Deméteřin deník

  „Shelby?“ ozval se Orrin. Opatrně strčil hlavu do pokoje, ve kterém vládlo šero.

  „Ano?“ Shelby se zvedl s postele a rozsvítil lampičku.

  „Jsi v pořádku?“ měl o něj strach. Už několik dní se Shelby choval divně, ale on nevěděl proč. Nevěděl, co se stalo.

  „Jsem jen trochu nastydlí a unavený“ lhal mu. Nechtěl mu říkat o tom, že se probudili nepříjemné vzpomínky, které chtěl navěky zapomenout.

  „Tak si lehni a odpočívej“ doporučil mu. Shelby přikývl a vrátil se do postele. Orrin k němu přišel, pořádně ho přikryl a seděl u něj.

  „Vážně je to jen tohle?“ cítil, že je na tom něco špatně.

  „Ano“ přikývl.

  „Mam, ale pocit, že lžeš“ sklonil hlavu.

  „Nelžu ti, miláčku“ usmál se.

  „Věřím ti“ i on se usmál.

  „Lehneš si ke mně?“ zeptal se ho. Orrin přikývl a skopl si boty. Natáhl se vedle Shelbyho a přitáhl si ho do náruče.

  ‚Sunny proč zrovna teď, když začínám být doopravdy šťastný?‘ zeptal se tiše a zavřel oči.

  „Těšíš se domů?“ zeptal se ho Orrin, když nasedali do auta.

  „Ani ne“ pořádně se uvelebil.

  „Proč?“ nechápal. Připoutal se a nastartoval auto.

  „Budeme myslet, kdo bude žít u koho a začne mi práce“ vyjmenovával.

  „Já myslel, že bydlíš se sestrou?“ opatrně vyjel.

  „To je pravda“ přikývl.

  „Tak se nastěhuješ ty ke mně“ řekl, jakoby to bylo jednoduché.

  „Chceš, abych se nastěhoval k tobě?“ zamrkal překvapeně.

  „Samozřejmě“ sledoval silnici, ale měl sto chutí otočit se na Shelbyho a sledovat jeho obličej, který se změnil od doby, co přijely.

  „Opravdu to chceš?“ chtěl se ujistit.

  „Jsi můj snoubenec, Shelby a já tě chci jen pro sebe“ ujišťoval ho.

  „Tak dobře“ pousmál se, ale od jistého dne měl s úsměvem potíže.

  „To znamená, že se ke mně nastěhuješ?“ nevěděl, jak to měl chápat.

  „Jistě, jsi přece můj manžílek a nenechám tě samostatného. Ještě by mi za tebou někdo les“ snažil se vzpamatovat ze vzpomínek, které na něj útočily i ze spánku.

  „Víš, že bych ti byl věrný“ hájil se.

  „Jistota je jistota“ zasmál se.

  „Jestli chceš, tak se prospi“ navrhl mu po několika hodinách, když si všiml, že sotva drží oči. Věděl o tom, že toho Shelby moc nenaspal, ale nic neříkal. I on znal noční můry a proto věděl, jak je těžké znovu usínat.

  Shelby jen přikývl a zavřel oči. Doufal, že ho aspoň teď nechají vzpomínky spát.

  Orrin zastavil na odpočívadle. Sklonil sedačku, na které spal Shelby a nakonec přes něj přehodil i deku, protože už nebylo teplo.

  Z malé přenosné ledničky si vyndal sendvič a čistou vodu. Vylezl z auta a posadil se na kapotu. Nechtěl Shelbyho budit.

  ‚Proč má noční můry?‘ přemýšlel. Nechtělo se mu věřit, že by můry přicházeli jen tak. Věděl, že musí mít nějakou příčinu, ale on nevěděl jakou.

  ‚Má to kvůli smrti Sunnyho?‘ cítil, že s tím má Sunny něco společného, ale neměl jistotu, že je to pravda.

  Dojedl sendvič a nakonec se napil. Ještě chvíli seděl na kapotě a díval se z výhledu na les, který byl kousek od nich.

