Deméteřin deník

  „Proč nejsi jako Alice?! Proč si tak…tak…“ křičí matka na svého syna. Ten se na ni dívá s nenávistí, kterou cítí i ve svém srdci.

  „Řeknu ti, proč nejsem jako Alice! Protože já Alice nejsem! Ona zemřela, uvědom si to konečně!“ křičí na ni. Vztek a nenávist v něm rostou. Nenávidí Alici, protože zemřela. Nenávidí matku, protože je pořád srovnávat.

  „Ty si měl zemřít a ne ona!“ zakřičela na něj a až v tu chvíli si uvědomila, co to vlastně řekla.

  „Frederiku já…já to tak nemyslela“ začala se hned omlouvat. Frederik před ní stál se sklopenou hlavou a ruce mněl zaťaté do pěsti. Vztek už ho začal pomalu ovládat, ale přesto se dokázal ještě udržet.

  „Ale myslela mami. Řeknu ti novinku. Já se nenávidím za to, že zemřela ona a ne já“ řekl, jak nejchladněji mohl.

  „Frederiku…“ začala, ale když viděla, jak se Frederik otočil, zmlkla.

  „Aspoň nezapírej, co si vážně myslíš“ řekl s klidem, který naháněl strach. Udělal několik kroků ke dveřím.

  „Kam jdeš?“ zeptal se ho otec, který po celou dobu hádky seděl v křesle.

  „Pryč“ neřekl, kam jde. Sám to nevěděl.

  „Nezapomínej, že jdeš zítra do školy“ poznamenal otec, ale dál nic neříkal. Věděl, že Frederiku nemněl rád, když se o něj někdo staral, ale přesto mněl o něj strach. Když ještě žila Alice, nemusel se o něj tolik bát, ale co zemřela, tak se Frederiku změnil a tím se objevil obrovský strach. Ten strach cítil pokaždé, když nevěděl kde je. Pokaždé, když se zamkl v pokoji nebo v koupelně. Každý den se bál, že si něco udělá.

  Frederik na nic nečekal a vyšel z pokoje. Přešel do síně a obul se. Vyšel z domu a rozhlížel se, kam by mohl jít, avšak zpět na dům se neohlížel. Nemněl proč se otáčet. Dřív se otáčel jen kvůli Alici, která na něj pokaždé mávala nebo na něj křičela, ať počká.

  „Proč si ho nechal jít?!“ vykřikla Frederikova máma na svého muže.

  „Proč bych ho nenechal? Potřebuje se uklidnit!“ vykřikl na ní a zvedl se z křesla.

  „Kdyby si ho nechala být a nerýpala bys pořád do něj, tak by byl už v pořádku“ řekl a odcházel do ložnice.

  Frederikova matka zůstala sama v obýváku, kde mohla přemýšlet nad tím, co řekla špatně.

  Frederik se mezitím procházel podél parku, když narazil na vchod. Neviděl důvod, proč tam nejít a tak vešel dovnitř. Procházel se pod vysokými listnatými stromy, které pomalu začali ztrácet listy. Pod jehličnany, které po celý rok vypadají stejně.

  Díval se do země, protože na cestě mu nezáleželo. Bylo mu jedno, kde je, jak vypadá krajina kolem něj.

  Chodil a chodil a nezajímalo ho okolí ani čas. Jeho hlava byla zaměstnaná vzpomínkami a úvahami nad tím co se stalo, co se stane, co by se stát mohlo.

  Zastavil se a podíval se kolem sebe. Přemýšlel nad tím, jak daleko od brány je, avšak bylo mu to celkem jedno.

  Začal se dívat kolem sebe a hledal lavičku, na kterou by se mohl posadit. Když ji našel, šel pomalu k ní.

  Když přišel blíž, všiml si, že na ní někdo je. Přišlo mu to divně, protože bylo moc pozdě na to, aby někdo šel do parku a ten muž nevypadal na to, že je bezdomovec.

