sám Lee.

  Lee si vždycky myslel, že je u něj jen aby si ho dobíral a ukazoval mu, jak je slabí. V tom se, ale šeredně mýlil.

  Stál tam a přemýšlel nad tím, jestli Lee ví o tom, že za ním chodí vždy, kdy je to možné. Jeho mysl doufala, že o tom nevěděl, ale jeho srdce doufalo, že o tom Lee ví a že stojí o to, aby o něj stál.

  „Neji“ zašeptal tiše Lee. Neji sebou cukl a podíval se do Leeho tváře, která prosila o spánek.

  „Co tu děláš? Máš někde cvičit“ jen s těžkostí se mu povedlo odlepit od sebe oči. Nakonec se mu to povedl.

  „Hlídám tě“ odpověděl jednoduše.

  „Děkuju ti“ poděkoval mu.

  „Za co?“ nevěděl, jestli za to, že u něj stojí nebo kvůli tomu, že ho donesl k medikům.

  „Za to, že jsi mě sem donesl. Nemusel si“ věděl, že to Neji nemusel dělat.

  „Musel jsem, seš člen týmu“ nechtěl mu říct, že ho musel zachránit kvůli tomu, že je jeho drogou.

  „Jediný důvod, proč by si to udělal je jen ten, že by si to dostal rozkazem“ namítl. Oči mu poklesli, ale přesto je donutil, aby zůstaly otevřené.

  „To není pravda“ namítl a v jeho očích bylo pohoršení.

  „Tak, co je pravda?“ nechápal.

  „Nikdy bych tě nenechal někde zemřít. Nemohl bych pak se sebou žít“ on sám by zemřel bez své drogy.

  „Proč?“ mluvil tiše, už víc nedokázal bojovat s únavou. Zavřel oči a usnul.

  Neji si chvíli prohlížel Leeho spící tvář. Nakonec se nad něj nahnul.

  „Protože sem se do tebe zamiloval“ zašeptal mu do ucha a dal mu jemný polibek na tvář. Odtáhl se od něj a ještě chvíli tam stál. Nevěděl o tom, že ho Lee slyšel.

  „Ahoj Neji. Přišel ses kouknout na Leeho?“ zeptala ho Ten Ten, když vešla do pokoje.

  „Už jdu pryč“ odtáhl svou ruku z Leeovy, tak aby to Ten Ten neviděla.

  „Uvidíme se později“ usmála se na něj a sedla si k Leeovi. Z tašky vyndala pár svitků a začala si číst.

  Neji tam ještě pár okamžiků stál, ale nakonec odešel. Svou dávku drogy dostal, i když chtěl víc. Mnohem víc. Chtěl Leeho, ale nikdy by to neřekl nahlas. Nemohl.

  „Co tu děláš, Neji?“ zeptal se ho Lee, když se Neji objevil v jeho nemocničním pokoji. Celkem si zvykl na to, že ho chodí Neji navštěvovat, když si myslel, že spí. Jen bylo nezvykem, když za ním chodil, když nespal.

  „Přišel jsem se na tebe podívat. Je to zakázané?“ zeptal se ho a zhluboka se nadechl. Bylo mu líp. Nechtělo se mu věřit, že Leemu natolik podlehl, ale zřejmě to tak bylo, když musel být častěji v jeho blízkosti, aby mu bylo dobře.

  „Ne, jen je to nezvyklé. Ty sem chodíš vždycky, když…“ zarazil se.

  „Když?“ snažil se zakrýt neklid, který se v něm probudil. Dostal strach, že Lee ví o jeho návštěvách.

  „Nech to být“ navrhl mu.

  „Propouští tě?“ zeptal se ho, aby odvedl řeč jinam. Pečlivě si Leeho prohlížel a hledal něco, co ještě nikdy předtím neviděl.

  „Zítra“ odpověděl mu nejistě. Nevěděl, co bude v noci dělat, protože až příliš si zvykl na to, že ho Neji chodí v noci navštěvovat.

  „Aha“ byl trochu zaražený tím, že ho propouštějí tak brzo, ale nemohl s tím nic dělat. Věděl, že dnešní noc, to bude jeho poslední návštěva.

  „Musím jít“ řekl k němu a zmizel.

  Lee se za ním díval a přemýšlel, co má dělat. Když před pár dny slyšel, co k němu Neji cítí, překvapilo ho to, ale moc se mu to líbilo. Od toho dne se těšil na každou Nejiho návštěvu, i když musel dělat, že spí.

  ‚Co budeš dělat, Lee?‘ zeptal se sám sebe. Posadil se na postel a přemýšlel.

  Neji se vkradl do Leeho pokoje.

  Tiše přešel k posteli, kam chodil každou noc. Avšak když se podíval do postele, vylekaně vyhekl. Rozhlídl se, jestli někde Leeho neuvidí.

  Najednou mu někdo položil ruce přes oči. Na jeho záda se přitisklo něčí tělo.

  „Kdo je?“ zašeptal mu někdo do ucha.

  Neji zvedl ruce a položil je na ty, které měl přes oči. Pousmál se.

  „Nechám se podat“ nerad prohrával, ale teď mu to vůbec nevadilo.

