Květina

V každém boji musí být bojovník. A každý boj přináší oběti. Oběť a bojovník, dva, kteří jsou k sobě připoutáni tak silně, že jeden bez druhého nemůže být. Jeden triumfuje a druhý trpí. Jeden vládne a druhý je otrokem. A přitom každého z nich provází osud, který je velmi úzce spjatý s jeho jménem. Jménem, které mu prozradí, kdo vlastně je. Ne tím, které mu dají rodiče. Ne tím, kterým ho oslovují ve škole či v práci. Ale tím jedním a jediným pravým, které mu je souzeno.

I tito dva mají jméno,ale jeden z nich patří k někomu jinému.Jeden z nich je bojovník někoho jiného,kterého musel poslechnout na slovo i teď plní jeho rozkaz.

„Miluj a ochraňuj ho“to bylo co mu přikázal a on to plní,akorát něco se změnilo.On ho miluje ne proto že to byl jeho rozkaz,ale teď je to pravda.Opravdu ho miluje nadevšechno,ale on mu už nevěří,neboť ty dvě slova mu říkal pořád.Za každou větou.

„Na co myslíš Soubi?“zeptal se ho chlapec,kterého má za úkol chránit i za cenu života.

„Nad květinami“odpoví mu tázaný a podívá se chlapci do očí.

„Proč nad květinami?“znovu se ptá.

„Přemýšlím jaká by se k tobě nejvíc hodila Ritsuko“a objal ho kolem pasu a přitiskl si ho víc k sobě.Najednou oba uslyší kroky a pak prudké zabušení na dveře Ritsukova pokoje.

„Ritsuko večeře!“zařve na něj jeho matka,která ho nenávidí kvůli tomu že zemřel jeho bratr a ne on.Ritsuka se podívá na dveře a poté na Soubiho.Soubi se na něj usmál a pustil ho ze svého sevření a pomohl mu vstát.I on vstal.Sehnul se k němu a na tvář mu vlepil jemný polibek.

„Ale Soubi!“rozkřiknul se na něj Ritsuka a rukávem si utřel tvář.

„Dobrou noc Ritsuko“usmál se na něj a zmizel,jako by tam nikdy nebyl.Ritsuka vyjde na balkon a zadívá se na ulici po které tiše kráčí člověk,který se zčista jasna objevil před jeho školou.

„No tak Ritsuko!“znovu se ozve jeho matka a on vyčkává až zmizí od jeho dveří,aby mohl vyjít ven.Jejich večeře je jako každá před tím.Jeho matku znovu chytne že umřel její nejstarší syn a začne házet nádobí.Jediné co se dnes při večeři změnilo bylo že ona zranila Ritsuku,který to ani neřešil.

Zazvoní budík a Rustika pomalu stává do školy.Když vejde do třídy hned k němu přicupitá Yuiko a hned ho objímá kolem ramen.Na Ritsukova tváři se objeví bolestná grimasa a tak rychle ze sebe sundá Yuiko i s její rukou.Přejde ke svému místo právě v čas,neboť začíná zvonit na hodinu.Celý ten čas strávený ve škole by byl celkem stejně nudný jako jindy,ale stane se něco co Ritsukovi změní den.

„Je ve škole Aoyagi Ritsuka?“zeptá se ředitel školy a po boku má dva strážníky.Ritsuka vstal.

„Já jsem Aoyagi Ritsuka“koukal se jim zpříma do očí.

„Pojď semnou chlapče“řekl ředitel a vyšel ze třídy následovaný strážníky a posléze i Ritsukou.Všichni šli do ředitelny,kde ředitel vyzval Ritsuku,aby se posadil.

„Ritsuko bohužel ti musim říct že tvá matka spáchala sebevraždu“oznámil mu jeden ze strážníku,který byl o něco mladší než ředitel.Ritsuka se na ně chvíli koukal a po tvářích mu tekli slzy.

„Ritsuko máš někoho kdo by se o tebe staral?Co třeba otec?“z ředitelova hlasu byl slyšet smutek.

„Otec se mě zřekl když jsem byl mimino,ale mam jednoho člověka který mi ze vším pomáhá“oznámil Ritsuka,ale jeho zrak nezněl tak jak by měl znít u člověka,který se dozvěděl o  ztrátě blízkého člověka.

„Prosím tě Ritsuku zavolej mu“ředitel mu podal pevnou linku a Ritsuku vymačkával již tak známe číslo.

„Tady Agatsuma Soubi.Kdo volá?“ozval se Soubiho hlas.

„Soubi prosím přijď hned do školy“ozve se Ritsuka aniž by ho pozdravil.

„Ritsuko co se děje?“zeptal se ho Soubi a v jeho hlase byla slyšet starost.Ritsukovi stekla další slza.

„Prostě sem ihned přijet řeknu ti to tady“řekl Ritsuka a zavěsil.Ani ne po čtvrt hodině se Soubi dostal ke škole.Vletěl do Ritsukovi třídy.

„Kde je Rustika?“zeptal se jeho třídní učitelky jež vystrašil s vím příchodem.Ta se na něj podívá.

„Je v ředitelně“oznámí mu a podívá se na něj.Vypadal tak jako vždy a to tak že na něm nebylo skoro nic poznat.Soubi se vytratil ze dveří a zamířil do ředitelny.Zaťukal a po chvilce byl pozván dál.

„Ritsuko…“nedořekl neboť se mu Ritsuka vrhl do náruče a naplno se rozplakal.

„Moje…moje máma spáchala sebevraždu“vykoktal Ritsuka mezi záliky.Soubi ho jen pevně objal.

„Pane Agatsumo může u vás Ritsuka žít do doby než bude plnoletý?“zeptal se ho muž v saku,který tam byl přivolán hned potom co Ritsuka zavolal Soubimu.

„Samozřejmě může u mě být jako-li to bude nutné“řekne Soubi a sundává ze sebe kabát,aby ho přehodil přes Ritsuku,protože se nekontrolovatelně třásl.