  Šel k němu blíž a blíž, když už mohl poznat na to, že ten na lavičce je muž ve značkovém obleku.

  Když k němu přišel, co nejblíže nahnul se nad něj.

  „Pane?“ zašeptal, ale on neodpověděl.

  „Pane, jste v pořádku?“ zeptal se znovu a strčil do něj. Muž se ani nehnul. Frederik ho obrátil tak, aby mu viděl do tváře. Naklonil se nad něj a přičichl k jeho tváři.

  „Je totálně namol“ zamumlal si Frederik a otočil se od něj.

  „To není má starost“ zamumlal a odcházel. Ušel jen několik kroků, když se zastavil.

  „Sakra!“ zaklel a vrátil se k tomu muži. Začal ho šacovat, až nakonec našel jeho peněženku.

  „To jste od domova pěkně daleko, pane Alessio“ zamumlal si. Přečetl si adresu a vrátil peněženku zpět do kapsy. Chytil ho za ruku a vytáhl ho na nohy. Chvilku ho nechal, jestli bude Alessio stát sám, ale když začal padat, podepřel ho.

  „Vypil jste toho až moc“ zamumlal Frederik a přehodil si Alessiovu ruku kolem krku a svou ruku mu dal kolem pasu. Přitiskl si Alessia těsněji k sobě, aby mněl lepší stabilitu.

  „Jestli někde spadneme, nechám tě na zemi a kašlu na tebe“ pronesl k Alessovi a vydali se na cestu.

  „Bože ten je snad za trest“ zamumlal Frederik po půl hodině cesty. Podíval se na Alessia, který z části snad spal, ale přesto se snažil jít. Zastavili se na křižovatce a Frederik se podíval na cedule s názvy ulic.

  „Ještě kousek“ zamumlal si pro sebe a vydal se zpět na cestu, ale tentokrát ho už skoro táhl.

  „Přejete si?“ zeptal si recepční.

  „Dobrý večer mohu vědět, kde bydlí pan…pan….pan Wilson?“ zeptal se. Chvilku mu sice trvalo vzpomenout si na Alessiovo celé jméno, ale nakonec si vzpomněl. Recepční se podíval na Alessia, který se začal pomalu probírat.

  „A vy jste?“ zeptal se ho a pozorně si Frederika prohlédl.

  „Já jsem ho našel v parku skoro v bezvědomí“ odpověděl mu.

  „Osmé patro“ odpověděl hned. Věděl o tom, že Alessio pije, někdy až moc. Jen se nikdy nestalo, aby se nevrátil po svých vlastních nohou.

  „Děkuji“ poděkoval slušně Frederik a přešel k výtahu. Zmáčkl tlačítko a čekal na výtah.

  „Chceš pomoc?“ zeptal se ho recepční.

  „Ne díky, ten kousek už zvládnu“ usmál se na něj a nastoupil do výtahu. Zmáčkl tlačítko s osmičkou a dveře od výtahu se zavřeli. Opřel Alessia o zeď výtahu a sám se opřel o druhou. Zavřel oči a zhluboka dýchal.

  Výtah cinkl a dveře se otevřely. Frederik otevřel oči a přešel k Alessiovi. Znovu ho uchopil a vytáhl ho z výtahu.

  „Díky bohu, že nepotřebuji klíče“ zamumlal Frederik, když přímo z výtahu vešel do předsíně. Rozhlédl se po obrovském bytě. Přitáhl Alessia k gauči a položil ho na něj.

  „Pokud ti to nevadí, tak se tady porozhlídnu. Potřebuješ se vyspat a já nevím, kde je ložnice“ řekl k němu a vydal se na prohlídku bytu.

  Po půl hodině se vrátil k Alessiovi, který seděl, jak ho tam nechal.

