Deméteřin deník

  „Blakeu nechci…já…nemůžu ti to udělat“ odmítal to. Blake sklonil oči. Zhluboka se nadechl.

  „Ty mě nemiluješ?“ zeptal se a snažil se zamaskovat strach, který cítil. Netušil, co udělá, když mu řekne, že ho nemiluje.

  Alsandaro se na něj vylekaně podíval. Jeho ruce se začali třást. V krku mu uvízl obrovský knedlík, který mu bránil něco říct.

  ‚Co mu mám odpovědět? Mám mu lhát nebo mu mám říct pravdu?‘ snažil se vymyslet, co mu má říct. Sklonil oči, aby mu Blake neviděl do obličeje a tím nemohl vidět i jeho slzy, které chtěli vyklouznout se své skrýše.

  „Miluju tě, Blakeu. Miluju a kvůli tomu nechci, aby si trpěl“ nikdy si nedopřeje ani nejmenší kousíček štěstí.

  „Mýlíš se“ odmítal to.

  „Tím, že mě odmítneš, budu trpět. To, že mě necháš samotného…zemřu“ poslední slovo téměř zašeptal.

  Alsandaro neměl daleko k tomu, aby se zhroutil. Nikdy by neřekl, že by se někdo kolem něj zemřel. Že by zemřel kvůli tomu, že by s ním nebyl.

  „A ty mě miluješ?“ zeptal se tiše. Bál se, co mu Blake odpoví. Děsil se záporné odpovědi.

  „Miluju. Strašně moc“ podíval se na něj znovu. Viděl, že měl se slzami na krajíčku.

  „Proč mě nenecháš, abych ti to dokázal? Proč mi nedovolíš, abych tě mohl milovat? Proč sobě nedovolíš zažít lásku?“ vyptával se.

  „Nechci, aby ses ve mně zklamal Blakeu. Nechci, abys kvůli mně trpěl. Já…já…“ nevěděl, co by dál řekl.

  „Ty mě nedokážeš zklamat. To já se spíš bojím, aby ses nezklamal ve mně. Popravdě, ty jsi to nejlepší, co mě za celý život potkalo“ usmál se. Setřel slzu, která utekla.

  „Alsandaro, prosím“ šeptal. Měl strach. Strach, který mu nedovoloval mluvit hlasitěji.

  „Bojím se“ kdyby Blake pečlivě neposlouchal, neslyšel by Alsandarova slova.

  „Vím, co se ti stalo před rokem Alsandaro a věř, že nebudu jako oni. Když řekneš ne, přestanu s čímkoli. Udělám cokoliv“ už nevěděl, co má říct, aby ho získal.

  „Dej nám šanci, Alsandaro. Jednu“ prosil.

  Alsandaro mlčel. Přemýšlel, jestli má souhlasit nebo odmítnout. Má teď právo na štěstí? Na štěstí s ním?

  „Dobře, můžeme to zkusit“ odpověděl mu po chvíli ticha.

  Blake ho chtěl obejmout, políbit. Udělal by to, kdyby věděl, jestli tím nebude Alsandaro trpět. Alsandaro to však vyřešil za něj.

  Objal ho kolem krku a celým tělem se na něj přitiskl.

  „Nemusíš se bát mě obejmout nebo políbit. Od tebe se mi to líbí“ zašeptal mu tiše do ucha. Blake ho opatrně objal kolem pasu a tiskl si ho na sebe.

  „Tehdy v mé ložnici…ztuhl si, když jsem se tě dotkl“ živě si na to vzpomínal.

  „Od té doby, co se to stalo, se mě nikdo nedotkl. Vyhýbal jsem se tomu a pak…“ povzdechl si.

  „Bál jsem se, že to bude to samé. Že si mě vezmeš a nebudeš hledět na to, co cítím, ale přestal si. Neublížil si mi“ vysvětloval.

  „A teď? Mohu se tě kdykoliv dotknout?“ raději se ptal. Nechtěl si to zopakovat.

  „Ano, teď ano. Můžeš, ale jen ty“ v jeho hlase byla znát úleva, radost.

  Blake se podíval na digitální hodiny, které měl Alsandaro kousek od rýsovací desky.

  „Měli bychom jít spát. Je pozdě“ řekl tiše.

  „Ne, mě se tady líbí“ víc se k němu přitiskl.

  „Odnesu tě do postele, když mě povedeš“ usmál se a odtáhl se od něj. Zvedl ho do své náruče a nechal ho, aby zhasl.

  „A přespíš u mě? V posteli“ zeptal se. Chtěl to zkusit. Musel konečně zapomenout na to, co se stalo. Teď měl Blakea a ten mu s tím pomůže. Věděl, že není jako oni.

  „Chceš, abych spal vedle tebe?“ byl překvapený.

  „Ano, ve tvém náručí se cítím v bezpečí“ zrudnul.

  „Dobře, když si to přeješ“ souhlasil, i když byl jeho prosbou překvapený.

  „Děkuju“ zašeptal. Blake k němu sklonil hlavu a políbil ho do vlasů.

  „Stačí říct a přinesu ti modré z nebe“ zasmál se nad tím.

  Vešel do Alsandarova pokoje a položil Alsandara do postele. Otočil se a chtěl odejít, ale Alsandaro ho chytil za zápěstí.

  „Kam jdeš?“ zeptal se ho vyděšeně.

  „Jdu si pro pyžamo nebo tu mam spát nahý?“ usmál se na něj. Alsandaro zrudl a pustil ho. Blake se k němu sklonil a políbil ho na čelo.

  „Neboj se, za chvilku jsem zpět“ pohladil ho po obličeji a odešel.

  Alsandaro se v rychlosti převlékl do pyžama a lehl si zpět do postele. Ani ne pět minut na to se v pokoji objevil Blake a lehl si k němu. Přitáhl si k sobě Alsandara a ten se mu uvelebil v náručí. Přesně o tom snil.

  „Máš zítra volno?“ zeptal se ho najednou.

  „Ano, proč?“ nechápal, proč se ho ptá zrovna na tohle.

  „Mohl by si mě tady provést? Zajímá mě místo, kde jsi vyrůstal“ odpověděl mu popravdě.

  „Opravdu?“ nevěřil mu to.

  „Samozřejmě. Nevěříš mi to?“ zasmál se.

  „Věřím, věřím“ uklidňoval ho. Blake ho políbil do vlasů a pohladil ho po tváři.

  „Měli bychom spát“ doporučil mu.

  „Jo, máme zítra co dělat“ zasmál se a po chvíli tvrdě usnul.

  „Dobrou noc“ popřál mu a sám usnul se úžasným pocitem, že není sám.

- Konec -