Deméteřin deník

  „Jak se ti mohl přiznat? Nemluví“ podezíral je. Dostával strach z toho, že ti dva jsou spolu až moc zadobře. Bál se, že Declan prozradí něco s jejich společné minulosti. Například to, co se stalo před osmnácti lety. Nechtěl, aby se Aden dozvěděl o tom, co se stalo s jeho pravými rodiči.

  „Adene!“ zavrčel nebezpečně. Aden se podíval na Declana a pokynul mu, aby ho postavil na nohy. Declan ho neochotně pustil na zem. Aden se na něj usmál a mrknul na něj. Postavil se před Declana a tiše ho vzal za ruku.

  „Jak to, že si nejedl?!“ vyštěkl na něj. Aden dál tiše stál, ale nepromluvil.

  „Promluvíš, už konečně?!“ křičel. Napřáhl ruku a chtěl Adena uhodit, ale Declan se postavil před něj a ránu schytal on. Abielova rána odhodila Declana stranou, až narazil do zdi.

  Najednou Abiel ucítil prudkou ránu, která ho odhodila daleko. Jak ležel na zemi, zmateně se díval kolem sebe. Nevěděl, co se stalo.

  Na hrudi ucítil obrovskou sílu, která ho dusila, i když vzduch nemusel dýchat. Podíval se, co ho na hrudi tíží. Uviděl Adena, jak na něm klečí a ruku mu držel pod krkem. Jeho zuby byli vytasené a tiché, nebezpečné vrčení v něm probouzelo strach. Strach o vlastní život, protože Adenovi oči značili, že kdyby chtěl, tak je v okamžiku po smrti.

  „Adene, nech svého otce být!“ Declan ho chytil za rameno. Věděl, že ať by dělal cokoliv, Adena by od Abiela neodtrhl.

  ‚Proč?! Praštil tě!‘ vyštěkl a podíval se na něj. V očích se mu mísila láska s nenávistí.

  „Chtěl praštit tebe, ale já jsem se mu postavil do cesty“ odpovídal mu. Abiel se na ně nechápavě díval. Nevěděl, co se mezi nimi děje a to ho štvalo.

  ‚Na mě nemá co sahat! Nejsem jeho syn!‘ mluvil pravdu, ale bylo to pro něj těžké. Celý život mu říkal otče, i když jeho otec není.

  „Já vím, že nejsi jeho syn, Adene. Avšak uvědom si, že jsi mu celých osmnáct let říkal otče. Máš ho rád a nenáviděl by ses za to, že by si ho zabil“ promlouval tiše, ale s rozvahou. Nechtěl, aby se Abiel dozvěděl moc věcí.

  ‚Mám ho rád, ale tebe miluji. Ještě jednou na tebe sáhne a zabiji ho‘ promluvil chladně. Zvedl se s Abiela a odešel pryč. Declan si úlevně oddychl.

  „Co to sakra bylo?!“ vykřikl Abiel, když se vzpamatoval.

  „Váš syn se vám vzbouřil, pane“ mluvil klidně a tiše, avšak velkou částí své mysli byl u Adena.

  „Jak to, že si s ním mluvil, aniž by on promluvil nahlas?!“ snažil se uklidnit, ale vztek ho ovládal.

  „Za těch osmnáct let, co sem o něj starám, jsme si mezi sebou utvořili pouto, které nám umožňuje mezi sebou komunikovat“ plácal nesmysly, ale doufal, že to Abiel vezme. Nikdy by z něj nedostal pravdu, ani kdyby na tom závisel jeho život.

  „To je zajímavé. Co ti odpovídal?“ pomalu se uklidnil.

  „Říkal, že jste jeho sílu i jeho až moc podceňoval a tím, že jste ho chtěl praštit, jste mu dal záminku, aby po vás skočil“ plácal hlouposti. Když viděl, že mu to Abiel baští, neřešil to.

  „To má pravdu“ připustil.

  „Běž za ním a dohlídni na to, aby pravidelně jedl“ pronesl zadumaně. Declan se usmál. Líbilo se mu vědomí, že Abiel nevěděl o tom, že jeho‚syn’nepije lidskou krev.

  „Ano, pane“ mohl mu to s klidem odsouhlasit. Nehodlal Adena pustit s očí. Abiel se otočil a zmizel v noci. Declan si povzdechl a vydal se za Adenem, který se mezi tím usídlil v obrovské vaně.

