Deméteřin deník

  „Vítej mezi námi, Adene“ přivítal ho Abiel.

  „Já jsem Abiel. Tvůj otec“ představil se. Chvilku ještě držel Adena v náruči, ale po chvíli ho to nudilo a položil Adena zpět do postýlky a odešel.

- Po osmnácti letech -

  ‚Declane, proč se mi všichni vyhýbají?‘ zeptal se ho Aden, když seděli v hudebním salónku, kde Declan seděl u klavíru a hrál na něj. Declan zvedl oči a podíval se na Adena, který se opíral o krb.

  „Bojí se tě“ Adenovi vždy říkal pravdu. Požádal ho o to a tak to dělal.

  ‚Proč?‘ nechápal. Nebyl zrůdou. Byl stejný, jako oni. Byl upír.

  „Vypadáš jinak než oni. Chováš se jinak než oni. Jíš něco jiného“ vyjmenovával.

  ‚Jak můžu vypadat jinak než oni? Jsem stejně bledý, jako oni. Jsem úplně stejný, jako oni‘ nechápal.

  „Koukni se, kde sedíš. Vždy si sedáš nebo stojíš u hořícího krbu. To je pro všechny divné. Oheň nás může zabít a tobě nic nedělá. Nepálí tě, když u něj sedíš. Nemáš z něj strach. A tvoje oči“ povzdechl si.

  ‚Já za to přeci nemůžu, Declane‘ povzdechl si.

  „Netrap se tím, Adene. Nepotřebuješ je k ničemu“ díval se na něj a pořád hrál. Věděl, kam má sáhnout.

  ‚Já mám tebe. To mi stačí‘ usmál se a zvedl se od krbu. Přešel k Declanovi a sednul si vedle něj.

  ‚Kde je otec?‘ zeptal se.

  „Na lovu“ sklonil oči ke klavíru a dohrával poslední tóny.

  ‚Kdy jsi naposledy jedl?‘ zeptal se ho zpříma.

  „Před dvěma dny“ usmál se.

  ‚Čemu se směješ?‘ nechápal ho.

  „Přemýšlel jsem, kdo se o koho stará. Jestli já o tebe nebo ty o mě“ vysvětlil. Aden se nad tím usmál.

  ‚Nemohu za to‘ omlouval se.

  „I tímto se lišíš od ostatních“ ruce si složil do klína.

  ‚Jak?‘ nechápal.

  „Zajímáš se o to, jestli jsem jedl. Žádný jiný upír by se o to nezajímal. Odmítáš pít lidskou krev. Odmítáš mluvit“ vyjmenoval tři věci, nad kterými mnohokrát přemýšlel.

  ‚Nevím, proč odmítám pít lidskou krev. Ona mi smrdí. Říkal jsem ti to už. Vadí ti, že se o tebe zajímám? A mluvím!‘ na hrudi si překřížil ruce.

  „Já vím, že jsi mi to říkal, ale přesto to i já nechápu“ povzdechl si.

  „Nevadí mi, že se o mě zajímáš. Zvykl jsem si“ usmál se. Podíval se na Adena.

  „Mluvíš jen pomocí myslí a jen semnou. Proč nemluvíš normálně? Nebo proč myslí nekomunikuješ i s ostatními?“ nevěděl, proč nemluví normálně.

  ‚Nechci se s nimi bavit. Oni mě nepřijímají mezi sebe, tak proč bych se s nimi bavil?‘ zamumlal.

  „Tak proč se bavíš semnou?“ díval se na něj.

  ‚Znám tě už od své proměny. Ono je těžké propojit svou mysl s jinýma!‘ postěžoval si.

  „Těžké? Jak to?“ nikdy se ho na to neptal.

  ‚Jak bych to vysvětlil‘ poškrábal se na hlavě. Nevěděl, jak to má vysvětlit někomu, který neví jaké to je.

  ‚Kdybych chtěl propojit mysl s někým koho znám, tedy kromě tebe, bylo by to lehčí. Třeba, kdybych chtěl propojit mysl s otcem, měl bych to lepší v tom, že znám jeho mysl. Vím, jak přemýšlí. Takže by bylo lehké propojit mou myslí s jeho‘ vysvětloval to na nějakém lehkém příkladu.

  „Ale kdybys chtěl propojit mysl s někým, koho neznáš?“ pomalu to začal chápat.

  ‚Kdybych to chtěl udělat s někým jiným, bylo by to hodně těžký. Musel bych vyzkoušet, jak jeho mysl pracuje. Je pro mě lehčí, když toho dotyčného znám‘ vysvětlil.

  „Tak proč, tak nemluvíš i se svým otcem?“ díval se na něj.

  ‚Nechci. Můžu si o něm myslet, co chci a on o tom neví‘ lhal mu. Odmítal mu říct pravdu.

  ‚Naučil bys mě hrát na klavír?‘ zeptal se ho po chvíli.

  „Tvůj otec by nebil šťastný, kdyby to věděl“ odmítal.

  ‚Ten by nebyl šťastný, kdyby věděl o věcech, které dělám a navíc by o to vědět nemusel‘ mumlal si.