  „Ani ses nepohnul“ pousmál se a přešel k němu. Chytil ho za kraj dlouhého kabátu a přitáhl si ho k sobě. Dal mu svou ruku kolem krku, aby si ho přidržel a pomalu mu sundával kabát.

  „Nemyslete si o mně nic špatného, pane Wilsone, ale nechci, abyste si poničil své oblečení. I když takovýhle věcí máte určitě plnou skříň“ řekl k němu, jako by ho Alessio slyšel. Znovu vytáhl Alessia na nohy a podepřel ho. Vydal se i s Alessiem do jeho ložnice, u které si radši nechal otevřené dveře. Přešel k posteli a odhrnul peřiny. Opatrně do nich Alessia položil. Sklonil se nad něj a začal mu rozvazovat kravatu.

  Najednou na svých bokách ucítil Alessiovi teplé ruce, které je pevně sevřeli. Jeho ruce si Frederika přitiskl na své tělo.

  Frederik se zmateně zadíval do Alessiových očí, které byli otevřené. Viděl v nich povlak alkoholu, ale našel v nich i něco jiného. Něco co nemohl nebo nechtěl pojmenovat.

  „Pojď ke mně“ zašeptal Alessio něžně a přitom toužebně. Frederik se na něj díval a nevěděl, co má dělat. Nevěděl, jestli mu má dát facku a odejít nebo jestli se má poddat touze, která se objevila v jeho nitru.

  Alessio pohladil Frederika po páteři a Frederik se prohnul v zádech. Najednou se Alessiho ruka objevila na Frederikově tváři. Pomalu, jemně ale přitom nekompromisně si začal Frederika přitahovat k sobě. Opatrně přitiskl své rty na Frederikovy a několikrát po nich přejel jazykem. Frederik zavřel oči, ale pootevřel své rty. Alessiův jazyk vnikl do Frederikových rtů a pomaloučku začal objevovat tajemství jeho rtů.

  Jakmile vklouzl Alessiův jazyk do Frederikových úst, Frederik zapomněl na všechno. Na to kde je, s kým je a co dělá. Bylo mu to jedno.

  Alessio se od něj neodtáhl a přetáhl mu tričko přes hlavu. Dlaněmi přejel po Frederikově hrudi.    

  Frederikovy prsty obratně rozepínali knoflíčky od saka. Uchopil okraje saka a přinutil Alessiho se posadit. Sám si mu sedl do klína, aby mněl lepší přístup k jeho oblečení.

  Stáhl mu sako a odhodil ho na zem. Obratně mu rozepínal maličké bílé knoflíčky, které mněl na košili. Opatrně mu ji stáhl a hodil ji pryč. Pohladil Alessiho po jeho hrudi a díval se na kontrast jeho bílých rukou a Alessiova snědého těla.

  Alessio objal Frederika kolem pasu a přitiskl jeho nahou hruď na svou. Znovu zajal Frederikovi rty těmi svými. Frederik mu rád začal polibky oplácel. Dal mu ruce kolem krku a sám se tiskl na jeho tělo, protože toužil být co nejblíže Alessiova teplého těla.

  Alessio začal opatrně Frederika pokládat do polštářů. Dlaň mu položil na obličej a pomalu s ní hladil Frederika po tváři, krku, rameni, boku až se jeho ruka nakonec jeho ruka zastavila u okraje Frederikových džínových kalhot.

  Frederik věděl, co chce Alessio udělat a bylo mu to úplně jedno. Alessiho dotyky v něm vyvolali něco, na co zapomněl před hodně dlouhou dobou. Probudil v něm touhu a chtíč.

  Přitáhl si jeho hlavu ke své a začal ho líbat a ruku nechal, aby si dělala, co chtěla.

  Alessiova ruka se pomalu blížila ke knoflíku i zipu. Pomaloučku mu rozepnul knoflík a uchopil mezi prsty jezdec od zipu. Pomalu ho začal rozepínat a přitom Frederika hladil po boxerkách.

