6. část z cyklu Lov - Pomsta
Aden seděl u krbu a díval se do plamenů ohně, který v něm plál. Seděl tam a v jeho hlavě pluly myšlenky na plán, který se už brzy změní ve skutečnost. Pomstí smrt svých rodičů a zabije Abiela.
Jediné z čeho měl strach, bylo, že se proti němu postaví Declan. Declan byl jediný koho, kdy miloval, ale byl odhodlaný udělat cokoliv, aby pomstil smrt své rodiny a smrt všech, které Abiel za celou dobu zabil. Byl odhodlaný bojovat i s Declanem, ale nikdy by ho nedokázal zabít.
„Co se děje lásko?“ přešel k němu Declan a posadil se za Adena. Aden si lehl do Declanovy náruče a nechal jeho ruce, aby ho objali.
‚Brzy se stane něco, co změní život nám oběma. Mám, ale z té změny strach‘ odpověděl mu a pohladil ho po hřbetu ruky.
„Co by se mělo změnit? Já tě miluju víc, než svůj život a to se nikdy nezmění. Vždycky budu stát za tebou“ pomalu začínal tušit, co se děje.
„Dneska je tvůj otec zase pryč“ řekl napůl radostně, ale z části smutně.
‚Já vím‘ hladil ho po ruce.
„Měl bych ti něco říct, Adene“ řekl sklíčeně.
‚A co?‘ dostal strach.
„Měl bych ti říct, co se stalo před lety. Co se stalo tvým rodičům a tobě“ zhluboka se nadechl.
‚Proč? Proč teď?‘ něco v něm hrklo.
„Miluju tě a nechci, aby mezi námi bylo nějaké tajemství“ přitiskl si ho na sebe.
‚Dobře‘ přikývl.
„Tvůj otec se šel zrovna nakrmit, jako vždycky. Tentokrát, ale šel lovit do rodinného domu, kde spal mladý pár a jejich několika měsíční dítě. Oba je zabil. Vysál z nich krev. Pak…pak se postavil ke kolébce, kde jsi spal ty. Tehdy tě trošku kousl. Toužil po synovi a v tobě viděl svého syna“ mluvil tiše.
Aden klidně ležel v jeho náručí. Věděl o tom.
„Když tě sem přinesl, dostal jsem za úkol tě chránit a starat se o tebe. Když v tobě probíhala přeměna, musel jsem se vytratit a uklidit, co se tam stalo. Musel jsem to udělat. Od toho dne jsem ti každý den chtěl říct, co se tehdy stalo, ale neodhodlal jsem se. Měl jsem strach, že o tebe přijdu a teď je můj strach ještě větší“ domluvil. Cítil, že Aden v jeho náručí ležel, jak kus kamene.
„Miluješ mě, Declane? Opravdu mě miluješ?“ zeptal se ho Aden. Bylo to poprvé, kdy promluvil na hlas.
Declan překvapeně zamrkal. Poprvé slyšel jeho hlas.
„Opravdu tě miluji, Adene. Nejsem schopný tě přestat milovat, ani kdyby mi to dali rozkazem“ odpověděl mu a tiše doufal, že Aden promluví znovu.
„Zabiji ho. Zabiji Abeliela v den, kdy zemřeli moji rodiče. Budeš stát při mně nebo při něm?“ zeptal se ho narovinu.
„Samozřejmě, že budu stát při tobě“ bral to jako samozřejmost. Nikdy by se proti němu nepostavil.
„Měl jsem strach“ přiznal se Aden.
„Z čeho?“ nechápal.
„Že budu muset s tebou bojovat. Že bych tě zranil nebo dokonce zabil“ mluvil o tom tiše.
„Nikdy bych proti sobě nebojoval. Vždycky budu bojovat jen po tvém boku“ šeptal mu do ucha. Aden se od něj odtáhl a otočil se k němu.
„Jak se ti líbí můj hlas?“ usmál se na něj.
„Je dokonalý! Strašně moc se mi líbí a bude se mi líbit, až budeš v rozkoši říkat moje jméno“ šeptal mu u rtů. Přitáhl si Adena k sobě za svetr a začal ho líbat. Aden se od něj odtáhl a usmál se.
