Deméteřin deník

  Emmet se probudil po několika hodinách. I přes to, že ho bolela hlava, vše si pamatoval. I Davisova poslední slova, než upadl do bezvědomí.

  Ležel schoulený uprostřed postele. Jeho oči byli rudé od slz a jeho plíce jen ztěžka dýchala. Teď měl jediné přání. Zemřít.

  Po několika hodinách se donutil zvednout se z postele. Vyšel z ložnice a šel rovnou do kuchyně. Potřeboval něco k jídlu.

  Když procházel kolem obýváku, všiml si tašek i velké, hnědé obálky na stole. Ignoroval je.

  Vešel do kuchyně a z ledničky vytáhl pomerančoví džus a připravený sendvič. Bylo mu jasný, že v bytě musel být někdo během toho, co byl v bezvědomí.

  Kdyby tu nebyli, neměl by nic k jídlu a v obýváku by nestali ty tašky.

  V klidu se najedl a vypil nalitý džus. Až když to měl snězené vydal se do obýváku a posadil se na gauč. Se stolu si vzal do ruky obálku. Otevřel jí a na klín si vysypal její obsah.

  Díval se do klína, ve kterém byli kreditní karty, občanka, pas a všechno co dokazovalo, že je živý. Byla tam i smlouva na vlastnictví bytu, která ukazovala, že byt je jen jeho.

  „Ty kreténe!“ zakřičel do ticha bytu. Stoupl si a nechal všechno spadnout na zem. Přešel k taškám a začal se v nich prohrabovat. Nakonec všechno uklidil na místa, kam to podle něj patřilo.

  Když měl všechno hotovo, vrátil se do obýváku a sebral všechny věci, co mu spadli s klína.

  Občanku a všechno co potřeboval, dal do peněženky, kterou mu někdo nechal v bytě. Ostatní papíry schoval zpět do obálky a uklidil ji do nočního stolku.

  Nakonec se posadil před obrovské okno, které bylo skoro přes celou zeď obýváku.

  Díval se s okna a přemýšlel nad tím, co bude dál dělat. Dvě věci věděl jistě. Bude na Davise čekat, jak dlouho bude muset a bude ho milovat do skonání světa. Jen musí vymyslet, co bude dělat, než se vrátí.

*** Po deseti letech ***

  Emmet se procházel po nočním městě a v ruce svíral tašku s nákupem. Šel zrovna z práce, když si uvědomil, že nemá v bytě nic k jídlu a tak musel jít na nákup.

  Procházel kolem jedné z tmavých uliček, jako každý den. Avšak tentokrát v nich viděl něco, co v nich nikdy nebývalo. Vyděl tam boj.

  Emmet odložil nákup stranou a vydal se do uličky, kde se to odehrávalo.

  „Nechte jej být“ řekl klidně a díval se na patu mužů, kteří mlátili a kopali do někoho na zemi. Všichni se na něj otočili a v okamžiku se v jejich rukou objevili nože.

  „Proč bychom ho měli nechat?“ dívali se na něj.

  „Protože on je můj“ ukázal na toho, kdo ležel na zemi.

  „On je jen náš! Nám náleží jeho smrt!“ křičel jeden z nich vztekle. Všichni se na něj rozeběhli a snažili se jej praštit či škrábnout nožem, ale Emmet se jim s lehkostí vyhýbal a útoky jim vracel jen s tím rozdílem, že on se strefil, tak kam jeho rána směřovala.

  Když každý z útočníků leželi na zemi a krčili se v bolestech, Emmet mezi nimi procházel k muži, který nehybně ležel.

  Klekl si k němu a obrátil ho na záda, aby se mu podíval, jestli ještě žije. Dal dva prsty na tepnu, aby zjistil, jestli mu srdce žije.

  „Žije“ zašeptal úlevně. Zvedl oči k mužově tváři, která byla zašpiněná krví a bahnem. Opatrně si ho přehodil přes rameno a vyšel z uličky. Vzal do ruky tašku s nákupem a vydal se do svého bytu.

  V předsíni odložil tašku s nákupem a ze svých nohou skopl boty. Muže položil na gauč a odešel pro lékárničku, vlažnou vodu a plno ručníků.

  I s tím se posadil vedle něj a namočil kousek ručníku do vody a smíval krev a bláto, který měl muž po tváři. Poté mu sundal potrhanou košili a umíval bláto i krev i jeho hrudníku. Sundal mu i kalhoty, aby umyl i jeho nohy od bláta a krve.