  Nakonec se vrátil do auta, nastartoval a vyjel.

  Shelby se s trhnutím probudil. Když se rozhlédl kolem sebe, všiml si, že auto stojí na benzínce a že je Orrin pryč. Byl rád, protože nechtěl nic vysvětlovat. Věděl, že by se ho Orrin na nic nezeptal, ale stejně tak věděl, že by měl pocit viny, protože by mu to musel dál tajit.

  Napřímil se a vrátil sedačku do vzpřímené polohy. Podíval se z okna a uviděl Orrina, jak se vracel z malého baráčku, kde byla umístěna kasa.

  „Vyspal ses dobře?“ zeptal se ho potom, co si drze ukradl jeho polibek.

  „Celkem ano“ zalhal mu. Nechtěl, aby se trápil.

  „To jsem rád. Za chvíli už budeme doma“ oznámil mu. Shelby přikývl a zavrtal se do deky, kterou si nechal na sobě.

  „Máš hlad?“ zeptal se pár minut po tom, co vyjeli od benzínky.

  „Trochu“ připustil. Orrin natáhl ruku na zadní sedadlo a vyndal z tašky krůtí sendvič a podal ho Shelbymu.

  „Kdyby si chtěl ještě, vezmi si“ chtěl se na něj otočit a prohlédnout si jeho obličej, ale nemohl. Chtěl dojed domů a dostat Shelbyho do pořádné postele. Cítil, že není ani z daleka odpočatý a navíc cítil, že mu Shelby něco tají a nechce mu říct co.

  Po několika dalších hodinách dorazili do města a Orrin si to zamířil hned ke svému bytu, kam si chce Shelbyho nastěhovat.

  Shelby po hodině znova usnul a Orrin nevěděl, co má dělat. Věděl, že Shelby potřebuje spát, ale nechápal proč. Nebyl doktor, aby to zjistil

  Zaparkoval před domem a obešel auto. Opatrně otevřel dveře u spolujezdce a vzal si Shelbyho do náruče. Zabouchl dveře od auta a zamknul ho.

  Pomalu vešel do domu a nechal si přivolat výtah, protože on by to se Shelbym v náručí, nedokázal. Když výtah přijel a otevřely se dveře, vešel do nich a s úsměvem poděkoval recepčnímu, který zmáčkl tlačítko s příslušným číslem.

  Otevřel dveře a vešel dovnitř. Šel rovnou cestou do ložnice, kde Shelbyho položil do postele a přikryl ho. Poté se vrátil a zavřel dveře.

  Šel zpátky do ložnice, odkud si vzal čisté věci a šel do koupelny, která byla hned vedle ložnice. Automaticky dělal vše tiše, aby neprobudil Shelbyho.

  Po celou dobu, kdy stál pod sprchou, přemýšlel nad tím, že by řekl Dotty, aby zjistila, co se se Shelbym děje, ale nechtěl to dělat.

  Najednou mu zavibroval telefon, který si vzal do koupelny, i když věděl, že by se tak mohl telefon zničit.

  „U telefonu Orrin Hawk“ zahlásil automaticky.

  ‚Ahoj Orrine, tady je Olívie‘ představila se žena, která mu volala.

  „Olívie, co se děje s Philipem?“ zeptal se okamžitě. Věděl, že by mu Olívie volala jen tehdy, kdyby se s jeho bratrem něco stalo.

  ‚Orrine, omlouvám se, že ti to musím říct po telefonu, ale Philip zemřel. Je to půl hodiny, kdy se mu zastavilo srdce a už se ho nepodařilo oživit. Je mi to líto‘ Olívie vypnula hovor. Orrin upustil telefon a nehleděl na to, jestli se rozbije. Sledoval dlaždičky a pomalu mu docházelo slova Olívie.

  Najednou se mu podlomila kolena a on padl k zemi. Po jeho tvářích začalo téct slzy, které se nesnažil zachytit ani schovat.

  Shelby se probudil půl hodiny po tom, co ho Orrin položil do postele a přikryl ho. Dvacet minut po tom, co se Orrin dozvěděl o Philipově smrti.