  Přešel ke koupelně a zaťukal na dveře.

  ‚Nechápu, že nejdeš hned dál, Declane‘ promluvil s jistotou, že je to zrovna on.

  „Je slušnost zaklepat“ promluvil s úsměvem.

  ‚Ale neříkej, že ses nechtěl kouknout na moje tělo‘ usmíval se a odložil stranou knížku.

  „Neříkám, protože strašně moc toužím po tom ho vidět a laskat“ posadil se na kraj vany.

  ‚Tak proč to neděláš?‘ díval se na něj a jeho obličej zdobil úsměv. Úsměv plný touhy.

  „Proč? Proč bych měl tak spěchat?“ usmíval se a ponořil ruku do vody. Pohladil Adena po nahém bříšku, hrudníku a přejel po ramenech. Uchopil houbu, která byla kousek od Adenovi hlavy.

  Aden pečlivě pozoroval každý pohyb, který Declan udělal.

  „Postav se, namydlím tě“ vyzval ho. Aden se bez váhání postavil a nechal tím Declana, aby si prohlédl jeho tělo.

  Declan se mlsně zadíval na Adenovo tělo. Žasl nad tím, jak před ním Aden stál, aniž by se cítil zahanbeně. Namydlil houbu a přitáhl si Adena blíže k sobě. Houbou začal přejíždět po Adenově těle a přitom nezapomněl namydlit každý kousíček.

  „Chceš, abych ti umyl vlasy?“ nabídl mu. Vzrušení, které mu přinesly doteky, byli na něm vidět stejně, jako byli vidět na Adenově těle.

  Aden se posadil do vody a otočil se na Declana zády.

  ‚Budu rád‘ viděl na jeho obličeji úsměv, i když mu špatně viděl do tváře. Z kraje vany vzal šampón s vůní jahod. Líbila se mu ta vůně.

  Dal si do dlaně trochu šampónu a začal pomalu masírovat pokožku Adenovi hlavy.

  „Ponoř se“ chytil ho za týl hlavy a pomohl mu pod vodu. Pomalu mu splachoval pěnu z vlasů. Dal si na tom záležet.

  Když jeho pohled zabloudil pod vodu, viděl Adenovo vzrušení, které ho však nevyvádělo z míry.

  Začal sklouzávat rukou po Adenově tváři, po jeho krku, hrudníku až k Adenově podbřišku. Uchopil do ruky Adenův vzrušený úd a jemně ho sevřel. Palcem přejel po špičce jeho penisu.

  Aden nejdříve ztuhl, ale při prvním pohybu Declanovy ruky, zalapal po dechu.          

  Declan pohyboval rukou a dělal vše proto, aby se Aden cítil skvěle. Na to, že byl sám vzrušený, nehleděl. Nevadilo mu to. Pro něj byl vždy hlavní Aden a jeho potřeby.

  Adenovo tělo se prohnulo v slastné křeči. Oči měl zavřené, ale ústa měl otevřené v němém výkřiku.

  „Pojď, vstávej nebo se tu rozmočíš“ pronesl s úsměvem a vstal. Vzal si do ruky měkkou, obrovskou osušku a čekal, až se Aden zvedne a vyleze z vany.

  Aden vylezl z vany a nechal se Declanem usušit i zabalit do suché osušky. Když byl zabalený, přešel k Declanovi a něžně ho políbil a přitom se svým tělem otřel o Declanovo nadmíru vzrušené tělo.

  „Co mi to děláš, Adene“ zašeptal tiše.

  ‚Jestli nechceš, přestanu‘ jeho hlas byl plný touhy, chtíče. Chtěl ho. Toužil po něm i po jeho těle.

  „Nechci, aby si přestal. Jen to není moudré, když je v domě tvůj otec“ namítl. Aden zavřel oči a poslouchal. Měl jemnější smysly než Declan a tak mohl přesně zjistit, jestli je někdo v domě.

  ‚Mýlíš se. V domě jsme jen mi dva‘ přitiskl se na Declana a obratně mu sundával košili, která byla mokrá od toho, jak ho myl a osušoval.