  „Dobře, naučím tě hrát na klavír“ řekl po chvíli ticha. Aden nadšeně poskočil a objal Declana a přitiskl se na něj celým tělem.

  „Ale…ale…teď máme literaturu“ vykoktal ze sebe. Aden se od něj odtáhl a zakabonil se.

  ‚Proč mě tím mučíš?‘ posmutněl.

  „Musíš být vzdělaný, Adene“ začal.

  ‚To je tvoje oblíbená přednáška‘ mumlal vztekle. Nechtěl se učit literaturu. Chtěl se naučit hrát na klavír. Najednou se však napjal a zavřel oči.

  „Co se děje?“ přikrčil se do obrané pozice, avšak nic neslyšel, tak nevěděl co se děje.

  ‚Otec se vrací domů‘ odpověděl mu s povzdechem. Declan se narovnal a urovnal si oblečení.

  „Pojď, začneme s literaturou“ vyzval ho Declan a začal s přednáškou.

  Dveře od salónku se rozrazili a v nich se objevil Abiel. Zkontroloval, jestli se Aden učí, a když bylo vše v pořádku, otočil se a odešel. Aden si jen povzdechl.

  ‚Jdu ven‘ oznámil mu Aden, když všechny přednášky skončili.

  „Jdu s tebou“ zvedl se.

 ‚Nemusíš, umím se o sebe postarat sám‘ věděl, že má Declan za úkol ho chránit, ale on je radši, když tak často není v Declanově blízkosti.

  „Já vím, Adene“ odpověděl. Aden si povzdechl.

  ‚Tak pojď‘ otočil se k oknu. Declan se nad tím povzdechem jen usmál a už stál u Adena.

  „Kam chceš jít?“ zeptal se ho.

  ‚Do města‘ odpověděl jednoduše a proklouzl na obrovskou zahradu.

  „Cože?!“ během pár okamžiků stál u něj. Nedělalo mu potíže, dohnat ho. Byl rychlý, jako Aden a k tomu mu ulehčovalo, že Aden jde lidským krokem.

  ‚Jestli chceš, tak se vrať. Nenutím tě, aby si šel semnou‘ tiše doufal, že se otočí a vrátí do domu. Potřeboval být aspoň chviličku o samotě.

  „Půjdu s tebou!“ řekl rozhodně. Nechtělo se mu mezi lidi, protože ho ovládne touha po krvi, ale přesto byl odhodlaný jít.

  ‚Jak chceš‘ nikdy mu nerozkazoval, co má dělat. Nikdy nebyl na rozkazy. Pomalím krokem se vydali do nedalekého města. Neměl kam pospíchat. Občas se očkem koukl na Declana, pro kterého to bylo těžší a těžký, čím víc se přibližovali k městu.

  Kousek od města se zastavil a otočil se na Declana.

  ‚Vrať se domů. Víš, že podlehneš touze po krvi‘ stál před ním

  „Ne, jdu s tebou“ odmítal se vrátit, ale cítil na sobě, že ho žízeň pomalu převládá.

  ‚Ty si pak budeš vyčítat, že si utekl kvůli jídlu‘ pokrčil rameny a znovu se rozešel. Declan ještě chvíli stál na místě, ale pak se nakonec rozeběhl za Adenem.

  „Neuteču. Budu s tebou“ dál říkal svou, i když věděl, že se to během okamžiku může změnit. Vešli do města a Declan se měl pořádně na pozoru. Nechtěl na nikoho zaútočit. Chtěl Adenovi ukázat, že je natolik silný, aby odolal touze.

  „Kam chceš jít?“ zeptal se ho přes zaťatý zuby. Aden si povzdechl.

  ‚Do parku‘ nevěděl, kam by mohl jít, aniž by Declan po někom skočil. Zamířil si to do parku

  „Jak tady můžeš chodit, aniž by si někoho nezabil?“ mluvil tiše, aby ho nikdo neslyšel.

  ‚Jednoduše. Nikdy z nich mě nezajímá, ani nepřitahuje‘ pokrčil rameny a posadil se na lavičku. Declan stál. Očima bloudil po okolí. Žízeň začínala být silnější než on, ale pořád dokázal odolat.

  „Kam jdeš?“ zeptal se ho, když si všiml, že se Aden zvedl.

  ‚Potřebuju do knihkupectví. Mám tam zamluvenou knížku, která dnes přišla a navíc. Za chvíli zavřou‘ udělal několik kroků, až se nakonec zastavil a čekal než ho Declan dojde. Declan byl v okamžiku u něj, ale ani trochu se necítil ve své kůži.

  „Ty už jsi tu někdy byl?“ zeptal se ho, aby přestal myslet na krev.

  ‚Docela často tu jsem. Jdu sem, když si ty a otec na lovu‘ odpověděl. Před Declanem neměl skoro žádné tajemství, kromě těch největších. Declan na to nic neřekl.

  Do půl hodiny stáli před knihkupectvím, kde měl Aden objednanou knížku.

  ‚Jdeš semnou nebo počkáš venku?‘ zeptal se ho.

