Deméteřin deník

  Aden se díval na Declana. On sám se tiskl na zeď druhého domu. Mezi nimi byli sotva čtyři metry, ale přesto oba cítili, že mezi nimi je obrovská propast, která je od sebe dělila.

  ‚Omlouvám se. Byla to moje chyba, už nikdy ji nezopakuji‘ v Declanově mysli se objevila Adenova omluva. Hned zvedl oči, aby se na Adena podíval, ale nikdo tam nebyl. Aden zmizel tak rychle, tak tiše, že to ani nepostřehl.

  „Adene“ zašeptal, ale bylo pozdě. Cítil, že je už daleko na to, aby to slyšel.

  Rozešel se ulicí. Když míjel popelnice, do něčeho kopl. Nevěnoval by tomu normálně pozornost, ale něco mu říkalo, aby se podíval.

  Podíval se na věc, do které kopnul.

  ‚Ta kniha!‘ pomyslel si. Ne zemi ležela kniha zabalená do zlatého papíru. Ta samá kniha, se kterou Aden vyšel z knihkupectví.

  Sehnul se a vzal si ji do ruky. Strhnul, už tak poničený papír. Před jeho očima se objevilo jméno jeho oblíbeného autora.

  „Rafael Sabatini - Saint Martin's Summer“ zašeptal tiše. Jeho oblíbený autor i jeho oblíbené dílo. Pousmál se a schoval knihu do vnitřní kapsy kabátu, který měl na sobě. Znovu se rozešel. Když vyšel ze slepé uličky, zastavil se a začal se dívat do tváří lidí, kteří kolem něj prošli. Tentokrát to pro něj bylo jednoduché. O tolik jednoduché, až ho to překvapovala.

  Měl sice žízeň, ale byla tak titěrná oproti tomu, co cítil teď. Nečekal, že si zažije tolik pocitů, jako upír. Nečekal, že se zamiluje.

  Pomalím krokem se vydal k malému zámečku v lese, kde žil s jeho pánem a synem.

  „Declane!“ ozval se hromobitý hlas Abiela. Declan se instinktivně přikrčil, ale přesto se za svým pánem vydal.

  „Ano, pane?“ měl sklopené oči, jak se v jeho postavení čeká.

  „Kde jsi byl? Aden na tebe čekal. Prý si mu něco slíbil“ zeptal se ho. Declanovi prolítlo hlavou, o čem mluví a pak si to uvědomil. Slíbil mu, že Adena naučí na klavír. Jediné co nevěděl, bylo, jak mu to Aden řekl.

  „Omlouvám se, potřeboval jsem se napít“ pousmál se. Napít. To sedlo. Měl ještě chuť dodat, že se s jeho milovaným synem líbal.

  „Dohlédni na Adena, něco se stalo, ale nechce mi to říct“ oblékl si dlouhý černý plášť, který byl zbytečný. Jemu zima nikdy nebude, ale nechtěl, aby mu promoklo oblečení.

  „Vy někam jdete, pane?“ odvážně se zeptal.

  „Nestihl jsem ukojit svůj….hlad“ mluvil klidně. Declan pochopil. Šel si někam užít s nějakou upírkou.

  Poklonil se, když kolem něj Abiel prošel. Když si byl jistý, že odešel, vydal se za Adenem. Věděl, že bude v hudebním salónku. Miloval tu místnost.

  Vešel do pokoje a čekal, že ho Aden zasype otázkami, jako vždy, ale nic se nedělo. Podíval se na Adena, který seděl před zapáleným krbem. Díval se do plamenů, které na jeho tváři utvářely různé obrazce.

  Přešel k němu, ale kousek před krbem se zastavil. Nemněl zrovna dvakrát v lásce oheň, ale přitom ho Adenova přítomnost uklidňovala, kdykoli se k ohni přiblížil.

  „Tohle si ztratil“ řekl tiše a podal mu knihu.

  ‚Nech si ji. Stejnak to byl dárek pro tebe‘ v Declanově hlavě se objevil Adenův hlas podbarvený smutkem. Nechtělo se mu věřit, že Aden – nejveselejší a nejzbrklejší upír, kterého znal – seděl před ním skleslí a smutný. Vždycky mu na obličeji zářil úsměv, ať se dělo cokoli.

  „Opravdu? Jak víš, že Rafael Sabatini je můj oblíbený autor?“ sedl si k němu, ale přitom dál od ohně.

  ‚Vím tolik věcí, o kterých ty nevíš nic‘ odpověděl tajemně.

  „Děkuju ti. Saint Martin's Summer sem nečel už hodně dlouho“ myslí mu projela vzpomínka na domu, kdy byl ještě člověkem. Tehdy hodně četl.

  ‚Já vím!‘ zavrčel.

