Deméteřin deník

  „Nepamatuješ se na toho kluka v dlouhých hnědých vlasech? Mluvil s tebou po vašem přestavení na soutěži v ten osudný den“ neřekl, co to byl za den. Ben zavřel oči.

  „Pamatuju si na jeho krásné hnědé oči a kouzelný úsměv“ vzpomínal si na toho kluka. Tehdy tu noc se do něj zamiloval.

  „A teď si mě přestav v dlouhých hnědých vlasech“ zašeptal mu a usmíval se na něj. Ben si ho prohlídl a najednou mu to padlo do očí.

  „Ty si ten kluk“ zašeptal a Adrien přikývl.

  „Víš, co Adriene?“ usmál se.

  „Co?“ i on se usmíval.

  „Nevěřím ti, že ses do mě zamiloval“ odstrčil ho od sebe a sedl si na své místo. I ostatní se pomalu vraceli do třídy a začali litovat, že tam nebyli dřív, protože to vypadalo, že se mezi Benem a Adrienem něco stalo.

  Adrien se zamračeně protáhl kolem Bena a posadil se na své místo. Snažil se všechno ignorovat, ale nějak mu to nešlo. Cítil, co s ním dělá Benova přítomnost.

  Škola skončila a Ben odcházel se svou partou. Adrien odcházel na druhou stranu.

  „Babi byl vždycky takový?“ zeptal se, když seděl u jídla.

  „Kdo?“ nechápala, o kom mluví.

  „Ben. Byl vždycky, tak nedůvěřiví?“ ptal se. Docela ho to zajímalo.

  „Divíš se mu? Každý, ať dívka či chlapec se přes něj chtěli dostat k Johnovi. Nikomu z nich nezáleželo na tom, jak se cítí Ben. Pro každého bylo hlavní, aby se dostal ke hvězdě. K Johnovi“ odpoví mu.

  „Nemyslím si, že ta hvězda byl John“ zamumlal.

  „Nebyl. To byli oba. Jeden bez druhého nebyli nic. I když Ben zpívá nádherně, ještě krásnější to bylo, když ho doprovázel John. Stejně, tak to bylo na opak“ usmívala se. Už v prvních okamžicích poznala, že se Ben jejímu vnukovi líbí.

  „Takže jeden bez druhého by nebyli nic“ upravil si to. Babička přikývla.

  „Líbí se ti, že?“ zeptala se tentokrát ona. Adrien ztuhl a pak si povzdechl. Před babičkou nic neschová.

  „Líbí, ale nevím jak si ho získat“ posmutněl.

  „Nejdřív si musíš získat jeho důvěru, což u Bena je těžké získat nebo se říká, že láska prochází žaludkem“ pronesla svá moudra.

  „Díky, babi“ poděkoval ji a políbil na tvář.

  „Přijď domů brzy!“zakřičí na něj, i když ví, že o něj si starost dělat nemusí. Ona si ji dělá spíše o Bena. On byl vždy, jako její vnuk.

  „Ty mě zase sleduješ!“ ozvalo se před ním. Adrien zvedl hlavu a pousmál se.

  „Kdybych tě sledoval, tak by si mě neviděl“ odpověděl mu, Tiše k němu přešel. Zastavil se těsně u něj. Ruce si opřel vedle Benovi hlavy a zpříma se díval do jeho očí. Jejich tváře byli jen kousek od sebe.

  „Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel. Adrien se jen usmál a něžně Bena políbil na rty. Ben se nejdřív chtěl vzbouřit, ale teplo Adrienova těla a jemnost jeho rtů ho přitahovala. Objal ho kolem krku a přitiskl na sebe.

  Adrien se od něj odtáhl a pohladil ho po tváři.

  „Když budeš něco chtít, víš, kde mě najdeš“ usmál se na něj a jemně přejel svými rty přes Benovy.

  Otočil se a odešel.

  Ben se znavně opíral o zeď a byl rád, že měl u sebe pevnou oporu. Jeho nohy byli, jako ze želé.

  Chvilku tam stál a opíral se o zeď. Snažil se vzpamatovat a odchytit své myšlenky.

  „Sakra!“ zaklel. Odstrčil se ode zdi a vydal se domů.

  „Je ti něco, zlato?“ zeptala se ho matka.

  „Nic mi není, mami. Naopak. Je mi skvěle“ usmál se na ní a odešel do svého pokoje. Matka se na něj překvapeně dívala.

  „Co mu je?“ nechápala.

  „To nepoznáš na svém synovi, že je zamilovaný?“ zeptal se posměšně Benův otec.

  „Co? Ben, že je zamilovaný?“ nechtěla tomu věřit. Její malý chlapec je poprvé zamilovaný. Usmála se nad tím.

