Deméteřin deník

  Zaťukání na dveře. Tiché otevření a ve dveřích se objevila hlava mladého chlapce.

  Jeho oči se zadívaly ke stolu, kde seděl jeho nadřízený. Zhluboka se nadechl a vešel.

  „Pane“ upozornil na sebe. Postarší muž sundal nohy ze stolu a narovnal se.

  „Co je tak důležitého Alsandare?“ povzdechl si. Myslel si, že to bude jednoduchý den, bez důležitostí a nudných věcí.

  „Pan Harrison, odjíždí na několik dní do Anglie a po vás žádá, abyste jej zastoupil do doby, než se vrátí“ choval se chladně. Nesměl se nechat ovládat city. Tak to bylo nařízeno v předpisech a tak je dodržoval, ale když byl v blízkosti svého šéfa, jeho srdce se splašilo a dech se mu skoro zastavil.

  „To mi byl čert dlužný“ zavrčel Blake. Nechtěl to dělat, ale nemohl to odmítnout. Byl pořád jen zaměstnanec a zvykl si na luxus, který díky té práci má.

  „Díky, Alsandare“ poděkoval mu. Pozorně si ho prohlédl od paty až k hlavě. Pousmál se.

  Alsandar jen přikývl, otočil se a šel se posadit na své místo. Ze šuplíku si vytáhl knížku, kterou tam měl schovanou a otevřel si ji na založené stránce. Byl pátek a to většinou nebyla žádná práce a díky tomu měl i čas na čtení.

  „Vy nejdete domů, Alsandare?“ zeptal se ho Blake, když vylezl z kanceláře. V ruce měl černý, kožený kufřík a v druhé měl černé sako.

  Alsandar se podíval na hodinky, které měl na ruce.

  „Ne, vlak mi jede až za hodinu“ odpověděl mu. Blake si ho prohlédl a pak se pousmál.

  „Odvezu vás“ nabídl se.

  „Děkuji, ale ne. Nemohu to od vás žádat“ knihu schoval zpět do šuplíku a zamknul ho. Měl tam osobní věci a on nechtěl, aby se mu v nich někdo hrabal.

  „Zvedněte se a jdeme. Odvezu vás!“ vydal to téměř rozkazem.

  „Proč to chcete udělat?“ zeptal se, ale poslušně se zvedl a oblékl si bundu. Ze stolu si vzal desky a nacpal si je do batohu, který měl schovaný.

  „Nejsem necita a nechat vás mrznout venku? To by bylo týrání“ odpověděl mu na otázku, na kterou ani nemusel.

  „Zvládl bych to, jako vždy“ byl na to zvyklí, ale poslušně šel za Blakem.

  „Vždy si berete práci domů?“ zeptal se ho, když si všiml všeho co má v rukou a co viděl ho dávat do batohu.

  „Ano, mám ještě něco, co musím dodělat“ pousmál se a poposunul si batoh, který se mu houpal na zádech.

  „Co musíš udělat?“ nevěděl, že by měl tolik práce. Popravdě, nikdy se o to nestaral.

  „Musím přeložit pár věcí s italštiny a francouzštiny. Poté ještě něco musím přeložit do ruštiny a pak další maličkosti“ nevěnoval tomu moc pozornosti. Musel to udělat, protože potřeboval peníze.

  „Kolik umíš jazyků?“ to ho zaujalo.

  „Pět“ pomalu vzpomínal, které jazyky se učil.

  ‚Tak mladej a už umí pět jazyků. To neumím ani já a to jsem nejmíň o deset let starší‘ pomyslel si se zájmem.

  „Jaké?“ opřel se o stěnu výtahu a se zájmem si ho prohlížel.

  „Mluvím plyně italsky, francouzsky, rusky, čínsky a japonsky“ pousmál se. Naučil se jazyky, které byly jeho oblíbené. Naučil se je, i když byli těžké. Hlavně díky tomu dostal tu práci, která byla naštěstí solidně placená.

  „Zajímavé!“ zašeptal užasle.

  „Takže všechno, co se mi dostalo na stůl od našich partnerů, si překládal ty?“ všiml si, že si skousl spodní ret a že netrpělivě pozoruje čísla pater.

  „Ano, každý list sem překládal já“ přikývl.