  „Tak tím pádem“ zvedl Adena do náruče a začal ho líbat. Dával si pozor, aby na něj nebyl tvrdý. Věděl, že je Aden silnější než on, ale přesto v něm bylo zakořeněno, že musí být něžný.

  Aden mu obmotal nohy kolem pasu a bylo mu ukradené, že osuška spadla na zem. Byl vzrušený. Znovu dostal chuť. Chuť na to, si s Declanem konečně dopřát to, po čem oba toužily.

  Declan došel i s Adenem do Adenovy ložnice a přitom ho nepřestával líbat. Děkovali bohu, že jejich těla nepotřebovali vzduch a díky tomu se mohli líbat bez přestání.

  Zchodil ho do postele a hned se na jeho tělo znovu přisál.

  Aden ho zbavoval věcí a bylo mu ukradené, že je z Declana přímo trhal. Chtěl cítit jeho tělo, jeho duši. Chtěl ho.

  ‚Declane?‘ ozval se tiše Aden.

  „Ano?“ políbil ho do vlasů. Pohladil ho po páteři a užíval si každý dotek Adenovi kůže.

  ‚Omlouvám se‘ omluvil se mu. Declan se na něj překvapeně podíval. Nechápal, proč se mu omlouval. Nic mu neudělal, pokud věděl.

  „Za co se omlouváš, Adene?“ pohladil ho po boku. Aden zavrněl. Znovu Declana chtěl, ale dokázal své touze odolat. Musel.

  ‚Ublížil jsem ti‘ řekl zahanbeně.

  „Cože?“ nechápal.

  ‚Podívej se do zrcadla‘ nedokázal mu to popsat. Styděl se za sebe i za to, že se nedokázal ovládnout.

  Declan se postavil a postavil se k velkému zrcadlu, který měl Aden v pokoji. Díval se na svůj odraz a přemýšlel, o čem to Aden mluvil. Otočil se a nechápavě se na něj díval.

  ‚Záda‘ jediné slovo. Declan pootočil hlavu a podíval se znovu na svůj odraz. Uviděl šrámy, které byly po celých jeho zádech. Chvíli přemýšlel, jak se to mohlo stát, ale brzy si uvědomil, že Aden je silnější než on a tudíž je větší pravděpodobnost, že by ho mohl takhle poškrábat.

  „Jak si to udělal?“ zeptal se překvapeně. Tušil, že to bude od jeho nehtů, ale pro jistotu se zeptal.

  ‚Omlouvám se! Nechtěl jsem, ale nedokázal jsem se zadržet. Omlouvám se!‘ omlouval se pořád dokola, jakoby to tím mohl odčinit.

  Declan se k němu posadil a přitáhl si ho do náruče. Aden se mu chtěl z náruče vysmeknout, aby mu nemohl ještě ublížit.

  ‚Pusť mě, Declane! Nechci ti znovu ublížit‘ prosil ho. Snažil se od něj odtáhnout, ale bál se použít svou sílů.

  „Přestaň, Adene. Nic se mi nestane“ uklidňoval ho, ale moc mu to nešlo.

  ‚Declane, pusť mě!‘ dožadoval se toho, aby ho pustil.

  „Uklidni se!“ zvýšil hlas, ale nebylo mu to nic platné, Aden ho neposlouchal.

  ‚Pusť mě!‘ snažil se od něj odtáhnout bez pomoci svojí síly, ale nešlo to.

  „Ne, nepustím!“pevně ho svíral.

  ‚Jsem zrůda! Pusť…‘ nestihl to doříct, na jeho tváři přistála facka. Vylekaně se podíval do Declanovi tváře, ve které se mísil vztek a láska.

  „Nejsi zrůda, Adene. Nikdy si nebyl. To, co se stalo, byla nehoda“ snažil se mluvit klidně, ale vztek byl vysoký.

  ‚Měl jsem si dát pozor. Neměl jsem se nechat natolik unést‘ stál si za svým. Declan si vzal Adenovu dlaň do ruky a položil si ji na záda.

  „Cítíš? Už tam nic není. Nevadí mi, že se to stalo. Opravdu mi to nevadí‘ odpřísahal to.

  ‚Ale…Co když to příště bude horší? Co když se neudržím a bude to horší, mnohem horší?‘ nechtěl na to pomyslet, ale věděl, že i ta možnost existuje. On ještě neumí dokonale ovládat všechny své schopnosti a tak se to mohlo stát, aniž by s tím souhlasil.