„Pokud teď dovolíte vezmu Ritsuku domů“nečekal na odpověď a už ho vedl k sobě a teď i k němu domů.Celou cestu se Ritsuka tiskl k Soubimu.Snad proto,aby cítil že je tam někdo s ním.Dorazili do bytu a Soubi zavedl Ritsuku do ložnice.

„Lehni si a pokus se na chvíli usnout.A já zatím udělám něco k jídlu“usmál se Soubi a odcházel z pokoje.Ritsukovi se spát nechtělo,ale do postele si lehl.Ani se nenadál a usnul.Soubi vešel do ložnice,aby se zeptal Ritsuky co by chtěl k jídlu.Když vešel do pokoje našel tam spícího Ritsuku.Soubi se usmál a přešel k němu.Přikryl ho dekou a políbil ho na tvář.

„Ritsuko vstávej“ozve se Soubi a vstoupí do ložnice a v rukou měl tác z míchanými vajíčky a toasty.Ritsuka se pomalu posadil a hned mu na kolenou přilítla snídaně.Ritsuka se do ní okamžitě pustil,protože měl takoví hlad že by snědl mamuta.Soubi se posadil na kraj postele a sledoval Ritsuku jak to do sebe láduje.Ritsuka sní jen půlku vajíček a dva toasty.Slyšel jak Soubimu zakručelo v břiše,i když se to Soubi snažil zamaskovat kašlem.

„Soubi pojď sem ke mně“řekl Ritsuka a šoupnul se o kousek dál.

„Ne nejdu bůh ví co by si mi udělal“usměje se Soubi.Ritsuka se na něj podívá ze zvláštním pohledem a bolestí v očích.

„No dobře víš že to dělám nerad,ale budiž řekl sis o to“usmál se na Soubiho.

„Soubi přikazuji ti,aby sis sedl sem ke mně“ukázal na místo kam a Soubi uposlechl,neboť byl od malička učen poslouchat rozkazy.Pomalu se posadil k Ritsukovi a čekal co se bude dít.Ritsuka vzal do ruky vidličku a nabral trochu vajíček.Vidličku přenesl před Soubiho ústa a čekal až je Soubi otevře,ale Soubi byl proti krmení.

„Soubi otevři pusu.Jíst budeš i kdyby to bylo moje poslední přání“řekl přísně Ritsuka.Jakmile Soubi otevřel pusu,aby se nadechl přistála mu v nich vidlička i z vajíčky.Takhle Soubi snědl druhou část Ritsukovi snídaně.Soubi vstal a sebral tác se špinavým nádobím.Jakmile Soubi zmizel za dveřmi Ritsuka vstal a otevřel okna a hned se do něj posadil.Lehký jarní vánek mu cuchal vlasy.Soubi se po chvilce vrátil do pokoje a jakmile tam našel Ritsuku sedět v okně potichu k němu přišel a objal ho.Tentokrát se k němu Ritsuka přitiskl.Tentokrát nedělal Soubimu přednášky jak to nemá rád a že už to nemá dělat.

„Soubi co semnou teď bude?“zeptal se Ritsuka.Jeho hlas se klepal potlačovaným pláčem.Soubi zesílil stisk objetí a dal Ritsukovi do vlasů lehký polibek.

„Ty zůstaneš tady semnou a budeš chodit do školy jako ostatní děti“řekl Soubi a začal se usmívat,protože věděl že Ritsuka označení „dítě“ nesnášel.

„Soubi já nejsem malý dítě!“rozkřikl se Ritsuka,ale nevytrhl se ze Soubiho náruče spíše se do ní více zavrtal.

„Já vím že nejsi dítě Ritsuko“řekl Soubi na svou obranu.Nějakou chvíli tam jen tak seděli.Ani jeden nemluvil a přesto cítili že by někdo měl něco říct.

„Ritsuko?“to tíživé ticho nakonec přesušil Soubi.

„Co je Soubi?“zvedl hlavu a zadíval se na Soubiho tvář.

„Kde chceš žít?“zeptal se ho a sklopil pohled,takže teď se koukal Ritsukovi do očí.

„Chci žít tam kde jsem teď“odpověděl  a vymanil se ze Soubiho objetí.

„Chceš bydlet semnou nebo sám?“otočil se na Ritsuku,který teď seděl na posteli.

„Samozřejmě že s tebou.Já…“nedokončil.

„Ty co?“zeptal se ho s mírným nátlakem v hlase.

„Mě…mě je smutno,když nejsi semnou a mám o tebe strach“dopověděl to co předtím načal.

„Tobě je beze mě smutno a máš o mě i strach?“v Soubiho očích se objevilo to co už tolikrát,ale Ritsuka nevěděl co to je.

„Jo“pípl svou odpověď.Soubi se otočil a rychlostí blesku přešel vzdálenost,která je od sebe dělila.Klekl si před něj.Jemně ho pohladil po tváři.

„To je pěkné že máš o mě strach,ale to i znamená že mě máš rád!“vykřikl Soubi.Ritsuka se na něj vražedně koukl.

„To teda nemam“řekl svou.

„Ale máš“kýval Soubi a usmíval se.

„Nemám.“

„Máš.“

„Když říkám že nemám tak nemám“zařval na něj Ritsuka.Strčil do něj a vyběhl z pokoje i z bytu.Běžel co mu nohy stačili.Když už byl na pokraji zhroucení sedl si k šachovému stolu v parku ke kterému doběhl.

Soubi než se stačil zpamatovat byl Ritsuka pryč.Rychle popadl svůj kabát i kabát Ritsuky.Rychle vyběhl z bytu a mířil k jednomu z míst o kterým věděl že by tam mohl Ritsuka být.Když na to místo doběhl uviděl že je tam lidu prázdno a tak běžel dál.Prohledal všechny místa,ale nikde ho nenašel.Nakonec vešel do parku kam s Ritsukou chodily.Chvíli se tam procházel až našel Ritsuku,jak je opřený o šachový stůl a klidně oddechuje.Přešel k němu a přehodil přes něj jeho teplý kabát.

„Soubi!Soubi prosím neopouštěj mě i ty!“vykřikl Ritsuka ze spaní a rychle se vyhoupl do sedu.Soubi k němu rychle přistoupí a obejme ho.

