Deméteřin deník

 „Orrine!“ křičel na něj jeho mladší bratr. Orrin se za ním otočil a podíval se do tváře, která byla tolik podobná jeho, ale něco na ní přece jen bylo jiné. Jeho bratr měl světle zelené oči a on je měl tmavé.

  „Philipe? Co se děje?“ čekal, až k němu doběhne.

  „Přijali…přijali mě na univerzitu!“ vydechl. Celou dobu běžel. Chtěl, aby se to Orrin dozvěděl, jako první.

  „To je skvělé!“ popadl Philipa do náruče a točil se s ním do kola. Oba byli šťastní. Jeho bráška se dostal tam, kam chtěl. Na tom mu vždycky záleželo.

  „Kam vlastně jdeš ty?“najednou si Philip uvědomil, že nevěděl o tom, jestli se Orrin někam přihlásil.

  „Já? Na právnickou fakultu“ usmál se na něj a s kapsy vytáhl dopis, kde měl černé na bílém, že ho tam přijali.

  „Super“ znovu na něj skočil. Teď měli oba důvod k radosti. Oba je přijali na stejnou univerzitu, jen do jiných oborů.

***Po 16 letech***

  „Měl by sis jít lehnout. Seš dva dny na nohou!“ kárala ho Dotty, jeho sestra. 

  „Nikam nejdu!“ odmítal.

  „Ale…“ znova chtěla něco říct.

  „Ty si na tom úplně stejně, jako já Dotty“ zasmál se. Dotty zrudla ve tvářích. Věděla, že má pravdu a to se mu nelíbilo, protože on ji měl vždycky.

  „Víš, co? Dojdu pro kafe“ usmál se na ní. Vyskočil z židle a protáhl se. Měl ztuhlé všechny svaly. Už dlouho neměl, co na práci a tím se hrozně nudil.

  „Přineseš mi něco k snědku?“ zeptal se.

   „To víš, že ano“ sklonil se k ní a lípnul mu malí polibek na tvář. Dotty jen něco zamumlala a dívala se na to, jak její mladší bratr mizel v chodbách nemocnice.

  „Shelby!“ zakřičela za ním. Shelby se otočil a podíval se zpět na ni.

  „Nezapomeň na dva cukry a mléko“ usmála se za ním. Shelby se zasmál a znovu se rozešel do nemocniční kantýny.

  „Briano, květinko moje“ vešel s úsměvem do kantýny a podíval se na postarší, baculatou ženu, která stála za pultem.

  „Copak by si chtěl, broučku?“ usmála se na něj. Měla Shelbyho velmi ráda. On byl na ní vždycky milí a vždy se na ní usmál jeho zářivým úsměvem, který byl plný nadšení i radosti.

  „Znáš to. Ale ještě bych si dal čokoládový dortík“ usmál se na ní. Tímto úsměvem jí připomínal malé dítě, které se na něco velmi těšilo.

  „Tady“ podala mu bílý talířek s malou lžičkou.

  „Jsi dokonalá, květinko“ natáhl se k ní a dal ji malou pusu na tvář. Usmál se na ní a posadil se ke stolu. Podíval se na kousek čokoládového dortu, který měl velmi rád.

  „Mohl bych si k vám přisednout?“ ozval se nad ním chraptivý hlas.

  „Jistě“ nevadilo mu to, že si k němu někdo přisedne. Byl na to celkem zvyklí a tak tomu nevěnoval pozornost.

  „Jestli vám to nějak vadí, tak se mohu posadit jinam“ promluvil znovu. Shelby poprvé zvedl oči a podíval se na muže, který seděl před ním. Zářivě se na něj usmál.

  „Jsem rád, že jste se ke mně posadil. Nerad sem sám“ zašeptal mu jeho tajemství. Pořád se na muže před ním usmíval.

  „Vy jste opravdu doktor?“ zeptal se. Shelby se rozesmál.

  „Ano, proč? Nezdá se to? No, popravdě. Ten bílý plášť nosím jen z donucení“ usmíval se na něj. Cítil na sobě zvědaví pohled muže, který seděl před ním.

  „Jste mladý“ poznamenal.

  „Nebojte se. Školu mam dodělanou. Sice zázrakem, ale mám“ vtipkoval.

  „Omlouvám se, nechtěl jsem vás urazit“ omlouval se. Podíval se do doktorovy tváře, která se na něj usmívala. Dlouho neviděl doktora, který se tak zářivě usmíval.

  „Ne, mě to nevadí. Hodně lidí se mě na to ptá. Mého dvojčete se zase vždy ptaly, jestli je pravda, že jsme dvojčata“ usmíval se, ale v jeho očích se objevil na kratičký okamžik smutek.

  „Dvojčata? Vy máte dvojče?“ ožil.

