Deméteřin deník

Cyklus Lov 

  Tento cyklus patří mezi Vánoční povídky  

  V hluboké noci se má jen snít, avšak ne vždy je to pravda.

  Kolem rodinného domku se ve vysoké rychlosti plížil stín. Stín se přitiskl ke zdi domu a začal se plížit podél zdi a mířil si to k jedinému otevřenému oknu. Jediné okno, které bylo otevřené, patřilo ložnici, ve které spali muž se ženou a malé dítě v kolébce.

  Stín vnikl lehce do ložnice. Přešel k manželské posteli a naklonil se nad manželský pár. Ve velmi krátkém okamžiku se ze stínu objevili bílé, špičaté zuby. Stín se ještě víc naklonil a položil muži ruku na ústa, aby muž nevykřikl a nezbudil tím ostatní.

  Nejprve přitiskl rty na krk. Přesně na tepnu. Chvíli jen přejížděl rty přes tepnu a užíval si pocit pulzující krve pod kůží na krku.

  Muž se probudil při dotyku ruky. Nepohnul se však, protože měl strach. Měl strach o to, co se stane s ním, jeho ženou a s jeho dítětem.

  Stín otevřel ústa a ostrými špičáky se zakousl do tepny, ze které do jeho úst tekla krev, kterou hltavě polykal.

  Z těla pod ním, každým polknutím, mizela životní energie.

  Stačilo jen pár dalších polknutí a byl konec. Tělo pod ním bylo mrtvé.

  Stín se přesunul na druhou stranu postele. Postavil se k ženě, která spala. Nevěděla o tom, že její muž leží vedle ní, mrtví.

  Pohladil ženu po obličeji. Žena se ze snu usmála, myslela si, že to manžel jí hladí po tváři. Nevěděla o tom, že se nad ní sklání vrah, který chce její krev.

  Dlaň položil na její rty, aby žena nevykřikla a nezbudila dítě. Sedl si na kraj postele a přitiskl své rty k jejímu krku. Nyní si však nevychutnával tep krve. Nyní měl až moc velkou žízeň na to, aby si to užil.

  Stín znovu rozevřel ústa a svými špičáky se zakousl do ženiny tepny, na které měl ústa. Krev mladé ženy plnila jeho ústa.

  Poslední kapka krve zmizela v jeho ústech. Měl pořád žízeň. Žízeň, kterou už velmi dlouho nedokázal ukojit.

  Zvedl se z postele, na které ležela mrtvá těla.

  Přešel k dřevěné postýlce, která ležela jen kousek od velké manželské postele. Nahnul se a podíval se na spící dítě.

  Díval se do spící tváře malého dítěte.

  Stál nad ním. Čas pro něj nic neznamenal. Už velmi dlouhou dobu čas nevnímal ani si ho neuvědomoval.

  Při svítání se oči dítěte otevřeli. Na Stín se díval pár modrošedých očí. Oči, které se na něj dívaly beze strachu.

  Stín se na dítě překvapeně díval. To dítě bylo první za spousty let, které se jej nebál.

  Natáhl své dlouhé ruce a uchopil jej do svých ledových dlaní. Zvedl ho do vzduchu, aby se mu mohl zpříma podívat do očí.

  Dítě se na něj zvědavě dívalo, ale v okamžiku se na něj usmálo.

  „Ty jsi odteď jen můj“ zašeptal hluboký hlas.

  Položil dítě zpět do postýlky, kde předtím rozprostřel deku. Opatrně vzal ruku dítěte a sklonil se k němu. Špičáky svých vyceněných špičáků se dotkl žíly na malé ručičce. Jakmile smočil špičky zubů v krvi malého chlapce, odtáhl se. Nechtěl mu vysát krev. Chtěl jeho. Jeho, jako dítě. Svoje dítě.

  Zabalil malé tělíčko, smítající se v křečích, do deky. Schoval jej pod plášť a zmizel z ložnice rychleji, než stihla uběhnout vteřina.

  „Declane!“ zavrčel stín, když vešel do obrovského sálu.

  „Ano, pane Abieli?“ u jeho nohou se objevil mladý muž s dlouhými popelavými vlasy, které měl stažené černou stuhou.

  „Postarej se o to dítě. Nesmí se mu nic stát!“ rozkázal mu a podal mu dítě. Declan si ho vlak do náruče a podíval se do očí malého dítěte.

  „Děje se něco Declane?“ otočil si na něj.

  „Ne, pane“ věděl, že do toho nemá co říkat. Nevěděl ani, jestli to dítě proměnil Abiel nebo někdo jiný.

  „Až skončí proměna, dej mu najíst‘ poslední rozkaz a nakonec odešel. Declan se poklonil, když Abiel odcházel.

  Když Abiel odešel, otočil se i on a odešel do svého pokoje, kde malého chlapce položil do postele. Chvíli jen stál u postele a díval se na malého chlapce. Nevěděl, co má dělat. Nikdy neměl za úkol postarat se o dítě.

  Nakonec usoudil, že bude muset obstarat nějaké věci, které malé děti potřebují. Jako například oblečení, hračky, postýlku. Naposledy zkontroloval dítě a pak se vydal sehnat všechny věci.

  Během hodiny měl všechno hotovo a nakoupeno. Vrátil se zpět do domu, kde umístil všechny věci pro dítě na své místo.

  Postavil se k posteli a díval se na malé dítě, u kterého pořád probíhala proměna.

  „Declane“ v pokoji se objevil Abiel.

