Deméteřin deník

  „Brian Clement“ mumlali Brian i Clay, když na nástěnce hledali, kde bude Brian bydlet.

  „Ha! Tady“ ukázal Clay vítězoslavně.

  „Třetí patro, pokoj číslo 345“ četl Brian.

  „Kdo je spolubydlící? Musíme přece vědět, kdo je tvůj budoucí přítel“ škádlil ho. Od doby, co se vsadili, se pořád škádlil. Když dojeli na místo, jejich otec málem začal zpívat oslavné písně.

  „Ben Taylor?“ přečetl Clay.

  „Kdo?“ otočil se zpět na nástěnku.

  „Nějaký Ben Taylor“ zopakoval mu. Otočil se na Briana, který očima hypnotizoval papír.

  „Děje se něco?“ zeptal se ho.

  „Co? Nic“ zatřepal hlavou. Nevěřícně se díval na Benovo jméno, které je na stejném řádku, jako on.

  „Znáš ho?“ zajímal se Clay.

  „Ne, ale musím se o něj zajímat. Je možnost, že bude tvůj švagr“ šťouchl do něj.

  „Stejná možnost je, že tvou švagrovou bude Karla“ neopomenul mu šťouch vrátit.

  „Vy dva!“ uslyšeli za sebou. Oba i všichni ostatní ztuhli. Otočili se.

  „Ahoj tati“ pronesl Clay s Brianem na jednou.

  „Ještě jednou zdrhnete, tak vám zaručuju, že uběhnete celý město nejmíň stokrát!“ pohrozil jim.

  „Promiň tati“ zářivě se usmáli.

  „Víte, kde má Brian pokoj?“ zeptal se místo toho, aby na ně nadával.

  „Jasně!“ radši odstoupili od nástěnky, aby se mohli podívat i jiní.

  „Tak na co čekáte? Jdeme!“ zavelel. Brian s Clayem se jen smály a běželi ke schodům. Clay s Brianem vyběhli do třetího patra a hledali pokoj číslo 345. Hned, jak ho našli, vpadli do něj, aniž by zaťukali či nějak upozornili, že tam jdou.

  Brian seděl na Clayovi a lochtal jej, až Clay pištěl smíchy. Kousek od nich se ozvalo zakašlání a Brian zvedl oči. Kousek od nich stál Ben, který se na ně koukal.

  „Promiňte, že vás dva ruším, ale ležíte mi na věcech“ řekl. Brian s Clayem se na sebe podívali a v okamžiku stály na nohou.

  „Promiň“ omluvili se.

  „Hm, nic se neděje“ zamumlal a vzal si tašku s věcmi, na které předtím leželi kluci.

  „Ty musíš být Ben“ začal Brian, který se v okamžiku vzpamatoval.

  „Ty musíš být Brian“ oplatil mu Ben. Hodil svoje věci na postel, kterou si zabral.

  „Nevadí, že jsem si vzal postel u okna?“ zeptal se.

   „Jsi hodný, že si to udělal. Tady Brian by z toho okna mohl vypadnout“ šťouchl.

  „Jen, aby si z něj nevypadnul ty“ strčil do něj.

  „Hej Briane tohle je tvůj…“ začal jejich otec, a když si všiml Bena, zastavil se v půlce věty.

  „Tati tohle je Ben Taylor. Můj…spolubydlící“ představil ho. Chtěl říct něco jiného, ale stačil se zastavit. Vyznělo by špatně, kdy by řekl: Tati tohle je Ben Taylor. Můj přítel. To by nejspíš vyznělo hodně špatně.

  „Bene, tohle je můj brácha Clay a můj otec Bob“ představil je Benovy.

  „Těší mě“ otočil se na ně a pokynul hlavou.

  „Mohu tě o něco požádat Bene?“ začal Bob a přešel k Benovi.

  „Jistě“ neviděl na tom nic špatného.

  „Byl by si tak hodný a dohlídl by si, aby chodil do hodin. Určitě má v plánu zdrhnout hned při první hodině“i Bob si rýpnul.

  „Tati! To není pravda!“¨naštval se.

  „To spíš bych potřeboval hlídat já“ pousmál se.

  „Ha! Ten ti to vrátil!“ začal se mu Clay smát. Bob se na něj otočil s vražedným pohledem v očích.

  „A sakra“ zamumlal a rozeběhl se pryč. Bob běžel za ním.

  „Omlouvám se za ně. Někdy se zapomenou“ pousmál se na něj a zvedl do ruky tašku plnou věcí. Nejednou zavyl bolestí a upustil tašku. Chytil se za bolavé rameno a začal peprně nadávat a nejvíc časoval svou osobu.

