Deméteřin deník

  Nedělalo mu moc velké problémy znovu najít ten palouček. Sedl si ke stromu a konečně si zapnul mp3 přehrávač.  Zapnul si svoji oblíbenou písničku, aniž by věděl, kdo jí zpívá. Zavřel oči a nechal se unášet kouzelným mužským hlasem.

  „Co to děláš, Adriene?“ postavil se před něj John. Moc dobře věděl, kde Adrien v noci byl, i s kým byl.

  „Co myslíš, že dělám, Johne?“ odpověděl mu otázkou.

  „Nevíš, jaké mohou být důsledky tvých činů“ varoval ho.

  „Ty to snad víš, Johne?“ zajímalo ho to. Jaký bude jeho trest? Za to, že je zamilovaný do člověka. Mohou ho potrestat za lásku?

  „Nevím, ale jediné co vím jistě je, že nechci Bena vidět trpět. Prožil si toho hodně“ zašeptal a zmizel, jako pára nad hrncem.

  „Nevím, proč by mě měli trestat za lásku?“ zamumlal si pro sebe a letěl k Benovi do pokoje. Zatím ho nikdo nepotřeboval a tak za ním mohl jít.

  Jemná záře se objevila v Benově pokoji a v tom okamžiku se tam objevil Adrien.

  Rozhlédl se po pokoji, ale Bena nikde neviděl. Kouknul se i do koupelny, ale tam taky nebyl.

  Zavřel dveře a začal se soustředit.  Svým vnitřním zrakem i svým srdcem ho hledal.

  Cítil, že v domě nebyl. Byl si tím jistý. Vydal se tam, kam ho jeho srdce vedlo.

  Našel Bena, jak seděl u stromu a poslouchal nějakou muziku. Posadil kousek od něj a díval se na Benovu uvolněnou tvář. Vnímal každý pohyb jeho hrudi, každý pohyb očních víček.

  „Budeš na mě koukat dlouho?“ ozval se najednou Ben a otevřel oči.

  „Jak víš, že jsem tady?“ překvapilo ho to. Ben si vydal sluchátka z uší a odložil přehrávač na zem vedle něj. Klekl si před Adriena a díval se mu zpříma do očí.

  Adrien k němu natáhl ruce a položil si je na jeho boky. Přitiskl si ho k sobě na tělo a usmíval se na něj.

  „Neodpověděl si mi“ šeptal. Nedovoloval si mluvit na hlas. Měl strach. Strach z toho, že ho uslyší někdo shora.

  „Cítil jsem, že se ke mně blíží něco, co jsem teprve včera našel“ pousmál se.

  „A co si to našel?“ zajímal se.

  „Co jiného než život?“ díval se zpříma do jeho očí. Pozoroval, jak mění barvu. Když byli ve stínu, jeho oči měli barvu tmavé čokolády. Když mu do očí svítilo světlo či se mu do nich zblízka podíval, byli zlatavé.

  „Vždyť si byl vždy naživu“ pohladil ho po tváři. Ben zakroutil hlavou.

  „Nebyl jsem. Mé tělo bylo, ale moje duše a mé srdce zemřeli v den, kdy si zemřel ty“ vysvětlil mu. Jeho oči posmutněli vzpomínkou na ten čas.

  „Nebuď smutný, lásko“ zašeptal něžně. Jemně ho hladil po tvářích. Palcem přejel přes jeho spodní ret. Ovládla jej touha. Touha políbit ho.

  „Nad čím přemýšlíš?“ dýchal zhluboka. Adrienovi jemné doteky jej vzrušoval, ale věděl, že si nemůže nic dovolit. Nesmí pošpinit anděla.

  „Nad tím, jestli tě smím políbit“ odpověděl popravdě. Neviděl jediný důvod, proč by měl Benovi lhát.

  „Můžeš cokoli, ale chceš se pošpinit s člověkem?“zeptal se na to, co ho tížilo. Byl by ochotný pošpinit svou andělskou čistotu s obyčejným člověkem?

  „Ty nejsi člověk, Bene. Ty si můj život a to mi za to stojí. Stojí mi to za vše, co se kdy stane“ pomalu se přibližoval k Benově tváři.

  Ben na nic nečekal. Přitiskl své rty na Adrienovi. Adrien ho objal kolem pasu a přitiskl si ho, co nejvíc to jen šlo. Chtěl cítit teplo jeho těla. Chtěl hladit jeho jemnou kůži.