  „A kdy? Nevšiml jsem si, že by si něco překládal“ nikdy neviděl u Alsandara list papíru, který by mu sám nedal.

  „Doma“ odpověděl jednoduše.

  „Ve volném čase?“ překvapeně zamrkal.

  „Ano“ bral to jako samozřejmost.

  „Nežárlí na to přítelkyně?“ až když to vyslovil, uvědomil si, že ho vyslýchá.

  „Nemám přítelkyni“ nevěděl, proč mu to odpovídal, ale byl to jeho šéf a nedokázal mu vzdorovat.

  „Přítel?“ nadhodil.

  „Jsem svobodný a bezdětný“ oznámil mu svůj stav. Blake trochu zrudl ve tvářích.

  Výtah zastavil ve dveřích a Blake se vydal k autu následovaný Alsandarem. Odemkl auto a nasedl na místo řidiče. Alsandar nesměle nasedl na místo spolujezdce a k nohám si dal batoh a na klín si dal desky, které držel v ruce.

  „Kam to bude?“ zeptal se ho, když vyjeli z garáží. Alsandar mu nadiktoval adresu a pohodlně se usadil.

  „To je dálka“ poznamenal.

  „Ano, to je“ přikývl.

  „Proč pracuješ tak daleko od domova?“ věděl, že ho vyslýchal, ale nedokázal přestat.

  „Nastoupil jsem do firmy hned po škole. Bylo to jediné volné místo, které jsem v tu dobu našel“ nechápal, proč svému šéfovy říkal o svém soukromí.

  „Aha“ dál už na to nic neříkal.

  Když se zastavil na jedné z křižovatek, otočil se na Alsandara a až tehdy si všiml, že Alsandar usnul. Pousmál se a ze zadního sedadla sebral svoje sako. Přehodil ho přes Alsandara a vzal mu desky s klína a položil je na sedadlo.

  Naskočila zelená a on odbočil, avšak jinam než měl. Už nemířil na adresu, kterou mu Alsandar nadiktoval. Mířil k němu do bytu.

  Zastavil v podzemní garáži a obešel auto. Vzal si Alsandara do náruče, aniž by z něj stáhl jeho sako. Všechny Alsandarovy věci tam nechal. Zamknul auto a vydal se k výtahu. Opatrně zmáčkl tlačítko, aby přivolal výtah.

  Díval se do Alsandarovy spící tváře a mírně se usmíval. Strašně moc se mu ten pohled líbil.

  Výtah přijel a on nastoupil a zmáčkl číslo požadovaného patra.

  Obratně vytáhl klíče a odemkl. V předsíni si z nohou skopnul boty a vydal se do ložnice, kde Alsandara položil do postele. Opatrně mu sundal bundu a boty. Přikryl ho a chvíli se díval na to, jak měsíční světlo padalo do Alsandarovy tváře. S čela mu odhrnul pramínek vlasů, které mu spadaly do obličeje, když se pohnul.

  Zavrtěl nad sebou hlavou a odešel z místnosti. S komory si vyndal náhradní deku a polštář. I s tím došel do obýváku, kde si ustlal a lehl si. Zhasnul lampičku a zavřel oči. Za chvíli usnul.

  Alsandaro si promnul oči a zadíval se do světla pokoji. Netrvalo mu ani pár vteřin, aby si uvědomil, že nespí ve svém bytě.

  Prudce se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Ani v nejmenším netušil, jak se tam objevil, ani co se stalo.

  Najednou uslyšel otevírání dveří a on na něj upřel oči. Chtěl vědět, kdo tam jde, ale měl zároveň i strach. Přitáhl si deku pevněji k tělu.

  „Probudil jsem tě? Promiň“ omluvil se mu Blake. Nechtěl Alsandara zbudit, protože se mu strašně líbilo, koukat se na Alsandarovu spící tvář.

  Během noci se na něj byl kouknout několikrát. Nedokázal to vydržet a tak se na něj chodil dívat. Během celé noci si uvědomil, že se mu Alsandaro strašně líbí. Nejen vzhledově, ale vypadalo to, že měl i něco v hlavě a to se mu hrozně líbilo a vzrušovalo ho to.

 Poté mu došlo, že se do Alsandara zřejmě zamiloval, ale nechtěl si to připustit. Nechtěl si připustit, že by se zamiloval do podřízeného, i když tak mladého a přitažlivého.

