Deméteřin deník

  „Kam jdeš Alessio?“ zeptal se ho Frederik, který se jako skoro každý den chystal do školy.

  „Už musím do práce. Volno mi skončilo“ pronesl smutně a zapínal si kuchyni. Vzal si kravatu a chtěl si jí zavázat, ale vůbec mu to nešlo. Frederik k němu přešel a kravatu mu zavázal.

  „Víš, jak ti to sluší?“ zeptal se.

  „Jak?“ nevěděl.

  „Když si nahý“ zářivě se na něj usmál a zmizel z ložnice. Alessio se začal smát a vzal si do ruky sako. Přešel do obýváku, kde už čekal Frederik.

  „Chceš vzít do školy?“ zeptal se ho, když si oblékal sako.

  „Jestli budeš tak hodný“ usmál se na něj a obul si boty.

  „Zadarmo to, ale nebude“ přešel k němu a přitáhl si ho k polibku.

  „A co za to budeš chtít?“ usmíval se. Líbili se mu Alessiovi hry.

  „Uvidíš“ znovu ho políbil. Společně vešli do výtahu a sjeli do garáží. Nastoupili do auta a vyjeli k Frederikově škole.

  „Chceš vyzvednout?“ zeptal se, i když to bylo zbytečné. Přijel by pro něj, i kdyby byl na smrtelné posteli.

  „Jistě“ naklonil se k němu a něžně ho políbil na rty.

  „A nezlob“ varoval ho a vystoupil s auta. Otočil se na odjíždějící auto, ale ještě si stihl všimnout, jak na něj Alessio zamával. Usmál se a celý nadšený vešel do třídy.

  Alessio skončil v práci dřív, aby mohl Frederika včas vyzvednout. Když přijel před jeho školu, zaparkoval naproti vchodu a čekal, než zazvoní poslední zvonek.

  Když se zvonek rozdrnčel, všichni studenti vyběhli ze školy, ale k Alessiovi nikdo nešel. Vystoupil z auta a opřel se o střechu. Rozhlížel se kolem, ale Frederika nikde neviděl. Bylo mu to divný, protože Frederik buď už na něj čekal, nebo k němu rovnou přiběhl, když viděl jeho auto.

  Čekal další půl hodinu, ale Frederik se neukázal. Znovu vystoupil z auta a zamkl ho. Rozešel se ke škole a rozhlížel se kolem sebe, ale stejnak ho nikde nenašel.

  Šel rovnou za Frederikovým třídním učitelem. Už nejednou s ním jednal a docela spolu vycházeli.

  Zaťukal na dveře do třídy, kde ještě za stolem seděl Frederikův učitel.

  „Dobrý den, pane profesore. Hledám Frederika“ řekl, aniž by musel čekat na vyzvání.

  „Je mi líto, ale Frederik odešel domů dvě hodiny před koncem vyučování“ odpověděl mu učitel, aniž by zvedl hlavu od třídní knihy.

  „Jak to?“ nechápal to. Věděl, že by Frederik neodešel ze školy jen tak.

  „Nebylo mu dobře. Zvracel a tak si pro něj přijel otec“ věděl, že by to neměl říkat, když to není člen Frederikovy rodiny.

  „Proč jste nezavolali mě?!“vyjekl naštvaně.

  „Frederik si to nepřál. Požádal mě, abych zavolal otci“ poprvé zvedl hlavu od třídní knihy. Když Alessia viděl poprvé, doufal, že je svobodný a on by ho mohl získat. Ale brzy zjistil, že Alessio patří Frederikovy a Frederik Alessiovi.

  „Proč?“ nechápal, nebo to pochopit nechtěl.

  „To nevím, ale i tři hodiny předtím s Frederikem mluvila nějaká žena“ spíše šeptal, protože měl strach, že ho uslyší jiný učitel či nedej bože sám ředitel.

  „Jak vypadala?“ najednou byl chladný. Byl z něho kus ledu, který byl chladnější než ocel.

  „Kolem padesátky. Bohatá podle toho, jak byla oblečená. Čekal na ní nějaký muž v černém BMW“ popsal je.

  „Matka“ zavrčel, až dostal Frederikův třídní učitel strach.

  „Mohl byste mi říct, kde Frederikovy rodiče žijí?“ zeptal se a snažil se, aby zapudil všechen vztek, který v něm začal plát.

  „Je mi líto, ale to vám nesmím říct“ oznámil, ale přesto něco začal sepisovat na papír a podal ho Alessiovi.

  „Chápu“ odpověděl a odešel.