  „Vím, že tvoje schopnosti jsou nevyzpytatelné, ale stejně tak vím, že jsi natolik silný, aby si to ovládl. Když ne, nic se nestane. Mě pár ran nevadí“ usmál se na něj. Aden se přitiskl na Declanovo tělo a kdyby mohl, rozplakal by se.

  ‚Co, když o tebe přijdu, když to nedokážu ovládnout?‘ byl zlomený. Jen to pomyšlení na to, že by Declana ztratil, ho zabíjela.

  „Neboj se, nic se mi nestane, Adene“ ujišťoval ho.

  ‚Slíbíš mi to?‘ chtěl se ujistit.

  „Slibuji ti to, Adene“ ujistil ho.

  Aden si uvelebil v Declanově klíně a přitiskl se na jeho nahý hrudník. Políbil Declana na rameno a tiskl se na něj.

  „Hm, to se mi líbí“ zavrněl Declan.

  ‚A co?‘ nevině se pohnul na jeho klíně.

  „Všechno a hlavně ty“ zašeptal a políbil ho do důlku, který má Aden mezi rameny.

  Aden se znovu vyzývavě pohnul a čekal, jak Declan zareaguje. Cítil, že se v něm znovu probouzí touha a to on chtěl. Chtěl si ho užít, dokavaď měl možnost.

  „Ty nenasyto“ poznamenal žertovně. Pokojem se rozlehl hlasitý smích. Adenův smích. Declan ho okouzleně poslouchal. Ještě nikdy ho neslyšel.

  ‚Jestli nechceš, tak slezu‘ odpověděl mu se smíchem. Declan ho okamžitě pevně objal a začal ho líbat. Položil Adena zpět do pokrývek a přikryl ho vlastním tělem.

  „Nikam nejdeš. Tady zůstaneš!“ zasmál se a znovu se vrhl na Adenovy rty. Aden ho objal kolem krku a poddal se Declanovým rtům, které byli hříšné a sladké.

  Declanovi ruce začali znovu bloudit po jeho těle a hledali věci, které jeho oči neviděli. Aden pod jeho doteky neslyšně sténal a ještě víc toužil po jeho dotecích.

  „Měli bychom se jít najíst“ poznamenal Declan, když držel Adena v náručí a na boku mu rukou kreslil všelijaké tvary.

  ‚Já vím, ale nikam se mi nechce‘ přitiskl se k němu těsněji.

  „Jak to? Co tě tu drží?“ hrál hloupého.

  ‚Jeden dědula, který je zatraceně moc sexy!‘ odpověděl mu. Declan se k němu skloní a políbí ho.

  „Ale ten dědula chce, aby ses najedl. Nechci znovu vidět, jak se mi zhroutíš před očima“ chytil ho za ruce a táhl ho ke skříni. Vytáhl z ní nějaké oblečení a pomalu ho oblékal. Přitom nezapomněl pohladit každý kousíček Adenova těla.

  Aden si každý jeho dotek maximálně užíval. Strašně moc se mu líbili Declanovy doteky i jemný polibek, který mu dal na krk.

  „Dojdu se obléknout a vyrazíme“ oznámil mu a během okamžiku zmizel do svého pokoje. Aden vyšel ze svého pokoje a vešel před obrovský dům. Prohlédl si ho prohledem a přemýšlel nad tím, jak asi vypadal dům jeho pravých rodičů.

  „Děje se něco?“ zeptal se ho Declan, když se u něj zastavil.

  ‚Chtěl bych se něco dozvědět o svých rodičích. O biologických rodičích‘ přešel k němu a objal ho.

  „Proč?“ byl zaražený, ale nemohl si dovolit nechat znát.

  ‚Někdy mývám vidiny. Vidím otce, jak se vrhá po muži, který ležel vedle své ženy. Pomalu se sadistickou radostí mu vysává krev i přesto, že vedle něj ležela jeho žena. Poté vysál krev ženy. Poté přešel ke kolébce, kde leželo malé dítě, ale v ten okamžik moje vidění pokaždé skončí‘ povzdechl si a položil si hlavu na jeho hrudník. V Declanově obětí se vždycky cítil v bezpečí. Měl vždy pocit, že je skutečně milovaný.