„No ták!“ zavil Declan.
„Všiml sis, jak blízko sedíš u ohně?“ zeptal se ho. Declan se podíval ke krbu a během okamžiku byl na druhý straně pokoje.
„Ještě se ho bojíš? I když jsi semnou?“ zasmál se.
„Může mě zabít!“ zavrčel.
„Ne, když jsem s tebou. Nikdy bych nedovolil, aby ti něco udělal“ usmál se. Klekl si na kolena a natáhl k Declanovy ruce.
„Pojď ke mně“ řekl mu.
„Ne!“ měl z ohně ohromný strach. Nechtěl zemřít.
„Neboj se, Declane. Věř mi“ zval ho k sobě.
„Ne!“ odmítal. Aden si svlékl svetr.
„Co to děláš?“ nechápavě se na něj díval.
„Po každé když se ke mně přiblížíš, tak si něco svléknu. Nebo mě chceš svléknout sám?“ zeptal se ho. Věděl, že tomuhle Declan neodolá.
Během dvou vteřin klečel Declan u něj a držel ho za košili.
„Opravdu?“ zeptal se ho.
„Jasně“ přikývl. Declan mu pomalu začal rozepínat knoflíčky u tmavě hnědé košile. Když košili rozepnul, sundal ji a odhodil ji stranou.
„Vidíš, ten oheň ti nic neudělal“ usmál se na něj Aden a začal ho něžně líbat.
„Tak to se ode mě nesmíš hnout“ zasmál se Declan a povalil Adena na zem. Aden z něj strhl košili a hodil ji do ohně.
„Proč mi ten oheň nic neudělal?“ zeptal se ho Declan a pozoroval oheň, který byl od něj jen maličký kousek. Jindy by se k němu nepřiblížil a teď? Teď leží kousek od něj a v náručí držel Adena.
„Už jsem ti několikrát říkal, že mu to nedovolím“ pohladil ho po nahé hrudi.
„To mě chceš vždycky chránit?“ zeptal se ho s úsměvem.
„Budu tě chránit jen tehdy, když bude potřeba. Nemůžu tě přece rozmazlovat“ zasmál se.
„To by nebylo rozmazlování! Jen by si chránil svého milovaného“ namítl.
„Ale můj milovaný, je dost silný na to, aby se chránil sám“ přitiskl se na Declana a políbil ho na rameno.
„Ale na tebe pořád nemám“ namítl suše.
„To nemá nikdo“ vrátil mu to.
„Nemusíš mi to připomínat“ zamumlal. Aden se zvedl na ruce a podíval se na Declana. Sklonil se k němu a políbil ho. Declan si ho přitáhl víc k sobě a tím i jeho rty.
Aden se od něj bez potíží odtáhl. Prohlédl si Declanův obličej, který se vždy objevoval v jeho nejtajnějších snech.
„Co tě trápí, Adene?“ všiml si toho. Nemusel číst myšlenky, aby si všiml, že jeho Adena něco trápí.
„Co když to nezvládnu? Co když při tom ztratím tebe?“ obával se tolika věcí, které chtěl v sobě udusit, ale nešlo mu to.
„Zvládneš to, Adene. Vím to“ usmál se na něj. Pohladil ho po tváři.
„Ale když o tebe přijdu, ztratím všechno i důvod žít“ nemohl to v sobě schovat, když už to načaly.
„Adene, nepřijdeš o mě“ posadil se.
„Co když tě zabije?“ nedal se.
„Nezabije mě. Věř mi“ usmál se.
„Ale, co když ano?“ musel se ujistit.
„Lásko, já nezemřu. Udělám vše proto, abych zůstal s tebou“ přitáhl si ho k sobě.
„Jak to můžeš vědět? Otec je silný a já…nevím, jestli to zvládnu sám“ sklonil oči. Nedokázal se dívat do očí, které miloval.
„Ty to zvládneš. Vím to“ věřil mu.
„Když budu bojovat a ty budeš u mě. Budu věnovat všechnu pozornost k tomu, abych tě chránil!“ řekl mu pravdu.
