Deméteřin deník

  Adrien procházel chodbou, která byla zbarvená do bílé s tříbené. Za celou dobu, nikoho nepotkal. Všichni byli v síni. V síni rozsudků.

  „Ahoj Adriene“ kousek od něj se opíral John.

  „Myslel jsem, že jsi v první řadě“ pousmál se. John se odrazil ode zdi a došel k Adrienovi.

  „Nemůžu se na to dívat“ prohlásil.

  „Jak to?“ překvapilo ho to.

  „Ať bude rozsudek jakýkoli, budete trpět oba. Ty i můj bratr“ nemůže mu říct, že se stal členem jeho rodiny.

  „Víš, že se mě Ben ptal, jestli s někým chodíš? Byl bych rád, kdybych mu mohl říct, že ano“ pousmál se a vydal se dál. Johna nechal za sebou.

  Zastavil se u masivních dveří, za kterými se rozhodne jeho osud. Stál tam se zavřenýma očima a vzpomínal na každý okamžik těch pár dnů, které mohl strávit s Benem. Vzpomínal na každé jejich milování, polibky i pohlazení.

  S obrovským hlukem se otevřely dveře. Pomalu se vydal do obrovské síně. Cítil na sobě pohled každého, kdo v síni seděl. Procházel úzkou chodbou, která tam byla utvořená.

  Postavil se na místo, které bylo určené jemu. Stál tam se vztyčenou hlavou a čekal.

  „Tento anděl se provinil tím, že ignoroval volání těch, kteří potřebovali naději. Na úkor těchto lidí strávil několik dní s chlapcem, se kterým několikrát sdílel lože“ ozval se hluboký hlas, který mnohým naháněl hrůzu.

  „Jsi si vědom svého provinění?“ zeptali se ho.

  „Jediný čím jsem proviněný, je láskou. Miloval jsem toho chlapce i před svou smrtí a miluji ho nadále“ mluvil klidně. Neměl nejmenší důvod, aby se bál.

  „Slyš svůj trest“ ozval se další hlas. Adrien nečekal, že to půjde tak rychle, ale přesto byl ochotný vše přijmout.

  „Tím, že se tento anděl provinil na lidech, stane se jedním z nich! Anděly naděje jste odsouzen k životu mezi lidmi, a přesto tvé vzpomínky budou andělské!“ ozvalo se hromobití. Adrien zalapal po dechu.

  „Chcete něco říci?“ zeptali se ho.

  „Budu se moc rozloučit s Benem?“ to jediné ho zajímalo.

  „Neboj se, setkáš se s ním, ale on tě nepozná“ ozval se ženský hlas.

  „Nepozná? Jak to?!“ sevřel ruce v pěst.

  „Adrien Wolfwood zemřel před třemi lety. Od této doby se jmenuješ Brian Clement a v září nastupuješ do školy a budeš studovat dějiny umění“ upřesnila mu žena. Adrien ztuhl. On bude někdo jiný. To je jeho trest! Ben bude nadále milovat Adriena, ale on bude někdo jiný.

  „Jste připravený přijmout svůj trest?“ neptají se ho.

  „Ano“ nebyl připravený, ale nemohl s tím nic dělat.

  „Nyní už nejsi andělem. Od zítřejšího rána jsi již Brian. Teď odejdi“ rozsudek padl. Adrien se otočil a odcházel.

  Došel na rozlehlé místo, kterému říkaly Zahrady ticha. Stál tam a díval se. Pochvíli však padl na ramena a rozbrečel se.

  „Adriene…“   ozval se za ním hlas.

  „Nech mě být, Johne“ zašeptal, ale pravda byla takové, že nechtěl být sám.

  „Co mám teď dělat, Johne? Nechci přijít o Bena“ zašeptal po chvíli ticha.

  „Neboj se. Neztratíš ho a navíc Ben je chytrý kluk. Najde tě ať budeš kdokoli a pořád tě bude milovat“ dá mu ruku na rameno.

  „Myslíš?“ podíval se na něj.

  „Je to můj bratr a cítím tu obrovskou lásku, kterou k tobě cítí. Najde tě ať se stane cokoli a navíc, Ben v září nastupuje na stejnou školu i na stejný obor“ pousmál se.

  „Doufám, že mě najde. Nemyslím, že by se mi povedlo ho sbalit v těle Briana Clementa“ pousmál se. John najednou zvedl ruce a sundal si s krku řetízek. Podal ho Adrienovi.

  „Proč mi ho dáváš?“ nechápal.

  „Když jsme se narodili, otec nám dal řetízky, na kterých byli stejné přívěšky. Bylo to proto, abychom se poznali při jakékoli problému“ zapnul mu ho kolem krku.

