Deméteřin deník

  „Já? Nic“ zalhal.

  „Lžeš mi. Je na tobě poznat, že si zamilovaný až po uši“ usmála se na něj a Alessio ztuhl. Nestávalo se často, že někdo poznal, kdy lhal.

  „Přiznávám se. Nachytala jsi mě při lži“ pousmál se.

  „Kdo je ta šťastná, která ti dokázala ukrást srdce?“ začala se smát. Ona byla nádherná, ale ani ona nedokázala ledově chladnému Alessiovi ukradnout srdce.

  „Je to on a ne ona. Jmenuje se Frederik“ řekl jednoduše. Neviděl nic špatného na tom, že se zamiloval do muže.

  „Cože?! Ty si gay?“ zeptala se překvapeně.

  „Jo“ odkýval to.

  „Tak to už je mi jasné, proč ti žádná nedokázala ukradnout srdce. Ani mě se to nepovedlo“ usmála se na svou dceru.

  „Už to tak bude“ usmál se. Znovu si vzal do ruky mobil, neboť se na něm objevila nová zpráva od Frederika.

  ‚Zastavíš se pro mě? Nechce se mi pěšky v tom počasí. Frederik‘  Alessio se překvapeně podíval ven a nemohl uvěřit svým očím. Venku lilo, jako z konve.

  „Promiň, musím jít“ omluvil se.

  „Kam spěcháš?“ zeptala se překvapeně.

  „Jedu k Frederikově škole. Nechci, aby onemocněl“ usmál se na ní a na stůl dal drobný.

  „Ahoj“ rozloučila se s ním, i když věděla, že je Alessio už dávno pryč.

  Alessio nastoupil do auta a nastartoval. Opatrně vyjel po mokrých silnicích. Po několika minutách dojel před Frederikovu školu a zaparkoval auto před vchod do školy.

  Uslyšel zvonek. Podíval se ke dveřím, které vedli do školy. Ze dveří se vyřítili všichni studenti a Alessio jen čekal, kdy se k němu začne blížit Frederik. Když nepřicházel, podíval se ke dveřím a začal se usmívat. Uviděl Frederika, který stál schovaný ve škole a odmítal vyjít do deště.

  Vyndal s kaslýku deštník a vyšel z auta. S úsměvem se vydal ke škole. Všichni, kteří stáli kolem školy, i přes nepřízeň počasí, se na něj začali otáčet. S klidem došel až ke dveřím a otevřel je.

  „Na co čekáš?“ zeptal se.

  „Psal jsem ti, že se mi do toho počasí nechce“ vymluvil se. Alessio se začal smát. Přitáhl si Frederika k sobě. Něžně ho políbil na rty a ruku mu dal kolem pasu. Druhou rukou otevřel deštník a vyšel do deště a přitom nad oběma držel deštník.

  „Tak je to lepší?“ zeptal se s úsměvem.

  „O dost“ přitakal Frederik. Oběma bylo jedno, že je všichni sledují. Alessio otevřel dveře spolujezdce a nechal Frederika nastoupit. Zavřel deštník a přešel na svoje místo.

  „Máš hlad?“ zeptal se.

  „Jako vlk“ usmál se zářivě.  Alessio nastartoval a rozjel se do nejbližší restaurace.

  „Co si dáš?“ zeptal se ho, když je usadili.

  „Nic. Je to tu moc drahé“ odmítal, i když měl obrovský hlad.

  „Frederiku není to drahé“ odmítal to. Jedl i v dražších restauracích. Už předtím poznal, že je zbytečné do Frederika hučet a tak jídlo vybral on.

  „Alessio…“ začal Frederik.

  „Prosím Frederiku, nech mě tě rozmazlovat“ poprosil ho. Frederik si povzdychl.

  „Tak dobře. Nechám tě, ale nesmíš to přehánět!“ varoval ho.

  „V to nedoufej. Budu si tě rozmazlovat, jak nejvíc to jen půjde“ odporoval mu Alessio. Frederik si povzdech. Věděl, ž tenhle boj prohraje.

  „Ty to nevzdáš, viď?“ poznamenal.

  „Nikdy“ usmál se na něj zářivě a nechal číšníka, aby před něj položil talíř s jídlem. Frederik se jen usmál a začal jíst. Byl rád, že se Alessio nevzdá.