„Neboj se sem tu s tebou Ritsuko“zašeptá mu do ucha.Ritsuka ho rychle obejme a naplno se rozpláče.

„Soubi slib mi že mě nikdy neopustíš“naoplátku zašeptal i on.

„Ale Ritsuko“ujelo Soubimu od úst.

„Slib mi to!“tentokrát to vykřikl a odtáhl se od něj.Zahleděl se mu do jeho modrých očí.Soubi ten pohled nemohl vydržet a tak sklopil zrak.V Ritsukových očích bylo všechno.Bolest,strach,obava ale i nehynoucí láska.Láska k Soubimu.

„Prosím tě Soubi slib mi to“znovu se rozplakal.Ritsuka schval tvář i slzy ve svých dlaních.Soubi se na něj díval.Takhle ho nikdy neviděl a troufal říct že ho tak neviděl ani Seimei jeho starší bratr.

„Slibuju ti to Ritsuko“řekl a znovu ho objal.Ritsuka neprotestoval.Zachumlal se do jeho náruče a nechal se ukolébat k spánku.Soubi ho hladil po vlasech i zádech a přemýšlel nad tím co se zdálo Ritsukovi že mu musel slíbit že ho neopustí.Přemýšlel tak usilovně že si nevšiml že Ritsuka usnul.Soubi vstal s Ritsukou v náručí a zamířil k němu domů,kde na něj čeká jeho spolubydlící Kio.Došel do bytu a Kito jakmile ho spatřil se nadechoval že mu vynadá,ale jakmile našel spící ho Ritsuku v jeho náručí rychle pusu zavřel,aby ho nevzbudil.Soubi se na něj jen usmál a vešel do jeho ložnice,kde Ritsuku položil na postel a přikryl ho.Pak se vrátil ke Kitovi.

„Co se stalo Ritsukovi?“vysypal na něj hned Kio,když se Soubi posadil naproti němu.Soubi se na něj podíval a s kapci vyndal cigarety.

„Ritsukova máma spáchala sebevraždu a já se mám o něj starat až do dospělosti“vysypal ze sebe Soubi jako by se nic nestalo.Kio se na něj podívá a pak začne přemýšlet.

„Chudák“řekl a podíval se na Soubiho.

„A kde má Ritsuka věci?A v jakým pokoji bude bydlet?“zeptá se ho Kio.Soubimu zaskočí a začne kašlat.

„Věci tu ještě nemá a bude spát v mim pokoji“odpověděl mu svou odpověď.Kio se usmál.

„A ty budeš spát kde?“Kiovi začalo jiskřit v očích.

„Samozřejmě ve svém pokoji“odpověděl mu a šibalsky se usmál.

„A jak to chceš udělat?“Kiovi zmizel úsměv.

„Dám do své ložnice ještě jednu postel a skříň a další věci,které bude Ritsuka potřebovat“odpoví mu a dívá se jak Kio nabírá rudou barvu.

„A seš si jistej že chce bydlet tady?“poslední věc,jak by ho mohl nachytat.

„Samozřejmě sem se ho zeptal Kio“odpověděl a Kio zrudl ještě víc.Najednou uslyšeli výkřiky z ložnice.Soubi rychle vyskočil z židle a vběhl do pokoje.Ritsuka se tam různě kroutil.

„Ritsuko!Ritsuko prober se!“řval na něj Soubi a cloumal s ním,ale když to nezabralo vlepil mu facku.Ritsuka se na něj vystrašeně koukl a vrhl se mu do náruče.

„Soubi prosím neopouštěj mě!“skrčil se mu v náručí a třásl se ze zadržovaného pláče.Soubi ho pohladil po hlavě.

„Tebe bych nikdy neopustil Ritsuko“zašeptal mu do ucha.Ritsuka se uklidnil,ale najednou mu pořádně zakručelo v břiše.Soubi se začal na hlas smát a Ritsuka se přidal.Soubi vstal a zamířil do kuchyně vařit.

Tak to šlo celí tři měsíce.Ritsuku zužovali noční můry,které se stupňovali.Soubi mu byl pořád  po boku.Neodvážil se jen na chvíli odejít,aby tam nezůstal Ritsuka sám.Tak když někam musel jít tak někdo přišel a zabavoval Ritsuku,aby neusnul a nebyl smutný.Yuiko mu každý den nosila úkoly a tak nezůstával s učením po zadu.Všichni se modlili,aby se Ritsukův stav lepšil.

„Soubi?“ozval se Ritsuka pár dní před vánoci.Uběhlo už tolik času,kdy Soubi s Ritsukou obývají jeden byt,jeden pokoj.Pro Soubiho to bylo těžké krotit se,aby Ritsukovi neublížil.

„Proč mi neříkáš že mě miluješ?Ještě před třemi měsíci si mi to říkal pořád“zavrtěl se hlouběji do Soubiho obětí,neboť měl zase noční můru tak byl Soubi u něj,ale nevěděl jak tím Soubi trpěl.

„Neměl si rád když sem ti to říkal a…“odpověděl mu,ale zbytek odpovědi udusil v sobě.

„Jaký a Soubi?Dořekni to prosím“psíma očima se podíval do Soubiho modrých očí.Soubi nevydržel nápor Ritsukových smutných hnědých očí.

„A kdybych ti to řekl a byla by to pravda ty by si mi nevěřil“dokončil svou předešlou odpověď.Ritsuka sklonil hlavu a vzal Soubiho ruku do té své.

„A teď mi řekni pravdu.Miluješ mě nebo by ses vrátil k bratrovi kdyby se vrátil?“řekl svou otázku a stiskl Soubimu ruku očekávajíc odpovědi.Soubi si to dlouho rozmýšlel.Seimei jeho pravý Sacrifice.Člověk,kterého musel na slovo poslouchat a proti němu jeho mladší bratr Ritsuka.Chlapec,který viděl co neměl.Chlapec,kterého nadevše miloval.Kdo z nich to má být?

„Já tě miluju Ritsuko a vždy budu,ale nevím jak by to dopadlo kdyby se zde objevil Seimei“Soubi vyslovil svůj verdikt.Ritsuka se odtáhl od Soubiho a nakonec vstal i s postele.Popadl kabát ze židle a když odcházel naposledy se na Soubiho podíval.

