Deméteřin deník

 New York, USA

  „Blakeu“ ve dveřích se objevila Filipova hlava.

  „Pojď dovnitř“ pustil ho a dal na stranu papíry, které měl v ruce.

  „Ještě si chceš získat Alsandara?“ zeptal se ho naprosto zbytečně.

  „To je blbá otázka. Jasně, že ho chci“ netušil k čemu to je.

  „Tady je letenka a adresa, kde budeš žít, ale musím tě varovat“ podal mu obálku, kde byli všechny věci, které byli nutné.

  „Varovat?“ nechápavě se na něj kouknul.

  „Budeš žít u Yumi, babičky Alsandara, takže budeš žít pod stejnou střechou jako Alsandara“ odpověděl mu. Blake vytřeštil oči.

  „To jako fakt?“ vyzvídal.

  „Jistě, aspoň ho nebudeš muset hledat. Ale musím ti říct, že si tě nebude moc všímat, protože má hodně práce“ varoval ho po druhé.

  „To se bude muset zvládnout“ věřil si. Musel to zvládnout.

  New Yorské letiště JFK, USA

  „Dej tam na sebe pozor a buď na něj hodný“ varoval ho Filip.

  „Neboj, budu ho jen rozmazlovat“ ujišťoval ho.

  „Tak běž nebo ti to uletí“ popoháněl ho. Díval se za Blakem, který se chystal odjed do Japonska, aby získal jeho kmotřence.

  ‚Ať ti to vyjde, Blakeu‘ popřál mu a odešel zpět domů.

  Ósaka, Japonsko

  „Alsandaro“ začala Yumi při snídani.

  „Ano, babi?“ zvedl k ní hlavu.

  „Nebude ti vadit, když tady bude s námi žít jeden známí, který se sem jel odpočinout?“ zeptala se ho.

  „Jistě, že ne. Beztak budu pořád v práci“ povzdechl si. Věděl, že to bude pro něj ze začátku těžké, ale zmáhalo ho to. Byl by rád, kdyby se měl ke komu vrátit a tulit se v jeho náruče. Nejradši by byl, kdyby na něj čekal Blake, ale to se nestane.

  „Měl by ses šetřit“ varovala ho.

  „Neboj se, babi. Jen co si všichni zvyknout na to, že jsem firmu převzal já, bude to lepší“ usmíval se.

  „Dobře“ přikývla, ale přitom moc dobře věděla, že jejímu vnukovi něco chybí. Spíš někdo.

  „Už misím jít, babi“ zvedl se, políbil ji na tvář a odešel.

  Ósacké letiště, Japonsko

  Blake vystoupil z letiště a myslel, že mu upadnou nohy i zadek. Díky několika hodinovému letu mu zdřevěněli jak nohy, tak zadek.

  Vešel do letištní haly a přemýšlel, jak se dostane do domu, paní Yumi.

  Vzal si svojí tašku a vydal se před halu, kde si vzal taxíka a nadiktoval adresu řidiči. Doufal, že ho řidič odveze, kam má.

  Když se rozhlédl po okolí, všiml si, že už musí být večer. Myslel si, že přiletí nějak odpoledne a ne k večeru.

  Řidič ho přivezl k obrovskému domu. Blake si vyndal tašku a zaplatil řidiči.

  Vydal se k bráně domu. Podíval se na zvonek, nad kterým byla zlatá destička, kde bylo napsáno jméno Haruo.

  Zazvonil a čekal.

  ‚Přejete si?‘ ozval se ženský hlas, ve kterém se odrazovala moudrost.

  „Dobrý den, já jsem Blake…“ nestihl to doříct a brána se otevřela.

  ‚Pojďte dál, pane Blakeu‘ vyzval ho ženský hlas. Blake si vzal do ruky tašku a vydal se k domu.

  Zaklepal na dveře, které se téměř okamžitě otevřely.

  „Dobrý podvečer“ pozdravil slušně.

  „Pojďte dovnitř, pane Blakeu“ vyzvala ho žena a poodešla.

  „Já se jmenuji Yumi Haruo, jsem Alsandarova babička“ představila se mu žena.

  „Těší mě“ vykoktal. Nikdy by neřekl, že tato žena je Alsandarova babička. Byla celkem mladá.

  „Odvedu vás do vašeho pokoje. Večeře je za dvě hodiny a Alsandaro se vrátí až na ní“ mluvila k věci a přitom šla do patra. Blake šel přímo za ní a rozhlížel se po nádherném domě, ve kterém se objevil.

