Deméteřin deník

  „Ahoj zlato“ pozdravila ho Dotty, když vešel do lékařského pokoje.

  „Ahoj Dotty“ nebylo mu zrovna dvakrát nejlépe, už jen kvůli tomu, že musel nechat Orrina samotného a bez toho, aby věděl co se děje.

  „Řekl si mu to?“ zeptala se narovinu.

  „Ne, nedokázal jsem to. Přišel o bratra, tak jak mu mám říct, že je možnost, že přijde i o mě?“ zeptal se jí.

  „Chápu tě“ povzdechla si.

  „Tak, čím začneme?“ zeptal se.

  „EEG, CT a magnetickou rezonanci“ zvedla se z židle a společně se Shelbym vyrazila na vyšetření, které potřebovala, aby mohla říct, jestli má Shelby nádor na mozku.

  „Tak co?“ zeptal se, když znovu oblíkal.

  „Podívej se sám“ byla smutná. Doufala, že se Shelby mílí, ale věděla, že v tomhle se Shelby mílí jen málo kdy.

  „Co myslíš? Je zhoubný nebo nezhoubný?“ i on byl zklamaný, že se nemýlil, ale s tím nemohl nic dělat.

  „Řekla bych, že je to jedno. Musí ven“ nedebatovala.

  „Chtěl bych, aby to bylo v jiné nemocnici. Někde daleko“ nepochyboval o tom.

  „Nechceš, aby se to Orrin dozvěděl?“ došlo jí okamžitě.

  „Nechci, aby trpěl ještě kvůli mně“ povzdechl si.

  „A co mu řekneš? Jen tak si zabalíš fidlátka a zmizíš, aniž by si mu něco řekl?“ posadila se do židle a schovala snímky do desek.

  „Zabalím si a odejdu“ přikývl.

  „Proč?“ nechápala.

  „Nechci, aby mě tak viděl. Až budu zase zdraví, vrátím se“ ujišťoval.

  „Co myslíš, že se stane s ním? Miluje tě, chce si tě vzít!“ nevěděla co by. Věděla, že to Shelby myslí dobře, ale stejně věděla o tom, že by to měl Orrin vědět.

  „I já ho miluju a chci si to vzít!“ vyletěl.

  „Tak proč mu to neřekneš?!“ i ona vyletěla.

  „Ztratil bych ho!“ vykřikl.

  „Neztratil, on by tě nenechal!“ snažila se uklidnit, ale nechtěla, aby někdo z její rodiny trpěl.

  „Dotty nech to na mně“ prosil ji.

  „Já jen říkám svůj názor, Shelby. Jsi můj bratr a on je můj švagr“ nechtěla to Orrinovy říct, aniž by mněla dovolení od Shelbyho.

  „Myslíš, že na mně počká?“ zeptal se po chvíli ticha.

  „Je do tebe zamilovaný, až po uši. Tím pádem si myslím, že počká, ale nevím, jestli ve zdraví!“ neodpustila si.

  Shelby se posadil naproti Dotty a podepřel si hlavu. Zadíval se do dáli.

  „Vím, že udělám dobře, když odejdu“ byl rozhodnutý.

  „Ale ne ve prospěch Orrina“ opravila ho.

  „Pohlídáš mi ho tu?“ zeptal se.

  „To víš, že ano“ přikývla.

  „Domluvíš mi to?“ byl smutný.

  „Jo, co nejdřív a co nejdál“ povzdechla si. Shelby se zvedl, přešel k Dotty a políbil jí na čelo.

  „Děkuju ti, sestřičko“ poděkoval jí a odešel.

  Dotty se za ním se smutkem dívala. Mohla jen tušit, co se v něm odehrává, ale vědět to nemohla. Nikdy nebyla ve stejné situaci, jako Shelby. Nikdy nemusela být v jeho kůži, ani když zemřel Sunny. Ano, trpěla při Sunnyho smrti, ale její bolest byla proti Shelbyho nulová.