  „Orrine?“ vykřikl do ticha pokoje. Chvíli čekal, než se mu ozve, ale nic nepřicházelo.

  Zvedl se z postele a vydal se hledat Orrina, protože mu bylo divné, že se mu Orrin neozýval. Pomalu prohledával všechny místnosti, až mu nakonec zbyla jen jedna. Koupelna.

  „Orrine!“ vykřikl, když našel Orrina klečet na chladných dlaždičkách. Rozeběhl se k němu a objal ho.

  „Orrine“ snažil se mu zvednout hlavu a z lehkosti se mu to povedlo.

  „Lásko, co se stalo?“ měl strach. Viděl jeho rudé, napuchlé oči.

  „Philip“ zašeptal.

  „Co se s ním stalo?“ nedocházelo mu to.

  „Je…je mrtvý“ vykoktal ze sebe. Shelby překvapeně zamrkal a přitiskl si Orrina na sebe. Objal ho a tiskl se k němu. Dával mu najevo, že je s ním.

  „To bude dobré, miláčku. Uvidíš“ chlácholil ho.

  „Už mám jen tebe, Shelby. Už si mi zbyl jenom ty“ zašeptal.

  „Já ti nikam neodejdu“ ujišťoval ho.

  „Jak ti mám věřit? I Philip říkal, že mě neopustí“ snažil se aspoň v něčem najít jistotu.

  „Protože tě miluju a chci si tě vzít“ hladil ho po zádech i po vlasech. Věděl, jak je těžké ztratit bratra. I on si tím prošel.

  Orrin objal Shelbyho kolem pasu a přitiskl se na něj.

  „I já tě miluju, Shelby. Strašně moc tě miluji“ odtáhl se od něj a pohladil ho po obličeji.

  „Nemáš hlad?“ uklidnil se. Pořád se mu chtělo brečet i křičet, ale dokázal se ovládnout. Pořád měl Shelbyho a jeho potřeboval.

  „Strašný“ přikývl.

  „Jen se obléknu a udělám ti něco dobrého“ pousmál se.

  „Já to zvládnu sám. Ty si běž obléknout do pyžama a do postele. Bůh ví, jak dlouho si klečel v téhle zimně“ pomohl mu se postavit.

  „Já to udělám“ chtěl to.

  „Miláčku, poslechni mě“ neprosil.

  „Dobře“ poslechl ho. Chtěl ho poslechnout. Pomalím krokem se došoural do ložnice a lehl si do postele. Neřešil, že byl nahý. Vždy spával, jak ho bůh stvořil.

  Shelby se na něj chvilku jen díval a přemýšlel nad tím, co má dělat. Věděl, že už je to na Orrina moc.

  Otočil se a zavřel za sebou dveře. Šel rovnou do kuchyně, kterou našel, když hledal Orrina. Prohlédl si ledničku a uznal, že je dobře zásobená a suroviny jsou celkem čerstvé. Okamžitě poznal, že mu někdo jídlo dodal předtím, než dorazily domů.

  Když po třetí prošel kolem pevné linky, vzal si ji do ruky a vytočil číslo na Dotty.

  ‚Přejete si?‘ ozvala se z telefonu Dotty.

  „Dotty, to jsem já“ ozval se tiše.

  ‚Ahoj zlato, jak se máš? Jaká byla dovolená?‘ vyptávala se okamžitě.

  „Dotty, potřebuju od tebe jednu věc“ povzdechl si. Pečlivě sledoval dveře a hlídal, jestli nejde Orrin, protože nechtěl, aby ho slyšel.

  ‚Co ode mě potřebuješ?‘ okamžitě zbystřila. Moc často se nestávalo, že ji Shelby o něco prosil, a když ano, bylo to něco hodně vážného.

  „Potřebuji vyšetření“ povzdechl si.

  ‚Na co?‘ měla strach.

  „Mám podezření, že mám nádor na mozku“ opřel se o kuchyňskou linku.

  ‚Máš příznaky?‘ věřila mu. Na tohle měl Shelby vždycky noc.