  „Jak to můžeš vědět?‘ nechápal. Nikdy to nikomu neřekl. Aden se jediným plynulým pohybem se zvedl se zemně a podíval se na Declana.

  ‚Netušíš, kolik věcí vím, Declane. Netušíš vůbec o ničem‘ jeho bolest a smutek byl téměř hmatatelný.

  „Tak mi o něčem řekni“ navrhl naléhavě. Aden se na Declana podíval.

  ‚K čemu by to bylo? Začal by ses mi stranit, jako ostatní. Nenáviděl by si mě, jako oni‘ sklonil pohled. Nedokázal se mu dívat do očí.

  „Nikdy bych tě nedokázal nenávidět. Nikdy“ nesouhlasil s tím. Necítil k němu nenávist. Cítil k němu spoustu věcí, ale nenávist to nebyla a nikdy nebude.

  ‚To říkáš ty, Declane. Já vím, že bys mě nenáviděl, kdyby ses všechno dozvěděl. Kdyby si věděl to co já‘ povzdechl si. Věděl tolik věcí, o kterých ostatní nemají ani tušení. Tolik tajemství, které musel v sobě udržet. Svoje i jiných.

  „Přísahám, že tebe bych nikdy nedokázal nenávidět. Ty jsi to nejdůležitější, co mám“ díval se do tváře, kterou znal tak dlouho, ale nikdy neviděl tu tvář smutnou, plnou bolesti.

  ‚Opravdu? A co Jenifer? Jí si to taky říkal‘ vpálil mu do obličeje jedno s tajemství, které znal.

  „Jak víš o Jenifer?“ ztuhl. Nikdo o ní nevěděl.

  ‚Každý den si jí do ucha šeptal, že je pro tebe to nejdůležitější a že to tak bude na věky věků. Každou noc si jí šeptal, že ji miluješ. Že jí miluješ víc než cokoliv na světě‘ říkal to, jakoby to šeptal jemu.

  „Jak víš o Jenifer? Jak víš, co jsem jí šeptal každý den i každou noc?“ nechápavě se díval na Adena, který si jen povzdechl.

  ‚Řekl jsem ti, že vím víc než ty‘ otočil se a odešel. Declan se posadil do nedalekého křesla a podepřel si hlavu. Měl hodně věcí na přemýšlení.

 ‚Jak to, že ví o Jenifer? Co všechno ví a o kom? Je silnější než jiný upír? Má jiné schopnosti, než mluvit přes mysl? Kdo to vlastně je?‘ měl v hlavě tolik otázek, ale na žádnou nemněl odpověď. Vůbec nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu chtěl být pořád s ním, ale na druhou stranu ho začal děsit.

  „Jak dlouho si nejedl, Adene?“ zeptal se ho Declan po třech dnech. Po uběhlé tři dny spolu mluvili jen velmi málo. V jednom pokoji i ve své blízkosti byli jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné.

  ‚Nevím‘ nejedl už dlouho, ale odmítal to říct.

  „Běž se najíst. Nemůžeš hladovět!“ dostal strach. Nikdy neslyšel o upírovi, který abstinoval od krve, ale věděl, že Aden není obyčejný upír. Už to, že dokázal přežít o zvířecí krvi, bylo něco neuvěřitelného.

  ‚Naopak. Mohu si dělat, co chci. Nic se mi nestane, už jsem to zkoušel‘ posmutněl. Kdysi si myslel, že se tím může zabít, ale nic se s ním nestalo.

  „Cože?!“ měl o Adena čím dál, tím větší strach. Nechápal, co se to s Adenem stalo. Ode dne, kdy byli ve městě, se změnil.

  ‚Nech to být, Declane. Zbytečně se budeš stresovat‘ vzal si ze stolu knihu a do uší si dal sluchátka. Tím Declanovi naznačil, že to nebude dál řešit.

  Declan si povzdechl a sedl si do rohu místnosti. Díval se na Adena, který seděl na křesle a četl si.

  Prohlížel si Adena, když seděl v křesle a na břiše měl položený mp3 přehrávač. I přesto, že od něj seděl několik metrů, cítil bolest, smutek, obavy, strach, nenávist, která vyzařovala z Adenova těla.

  Jeho dlouhé skoro stříbrné vlasy mu splývali přes opěradlo křesla. Moc rád je nosil rozpuštěné, ale když šel lovit, stáhnul je do gumičky, aby je nezašpinil krví.

  Jeho oči, které měl různobarevné, sledovali slovo za slovem. Obyčejný člověk by si myslel, že je knihou zaujatý, ale on věděl, že vnímá celé své okolí a přitom si dokáže plně užít děj knihy.

  Bledé rty se tiše pohybovaly, jak vyslovil každé slovo, které přečetl. Už dávno věděl, že chce jeho rty líbat, ale po tom polibku ve městě, po tom toužil ještě víc.