„Já to tušil Soubi.Doufám že sním budeš šťastný“řekl mu poslední větu a už mizel ve dveřích Soubiho bytu.Soubi tam seděl,jako zkamenělí.To co Ritsuka řekl ho překvapilo.Jakmile se zpamatoval vyběhl z bytu,ale Ritsuku už nikdy neviděl.Už byl pryč.Ztratil ho svou hloupostí.

Ritsuka běžel pryč.Daleko od Soubiho.Daleko od bolesti,která ho zasáhla.Ritsuka běžel dlouho než dovolil s vím nohám si odpočinout.Když se rozhlídl kolem sebe spatřil velký dům.Školu.

Ritsuka za sebou uslyší prasknutí suché větvičky.Otočí se směrem s kterého vyšel ten zvuk.Uvidí dvě siluety,které se k němu pomalím krokem blíží.Když obě postavy došli až k němu poznal v nich chlapce ze kterýma kdysi bojoval Soubi.Osoby se kterýma se spřátelili.

„Ahoj Ritsuko“ozvalo se dvojhlasně.

„Natsuo a Youji víte jak jste mě vylekali?“vyjel na ně Ritsuka.Oba chlapci se a sebe překvapeně podívali,ale nechali to být.Pomysleli si že se zase pohádali se Soubim.

„Kde máš Soubiho?“zeptal se jeden z nich.

„Tam kde má být a s kým má být“ odpověděl Natsuovi Ritsuka.

„Jak to myslíš?“zeptal se druhý.

„Seimei“jediné jméno řekl Ritsuka.Natsuo a Youji se na sebe podívali.Věděli že je Seimei naživu,ale doufali že nechá Soubiho s Ritsukou nepokoji,ale asi se spletl.

„Pojď dovnitř.Náš ředitel chce s tebou mluvit“ozval se po chvíli tíživého ticha Natsuo.Ritsuka nic nenamítal a tak všichni tři šli do školy.Po pár minutách stál Ritsuka před ředitelnou.Natsuo zaťukal a pak zamířil za Youjim,který odcházel.

„Myslíš že je správný nechat ho tam samotného?“ozval se Natsuo z obavou v hlase.

„Neboj se o něj“řekl Youji a svoje prsty propletl s těma Natsuovíma.

„Jak myslíš“řekl Natsuo a zastavil se.Youji se na něj podíval.Natsuo k němu přešel blíže a jemně ho políbil na ústa.

„Pokud se Ritsukovi něco stane máš semnou utrum.Doufám že je ti to jasné Youji“ zašeptal mu Natsuo do ucha.Natsuo se od něj odtáhl a jako by se nic nestálo odcházel.Youji tam stál jako opařený a pak doběhl Natsua.Strčil ho do tmavé uličky a přitiskl ho na zeď.

„Tím chceš říct že ty ho máš rád víc než mě?“zavrčel na něj Youji.Natsuo se usmál a dal pusu na Youjiho nos.

„Jo mám ho rád,ale tebe přímo miluju k zbláznění“odpověděl mu Natsuo na jeho otázku.Youji se usmál a přisál se na Natsuovi rty.

„Tohle mi nedělej“zašeptal udýchaně Youji.

„Ale já to myslel doopravdy“řekne Natsuo a znovu ho políbí na špičku nosu.Youji se od něj odtáhne a tak Natsuo odchází.Youji ještě chvíli stojí v uličce a přemýšlí jak donutit Natsua žárlit,protože on bez Natsua nevydrží ani minutu.

Soubi mezitím sedí nad šálkem čaje a okázale ignoruje svého spolubydlícího.Kio se naštval vstal a Soubiho vzal po hlavě novinami.

„Co blbneš?“vyjede po něm Soubi.

„Hurá pan mě konečně vzal na vědomí“oznámil Kio a usmál se na Soubiho.Soubi jen něco zamumlá a napije se čaje.

„Jste se s Ritsukou pohádali?“zeptá se ho Kio a zaujatě se na něj kouká.

„Ritsuka odešel a já nevim kam.Všude jsem ho hledal“poklesne Soubi rameny.Kio se na ně podívá.

„S tím ti nepomůžu“oznámí Kio a i jeho ramena sklesnou k zemi.

„Ty jsi Aoyagi Ritsuka?“zeptal se ředitel školy kde teď byl.Ritsuka jen přikývne.

„Chtěl by si studovat na této škole?“znovu se ho optá.

„Ano pane“odpoví Ritsuka.

„To je skvělé“usmál se na něj a zvedl telefon do kterého něco řekl.Po chvilce se ve dveřích objevil jakýsi mladík.

„Volal jste mě pane?“ozval se onen mladík a jemně se pokloní.

„Ritsuko to je Ito Keita tvůj noví Fighter“Oznámí mu ředitel školy.

„Keito odveď Ritsuku do jeho pokoje“otočil se na mladíka ředitel.Ten jen sklonil hlavu a otevřel dveře a čekal než Ritsuka vyjde ze dveří až poté vyšel on.

„Já jsem Aoyagi Ritsuka“ozve se k němu.Keita se na něj jen podívá a ukloní se.

„Prosím neklaň se a říkej mi Ritsuko a ne pane nebo tak nějak.Platí?“natáhne k němu ruku.Keita jí s obavou příjme.

„Platí“ozve se.Oba dojdou k jedněm dveřím,které Keita otevře.Ritsuka vejde dovnitř.

„Tohle je tvůj pokoj Ritsuko“ozve se Keita.Ritsuka se na něj otočí a usměje se.

„Já mam pokoj hned vedle“oznámí mu a vejde ven ze dveří.Ritsuka se vydal prohlídnou jeho obří pokoj.Pochvíli zjistil že má hlad a zjistil to tak že mu zakručelo v břiše.Vešel na chodbu a zaťukal na Keitu.

„Co potřebuješ Ritsuko?“ozval se Keita.