  „Co by si chtěl dělat celý ten měsíc, co budeš semnou žít?“ zeptal se ho Alessio, když už měl před sebou kávu. Frederik se zarazil. Odložil lžičku a zadíval se na zmrzlinový pohár.

  „Nevím Alessio, ale asi bych se modlil“ řekl popravdě.

  „Modlil? Proč?“ nechápal.

  „Modlil bych se o to, aby sis mě chtěl nechat déle“ vysvětlil. Alessio se na něj překvapeně díval. Teď o sobě mluvil, jako o věci. To se mu nelíbilo.

  „Frederiku, proč tak o sobě mluvíš? Ty nejsi věc, ale člověk. Můj přítel a kluk, kterého…“ zarazil se. Ještě nikdy nikomu nevyznal city.

  „Kluk, kterého co?“ napovídal mu. Alessio si povzdech. Přemýšlel, jestli mu to má říct. Jestli se má přiznat, že i on má srdce. Povzdechl si.

  „Alessio co jsi chtěl říct?“ začal na něj naléhat.

  „Nemůžu ti to říct později?“ zeptal se. Frederik posmutněl a sklopil oči.

  „Jak chceš“ zašeptal a začal se nípat v poháru. Alessio se nestačil divit Frederikově proměně.

  Povzdechl si. Přivolal číšníka a zaplatil. Pomohl Frederikovy do bundy a sám se oblékl. Vyšli společně ven a otevřel dveře u spolujezdce. Nechal Frederika nastoupit a zavřel dveře. Obešel auto a nasedl na svoje místo. Nastartoval a rozjel se k domu. Celou cestu přemýšlel, jestli se má Frederikovy přiznat. Jestli se má přiznat, že ho miluje. Jestli se má přiznat, že se do něj zamiloval hned, jak ho uviděl.

  V tichu dojeli domů. Alessio zaparkoval a oba vystoupili. Přešli k výtahu a čekali, až pro ně výtah přijede.

  Ozvalo se cinknutí výtahu a velké ocelové dveře se otevřely. Frederik se postavil ke stěně, co nejdál od Alessia. Alessio se postavil k tlačítkům a zmáčkl to, které musel.

  Podíval se na tlačítko ‚Stop‘ které zářilo víc než ostatní. Alessio si povzdechl a zmáčkl ho.

  „Co to děláš?!“ vyjel na něj Frederik. Alessio k němu natáhl ruku a chytl ho za bundu. Prudce ho přitisknul ke zdi výtahu a svým tělem se na něj přitiskl.

  „Co si myslíš, že děláš Alessio?!“ vyjel na něj Frederik podrážděně.

  „Teď mě poslouchej Frederiku“ začal Alessio a přitom se mu nebezpečně zablýsklo v očích. Frederik se trhavě nadechl. Když takhle Alessia viděl, bál se ho.

  „Nelíbí se mi, když o sobě mluvíš jako o zbytečné věci. Zamiloval jsem se do tebe, kvůli tomu jak si se choval. Jak jsi byl sebevědomí, jak si se nebál ani mě ani mé matky. Tím, jak se právě teď chováš, tak se mi hnusíš. Ale i přesto, jak se chováš, tě miluju víc a víc. Rozumíš tomu?“ díval se na něj s vážnou tváří, i když se uvnitř sebe cítil menší než blecha.

  „Co si to řekl?“ zeptal se, protože se chtěl ujistit, že slyšel správně.

  „Co myslíš?“ chtěl se zeptat, protože s proslovu si pamatoval jen pár slov. Zamiloval jsem se a miluju tě.

  „Jak si řekl, že mě miluješ“ upřesnil ho. Alessio se pousmál. Přitáhl si Frederika k sobě a objal ho kolem pasu. Jednou rukou ho pohladil po tváři.

  „Miluju tě, Frederiku“ zopakoval mu to. Frederik se na něj něžně usmál.

  „S tvých úst to zní, tak nádherně Alessio. Strašně moc se mi to od tebe líbí“ zašeptal a něžně přitiskl své rty na Alessiovi. Alessio

  Alessio zajel rukou pod Frederikovu bundu, mikinu i tričko. Začal Frederika hladit po zádech.

  Po chvíli se od něj Alessio odtáhl a zamilovaně se na něj podíval. Opatrně ho pohladil po tváři a začal se na něj něžně usmívat.

  „Chceš něco říct?“ zeptal se Frederik a Alessio přikývl.

