Deméteřin deník

  „Kde si, sakra byl? Za chvilku začne rodeo“ vylítla na něj Dotty naštvaně. Nejen, že jí štvalo to, že Orrin přišel za ním, ale štvalo jí i to, že jí v tom málem nechal samotnou.

  „Byl jsem na chodbě“ cítil se zvláštně a hlavně šťastně.

   Dotty ho sledovala. Poznala na něm, že se něco změnilo. Poznala, že se něco změnilo na jejím bratru, ale nevěděla, co to bylo.

  „Shelby, co se stalo?“ zeptala se ho narovinu.

  „Jsou tu pacienti“ nechtěl ji na to odpovědět. Sám si to musel urovnat v hlavě.

  ‚S čím jsem to souhlasil?‘ zeptal se sám sebe a vydal se za prvním pacientem, kterého uviděl.

  Cítil na sobě Dottin zvědaví i naštvaný pohled. Věděl, že jí to bude muset dřív nebo později říct, ale chtěl to oddálit na hodně dalekou dobu. Nechtěl jí říct o tom, že ho požádal o ruku muž, kterého zná bezmála pár hodin.

  Jeden pacient stíhal druhý. Už přestal vnímat tváře těch lidí. Jediné, co ho zajímalo, bylo, jestli je dokáže zachránit. Plála v něm touha, aby byl na něj Orrin hrdý, když se s ním zasnoubil.

  Po několika hodinách bylo po všem. Už nebyl žádný pacient, kterého by mohl ošetřit. Zachránit.

  Když se vrátil na lékařský pokoj, zhroutil se na gauč. Byl zklamaný. Doufal, že dokáže všechny zachránit. Chtěl, aby na něj byl Orrin hrdý, ale on ho zklamal. Nedokázal všechny zachránit.

   Díval se na Dotty, která seděla naproti němu. Čekala, na to až jí odpoví. Za celou tu dobu na to nezapomněla i přes to, že musela myslet na plno jiných věcí.

  „Čí je ten prstýnek?“ zeptala se po tíživém tichu.

  „Orrinův“ odpověděl jednoduše. Věděl, že by jí to musel stejnak říct. Takhle to bude mít aspoň rychlejší.

  „Kdo je Orrin?“ snažila se mluvit klidně.

  „Muž, co mě na chodbě požádal, abych si ho vzal“ sklonil oči. Nedokázal se ji podívat do očí. Nastalo ticho. Ani jeden nic neřekl. Nikdo z nich nevěděl, co by měl říct a tak byli tiše.

  Shelby se i přes svou únavu a touhu spát, zvedl. Prošel kolem Dotty a odešel z lékařského pokoje. Nemohl tam být. Cítil se divně, když byl v sestřině blízkosti po tom, co se stalo.

  Bloumal chodbami. Neřešil, kam jde nebo koho potkává. V tu chvíli chtěl jen dvě věci. Chtěl se schovat do Orrinovy náruče a líbat jeho rty. Chtěl někam utéct. Hlavně nechtěl být sám.

  Zatočil za další roh a narazil do něčí hrudi.

  „Omlouvám se, neviděl jsem vás“ omluvil se. Nevšiml si, do koho vrazil.

  „Shelby“ ozvalo se nad ním. Shelby vzhlédl a podíval se do tváře člověka, do kterého vrazil.

  „Orrine“ zašeptal a přitiskl se na Orrinovu náruč. Chtěl se někam ukrýt a Orrinova náruč byla jediné místo, kam se chtěl schovat.

  Orrin ho objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Díval se před sebe a přemýšlel nad tím, co se stalo. Muselo se něco stát, cítil to z něho.

  Pohladil ho po zádech a políbil ho do vlasů. Přemýšlel nad tím, jestli mu to Shelby řekne sám nebo se ho má zeptat.

  „Co se stalo, Shelby?“ zeptal se. Nevydržel to, musel se zeptat.

  „Nedokázal jsem je všechny zachránit,“ krk měl stažený a v jeho očích se leskly slzy, „chtěl jsem je zachránit, aby si byl na mě hrdý, ale nedokázal jsem to“ popotáhl. Začal zhluboka dýchat, aby zahnal slzy. Nesměl brečet. Byl doktor a musel mít odstup.

  „To se stane, Shelby. Nemůžeš přeci všechny zachránit“ konejšil ho. Cítil, že to potřeboval a navíc, líbilo se mu mít Shelbyho v náručí.

  „Já chtěl, aby si byl na mě hrdý. Kdybych je zachránil, tak…“ jeho hlas se zlomil. Orrin ho donutil, aby se mu podíval do očí. Opatrně ho políbil na rty a usmál se.