  Až když seděl v teple auta, tak rozbalil kousek papíru. Pousmál se

  ‚Frederikova adresa‘ pomyslel si a nastartoval.

  Cesta mu netrvala ani deset minut, když auto zastavil před domem, kde Frederik strávil víc času než s ním.

  Vystoupil z auta a opřel se o střechu auta. Díval se na dům a dodával si odvahu postavit se Frederikovým rodičům.

  Zhluboka se nadechl a vydal se k domu.

  Postavil se k domovním dveřím a zmáčkl zvonek. Domem se rozezněl zvuk, který nikdy neměl rád.

  „Co si přejete?“ zeptal se postarší muž, který otevřel dveře.

  „Dobrý den, já hledám Rika“ pousmál se. Byl nervózní, jako je chlapec, který poprvé vyznává lásku.

  „Já vím, co chcete i kdo jste, pane Alessio“ říkal klidně.

  „Zavolejte mi ho nebo mě za ním nechte jít“ prosil. Nebyl zvyklí prosit.

  „Je mi líto, ale Frederik vás už nikdy nechce vidět“ říkal, jak nejchladněji mohl. Věděl, že by mu to měl Frederik říct sám, ale stejně tak věděl, že to Frederik nezvládl.

  „Nevěřím vám“ odmítal tomu věřit.

  „Budete muset“ nechtěl se k němu chovat hnusně, ale musel.

  „Tati? Řeknu mu to sám“ ozval se za ním Frederik. Jeho otec uhnul stranou a nechal Frederika projít kolem něj.

  „Když bude něco potřebovat, zavolej“ podíval se na Frederika soustrastně a odešel.

  „Co to má znamenat?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nechce slyšet.

  „To co ti táta řekl. Už tě nikdy nechci vidět Alessio“ řekl, jak nejchladněji mohl, ale v očích se mu leskly slzy.

  „To přeci nemyslíš vážně, že ne?“ doufal, že to tak není. Že se jen přeslechl.

  „Nechci tě nikdy vidět. Co na tom nechápeš?“ trpěl, i když to nebylo vidět. Snažil se udržet vážnou tvář, ale když se díval na Alessia a jeho dokonalé rty jeho odhodlání mizelo.

  „Miluješ mě přeci. Říkal si mi to“ nevěděl, co říká. Nevěděl, co dělá.

  „Nenávidím tě Alessio a již nikdy tě nechci vidět“ vložil do toho všechnu nenávist, kterou cítil. Otočil se a zavřel za sebou dveře.

  Alessio se díval na dveře a nechtěl si připustit Frederikova slova. Otočil se, nastoupil do auta a odjel. Avšak cestu do bytu si vůbec neuvědomoval.

  „Jak ti je Frederiku?“ zeptal se otec, když Frederik procházel kolem obýváku. Frederik se na něj otočil, ale nic neřekl. Odešel do pokoje, kde se zhroutil podél dveří a rozbrečel se.

  Viděl před očima Alessiovi oči, které nevěřili jeho slovům. Rty, které se chvěly potlačovaným pláčem či vztekem.

  Opatrně se zvedl ze země a vydal se k oknu. Podíval se z něj a tiše doufal, že by tam ještě Alessia viděl. Že by viděl jeho odhodlaný výraz. Jeho chuť bojovat o něj.

  Avšak když se z něj povídal, viděl jen prázdnou ulici. Povzdechl si. Ublížil mu. Ví, že mu strašně moc ublížil, ale nemohl jinak. Musel to udělat.

  Někdo zaťukal na dveře. Věděl, kdo to je.

  „Chci být sám, tati“ odmítl jeho společnost. Potřeboval být sám. Slyšel kroky, které se vzdalovaly.

   ‚Děkuju, tati‘ poděkoval mu v duchu. Miloval svého otce. Jeho otec vždycky věděl, kdy má odejít a kdy má naopak zůstat.

  Lehl si do postele, kde se schoulil do klubíčka a usnul. Okamžik předtím než usnul, mu myslí vzpomínka na Alessiovo obětí. Na jeho teplou náruč.

  Ráno mu zazvonil budík. Vypnul ho a chvíli přemýšlel, proč si ho nařídil.

  Ležel rozvalený na posteli a vzpomínal na předešlou noc, kdy se tiskl na Alessiovo nahé, vášnivé tělo, které toužilo po jeho dotecích stejně, jako toužil on po jeho.

  „Ahoj Frederiku, jak ti je?“ vešel po tichu do pokoje otec.

  „Chci zpět k němu“ zašeptal. Otec si k němu přisedl.