  Mezi obočím měl vrásku, protože se snažil maximálně věnovat hudbě a knize. Snažil se ignorovat celé své okolí a hlavně jeho. Moc dobře věděl, že ho Aden ignoruje pokaždé, když byl v jeho blízkosti, ale on Adena ignorovat nedokázal.

  Jeho štíhlé prsty jemně svírali listy knihy. Druhou rukou si podepíral hlavu, i když nemusel.

  Knihu měl poleženou na nohách, které měl svěšené přes okraj křesla,..

    ‚Měl by ses jít najíst‘ z myšlenek a úvah ho vytáhl Adenův hlas. Declan se na Adena podíval.

  „Až se půjdeš najíst ty“ odpověděl s lehkostí.

  ‚Já jím něco jiného než ty‘ připomněl mu.

  „Já vím, že lovím něco jiného, ale to neznamená, že budeš trpět hlady!“ nevěděl, jestli se má o Adena bát nebo se na něj hněvat. Cítil oboje, ale strach o něj, vyhrával.

  ‚Už nejsem malé dítě, Declane. Dokážu se o sebe postarat sám!‘ někdy ho hodně štvalo, že k němu chovají, jako k dítěti. Věděl, že byl o hodně mladší, ale přesto byl podle lidských zákonů dospělí.

  „Jsi dítě!“ uniklo mu z úst. Po pohledu do Adenových očí pochopil, že přestřelil.

  Aden se na něj podíval. Oči měl přivřené. Vztek, který se v něm probudil po Declanových slovech, mu čišel z celého těla, ale hlavně z očí. Oči jej hodně často prozrazovali.

  Declan se zachvěl. Nevěděl, jestli to bylo strachem s Adenova pohledu nebo jestli to bylo s obav o Adena.

  Než stihl cokoli udělat nebo říct, Aden byl pryč.

  „Sakra!“ zaklel a během vteřiny stál na nohou a sledoval Adenův pach, avšak po dvou hodinách poznal, že to nebude tak snadné. Cítil Adenovu vůni všude a nejvíc jeho vůně měl na sobě. Nejvíc, však měl Adena ve své hlavě. Dlouhé hodiny ho nemůže dostat z hlavy, ale přesto moc dobře věděl, že se tím nesmí nechat zaslepit.

  Když se mu ho nedařilo najít, vrátil se zpět do domu. Vrátil se do Adenova pokoje a byl rozhodnut na něj počkat. Jakmile vešel do Adenova pokoje, zarazil se ve dveřích. Aden seděl na křesle ve stejné pozici, jako před dvěma hodinami.

  ‚Šel ses najíst?‘ zvedl oči od knihy a podíval se do Declanových očí.

  „Ne, hledal jsem tě“ odpověděl mrzutě. Aden se zvedl z křesla a přešel ke stolu a něco z něj vzal. Hodil ho Declanovi, aniž by se na něj otočil. Declan to bez potíží chytil a podíval se na velkou termosku, do které se mohlo vyjít kolem dvou a půl litrů vody či jiného pití. Otevřel ji a do nosu ho praštila vůně krve. Lidské krve.

  Najednou mu zčernaly oči a okamžitě začal hltavě pít. Už po prvních dvou doušcích poznal, že je krev čerstvá a ještě teplá.

  Po pár minutách dopil. Zvedl hlavu a užíval si opojný pocit, který mu přinesla čerstvá krev. Myšlenky se mu pomalu vraceli do normálu. Zaklonil hlavu zpět a podíval se na Adena, který stál k němu otočený zády.

  „Adene, kde si vzal tu krev?“ zeptal se ho, když si všechno dal dohromady. Aden se k němu pomalu otočil.

  Declan uviděl krev, kterou měl v pravém koutku úst. Košili potřísněnou od krve. I džíny na sobě měli pár kapek krve.

  „Tys…tys…“ nešlo mu to přes rty. Nikdy by neřekl, že Aden by byl ochotný zabít nějakého člověka.

  ‚Mohl bys odejít? Rád bych se převlékl s toho zakrváceného oblečení‘ jeho hlas byl chladný, téměř mrtví.

  Declan se otočil a vyšel ze dveří. Zavřel je za sebou a zůstal před nimi stát. Nevěděl, co si měl myslet. Aden kvůli němu zabil člověka a přinesl mu jeho krev. Udělal to jen kvůli tomu, aby se najedl, ale on sám se lidské krve nenapil.

  ‚Můžeš jít dovnitř, Declane. Stejnak by ses sem vetřel, i kdybych byl nahý‘ v hlavě se mu objevil Adenův hlas. Declan se pousmál. To byla pravda.

  Otevřel dveře a vešel do pokoje. Aden ležel na posteli a v rukou měl knihu.