  „Co je ti?“ zeptal se Ben, který se na to díval. Ben se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil.

  „Měl jsem autonehodu a pravá strana to odnesla nejvíc“ odpověděl. Ben zalapal po dechu. Brian se na něj podíval. Vzpomněl si, na to jak zemřel Benův bratr. Momentálně se mu hodilo, že měl dvoje vzpomínky.

  „Nic vážného se naštěstí nestalo. Ostatní vyvázli v pořádku jen s odřeninami a nikdo nezemřel“ řekl, jakoby se nic nedělo. Viděl, jak se Ben uvolnil.

  „Co se vůbec stalo?“ zeptal se.

  „Jel sem s Clayem s jednoho koncertu. Na jedné křižovatce to do nás napálilo nějaké auto. Byl to čelní náraz.
  Naštěstí, Clay a ostatní vyvázli jen s malými oděrkami a škrábanci, ale já…já jsem…“ nedokázal to doříct.

  „Ale Brian na tom z nás byl nejhůř. Doktoři mu nedávali ani ty nejmenší naděje. Hučeli do našich rodičů, aby ho odpojili od přístrojů, kterého ho drželi na živu, ale jednoho dne se probudil a do několika dní běhal jak čipera!“ dopověděl za něj Clay, který se svalil do Brianovy postele.

  „A co ty?“ podíval se na něj Clay.

  „Měl jsem bratra. Johna. Byli jsme dvojčata“ sehnul se ke své tašce, kterou měl na posteli. Sebral z ní pár věcí a dal si je do skříně.

  „Měl?“ zaujal ho minulí čas.

  „Je mrtví“ postavil se k nim zády.

  „Co se stalo?“ vyzvídal. Brian se rychle otočil a hodil po něm knížkou, kterou měl zrovna v ruce.

  „Omlouvám se, za Claye. Je moc zvědaví!“ zavrčel na něj.

  „Nic se neděje“ pousmál se.

  „Před nějakou dobou se konala hudební soutěž pro školy. Mě s Johnem tam ředitelka přihlásila. Tu soutěž jsme vyhráli.
  Tu noc jsme šli domů tmavou ulicí. V okamžiku nás obstoupila nějaká parta, která nás chtěla okrást. John se chtěl bránit, ale když jeden z nich namířil na mě, přestal se rvát.

  Sebrali všechno. Mobily, náramky, peněženky.

  Všichni až na tři odešli. Mezi těmi třemi byl i muž, který na mě mířil. Najednou se ozvala rána a já viděl, jak se John přede mě postavil a chránil mě vlastním tělem.

  Kulka mu prošla těsně u srdce a pak vyletěla z jeho těla a zasáhla mě. Přesto jsem Johna chytil do náruče a naše krev se začala míchat.

  Někdo uslyšel výstřel a zavolal policii a sanitku. Jenže sanitka přijela pozdě.

  John mi zemřel v náručí“ ve zkratce jim popsal to, co se stalo. Sáhl si na rameno, kde měl jizvu od kulky.

  „Páni to je…to je hrůza“ zašeptal Clay.

  „Není to krásné, ale je to minulost. Vím, že by Johny nechtěl, abych žil minulostí“ usmál se. Znal svého bratra.

  „Clayi, Briane!“ ozval se otcův burácivý hlas. Brian i Clay vystrčili hlavu ze dveří a jen se dívali na otce, který byl vzteky brunátný.

  „Ano?“ ozvalo se od nich. Bob se zhluboka nadechl a podíval se na své syny.

  „Clayi budeme muset jet“ zamručel.

  „Co? Proč?“ zasténal. Nechtěl ještě od Briana odejít. Ještě se s ním pořádně nerozloučil.

  „Matka“ všem třem to bylo jasný.

  „Tak ahoj Briane a nezapomeň na naši sázku“ šťouchl do něj.

  „Neboj. Těším se na svou švagrovou!“ poškádlil ho. Clay zbledl, ale pak se usmál. Přišel k Brianovi a objal ho.

  „Nedělej mi to ostudu“ zašeptal mu do ucha.

  „Neboj se“ usmál se. Clay ho pustil a přešel k Benovi.

  „Rád jsem tě poznal Bene a doufám, že tě ještě uvidím“ natáhl k němu ruku. Ben ji také natáhl a potřásl si s ním.

  „I já doufám“ pousmál se.

  „Ahoj chlapče“ rozloučil se s ním otec a odešel. Clay se kolem něho protáhl a zamával mu na rozloučenou.

  Brian si povzdechl a začal si vybalovat věci. Všechny věci si uložil na místo.

  Najednou si sundal tričko a hodil ho na postel.