  „Tak k němu běž“ nechápal.

  „Nesmím“ v jeho očích se začali lesknout slzy.

  „Proč?“ ani trochu to nechápal. Proč s ním není, když chce? Proč nesmí?

  „Pokud bych se k němu jen přiblížil, zabili by ho!“ zašeptal a rozbrečel se. Otec ho objal. Myslel si, že to byla jen planá výhružka, ale pokud tomu jeho syn věří, nebude nic říkat. Nemůže nic vědět s jistotou, a kdo ví? Třeba je správné, že se ti dva rozešly.

  „Víš co? Dneska zůstaň doma, já tě ve škole omluvím“ usmál se na něj. Pohladil ho po vlasech a odešel.

  V tu chvíli si Frederik uvědomil, proč měl nařízený budík. Musel do školy. V tu chvíli byl rád, že nemusel nikam jít a mohl být doma.

  Schoulil se do deky a přál si, aby se už nikdy nemusel vynořit ze tmy.

  „Pane Wilsone, mohu se váš na něco zeptat?“ ozval se Jerry, když u něj stál Alessio.

  „Jistě“ přikývnul.

  „Kde je pan Frederik?“ neviděl ho od doby, kdy odešel a měl o něj docela strach.

  „Pryč. Odešel ode mě“ zašeptal. Nechtěl tomu věřit. Uvnitř sebe cítil, že se něco muselo stát. Že za tím někdo stojí, ale nedokázal přijít na to, kdo.

  „To se mi nechce věřit“ uniklo mu.

  „To ani já tomu nevěřím“ povzdechl si a odešel.

  Když dorazil do bytu, šel hned do kuchyně, kde měl schovanou láhev staré whisky. Vyndal ji a svíral ji v ruce. Prohlížel si ji. Vzpomněl si na den, kdy se poznal s Rikem. Tehdy se opil, kvůli tomu, že byl znechucený sám sebou. Znechucený tím, že si nedokáže někoho najít stejně, jako jeho malá sestřička.

  A pak, když slyšel Frederikův hlas. Když cítil jeho ruce na sobě. Probouzelo to v něm něco zapomenutého.

  Pak, když se s ním miloval, bylo to pro něj něco dokonalého. Něco překrásného.

  Poté ty dny, které strávili spolu, byli ti nejšťastnější v jeho životě.

  Za ty dny ani jednou nepomyslel na alkohol. Nikdy se nepotřeboval opít. Nikdy to neudělal, protože věděl, že by tím Frederika zklamal.

  Frederik se pro něj stal návykovou drogou, kterou předtím byl alkohol.

  Otevřel láhev a zvedl ji k ústům. Jemně se rty dotkl skla. Znechuceně odhodil láhev do dřezu, kde se rozbila na kousky.

  Promnul si spánky a odešel do obýváku, kde se posadil do křesla, které bylo u obrovského okna.

  Posadil se a jen se díval. Díval se ven na město, které se pomalu propadalo do tmy.

  Po několika hodinách zírání do tmy se rozhodl, že si půjde lehnout. Umanul si, že nedovolí, aby se za něj Frederik musel kdy stydět.

  Nebude pít. Bude chodit do práce a věnovat se tomu, co slušný muž má dělat. Pořád jej bude milovat. Nikdy už nebude milovat někoho jiného.

  Vešel do ložnice a vyděl skříň, kterou koupil na Frederikovo oblečení. Přešel k ní a opatrně ji otevřel.

  Vytáhl z ní první tričko. Přitiskl si ho na tvář a vdechl Frederikovu jemnou vůni.

  Pousmál se sám nad sebou. Vidět ho někdo, tak by si mysleli, že se zbláznil.

  Popravdě řečeno, on se zbláznil. Ti, co jsou zamilovaní, jsou blázni.  A on je zamilovaný až po uši.

  Opatrně složil tričko a vrátil ho zpět do skříně. Zavřel ji a odešel do koupelny se osprchovat. Na mysl mu vypluly vzpomínky na okamžiky, kde se s Rikem miloval ve sprše i na zemi koupelny.

  Pustil si na sebe ledovou vodu, neboť vzpomínky na jejich milování ho vzrušila. Stál pod sprchou a tiše doufal, že voda smyje všechnu bolest. Že smyje celý den.

  Vypnul vodu a jen v ručníku vešel do ložnice, kde si lehl do obrovské postele.

  Zavřel oči a snažil se nevzpomínat na ty noci, které prošel s Frederikem. Snažil se zapomenout na vášnivě noci a něžná probuzení.