  „Tady je váš pokoj, pane Blakeu“ ukázala na velké bílé dvoukřídlé dveře.

  „Děkuji vám, pani Yumi“ poděkoval a mírně se poklonil.

  „Odpočiňte si, jistě jste unavený“ otevřela dveře pokoje a odešla.

  Blake se díval za zvláštní ženou, která odcházela. Zavrtěl hlavou a vešel do dveří a překvapeně si prohlížel nádherný pokoj laděný do béžové a tmavě zelené.

  Přešel ke skříni, kam si uklidil všechny své věci a vydal se do druhých dveří, které podle něj patřili do koupelny. Strefil se. Rozhodl se dát si sprchu.

  Když se postavil pod vlažnou vodu, slastně zavrněl. Zavřel oči a na mysl mu vytanula vzpomínka na Alsandarovu tvář.

  „Ahoj babi, jsem doma“ vešel do dveří a políbil babičku na tvář.

  „Běž si sednout. Čeká se jen na tebe“ napomenula ho.

  „Kdo všechno?“ překvapilo ho množné číslo.

  „Říkala jsem ti, že tu budeme mít hosta“ připomněla mu.

  „Ano, zapomněl jsem. Omlouvám se“ omluvil se. Odložil kufřík stranou a šel rovnou do kuchyně. Yumi vzala kufřík a papíry a odešla je uklidit.

  „Dobrý večer, jmenuji se Alsan…“ zarazil se, když se na něj údajný cizinec otočil čelem.

  „Blakeu“ zašeptal tiše.

  „Ahoj Alsandaro, rád tě zase vidím“ usmál se na něj Blake nesměle.

  „Co tu děláš? Co tu chceš?“ zeptal se ho narovinu.

  „Alsandaro! Takhle se mluví s hostem?“ napomenula ho Yumi.

  „Promiň, babičko, ale najím se v pracovně. Mám toho hodně“ omluvil se. Vzal si talíř s jídlem a odešel. Blake se za ním překvapeně díval. Nechápal, proč se Alsandaro takhle choval.

  „Omluvte mého vnuka, jistě měl těžký den. Teprve nedávno převzal firmu po rodičích a je toho na něj moc“ omlouvala ho, i když nemusela.

  „To nevadí“ pousmál se.

  „Dobrou chuť“ popřáli si vzájemně a začali jíst.

  Alsandaro vrazil do své pracovna a prudce zavřel dveřmi. Talíř s jídlem položil na první volní místo. Sedl si na zem uprostřed místnosti a hlavu si opřel o dlaně. Nevěděl, co si měl počít.

  Každý den snil o tom, jak ho bude Blake vítat. Jak ho bude objímat, líbat. Byli to jeho sny a teď je Blake najednou u nich v domě.

  Po hodině sezení na zemi usoudil, že bylo dost trpení a že je čas, aby začal dělat. Posadil se k papírům a začal dělat.

  Na dveře někdo zaťukal a to ho zabralo z myšlení.

  „Dále“ vyzval. Teď si nemohl být jistý, kdo za těmi dveřmi může být.

  „Alsandaro?“ ozval se nesmělý hlas.

  „Jsem tady“ ozval se. Blake se rozhlédl a uviděl Alsandara, který seděl před šikmou deskou, na které měl plno papírů.

  „Co chceš?“ zeptal se ho narovinu.

  „Tebe“ odpověděl jednoduše.

  „Mě? Můžeš mít kohokoli a ty chceš mě?“ pronesl sarkasticky.

  „Ano, chci tebe“ zavřel dveře, aby je Yumi neslyšela.

  „Proč Blakeu? Můžeš mít jakoukoli ženu i muže, který mají mnohem víc než já“ otočil se k papírům. Nemohl se na Blakea dívat, aniž by se na něj vrhnul.

  „Nechci je. Nechci žádnou ženu ani žádného muže. Chci tebe, jen tebe“ krok za krokem se k němu blížil. Když byl od něj jen malí kousek, zastavil se. Kdyby natáhl ruku, mohl by se ho dotknout, ale na to měl strach. Měl strach, že by tím nějak ublížil Alsandarovy.

  „Proč?“ nechápal to. Chytil se za hlavu a položil si ji na pracovní desku. Bolela ho hlava. Bolela ho z toho, že měl u sebe Blakea, ale nedokázal vstát a dotknout se ho, políbit ho. Bolela ho z tolika myšlenek. Bylo to na něj moc.