  „Ještě sem nikomu neřekl, jak moc ho miluju. Ty jsi první, který mě dokázal natolik pobláznit. Ty si první, kdo mi ukradl srdce“ usmíval si a pomalu mu docházelo, jaký měl mizerný život do doby, kdy poznal Frederika. Teprve Frederikovým příchodem poznal, co je to život. Co to je láska. Starost, ale i radost. Něha, ale i vztek.

  „Opravdu?“ zeptal se překvapeně.

  „Opravdu“ kývl na to.

  „Nemyslíš, že bychom už měli jet?“ zeptal se Frederik, když si uvědomil, že stojí ve výtahu, který Alessio zastavil.

  „Určitě bychom měli“ začal se Alessio smát. Natáhl se a znovu zmáčkl tlačítko‚stop‘. Výtah se znovu rozjel a oba si tiše smály.

  Když vešli do bytu Alessio ztuhl. Frederik se na něj zmateně podíval.

  „Děje se něco Alessio?“ zeptal se vystrašeně. Frederik si Alessia otočil na sebe, aby mu lépe viděl do očí. Najednou se Alessio usmál a přitáhl si ho k polibku.

  „Miluju tě“ zašeptal mu do rtů. Frederik do něj strčil.

  „To se dělá?! Mě takhle strašit“ na oko se urazil, ale strašně moc se mu líbilo, když vyslovil ta dvě slůvka.

  Uraženě odešel do ložnice a bouchnul za sebou dveře. Alessio se za ním nechápavě koukal. Odešel k notebooku a zapnul si ho. Snažil se věnovat se internetu, ale vůbec mu to nešlo. Nedokázal se na to soustředit. Pořád musel myslet na Frederika, který byl jen o trochu dál. Myslel na to, co dělá, když není s ním.

  Rezignovaně se pousmál a vypnul notebook. Zvedl se a pomalými kroky se vydal do ložnice.

  Opatrně otevřel dveře a vešel dovnitř. Rozhlédl se po ložnici, ale Frederika nikde neviděl. Přešel ke dveřím do koupelny a tiše poslouchal.

  Rozepnul si dva knoflíky na krku a knoflíky na rukávech. Přetáhl přes sebe košili a vešel do koupelny.

  „Chceš pomoct?“ zeptal se.

  „Umyješ mi záda?“ požádal ho. Alessio k němu přistoupil do sprchy a nehleděl na to, že má na sobě kalhoty.

  „Jsi oblečený“ poznamenal.

  „To nevadí. Jdu ti umýt jen záda“ zašeptal mu do ucha a políbil ho na krk a posléze i na rameno.

  „Alessio, co to děláš?“ zavzdychal.

  „Jen ti myji záda“ zašeptal mu do ucha.

  „Lžeš“ usmál se a zaklonil hlavu. Opřel se o Alessiovo rameno.

  „V čem lžu?“ zeptal se.

  „Ty mi neumýváš jen záda ty…ty mě chceš svést“ začal trhavě dýchat. Alessio zajel rukou na Frederikovu ploché bříško. Rukou dojel až na hranici podbřišku. Alessio byl pobavený zjištěním, že stačí jen pár jeho dotyků, aby Frederika vzrušil.

  „Hotovo. Můžeš se opláchnout“ zašeptal mu pobaveně do ucha a začal se usmívat. Zmizel ze sprchy dřív, než se Frederik dokázal vzpamatovat.

  „Alessio!“ zakřičel Frederik, ale Alessio už byl v obýváku.

  Alessio pobavený svým činem vyšel z ložnice. Na sobě měl už suché kalhoty a čistou košili.

  Najednou se zastavil a rozhlédl si po bytě. Něco se změnilo. Povzdechl si. Věděl, co se změnilo.

  „Co tu chcete?“ zeptal se jednoduše. Z kuchyně vyšla jeho matka a jeho společník.

  „Co si myslíš, že bych chtěla? Ještě tu máš toho spratka?!“ zeptala se podrážděně.

  „Nečekej, že ode mě něco dostaneš. A Frederik je můj přítel a žije semnou. Pokud ti to vadí, tak nevím, co tu děláš“ i on byl podrážděný. Oni dva mu museli pokazit jinak pěkný den.

  „Jak si takhle dovoluješ mluvit se svou matkou?!“ zakřičela na něj. Jejich křik přerušilo zvonění telefonu.