„Zavedl by si mě do jídelny?“usmál se na něj a jemně se začervenal.Keita vešel na chodbu a zavřel dveře od jeho pokoje.Oba vyšli do jídelny.Když přišli do jídelny byly vysmátí.Nabrali si hromadu jídla a jedli.Pochvíli vešli do jídelny i Natsuo s Youjim.Nandali si a sedli si k Ritsukovi.

„Kluci tohle je Keita můj Fighter“představil Keitu.

„Keito tohle jsou mí přátelé Natsuo a Youji“představil kluky.

„Ahoj“pípnul Keita.Nebyl zvyklí být v skupině.On ani nebyl zvyklí na to že s ním někdo mluví jak se sobě rovným.

Den se převinul v noc a noc v noví den a tak dál a dál.Ze dní se stali týdne.Z týdnu měsíce a z měsíců roky.Z Ritsuky a Keity se stával den po dni nejlepší dvojce v soubojích.Nikdy nebyli poražení.Všichni kdo přihlíželi jejich soubojům byly překvapení tím jak Ritsuka na sobě nenechá nic znát.Žádný strach ani bolest z utržené rány.Prostě nic.Jeho srdce bylo proti bolesti tak odolné že jej skoro necítil.Jen jedna věc ho každý den v měsíci i roku zraňovala.Zraňovalo že musí pořád na Soubiho a na vše co sním prožil.Každý den se mu t vracelo a v noci se mu to vracelo jako sny.

Uběhlo pět let kdy spolu nebyli.Ritsuka byl už skoro plnoletý z pověstí chlapce,který necítí bolest.Keita se naučil žít v kolektivu.Měl přátelé a naučil se neplnit hloupé rozkazy.Ritsuka byl na něj hrdý jak se rychle učil.O Soubim a Seimeovi nevěděl vůbec nic až do teď.

Je vyučování a Ritsuka má divný pocit.Tuší že se něco stane ale neví co až najednou uslyší zvonek,který oznamuje konec školy.Ritsuka sebere ušení a rychle míří do knihovny.Knihovna je jediné místo kde najde trochu klidu.Přichází ke svému obvyklému místu a už z dálky vidí že na jeho místě sedí někdo a naproti němu někdo sedí.Ritsukovi dojde kdo to je,jakmile spatřil tak známe oči.Oči které vidí ve dne i v noci.

„Ahoj Seimei“pozdraví a na stůl dává svoje učení.Přejde k polici z knihami a bere si knížku kterou nestihl dočíst.

Vzal si jí a mířil k oknu kde obvykle sedával.Soubi se na něj podívá a v očích má smutek.Tolik času uteklo co se neviděli a on se na něj ani nepodívá ani ho nepozdraví.Seimei vstane a přejde k němu.

„Tak mému bráškovi je už sedmnáct let a vidím že ses vůbec nezměnil“chce ho pohladit po hlavě,ale Ritsuka uhne.

„Nech mě být Seimei“ řekne mu klidně.Najednou do knihovny vletí mladík z hnědými dlouhými vlasy.Přiběhne k Ritsukovi.

„Ritsuko dělej zase nás někdo vyzívá“řekne mu Keito.Ritsuka zaklapne knihu a položí ji na okno.

„Už zase někdo?Ti nikdy nedají pokoj“prohodí a už míří ke dveřím.Seimei se na něj nechápavě podívá.

„Pojď Soubi podíváme se jak si Ritsuka vede“řekne a ani na něj nečeká prostě jde.Soubi ho dostihne a po chvilce dojdou k místu souboji.Hned spatří že Ritsuka a jeho bojovník jsou v útoku.Soubi i Seimei jsou ohromeni jejich klidem a hlavně klidem Ritsuky.Ten útok,který na něj jejich protivníci poslali byl určitě velmi bolestiví,ale na Ritsukovi tváři se nic neodrazilo.

„Tento souboj vyhrávají Loveless“oznámí ředitel a kouká jak Ritsuka i Keito bez náznaku zaujatosti odchází.Klidně jdou naproti Seimeii a Soubimu.Když mu Seimei koukne do očí zděsí se.Nevidí jen bolest.Nevidí tam to co viděl když se mu koukal do tváře,když byl ještě malí.Ritsuka a Keito se rozdělili a Ritsuka míří zpět do knihovny.

Ritsuka je v knihovně až do večera.Za celou dobu nejedl ani nepil jenom pořád četl.Soubi vešel do knihovny a našel tam Ritsuku sedícího nad stolem.Právě si psal úkoly,které byla až na Pondělí.Soubi uhnul do tmavé uličky.Nechtěl,aby ho tam Ritsuka viděl.Otevřou se dveře a v nich jde Keito a v ruce drží tác z jídlem.Přejde až k Ritsukovi a dá mu ho až před nos.

„Jez.Celý den si nejedl jako obvykle tak sněz něco aspoň teď“řekne Keito docela nahlas,aby to slyšel i Soubi.Keito si ho všiml.Všiml si na to jak se kouká na Ritsuku.Věděl kdo byl dřív Ritsukův bojovník,ale teď jeho bojovníkem byl Keito a tak se o něj musel i starat.Slíbil to sám sobě.Nechtěl aby Ritsuka trpěl tak jako kdysi.

„Díky Keito“odpověděl mu Ritsuka a z chutí se vrhl na jídlo.Keita jen něco zamumlal a zmizel v tmě na chodbě.Jakmile Ritsuka snědl jídlo dal na stranu tác i s nádobím a vrátil se zpět k učení.Soubi stál pořád ve stínu a pozoroval Ritsuku.Všechny jeho pohyby i vrásku,která se mu objevila když se nad něčím pořádně zamyslel.Ritsuka vstal a přešel k regálu a hledal knížku z historie Japonska.Našel jí,ale byla vysoko tak si stoupl na špičky,aby na ní dosáhl.Když se na ní natahoval vytáhla se mu košile a Soubi viděl co nikdo kromě Keity nevěděl.Ritsuka získal knížku a vrátil se k psaní.Po půl hodině muselo Ritsuka vstal a přešel ke stolu.Muselo ho něco naštvat,neboť shodil všechny knížky i učebnice ze stolu.Poté padl na kolena a chytl se za hlavu.