  Prohlížel si jeho tržné i řezné rány a začal je vymývat desinfekcí a zalepil mu každou ránu a zpevnil mu žebra, které měl nejspíše zlomené.

  Když ho pořádně ošetřil, odnesl ho do ložnice, kde ho přikryl a nechal ho ležet. Za celou dobu se však nepodíval muži do tváře.

  Emmet se vrátil do obýváku a uklidil veškerý nepořádek, který tam udělal. Ručníky hodil okamžitě do pračky, protože moc dobře věděl, že zaschlá krev by šla špatně dolů.

  Když nastavoval program na pračce, zazvonil mu telefon a jemu bylo jasné, že je to z práce.

  Vylezl z koupelny a zvedl telefon.

  „Zítřejší menu? Co se zítra děje?“ zeptal se. Vypadlo mu všechno z hlavy. Posadil se na gauč a přestal vnímat okolí.

  „CO?! Já vám dám si ze mě střílet!“ zavrčel vztekle do telefonu a praštil jím. Zvedl se z gauče a odešel do kuchyně, kde začal něco vařit. Byl naštvaný a vaření mu pomáhalo se uklidnit.

  Mezi tím, co Emmet vařil, tak se v ložnici něco dělo. Muž, který ležel na posteli, se pomalu probouzel. Rozhlédl se kolem sebe a zasténal bolestí. I přesto, že ho bolelo celé tělo, se posadil a nakonec vstal z postele. Potřeboval zjistit, kde je. V čím je bytu, ale uvnitř sebe se cítil divně. Cítil, že tohle místo znal.

  Vyšel z ložnice a vydal se prozkoumat byt. Když dorazil ke kuchyni. Ztuhl. Pochopil, proč cítil, že tento byt zná. On v tom bytě už byl. Ten byt nechal Emmetovy…

  Postavil se za Emmeta a nevěřícně se na něj díval.

  Napřáhl ruku, aby se ujistil, že je to doopravdy on. Když se dotkl teprve konečky prstů Emmetova ramene, skončil na zemi. Na svém krku ucítil pevné sevření a jeho oči sledovali ostří nože, které bylo jen kousek od jeho očí.

  Překvapeně se díval do tmavomodrých očí, o kterých se mu každou chvíli zdálo.

  I Emmet byl překvapený, až teď si uvědomil, kdo byl ten muž, kterého ošetřil.

  „Davisi…“ zašeptal, ale nezvedal se ani nedal na stranu nůž.

  „Ahoj“ pípl. Emmet stál v okamžiku na nohou a zabodl nůž do dřevěného válu. Zhluboka se nadechl, ale nic neříkal. Promnul si spánky. Bylo toho na něj moc. Práce, vzpomínky, rvačka. Všechno si na něm začínalo vybírat daň.

  Davis se zvedl ze země a chytl se za krk, který ho bolel od Emmetova stisku.

  „Jsi rychlý. Kde ses to naučil?“ zeptal se ho, protože to ticho mu vadilo.

  „Musel jsem se naučit bránit, když jsi mě tu odložil, jako zbytečnost“ začal krájet trochu šnytlíku, který přidá do uvařených brambor.

  „Nejsi zbytečnost Emmete! Musel jsem tě tu nechat. Musel jsem tě chránit!“ vyjel po něm, ale při prudkém pohybu, který udělal, se musel chytnout za bolavá žebra.

  „Nedělej prudké pohyby nebo si to zhoršíš“ přikázal mu.

  „Jak to můžeš vědět?“ zamumlal.

  „Žebra jsem měl zlomený i naražený hodně často“ odpověděl mu.

  „Co se ti stalo, že si je měl zlomené?“ zajímalo ho všechno, co se jej týkalo.

  „Za těch deset let jsem se dost změnil Davisi. Už nejsem ten kluk, kterého si našel v tom polorozpadlém domě“ vypnul sporák a začal nandávat jídlo.

  „Najez se“ teď to byl on, kdo se staral. Položil před Davise jídlo, ale sám nejedl.

  „Co se změnilo?“ jedl. Věřil Emmetovy. Věřil tomu, že by mu do jídla nedal jed.

  „Musel jsem se naučit bojovat. Bránit svůj život. Pamatuješ, co se stalo před deseti lety?“ opíral se o linku a ruce si překřížil na hrudi.

  „Bylo by těžké zapomenout“ vzpomínky na něj jej drželi při životě.