  „Já jsem na tebe hrdý, Shelby“ pohladil ho palcem po tváři.

  „Ale já je nezachránil!“ namítl. Byl zvyklí na to, že musel všechno zvládnout, aby se na něj otec jen podíval. Musel být jeden z nejlepších, aby si ho vůbec všiml. Proto si myslel, že to samé bude i u Orrina.

  „Já vím, že si to nedokázal, Shelby. Nemůžeš všechno zvládnout, nejsi přeci bůh“ díval se mu do očí a sledoval smutek, který v nich plál. Shelby mu připadal hrozně roztomilí. Když zahlédl ten smutek, ucítil obrovskou touhu chránit ho za jakoukoli cenu.

  „Tak proč si na mě hrdý? Nechápu to“ postěžoval si.

  „Jsem na tebe hrdý, protože jsi dokázal zachránit spoustu jiných lidí. Jsem na tebe hrdý, protože jsi dokázal dodělat zdrávku i přesto, co se ti stalo. Jsem na tebe hrdý, protože dokážeš tady být a těm lidem pomoci. Jsem na tebe hrdý z mnoha dalších důvodů“ usmíval se na něj a hladil ho po zádech.

  „Aha“ nechápal to. Kvůli takovýmto věcem na něj nikdy nebyl někdo hrdý. Hlavně otec na něj nebyl hrdý, ať dělal cokoliv.

  „Proč ses ptal na to, proč jsem na tebe hrdý?“ nedalo mu to a musel se ho zeptat.

  „Protože na mě byl vždy hrdý jen Sunny. Nikdo jiný na mě nikdy nebyl hrdý“ hlavu si opřel o Orrinovu hruď. Nedokázal se mu dívat do očí.

  „Otec na tebe není hrdý?“ byl překvapený. Myslel si, že na něj budou rodiče hrdý, když dokázal tohle.

  „Otec na mě nikdy nebyl hrdý a od jisté doby mě nenávidí“ divil se tomu, že to z něj šlo tak lehce. Tohle by nikdy neřekl. Nikdy by nepošpinil jméno své rodiny a teď? Řekl to tak jednoduše.

  „To nechápu. Nechápu, že na tebe není tvůj otec hrdý nebo že tě nenávidí. To přeci najde“ namítal.

  „Pro něj byl vždy nejlepší Sunny. On byl jeho miláček a já? Mě musel vždy jen přetrpět. Vždy to bral, jako nutné zlo“ mumlal.

  „Je to idiot“ řekl nesmlouvavě. Shelby se začal smát.

  „Měl by sis odpočinout“ namítl, když si všiml únavy na jeho obličeji i na jeho těle.

  „Nemohu, mám službu“ odpověděl mu.

  „Kdy ti skončí?“ zeptal se okamžitě. Shelby se podíval na hodinky a tiše počítal.

  „V šest“ konečně se dopočítal.

  „To je za tři hodiny“ přemýšlel.

  „Ano, ještě tři hodiny“ chtěl by si jít lehnout a vše zaspat, ale nemohl.

  „Deset minut po šesté hodině, čekej před vchodem do nemocnice“ usmál se.

  „Proč?“ nechápal.

  „Protože tě vezmu pryč, aby sis odpočinul“ znovu se podíval do očí, které ho dokázali okouzlit.

  „Kam?“ nechápal.

  „Uvidíš. Kdy máš další službu?“ chtěl vědět, kolik času bude moci strávit společně s ním.

  „Donutili mě, vzít si volno“ postěžoval si.

  „Donutili?“ to ho překvapilo.

  „Jo, Dotty a můj šéf“ byl rád, že se ho Orrin nevyptával a že si dostávají jinam.

  „Jak dlouhé máš to volno?“ líbilo se mu, že má volno. Bude ho moci pořádně poznat, když se zasnoubili.

  „Čtrnáct dní“ postěžoval si, ale tentokrát to bylo jen na oko. Teď, když měl Orrina, dokázal si představit, jak by chtěl svoje volno strávit.

  „To se hodí, jen to musím oznámit Philipovy“ zasmál se.

  „Co mu musíš říct? Co chystáš,  Orrine?“ zeptal se vylekaně.

  „Musím mu říct, že se tu čtrnáct dní neukážu, protože budu se svým snoubencem“ tak jednoduše se mu říkalo, že je jeho snoubenec.

  „Neměl by si být spíš u něj?“ nemyslel si, že by se mu mohlo splnit.

  „On mě od sebe vyhazuje. Chce, abych si odpočinul a někoho našel“ usmál se na Shelbyho a ukradl mu malý polibek.

