Deméteřin deník

  ‚Co mam za barvu očí?‘ zeptal se.

  „Bílou, dvě odstíny modré, zelenou, šedou a nakonec i trochu červené“ vyjmenovával, aniž by se mu musel podívat do tváře. Znal Adenovu tvář dokonale.

  ‚Bílá - psychická síla, světle modrá – vzduch, tmavě modrá – voda, zelená – země, šedá – led, červená – oheň‘ vyjmenovával, co znamená každá barva jeho očí.

  „Ale to není možné“ nevěří tomu.

  ‚Jak si sám poznal, jsem rychlejší, silnější, mám lepší smysly než ostatní‘ ignoroval Declana. Declan se posadil do křesla a zmateně se díval na Adena.

  „Nevěřím tomu“ odmítal tomu věřit. Aden před sebe napřáhl ruku, na které se mu objevil oheň, který mu ploužil po ruce. Pomalu začal dostávat tvar. Tvar růže.

  Přitáhl si ruku blíž k ústům a foukl. Od úst mu šel bílý obláček. Najednou oheň zmizel a na ukazováčku mu stála růže z ledu. Napřímil se a objevil se u Declana. Vzal si do dlaně tu jeho a položil mu do ní růži.

  Declan se díval na svou dlaň, kde mu ležela růže. Opatrně ji zvedl ke svým očím.

  „Pane bože“ zašeptal.

  ‚Řekl jsem ti to‘ pousmál se.

  „Ale jak…proč…“ nechápal, jak je o možné.

  ‚Mám to od doby, kdy mě proměnil‘ řekl jednoduše.

  „Jak to, že o tom nevím. Myslel jsem, že o tobě vím všechno!“ posmutněl.

  ‚Tobě je jedno, že jsem jiný?‘ zeptal se překvapně.

  „Proč by mi to mělo vadit? Jsem rád, že nejsi stejný jako oni, ale jen mně rozčiluje, že jsem o tom nemněl ani ponětí“ posmutněl. Myslel si, že o Adenovi věděl všechno, ale přitom o něm nevěděl nic.

  ‚Nevěděl o tom nikdo. Jde mi to dobře utajit‘ usmál se.

  „Jak dlouho o tom víš? O těch…těch…věcech“ nešlo mu to přes pusu.

  ‚Od malička. Vždycky jsem to měl‘ byla to jeho přirozenost, které se nemohl zbavit.

   „Jsem prostě nevšímavej“ povzdechl si.

  ‚Nejsi, jen…jen…‘ nechtěl se k tomu přiznat.

  „Ty, co?“ avšak on to chtěl vědět.

  ‚Použil jsem na tebe…mnu…použil jsem na tebe svou…‘ šlo to z něj, jako z chlupaté deky.

  „Použil jsi na mě, co?“ jemu to pomalu docházelo, ale chtěl to slyšet od Adena.

  ‚Použil jsem na tebe svou psychickou sílu. Tím pádem jsem tě několikrát donutil, aby si mě ignoroval a šel někam pryč. Já mohl trénovat své schopnosti‘ přiznal se.

  „Cože?!“ vykřikl a během chvíle seděl vedle Adena, který měl sklopené oči. Styděl se za sebe.

  ‚Nebyla jiná možnost. Kdybys to věděl, nenáviděl by si mě za to, že jsem mocnější a lepší než ty nebo ostatní a navíc řekl by si to otci‘ povzdechl si. Nechtěl, aby on o tom věděl.

  Declan se k Adenovi naklonil a přitiskl své rty na Adenovu tvář. Poté ho políbil na tvář znovu. Pomalu se začal přesouvat k Adenově uchu.

  „Nikdy bych mu to řekl. Stejně, jako bych mu neřekl hodně jiných věcí“ zašeptal mu do ucha. Aden ztuhl už ve chvíli, kdy se k němu Declan přiblížil. Nevěděl, co od Declana má čekat.

  ‚Jaké věci…na…například?‘ vykoktal ze sebe.

  „Například to, že se mi na tobě hrozně líbí, když se usmíváš nebo například to, že jsem rád, že si silnější a rychlejší než já“ šeptal mu do ucha a opatrně se o něj otíral.

  ‚Opravdu?‘ byl vykolejený. Nevěděl, co má dělat. Když byl Declan blízko něj – tak blízko, jak byl teď – vykouřilo se mu všechno z hlavy.

  „Opravdu, takhle s tebou budu moc chodit kamkoli a ty mi budeš moc zabránit, abych na někoho zaútočil. Víš proč?“ usmíval se. Objal Adena kolem pasu a s částí těla se na Adena přitiskl.

  ‚N…ne nevím‘ sevřel ruce v pěst.

  „Protože nechci lovit a zabíjet lidi místo toho chci…“ nepokračoval.

