Deméteřin deník

„Bojím se“ přiznal neochotně. Po každé se bál lehnout si sám do postele sám.

  „Čeho?“ nechápal. U něj mu někdo neublíží.

  „Že když si půjdu lehnout, někdo ke mně přijde a znásilní mě“ věděl, že ho znásilňují vždy. Nikdy do ničeho nešel dobrovolně.

  „Neboj se. Nikomu už nedovolím, aby se tě někdo dotkl“ usmál se na něj. Emmet si ho prohlédl a přikývl. Nevěděl proč, ale věřil mu.

  Vyběhl schody a vklouzl do postele. Těšil se do té velké, měkké postele. Nikdy v takové posteli nespal.

  Ani nevěděl, jak usnul.

  Davis se v obýváku posadil na gauč a otevřel notebook.  Zapnul ho a prohlédl si vzkazy. Byli tam různé vzkazy od jeho přátel a informace, které mu pomáhali k přežití. Byli tam, informace o těch, který ho chtějí odchytit a zabít.

  Když si pročetl všechny vzkazy, vypnul notebook a vydal se po schodech do ložnice. Procházel kolem Emmetovy ložnice. Nedalo mu to a zastavil se. Pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Pousmál se. Potichu vešel do ložnice a přešel k posteli.

   Přikryl ho. Zadíval se do Emmetovy spící tváře. Usmál se.

  Sklonil se k němu a opatrně ho políbil na čelo. Otočil se a odešel k sobě do ložnice.

  V rychlosti se osprchoval a poté vklouzl do postele.

  Po pár minutách usnul, jako by ho do vody hodily.

 Ucítil, že si k němu někdo lehal. Automaticky nadzvedl deku. Nechal k sobě vklouznout něčí tělo. Přikryl je oba a svého ‚hosta‘ objal.

  Opatrně rozlepil oči a jen matně si uvědomoval, že někoho objímá.

  Otevřel oči a podíval se do tváře toho, kdo se na něj tisknul. Pousmál se, když se podíval do Emmetovy dětské tváře. Opatrně si Emmeta přitáhl těsněji k sobě.

  Jemně přejel prsty po Emmetově tváři. Líbila se mu její hebkost.

  Jemně mu přejížděl prsty po tváři. Ani si neuvědomoval, že se Emmet už probudil. Neuvědomoval si, že Emmet vnímá každý jeho pohyb, každý dotek.

  Davis zvedl zrak od Emmetových úst a podíval se do jeho očí.

  „Omlouvám se“ zašeptal Davis omámeně. Okouzlila ho Emmetova nevinnost, jeho dětská krása.

  „Jak si se vyspal?“ zeptal se. S jednoduchostí přešel to, že Emmet leží v jeho posteli a on ho objímá.

               „Omlouvám se, že jsem u tebe v posteli, ale…ale já…“ nevěděl, jak má vysvětlit, že se v jeho náručí cítí v bezpečí.

  „Mohl si mi říct, že chceš spát u mě“ usmál se a znovu jej něžně pohladil po tváři. Emmet se zavrtěl v jeho náručí a těsněji si přitiskl na Davisovo zpola nahé tělo.

  „Chceš se najíst nebo chceš ještě ležet?“ zeptal se s úsměvem. Líbilo se mu objímat      Emmetovo štíhlé, křehké tělo.

  „Mám hlad, ale nechce se mi odtud“ jeho tváře jemně zčervenali.

  „Pročpak se červenáš?“ usmál se. Palcem přejel přes jeho červenající se tvář.

  „Nic“ zavrtal hlavu do Davisovy náruče.

  „Proč mi to neřekneš?“ šeptal mu do ucha a přitom se jemně rty dotýkal Emmetova ucha. Emmetovy tváře zrudly ještě víc.

  „Nechci“ zamumlal.

  „To se mě, tak bojíš?“ dál šeptal. Podvědomě věděl, že Emmetovy tváře červenaly pod jemnými doteky jeho rtů či prstů.

  „Nebojím se tě. Tebe ne“ přiznal ochotně. Davis byl první, koho se nebál.

  „To jsem rád, že se mě nebojíš“ usmál se.

  „Půjdu udělat něco ke snídani a ty zatím zůstaň v posteli, ano?“ pohladil ho po hlavě a vyklouzl do zimy pokoje. Přešel k radiátoru a zapnul ho. Nechtěl, aby mu Emmet nastydl.