„Sakra Soubi!Ty se mu musíš pořád plíst do hlavy!Celí roky mě tím mučíš tak mi dej aspoň na chvíli pokoj!“rozkřikl se na celou knihovnu a začal plakat.Třásl se záliky ať dělal co dělal nedokázal to v sobě už zadržet.Soubi tam jen stál a nemohl uvěřit s vím uším.

„On na mě pořád myslel?“pomyslel si Soubi.Nerozmýšlel se co dělá a přišel na to až když bylo pozdě na návrat.Přešel k Ritsukovi a pevně ho objal.

„Neplakej sem tu u tebe“zašeptal mu Soubi do ucha.Ritsuka,ale nepřestával,protože si myslel že je to Keita.Keita ho v těchto stavech našel už hodněkrát a Ritsuko v něm hned neviděl Keitu,ale Soubiho.

„Keito nech mě tu být.Chci být sám“zašeptal Ritsuka,když se už uklidnil.Soubi ho pohladil po vlasech.Netušil že je na tom Ritsuka takhle.Kdyby to věděl nikdy by ho nenechal odejít.

„Já nejsem Keita“řekne mu Soubi a uvolní Ritsuku ze svého objetí.Ritsuka se na něj podíval a pohladil Soubiho po tváři.

„Soubi“zašeptal Ritsuka a objal ho.

„Tolik si mi chyběl“zašeptal a čekal jak Soubi zareaguje.Ten se jen usmál a dal pusu na krk.

„Ty si mi taky hrozně chyběl Ritsuko.Hlavně mi chyběli tvoje nálady.“objal ho a nechtěl ho pustit.Ritsuka se poprvé po velmi dlouhé době od srdce zasmál.

„Mě zas chybělo to tvoje ignorování mích rozkazů“řekl když se od něj odtáhl.Smál se na něj a Soubi se smál na oplátku.Ritsuka se mu vrátil do náručí a Soubi ho objal a nechtěl už pustit.

„Soubi nechceš jí ke mně?“zeptal se Ritsuka po chvíli ticha.

„Pokud chceš ty já bych chtěl vědět kde můj chlapeček žil když sem s nim nebyl“řekl Soubi a Ritsuka se hned vymanil z jeho náručí.Otočil se na něj a měl naježený ocásek,který stále měl.

„Já nejsem tvůj chlapeček“řekl a vstal.

„Jestli chceš vědět kde jsem žil musíš si to najít sám.Já tam na tebe budu čekat“řekl Ritsuka už ve dveřích.Soubi tam chvilku zůstal sedět a přemýšlel nad tím,kde by mohl mít Ritsuka pokoj.Když na to přišel kde by mohl mít Ritsuka pokoj vyskočil na nohy a pelášil na místo.Po pár minutách byl namístě.Zaťukal.Dveře otevřel Youji.

„Aha.Tak tady Ritsuka nebydlí.Sakra kde má pokoj“naštval se Soubi a šel jinam.Youji se na něj usmál a zmizel ke své rozdělané věci.K Natsuovi.

Soubi zaklepal asi na dvacet dveří než našel ten správný pokoj.Zaťukal a když se mu ozvalo dále poskočil na místě radostí že ho našel.

„No ne tady je to krásný“musel uznat Soubi.Ritsuka měl velké okna,kterým svítil měsíc do pokoje.U jedné zdi měl velkou komodu,která byla vyřezána.U další stěny měl Ritsuka psací stůl s počítačem,ale jedna věc vévodila celému pokoji.A to velká manželská postel s černým povlečením.Celý pokoj byl do černé a stříbrné.Prostě kouzelné.

„Děkuju zařizoval sem to tu sám“řekl Ritsuka a v jeho hlase byla hrdost.Ritsuka vstal s parapetu na kterém seděl a přešel k Soubimu.Jemně se k němu přitiskl a objal ho.

„Ani nevíš jak mi chybělo tvoje obětí,když sem byl nemocný nebo měl ty hrozné noční můry“zašeptal Ritsuka a políbil Soubiho na ušní lalůček.

„Mě si Ritsuko chyběl celí“přitiskne si ho Soubi blíž k sobě.

„Smím něco vyzkoušet“řekl Soubi do ticha.

„Ty můžeš cokoliv Soubi“povolil mu Ritsuka.Soubi ho od sebe odtáhl.Podíval se Ritsukovi do očí a pohladil ho po tváři až se rukou zastavil na jeho rtech,které volaly po polibku.Jedním prstem je jemně obkreslil.Dotýkal se jich jako motýlek.Nechtěl je nějak poničit.Pomalu se k nim přibližoval až se jeho rty setkali s těmi Ritsukovými.Jejich polibek byl jemný a procítěný láskou.

„Tohle sem si přál tak dlouho“zašeptal Soubi,když se od sebe odtáhly.Oba museli dýchat z hluboka.Cítili se jako by uběhli nějaký maratón.

„Přál sis jenom tohle nebo něco víc?“zeptal se ho Ritsuka mírně červenajíc.Soubi tam stál jako opařený a zvažoval odpověď.Uběhlo pár minut ale odpověď nikde.

„No nic já se jdu osprchovat“prohodil do místnosti a už si bral ručník.Zaplul do koupelny a schválně nechal pootevřené dveře.Svlékl se a zalezl pod teplou sprchu.Soubi nedokázal odolat a musel se přidat.Stál chvíli ve dveřích a pozoroval Ritsukovo vypracované tělo.Jak usoudil tak musel chodit do tělocvičny.Každá dívka by dala cokoliv,aby mohla aspoň trochu spatřit to co teď viděl Soubi.

„Soubi přidáš se?Je mi tu nějak zima“zeptal se Ritsuka a opřel se o dlaždičky.Soubi chvilku přemýšlel až došel k závěru že by Ritsukovi nikdy nedokázal říct ne.Hlavně když před ním stál úplně nahý.

„Samozřejmě že se přidám.Přece nechceme aby si mi můj andílek nachladit“řekl Soubi a začal se svlékat.Vstoupil pod sprchu k Ritsukovo.Ten se na něj přitiskl a přisál se na Soubiho rty.Svou hrudí se dotýkal té Soubiho.Kůže se třela o kůži.