  „To je hrůza“ poznamenal a byl rád, že mu Aden neviděl do obličeje.

  ‚Nikdy by si mi nelhal, že ne?‘ zeptal se ho. Lhal mu. Neřekl mu všechno, co mívá v tom vidění. Neřekl mu, že pokaždé jako toho útočníka vidí svého otce a pak tam vždycky přijde Declan, aby vše uklidil.

  „To bych si nikdy nedovolil“ v tom mu lhal. Vždy mu musel lhát, když se to týkalo Adenových biologických rodičů. Nikdy mu nesměl říct pravdu, už jen kvůli tomu, že ho šíleně miluje.

  ‚Nepřežil bych, kdybych se někdy dozvěděl, že si mi lhal‘ odtáhl se od něj a otočil se k lesu. Declan se za ním díval a přemýšlel, cos i má o tom pomyslet.

  ‚Ví snad něco?‘ zeptal se sám sebe a vydal se za Adenem. Bojoval se strachem, který měl v sobě. Měl strach, že Aden ví o tom, že jeho biologické rodiče zavraždil Abiel a že on musel uklidit tu spoušť, co Abiel udělal.

 Aden běžel před Declanem a hledal svou oběť hladu. Potřeboval ho ukojit, ale věděl, že se ho nikdy nezbaví. Měl strach, jak to zvládne Declan, protože on se nikdy nemusel živit lidskou krví.

  Když ucítil stádo jelenů a srn. Zastavil se kousek od nich a čekal, až ho Declan doběhne. Poté mu naznačil, že před nimi je celé stádo a že jsou jen jejich.

  Aden s Declanem vyběhli ve stejný okamžik a skočili po prvním zvířeti, které se jim připletly pod ruce.

  Aden byl s krmením hotový dřív než Declan, protože věděl, že Declan potřebuje víc zvířecí krve, než on.

  Posadil se ke kmenu a díval se na nebe. Přemýšlel o tom, co viděl v minulosti i o tom, co ví teď.

  ‚Miluju ho. Strašně moc ho miluju, ale lže mi. Nedokáže mi říct pravdu. Ale miluje mě on? Miluje mě doopravdy? A co když ne? Co když mi lže?‘ přemýšlel o věcech, které ho velice boleli. Bylo to pro něj velmi těžké, ale musel si to rozmyslet.

  ‚Co když je s Abielem? Co když mě jen využívá?‘ to ho bodalo u srdce. Jenže věděl, že i to je velmi možné. Až nepříjemně moc.

  „Nad čím přemýšlíš, Adene?“ zeptal se ho Declan, když se posadil k němu.

  ‚Jestli ti to bude stačit. Si příliš zvyklí na lidskou krev‘  lhal mu, ale nedokázal mu říct pravdu.

  „Nechutná to moc dobře, ale dokáže to zasytit žízeň“ poznamenal a lehl si. Položil si hlavu na Adenova klína a pousmál se.

  ‚Na tu chuť si zvykneš‘ pousmál se.

  „Proč vlastně nemluvíš?“ zeptal se ho. Nikdy se ho na to nezeptal, ale vždycky to chtěl vědět.

  ‚Nemám důvod mluvit hlasitě. Mě stačí mluvit s tebou‘ začal ho hladit po vlasech.

  „Kdy promluvíš na hlas? Chci slyšet tvůj hlas“ nikdy ho neslyšel a to mu vždycky vadilo. Chtěl ho slyšet mluvit.

  ‚Brzy. Už brzy‘ nemohl mu říct, že promluví v den výročí smrti jeho rodičů. Nemohl mu to říct, protože měl strach, že by varoval Abiela.

  „Miluju tě, Adene. Víš, že tě miluju víc, než kohokoliv na světě“ nevěděl proč, ale musel mu to říct. Měl pocit, že o něm Aden pochybuje.

  ‚A já miluju tebe, Declane. Ať se stane cokoliv, budu tě vždycky milovat‘ bylo mu líto, že mu nemůže říct, co má v plánu, ale neměl naprostou jistotu, že ho doopravdy miluje.

  Declan se na něj usmál. Cítil, že se něco děje a že se něco hrozného stane, ale nemohl říct co. Netroufl si, zeptat se Adena.