  Ze skříně si vzal černý rolák a vydal se do kuchyně, udělat něco k jídlu.

  Během vaření přemýšlel, co dnes bude dělat.

  Téměř okamžitě se rozhodl, že vezme Emmeta do města, aby mu koupil oblečení a boty. Pak donutí Emmeta, aby snědl něco pořádného. Musel přibrat několik kilo. Nelíbilo se mu, jak je hubený.

  Nevěděl, co budou dělat, až se vrátí z města, ale to neřešil. Něco se vždycky najde.

  Na zádech ucítil Emmetovy ruce, které se ho jen nesměle dotýkají.

  „Budeš nemocný, Emmete“ napomenul ho.

  „Omlouvám se“ omluvil se hned. Davis se na něj otočil a usmál se. Sundal si rolák a oblékl ho Emmetovy.

  „Bude ti zima“ promluvil. Davis se na něj usmál.

  „Neboj se, nebude mi zima. Co tady děláš? Máš být v posteli“ napomenul ho.

  „Byl jsem tam sám“ šeptal. Davis se na něj usmíval. Opatrně ho pohladil po tváři.

  „Už to budu mít hotový. Tak se vrátíme zpátky do postele a odpoledne pojedeme pryč“ otočil se k plotně a zamíchal vajíčka. Nakonec je nandal na připravené talíře.

  „Tak pojď, jdeme do postele“ vyzval ho. Emmet slezl z barové židličky a vyběhl schody do Davisovy ložnice. Davis šel hned za ním. Talíře odložil na noční stolek a pořádně Emmeta přikryl.

  „Ty si ke mně nelehneš?“ zeptal se.

  „Až se v klidu najíš, tak si k tobě lehnu“ podal mu talíř s míchanými vajíčky a chleba. Emmet se na to hned vrhl. Měl hrozný hlad.

  „Nikdo ti to nesní“ zabrzdil ho Davis. Emmet se na něj omluvně podíval a začal jíst pomaleji.

  „Kam chceš jet odpoledne?“ zeptal se nesměle.

  „Nakoupit všechno potřebné“ líbila se mu Emmetova nesmělost.

  „Potřebné?“ nechápal ho.

  „Ano. Musíme nakoupit různě věci, aby si tu mohl semnou žít, tedy pokud chceš?“ navrhl mu. Věděl, že tím Emmeta přivádí do nebezpečí, ale nebál se. Věřil, že ho zvládne ochránit. I za cenu svého života.

  „Ty by si mě chtěl mít u sebe?“ nechápal. Davis se k němu naklonil a položil svou ruku na jeho tvář. Jejich tváře byli jen kousek od sebe.

  „Chci tě mít u sebe, pokud ty chceš být semnou“ dal mu na vybranou. Nechce ho do ničeho nutit. Chce, aby byl svobodný.

  Emmet se zamyslel. Poprvé se může sám rozhodnout. Má strach. Co, když udělá špatné rozhodnutí? Co udělá pak?

  „Chci tu zůstat,“ rozhodl se pevně „chci tu zůstat s tebou“ dodal.

  Emmet zvedl své oči, aby se mohl podívat do Davisových, ve kterých zářily jiskřičky smíchu.

  Nadzdvihl trošku hlavu a jejich rty se střetli. Emmet dýchal zrychleně. Bylo to poprvé, kdy někoho sám dobrovolně políbil. Vždy se jeho úst tvrdě zmocňovali. Nikdy mu neukázali něhu, která září z Davisova těla, z jeho očí.

  Davis si ho opatrně přitáhl k sobě a přitiskl si Emmeta na svou nahou hruď. Emmet ho objal kolem krku a ochotně se přitiskl na Davisovu nahou hruď. Davis ho objal kolem pasu a opatrně ho hladil po zádech.

  Bál se ho nějak dotknout, protože si dokázal představit, co s ním ti ostatní dělaly. Chtěl mu ukázat něhu, kterou určitě moc neznal.

  Opatrně se od něj odtáhl a pohladil ho po tvářích. Něžně se zadíval do jeho očí.

  „Půjdeme nakupovat nebo chceš být doma?“ teď by kvůli němu skočil i do jezera, kdyby si to Emmet přál.

  „Já nevím“ posmutněl.