  „Počkám tady“ nevěděl, co bylo horší. Být venku s lidmi nebo být někde s nimi zavřený. Zavrčel. Touha v něm rostla geometrickou řadou.

  ‚Jak chceš. Pak nic nesváděj na mně‘ pokrčil rameny a vešel do obchodu.

  Declan začal s chůzí sem a tam. Čím víc byl mezi lidmi, tím bylo pro něj těžký odolat pokušení.

  Po deseti minutách vyšel Aden se zabalenou knihou. S úsměvem od ucha k uchu se podíval na Declana

  ‚Na co čekáš?‘ zeptal se ho, když stál na rohu ulice. Declan zavětřil ve vzduchu čerstvou krev. Toužebně zavrčel, ale raději se rozeběhl za Adenem

  „Rychle pryč!“ zavrčel a šel napřed.

  Procházel kolem temnější uličky. Uslyšel v ní tichý pohyb. Pootočil hlavu, aby zjistil co se děje.

  Uviděl mladíka, který se opíral o zeď a držel se za hlavu, na které měl krev. Declan se instinktivně nakrčil. Touha po lidské krvi v něm zvítězila.

  Během pár okamžiků byl jen necelí metr u mladíka, když se mezi ním a tím chlapcem objevil Aden.

  Odhodil Declana na zeď a chytil ho pod krkem. Tiskl ho na zeď. Declan sebou začal smýkat. Snažil se vykroutit s Adenova sevření. Škrábal, mlátil pěstmi. Dělal vše, co ho napadlo, ale jeho mysl byla příliš zastřená touhou po krvi, tak si neuvědomoval, s kým soupeřil.

  Aden se podíval na toho mladíka, který se na to překvapeně díval. Nechápal co se děje. Nevěděl, jak mu má dát najevo, aby utekl. Zavřel oči a začal se plně soustředit, ale jeho sevření ani na okamžik neselhalo.

  ‚Utíkej pryč, je-li ti život milí‘ ozval se v mladíkově mysli Adenův hlas. Nechápavě se podíval na Adena a poté na Declana. Z obou měl strach, ale s Adena větší, protože jeho nitro poznalo, že Aden je nebezpečnější než ten muž, kterého drží u zdi.

  ‚Jestli neutečeš, zemřeš‘ ozval se znovu jeho hlas. Mladík přikývl a rozeběhl se pryč. Zastavil se na konci ulice.

  „Díky“ zašeptal a znovu se rozeběhl.

  Aden se podíval na Declana, který vrčel vzteky i touhou. Nevěděl, co má dělat. Netušil, jak Declana přimět k rozumu.

  ‚Declane, to jsem já! Aden!‘ vyslal myšlenku do mysli, kterou dobře znal, ale přitom byla jiná. Krvelačnější.

  Declan mu však nerozuměl. Nevěděl, kdo je on sám. Nevěděl, kdo ho drží pod krkem. V tomto okamžiku byl pro něj Aden nepřítel. V tomto okamžiku chtěl ukojit žízeň.

  Aden se přitiskl na Declana celým tělem. Přitiskl rty na Declanovy a ruce mu sevřel volnou rukou nad hlavou.

  Declanovy pokusy o útěk a vysmeknutí s Adenova sevření, začali utichat, až najednou nebyl žádný pokus o útěk, ani pokus o vysmeknutí.

  Aden přejel jazykem po Dekanových rtech. Plně si uvědomoval, že je Declan již plně při smyslech, ale nedokázal přestat. Ne, teď. Toužil po tom už dlouhou dobu a teď se mu to mohlo vyplnit.

  Jazykem si vynutil vstup do Declanových úst.

  Declan se překvapeně díval do Adenovy tváře. Cítil na svých rtech ty jeho. Když ucítil jazyk, který si vynucoval vstup do jeho úst, neodolal a pootevřel ústa a nechal Adenův jazyk vklouznout dovnitř.

  Aden toužebně zasténal. Touhou se mu zatočila hlava. Uvolnil ruce, kterými držel Declanovy ruce i jeho krk.

  Declan okamžitě objal Adena kolem pasu a přitiskl si ho na sebe. Declan nezůstal po zadu a vnikl svým jazykem hluboko do Adenových úst. Jejich jazyky začali hrát hru, která byla starší než oni sami.

  Najednou Declan od sebe Adena odhodil a sám se přitiskl na zeď, jakoby mu mohla být oporou.

  Aden se díval na Declana. On sám se tiskl na zeď druhého domu. Mezi nimi byli sotva čtyři metry, ale přesto oba cítili, že mezi nimi je obrovská propast, která je od sebe dělila.

  ‚Omlouvám se. Byla to moje chyba, už nikdy ji nezopakuji‘ v Declanově mysli se objevila Adenova omluva. Hned zvedl oči, aby se na Adena podíval, ale nikdo tam nebyl. Aden zmizel tak rychle, tak tiše, že to ani nepostřehl.

  „Adene“ zašeptal, ale bylo pozdě. Cítil, že je už daleko na to, aby to slyšel.

  Rozešel se ulicí. Když míjel popelnice, do něčeho kopl. Nevěnoval by tomu normálně pozornost, ale něco mu říkalo, aby se podíval.