  Frederik začal zhluboka dýchat, aby si dokázal zklidnit hlavu, srdce i vlastní touhu. Frederik si k sobě znovu přitáhl Alessiho k sobě a překulil se s ním. Posadil se na něj a napřímil se. Pohnul svou pánví a díval se na to, co to s Alessiem udělá.

  Alessio sevřel jeho boky a pohnul s Frederikovou pánví sám. Frederik odstrčil Alessiovi ruce na stranu a začal se věnovat jeho kalhotám. Opatrně mu rozepnul pásek, knoflík, zip. Vklouznul rukou do Alessiových kalhot a uchopil jeho vzrušený úd do ruky.

  Alessio zhluboka dýchal a užíval si ten jemný a přitom pevný dotyk.

  Frederik ho jemně pohladil a pak tu ruku. Alessio nesouhlasně zavrčel. Frederik se k němu sklonil a začal ho líbat. Alessio objal Frederika kolem boků a převrátil se. Znovu na něm ležel. Alessio se sám svlékl s kalhot a už jen v boxerkách se přitiskl na Frederika, který toužebně zasténal.

  „Chceš to?“ zašeptal Alessio Frederikovi do ucha.

  „Chci“ zašeptal toužebně Frederik a bylo mu úplně jedno, že ho nezná, a že si to Alessio nebude pamatovat kvůli alkoholu. Bylo mu všechno jedno, teď už chtěl ukojit svou probuzenou touhu.

  Alessio z obou svlékl poslední kousek oblečení a navlhčil si prst. Pomalu do něj začal pronikat. Frederik zprvu ztuhnul bolestí, avšak věděl, že se musí uvolnit. To samé věděl i Alessio a proto se snažil Frederikovu mysl zaměstnat hrou jeho rtů.

  Po chvíli do Frederika pronikl i druhým a třetím prstem. Strašně moc toužil

vniknout do Frederika svým údem, ale uvědomoval si, že ho musí nejdřív připravit, aby mu nic neudělal.

  Když už si myslel, že je Frederika dostatečně připravit vytáhl z něj prsty a pomalu do něj začal pronikat svým vzrušeným údem.

  Frederik se propnul bolestí, ale přesto se snažil uvolnit. Alessio do něj přestal pronikat a jen ho líbat. Čekal, než si zvykne na novou situaci a on by mohl proniknout víc. Avšak Frederik čekat nechtěl. Chtěl, aby do něj Alessio pronik celý.

  „Udělej to!“ přikázal.

  „Ne“ odmítnul. Frederik si přitáhl jeho tělo k sobě a začal si hrát s kůží na jeho krku.

  Alessio pomalu, ale jistě ztrácel sebeovládání, které měl i přesto, že měl v sobě zbytky alkoholu. Avšak Frederikova přítomnost i ta situace mu pomáhala k tomu, aby vystřízlivěl od alkoholu, ale opil se chtíčem a touhou.

  „Přestaň…nechci…nechci ti ublížit“ varoval ho Alessio, ale na to Frederik nebral ohledy a pokračoval dál.

  Alessio zhluboka dýchal, ale jeho sebekontrola byla čím dál tím rychleji fuč až se nakonec přestal ovládat a přirazil do Frederika tak tvrdě, až mu vytryskli slzy. Frederik si skousl rty, aby utišil výkřik bolesti.

  Alessio sevřel dlaně v pěst. Věděl, že se měl lépe ovládat, ale strašně dlouho s nikým nebyl a Frederik přesně věděl, kde ho má vzrušit na tolik, že se na malý okamžik přestal úplně ovládat.

  Čekal, než si Frederik zvykne na vzniklou situaci. Ale když si Frederik pohnul v pánvi, mohl se zbláznit rozkoší.

  Pomalu začal přirážet vstříc tělu, které leželo pod ním. Frederik začal sténat rozkoší, kterou mu přinášeli jeho přírazy.