  „Ale…“ chtěl něco namítnout, ale Orrin ho utušil polibkem. Shelbymu se v okamžiku všechno vykouřilo z hlavy. Objal Orrina kolem krku a přitiskl se na něj celým svým tělem. Orrin ho přimáčkl na zeď a vyhoupl si ho do pasu. Shelby ho objal kolem pasu nohama a nechal Orrinovy ruce, aby mu vnikli pod tričko a hladili ho po kůži.

  „Ty si chceš najít někoho jinýho?“ zeptal se ho, když se jejich rty od sebe oddělili.

  „Cože?“ nechápal.

  „Říkal si, že tvůj bratr chce, aby sis někoho našel. Tak se ptám, jestli chceš někoho jiného, než mě?“ vysvětlil mu a očima sledoval Orrinovy rty.

  „Ne, nikdy bych tě nevyměnil“ odpověděl mu.

  „Vždyť mě znáš jen pár hodin a…“ chtěl to doříct, ale Orrin ho přerušil.

  „Ty si můj snoubenec, Shelby. Kdybych nezatoužil po tom, být s tebou, tak tě nežádám o ruku“ řekl pravdu, kterou cítil.

  „Neznáš mě! Nic o mně nevíš!“ namítal dál.

  „Mám celý život na to, abych tě poznal, a na to se moc těším“ zasmál se.

  „Opravdu to chceš?“ zeptal se po chvíli ticha, kdy jen sledoval jeho tvář.

  „Nepřeji si nic jiného“ přikývl. Najednou se ozvalo kručené v žaludku a Shelby zrudl ve tváři. Sklonil hlavu.

  „Pojď, vezmu tě na něco k jídlu“ pustil ho a chytil ho za ruku.

  „Nemůžu, mam službu“ připomněl mu.

  „To je pech“ zamračil se.

  „Nemrač se, nesluší ti to“ ozval se. Orrin se na něj nechápavě podíval a pak se usmál.

  „Měl by si jít za bratrem, než od něj odjedeš na čtrnáct dní“ i on se usmál. Za tu dobu, co byl teď s Orrinem, se poprvé usmál.

  „Nechceš se s ním seznámit?“ zeptal se okamžitě.

  „Nevím, jestli mám“ poškrábal se na hlavě. Tohle neměl rád. Nerad se seznamoval se členy rodiny, když neví jak na tom vůbec je.

  „Měl by ses s ním seznámit. On je můj bratra a ty můj snoubenec, takže tě musí poznat“ rozhodl za něj. Shelby se na něj zaraženě díval a pak se usmál. Je rád, že za něj Orrin rozhodl. Nakonec přikývl a nechal se odvést na onkologické oddělení, kde ležel Orrinův bratr.

  Vedl ho přímo do pokoje, kde Philip ležel.

  „Koho si to přivedl, Orrine?“ zeptal se ho tichým rozespalým hlasem.

  „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o Shelbym?“ zeptal se a posadil se na postel, kde ležel Philip.

  „O tvém snoubenci, kterého znáš ode dneška? Samozřejmě“ s námahou se posadil a podíval se na Shelbyho, který stál ve dveřích.

  „Pojďte dál, Shelby. Neukousnu vás“ vyzval ho s mírným úsměvem. Shelby udělal několik kroků, až stál malí kousek od Orrina a jeho bratra.

  „Jmenuji se Philip Hawk“ představil se.

  „Já jsem doktor Booth. Shelby Booth“ díval se do bledé tváře Orrinova bratra. Věděl, že rakovina je hnusná věc. Podíval se na Orrina, který se držel, aby nezačal křičet. Chytil ho za ruku a usmál se na oba.

  „Slyšel jsem, že tě Orrin požádal o ruku“ i on se usmál.

  „Ano, ale nejspíš to dělal jen kvůli tomu, abych nemohl patřit někomu jinému“ vtipkoval.

  „To je mu velice podobný. Vždy dělal všechno pro to, aby si označil někoho, kdo se mu líbí“ zasmál se. Oba se podívali na Orrina, který na ně vyplázl jazyk.

  „Tebe si označil jak?“ zeptal se.

  „Bohatě stačilo, že vypadám úplně stejně jako on“ zasmál se.

  „Jo, to znám“ přikývl.

  „Jak si označil tebe?“ zajímal se. Shelby zvedl levou ruku, na které měl Orrinův prstýnek.

  „Tímhle prstýnkem? Orrine myslel jsem, že máš lepší vkus na šperky, které chceš dát svému snoubenci“ pokáral ho.

  „Neměl jsem čas splašit jiný“ bránil se.