  „Proč to nezvedneš?“ zeptala se ho matka.

  „Není to můj telefon“ oznámil jednoduše. Z ložnice vyšel Frederik jen s ručníkem kolem pasu. Přešel ke své bundě a vyndal telefon.

  „Ano Jamie?“ zeptal se do telefonu.

  „Co?! Kdy?!“ vykřikl překvapeně. Alessio se na něj naštvaně díval. Frederik vyplázl jazyk a mrknul na něj.

  „Ne. Odmítám se zúčastnit“ usmíval se. To Alessia překvapilo.

  „Mám důležitější věci na práci, než se zúčastnit nějaké blbé soutěže“ vysvětloval.

  „Co bych měl asi za práci? Musím si užít Alessia dokavaď na mě má čas. Promiň, ale musím jít“ rozloučil se a odložil telefon. Odložil telefon a odešel do kuchyně, ignorujíc pohledy, které se na něj dívaly.

  „Řekneš mu laskavě, aby se oblékl?“ požádala ho matka.

  „Nevidím důvod, proč bych mu to měl říkat. Mě se tak líbí a navíc můžeš být šťastná, že má na sobě ručník a že já se umím ovládat“ odpověděl s úsměvem.

  Frederik vyšel z kuchyně a přešel k Alessiovi. Alessio si přitáhl Frederika k sobě a přede všemi ho vášnivě políbil.

  „Že se nestydíš!“ vykřikla Alessiova matka.

  „Měla by sis zvyknout matko. Chci s Frederikem zůstat už na věky“ otočil se na ní s krutým úsměvem.

  „To jako proč?! On chce jen tvoje prachy!“ vyštěkla.

  „Já Frederika miluju a vím, že Frederik není jako ty“ usmíval se, aby na sobě nedal poznat vztek. Frederik se k němu přitiskl.

  „Uklidni se, lásko. Víš, že tě miluju a nestojím o tvoje peníze. Já stojím jen a jen o tebe“ zašeptal mu do ucha. Alessio si povzdechl.

  „Ty mě dokážeš vždy uklidnit“ usmál se na něj.

  „Pro tebe vše“ políbil ho.

  „Řeknu ti to naposled, matko. Peníze ode mě dostáváš jednou měsíčně na konto a to ti musí stačit. Další peníze ode mě nečekej a víš, že mi je jedno, že se pelešíš s Ediem je mi jedno“ pokrčil rameny.

  „Co si to dovoluješ!“ křičela nenávistně.

  „To ještě nic není! Buď ráda, že si moje matka jinak by si skončila hodně špatně“ vrčel nebezpečně.

  „Lásko…“ varoval ho Frederik.

  „Odpusť“ omluvil se mu.

  „Teď oba dva vypadněte!“ vyhodil je neslušně. Nemněl chuť dohadovat se s nimi, když se na něj tisklo Frederikovo tělo.

  „Věř, že tě za tohle donutím trpět Alessio“ zavrčela na něj matka a odešla. Frederik, i když nechtěl tak se pod jejím pohledem přikrčil.

  „Nenávidí mě“ zašeptal.

  „Neboj se. Nedovolím, aby ti něco udělala“ otočil se na něj a opatrně ho políbil.

  „Copak by si chtěl?“ zeptal se ho s úsměvem.

  „Sundat ti ten ručník, povalit tě na zem a vzít si tě na místě“ přiznal se. Frederik ho od sebe odstrčil a vyplázl na něj jazyk.

  „To máš smůlu“otočil a odešel do ložnice se obléknout.

  „Proč mám smůlu?“ zeptal se ho Alessio, když stál mezi dveřmi a díval se na to, jak se Frederik obléká.

  „Proč bych ti měl pokaždé podlehnout? Už takhle mam co dělat, abych se na tebe nevrhl pokaždé, když tě vidím“ odpověděl mu.

  „Copak? To až tak po mě toužíš?“ zeptal se ho a přešel k němu.

  „Každým okamžikem víc a víc“ odpověděl mu. Alessio si ho přitáhl k sobě a přitiskl si ho na sebe.

  „A co s tím uděláme?“ zeptal se ho Alessio se rty kousek od jeho.

  „Budu se muset naučit, odolávat pokušení“ usmál se na něj a přitiskl se na Alessiovi rty.

  „Na tom budeme pracovat“ dodal Alessio, když pokládal Frederika do postele.