Deméteřin deník

Neptej se, proč jdu Ti sbohem dát

Zůstal bych stát

Za hradbou mlčení

Nemám právo dál Tvou lásku brát

Jsem ten kdo krad

Tvou přízeň v domnění

Že ji hřích

Nezmění …

  Mladý chlapec sedí u kmenu mohutného stromu. Na klíně má položený sešit a v ruce tužku, kterou si položil za ucho.

  Jeho oči byli skloněné a četli řádek za řádkem, které napsal. Zamračil se. Nelíbilo se mu to, ale dost dobře věděl, co by na to řekl jeho bratr.

  ‚Máš to krásné a opovaž se říct něco jiného!‘ slyšel v hlavě jeho hlas. Hlas, který už nikdy neuslyší.

  „Ahoj Bene“ ozvalo se za ním. Chlapec se otočil za hlasem.

  „Dobrý den, doktore“ pozdravil a zaklapl sešit.

  „Znovu píšeš?“ přisedl si k němu a opřel se o strom.

  „Už ne“ schoval sešit, protože věděl, že by doktor chtěl vědět, co napsal.

  „To tě to baví?“ nechápal to, ale věděl, že každý má jiný způsob, aby se vyrovnal se ztrátou. Jiní se vyrovnávají hudbou a někdo četbou. Ben to dělal pomoci psaní.

  „Ano“ přikývl. Do psaní se zamiloval už kdysi dávno a teď mu to pomáhalo od bolesti i vzpomínek.

  „Mam pro tebe dobrou zprávu“ pousmál se na něj. Nevěděl, jestli to bude zrovna pro něj dobrá zpráva, ale pro jeho rodiče bude.

  „Jakou?“ věděl, že jemu se to líbit nebude.

  „Zítra tě už pustíme domů“ oznámil mu.

  „Rodiče o tom ví?“ nedal najevo ani ten nejmenší náznak citu.

  „Ano“ přikývl.

  „Půjdu si zabalit“ zvednul se a odcházel do svého pokoje, aby si mohl zabalit své věci.

  Vešel do svého pokoje a zpod postele vytáhl kufr. Prohlédl si ho. Bylo to už dávno, kdy ho viděl naposled. Kdy ho použil.

  Otevřel ho a začal si do něj dávat své věci. Ve skříni nechal jen oblečení na další den. Když už měl zabaleno veškeré oblečení, začal uklízet hygienické pomůcku, kromě kartáčku a pasty.

  Posadil se na postel a do ruky si vzal rámeček s fotkou jeho bratra. Podíval se na ní a usmál se.

  Věděl, že by Stefan nechtěl, aby žil minulostí. Vždycky říkal, že důležitá je přítomnost, že na minulosti ani budoucnosti nezáleží.

  „Jdeš na večeři?“ zeptala se ho jeho kamarádka. Jediná kamarádka, kterou měl.

  „Už jdu“ přikývl a schoval rámeček do kufru. Zavřel ho a položil ho na zem. Otočil se ke dveřím a odcházel do jídelny, kde se podávala večeře.

  „Ahoj Bene, jsi připravený jet domů?“ zeptal se ho otec, který byl šťastný, že bude jeho syn zase doma.

  „Ano“ za celou dobu, co byli rodiče v jeho blízkosti, promluvil maximálně tři slova.

  „Tak pojď, pojedeme“ vyzvala ho matka. Ben se zvedl z postele a vyšel z pokoje a nakonec i z budovy.

  Zastavil se před autem rodičů a nedůvěřivě se na něj díval. Nenáviděl auta víc než cokoli na světě. Auta jeho důvěru zradili, ale přesto jimi musel jezdit.

  „Je ti něco?“ zeptal se ho otec. Ben přikývl a nastoupil do auta. Zapnul si pás a pevně ho v rukou sevřel. Zavřel oči a začal myslet na něco jiného, aby nemusel myslet na to, kde je.