  „Jak bylo u Dotty?“ zeptal se Orrin, když uviděl Shelbyho vcházet do bytu.

  „Dobře, řekla, že jsem v pořádku“ usmál se na něj. Zalhal. Zakázal sobě i Dotty říct cokoliv, co se jeho zdraví týkalo.

  „Nechceš si zajet pro věci, aby ses sem mohl přestěhovat?“ přitáhl si ho k sobě a objal ho. Shelby se usmál a objal ho kolem krku. Něžně si ukradl Orrinovy polibek. Orrin se usmál a přitáhl si Shelbyho pro něžný polibek.

  „Opravdu se chceš ke mně přestěhovat?“ zeptal se raději znovu.

  „Opravdu se chci k tobě přestěhovat“ souhlasil. Najednou ho bodlo u srdce. Chtěl s ním žít, milovat ho a vzít si ho, ale nemohl to udělat do doby, než bude zdraví.

  „Chceš tam zajet hned?“ usmál se. Byl šťastný, že mu zůstal Shelby. Muž, kterého miluje.

  „Dobře“ souhlasil. Orrin si navlékl bundu a vydal se se Shelbym do jeho bytu.

  Když vešly do Shelbyho bytu, Orrin se rozhlédl kolem sebe. Prohlížel si Shelbyho již bývalí byt.

  „Máš to tady hezké“ pochválil mu to.

  „Ale něco tady vždy chybělo“ otočil se na něj.

  „A co?“ přešel k němu a přitáhl si ho do náruče.

  „Ne co, ale kdo“ opravil ho.

  „Dobře, tak kdo?“ upravil svou otázku.

  „Jeden vysoký, černovlasý chlap, který mě požádal o ruku, aby mně nepřebral nikdo jiný“ usmál se.

  „Chceš si toho chlapa ještě vzít?“ i on se usmíval, ale přesto měl v sobě smutek. Ale věděl, že by byl Philip šťastný, že je zamilovaný až po uši.

  „Klidně ještě teď“ přitiskl si ho k sobě blíž.

  „Nestačilo by to zítra?“ zeptal se.

  „To jako doopravdy?“ překvapeně se na něj díval.

  „Myslím to smrtelně vážně. Nevadí ti, že sem to připravit už na zítra?“ strachoval se.

  „Čím líp, tím mnohem líp“ ukradl mu malí polibek. Ruce si schoval pod Orrinovo tričko a hladil mu záda.

  „Pročpak?“ zasmál se.

  „Protože bude každý vědět, že si jen a jen můj“ usmál se těsně před jeho rty.

  „A už na věky budu“ začal mu krás maličké polibky, ale moc dlouho to nevydržel a chtivě se vrhnul na Shelbyho rty.

  Shelby mu okamžitě přetáhl tričko přes hlavu a odhodil ho stranou. Rozepnul Orrinovy přezku u pásku, knoflík a zip. Vnikl rukou do kalhot a jemně přejel přes Orrinův vzrušený úd.

  „Jednou z tebe zešílím“ zavrčel Orrin a zvedl si Shelbyho do náruče. Okamžitě se vydal do ložnice, kterou našel během okamžiku.

  Povalil Shelbyho do postele a okamžitě se přitiskl na jeho tělo. Ústa mu uvěznil v tvrdém, vášnivém polibku. Pomalu mu vytahoval tričko, které mu posléze přetáhl přes hlavu a odhodil ho pryč.

  „Hm to se mi líbí“ zasténal tiše Shelby a nechal si vše líbit.

  „V kolik máme svatbu?“ zeptal se ho Shelby, když mu ležel v náručí.
  „Při západu slunce“ usmál se a políbil ho do vlasů.

  „Jak romantické“ uznal.

  „Pro tebe vše“ usmál se. Shelby se zvedl na jedné ruce a ukradl si další polibek.

  „Pořád při chuti?“ zeptal se ho s úsměvem.

  „S tebou budu při chuti pořád“ posadil se na jeho klín a sklonil se k jeho rtům. Znovu je uvěznil ve vášnivém polibku, který oba uvalil do světa touhy, chtíče a uspokojené.