  „Nejdřív ti zajedeme koupit nějaké oblečení a pak se můžeš zase zachumlat do mé postele“ rozhodl. Emmet přikývl.

  Nechal Davise o samotě, aby se mohl převléknout.

  „Jestli chceš, tak si ode mě něco půjči a převlékni se“ navrhnul mu Davis, když sešel do obýváku.

  „Nechci“ odmítl.

  „Dobře. Pojď, pojedeme“ usmál se a podal mu boty. Jemu byli malé, tak doufal, že mu budou na tu chvíli stačit.

  Otevřel venkovní dveře a nechal Emmeta vyběhnout ven.

  Emmet sešel jen kousek před dům a díval se na okolní les, nebe. Díval si všude. Nikdy neměl moc možnost si prohlídnout přírodu.

  Když za sebou uslyšel bouchnutí dveří, otočil se a díval se na Davise, který zamykal dům. Jeho oči projížděli od temene hlavy, přes záda na zadek a zase zpět. Nemohl si pomoct. Musel se podívat.
 Slyšel nastartování auta a tak se k němu rozeběhl a nastoupil si do něj.

 „Nad čím si přemýšlel?“ zeptal se ho Davis.

 „Nad vším. Nad tím, jak je to tu hezké“ zalhal mu. Nechtěl mu říct, že přemýšlel zrovna nad ním a nad tím, co za všechno budeš chtít.

  Davis na to nic neřekl. V poklidu se vydal známou cestou do města.

  „Ony budou Vánoce?“ zašeptal Emmet.

  „Ano“ jednoduchá odpověď.

  „Nikdy jsem je neslavil“ posmutněl. Nikdy je neslavil, ale toužil po tom.

  „Vše se může změnit“ i on je skoro nikdy neslavil. Jen když byl malí a neznal svůj osud.

  „Jak to?“ nechápal to. Davis se na něj otočil a usmál se.

  „Neboj. V čas se dozvíš“ byl tajemný a trochu překvapený. Byl překvapený sám sebou. Nechápal, co se s ním děje. Nikdy, by pro nikoho nic neudělal a najednou? Najednou je ochotný znovu oslavit Vánoce.

  Davis zaparkoval na prvním volném místě, které uviděl.

  „Chceš si jít nakoupit sám nebo mam jít s tebou?“ zeptal se. Byl ochotný nechat Emmeta, aby si šel nakoupit sám. Věřil, že to zvládne.

  „Chtěl bych, aby si šel semnou“ zašeptal nesměle.

  „Jak si přeješ“ přikývl a čekal, že k němu Emmet přijde, ale ten nehybně stál a zmateně se díval kolem sebe. Davis v okamžiku pochopil, že se Emmet mezi lidmi bojí. V okamžiku byl u něj a opatrně ho chytil kolem pasu.

  Emmet se nejdřív trhavě nadechl, protože čekal, že to je jeho otec nebo někdo koho přivedl. Když si uvědomil, že ho kolem pasu objal Davis, úlevně si oddychl a přitiskl se do jeho náruče. V ní se cítil v bezpečí.

  „Neboj se, jsem pořád u tebe“ zašeptal mu do ucha.

  „A co když tu nebudeš?“ bál se toho. Bál se, že by ztratil někoho, u koho se cítí v bezpečí, avšak nikdy ho nebude chtít. Co by s ním taky dělal? S ubohou nickou?

  Davis se před něj postavil a pohladil ho po tváři. Palec levé ruky mu zůstal na rtech.

  „Stačí, aby tvé rty zašeptali mé jméno…“ nedořekl.

  „A?“ cítil potřebu to slyšet.

  „A já se u tebe objevím a udělám cokoliv, co si budeš přát“ a tím myslel opravdu vše. Byl by schopný i zabít, kdyby si to Emmet přál. Věděl to.

  „Přísaháš?“ nevěděl proč, ale potřeboval si ho zavázat přísahou.

  „Na svou smrt“ usmál se.

  „Pojď, musíme ti koupit nové věci. Pomlouvali by mě, že se o svého milého hosta nestarám“ usmál se na něj a rukou, kterou ho objímal, ho popostrčil. 

  „Už jdu“ usmál se. Byl podivně šťastný. Věřil Davisovi a vůbec mu nevadilo, že ho skoro nezná.