  Benovi rodiče nastoupili do auta a Benův otec nastartoval.

  „Znovu jsem tě zapsal do školy“ oznámil mu otec. Ben přikývl. Bylo mu to jedno. Hlavně, že bude mít nějaký důvod, proč odejít z domu plného vzpomínek.

  „Kdy nastupuju?“ první otázka, kterou jim položil.

  „Zítra“ podíval se do zpětného zrcátka, ale viděl jen Benovu soustředěnou tvář. Ben jen přikývl a dál se snažil ignorovat celou situaci.

  „Nemohl bych vystoupit?“ zeptal se. Už to nedokázal vydržet.

  Auto se zastavilo a Ben vylezl z auta.

  „Nech ho. Dojde domů sám“ zastavil svou ženu a koukal na Bena, který šel od nich dál.

  „Mám o něj strach“ postěžovala si.

  „Já vím, ale on se s tím musí vypořádat sám“ povzdechl si. Žena si povzdechla a zavřela oči. Opřela se do sedadla a vnímala, jak se auto rozjelo.

  Ben procházel ulicemi a díval se po domech, které dobře znal, a přesto mu připadali nové. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se znovu zapamatovat cestu.

  „Pomohu vám, paní Johnsonová“ řekl, když uviděl starou ženu, která se tahala s těžkým nákupem. Přešel k ní a vzal si od ní tašky, aby jí pomohl.

  „Děkuji ti, Benjamine“ poděkovala mu a šla vedle něj. Šel tiše vedle ní a byl rád, že stará žena obstará mluvení i za něj.

  „Děkuji ti, Benjamine za pomoc“ poděkovala mu, když jí pomohl nákup uklidit.

  „Babi proč si mi neřekla? Došel bych ti nakoupit“ ozval se ode dveří mužský hlas. Ben se otočil, aby se podíval, kdo promluvil.

  Ve dveřích stál vysoký chlapec v černých džínech a světle modré košili. Musel být jen o trochu starší než on.

  „To je dobré Adriene. Mladý Ben mi pomohl“ usmála se na oba.

  „Já už půjdu pani Johnsonová. Rád jsem vás zase viděl“ přešel k ní a políbil ji na tvář, jako to dělal vždy.

  „Nashledanou Bene“ rozloučila se s ním a začala se věnovat vaření. Ben se otočil a vyšel z domu. Zastavil se před ním a nadechl se čerstvého vzduchu.

  Udělal několik kroků, ale něco mu říkalo, aby se zastavil, a tak zůstal stát. Rozhlédl se kolem sebe a pousmál se. Zastavil se u malé cukrárny, kterou vždy s bratrem navštěvovali.

  Vešel dovnitř a rozhlédl se po sladkostech, až se jeho oči zastavili u zmrzliny.

  „Není tohle mladý Taylor?“ ozvalo se za ním.

  „Dobrý den, paní Greason“ pozdravil.

  „Copak by sis dal?“ zeptala se a postavila se za pult.

  „Nějakou zmrzlinu. Už jsem jí hodně dlouho neměl“ ukázal na mrazák, ve kterém byla zmrzlina.

  „To mi bylo hned jasné“ usmála se a přešla k mrazíku.

  „Jakou si dáš? Tu co si dáváš pokaždé?“ usmívala se.

  „Ne, dám si Johnovu“ rozhodl se. Vždycky chtěl vědět, jak chutná, ale nikdy si ji nedal, aby zjistil její chuť.

  „Dobře“ přikývl a nandala kopeček banánové a kopeček broskvové zmrzliny.

  „Jak se cítíš?“ zeptala se. Ben věděl, o čem mluví.

  „Jde to“ usmál se a podal ji peníze. Nechtěl se o tom vybavovat.

  „Tak zase někdy“ rozloučila se. Ben ji zamával a vyšel z cukrárny.

  „Máš rád sladké?“ ozvalo se ode zdi.

  „Ty rád špehuješ ostatní, Adriene?“ neodpověděl mu.