  ‚Chceš?‘ téměř šeptal. Snažil se uklidnit, ale nešlo mu to.

  „Chci být s tebou a dívat se na to, jak cvičíš svou sílu, avšak to není všechno, co chci“ pořád se na Adena tiskl. Všiml si, jak Aden zaťal prsty.

  ‚Co ještě chceš?‘ snažil se uvažovat klidně a užívat si Declanovi blízkosti.

  „Chci být jen a jen s tebou. Chci se tě dotýkat. Chci tě líbat. Chci jen a jen tebe“ šeptal mu své přání.

  ‚A co Jenifer? Neslíbil si jí náhodou, že jí budeš věrný, ať se stane cokoliv?‘ dařilo se mu udržet si chladnou hlavu i po tom, co mu Declan řekl své přání.

  „Nechtěla by, abych byl sám. Přála by mi to. Chtěla by to“ vzpomněl si na její přání. Byl šťastný, že ho může splnit.

  ‚Co by chtěla?‘ podíval se do stropu, aby odreagoval svou mysl. Moc dobře cítil, jak Declanova ruka mizí pod jeho košilí. Avšak odreagovat se bylo nemožné. Jako upír zvládal vnímat víc věcí najednou.

  „Abych byl s někým, kdo mě dokázal okouzlit, už v době kdy ještě byl mimino“ pohladil ho po štíhlém bříšku.

  ‚A kde je ten, co tě tak okouzlil?‘ věděl, že to mluvil o něm, ale chtěl to slyšet. Declan se ještě víc naklonil a přitiskl své rty k Adenově krku.

  Aden se trhavě nadechl. Tohle nečekal. Trhavě se nadechl.

  „Ty by si chtěl starého dědu, jako jsem já?“ zašeptal mu tichoulince do ucha. Aden se na něj otočil a podíval se mu do očí.

  ‚Ne, nechci toho staříka‘ pronesl, jak nejchladněji dokázal. Declan sklonil oči. Zabolelo to. Myslel si, že to odhadl správně.

  Aden se nad Declanovým chováním pousmál. Položil mu ruku na tvář a donutil ho, aby se na něj podíval. Jeho rty zdobil něžný, zamilovaný úsměv.

  ‚Já chci toho nejkrásnějšího upíra, kterého znám. Protože on mi ukradl celou mou duši‘ usmíval se.

  „Kdo to je?“ zeptal se. Jeho hlas byl podbarvený nenávistí. Byl odhodlaný toho upíra zabít, protože mu ukradl Adena.

  „Ty, přece. Koho jiného bych chtěl? Kaie? Morthyho?‘ zeptal se a naoko se urazil. Zvedl se a odstoupil ke dveřím. Otevřel je a otočil se na Declana.

  ‚Když ty mě nechceš, najdu si někoho jiného‘ říkal chladně. Nikdy by si, ale nenašel nikoho jiného. Declan byl jediný, koho kdy chtěl.

  Než Declan stačil něco říct, byl Aden pryč. Declan rychle vyskočil a rozeběhl se za Adenem. Chtěl ho hledat bez použití smyslů, ale nedokázal to. Na to chtěl Adena najít, co nejrychleji.

  ‚Hledáš někoho?‘ ozvalo se mu v hlavě. Declan se podíval za sebe a uviděl Adena, jak se opírá o zeď. Až teď se rozhlédl, aby zjistil, kde jsou.

   „Jo, někoho hledám“ přikývl a došel k Adenovi. Ruce si položil vedle Adenovi hlavy a přitiskl se na Adena tělem, aby mu neupláchl.

  ‚Koho?‘ usmíval se a objal Declana kolem krku. Přitiskl si ho k sobě.

  „Tebe“ usmál se a opatrně přitiskl rty na Adenovi. Aden trpělivě čekal. Byl zvědaví, co udělá.

  Declan si začal hrát s Adenovými rty. Opatrně je prozkoumával, ale nestačilo mu to. Donutil Adena, aby mu otevřel ústa. Když to udělal, vnikl do nich jazykem a začal objevovat každé tajemství, které mu mohl Aden nabídnout.

  Aden se na Declana těsněji přitiskl a začal se opatrně zapojovat do hry jazyků. Nevěděl, kolik si toho může dovolit. Nechtěl, aby se od něj Declan odtáhl.

  Declan ho objal kolem pasu a tiskl si ho na sebe.

  Po chvíli se odtáhl od Adena a zadíval se mu do očí, které m jiskřili.

  ‚Na, co se díváš?‘ zeptal se ho a usmíval se.

  „Na to nejkrásnější, co jsem kdy viděl“ pohladil ho po vlasech. Aden se na něj usmíval, ale najednou se mu podlomili kolena.

  „Co je? Co se děje?“ vzal si ho do náruče a odnesl ho na gauč.