  Procházeli, každý krám s oblečením, který Davis uviděl. V každém koupil nejméně jednu věc. Ne pro sebe, ale pro Emmeta. Nakupoval jemu, ale sobě nekoupil nic a to se mu líbilo.

  Líbilo se mu, že může utrácet za někoho, na kom mu záleží. Dlouho mu trvalo, než si to připustil, ale když si to připustil, lehčeji se mu dýchalo.

  Věděl, že kdyby se to někdo dozvěděl, pokusil by se Emmeta zabít a tím by jej hodně zranili. To nesmí dopustit. Bude jej chránit i za cenu svého života.

  Když se snášel soumrak, zašli ještě do supermarketu, kde nakoupili veškerý hygienicky potřeby pro Emmeta, jídlo a nějaké zásoby.

  „Nejsi unavený?“ zeptal se ho, když znovu nastoupili do auta.

  „Trochu“ přiznal. Cítil se divně. Kvůli tomu, že za něj někdo utrácí. Na to nebyl zvyklí. Nebyl zvyklí na to, že mu někdo něco kupuje.

  „Až přijedeme domů, běž si klidně lehnout. Udělám zatím něco k jídlu a uklidím nákup“ doporučil mu.

  „Ne. Chci ti pomoci“ postavil si hlavu. Aspoň nějak mu chtěl oplatit to, že se o něj stará.

  „Když chceš. Byl bych radši, kdyby sis odpočal“ netušil, kde se v něm brala starost a něha, ale bylo mu to jedno. Emmet si to zasloužil.

  „Potom si půjdu lehnout, ale…ale…“ nechtěl přiznat, že se bojí spát sám v místnosti.

  „Pokud chceš tak si lehni mé ložnice nebo si lehni ke mně na gauč a koukneme se na nějaký film“ navrhl možnosti.

  „Opravdu bych mohl?“ překvapeně se na něj díval.

  „Samozřejmě“ přikývl.

  „Děkuju“ zašeptal neznatelně.

  „Není nač děkovat“ nedodal, že je rád v jeho blízkosti. Že je rád, když se ho může dotknout.

  Emmet na to už nic neřekl. Nevěděl, co by měl říct. Tiše seděl na místě a sledoval krajinu, která utíkala za okýnkem.

  Opatrně dojeli k jejich domu a Davis zaparkoval blíž ke dveřím.

  „Opravdu mi chceš pomoci?“ zeptal se ho Davis, když oba šli do domu z rukama plných tašek.

  „Ano“ řekl rozhodně. Nebyl tak moc unavený.

  „Dobře“ raději by ho viděl v posteli odpočívat, ale nedokázal se mu vzepřít. Dovolil by mu vše, i kdyby ho chtěl vykuchat.

  „Víš co? Kliď si do skříní svoje oblečení a všechno ostatní a já zatím uvařím, dobře?“ navrhl, když stáli uprostřed kuchyně.

  „Jasně“ odsouhlasil nadšeně. Vzal si do rukou tašky a vyběhl do jeho pokoje. Začal uklízet všechny věci a připadal si jako malé dítě, když dostane něco nového.

  Davis se jen pousmál nad dětskou radostí Emmeta. Líbilo se mu to na něm.

  Uklidil veškeré potraviny do skříněk a ledničky. Poté začal vařit něco jednoduchého a zároveň něco, co je oba zasytí.

  „Co děláš dobrého?“ ozvalo se za ním.

  „Popravdě, ani nevím, co to bude“ přiznal se.

  „Snad se to bude dát jíst“ začal se smát. Davis se pousmál a poslouchal Emmetův zvoniví smích.

  „Při nejhorším si něco objednáme“ usmál se a dál krájel zeleninu na přílohu.

  „Vsadím se, že to bude dobrý. Věřím ti“ mrknul na něj a zase zmizel v domě.

  Davis se jen usmíval a věnoval se dál vaření a doufal, že uvaří něco dobrého, protože měl celkem obrovský hlad.

  Když dovařil, nandal jídlo na talíře a vydal se hledat Emmeta, který někde lítal.

  Nakonec ho našel sedět na gauči a díval se na vypnutou televizi.

  „Proč sis jí nepustil?“ zeptal se a položil talíře na stůl.

  „Nevím, jak. Nikdy jsem televizi neměl“ zašeptal.