  Uprostřed noci ho probudilo pípání nově příchozí zprávy. Rozespale máchal po stole, aby vypnul ten hrozný zvuk, který ho probudil z nádherného snu.

  ‚Vím, proč se s tebou Frederik. Ti, co ti byli nejbližší, ho donutili, aby tě opustil. Řekli mu, že pokud tě neopustí, zemřeš. Tady aspoň vidíš, jak moc tě miluje‘ přečetl si zprávu, která ho vyrušila ze snu. Nějakou dobu mu nedocházel smysl slov, ale když mu to došlo, nevěřícně se díval na displej.

  ‚Kdo za to může?!‘ odepsal v okamžiku. Musel to vědět. Musel vědět, kdo donutil Frederika, aby ho opustil.

  ‚Tvá matka a její milence. Pan Lavin‘ vzápětí mu přišla odpověď. Chtěl odepsat, ale sms zpráva nebyla odeslána. Druhý mobil byl vypnut.

  Alessio sevřel ruce v pěst.

  „To jste neměli dělat!“ zavrčel. V jeho očích se leskl chlad.

  Okamžitě začal vytáčet číslo na jeho dobrého přítele, který to téměř okamžitě zvedl. Chvilku s ním mluvil. Jeho přítel nevěřil svým uším. Tohle nikdy nečekal. Tokovou nenávist vůči své matce a příteli, kterého znal již několik let.

  „Myslíš to vážně?“ zeptal se jej, aby se ujistil.

  „Musí mi zaplatit za to, že mě připravili o lásku. O můj život“ vrčel vztekle.

  „To ti na něm tolik záleží? Je to tvá matka!“ nevěřil tomu. Nevěřil, že tohle je Alessio, kterého zná.

  „Já jsem jen mámina zlatá husička. Zaplatí za to! Jestli to pro mě neuděláš, najdu si někoho jiného“ navrhnul mu.

  ‚Ne, udělám to. Jsi můj nejlepší přítel. Doufám, že mi za to Frederika představíš‘ povzdechl si. Tak vytočeného, ho ještě nezažil.

  „Pokud se mi vrátí, tak klidně“ usmál se.

  ‚Vrátí, uvidíš. No nic, jdu makat na tvém úkolu‘ rozloučil se a zavěsil.

  Alessio si znovu lehl do postele, ale už neusnul. Už se mu nechtělo spát. Vzpomínal na noci, které strávil s Frederikem. Nikdy si jich neužil na tolik, jak by mohl. Už od druhé noci, kterou strávili spolu, to začal brát, jako samozřejmost.

  Kdyby věděl, že mu ho tak brzy vezmou, užil bych si těch nací víc. Vážil by si jich.

  Najednou mu zazvonil telefon. Po slepu ho našmátral na stole a zvedl si displej. Ztuhl. Volal mu Frederik.

  „Frederiku?!“ vykřikl do telefonu.

  „Omlouvám se. Neměl jsem volat“ chtěl zavěsit, ale něco ho zastavilo.

  „Chtěl jsem tě jen slyšet“ dodal. Alessio si povzdechl.

  „Proč si ke mně nevrátíš?“ zeptal se ho narovinu.

  „Nechci, aby se ti něco stalo. Nepřenesl bych to přes srdce, kdyby ti něco udělali“ měl o něj strach. Strach, že by o něj přišel. Že by kvůli němu zemřel.

  „Mně se nic nestane, uvidíš. Vrať se ke mně, prosím tě“ prosil.

  „Co, když se stane? Nechci to riskovat“ odmítl.

  „Miluji tě, Alessio“ zašeptal tiše Frederik a zavěsil. Odhodil telefon stranou, a bylo mu jedno, co se s ním stalo. Slyšel jeho hlas a to mu stačilo.

  Alessio se ohromeně díval na hluchý telefon. Nikdy mu Frederik neřekl, co k němu cítí. Až teď.

*** Po dvou měsících ***

  Frederik seděl z rodičemi v obýváku a sledovali večerní zprávy.

  Za ty dva měsíce, co byl Frederik doma, se změnil. Byl uzavřenější a nikomu nedovolil, aby vnikl do jeho srdce.

  S matkou se přestal hádat kvůli tomu, že zemřela Alice a ne on. Přesto si Frederik tiše přál, aby zemřel, protože život bez Alessia pro něj byl bezcenný.

  Alessio se stal důvodem proč žil, ale před dvěma měsíci ho musel opustit, aby ho chránil.

  „Nemáš hlad?“ zeptala se ho matka.