„Neměli bychom jít ven?“zeptal se Soubi.Spíš to nebyla otázka,ale fakt.Stáli pod sprchou víc než bylo zdrávo.

„Ale mě se odtud nechceš“pronesl Ritsuka.Soubi se na něj koukl.On už stál mimo sprchu z ručníkem kolem pasu.

„Nechce se ti?“zeptal se Soubi a rošťácky se mu zajiskřilo v očích.

„Ne nechce se mi“odpověděl mu Ritsuka a na hrudí zkřížil ruce.Soubi přešel k němu a začal ho líbat.To Ritsuku zarazilo,ale zpamatoval se a do té hry jazyků se přidal i on.Soubi právě na tohle čekal a tak popadl Ritsuku do náručí.

„No tak Soubi“začal se Ritsuka smát.Soubi se přisál na Ritsukovi rty a po celou cestu k Ritsukovi posteli svá ústa neodpojili.Soubi položil Ritsuku jemně do černého povlaku.Jemně se ho dotýkal.Nemohl se nabažit toho že tahle krása patří jen jemu.

Pomalu si ulehal k němu.Ritsuka se otočil bokem,aby vyděl do Soubiho tváře.Soubi je nervózní.Neví kam daleko ho Ritsuka pustí.Ritsuka si všiml toho,jak je Soubi nervózní a tak se sám pustil do hry.Pomalu se na něj přitiskl a políbil ho na špičku nosu poté na tváře a víčka.Pomalu mu pusinkoval celou tvář jen jednomu místu se vyhýbal a to Soubiho rtům,která vábili k tomu,aby je políbil.Až po několika mučivých minutách je konečně políbil.Soubi se lehl na záda a čekal co může od něj čekat.Místo toho,aby se k němu Ritsuka přitiskl vstal a nahý přešel k oknu.Díval se na měsíční zář,která osvětlovala jak jeho pokoj tak pozemky před pokojem.Soubi se na něj dívá a neví co se stalo že Ritsuka přestal.Také vstal a přišel k Ritsukovi ze zadu a objal ho.

„Copak se děje Ritsuko?“zeptá se ho Soubi a má co dělat,aby ukryl touhu která čiší z jeho těla,srdce i očí.

„Mám strach.Poprvé po tak dlouhé době mam strach Soubi“odpověděl mu Ritsuka.Opravdu měl strach s toho co by mělo následovat.On se ještě s někým nemiloval.Ani ze ženou ani z mužem.Měl strach že ho to bude bolet nebo že by to bolelo Soubiho a to nechtěl.Chtěl aby byl Soubi šťastný.Soubi se slabě usmál.

„Nemáš důvod proč by ses měl bát.Víš že bych ti nikdy nedokázal ublížit“políbil ho do vlasů.Z nebe začal padat první sníh letošního roku.První vločka dopadla na Ritsukovi ramena.Jakmile se jej sněhová vločka dotkla otřásl se.Soubi ho políbil na místo kam dopadla vločka.

„Měli bychom jít dovnitř“řekne Ritsuka a vymaní se ze Soubiho teplé náruče.Soubi tam zůstane stát a jen se dívá na to jak Ritsuka odchází do tepla.Ritsuka se zastavil a otočil se k Soubimu.Když viděl jak tam jen tak stojí vrátil se k němu a rukou se dotkl tváře,poté ho políbil na rty.Vzal ho za ruku a táhl ho dovnitř.Ritsuka nechal Soubiho stát v pokoji a šel zavřít dveře na balkón.Na chvíli se zahleděl z okna.Soubi k němu přijde a znovu ho obejme.Dá mu pusu na krk a poté na ramena.Otočí si ho k sobě a políbil ho na nos,na tváře a poté na rty,které chutnali po jahodách.Soubi pomalu dostrkal Ritsuku k posteli na kterou ho povalil.Jejich rty se během toho nerozdělili.Soubi líbal Ritsuku něžně a Ritsuka mu jemně oplácel jeho polibky.Soubiho ruce slídili po těle jeho lásky až narazili na Ritsukovu chloubu,která se ještě před chvíli třela o jeho chloubu.Vzal jí do ruky a jemně stiskl a začal z rukou pohybovat na horu a dolů.Ritsuka se propnul v luk.Z jeho hrdla se ozývali slastné vzdechy.Ritsukův dech byl rychlejší a rychlejší,když se blížil k vrcholu,ale Soubiho ruka se přestala pohybovat.Ritsuka zavrčel na znamení nesouhlasu,ale stalo se co nečekal.Soubiho ruku nahradilo něco jiného a vlhkého.Byl to Soubiho jazyk,který se pohrával se špičkou Ritsukova penisu.Soubi si pohrával z Ritsukovo chloubou a přiváděl ho k šílenství.Když se Ritsuka dochýlil k vrcholu vykřikl do pokoje Soubiho jméno.Soubi se polibky vracel zpět k místu po kterém toužil.Dosáhl Ritsukových rtů a jemně a přitom vášnivě ho políbil.Když se od něj odtáhl podíval se do Ritsukových očí.Pohladil ho po vlasech.Ritsuka se usmál a převalil se na Soubiho a začal ho líbat.Od rtů mířil ke krku na hruď k bradavkám.Zamířil k jedné,kterou si vzal do úst.Hrál si s ní jazykem,sál jí a občas jemně použil zuby.Hrál si sní dokavaď neztvrdla.Poté přešel k druhé u které dělal to samé.Když i ta byla tvrdá mířil níž.Jazykem zajel do Soubiho pupíku.Po celou dobu poslouchal Soubiho slastné vzdechy.Ritsuka dosáhl k cíli své cesty.Vzal Soubiho úd do své pusy a začal se líně pohybovat nahoru dolů.Když se dotkli Ritsukovi rty Soubiho údu,Soubi zalapal po dechu.Tohle nečekal ani v nejdivočejších snech.Ritsuka sál a hrál si sním jazykem.Pomalu dovádí  Soubiho k vrcholu.Ucítí cuknutí v Soubiho penise a Ritsukova ústa se zaplnila životadárnou tekutinou.Ritsuka vše spolykal ani kapička mu neunikla.Ritsuka se lehl na bok vedle Soubiho a koukal se na jeho tvář se zavřenýma očima.Soubi oddechoval z orgasmu ke kterému ho přivedl Ritsuka.Jeho Ritsuka.Soubi otevřel oči a podíval se na Ritsuku.Ten se usmál.Soubi mu úsměv oplatil a přitáhl si Ritsuku k sobě.