  „Pokud mě zaujmou, tak ano“ odpověděl mu, jako by se nic nedělo.

  „Tak máš i mou odpověď“ usmál se a ochutnal Johnovu zmrzlinu.

  „Hodně jsem o tobě slyšel“ začal Adrien, aby nějak začal konverzaci.

  „Co si slyšel?“ bylo mu jasné, že slyšel o zázračných dvojčatech.

  „Že moc dobře hraješ na klavír a…“ nedořekl. Ben se začal smát.

  „Je mi líto Adriene, ale na klavír hrál můj bratr“ smál se. Někdy měl rád, když si je pletly, protože se mohli kolikrát vyměnit a nikdo to nepoznal.

  „Představil by si mi ho? Chtěl bych ho poznat“ zeptal se a Ben v jeho hlase poznal touhu. Tohle nesnášel. Vždy, když se někdo dozvěděl, že on není John, přestali se o něj zajímat.

  „Je mi líto, to už nebude možné“ odpověděl a najednou byl jeho hlas chladný. Jako by z něj v okamžiku všechny city zmizeli.

  „Cože?! Proč ne?!“ nechápal to.

  „Tvá babička ti to neřekla?“ posměšně se pousmál. Adrien se pod Benovým pohledem zatřásl. Tolik chladu ještě neviděl v očích žádného člověka.

  „Neřekla co?“ nechápal.

  „John je mrtví“ oznámil a odhodil zmrzlinu do nedaleké popelnice. Otočil se k Adrienovi zády a odcházel.

  Adrien se na něj překvapeně díval.

  ‚Ty si takový idiot Adriene!‘ vynadal sám sobě. Díval se za Benem, který odcházel. Najednou ho zamrzelo, že ho Ben opouští.

  „Babi?“ ozval se, když přišel do domu.

  „Tady jsem“ ozvalo se ze zahrady. Adrien se jen pousmál a vydal se ven.

  „Co se stalo tomu klukovi, který ti dnes pomohl?“ zeptal se. Zajímalo ho, čím se ho dotkl.

  „Mladému Benovi?“ usmála se. Adrien přikývl.

  „Jistě si slyšel o tom, jak jsou dvojčata Taylorovi zázračná a šikovná“ začala. Adrien přikývl. Slyšel o dvojčatech, ale nikdy je nepotkal za dobu, co bydlí u své babičky.

  „John byl nadaný na klavír a Ben zase na zpěv a psaní básniček a všelijakých textů k písničkám. Pokaždé, když Ben napsal pásničku, John k tomu napsal hudbu. Jejich díla byla dokonalá.

  Před třemi měsíci se oba zúčastnili soutěže, do které je přihlásila škola. Vyhráli ji.

  Když se pak nočním městem vraceli domů, přepadli je. Vytáhli na něj zbraň, kterou mířili na Bena. John, jako správný starší bratr se před něj postavil, aby jej chránil vlastním tělem.

  Něco se tam, ale stalo. Nikdo neví, jestli se John začal rvát s útočníkem, aby chránil Bena nebo jestli útočník nevystřelil jen tak.

  Výsledek byl tak jako tak stejný.

  Když je našli, měl Ben Johna v náručí s hlavou skloněnou“ dořekla a smutně se dívala na rudou růži. To byla jejich oblíbená barva. Jak Ben, tak John milovali rudou.

  „To jako, že John zemřel v Benově náručí?“ zeptal se překvapeně.

  „Ano. I Ben byl postřelený a tak ho odvezli do nemocnice. Jeho zranění se sice zahojilo, ale jeho duše, jako by zemřela spolu s Johnem. Proto Bena odvezli do nějaké léčebny, kde se z toho aspoň trochu dostal, ale pořád je smutný a skleslý“ povzdechla si. Tak ráda by zase viděla Benův zářivý úsměv.

  „Chudák“ už chápal, proč se změnilo jeho chování, když začal mluvit o Johnovi.