  Ben se zrovna otočil a díval se na to, jak se objevuje Brianova pokožka. Okouzleně se díval na jeho snědou kůži, vypracované břicho i hruď.

  Najednou se jeho oči zastavily na stříbrném řetízku, který přímo zářil na Brianově snědé kůži. Podíval se na přívěšek, který se na něm houpal.

  Stříbrný knot, na kterém byli stříbrná andělská křídla. Mezi andělskými křídly se houpal kámen v barvě smaragdu.

  Překvapeně se díval na přívěšek, který se houpal na Brianově krku.

  „Děje se něco?“ zeptal se ho Brian, když si všiml Benova pohledu.

  „Co? Nic“ uvědomil si, jak blbě to musela vypadat,

  „Dobře“ pokrčil rameny a oblékl si čisté tričko. Kolem pasu si zavázal mikinu. Venku nebylo už takové teplo. Tak si ji raději vzal. Přešel ke dveřím a chytil kliku.

  „Nechceš jít semnou ven? Prozkoumat okolí“ otočil se na něj. Prohlédl si Benovu štíhlou postavu, která se při jeho otázce narovnala. Ben se na něj otočil a podíval se mu do očí.

  „Dobře“ otočil se a šel za Brianem, který prošel dveřmi. Vzal klíč a zamknul, aby je nikdo nevykradl.

  Rozeběhl se za Brianem, který na něj čekal před budovou.

  „Ty si nebereš mikinu nebo bundu?“ zeptal se ho Brian, když si všiml, co má na sobě.

  „Ne, taková zima není“ prohlásil a rozhlédl se kolem sebe.

  „Kam chceš jít?“ zeptal se ho. Brian se zamyslel.

  „Co takhle do parku?“ zeptal se ho. Všiml si ho, když sem s otcem jeli.

  „Dobře“ přikývl a šel za Brianem, který je oba vedl do parku.

  Došli až k bráně parku, když se Ben začal třást zimou, ale Brianovi odmítal něco říct. Nebyl slaboch, který nezvládne trochu zimy. Brian šel kousek před ním. Zastavil se u brány a čekal, než ho Ben dojde. Nechtěl ho ztratit z dohledu. Když byl Ben kousek od něj, všiml si husiny a to jak se třese.

  Sundal si mikinu, kterou měl uvázanou kolem pasu a objal Bena kolem pasu. Přitiskl si ho na své tělo a díval se do Benových překvapených očí.

  „Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel Ben.

  „To, co jsem vždy dělával. Vždycky jsem se o tebe staral ne?“ usmál se na něj Brian a během pár okamžiků si uvědomil, co řekl. Přehodil přes Benova ramena mikinu, pustil ho a šel pryč, protože netušil, jak by to vysvětlil.

  Ben se překvapeně díval za mizející Brianovu siluetu. Nevěděl, jak si to měl vysvětlit. Neznal Briana ani den, tak jak by to mohl vždy dělat.

  Přetáhl si Brianovu mikinu přes hlavu a rozeběhl se směrem, kterým Brian odešel. Když se dostal na rozcestí, nevěděl, kudy by měl jít.

  „Briane!“ vykřikl, protože nevěděl kam se vydat. Začala se v něm probouzet panika. Cítil obrovskou potřebu být s Brianem. Nechápal ani to.

  „Briane!“ vykřikl znovu, protože se mu nikdo neozýval. Když se mu však dlouho nikdo neozýval, otočil se a vrátil se zpět do pokoje.

  Odemkl a vklouzl do pokoje, jako duch. Posadil se na Brianovu postel a díval se do země. Nechápal, co se s ním dělo. Miloval přeci Adriena, tak proč pociťuje něco zvláštního k Brianovi?

  Opřel se o zeď postele a do náruče si vzal polštář, jako to dělal pokaždé, když přemýšlel. Ani se nenadal a usnul.

  Brian se vrátil až pozdě večer zpět do pokoje. Našel Bena spát na jeho posteli. Posadil se kousek od něj a díval se na Benovu spící tvář. Dělal to každou noc, když byl ještě anděl. Uvědomil si však, že nikdy nedokáže Bena získat. Získat ho k sobě, jako Brian. Věděl o tom, že Ben miluje Adriana a ne Briana.

  Zvedl se a vzal si Bena do náruče a přenesl ho do jeho postele. Přikryl ho až ke krku a vydal se do své postele. Převlékl se do trička a trenýrek na spaní. Lehl si do postele, ale nemohl usnout. Musel myslet na to, co chtěl udělat od doby, kdy se dozvěděl o svém trestu. Chtěl Bena, ale nedokázal by ho donutit, aby miloval někoho jiného.

  ‚Nemůžu ho do ničeho nutit. Musí chtít sám!‘ rozhodl se.