  Jazykem si donutil vstup do Benovích úst. Ben své rty pootevřel a nechal Adrienův jazyk, aby mu vklouzl do úst. Adrien prozkoumával každí tajemství jeho úst.

  Adrienovi ruce začali pomaličku rozepínat zip u Benovy bundy. Čekal, že se bude Ben bránit, ale ten ho jen dál líbal. Najednou si schoval dlaně pod Adrienovu bílou košili a položil je na jeho hladkou kůži.

  Adrien zasténal rozkoší. Tak dlouho se jej nikdo nedotýkal, jako se ho právě dotýkal Ben.

  Pomaličku mu stáhl bundu a nechal ji spadnout na zem. Donutil Bena, aby si na ni lehl.

  „Není ti zima?“ zašeptal, když se odtrhl od jeho rtů.

  „Zima? Já přímo mrznu!“ začal se naoko klepat zimou.

  „Copak s tím uděláme?“ zeptal se nevině.

  „Co takhle, aby si mě zahřál?“ navrhl. Adrien se usmál a opatrně si na něj lehl, ale přesto se opíral oběma rukama o zem, aby nebyl na Bena moc těžký.

  „Je to lepší?“ zeptal se ho. Nemohl přeci dovolit, aby mu nastydl.

  „O trochu“ řekl naoko smutně. Adrien se k němu sklonil a začal ho znovu něžně líbat. Ben ho objal kokem pasu a přitiskl si jeho tělo na své. Chtěl ho mít no nejtěsněji u svého těla. Chtěl ho mít všude.

  Adrien vytáhl Benovy tričko, které měl pod košilí a na jeho holé bříško si položil ruku. Díval se na kontrast jejich kůže. Pousmál se. Jsou jiní a přitom k sobě pasují, jako dílky od puzzle.

  „Budeš se pořád koukat na mé břicho nebo si mě budeš všímat?“ řekl trochu rozmrzele.

  „Promiň, ale celé tvé tělo mě fascinuje. Je tak překrásné“ šeptal užasle. Sklonil se a políbil Bena kousek od jeho pupíku. Poté se přesunul k jeho rtům a jemně si s nimi začal pohrávat.

  Najednou uslyšel tiché šeptání. Modlitbu. Zavyl vzteky. Vyrušili ho zrovna v tom nejlepším.

  ‚To musí otravovat zrovna teď?!‘ nadával v duchu. Zatoužil po tom, aby mohl to šeptání a prosby ignorovat, ale byla to jeho součást. Jeho trest za to, že si přál splnit Benovu prosbu.

  Odtáhl se od něj.

  Ben se na něj nechápavě díval s neskrývaným překvapením. Udělal snad něco špatně?

  „Omlouvám se, ale musím jít“ omluvil se mu. Sklonil se k němu a něžně ho políbil po obličeji.

  „Volají mě“ vysvětlil mu.

  „Dobře“ to je jediné, co na to odpověděl. Zvedl se ze země a sebou vzal i bundu. Oblékl si ji a sklonil se pro mp3 přehrávač.

  „Víš, kde mě najdeš“ pootočil hlavu a pousmál se. Nikdy mu nic nedopřejí. Zhluboka se nadechl a vydechl. Dal si sluchátka do uší a zapnul si písničky. Tiše si pobrukoval a šel lesní pěšinkou zpět k domu.

  Adrien se na něj díval, dokavaď mu nezmizel z dohledu. Nechápal jeho chování, ale nemohl to rozebírat. Vydal se za sílícím hlasem, který prosil o naději. Avšak neposlouchal, proč se modlil o naději. Tentokrát mu to bylo jedno. Celým svým duchem byl pořád u Bena.

  „Jak myslíš, že to dopadne, Johne?“ zeptal se ho jeho nejlepší přítel, který stál jen kousek od Johna. Oba byli schovaní za stromy, aby je Ben s Adrienem neviděli.

  „Nevím, Cassieli. Nevím, jak to dopadne. Doufám, že dobře. Nechci, aby bráška trpěl“ povzdechl si. John se otočil čelem ke Cassieli. Podíval se mu zpříma do jeho smutných, nebesky modrých očí.

  „Jak dlouho si…“ nedořekl. Nevěděl, jestli si může něco dovolit.