  „No ták! Neji, hádej!“ nenechal se. Neji se zasmál.

  „Nic mě nenapadá“ sundal si ruce z očí a otočil se čelem k Leeovi.

  „Nehádal si!“ zamručel.

  „Promiň“ omluvil se mu a položil si Leeho ruce na ramena. Lee byl chvíli skleslí, ale pohled na Nejiho jemně usmívající se rty, mu hned změnili myšlenky na něco úplně jiného.

  „Co tu vůbec děláš?“ zeptal se ho a přitiskl se na něj.

  „Přišel jsem se podívat“ řekl nevině.

  „Jako každou noc“ namítl. Neji se na něj překvapeně podíval.

  „Snad sis nemyslel, že o tom nevím?“ usmál se.

  „Popravdě? Myslel“ připustil. Lee zvedl jednu ruku a váhavě jí položil na Nejiho tvář. Neji zavřel oči a přitiskl víc tvář k Leeově ruce.

  „Proč si za mnou chodil, každou noc?“ zeptal se ho.

  Neji sklonil hlavu a pousmál se. Byl prozrazený a to si myslel, jak to dokázal zamaskovat.

  „Jsi moje droga“ odpověděl mu, aniž by se na Leeho podíval.

  „Droga?“ nechápal.

  „Od nějakého dne potřebuju být tobě na blízku. Potřebuju, aby si byl blízko mě jinak mam pocit, že vybuchnu“ vysvětloval mu jeho závislost na něm.

  „Ty jsi na mě závislí?“ zeptal se ho překvapeně.

  „Těžce závislí“ připustil.

  „Proč?“ chtěl, aby to řekl nahlas. Chtěl, aby mu to řekl do očí a ne, aby mu to šeptal do ucha, když si myslí, že spí.

  Neji ho pevně objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Nechtěl, aby mu Lee utekl, až mu to řekne. Zvedl hlavu a zhluboka dýchal.

  „Protože jsem se do tebe…“ zadrhl se. Nedokázal mu to říct. Dokázal spoustu jiného, ale říct někomu, že ho miluje, nedokáže.

  „Protože, proč?“ tlačil ho.

  „Zamiloval. Protože jsem se do tebe zamiloval“ sklopil pohled. Nedokázal se dívat do Leeho tváře, kde je jistě zděšení a nechutenství.

  Lee se usmál a sledoval, jak Neji čeká všechno nejhorší.

  Zvedl mu hlavu a přitiskl své rty k Nejiho. Už dlouho měl chuť to udělat a teď se mu to plnilo.

  Neji vytřeštil oči překvapením, ale když si v okamžiku uvědomil, co se děje, objal Leeho ještě těsněji. Zavřel oči a začal si probojovávat cestu do Leehových úst, které mu Lee rád pootevřel.

  Neji vklouzl jazykem do Leeho úst a začal prohledávat tajemství jeho úst.

  „Děje se něco, Lee?“ zeptal se ho Gai, když se chystal ho doprovodit domů.

  „Co? Ne, jen čekám“ odpověděl, jakoby se nic nedělo.

  „Na co?“ nechápal.

  „Na doprovod. Vím, že jste mě chtěl doprovodit vy, ale máte jistě hodně práce i bez toho a tak se nabídl…“ nevěděl, jak to říct.

  „Tak jsem se nabídl, že ho doprovodím já“ ozval se za nimi Neji, který měl ruce v kapsách. Gai se na něj překvapeně podíval. Nikdy by neřekl, že Lee s Nejim jsou takový přátelé.

  „To je od vás dvou pěkné“ pečlivě si je prohlížel. Chtěl přijít na to, co mezi nimi je.

  „Musím jít“ zamumlal Gai a odešel. Neji vešel do Leeho pokoje a zavřel za sebou dveře. Přitáhl si k sobě Leeho a začal ho jemně líbat. Objal ho kolem pasu a plnými doušky si dopřával své drogy.

  „Měl bych uvolnit ten pokoj“ zamumlal Lee do Nejiho rtů. Neji ho neochotně ho pustil ze svého sevření.

  „Půjdeme?“ zeptal se ho Neji a odstoupil od Leeho na úctyhodnou vzdálenost.

  Lee kolem něj prošel a zastavil se ve dveřích.

  „Neřekl jsem, že bychom ho měli uvolnit hned“ řekl k němu a odešel. Neji se za ním díval a pomalu mu docházeli Leeova slova. Rozeběhl se za Leem, který na něj čekal před nemocnicí. Když Lee viděl, že se Neji už blíží, vydal se směrem ke svému domu.

  Neji ho doběhl a zastavil ho. Přitiskl ho na zeď domu a díval se mu do očí.

  „Nevadí ti, že tě někdo uvidí, jak se na mě tiskneš?“ zeptal se ho s úsměvem Lee. Neji se k němu naklonil a políbil ho.

  „Ne, ani v nejmenším mi to nevadí“ zašeptal do jeho rtů a znovu ho začal líbat. Lee ho objal kolem krku a tiskl se na něj. I jemu to bylo jedno. Měl, co chtěl.