  „Ano, měl jsem dvojče. Jmenoval se Sunny“ posmutněl.

  „Měl? Jmenoval?“ nechápal minulí čas.

  „Zemřel. Zemřel, ale je to dlouho“ pousmál se.

  „To je mi líto“ zamumlal.

  „Je to už velmi dávno. Nemusí vám to být líto“ usmíval se.

  „Kdy zemřel? Pokud se s mým zeptat“ zajímal se.

  „Vzpomínáte si, jak se vám před chvíli řekl, že jsem školu dodělal jen zázrakem?“ zajímal se.

  „Ano“ přikývl.

  „Bylo to kvůli tomu, že mě se Sunnym přepadli. Oba nás velmi vážně zranily, ale on tomu podlehl. Má starší sestra tvrdí, že se Sunny vzdal života, aby mě zachránil. Aby zachránil jeho milovaného malého bratříčka“ usmál se.

  „Zemřel v době, kdy jsme měli maturovat. Já jsem maturoval o něco později, ale on ne“ pořád se usmíval, i když v očích se mihotal smutek.

  „Proč jste tady? V nemocnici“ zeptal se. Zajímalo ho, proč pěkný muž, jako on seděl naproti němu a pil kávu.

  „Můj bratr umírá, dávají mu pár dní, tak jsem s ním, co můžu“ byl smutný a neměl daleko od slz. Shelby věděl, co cítil.

  „Rakovina?“ zeptal se.

  „Játra, poslední stádium“ odpověděl.

  „Omlouvám se, že sem se zeptal“ věděl, že není moc lehké dívat se na to, jak bratr umírá.

  „Jak se jmenujete?“ zeptal se po malé chvíli ticha.

  „Shelby Booth“ usmál se.

  „Jako to auto“ pousmál se.

  „Ano, táta byl do nich šílenec a tak si řekl, že jednoho syna pojmenuje po nich. Bohužel, tak pojmenoval mě“ usmíval se. Uvnitř sebe cítil smutek i bolest toho muže, ale nenechal na sobě nic znát. Jako vždy. Nikdy na sobě nenechal znát nic jiného, než úsměv.

  „Já jsem Orrin. Orrin Hawk“ představil se.

  „Byl bych rád, kdybyste mi tykal“ požádal ho.

  „I já budu rád“ přikývl. Cítil v Shelbym oporu, kterou potřeboval. Potřeboval někoho, kdo bude stát při něm, když jeho bratr umíral.

  „Jak to děláš?“ zeptal se po tichu. Sledoval, jak lžička s kouskem čokoládového dortu, pomalu mizí v jeho ústech. Zatoužil být tou lžičkou. Zatoužil vniknout do těch úst a ochutnat jejich chuť.

  „Jak dělám, co?“ nechápal. Moc dobře si uvědomoval mlsný pohled v Orrinových očích. Věděl, že by o tom měl říct, ale ten pohled byl pro něj příjemný. Líbil se mu.

  „Usmíváš se. Usmíváš se i přesto, co se tady děje“ nechápal to.

  „Všechno negativní dusím v sobě a nechávám na tváři jen úsměv. Jsem oporou pro mou citlivku. Mou sestru Dotty. Jsem oporou i pro ty, kterým musím říct špatné zprávy. Proto nikdy na sobě nedávám znát bolest, strach, smutek. Vždy tu je jen úsměv“ poznamenal tiše.

  „To musí být těžké. Velmi těžké“ zamumlal.

  „Není to nic lehkého. Moc rád bych se smál jen proto, že bych byl šťastný nebo kvůli tomu, že bych byl zamilovaný“ přiznal se.

  „Zlatíčko, máš tu ty kávičky“ ozvala se Briana, která do té doby byla v kuchyňce.

  „Děkuju ti, květinko“ usmál se na ní. Zvedl se od stolu a zvednul se. Odnesl talířek a vzal si do ruky podnos, který mu Briana dala, aby to mohl bez potíží odnést.

  „Když budeš něco potřebovat, Orrine dej mi vědět“ usmál se na něj a odešel. Orrin se za ním díval. Nedokázal odtrhnout od jeho postavy oči. Povzdechl a odvrátil hlavu. Zadíval se do hrnku, který měl před sebou.

  „Kde si se flákal?“ zakřičela naštvaně Dotty, když ho uviděla.

  „Omlouvám se, Dotty. Trochu jsem se zapovídal“ usmál se na ní omluvě a podal jí kávu i dortík.

  „Jo a s kým?“ ožila hned.

  „S nikým“ odmítal jí to říct. Posadil se kousek od ní. Cítil na sobě sestřin naštvaný pohled.  Naštvaně se od něj odvrátila a vrátila se ke knize, kterou měla už nějakou dobu rozečtenou.