„Neboj se, zvládneš to a já to vím“ zvedl Adenův obličej k sobě, chtěl vidět jeho zvláštní oči.
„Jak mi v tom můžeš věřit? Nejsem tak silný“ nevěřil své síle.
„Jsi silný, aby si jeho porazil a mi dva, abychom zůstali spolu“ usmíval se.
„Jak mi v tomhle můžeš věřit, Declane?“ tolik si nevěřil, ani on sám.
„Miluju tě, Adene a vím, že to zvládneš“ políbil ho. Aden se pousmál. Declan si ho přitáhl k sobě a objal ho.
„Věříš tomu, že nás oba ochráním?“ musel se zeptat.
„Ne, věřím, že ochráníš sám sebe, aby ses ke mně vrátil“ políbil ho na krk. Zavřel oči a začal zhluboka dýchat. Proběhla v něm touha, napít se Adenovy krve. Slyšel, že když se při sexu napijí krve toho druhého, že je to ještě větší slast.
Aden se od něj odtáhl.
„Jak si to myslel? Kam půjdeš?“ nastal v něm zmatek.
„Den, dva předtím odejdu něco zařídit. Aspoň se tady nebudu plést a ty se nebudeš muset bát o můj život“ usmál se na něj.
„Co budeš zařizovat?“ zaujalo ho to.
„To uvidíš, pokud to přežiješ“ usmál se.
„O důvod víc, proč to přežít“ zasmál se.
„To není k smíchu!“ namítl naštvaně.
„Já vím“ přitáhl si Declana k sobě a začal ho něžně líbat. Declan si vysadil Adena na klín a přitiskl si ho na sebe.
„Víš, o čem jsem slyšel?“ zašeptal mu Aden do ucha.
„O čem?“zajímal se.
„O pití krve při sexu“ šeptal mu do ucha.
„Taky jsem o tom slyšel“ namítl.
„Jaké myslíš, že to je?“ zajímal se.
„Nevím, nezkoušel jsem to“ odpověděl mu.
„Aha“ myslel si, že je Declan zkušenější.
„Chceš to zkusit?“ zeptal se ho.
„A ty by si chtěl?“ to ho velmi zajímalo.
„Chtěl bych“ přikývl.
„To je dobře, protože to chci taky zkusit“ usmál se a políbil ho na krk. Declan se zachvěl. Vzrušilo ho to.
„Můžeme“ zalapal po dechu.
Aden se k němu přitiskl a začal ho něžně líbat. Objal ho kolem krku. Declan ho objal kolem pasu a přitiskl si ho na sebe.
Declan cítil Adenův úd, který se mu otíral o břicho.
Opatrně Adena nadzvedl a začal do Adena znovu pronikat. Věděl, že to Adena bolelo, ale nevydržel by to, kdyby musel Adena připravovat na jeho vpád.
Aden pootevřel ústa. Prodloužili se mu špičáky, na kterých se zaleskl oheň.
Nejdřív k Declanově krku přitiskl rty. Když cítil, že je v něm Declan celý, pohnul se. Nepotřeboval pospíchat, ale touha ochutnat Declanovu krev, byla silnější.
Znovu pootevřel ústa a prodlouženými zuby se zakousl do Declanova krk. Ústa mu okamžitě zaplavila krev.
Declan se prohnul v zádech. Adenovo sání jeho krve i to, že mohl být v Adenovy celý, mu přinášelo ohromnou slast.
Pootevřel ústa, ve kterých se objevili stejně dlouhé a ostré zuby, které byli zakousnuté do jeho krku. Přisál se k Adenově krku a kousl.
Aden se odtáhl od Declanova krku. Začal se pohybovat na Declanově klíně. Znovu se přisál k rance, kterou sám způsobil. Znovu začal sát Declanovu krev.
Declan se začal blížit slastnému vrcholu.
Odtáhl se od Adena a opatrně ho položil na zem místnosti. Opřel se rukou o zem a druhou rukou uchopil Adenův vzrušený úd. Začal pohybovat rukou ve stejném rytmu, jako přirážel do Adenova těla.