  „Nemyslíš, že by si mu to už měl říct?“ zeptala se ho Dotty, když pomáhala Shelbymu s kravatou.

  „Ne, nemyslím“ nechtěl to řešit. Nechtěl to řešit v okamžiku, kdy se měl oženit za nejlepšího chlapa, kterého kdy poznal.

  „Shelby, dneska se berete. To už je důvod ne?“ zeptala se.

  „Proto mu to nechci říct. Nechci kazit jediný den, kdy mohu být opravdu šťastný“ usekl to.

  „Shelby! Zaslouží si to vědět“ zavrčela.

  „Co mám vědět?“ do místnosti vešel Orrin. Shelby se na něj otočil a usmál se.

  „To, že ti to šíleně sluší“ řekli oba najednou.

  „Dotty, nechala by si mě tu s mým snoubencem o samotě?“ zeptal se jí s úsměvem. Dotty se usmála a odešla.

  Orrin přešel k Shelbymu a přitáhl si ho do náruče. Ukradl mu jeden předmanželský polibek.

  „Neměl by sis tohle nechat po svatbě?“ zeptal se ho s úsměvem.

  „Tomu se nedá odolat“ hájil se.

  „Chtěl si ode mě něco?“ usmíval se. Tuhle dobu si chtěl pořádně užít, protože už nikdy se ten okamžik nezopakuje.

  „Chtěl jsem ti ukrást pár polibků, než budeš oficiálně můj a jen můj“ přiznal se. Shelby si ho k sobě přitáhl a začal ho něžně líbat.

  „To se mi strašně líbí“ zašeptal těsně u jeho rtů.

  „Pojď nebo přijdeme pozdě“ doporučil.

  „Na naši svatbu? Nikdy“ zasmál se a chytl Shelbyho za ruku.

  Oba stáli před starostou města a čekali na otázku, která stvrdí vztah, který mají mezi sebou. Už nikdy je nedokáže od sebe oddělit.

  „Shelby Boothe berete si zde přítomného Orrina Hawka za svého zákonného partnera? V chudobě i v bohatství, v nemoci i ve zdraví. Budete jej milovat a ctít až dokonce svých dní?“ zeptal se jich starosta. Shelby se otočil na Orrina a usmál se.

  „Ano“ řekl to. Vzal zlatý prstýnek a navlíkl ho Orrinovy na prsteníček. Teď už byl Orrin oficiálně jeho a každý to uvidí.

  „A vy, Orrine Hawku, berete si zde přítomného Shelbyho Bootha za svého zákonného partnera? V chudobě i v bohatství, v nemoci i ve zdraví. Budete jej milovat a ctít až dokonce svých dní?“ zeptal se i jeho. Orrin si vzal prstýnek a usmál se na Shelbyho.

  „Ano“ navlékl Shelbymu prstýnek.

  „Nyní vás mohu prohlásit za zákonné partnery. Udělte si své první manželské políbení“ starosta jim to nemusel ani říkat. Orrin se nahnul k Shelbymu a něžně zajal jeho rty ve svých.

  Kolem nich se ozval potlesk a radostný smích.

  Orrin chytil Shelbyho za ruku a běžel s ním mezi uličkou židlí a pozvaných hostí.

  „Vše nejlepší novomanželům!“ křičeli všichni kolem nich.

  „Lásko?“ začal Shelby.

  „Ano?“ otočil se na něj.

  „Jak to budeme mít s přímením?“ nedostal odvahu mu říct, že má nádor na mozku a že ho budou operovat.

  „Jeden z nás si změní příjmení. Chceš se jmenovat Shelby Hawk?“ zeptal se ho. Shelby se zamyslel.

  „Chci“ souhlasil s tím. Chtěl mít na Orrina další vzpomínku, než bude muset odejít na operaci.