  Alessovi přírazy zrychlovali a zrychlovali. Když cítil, že se pomalu blíží k vrcholu, propletl ruku mezi jejich zpocenými těly. Uchopil Frederikův vzrušený úd do ruky a začal s ní pohybovat ve stejném rytmu, jako přirážel do jeho těla.

  Oba se blížili k slastnému vrcholu, po kterém oba toužili. Jako první z nich vyvrcholil Frederik, na kterého to bylo až příliš.

  Jen pár okamžiků na to vyvrcholil Alessios do jeho těla.

  Alessio se na něj zhroutil a Frederik ho objal kolem pasu a hladil ho, kam jen dosáhl.

  Alessio z Frederika vyklouzl a lehl si vedle něj. Přitáhl si Frederika do náruče a usnul.

  Frederik nevěděl, co má dělat. Má se vykroutit z jeho sevření nebo má zůstat? Ale nakonec se jen schoulil do Alessiovi náruče a usnul. Bylo mu jedno, že se měl vrátit domů, že šel druhý den do školy. Teď si chtěl odpočinout a v Alessiově obětí se cítil zvláštně. V bezpečí.

  Alessio se probudil uprostřed noci s obrovskou žízní. Když se probral, uvědomil si, že někoho svíral v náručí a tiskl se k němu.

  Opatrně se zvedl s postele a podíval se na mladíka, který ležel v jeho posteli, jak ho pán bůh stvořil. Podíval se do mladíkovy tváře, která mu nepřišla vůbec povědomá.

  Potichu se vytratil z ložnice a zamířil si to do kuchyně, kde si natočil půl litrovou sklenici vody. Opřel se o linku a podíval se na své nahé tělo. Nepamatoval si nic z toho, co se stalo. Nepamatoval si, jak se dostal do bytu, ale jedno věděl jistě. Vyspal se s ním. Vyspal se s tím mladým chlapcem, který byl o tolik mladší než on sám.

  Vzal sklenici a vrátil se zpět do ložnice, kde si vzal čisté oblečení a vklouznul do koupelny. V rychlosti se osprchoval a poté se vrátil do ložnice, kde se posadil do křesla, které měl u okna. Sedl si a díval se na chlapce, který klidně oddechoval v jeho posteli.

  ‚Co jsem mu to udělal!‘ nadával sám sobě. Sice nevěděl, jestli to bylo dobrovolné či donucené, ale nenáviděl se za to.

  ‚Je to ještě chlapec‘ pomyslel si.

  Z ničeho nic se ozval křik mobilního telefonu, který křičel na celý pokoj. Alessio zaručeně věděl, že to není jeho a tak rychle prohledal pokoj, aby zabránil telefonu, aby zbudil  chlapce. Když ho konečně našel, vyběhl s ním do obýváku. Zadíval se na displej, kde svítilo ‚Matka‘. Nevěděl, jestli to má zvednout nebo vypnout.

  „Prosím“ zvedl ho nakonec.

  „Váš syn právě spí a je…“ nestačil ani doříct větu, když na něj chlapcova matka začala křičet.

  Najednou se u něj objevil chlapec, který si vzal svůj telefon.

  „Co chceš, mami?“ řekl chladně. Alessio si ho pozorně prohlédl a překvapeně se na něj díval.

  „Co ti je, po tom s kým jsem?! Je to snad moje věc!“ vykřikl na ní.

  „Budu stokrát radši s ním než doma s tebou!“ sevřel ruce v pěst.

  „Odkdy mám právo takhle s tebou mluvit? Od doby, kdy sis začala přát, abych zemřel!“ vyštěkl na ní a vypnul hovor. Napřáhl se a hodil telefonem o zeď, o kterou se roztříštil.

  Alessio se na něj překvapeně díval. Z vět, které Frederik řekl, poznal, že se z matkou nemněl zrovna v lásce, ale ta poslední věta ho vykolejila. Jaká matka si přeje smrt syna?