  „Dám ti ho, aby tě poznal. Jak vidíš, u mě by nebylo těžké, aby poznal, že jsem jeho bratr“ usmál se a ukázal na obličej. Ano, byli si neskutečně podobní, ale Ben byl krásnější a dokonalejší.

  „Díky“ vstal.

  „Měl by ses připravit. Máš měsíc na to, aby si přišel na způsob, jak Bena získat i přesto, že budeš někým jiným“ pousmál se na něj povzbudivě.

  „Máš pravdu“ zvedl se ze země a usmál se na Johna.

  „Ben se tě ptal, jestli někoho mám?“ zeptal se ho John, když odcházeli ze zahrad.

  „Jo. Byl smutný, když jsem řekl, že nevím“ odpověděl mu.

  „Víš, co? Tak mu potom vyřiď, že se na tom pracuje“ usmál se.

  „Opravdu? Kdo je ta šťastná?“ začal vyzvídat.

  „Šťastný“ upravil ho.

  „On? Kdo?“ vyzvídal.

  „No, zatím ještě mezi námi nic není, ale…“ začal.

  „No tak! Kdo to je?“

  „Cassiel“ zamumlal jediné jméno.

  „Opravdu?!“ překvapivě se na něj díval. John přikývl.

  „Paráda! A kdy budete pár?“ neviděl nic špatného na tom, že John zamiloval do smutného anděla.

  „Nevím, asi nikdy“ posmutněl.

  „Neřekl bych“ řekl tajemně.

  „Co? Proč?“ teď začal vyzvídat John.

  „Všiml jsem si, jak se na tebe kouká“ poznamenal.

  „Jak se na mě kouká?“ nechápal. Myslel, že se na sebe dívají normálně.

  „Dívá se do tebe, jako zamilovaný člověk“ vysvětlil mu.

  „Jako, že Cassiel je…“ nešlo mu to přes rty.

  „Jo. Cassiel je do tebe zamilovaný“ dořekl za něj.

  „To není možný. Jak si to poznal?“

  „Poznám, když je někdo do někoho zamilovaný. Vždyť já sám miluji“ nikdy by neřekl, že tohle bude muset vysvětlovat.

  „To se bude muset prozkoumat“ zamyslel se. Adrien se nad tím jen usmál, ale dál na to nic neříkal. Neměl, co na to říct.

  „Věř mi. Miluje tě“ řekl, než zmizel. John se zastavil uprostřed chodby a přemýšlel nad tím, co mu Adrien řekl.

  Adrien se postavil na parapet u Benova pokoje. Díval se na to, jak si Ben prohlíží něco na počítači. Zatoužil vejít do pokoje a políbit ho na krk, ale nemohl. Nemohl. Musel si počkat.

  Vznesl se a odletěl pryč.

  Znovu se objevil v nemocničním pokoji. Přešel k posteli, na které ležel mladík s krátkými černými vlasy.

  Mladík byl připojen na různé přístroje, které udržovaly tělo na živu, avšak v tom těla zatím žádná duše nebyla.

  Ten mladík na nemocniční posteli se jmenuje Brian Clement. On byl část jeho trestu. To v jeho těle bude žít, i přesto, že mu to tělo nepatří.

  „Jsi připravený?“ ozval se u něj ženský hlas. Tento hlas patřil k těm, co rozhodovali o jeho trestu.

  „To už je čas?“ zeptal se. Ještě nebyl připravený, ale nic jiného se nedalo dělat.

  „Nejvyšší čas, aby se naplnil tvůj trest“ k hlasu se objevil i její majitel. Ta žena, které patřil hlas, byla mnohem mladší než on a přesto žila déle než on.

  „Byla jste velmi mladá, když jste zemřela“ poznamenal.

  „Bylo mi šestnáct, když si pro mě paní Smrt přišla“ pousmála se.

  „Myslíte, že se mi povede získat Bena, i když budu někdo jiný?“ věděl, že by se ptát neměl, ale neodolal.

  „Vím, že tě Ben velmi miluje. To jediné ti mohu říci“ zvedla k němu ruku. Adrien jí chytil. Vzala za ruku i Briana.

  „Je čas“ řekla. Její dlaně začali zářit. Stejná záře se objevila kolem Briana a Adriena. Adrien začal cítit, že ho něco vztahuje pryč. Že ho nějaké silné lano táhne neznámo kam.

  Najednou, jakoby upadl do bezvědomí. Kolem něj byla jen tma, které nechtěla nikam odstoupit. Tma, která se nedala odehnat pryč.

  Když se znovu probudil, bylo mu divně. Celé tělo ho bolelo. Cítil, že má něco v žíle a že ho to bolí. Cítil na obličeji masku, která mu pomáhala při dýchání.

  Rozhlédl se kolem sebe, ale tu mladou ženu už neviděl. Avšak na svém rameni ucítil něčí stisk.