  Orrin se rozhlédl a najednou na stole uviděl svazek klíčů. Chvíli se na ně jen díval a přemýšlel, komu patří. Zvedl se a vzal si je do ruky.

  „Paní, mohu se zeptat, kde pracuje doktor Booth?“ zeptal se Briany.

  „On se svou sestrou, jsou na ambulanci“ usmála se na něj Briana a odešla do kuchyně. Orrin přikývl a rozešel se k ambulanci.

  Postavil se před dveře ambulance a přemýšlel nad tím, jestli tam má vejít nebo to někomu dát, aby mu to předal.

  ‚Přiznej se Orrine, že ho chceš vidět! Toužíš po tom!‘ rýpalo do něj jeho vlastní svědomí. Sám uznal, že touží po tom vidět jeho tvář, oči a rty.

  ‚Udělej to! Zaťukej!‘ nutilo ho svědomí. Orrin zvedl ruku a zaklepal. Tiše čekal, co se bude dít. Věděl, že by měl sedět u svého bratra, ale nedokázal to. Musel ho znovu vidět. Dveře se najednou otevřely a v nich se objevila mladá žena.

  „Přejete si?“ zeptala se ho.

  „Hledám Shelbyho Bootha“ řekl a podíval se za Dotty. Dotty se otočila a najednou z pokoje vyběhl Shelby, chytil Orrina za ruku a běžel s ním pryč. Když zatočili za roh chodby, zastavili.

  „Co se děje?“ zeptal se nechápavě.

  „To byla moje sestra, Dotty. Nenávidí mě“ zasmál se a zhluboka dýchal.

  „Proč?“ nechápal, proč by někoho takového nenáviděla.

  „Protože si za mnou přišel“ usmál se na něj.

  „To nechápu“ vůbec mu to nepřicházelo na mysl.

  „Protože, s prominutím, si roztomilí a velmi hezký a má sestra je svobodná. Navíc většina lidí chodí za mnou a ne za ní“ usmál se.

  ‚On o mě řekl, že sem roztomilí a velmi hezký?‘ to bylo jediné, co zaregistroval.

  „Orrine?“ dostal strach, že se mu něco stalo. Zvedl ruku a dal ji Orrinovy na čelo. Orrin se na něj podíval a pousmál se. Chytil Shelbyho kolem pasu a i s ním se přitiskl na nemocniční zeď. Sklonil k němu hlavu a začal ho něžně líbat.

  Shelby s vytřeštěnýma očima sledoval Orrinovy tvář. V jeho těle se probudila touha, která chtěla ukojit, avšak s ní se probudil i strach. Nechtěl, aby se to o něm v nemocnici vědělo. Nechtěl, aby si o něm Orrin myslel, že jde s každým. Jeho touha byla, ale silnější. Objal Orrina kolem krku a vyzývavě se přitiskl na Orrinovy tělo.

  Orrin upustil svazek klíčů, který až do té doby držel v ruce. Ruku zamotal do Shelbyho polodlouhých vlasů a přitiskl si Shelbyho rty víc k sobě.

  Po několika dlouhých minutách se od sebe odtáhli a jen se na sebe dívali. Nikdo z nich nic neřekl, jen se na sebe dívali.

  „Omlouvám se, Shelby“ zašeptal tiše Orrin a sledoval Shelbyho tvář. Čekal, kdy se na jeho tváři objeví vztek, nenávist a znechucení.

  „Chci…“ začal, ale nevěděl jak pokračovat. Z jeho obličeje zmizel úsměv.

  „Co chceš, Shelby?“ zeptal se. Toužil to vědět. Shelby se zhluboka nadechl a zavřel oči.

  „Chci, aby si to udělal znovu“ odpověděl mu.

  „Chceš, abych tě znovu políbil?“ překvapeně se na něj podíval.

  „Chci, aby si to dělal dneska, zítra a další dny a další dny“ nevěděl, proč to řekl, ale udělal to. Chtěl to.

  „Proč?“ byl překvapený.

  „Já nevím, Orrine. Chci to a nedokážu s tím bojovat“ povzdechl se. Sklonil hlavu. Nedokázal se mu podívat do očí.

  Orrin mu zvedl hlavu a přitiskl své rty na jeho. Znovu ho něžně líbal. Chtěl by dát průchod touze, kterou ucítil hned, jak se jejich rty dotkly, ale nedokázal to. Něco v něm mu říkalo, aby byl něžný, jemný. Nevěděl proč, ale byl rozhodnutý poslouchat ten hlásek v jeho nitru.

  Shelby ho znovu objal a přitiskl se na Orrina. Jeho tělo v něm probouzelo jistotu a podporu.