„Děkuju ti Ritsuko“zašeptal mu do ucha.

„To ještě není konec“odpověděl mu Ritsuka a znovu se na něj lehl.Soubimu došlo co tím Ritsuka myslel.

„Počkej Ritsukovo nemusíš.Nechci aby si dělal něco co sám nechceš“zarazil ho Soubi.Ritsuka se k němu sklonil a políbil ho.

„A kdo řekl že to nechci?“zašeptal mu do ucha s kousl mu lalůček.Soubi se prudce nadechl a v tom si Ritsuka sedl na jeho klín.Teď se Soubiho penis ocitl v Ritsukově těle.Ritsuka si skousl spodní ret,aby nevykřikl bolestí.Ritsuka chvíli nehybně seděl,aby si zvykl na novou situaci.Soubi se na Ritsuku nevěřícně podíval.Tohle by nečekal už vůbec.Natáhl ruku a pohladil Ritsuku po tváři.Věděl že se kousl do rtu,aby nevykřikl.Slyšel co se o něm říkalo,ale kdyby oni věděli co ví on a kdyby ho teď viděli.Ritsuka se sehnul a políbil Soubiho na špičku nosu a poté na rty.Slabě shoupnul páteří,aby zjistil jestli bolest byla už pryč.Jakmile se pohnul necítil bolest,ale slast.Začal se na Soubim pohybovat a poslouchal tlumené Soubiho vzdechy.Soubi se nadzvedne a rukama si k sobě přitáhne Ritsuku a začne ho líbat.Ritsuka se přestal hýbat a toho Soubi využil a převalil se na Ritsuku.Soubi se na chvilku odtáhne od Ritsukových rtů a dá pod záda polštář.Znovu se přisaje na jeho rty a začne se v něm znovu pohybovat.Ritsuka zavzdychal ,ale jeho vzdech zmizel v polibku.

Jakmile Soubi ucítil že se blíží k vrcholu,vzal Ritsukův penis do rukou a začal pohybovat se svou rukou.Oba vyvrcholili skoro ve stejnou dobu.Ritsuko vyvrcholil do Soubiho ruky a Soubi do Ritsukova těla.Soubi se svalil vedle Ritsuky a přitáhl si ho do náruče.

„Co se tak jít vykoupat?“zeptal se Ritsuka.

„Samozřejmě nechci aby si byl špinaví“zamumlal Soubi a políbil Ritsuku do jeho černých vlasů,které měl na ramena.Nejdřív se zvedl Soubi a pomohl Ritsukovi vstát.Přešli do koupelny a hodnou chvilku stáli pod sprchou v obětí.Když se vrátili a na posteli Soubi uviděl Ritsukovi kočičí uši i ocas otočil se na Ritsuku.

„Není ti to líto?“zeptal se Soubi.Ritsuka zvedl s postele ocas i uši a dal je na psací stůl.

„Není mi líto co se stalo.Hlavně že to bylo s osobou,kterou miluju s celého srdce“usmál se na Soubiho a ulehal do postele.Soubi se lehl hned k němu a přitáhl si ho do náruče.I Ritsuka objal Soubiho a ten jej políbil na čelo.

„Už jsem přišel na tvou květinu Ritsuko“oznámí Soubi.

„Jaká je má květina?“zvědavost v hlase nedokázal Ritsuka zastřít.Od doby kdy mu Soubi řekl že přemýšlí nad jeho květinou,byl zvědaví jaká je jeho.

„Jsou to květy Sakury.Květy jemné a křehké přesto silné.Jsou přesně jako ty můj malí andílku“zašeptá Soubi Ritsukovi do ouška.Soubi se zahleděl do čokoládových očí,které na něj Ritsuka otevřel.

„Mám rád Sakury“řekne Ritsuka a víc se přitiskne k Soubimu.Nastane ticho.Ani jeden z nich nespí.Oba jsou zamyšlení a přemýšlí nad tím jak to mezi nimi bude dál.

Ani jeden z nich neví že před Ritsukovím pokojem stoje dvě postavy.Obě postavy se umívají.Podívají se na sebe a usmějí se ještě víc.

„Pojď Keito tady jsem už přebyteční“řekne starší z těch dvou.

„Jistě Seimeii už jdu“řekne Keito a rozeběhne se za ním.Je rád že člověk,kterého měl rád a který ho naučil vážit si sám sebe je teď šťastný a je s osobou,kterou miluje.Jakmile Keito doběhne k Seimei tak ho on obejme kolem pasu.Keita mu položí hlavu na rameno a jdou bok po boku svou cestou.Keito a Seimei se dali do hromady dva měsíce před tím než se Seimei se Soubim objevili ve škole.Byla to náhoda kdy se oba potkali,ale ta náhoda dala obou poznat pravou a nefalšovanou lásku.

„Miluju tě Soubi“zašeptá Ritsuka do noci.Zavírá oči a spí.Řekl co ho už tak dlouho dusilo.Teď bude klidný.Řekl Soubimu co k němu cítí a ví že i jeho bratr je šťastný.Ano,on ví co je mezi ním a Keitou.Protože on cítil že se s Keitou něco děje a tak mu dal rozkaz aby mu řekl co a tak se to dozvěděl.

„Taky tě miluju můj motýlku a navždy budu“zašeptal mu Soubi na oplátku a také se propadal do říše snů se svou láskou v náručí.

 
„Odloučení působí na lásku jako vítr na oheň: malý uhasí, velký rozdmýchává.U Soubiho z Ritsukou jejich oheň lásky jen více vzrostl a jejich city se nikomu nepodaří zničit na to mi dáme pozor.

Keito a Seimei“

napsala Deméter