  „Vše je hotovo. Tvůj trest se naplňuje“ uslyšel, ale její hlas. V okamžiku mu došlo, co se stalo, i kde je. Byl v těle toho chlapce. Teď už nebyl Adrien, už byl Brian.

  „Doktore! Pan Clement se probudil!“ slyšel něčí křik. Podíval se ke dveřím. V nich stála mladá sestřička, která na něho ukazovala. Pochvíli uviděl postaršího doktora, který k němu šel.

  Dal mu na stranu masku, která by mu překážela při mluvení.

  „Víte, kde jste a kdo jste?“ zeptal se ho. Rozsvítil malou baterku, kterou mu začal svítit do očí.

  „Jmenuju se Brian Clement a nejspíš jsem v nemocnici“ špatně se mu mluvilo, ale aspoň něco než nic.

  „Víte, proč jste tady?“ zapisoval nějaké poznámky.

  „Ne“ nevěděl.

  „S vaším bratrem jste měli autonehodu“ oznámil mu.

  „Jak je na tom? Je v pořádku?“ ml v hlavě zmatek. Měl v hlavě vzpomínky, jak Briana tak jeho. Bude mu trvat dlouho, než si na všechno zvykne.

  „Nebojte se, váš bratr je v pořádku. Za chvíli přijede i s vašimi rodiči“ odpověděl mu. Doktor vstal a nasadil mu zpět masku. Poté se otočil a odešel. Adrien zavřel oči. Potřeboval si trochu odpočinout, než za ním přijdou.

  „Briane!“ uslyšel po chvíli ženský hlas. Znovu otevřel oči a podíval se na starší ženu, který stála nad jeho postelí. Adrien zvedl ruku a dal si na stranu masku.

  „Ahoj mami“ šeptal. Bylo to lepší, než kdyby mluvil na hlas.

  „Jak se cítíš?“ zeptala se ho.

  „Je mi fajn“ očima začal bloudit po pokoji a hledal otce a bratra. Bylo to pro něj něco typického a přitom nového.

  „Kde je táta a Clay?“ zeptal se jí, protože je mu jasné, že ona to ví.

  „Jsou venku. Clay se bál jsem jít, protože…“ nešlo jí to přes rty.

  „Chci ho vidět. Chci vědět, že je v pořádku“ dožadoval se.

  „Jsi pořád stejný“ pousmála se a odešla s pokoje.

  „Nazdar bráško“ ozval se od dveří tichý hlas.

  „Kde se zase couráš? Nějaká fešná sestřička?“ usmál se na něj.

  „To víš, hezký holky se tady o tebe starají a ty to nemůžeš ocenit“ přešel k němu. Bylo na něm poznat, že mu ze srdce spadl obrovský kámen.

  „To nechávám na tobě“ chytnul ho za ruku, kalo to dělávali vždycky.

  „Teď tě, ale někdo vidět tak se tě lekne“ poškádlil ho.

  „Proto spoléhám na to, že ke mně nikoho nepustíš“ vidí ho poprvé a přitom ho zná celý život. Bude si muset zvyknout na tolik věcí, které jsou pro něj nové, ale pro Briana normální.

  „To si piš. Tak co? Líbí se ti tu nějaký doktor?“ posadil se na kraj postele.

  „Ne, jsou tu samí staříci“ usmál se.

  „Fakt? Viděl jsem tu mladý doktory“ poškrábal se na hlavě.

  „Neříkej, že se ti nějaký líbí“ začal se smát. Musel si dát na tvář masku, aby se mohl znovu, pořádně nadechnout.

  Když jí dal na stranu, podíval se na Claye, který to pozoroval. V jeho tváři i v jeho očích byl vepsaný obrovský smutek. Obviňoval se za nehodu, která se jim stala.

  „Nemůžeš za to, co se stalo“ nemohl za to. Aspoň to tak vyplulo s Brianových vzpomínek.

  „Kdybych si dával velký pozor, všiml bych si ho a nebyl by si tady“ jenže on se vinný cítil.

  „Clayi! Přestaň!“ okřikl ho.

  „Nebyla to tvoje vinna. Ty si řídil, jak si měl. To ten druhý na nás napálil. On za to může!“ byl naštvaný.

  „Díky prcku“ usmál se na něj. To potřeboval slyšet. Potřeboval slyšet, že ho za to neobviňuje.

  „Tak co? Zdrhneme odsud?“ zeptal se ho Clay.

  „Nejdřív ti splaším nějaký čísla na sestřičky“ vtipkoval.

  Ode dveří se na ně dívali jejich rodiče. Byli šťastní, že jejich nejmladší syn se probudil. Doktoři jim tvrdili, že už se nikdy neprobudí, ale oni jim nevěřili. Dovolili jim, aby ho odpojili od přístrojů.