  Najednou ucítil na svých ramenou teplé dlaně. Kousl se do spodního rtu a zavřel oči. Přál si, aby byl neviditelný, aby ho Blake neviděl.

  „Proč chci tebe? Právě tebe? To je jednoduché. Zamiloval jsem se do tebe. Proto tě chci“ odpověděl mu.

  „Měl bys na mě zapomenout, Blakeu“ odmítal to. Nemohlo se mu to říct. Neměl na to právo. Neměl právo na štěstí, ani na lásku.

  Blake si ho k sobě otočil. Uvítal, že Alsandaro sedí na točící židli. Zvedl mu hlavu, aby měl možnost se podívat do očí barvě tyrkysu, které byli smutné. Hrozně moc smutné.

  Palcem ho pohladil po líci a jemně ho pohladil po rtech.

  „Proč bych to měl udělat? Proč bych měl zapomenout na toho, koho miluji tak moc, že jsem za ním přiletěl až do Japonska, abych ho získal“ zeptal se. Sledoval jeho smutné oči, které byli čím dál víc smutné.

  „Nejsem pro tebe vhodný. Přinesu ti jen smůlu a co teprve práce? Co tvoje reputace? Neměl by si nikdy rodinu, dítě“ vyjmenovával.

  „Kdo jiný by byl pro mě vhodný než ty, Alsandaro? V práci se to dá lehce zařídit. Moje reputace je dobrá a s tebou bude dokonalá, a když ne, nebude mi to ani v nejmenším vadit. A to, že nebudu mít dítě a manželku, přežiju to, protože budu mít tebe“ odpověděl mu na jeho otázky. Jemně ho hladil palcem po tváři a usmíval se, jako poblázněný hlupák.

  „Proč mě odmítáš, Alsandaro? Co jsem udělal, tak hrozného, že mě odmítáš?“ teď byl on na řadě v kladení otázek.

  „Blakeu nechci…já…nemůžu ti to udělat“ odmítal to. Blake sklonil oči. Zhluboka se nadechl.

  „Ty mě nemiluješ?“ zeptal se a snažil se zamaskovat strach, který cítil. Netušil, co udělá, když mu řekne, že ho nemiluje.

  Alsandaro se na něj vylekaně podíval. Jeho ruce se začali třást. V krku mu uvízl obrovský knedlík, který mu bránil něco říct.

  ‚Co mu mám odpovědět? Mám mu lhát nebo mu mám říct pravdu?‘ snažil se vymyslet, co mu má říct. Sklonil oči, aby mu Blake neviděl do obličeje a tím nemohl vidět i jeho slzy, které chtěli vyklouznout se své skrýše.

  „Miluju tě, Blakeu. Miluju a kvůli tomu nechci, aby si trpěl“ nikdy si nedopřeje ani nejmenší kousíček štěstí.

  „Mýlíš se“ odmítal to.

  „Tím, že mě odmítneš, budu trpět. To, že mě necháš samotného…zemřu“ poslední slovo téměř zašeptal.

  Alsandaro neměl daleko k tomu, aby se zhroutil. Nikdy by neřekl, že by se někdo kolem něj zemřel. Že by zemřel kvůli tomu, že by s ním nebyl.

  „A ty mě miluješ?“ zeptal se tiše. Bál se, co mu Blake odpoví. Děsil se záporné odpovědi.

  „Miluju. Strašně moc“ podíval se na něj znovu. Viděl, že měl se slzami na krajíčku.

  „Proč mě nenecháš, abych ti to dokázal? Proč mi nedovolíš, abych tě mohl milovat? Proč sobě nedovolíš zažít lásku?“ vyptával se.

  „Nechci, aby ses ve mně zklamal Blakeu. Nechci, abys kvůli mně trpěl. Já…já…“ nevěděl, co by dál řekl.

  „Ty mě nedokážeš zklamat. To já se spíš bojím, aby ses nezklamal ve mně. Popravdě, ty jsi to nejlepší, co mě za celý život potkalo“ usmál se. Setřel slzu, která utekla.

  „Alsandaro, prosím“ šeptal. Měl strach. Strach, který mu nedovoloval mluvit hlasitěji.

  „Bojím se“ kdyby Blake pečlivě neposlouchal, neslyšel by Alsandarova slova.