  ‚Víš, jak si se mně ptal, jak dlouho jsem nejedl?‘ připomněl mu. Declan přikývl.

  ‚Nejedl jsem déle, jak…‘ nechtělo se mu v tom pokračovat.

  „Jak dlouho?“ naléhal.

  ‚Tři měsíce a dvanáct dní‘ věděl, že Declana vyděsí. Měl pravdu.

  „Cože?!“ vyjekl a zmateně se díval na Adena.

  „Proč?“ zeptal se.

  ‚Chtěl jsem vědět, jestli mě to zabije‘ mluvil tiše. Nechtěl se mu s tím přiznávat.

  „Vždyť si říkal, že už to máš vyzkoušený“ vzpomínal si, co všechno mu Aden řekl.

  ‚Ano, ale to jsem byl bez krve měsíc a půl. Rapidně mě to oslabovalo a déle jsem to už nevydržel a musel jsem se najíst‘ měl sklopený oči. Nedokázal se Declanovi dívat do očí.

  „Musíš se hned najíst!“ odpověděl rázně.

  ‚Nezvednu se. Už se neudržím ani na nohou‘ přiznal se. Už pár dní byl hodně slabí, ale poslední tři dny to bylo nejhorší.

  „Máme tu zásoby krve“ začal, ale věděl, že je to zbytečný. Věděl, že se Aden nikdy nenapije lidské krve.

  ‚Declane, dneska to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem smočil rty v lidské krvi!‘ nenáviděl tu chuť.

  Declan se zvedl a zval si Adena do náruče.

  ‚Co to děláš?‘ zeptal se zmateně.

  „Ty nemůžeš lovit, ale já ano“ usmál se a vyskočil s Adenem z okna a rozeběhl se do lesa.

  ‚Ty pro mě budeš lovit zvíře?‘ zeptal se zmateně.

  „Nenechám tě umírat hlady“ usmíval se. Vyběhl z domu a vběhl do lesa a běžel, jak nejdál mohl. Nechtěl, aby je někdo při lovu nachytal.

  Položil Adena k vysokému stromu a nechal ho tam opřeného.

  „Nikam mi neuteč, ano?“ usmál se na něj zářivě. Aden na něj vyplázl jazyk a jen se díval na to, jak Declan mizí mezi stromy a chystá se lovit.

  Během půl hodiny se k němu vrátil a v rukách měl termosku plnou zvířecí krve. Podal termosku Adenovi, který začal hltavě pít.

  „Jak můžeš pít zvířecí krev?“ zeptal se ho Declan. Aden k němu zvedl oči a pousmál se. Setřel si z koutku úst krev.

  ‚Zvířecí krev jen utiší žízeň, ale nezbaví mě jí, jako tebe lidská‘ k životu mu to, ale bohatě stačilo.

  „Na jak dlouho to utiší žízeň?“ zajímal se.

  ‚Na déle než lidská krev. Proč?‘ nechápal, proč se ho na to ptal.

  „Říkal jsem ti, že nechci lovit a zabíjet lidi. Ne, dokud mě budeš chtít“ usmál se a pohladil ho po tváři.

  ‚Nevím, jestli to bude stačit tobě, když jsi od proměny pil jen lidskou krev‘ zamyslel se.

  „Zkusit to můžeme“ byl odhodlaný udělat cokoliv.

  ‚To ano. Co by si chtěl dál dělat?‘  nemněl ani ponětí, co budou celý den dělat.

  „Já? Chtěl bych tě držet v náruči a nikdy tě nepustit“ přitáhl si Adena k sobě. Aden se mu uvelebil v náruči a díval se na nebe.

  „Co si dělal celé dny, když jsme nebyli spolu?“ zeptal se, protože nevěděl, jak často na něj Aden použil svou sílu.

  ‚Přestavoval jsem si, co bychom spolu dělali, kdybychom byli spolu. Cvičil jsem svoje schopnosti a nudil jsem se. Co jsi dělal ty?‘ přiznával neochotně.

  „Tiše jsem nadával, proč nejsem někým jiným“ usmíval se a hladil Adena po boku. Aden se k němu tiskl a užíval si Declanovi doteky.

  ‚Proč si chtěl být někým jiným? Ty si nechtěl být semnou?‘ zeptal se smutně a pootočil se na Declana.

  „Ne, právě naopak. Chtěl jsem být s tebou, ale ne jako bodyguard a učitel. Chtěl jsem byt s tebou, jako tvůj přítel, ale protože jsem služebník tvého otce, nemohu být s tebou“ povzdechl si.

  ‚Proč? Je to má věc a otec mi do toho nemá co kecat!‘ naštval se.

  „Taky jsem se bál, že by si mě nechtěl, ale teď?  Teď se ti nevzdám. Nikdy“ přitáhl si Adenovu hlavu k polibku.