  V tu chvíli, jako by byla Adrienova mysl byla odsunuta stranou a Brianova mysl mluvila za něj, avšak v tom těle byl jen Adrien. Adrien odsunul své vzpomínky stranou a nechal Brianovy vzpomínky, aby mu ukázala všechen život, do kterého nyní patřil.

  „Nad čím přemýšlíš, Briane?“ zeptal se ho Clay, když za ním přišel do pokoje.

  „Co si mam ještě zabalit“ usmál se na něj. Byl čas, aby odjel na kolej. Měsíc uletěl jako voda a on jej strávil přemýšlením, jak dokázat Bena získat, i když už zčásti není Adrien.

  „Hm, co takhle mozek?“ zase ho začal zlobit.

  „Jedině ten tvůj. Ten svůj sem někde nechal“ vypláznul na něj jazyk.

  „Víš, co jsem si uvědomil?“ posadil se na jeho postel.

  „Že jsem hezčí?“ dal si do tašky ještě nějaký prádlo.

  „To jedině ve snu“ kouknul se na něj naštvaně.

  „Co sis uvědomil?“ zeptal se ho.

  „Že je to po druhé, kdy budeme od sebe“ podíval se na něj.

  „Já myslel, že poprvé“ věděl, že se od sebe odmalička nehnuli.

  „Po prvé bylo při té autonehodě. Dva měsíce jsem se na tebe mohl dívat jen přes sklo“ řekl útrpnou vzpomínku.

  „A teď? Odejdeš na kolej a budeš velký dějepisec umění“ usmál se. Přál mu to. Brian byl už od malička zblázněný do umění a do její historie.

  „Mohl si také jít na nějakou univerzitu, ale ne ty si musel propadnout“ šťouchl do něj. Byli od sebe rok. Když Clay propadl, škádlil ho.

  „Nechtěl jsem být ten pan Chytrý, zatím. To jsem nechal na tobě. Já na univerzitu půjdu za rok“ věděl i na kterou.

  „Určitě tam, kde bude nejvíc holek“ jakoby četl jeho myšlenky.

  „Přesně“ přikývl nadšeně.

  „Nechceš s něčím pomoci?“ zeptal se, než odešel s pokoje.

  „To ještě zvládnu“ vyhazoval ho s pokoje. Potřeboval být zachvilku sám. Když Clay odešel, posadil se na postel a podíval se s okna. Je pro něj těžké mít dvoje vzpomínky, avšak poslední dobou mu připadalo, jako by byl Adrien jen nějaký výmysl, ale pořád tam byla ta láska, která spalovala celé jeho tělo.

  „Jsi připravený odjed?“ ve dveřích se objevil jeho otec. V den odjezdu si teprve balil oblečení. Pousmál se.

  „Jasně“ přikývl. Chtěl zvednout tašku, ale bylo to na něj těžké, i když před tou nehodou by to zvládl.

  „Běž se rozloučit s matkou. Já to vezmu“ vyslal ho otec. Brian přikývl a odešel s pokoje. Sešel schody a vletěl matce do náruče.

  „Promiň, že nemůžu jet s vámi“ omlouvala se mu znovu.

  „To přeci nevadí, přijedeš za mnou hned, co to půjde“ ujistil ji znovu. Přitáhla si ho do náruče a začala ho mačkat. Udělal útrpný obličej na Claye, který stál u venkovních dveří. Ten nebyl daleko od záchvatu smíchu. Raději se otočil a vyšel z domu.

  „Molly nech ho. Musíme vyrazit na cestu“ nutil jí.

  „No jo pořád“ postavila si Briana před sebe a upravila mu oblečení.

  „Chovej se tam slušně a nedělej nám ostudu“ říkala přitom.

  „Neboj mami“ políbil jí na tvář a vyběhl z domu, protože už tam na něj začalo být příliš dusno.

  „Sázím se, že jí tam máš do čtrnácti dnů“ pronesl Clay, když Brian vešel.

  „Týden“ usoudil.

  „O co?“ věčně se mezi sebou sázely. Jednou vyhrál ten a po druhý onen.

  „Sbalím svého spolubydlícího do konce roku“ navrhl.

  „Dobře, když prohraju já, tak…tak…“ nic ho nenapadlo.

  „Sbalíš Karlu“ usmál se na něj.

  „Co?! Karlu?!“ vykřikl. Brian přikývl.

  „Dobře“ souhlasil nakonec.

  „Vy dva se zase vsázíte!“ napomenul je otec.

  „Jen trochu“ uculili se na něj oba.

  „Vy jste nepoučitelní. Mazejte do auta!“ vyslal je. Oba se jen začali smát a běželi do auta. Brian se sice cítil v autě nesvůj, ale nemněl s aut strach ani po té nehodě.

  Nasedl k nim jejich otec a nastartoval. Vyjel dřív, než si jeho žena vzpomněla na něco, co zapomněla. Místo toho stála ve dveřích a mávala za nimi.