  „Adene, já…“ začal koktat, ale nevěděl co říct.

  ‚Nehodlám to rozebírat, Declane. Udělal jsem, co jsem udělal a to už nezměním‘ jeho hlas byl mrtvý, ani jedna emoce.

  „Nemněl jsi to dělat! Ne kvůli mně“ on to hodlal řešit. Nenáviděl se.

  ‚Proč jsem to nemněl udělat? Co na tom, že jsem zabil člověka? Udělal bys to ty nebo otec. Tak, co je na tom, že sem zabil já?‘ Aden se na něj podíval. Declan se otřásl. Po zádech mu přejel mráz. Tolik chladu v očích neviděl ani v očích Abiela, ani jiného upíra, které znal.

  „Nemněl si porušit svou zásadu. Nemněl si zabíjet člověka. Hlavně si ho nemněl zabít kvůli mně“ cítil ta to obrovskou odpovědnost. Stejně, jako kdyby toho člověka zabil on sám.

  ‚Nemohl jsem tě nechat zešílet nebo zemřít hlady, ať se ti to líbí nebo ne. Ty mi stojíš za to, abych porušil své zásady‘ zvedl se s postele a během okamžiku stál u něj.

  ‚Stojíš mi za všechno, co se kdy stane. Jsi mé všechno, ať se ti to líbí nebo ne‘ zašeptal mu těsně u rtů. Mírně se předklonil a přejel svými rty přes Declanovi.

  Declan si ho bleskově přitáhl k sobě a pevně ho objal železným sevřením. Tvrdě přitiskl své rty na Adenovi. Nikdy si neuvědomil, jak na něj působí samota.

  Myslel si, že Adena drží silně, ale přitom se mu Aden s jednoduchostí vyvlékl se sevření. Znovu k němu přišel a pohladil ho po tváři.

  ‚Ty toužíš jen po mém těle‘ pronesl smutně a v okamžiku se objevil zpět na posteli. Declan si jen matně uvědomoval Adenovu rychlost. I na upíra byl nezvykle rychlý i tichý.

  „Jak to můžeš vědět?“ zachraptil.

  ‚Zapomněl jsi, co jsem ti řekl před třemi dny? Vím o tobě hodně, ale ty o mě nevíš nic‘ povzdechl si. Někdy proklínal, že věděl víc než ostatní, ale někdy se mu to náramně hodilo.

  „Víš toho mnohem víc než já, ale jak je to možné?“ nechápal.

  ‚Jak je to možné? Jak je možné, že jsem na živu? Jak je možné, že dospívám? Jak to, že když mě proměnili jako mimino, že sem teď dospělí? Proč mám jiné oči?‘ vyjmenovával věci, které zajímali jeho.

  „Já…nevím“ odpověděl popravdě.

  ‚A já zase nevím, proč toho vím než ostatní. Proč umím to co jiní ne‘ povzdechl si. Věděl, že jeho dary a zároveň prokletí, jsou nezvyklé i u upírů. Hlavně je nezvyklé, že jeden upír má tolik věcí.

  „Co umíš?“ nevěděl o jiné zvláštní věci, než o tom, že s ním mluví jen přes mysl.

  ‚Co mam za barvu očí?‘ zeptal se.

  „Bílou, dvě odstíny modré, zelenou, šedou a nakonec i trochu červené“ vyjmenovával, aniž by se mu musel podívat do tváře. Znal Adenovu tvář dokonale.

  ‚Bílá - psychická síla, světle modrá – vzduch, tmavě modrá – voda, zelená – země, šedá – led, červená – oheň‘ vyjmenovával, co znamená každá barva jeho očí.

  „Ale to není možné“ nevěří tomu.

  ‚Jak si sám poznal, jsem rychlejší, silnější, mám lepší smysly než ostatní‘ ignoroval Declana. Declan se posadil do křesla a zmateně se díval na Adena.

  „Nevěřím tomu“ odmítal tomu věřit. Aden před sebe napřáhl ruku, na které se mu objevil oheň, který mu ploužil po ruce. Pomalu začal dostávat tvar. Tvar růže.

  Přitáhl si ruku blíž k ústům a foukl. Od úst mu šel bílý obláček. Najednou oheň zmizel a na ukazováčku mu stála růže z ledu. Napřímil se a objevil se u Declana. Vzal si do dlaně tu jeho a položil mu do ní růži.

  Declan se díval na svou dlaň, kde mu ležela růže. Opatrně ji zvedl ke svým očím.

  „Pane bože“ zašeptal.

  ‚Řekl jsem ti to‘ pousmál se.

  „Ale jak…proč…“ nechápal, jak je o možné.

  ‚Mám to od doby, kdy mě proměnil‘ řekl jednoduše.