„Napij…napij se mě“ zašeptal Aden a lapal po dechu. Chtěl, aby se ho znova napil. Přinášelo mu to ohromnou slast stejně, jako to že do něj Declan znovu a znovu přirážel.
Declan se sklonil k jeho krk a znovu se přisál na ranku, ze které tekla trocha krve. Sál jeho krev a přitom pohyboval rukou. Cítil, jak pod ním Aden tál rozkoší, kterou mu způsoboval.
Aden se prohnul v zádech a začal lapat po dechu. Najednou se v něm probudil ohňostroj, který tak slastně miloval.
„Declane já…“ už nestačil nic říct. Všechno v něm vybouchlo a on přestal vnímat realitu.
Když se probudil se slastného oparu, podíval se vedle sebe, kde ležel Declan a dával se na něj. Nevěděl, jestli se Declan udělal, ale vypadalo to, že ano.
Declan si přitáhl Adena k sobě a jazykem přejel přes dvě ranky na krku. Aden se usmál.
„Jak se ti chutnala krev?“ zeptal se ho.
„Jsi hrozně sladký“ přitulil se k němu.
„Sem rád, že jsem ti chutnal“ zasmál se.
„Mám problém, lásko“ řekl po chvíli ticha.
„A jaký?“ přitáhl si ho těsněji k sobě.
„Mám šílený hlad“ postěžoval si. Declan se usmál a postavil se. Natáhl si na sebe kalhoty, které, jako jediné přežili jejich řádění. Vzal si Adena do své náruče a pomalím krokem se vydal do Adenovy ložnice.
Postavil Adena pod sprchu a pustil na něm vlažnou vodu. Začal ho pomaloučku umívat. Přitom hladil každý kousíček jeho těla.
„Chceš, abych ti něco přinesl, nebo půjdeme spolu?“ zeptal se ho, když ho osušoval. Aden se usmíval. Líbilo se mu, jak se o něj Declan stará, i když nemusí.
„Půjdu taky“ usmál se.
„Nemusíš“ chtěl, aby si Aden odpočinul, než nastane boj mezi ním a jeho otcem.
„Ne, půjdu s tebou“ řekl hruběji, než původně chtěl. Declan si ho prohlížel a přemýšlel nad tím, co se stalo.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tak vyletět“ omluvil se.
„Co se děje, Adene? A neříkej, že nic“ chtěl se dozvědět pravdu. Aden se zhluboka nadechl a pousmál se.
„Nic se neděje, Declane. Jen chci jít s tebou“ lhal mu. Dělo se toho dost.
„Adene, lžeš mi!“ zavrčel.
„Nelžu ti“ nechtěl, aby se Declan dozvěděl, co se děje.
„Adene, poznám to na tobě. Znám tě už dost dlouho, abych to poznal!“ nenechal se. Aden se od Declana odtáhl a zavázal si ručník kolem pasu.
„Nic se neděje“ vyšel do své ložnice. V rychlosti se oblékl. Postavil se k oknu a podíval se ven. Zavřel oči a pečlivě poslouchal.
Najednou ho objali Declanovy ruce. Aden sebou trhl, jak o tom nevěděl.
„Adene, řekni mi, co se děje“ zašeptal mu do ucha. Aden zavrtěl hlavou.
„Nic se neděje, Declane. Nic, co bych nedokázal zvládnout“ dělal vše proto, aby mu to nemusel říkat.
„Miláčku, prosím“ nedal se.
‚Nedokážu mu vzdorovat, jako vždy‘ povzdechl si.
„Ví o nás, Declane. Proto jsem na tebe celé dny dával větší pozor. Proto jsem byl furt u tebe a prakticky jsem odmítal od tebe odejít“ řekl mu pravdu. Cítil, jak Declan ztuhl. Nechtěl mu to říct, ale nedokázal mu vzdorovat.
„Proto si odmítal chodit na lov, když sem nešel s tebou. Proto si mě odmítal opustit, hlavně když byl Abiel na blízku“ zašeptal. Najednou mu všechno docházelo. Docházelo mu, proč Aden odmítal odejít, i když si lezli na nervy.
„Ano“ přikývl.
„Chránil si mě“ docházelo mu to.
„Dá se to tak říct“ připustil.