  „Proč si to udělal? Nemusel si“ zašeptal. Vůbec nic nechápal. Nechápal, proč v něm Orrin probouzel tolik zvláštních pocitů, které pro něj byli zajímavé.

  „Chceš pravdu nebo lež?“ byl rozhodnutý udělat cokoliv, co by mu Shelby řekl.

  „Pravdu“ měl strach, ale musel znát pravdu.

  „Toužím po tom. Chci tě dál a dál líbat a nikdy nepřestat“ šeptal. Nevěděl, proč šeptal, ale nevadilo mu to. Najednou se ozval hlasitý pískot. Shelby si povzdechl a s kapsy vyndal pejdžr a povzdechl si.

  „Co se děje?“ nechápal to.

  „Musím se vrátit. Něco se děje“ tušil, že k nim jede něco akutního, ale nechtěl odejít od Orrina. Měl strach, že to je jen sen a že se Orrin rozplyne.

  „Tak proč tam nejdeš?“ sledoval smutek, který mu ovládl obličej.

  „Nechci…mám strach odejít od tebe“ nevěděl, jak to měl správně říct.

  „Proč?“ pousmál se. Znovu zvedl Shelbyho hlavu a zadíval se mu do očí.

  „Rozplyneš se. Budeš jen další z mých snů“ měl z toho upřímnou hrůzu.

  „Nerozplynu a nejsem tvůj sen“ usmál se. Divil se tomu, že mu úsměv šel tak lehce do obličeje. Vždy se do toho nutil, ale když se objevil Shelby, šlo to jednoduše.

  „Jakou mám jistotu?“díval se mu do očí.

  „Buď mě najdeš na onkologii, nebo spíše si tě najdu sám“ usmíval se, sklonil se k němu a políbil ho.

  „Proč by si to udělal?“ nechápal. Orrin sklonil hlavu k jeho uchu. Jemně se o něj otíral.

  „Protože jsem se nejspíš zamiloval do jednoho doktora, kterého jsem dneska poznal v kantýně“ otíral se rty o jeho ucho. To Shelbyho vzrušovalo.

  „Opravdu?“ zhluboka dýchal.

  „Ano, ale teď by si měl jít a zachránit životy“ odtáhl se od jeho ucha, aby se mohl znovu podívat do jeho očí.

  „Dobře“ přikývl a na jeho tváři se znovu objevil úsměv. Tentokrát, ale byl jiný. Byl něžný, zamilovaný. Naposledy se k němu naklonil a políbil sladké, čokoládové rty.

  „Teď běž“ poslal ho. Shelby přikývl, otočil se a pomalu odcházel.

  „Shelby?“ zavolal za ním, než mu zmizel z dohledu. Shelby se zastavil a otočil se na něj.

  „Ano?“ sledoval ho.

  „Je ti jasné, že si jen můj doktor?“ zeptal se ho s úsměvem.

  „Tak to by si mě neměl nikomu půjčovat a měl by sis mě hlídat“ odpověděl. Orrin k němu v rychlosti došel. Vědě, že Shelby neměl moc času. Sundal si z ruky prstýnek a chytil Shelbyho levou ruku do dlaně. Zvedl ji a prsten mu navlékl na prsteníček. Netušil, jestli mu ten prstýnek bude nebo ne, ale nevadilo mu to.

  „Teď bude každému jasné, že nejsi svobodný“ usmál se.

  „Nejsem ani ženatý“ namítl.

 „To není pravda, ode dneška si ženatý semnou. Souhlasíš?“ nechápal se. Byl to právník. Měl uvažovat chladně, ale uvažoval zvláštně a i tak jednal.

  „Ale…“ chtěl něco namítnout. Orrin si klekl na koleno a pořád držel Shelbyho dlaň ve své. Podíval se Shelbymu do očí, který absolutně nechápal.

  „Shelby Boothe, uděláš mě tím nejšťastnějším mužem a vezmeš si mě?“ vyslovil otázku, u které si myslel, že nikdy neřekne.

  Shelby se na něj překvapeně díval. Nevěděl, jestli to Orrin myslí vážně, nebo jestli si z něj jen utahuje. Ale když se podíval do jeho očí, viděl, že si z něj Orrin nedělá srandu a že to myslí nesmírně vážně. Zhluboka se nadechl.

  „Je ti, ale jasné, že se mě nikdy nezbavíš?“ nevěděl, proč na to přistupoval, ale byl odhodlaný to zkusit.

  „Takže odpověď zní?“ napjatě čekal.

  „Ano, vezmu si tě“ souhlasil. Orrin mu znovu navlékl prsten, postavil se a políbil ho.

  „Měl by si už doopravdy jít“ usmál se, když se odtáhl od jeho rtů.

  „Už jdu“ naposledy ho políbil a rozeběhl se zpět na ambulanci.