  „Ne, probudil jsem se sám“ přiznal se a sledoval Blakea, kam jde a co dělá.

  „Pane?“ špitl.

  „Ano, Alsandaro“ otočil se na něj, když si se skříně vyndal si z nich čisté oblečení. Vyndal si z nich staré džíny a tričko.

  „Jak jsem se sem dostal? Co tu dělám?“ nechápal.

  „Když jsme jeli autem, usnul si. Rozhodl jsem se, že tě odvezu k sobě a nechám tě tady přespat“ vysvětlil mu.

  „Proč?“ stále nechápal.

  „Jak bych tě donesl k tobě do bytu? Ani přesně nevím, kde bydlíš“ pousmál se. Svlékl si košili i nátělník a místo toho si oblékl černé tričko. Cítil na svém těle Alsandarovy oči, které si prohlížely jeho hrudník.

  „Měl jste mě zbudit“ zapomenul ho. Vymotal se s deky a posadil se. Ze země sebral svoje boty a svoji bundu.

  „Hned budu pryč“ oznámil mu a oblékal si bundu. Blake k němu rychle přešel a zastavil ho. Díval se do jeho očí, které byly plné strachu, ale i očekávání. Na něco čekal, ale on nevěděl na co.

  „Zůstaň tady“ požádal ho tiše.

  „Proč?“ přestal sebou mrskat a jen si užíval teplo s Blakeových rukou, které ho držely.

  „Je to daleko. Je tam zima a já chci…“ nedořekl.

  „Vy chcete, co? Chcete si semnou jen užít? Na to si najděte někoho jiného“ trhl sebou, ale Blake ho držel pevně.

  „Ne, to nechci! Jen chci, aby si tu semnou zůstal“ avšak pustil ho. Neměl právo ho držet, když s ním být nechtěl.

  „Proč, to chcete?“ nechápavě se na něj díval. Nechápal svého nadřízeného, ale chtěl s ním být. I on byl důvod, že tu práci vzal.

  „Nevím“ přiznal se s povzdechem. Prošel kolem Alsandara a posadil se na postel. Hlavu si položil do dlaní a zavřel oči.

  Alsandar se na něj otočil a díval se na hromádku neštěstí, která tam seděla místo jeho sebevědomého šéfa.   

  Upustil bundu na zem a šel k posteli. Položil své dlaně na Blakeovy a oběma palcem ho pohladil po hřbetě.

  Blake zvedl hlavu a podíval se Alsandarovy do očí. Natáhl ruce a objal ho kolem pasu. Přitáhl si ho k sobě a položil si hlavu mezi hrudník a břicho.

  Alsandaro chvíli ztuhle stál a nechal Blakea dělat, co chtěl. Pak si uvědomil, že mu od Blakea nic nehrozí, tak není čeho se bát. Pohladil ho po vlasech a sklonil k němu hlavu. Zhluboka se nadechl a tím vzdechl i Blakeovu vůni.

  Blake k němu zvedl obličej a zadíval se mu do obličeje a do očí, které ho okouzlili.

  „Zůstaň tu, prosím“ požádal ho znovu. Alsandaro si povzdychl a pak se pousmál a přikývl.

  „Dobře, zůstanu. Ale…“ povzdechl si. Vzpomněl si na práci.

  „Ale?“ zpanikařil. Chvilku ho ovládala radost, když Alsandar souhlasil, ale když pokračoval, jeho radost pohasla.

  „Musím přeložit ty věci, jinak budu mít potíže“ pousmál se, když si všiml, jak se Blakeovo sevření uvolnilo.

  „Dojdu ti pro to. Ty si klidně dej sprchu a půjči si něco z mích věcí“ navrhl mu.

  „Dojdu si pro to“ odmítl.

  „Ne. Dáš si sprchu a vezmeš si jiné oblečení. Vypadá hrůzostrašně“ usmál se a zmizel z pokoje. Alsandar se podíval do zrcadla, který měl v rohu místnosti.

  „Opravdu vypadám hrozně“ připustil a přešel ke dveřím, u kterých doufal, že patří do koupelny. Trefil se.

  Vešel do koupelny, svlékl se a své oblečení složil na pračku. Stoupl si pod sprchu a zapnul vodu.