„Kvůli mně tu byla možnost, že po mně Abiel skočí, aby mě zabil. Aby ti ublížil“ na mysl mu přicházeli ty nejhorší scénáře.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vystavit, takovému nebezpečí“ omlouval se. Declan si otočil Adena k sobě, aby mu viděl do obličeje. Položil Adenovy dlaň na tvář a něžně ho políbil.
„Měl si mi to říct, Adene. Zmizel bych“ usmíval se.
„A k čemu by to bylo? Já bych musel být bez tebe a stejnak by tu byla vysoká možnost, že by tě Abiel zabil. Dokud žije, je tu hodně upírů, které jsou jemu oddaný!“musel myslet na to, jak by zařídil Declanovu bezpečnost.
„Ty pořád myslíš na to, jak mě chránit, že? Celou tu dobu kvůli mně riskuješ. Riskuješ svůj plán jen kvůli tomu, aby si mě chránil“ divil se tomu, že na to nedokázal přijít dřív.
„Neměl jsem ti to říkat“ namítl.
„Je to pravda? Ty celou tu dobu riskuješ?“ připadal si, jako pitomec.
„To je jedno, Declane. Hold bych ho zabil dřív“ nechtěl, aby se Declan cítil, jako pitomec.
„Měl si mi to říct…Někam bych zmizel…“ přemýšlel okamžitě. Aden zavrtěl hlavou.
„Co je?“ nechápal.
„Vyšlo by to na stejně. Stejnak bych tě musel chránit a stejnak, nepustil bych tě od sebe“ pousmál se.
„Mělo mi to dojít“ nadával si.
„Já jsem rád, že si o tom nevěděl“ pousmál se.
„Jak to?“ nechápal.
„Zažil jsem nejlepší měsíc z celého života“ přitiskl se na Declana a objal ho kolem krku.
„Nemluv tak!“ vyštěkl.
„Jak?“ nechápal.
„Mluvíš, jakoby si měl zemřít“ zašeptal tiše.
„Omlouvám se, Declane“ nechtěl tak mluvit, ale nedalo se nic dělat.
„Nesmíš mi umřít!“ byl naštvaný. Do mysli mu nasadil myšlenky, které se mu ani trochu nelíbili.
„Nezemřu“ utěšoval ho.
„Nesmíš! Nesmím přijít ještě o tebe!“ odmítal to.
„Neboj se, nepřijdeš o mě“ utěšoval ho, ale moc dobře věděl, že se může stát cokoliv. Věděl, že ten boj bude těžký, ale musel to udělat.
‚I když zemřu, nevadí mi to. On zůstane na živu‘ pousmál se.
„Že na to nemyslíš“ namítl.
„Na co?“ nechápat.
„Že budu žít, když to nepřežiješ“ díval se z okna.
„Jak to víš?“ byl překvapený.
„Znám tě“ přitiskl si ho těsněji na sebe.
„Promiň“ nechtěl, aby na to Declan přišel.
„Adene, mělo by ti být jasný, že bych bez tebe nedokázal žít. Za těch 18 let jsem se stal na tobě závislým“ šeptal a zpříma se mu díval do očí.
„Ale…“ chtěl něco namítnout, ale nemohl.
„Adene, miluju tě. Šíleně moc tě miluju“ říkal mu pravdu zpříma do očí.
„Declane, já ale…“ chtěl to říct, ale nemohl.
„Nedokážu bez tebe žít, Adene“ mluvil jen pravdu.
„Ani já nedokážu být bez tebe, Declane“ hladil ho po tvářích a párkrát přejel i po rtech.
„Slib mi, že mě neopustíš“ věděl, že slib od upíra se nedá brát vážně, ale potřeboval to aspoň slyšet.
„Nikdy bych tě neopustil“ přitakal mu. Declan se usmál. Přesně to chtěl slyšet.
Pomaloučku si k sobě přitáhl Adenovu hlavu a přitiskl se na jeho ústa. Začal ho něžně líbat. Aden se na něj těsněji přitiskl a začal mu polibky oplácet.
„Jak sladké“ ozvalo se ode dveří. Declan se odtáhl od Adena a oba se podívali ke dveřím.