  „Ano, pane?“ otočil se na něj.

  „Od teď máš chlapce na svědomí. Nesmíš ho pustit s očí. Budeš ho chránit, hlídat. Budeš jeho nejlepší přítel i zpovědník, ale nikdy se nesmí stát, že by se mu něco stalo!“ vyjmenovával jeho povinnosti.

  „Ano, pane“ musel ho poslouchat na slovo. Tak byl vycvičený.

  „Mohu mít otázku, pane?“ optal se. Věděl, že tím moc riskuje.

  „Jakou?“ otočil se na něj. Chystal se odejít, ale otočil se zpět.

  „Jak se bude jmenovat?“ potřeboval vědět, jak ho má oslovovat.

  „Aden“ zašeptal a odešel. Declan se otočil k posteli a vzal si chlapce do náruče. Pohladil chlapce po hlavičce a nakonec ho položil do kolébky. Zůstal stát u kolébky a oči měl pořád na Adenovi.

  Stál tam bez pohnutí. Nepohnul se ani o milimetr. Nehleděl na svou žízeň, která ho stravovala.

  „Proměna je u konce“ zašeptal po třech dnech. Vzal si Adena do náruče a podíval se mu do obličeje. Čekal, že chlapcovi oči budou karmínově rudé, protože každý novorozený má karmínově rudé oči. Avšak Aden měl zvláštní oči.

  Adenovy oči měli několik barev. Měl v nich bílou, dva odstíny modré, zelenou, šedou a nakonec i trochu červené.

  „Neuvěřitelné“ zašeptal. Nechápal, jak je to možné. Žádný upír nemá, takové oči.

  „Declane“ od dveří se ozval chladný hlas.

  „Proměna je u konce, pane“ zopakoval, co řekl jen před pár okamžiky. Abiel se u něj objevil během vteřiny a vzal si Adena do náruče.

  „Tak zvláštní oči“ zašeptal. On, znal legendy o upírech, kteří měli zvláštní schopnosti. Nevěděl, jestli je to i Adenův osud. Mohl jen doufat, že Aden nebude mít žádné zvláštní schopnosti, protože takový upíři jsou těžce zvladatelní a jejich mysl se nedá lehce obalamutit.

  „Děje se něco, pane?“ všiml si, že se změnil Abielův výraz.

  „Nakrm ho“ podal mu ho zpět do náruče a odešel. Declan jen přikývl a položil Adena zpět do postýlky. Odešel a během okamžiku se zpět do pokoje vrátil i s kojeneckou láhví, plnou krve.

  Vzal si Adena do náruče a k ústům mu dával lahvičku, ale Aden odmítal otevřít pusu.

  „Adene, musíš se napít“ zašeptal k němu, jakoby mu mohl Aden porozumět. Viděl na Adenových očích, že odmítá. Odmítá se napít lidské krve.

  „Musíš se napít!“ věděl, že do něj musí dostat krev.

  „Adene! Všichni upíři musí pít krev!“ vysvětloval, ale viděl, že Aden s tím nesouhlasí. Chvíli přemýšlel, jak do Adena dostat krev.

  „Ty nechceš pít lidskou krev“ došlo mu. V Adenových očích uviděl souhlas.

  „Když ti donesu zvířecí krev, budeš pít?“ věděl, že mezi nimi žijí tací, kteří se distancují od lidské krve.

  „Když se to dozví Abiel, budu mít průšvih“ zamumlal, ale nakonec odložil lahvičku stranou a Adena položil do postýlky. Vzal si tři prázdné lahvičky a podíval se na Adena. Věděl, že pro něj budu riskovat, kdykoli bude jen nutné. Musí splnit vše, co mu na očích uvidí.

  Vykradl se z okna a běžel do nedalekého lesa, kde se pokusil vystopovat losy. Po hodině se vrátil zpět do pokoje. 

  Vzal si do náruče Adena, který se na něj díval s otázkou v očích.

  „Losí krev“ vysvětlil mu. Aden přikývl a natáhl se po láhvi. Když vypil první láhev, Declan mu chtěl podat další, ale Aden jí od sebe odstrčil. Ručičkou se dotkl Declanova krku.

  ‚Ty si jedl?‘ v Declanově mysli se objevila otázka. Překvapeně se podíval na Adena. Nevěděl, co si o tom má myslet. Neznal upíra, který by se dokázal někoho zeptat, aniž by promluvil.

  „Ne, už několik dní jsem nejedl“ odpověděl, když se aspoň trochu vzpamatoval.

  ‚Proč?‘ slyšel v Adenově hlase, že to nechápe.

  „Musel jsem hlídat tvou přeměnu“ odpověděl po pravdě.

  ‚Vypij tu krev, co si mi přinesl. Potřebuješ to víc než já‘ nenařizoval mu to. Žádal ho.

  „Až je vypiješ, půjdu se najíst“ pousmál se.

  ‚Přísaháš?‘ zeptal se ho.

  „Ano, přísahám“ přikývl. Aden se natáhl po lahvičce a začal ji pít. Když vypil i poslední, Declan ho položil do postýlky a šel se najíst, jak to Adenovi slíbil.

  Do pokoje vešel Abiel a přešel k postýlce. Vzal si Adena do náruče a prohlédl si ho.

  „Vítej mezi námi, Adene“ přivítal ho Abiel.

  „Já jsem Abiel. Tvůj otec“ představil se. Chvilku ještě držel Adena v náruči, ale po chvíli ho to nudilo a položil Adena zpět do postýlky a odešel.