  „Nitrolební hypertenze“ všechno, co měl zahrnul jen do dvou slov.

  ‚A co Orrin? Ví to?‘ okamžitě začala vypisovat všechna potřebná vyšetření, která budou potřeba.

  „Ne, o ničem neví. Ztráty vědomí připisuje hodně spánku, protože celou dovolenou skoro prospal“ byl rád, že o tom Orrin nevěděl. Nechtěl mu přizpůsobovat další starosti hlavně teď, když jeho bratr zemřel.

  ‚Všechny vyšetření jsem napsala na zítra ráno. Buď tu už kolem sedmé‘ zaklapla telefon a šla všechno dohodnout s primářem. Nechtěla, aby se to někdo z nemocnice dozvěděl, protože věděla, že by se to mohlo dostat k Orrinovy.

  Položil sluchátko zpět na místo a vydal se udělat nějaké jídlo, aby se mohli pořádně najíst.

  „S kým si mluvil?“ zeptal se ho Orrin, když mu Shelby přinesl jídlo až do postele.

  „S Dotty, aby věděla, že jsme v pořádku“ zalhal mu. Nechtěl, aby o tom věděl.

  „Chce se přesvědčit, že jsi v pořádku?“ pousmál se.

  „Jo. Chce, abych za ní zítra přišel, aby mě prohlédla“ usmál se na něj.  Posadil se vedle něj a položil Orrinovy na klín tác s teplým jídlem.

  „Dobře“ přikývl a vzal si do ruky vidličku.

  „Nevadí ti to? Klidně půjdu jindy“ navrhl.

  „Ne, klidně jdi. Já budu zařizovat pohřeb a tak“ pousmál se.

  „Klidně ti pomohu“ posadil se za něj a s obavami ho sledoval. Věděl, jak těžké to je a chtěl mu pomoci, ale sám měl dost svých problémů.

  ‚Doufám, že nemám nádor‘ zaprosil. Měl z toho strach. Měl strach z toho, že by byl zhoubný a měl jen pár dní času. Nevěděl, jak by to řekl Orrinovy, který měl už jen jeho.

  Objal ho kolem pasu a přitiskl se zády na něj.

  „Nemusíš se o mně bát, lásko“ zašeptal tiše Orrin a odložil prázdný talíř i tác na podlahu. Shelby se na něj ještě víc přitiskl a políbil ho na rameno.

  „Bojím se. Opravdu se bojím“ ale už neřekl čeho. Neřekl, že se bojí o něj i o sebe.

  „Budu v pořádku“ ujišťoval.

  „Doufám. Nechci o tebe přijít“ byl zoufalí. Orrin se zvedl se Shelbyho sevření a otočil se na něj. Pohladil ho po tváři a něžně ho políbil.

  „Nepřijdeš o mě, pořád budu s tebou“ usmál se. Chtěl smazat slzy ze Shelbyho očí.

  „Co když si mě už nebudeš chtít vzít?“ před očima měl sebe po operaci a několika chemoterapií. Obával se toho.

  „Lásko, chtěl bych si tě vzít, i kdyby si měl hrb a byl by si znetvořený“ usmál se. Shelby v jeho očích i v úsměvu viděl, že ho doopravdy miluje, ale pořád měl strach.

  „Jsem rád“ přitiskl se na něj. Orrin ho objal kolem těla a přemýšlel nad tím, co se děje. Věděl, že takoví není Shelby jen kvůli tomu, co se stalo. Chtěl se ho na to zeptat, ale nedokázal.

  „Měli bychom si odpočinout“ prohlásil po chvíli ticha.

  „S tím souhlasím“ usmál se na něj Shelby. Shelby si lehl do Orrinovy náruče, kterou si zamiloval stejně, jako se zamiloval do Orrina.

  „V kolik musíš být u Dotty?“ zeptal se tiše.

  „Brzy. Nechce, abych tam byl celý den, kdy bych musel být bez tebe“ hladil ho po břiše a užíval si ten pocit. Tušil, že se to změní hned po tom, co se dozví svůj ortel.