‚Co ten tu sakra chce?!‘ zeptal se Aden naštvaně. Declan se na něj podíval a pousmál se.
„Dobrý podvečer, Abiele “ pozdravil ho Declan.
„Slyšel jsem, že se pelešíš s mým synem“ udělal několik kroků do pokoje, ale Adenův pohled ho zastavil.
„Nepeleším se s vaším synem. Já s vaším synem chodím“ opravil ho.
„Si drzí, Declane“ napomenul ho.
„Stejně, jako vy“ vrátil mu to.
‚Chceš, abych ho zabil ještě dneska?‘ zeptal se ho Aden, když se k němu přitiskl. Declan se k němu sklonil a políbil ho.
„A udělal by si to?“ zašeptal mu do ucha.
‚Když po tobě vystartuje nebo na tebe jen trošku šáhne? Ano‘ nebál se zaútočit dřív, než původně plánoval.
„Nemusíš riskovat, miláčku“ šeptal mu do ucha.
‚Nenechám ho na tebe sáhnout. Objeví se na tobě jen jeden škrábanec, který sem neudělal já, zabiji ho‘ neskrýval touhu po Abielově smrti.
„Ty můj vrahounku“ usmál se.
„Přestaň na něj šahat, Declane!“ zavrčel Abiel.
„Přestanu na něj sahat až tehdy, když si to bude Aden přát“ nebál se mu vzdorovat. Nikdy se ho nebál, ale kdykoli předtím neměl důvod se mu postavit.
„Nevychoval jsem ho pro takovou nicku, jako si ty!“ přikrčil se. Byl rozhodnut na Declana zaútočit.
Aden natáhl ruku a zatáhl Declana za sebe. Když se mu Declan podíval do obličeje i jeho očí, jeho tělem projel chlad. Dostal strach. Postavil se za něj a jen čekal.
„Adene, uhni!“ zavrčel Abiel a začal cenit bílé tesáky.
„Ne“ řekl chladně. Byl rozhodnut, že Abiela zabije dřív, než měl původně v plánu. Vůbec mu to nevadilo.
„Cože?“ překvapeně zamrkal, ale nenarovnal se. Pořád byl v útočné pozici.
„Neuhnu ti“ mluvil chladně. Sledoval Abiela a čekal, kdy Abiel udělá první krok.
„Proč? Je to jen nula co tě využívá!“ nebral v potaz to, že Aden poprvé promluvil. Chtěl ho zabít.
„Miluji ho, Abieli. Nenechám tě, aby si mu něco udělal“ stál klidně. Ruku měl nataženou za sebe a držel tam Declana. Dával si velký pozor.
„Říkám ti uhni!“ zavrčel.
„Ne, mám s tebou nevyřízené účty“ stále mluvil klidně, ale uvnitř něj to žhnulo vzteky a chutí zabíjet.
„Jaké?“ nechápal.
„Chceš zabít mého přítele. Zabil si mou matku i mého otce“ ruce sevřel v pěst.
„Já jsem tvůj otec!“ došlo mu, že se Aden dozvěděl o jeho prohřešcích, ale nechtěl se přiznat.
„Nikdy si nebyl můj otec!“ vykřikl. Declan ustoupil několik kroků stranou. Pochopil, že Abiel přestřelil.
„Adene, naposledy ti říkám, uhni!“ vykřikl.
„Ne“ měl toho dost. Už to chtěl ukončit. Chtěl ho konečně zabít.
„Uhni!“ znovu se přikrčil a chystal se, že zaútočí.
„Zabiješ ho jedině přes mou mrtvolu“ nebál se ho. Nikdy z něj neměl hrůzu.
Abiel se ještě víc nakrčil a pak vyběhl ze svého místa dřív, než stihla dopadnout první kapka deště na sklo.
Aden se jen uchechtl a chytil Abiela pod krkem dřív, než stihl kolem něj proběhnout a skočit po Declanovy.
Pevně ho držel pod krkem. Díval se do Abielových očí, ve kterých plál vztek a touha zabíjet. Ještě víc sevřel Abielův krk a užíval si pohled na oči, které se začínají plnit strachem a pochopením.