  „Nemám“ odmítl. Za ty dva měsíce zhubl. Odmítal jíst. Vždycky do něj to jídlo museli vpravit násilím.

  ‚Další zprávy. Anastázie Wilsonová, matka známého podnikatele Alessia Wilsona, byla v dnešních dopoledních hodinách zatčena společně s jejím milencem Ediem Lavine. Oba byli obvinění za zpronevěru peněz pana Wilsona a za zastrašování a vyhrožování smrtí…‘ dál už to neslyšel. Nevnímal, co se dělo pak.

  Omráčeně se zvedl z křesla a odešel do svého pokoje, kde se zamknul. Posadil se na parapet u okna a díval se ven. Díval se na každé projíždějící auto a tajně doufal, aby to auto patřilo Alessiovi, avšak ani jednou se mu to nesplnilo. Nikdy se u nich nezastavilo auto, které mu patřilo.

  „Frederiku?“ ozvalo se za dveřmi.

  „Chci být sám, tati“ netoužil po společnosti. Slyšel, jak otcovi kroky mizí, avšak někdo na jeho dveře zaťukal.

  „Řekl jsem, že chci být sám!“ vykřikl podrážděně.

  „I mě odháníš?“ ozval se hlas, který neslyšel už tak dlouho. Tiše se zvedl z parapetu a přešel ke dveřím.

  „Proč bych tě měl pustit dál?“ zeptal se.

  „Protože tě toužím obejmout, políbit a odvést k sobě domů?“ navrhl.

  „Proč by si mě ještě chtěl?“ už se nebál, že by Alessiovi ublížili. Věděl, že ti, co mu chtěli ublížit, jsou ve vězení, ale přesto tu byla možnost, že ho Alessio už nechce.

  „Proč bych tě ještě chtěl? Protože tě až k zbláznění miluju a každý den i noc na tebe myslím? Protože tě toužím znova obejmout, políbit? Tak strašně moc po tobě toužím Riku a ty dny co jsem nucený být bez tebe, jsou k zbláznění“ šeptal skrze dveře.

  „Nechápu, jak mě můžeš ještě milovat“ pochyboval. Přestal doufat v to, že jej může Alessio ještě milovat a teď? Teď je za dveřmi a říká mu, jak moc po něm touží.

  „Otevři mi, lásko“ požádal ho.

  Frederik se pousmál. Proč vlastně, ještě neotevřel?

  Alessio ucítil cvaknutí zámku. Opatrně sáhnul na kliku a pomalu otevřel dveře. Když pohledl do Frederikovy tváře, zděsil se.

  Byl až mrtvolně bledý a jeho oči ztratili tu jiskru, kterou miloval. Jeho tělo bylo hrozně pohublé, až se téměř ztrácel před očima.

  „Co se ti to stalo, lásko?“ zašeptal. Přešel k němu a objal ho. Pevně jej přitiskl na své tělo.

  Frederik chvíli ztuhle stál. Nevěděl, co má dělat. Jestli to vůbec smí udělat.

  Nakonec hodil vše za hlavu a objal Alessia kolem krku. Obličej schoval do jeho košile a nechal svým slzám volný průchod.

  Alessio ho donutil, aby se na něj podíval.

  „Pojď, pojedeme domů, lásko“ usmál se a jemně přitiskl své rty na jeho.

  „Konečně domů“ zašeptal.

  Alessio si vzal Frederika do náruče a snesl ho ze schodů. Jeho rodiče se na to jen s úsměvem dívali. Byli šťastní, že můžou dopřát svému synovi lásku, i když to znamená, že se nedočkají vnoučat.

  Frederik odevřel dveře u spolujezdce a Alessio ho pomalu usadil na sedačku. Zavřel dveře a oběhl celé auto a nasedl na své místo řidiče. Nastartovali a vyjeli.

  „Kam to jedeš? Tudy se nejede do centra“ zeptal se. Alessio se na něj otočil a zářivě se usmál.

  „Koupil jsem nám domek, abychom měli větší soukromí“ prohodil, jako by se nic nedělo.

  „Mohl bys zastavit?“ zeptal se ho. Alessio zastavil na odpočívadle a nechápavě se na Frederika podíval.

  „Děje se něco?“ začal si ho prohlížet, jestli mu není blbě. Frederik zakroutil hlavou a natáhl ji k Alessiovi. Něžně ho políbil na rty.

  „Miluju tě“ zašeptal mu do očí.

  „A já tebe“ usmál se a přitíhl si Frederika k dalšímu polibku.

- Konec -