  „Dámy a pánové! Dovolte mi představit novomanželský pár! Přivítejme pana a pana Hawkovy!“ zakřičela Dotty, aby upozornila na Shelbyho a Orrina, který vcházeli na hostinu. Hned jak vešli do místnosti, ozval se potlesk a gratulace. 

  „Orrine, kde máš manžela?“ zeptala se Orrinova kamarádka.

  „Taky by mě to zajímalo. Jdu se po něm kouknout“ omluvil se, zvedl a odešel. Procházel chodbou, když uslyšel křik a hádku. Orrin hned poznal hlas Shelby a Dotty. Přiblížil se ke dveřím a trochu je pootevřel, aby lépe slyšel.

  „Neřeknu mu to, Dotty!“ vykřikl na ní.

  „Shelby, ta operace je závažná!“ vykřikla na něj Dotty. Orrin okamžitě ztuhl a začal pečlivě poslouchat.

  „Já vím, že je závažná. Ale nechci mu kazit svatbu ani svatební cestu“ snažil se uklidnit.
  „A kdy mu to chceš říct? Až beze slov odejdeš a budeš sám na operaci i na vše potom?“ byla téměř hysterická.

  Orrin ztuhle stál za dveřmi a nevěděl, co má dělat. Jestli má dál poslouchat nebo vtrhnout do pokoje a donutit Shelbyho, aby mu řekl pravdu.

  „Má to teď těžké, Dotty. Přišel o bratra. Já jsem jediný koho má“ namítl.

  „Shelby, máš nádor na mozku. Musíš mu to říct. Určitě si všiml toho, že se něco děje“ nedala se.

  „Má o mě strach. Má ho kvůli nočním můrám, i že hodně prospím“ namítl.

  „Neřekl si mi, že se ti o tom znovu zdá“ byla zaražená.

  „Nechci ho trápit ještě s mými problémy. Až bude po operaci a já budu zdraví, vrátím se a jen mohu doufat, že na mně počká“ povzdechl si.

  Orrin se zhluboka nadechl. Rozhodl se, že tohle jen tak nenechá. Otočil se a odešel. Moc dobře věděl, co udělá, ale musí si počkat.

  Několik hodin na to, odjeli Shelby s Orrinem na svatební cestu a ani jeden z nich na sobě nedal znát, co je trápilo ani co věděli. Avšak když se blížil den návratu, byl Shelby čím dál, tím víc nervóznější a kolikrát to Orrinovy málem řekl, aby na to nebyl sám. Vždy ho v tom zastavila představa, jak Orrin stojí ne u jednoho hrobu, ale u hrobů dvou. U jeho hrobu a hrobu jeho bratra.

  „Konečně doma“ pronesl Orrin když rozrazil dveře a položil kufry do předsíně.

  „To ano“ poznamenal. Orrin se na něj otočil, ale nic neřekl. Věděl, že mu to musí Shelby říct sám a když nebude chtít, on ho nutit nebude.

  „Nemáš hlad?“ zeptal se ho okamžitě, než začal vyzvídat a nutit ho.

  „Jako vlk. Po cestě mi vyhládlo“ usmál se na něj.

  „Tak běž vybalit a já uvařím, nebo naopak?“ navrhl.

  „Vaříš líp než já“ usmál se na něj a vzal si do rukou kufry. Odešel s nimi do ložnice a vše začal třídit. Jeho věci s Ovinovými a spoustu věcí odnesl do koupelny na vyprání.

  Orrin stál u plotny a tiše vařil. Přemýšlel nad tím, kdy se Shelby rozhodne odejít a jeho tady nechá.

  „Miláčku?“ ozval se Shelby.

  „Potřebuješ něco?“ vypnul sporák a nandával jídlo na talíř.

  „Co si uvařil?“ zajímal se. Posadil se ke stolu a vdechoval lahodnou vůni.

  „Přírodní řízek a hranolky“ usmál se a posadil se naproti Shelbymu. Všiml si, že Shelby dělá vše proto, aby s ním byl co nejvíc. Jak si ukládá každé vzpomínky, které vyfotily nebo mněli v paměti.