„Nezabíjej mě“ zaprosil.
„Proč bych to neměl dělat? Zabil si mé rodiče, chtěl si zabít mou lásku“ byl pevně rozhodnut ho zabít a nikdo by mu to nerozmluvil.
„Sem tvůj otec“ snažil se, ale věděl, že je konec.
„Nikdy si jím nebyl“ pootočil hlavou na Declana.
„Nedívej se“ doporučil mu.
„Proč?“ nechápal. Už mnohokrát viděl zemřít upíra, tak v čem by to mělo být jiné.
„Nechci, aby si to viděl. Declane prosím“ poprosil ho. Declan si povzdechl a otočil se k nim zády.
„Zavři oči“ dodal Aden, protože věděl, že by se Declan otočil a díval by se na to, co udělá s Abielem. Declan zavřel oči a pečlivě napínal uši, aby aspoň slyšel, co se děje a jestli je už konec.
Aden sledoval Abiela, který se snažil vykroutit z jeho sevření. Užíval si ten pocit. Pro něj byla realita krásnější, než jak si to představoval ve snech.
Kolem jeho těla začal žnout plamen, který žnul a rostl. Aden se jen díval, jak oheň z jeho těla přechází do Abiela, který sebou cukal a házel. Abiel dělal vše možné, aby se dostal s Adenova sevření, ale když ucítil žár, který začal vstupovat do jeho těla, poznal, že snaha je marná. Poznal, že proti Adenovy neměl ani tu nejmenší šanci, ale přesto sebou nedokázal přestat házet.
„Sbohem Abieli“ jeho hlas byl chladný, ale jeho tělo bylo žhavější, než plamen ze zapalovače.
Abiel se vyděšeně podíval na Adena, ale jeho už neviděl. Místo něj viděl plameny, které požírali jeho tělo. Zhluboka se nadechl a začal křičet. Tiše doufal, že ho někdo uslyší a přijde mu na pomoc. Nikdo nepřišel.
Aden upustil Abielovo tělo, které požíral jeho oheň. Otočil se a přešel k Declanovy. Přitiskl se na něj celým tělem a políbil ho na krk.
„Nedívej se, dokavaď ti to nedovolím“ zašeptal mu do ucha a Declan mohl jen cítit teplý vánek, který ho hladil po obličeji i těle.
Po pár okamžicích cítil, že se někde zastavili. Cítil pod nohami pevnou zem a v plicích cítil slanou vodu. Cítil, jak Adenovo sevření mizí a najednou je pryč i jeho vůně.
‚Otevři oči‘ zaznělo mu v mysli.
„Adene? Kde jsi?“ zeptal se. Měl strach, že ho Aden opustil.
‚Hledej, jistě mě najdeš‘ v Adenově hlasu byl slyšet smích. V jeho hlase nebyl slyšet náznak toho, co se stalo jen před pár okamžiky.
Declan se nad tím jen usmál a rozeběhl se směrem k moři. Moc dobře věděl, že Aden miluje moře a on ho taky miloval.
Během pár okamžiků stál na pláži a v náručí držel Adena, kterého něžně líbal na rty, které ho přiváděli k šílenství.
„Už je vše za námi, že?“ zeptal se Declan, když se od něj odtáhl.
„Teď je vše za námi“ odsouhlasil mu. Usmál se a ukradl si malí polibek. Declan si pomalu klekla na zem a položil Adena do vlhkého písku, který se vpil do Adenova oblečení.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Nádherný a hlavně dobrý konec
----------
(Reizo, 6. 3. 2011 21:43)
ou.čekala jsem nějaký nelítostný boj se zraněními na obou stranách,ale na sladký happy-end si tedy stěžovat nemůžu...xD
dokonalé zakončení dokonalé povídky...co jiného jsem od tebe taky mohla čekat,že?
....
(nagi, 6. 3. 2011 21:00)pani, ten konec byl vrazedny, ale jsem rada, ze to dobre dopadlo a ti dva jsou spolu, moc ti za tuto povidku dekuji a tesim se na dalsi podobne krasne povidky
:-)
(Lachim, 21. 3. 2011 14:00)