  Několik hodin seděli tiše v lese. Declan si Adena tiskl k sobě a hladil ho po bříšku a bocích. Nemluvili. Oba byli zaujatí svými myšlenkami.

  „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho Declan, když začalo být šero.

  ‚Nad rodiči‘ odpověděl popravdě. Často na ně myslel, ale nikdy se na ně nezeptal.

  „Na Abiela?“ nechápal. Aden zavrtěl hlavou.

  ‚Nad ním ne. Přemýšlel jsem nad lidskými rodičemi. Jaký byli nebo jestli mam jiné lidské příbuzné a tak‘ pousmál se nad sebou. Nikdy to moc neřešil.

  „Proč tě to zajímá?“ nechápal.

  ‚Ty i Abiel znáte své rodiče. Vyrůstali jste, jako obyčejný lidé‘ vysvětloval.

  „To je pravda. Každý z nás prožil normální dětství, ale ty ne. Ty si byl upír, už jako batole“ začal to chápat.

  ‚No právě. Já nikdy neviděl svoje rodiče, ani nevím, jestli jsem měl sourozence‘ pronesl smutně.

  „To musí být těžký“ přitiskl si ho pevněji k sobě a najednou mu Aden ležel v náručí a Declan ho nesl pryč.

  ‚Kam mě neseš?‘ nechtěl se už vracet k tomu na co myslí, když je sám.

  „Domů“ odpověděl jednoduše.

  ‚Co uděláš proto, aby si u mě zůstal?‘ usmíval se a objal Declana kolem krku. Přitiskl se na něj celým tělem.

  „Když budu muset, porvu se i se samotným ďáblem“ usmál se na něj a začal ho něžně líbat. Aden mu polibky ochotně vracel. Když se od něj Declan odtrhl, začal něco mumlat.

  ‚Co se děje?‘ zeptal se ho se zájmem.

  „Mam na tebe strašnou chuť“přiznal se. Věděl, že nemá smysl, aby Adenovi lhal. Nějak cítil, že by z něj pravdu stejnak dostal.

  ‚A co s tím uděláme?‘ usmál se úsměvem plným neukojené touhy. Declan se zamyslel, ale pak se smutně usmál.

  „Nic“ odpověděl jednoduše.

  ‚Cože?! Proč?!‘ ptal se vyděšeně. Tohle nečekal a tak nevěděl, co má dělat a jak má jednat.

  „Tvůj otec je doma“ zašeptal mu, co nejtišeji do ucha.

  ‚Ten je mi jedno. Chci tě‘ jeho hlas byl podbarvený touhou.

  „Neděláš mi to moc jednoduché, víš?“ pravý koutek se mu zvedl do křivého úsměvu.

  ‚Já to taky nemam jednoduché. Koukni, čím jsem si musel projít, než sem tě získal k sobě‘ povzdechl se a protáhl se v Declanově náručí.

  „Vždyť si mě měl u sebe po celou dobu“ pousmál se. Moc dobře věděl, jak to Aden myslel, ale nedokázal si pomoci a musel ho škádlit.

  ‚Ale ne tak, jak jsem chtěl!‘ zavrčel. Declan se začal smát.

  „Čemu se směješ Declane?!“ jejich debatu prolomit Abielův hlas. Declan zvedl hlavu. Nevšiml si, že došli až tak daleko, že je mohl Abiel zaslechnout.

  „Tomu, jak je váš syn zbrklí“ odpověděl popravdě.

  „Proč ho neseš v náručí?“ přešel Declanovu odpověď, jakoby Declan nic neřekl.

  „Aden se mi přiznal, že už dlouho nejedl. Vzal sem ho lovit“ odpověděl popravdě.

  „Jak se ti mohl přiznat? Nemluví“ podezíral je. Dostával strach z toho, že ti dva jsou spolu až moc zadobře. Bál se, že Declan prozradí něco s jejich společné minulosti. Například to, co se stalo před osmnácti lety. Nechtěl, aby se Aden dozvěděl o tom, co se stalo s jeho pravými rodiči.

  „Adene!“ zavrčel nebezpečně. Aden se podíval na Declana a pokynul mu, aby ho postavil na nohy. Declan ho neochotně pustil na zem. Aden se na něj usmál a mrknul na něj. Postavil se před Declana a tiše ho vzal za ruku.

  „Jak to, že si nejedl?!“ vyštěkl na něj. Aden dál tiše stál, ale nepromluvil.

  „Promluvíš, už konečně?!“ křičel. Napřáhl ruku a chtěl Adena uhodit, ale Declan se postavil před něj a ránu schytal on. Abielova rána odhodila Declana stranou, až narazil do zdi.

  Najednou Abiel ucítil prudkou ránu, která ho odhodila daleko. Jak ležel na zemi, zmateně se díval kolem sebe. Nevěděl, co se stalo.