  „Zajímalo by mě, kdo to je?“ nadhodila. Nevěřila tomu, že by to byla dívka. Věděla o tom, že její syn je na chlapce a nijak jí to nevadilo. Jediné co jí mrzelo, bylo, že se nedočká vnoučat.

  „To by mě, taky zajímalo“ připustil otec.

  „Není ti něco Bene?“ zeptal se ho Adrien při hodině biologie.

  „Nic mi není“ odpálkoval ho. Od doby, co ho políbil, ho nemůže dostat z hlavy.

  „Opravdu?“ nevěřil tomu.

  „Nestarej se“ zavrčel.

  „Jsi roztomilý, když se čertíš“ usmál se a začal se znovu věnovat učivu. Ben jen něco zavrčel, ale nahlas to neřekl.

  „Tentokrát nikam nejdeš?“ zeptal se překvapeně Adrien.

  „Vadí ti to?“ otočil se na něj.

  „Ani v nejmenším, aspoň tě mam pro sebe“ nevinně se na něj usmál.

  „To by se ti líbilo, že?“ neslušně na něj vyplázl jazyk a přešel k tabuli, aby ji smazal. Když smazal tabuli, otočil se na Adriena, který pohodlně seděl na židli. Usmál se.

  „Nad čím přemýšlíš?“ probudil ho ze zamyšlení Adrienův hlas.

  „Do toho ti nic není“ odstrčil ho od sebe a odešel ze třídy. Adrien se zhroutil na židli a hlavu si položil do dlaní. Začal přemýšlet nad tím, jak by získal Benovu důvěru i jeho srdce.

  Ben se vrátil do třídy, těsně před zvoněním. Posadil se na své místo a znovu Adriena ignoroval.

  Adrien si Bena prohlédl a všiml si, že je podrážděnější než, když odcházel. Už se chtěl zeptat, co se mu stalo, ale něco mu v tom zabránilo. Otočil se zpět k tabuli a začal se věnovat výkladu.

  Po celý zbytek školy se chtěl Bena zeptat, co se mu stalo, ale něco mu v tom zabraňovalo.

  Škola skončila a Adrien se vydal do malinké cukrárny, kde několikrát potkal Bena. Slíbil babičce, že vyzvedne svůj narozeninový dort.

  Pomalu se vracel z cukrárny, kde se naproti němu objevil Ben. Hlavu měl skloněnou a v uších měl sluchátka od mp3 přehrávače. Díky tomu nevěnoval pozornost svému okolí, ani tomu, že vcházel do silnice.

  Najednou se ozval zvuk klaksonu. Adrien se podíval na stranu, kde se přímo na Bena mířilo auto. Bylo poznat, že to nestihne ubrzdit.

  Adrien upustil krabici s dortem a rozeběhl se naproti Benovi.

  Ben najednou vzhlédl a podíval se do Adrienovi vyděšené tváře.

  Nestihl nijak reagovat, když byl Adrienem odhozen stranou, avšak Adrien už uhnout nedokázal.

  Adrien se ještě stihl podívat na řidiče, který se to snažil ubrzdit, ale už bylo pozdě.

  V okamžiku ucítil bodavou bolest v celém těle, ale pak cítil jen chlad.

  „Adriene!“ bylo poslední, co uslyšel.

  Už necítil dopad na tvrdou zem, ani to, jak si ho Ben vzal do náruče.

  Ben si ho opatrně přitáhl do náruče a pohladil ho po tváři. Na jeho rukou se objevila krev. Ben se na ní vyděšeně podíval a poté se podíval do bledé Adrienovi tváře.

  „Adriene!“ zašeptal naléhavě do jeho ucha. Na jeho tvářích se objevili slzy zoufalství, strachu, bolesti.

  „Zavolejte sanitku!“ zakřičela paní Greason, která to vše viděla.

  „Já…já…neviděl jsem je!“ vykřikl řidič ve své obhajobě. Všichni věděli, že to nebyla jeho chyba.

  Ben ignoroval ruch kolem sebe. Jediné, co ho zajímalo, bylo Adrienovo tělo, které pomalu chladlo. Pomalu ztrácelo jiskru života.

  „Adriene“ šeptal, jakoby ho vábil zpět k sobě.

  „Prosím neopouštěj mě“ prosil ho, ale uvnitř sebe cítil, že je pozdě. Kluk, kterého miloval, mu umíral v náručí. Stejně, jako mu předtím umíral bratr.

  „Neopouštěj mě, lásko“ zaprosil, ale bylo to zbytečné. On už byl pryč. Nechal ho samotného.