  „Doufám, že to napravíš“ smál se. Byl šťastný, že Orrin nezůstane sám, až on odejde.

  „Mě se ten prstýnek líbí“ namítl. Oba se na něj koukli, jak na blázna.

  „Co jsem řekl?“ nechápal.

  „Jsi můj snoubenec…“začal Orrin.

  „…a proto chce, aby si měl to nejlepší. I lepší a hezčí prstýnek“ dokončil za něj Philip. Shelby zaťal prsty v pěst. Kousl se do spodního rtu a sklonil oči. Začal zhluboka dýchat.

  „Shelby?“ oslovil ho Orrin, když si toho všiml.

  „Nepotřebuju, aby se někdo staral o to, abych měl to nejlepší. Kdybych chtěl, tak si to nejlepší dokážu sehnat i bez vaší pomoci“ mluvil tiše, ale přesto ho oba velmi dobře slyšeli.

  „Tak jsme to nemysleli Shelby“ uklidňoval ho Philip.

  „Omluvte mě, mám službu a musím být na ambulanci“ otočil se a přešel ke dveřím, ve kterých se zastavil. Z levého prsteníčku sundal prstýnek a hodil ho po Orrinovy.

  „Nech si ho, když ti nestojím za to, abych ho nosil já“ řekl tiše a odešel. Orrin i s Philipem se za ním koukali a nechápali, co řekli tak špatného.

  „Co mu asi přelítlo přes nos“ zamumlal tiše Philip.

  „To nevím, ale vím, že by sis měl odpočinout“ podíval se zpět na Philipa.

  „Co si my chtěl říct, Orrine?“ poznal to na něm.

  „Chci na pár dní odjed“ věděl, že nemá smysl mu něco zatajovat.

  „Se Shelbym?“ usmál se. Orrin přikývl.

  „Pokud semnou ještě promluví“ namítl.

  „Neboj se, promluví. Je na něm poznat, že je zamilovaný“ pohodlněji si lehl do postele.

  „Myslíš?“ zvedl se z postele a přikryl ho až ke krku.

  „Je to na něm vidět, stejně jako na tobě“ zasmál se.

  Shelby se pomalu vracel na lékařský pokoj. Když tam vešel, uviděl Dotty, jak spí na pohovce. Přikryl jí dekou, která tam byla, a vydal se pryč. Nechtěl ji zbudit a hlavně teď musel přemýšlet.

  ‚Proč jsem na něj vlastně vyletěl?‘ přemýšlel, když znovu procházel po chodbách. Sem tam nahlédl do pokojů, aby zjistil, jestli je tam vše v pořádku.

  Nechápal, proč takhle vybuchl, ale věděl, že neměl rád, když si někdo myslel, že na něco nemá. Nesnášel, když si někdo myslel, že je chudinka.

  Když se po nějaké době podíval na hodinky, zjistil, že mu zanedlouho skončí služba a začne mu volno. Pomalu se vracel zpět na pokoj, aby zbudil Dotty.

  „Dotty, vstávej“ probouzel ji pomalu.

  „Proč bych měla?“ zavrčela.

  „Protože nám končí služba“ odpověděl ji. Dotty vyskočila z gauče a nadšeně vyběhla ke skříním, aby se převlékla. Shelby na to nic neřekl, jen se zvedl a taky se vydal ke skříni.

  ‚Mám na něj počkat?‘ honilo se mu hlavou. Nevěděl, jestli má nebo ne.

  „Nad čím přemýšlíš, Shelby?“ zeptala se ho Dotty, když si všimla toho, jak je zamyšlený.

  „Nad tím, jestli mám čekat před nemocnicí nebo ne“ odpověděl.

  „Na koho? Na Orrina?“ dobře si pamatovala na to, co jí řekl. Shelby přikývl.

  „Kde máš prstýnek?“ všimla si, že ten prstýnek byl pryč.

  „Trošku jsem se s ním nepohodl, tak jsem mu ho vrátil“ ruku držel na dvířkách od skříňky. Chvíli se do ní díval a pak z ní vyndal tričko. Rychle si ho oblékl.

  „On chce, abys na něj počkal?“ zajímal se. Shelby přikývl.

  „Tak na něj počkej a užívej si, že ho máš, dokud můžeš“ doporučila mu. Shelby se na ní podíval a usmál se.

  „To je dobrý nápad“ připustil.

  „Tak pohni, ať na tebe nečeká moc dlouho“ poradila mu. Shelby se rychle převlékl z lékařského do obyčejných věcí. Sebral si tašku a políbil Dotty na rozloučenou. Vyběhl před nemocnici a rozhlédl se, jestli ho někde neuvidí.