  „Jak dlouho jsem Andělem smutku a slz?“ dořekl za něj. Věděl, že nikdo nechce být Andělem smutku a slz. Nikdo mu nechce dělat společnost. Nevadilo mu to. Zvykl si na to, že je sám a že se mu všichni straní. Ale od doby, co mezi ně přišel John, se to změnilo. John se s ním začal bavit a začal ho brát, jako všechny ostatní.

  „Už hodně dlouho, Johne. Skoro si nepamatuji, kým jsem byl předtím. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy usmál“ opravdu si na to nepamatoval. Už byl Andělem smutku a slz moc dlouho.

  „To je hrůza“ nevěřil tomu. Nevěděl, co by dělal, kdyby si nepamatoval na Bena, matku a otce.

  „Nestěžuji si. Možná je i dobře, že jsem zapomněl“ na jednu zásadní věc si, ale pamatoval, i když na ní chtěl zapomenout.

  „Proč?“ probudila se v něm zvědavost.

  „To je jedno, Johne. Musím jít“ v okamžiku byl pryč. John si povzdechl.

  ‚Vždycky tajemný‘ pousmál se. Podíval se zpět na palouk, ale tam už nikdo nebyl. Pokrčil rameny a zmizel.

  „Jsem doma!“ zakřičel Ben do domu, avšak žádná odpověď k němu nepřišla. Vešel do kuchyně, kde byl na lednici napsaný vzkaz.

‚Museli jsme jet na pár dní za babičkou. Jídlo máš když, tak v lednici. Buď slušný Bene!

Máma a táta‘

  Ben se nad tím pousměje. Vyhodil vzkaz do koše a otevřel lednici, aby zjistil co tam má dobrého.

  Vytáhl z lednice lehký, zeleninový salát a s chutí se do něj pustil. Posadil se na gauč a zapnul si televizi. Projížděl programy a hledal nějaký film či seriál, který by ho zaujal. Nakonec to vzdal a zapnul si DVD přehrávač, kde jsi pustil film.

  Avšak po deseti minutách usnul a z filmu neměl nic.

  Adrien se tiše objevil v předsíni, aby mohl do domu vstoupit, jako téměř normální člověk. Šel do obýváku, protože věděl, že tam leží Ben. Netušil, že Ben usnul.

  Tiše vešel do obýváku natěšen na to, že bude moc Bena vylekat. Po špičkách přešel ke gauči a naklonil se přes opěradlo. Zarazil se v prvním okamžiku.

  Obešel gauč a posadil se na zem, čelem k Benovi. Jemně ho začal hladit po tváři. Dával si velký pozor, aby jej nezbudil.

  ‚Moc toho asi nenaspal‘ pomyslel si. Jeho mysl zabloudila do minulosti. Přemýšlel nad tím, čím vším si musel Ben projít od jeho smrti.

  „Proč se mračíš?“ ozval se Benův rozespalý hlas. Adrien zvedl oči a zadíval se do unavené, rozespalé tváře.

  „Přemýšlel jsem nad hloupostmi“ z části lhal. Pro někoho by to mohli být hlouposti, ale pro něj to bylo důležité.

  „Měl by si spát. Jistě si toho moc nenapsal“ dodal. Ben zavrtěl hlavou.

  „Nechci spát“ lhal, ale měl dobrý důvod. Chtěl, co nejvíc času strávit z Adrienem, i kdyby to mělo být na úkor spánku.

  „Vidím na tobě. Jsi unavený“ usmál se. Postavil se.  Opatrně si vzal Bena do náručí a ten se na něj přitiskl. V jeho náručí se cítil v bezpečí, milovaný a chtěný.

  Vešel po schodech do Benova pokoje. Prošel otevřenými dveřmi a položil Bena do postele. Přikryl ho a lehl si k němu. Ben se k němu přitulil a tiskl se na něj. Chtěl se sice hádat, že není unavený, ale nestihl to. Usnul dřív, než stihl otevřít pusu.

  Adrien se nad tím usmál. Přitiskl si ho víc k sobě a sám zavřel oči. Věděl, že nebude spát, ale bylo mu to jedno. Vychutnával si pocit, který mu přinášela Benova přítomnost.

  Znovu uslyšel volání, ale snažil se ho ignorovat. Odmítal od Bena odejít zrovna, když k němu přišel. Volání sílilo a stejně tak i jeho odhodlání.

  ‚Nikam nejdu!‘ vyslal myšlenku a bylo mu jedno, jestli ho někdo slyší. On je tam, kde chce být a už se od toho nehne.