  „Před deseti lety jsem poprvé zabil, ale nezabil jsem naposledy. Během let jsem zabil spoustu lidí, abych zůstal na živu“ díval se do země. Neměl sílu se dívat do Davisovy tváře.

  „Cože?!“ vykřikl. Emmet si povzdychl.

  „Celých deset let po mě šli ti samí lovci, kteří tebe chtějí zabít celý tvůj život. I přesto, že nejsem stejný jako ty. I přesto, že nejsem jeden z Condamnat la moarte, chtěli mě zabít. Lovci si myslí, že když mě zabijí, zabijí i tebe, asi jim nedošlo, že semnou nechceš už nic mít“ vysvětlil mu. Davis se na něj nevěřícně dívat.

  „Oni se ke mně chtěli dostat přes tebe“ zamumlal.

  „Ano, chtěli. Jenže ty si mi ani jednou nepřišel na pomoc, ani jednou si za mnou nepřišel do nemocnice, když sem bojoval se smrtí“ mluvil tiše. Davis zalapal po dechu.

  „Za těch deset let jsem se naučil spoléhat jen sám na sebe. Za těch deset let jsem se naučil bránit, zabíjel jsem, abych přežil, ale i přesto jsem dokázal i něco jiného. Vystudoval jsem školu, otevřel jsem si vlastní restauraci a jsem šťastný“ dobře si pamatoval každý den z těch deseti let, kdy musel všechno zvládat sám.

  „Věřím, že tvůj přítel musí být šťastný“ poznamenal Davis a odstrčil od sebe jídlo. Přešla ho chuť. Přešla ho chuť k životu. Žil jen pro Emmeta, ale ten trpěl i přesto, že byl od něj daleko.

  „Za těch deset let jsem získal dobrou přezdívku“ přešel to, co Davis řekl.

  „Jakou?“ zajímala ho každý detail z těch deseti let, kdy nebyl s ním.

  „Říkají mi Ledový princ“ pousmál se.

  „Ledový princ?“ překvapeně se na něj podíval.

  „Za těch deset let jsem odmítal nabídky tolika mužů i žen. Za celých těch deset let jsem spal jen s jedním mužem. Mužem, kterého jsem miloval“ říkal jako by se nic nedělo.

  „Co se s ním stalo, že není tady s tebou?“ bodalo ho u srdce jen pomyšlení na to, že se Emmeta dotýkal někdo jiný než on.

  „Opustil mě v domnění, že mě tím ochrání“ pousmál se a podíval se na Davise, jestli to pochopil. Davis sklonil hlavu a usmál se. Zvedl se z barové židle a přešel k Emmetovy. Položil mu ruce na boky a přitáhl si ho k sobě.

  „Kdo byl ten hlupák?“ usmíval se.

  „Ty!“strčil do něj.

  „Nemysli si, že mě získáš zpět, tak snadno nebo jestli mě vůbec získáš“ zahrozil mu.

  „Získám si tě. Budu o tebe s každým bojovat“ usmál se na něj, avšak nevydržel to. Přitiskl své rty na Emmetovy a donutil ho, aby mu pootevřel ústa. Emmet nebojoval. Toužil po tom.

  Objal ho kolem krku a přitiskl se na něj.

  Davis ho vysadil na kuchyňskou linku a přitiskl se na něj. Toužil cítit teplo jeho těla.

  „Ty to máš tak snadný“ zavrčel mu do ucha.

  „Pročpak?“ užíval si, každý jeho dotyk.

  „Protože jsem dlouho neměl chlapa“ byl naštvaný, protože se nemohl dotýkat Davisovi kůže, jak by chtěl.

  „Nebránil jsem ti v tom, aby sis někoho našel“ trhal z něj tričko. Tak moc toužil cítit jeho kůži.

  „Ty sice ne, ale moje srdce ano. Nemohl bych se na sebe podívat, kdybych vlezl do postele s někým jiným“ zamumlal. Davis se nadechoval, že ještě něco řekne, ale Emmet mu pusu zacpal jazykem, už bylo dost mluvení.

  Davis si vzal Emmeta do náruče a pomalu si to zamířil do obýváku, kde Emmeta položil před obrovské ono.

  Svlékl z něj poslední zbytky oblečení, které na sobě měl.

  „Opravdu to chceš?“ zeptal se ho s úsměvem.

  „Ještě jednou se mě zeptáš a pošlu na tebe lovce“ usmál se na něj Emmet a znovu propadli do víru vášně stejně, jako před deseti lety.

Konec