  Najednou ho objali čísi ruce kolem pasu. Ty ruce si ho přitáhli blíž a on se opřel o něčí hruď.

  „Myslel jsem, že nepřijdeš“ zašeptal mu do ucha chraptivý hlas. Když si Shelby uvědomil, kdo je za ním, opřel se pohodlně o hruď.

  „Jak vidíš, tak jsem přišel“ položil dlaň na Orrinovu ruku a pousmál se. Všiml si, že jednu dlaň má sevřenou v pěst. Opatrně ji otevřel a díval se na prstýnek, který měl předtím on na prstě. Položil tašku na zem a vzal si do ruky prstýnek. Chvíli se na něj díval a pak si ho znovu navlékl na prst.

  „Omlouvám se, nechtěl jsem vyletět“ omluvil se.

  „To nebyla tvoje chyba, ale moje. Měl jsem se zeptat“ hlavu si opřel o jeho rameno.

  „Kam mě chceš na těch čtrnáct dní unést?“ zeptal se, když si vzpomněl, jak se ho vyptával.

  „Nejdřív tě odvezu k tobě, aby sis zabalil nějaké věci, a pak odjedeme na výlet“ usmál se. Shelby se otočil v jeho objetí, aby mu viděl do obličeje.

  „Kam pojedeme?“ zajímal se.

  „To je tajemství“ usmál se. Shelby se postavil na špičky a začal ho opatrně líbat. Orrin ho těsněji objal a polibky mu pomalu oplácel.

  „Řekneš mi to?“ zeptal se znovu.

  „Ne“ usmál se.

  „Proč ne?“ zaškemral.

  „Protože je to tajemství“ cvrnknul ho do nosu. Sehnul se a sebral jeho tašku. Chytil Shelbyho za ruku a vedl ho k autu.

  „Nejdřív bychom si měli zase odpočinout, než vyjedeme na ten výlet. Nechceme přeci nabourat“ přemýšlel.

  „To ano. Kde si odpočineme? U mě? U tebe? Nebo každý u sebe?“ zajímal se. Orrin odemkl své auto a nechal Shelbyho nasednout.

  „U mě? Pokud ti to nevadí“ rozhodl.

  „Mně to nevadí, když mě zavezeš pro moje věci“ usmál se a otočil se na Orrina, aby na něj lépe viděl.
 „To je samozřejmé, pokud mi řekneš adresu“ usmíval se. Shelby mu okamžitě nadiktoval svou adresu. Orrin nastartoval a vyjel.

  Shelby se opřel o opěradlo a díval se z okna. Přemáhal spánek. Nechtělo se mu usnout.

  Po několika minutách dorazili před panelový dům, kde měl Shelby byt.

  „Tady bydlíš?“ zeptal se Orrin, když vystoupili z auta.

  „Máš něco proti?“ otočil se na něj, když vešli do domu.

  „Jen, byl bych rád, kdybys nebydlel na takovém místě“ odpověděl mu.

  „Ne, mě se tady líbí“ nedal se. Vydal se do schodů a pomalu vycházel do třetího patra. Odemkl dveře a vešel. Nechal dveře otevřené, aby mohl vejít i Orrin.

  „Hezky zařízené“ uznal Orrin, když se rozhlídl po bytě.

  „Díky, buď tu jako doma. Jdu si zabalit pár věcí“ oznámil mu.

  „Nezapomeň si plavky“ doporučil mu.

  „Jak si pán přeje“ usmál se a zmizel za dveřmi. Orrin se pomalu procházel po bytě a prohlížel si ho. Zajímalo ho, jak Shelby žije. Během chvilky poznal, že Shelby žije velmi dobře.

  Narazil na jednu fotku, na které byl Shelby se Sunnym. Vzal si ji do ruky a prohlížel si ji.

  ‚Byli si hrozně podobný, ale Shelby je rozkošnější‘ pronesl sám k sobě a položil fotku zpět na své místo.

  „Můžeme jet“ řekl Shelby s úsměvem a sledoval Orrina, jak si prohlíží fotky, které měl vystavené.

  „Dobře“ Orrin se k němu otočil a přešel k němu. Chytil ho kolem pasu a začal ho něžně líbat. Poté se od sebe oddálili a Shelby se vydal ze dveří bytu. Chvilku na to vyšel Orrin a tak mohl zamknout.

  „Teď jedeme k tobě?“ zeptal se.

  „Jistě. Pokud chceš, tak si na chvilku lehni. Zbudím tě, až budeme na místě“ doporučil mu. Shelby přikývl a zavřel oči. Po pár okamžicích mohl Orrin slyšet mělký dech.