  „Nemněl jste to zvedat, pane Wilsone“ poznamenal k Alessiovi a vrátil se do ložnice, kde si začal sebírat své věci a poté si je oblékl.

  „Jdeš domů?“ zeptal se. Nevěděl na co jiného se zeptat, ale něco uvnitř něj mu říkalo, že domů nepůjde.

  „Ne“ odsekl.

  „Kam půjdeš?“ zeptal se. Cítil za něj zodpovědnost, i když nemusel. Nemusel se o něj starat ani zajímat, ale přesto se v něm probudil ochranářský pud.

  „Nevím, ale domů ne. Nechci se tam vrátit“odpověděl mu. Napřímil se a podíval se z okna. Přemýšlel, kam by mohl v tuhle dobu jít, ale nic ho nenapadalo.

  „Tak zůstaň tady“ navrhl mu.

  „Nemohu“ odmítl.

  „Proč ne?“ nedal se.

  „To neznamená, že když jsem se s vámi vyspal, že se o mě musíte starat. A navíc, jsem všem jen na obtíž“ poznamenal chladně, ale přesto tam byl slyšet smutek.

  Alessio k němu přešel a přitáhl si ho k sobě. Zvedl mu hlavu a políbil ho. Nevěděl, proč to dělá, ale chtěl mu ty slova smazat s úst. Nechtěl to už nikdy slyšet. Hlavně ne od něj. Nevěděl, co ho to popadlo, ale bylo mu to jedno.

  Opatrně jazykem vklouzl do Frederikových úst. Frederik se jeho polibku poddal a sám mu ho začal oplácet.

  Alessio si ho opatrně zvedl do náruče a nesl ho k posteli. Po celou dobu ho nepřestával líbat.

  Jakmile přešel k posteli, položil ho na ní a začal ho svlékat. Když mu svlékl tričko i kalhoty přikryl ho a políbil ho na čelo.

  „Tady zůstaneš“ řekl nekompromisně a sel si zpět do křesla.

  Po čtvrt hodině se z něj zvedl a přešel k chlapci, aby se ujistil, že spí. Podíval se do jeho spící tváře, na kterých viděl lesklé potůčky, které způsobili slzy.

  ‚Proč pláče? Mohu za to já?‘ zeptal se sám sebe. Nevěděl, co má dělat, ale nechtěl, aby chlapec odešel. Vrátil se zpět do křesla a položil si hlavu do dlaně. Byl unavený, ale nevěděl, co by chlapec řekl, kdyby se probudil vedle něj. Ale přesto se únava zvětšovala a zvětšovala, až se nakonec zvedl z křesla a natáhl se vedle Frederika. Ten se k němu přitulil. Alessio se nad tím usmál a objal ho. Přitáhl si ho těsněji k sobě a Frederik mu položil hlavu na rameno. Po chvíli usnil i on sám.

  Když se Alessio znovu probudil, byl v posteli sám. Rychle vyskočil na nohy a začal prohledávat pokoj. Vyběhl z ložnice a najednou ucítil něco dobrého. Vydal se do kuchyně a zastavil se mezi futry. Opřel se o ně a díval se na Frederika, který se jen v kalhotách pohyboval po kuchyni.

  Najednou mu na zem upadla pánvička. Frederik se po ní sehnul, ale sáhl kam nemněl.

  „Sakra!“ zaklel a dal si ruku pod ledovou vodu.

  „Udělal sis něco?“ zeptal se Alessio a přešel k Frederikovi. Vzal si utěrku a zvedl pánvičku. Položil ji zpět na sporák a přešel k Frederikovi.

  „To nic nemněl. Jen jsem se trochu popálil“ řekl jakoby nic a dál si chladil ruku. Alessio vypnul kohoutek a vzal si Frederikovu ruku své dlaně.

  „To musí bolet“ zašeptal.