Deméteřin deník

Pro mou velmi dobrou kamarádku Staňu (alias Staňilííka)

Pomalím krokem se veda ke svému bytu.

Potichu vejde do bytu.Po tmě vejde do své ložnice,kde se okamžitě položí na postel a vzápětí usne.

Dny plynuli a Rafaelovi se dny splývali do jednoho.Každý den byl pro něj utrpení,když nemohl být s Andrejem.Nemohl ho objímat,hladit po tváři nemohl nic.Jediné co mohl bylo představovat si jaké to bude až budou spolu.

Rafaelův šéf se na něj dívá a přitom ho bodá u srdce.Ještě nikdo ho takhle neviděl a to ho zažil v mnoha těžkých okamžicích.Pozoruje ho ve dne d noci a modlí se v to,aby se jeho proměna v člověka povedla dobře a aby Rafael vydržel tuto situaci.Jednoho dne s Rafaelův šéf objevil uprostřed obýváku.

„Rafaeli“podíval se mu do očí.

„Ano,pane?“jeho odpověď a otázka zároveň.

„Už mi tak říkat nemusíš.Teď jsem pro tebe jen Izrael,tvůj přítel“odpověděl mu.Rafael se na něj nechápavě podíval.

„Rafaeli Mallone od téhle chvíle si člověk,jako každý jiný.Od teď na tebe platí lidské zákony a ne ty nebeské“Izrael se mu podívá zpříma do očí.

„T….to…znamená že mohu jít za Andrejem?“v jeho čích zahoří plamínky naděje.Izrael kývne a usměje se.Rafael vyskočí s křesla a vrhne se obejmout svého už bývalého šéfa.

„Rafaeli chci ti něco dát“řekl do ticha,které před tím nastalo.Rafael se od něj odtrhne a podívá se na něj s úsměvem na tváři.Izrael k němu natáhl ruku ve které něco držel.Rozevřel jí a v ní držel dva řetízky na kterých byl přívěšek ve tvaru květiny.Bílo-zlaté růže.Rafael se podívá na svého již bývalého šéfa.

„Pro koho to je?“zeptal se a řetízky si vzal do ruky a poté si je dal před oči,aby si je pořádně prohlédl.Izrael se začal smát.

„Jeden je přeci pro tebe a ten druhý pro Andreje“řekl když se uklidnil natolik že mohl mluvit.Rafael se na něj koukl a trochu mu zčervenali tváře jak se cítil trapně.Izrael se na něj ještě po očku kouknul a protáhl se.

„No já už budu muset jít Rafaeli.Doufám že ti nebude vadit,když občas přijdu na návštěvu vás dva zkontrolovat“smál se na něj milým úsměvem.Rafaelovi rty se zvlnili v úsměv.

„Já budu velmi rád když sem občas přijdeš“naposledy pohlédne Rafael do Izraelovích očí.Poté jen na malí okamžik pohlédne jinam a Izrael za tu dobu zmizí tam kam patří.

Rafael se jen němě usmál a přešel do obýváku, kde si sednul a díval se ven z okna na noční město. Rafael si nevšiml žlutých desek na stole, které tam ještě před pár okamžiky nebyli.

Po pár minutách Rafael zavřel oči, sklonil oči a usmál se. Otevřel oči a podíval se na stůl, kde spatřil již zmiňované desky. Rafael je vzal do ruky a začal se jimi probírat. Zjistil, že v těch deskách se nacházejí veškeré papíry, které potřeboval i hodnocení. Rafael se rozesmál na celý pokoj. Tohle nikdy nečekal, ale co on může vědět o tom co si mohou nebesa dovolit?

„Děkuju Izraeli“ zašeptal do vzduchu a věděl, že to Izrael uslyší. Rafael položil desky na stůl, vstal a šel do ložnice. Šel jsi lehnout, protože vstával brzy. Vstával protože musí do jeho nové práce odnést papíry a doufat že ho vezmou a možná by mohl potkat i Andreje.

Andrej se ráno probudil nezvykle brzy. Každé ráno mu musel do uší řvát budík, aby se probudil, ale teď se probudil o půl hodiny dřív než měl.

Když se Andrej konečně vyhrabal z postele vydal se do koupelny kde se vysprchoval a provedl ranní hygienu. Nemusel se bát, že na něj vletí matka nebo otec, že mu to dlouho trvá. Nemusel se bát protože se odstěhoval na kolej a tak si muže užívat svobody. Andrej skončil ranní hygienu a odešel se oblíknout. Ještě mu zbývalo pár chvil volna a tak si řekl, že namalovat něco není tak zlé, když se podíval s okna, kde se před ním rýsoval nádherný výhled na nebe i město. Andrej si sedl ke stolu, vytáhl papír a uhel a začal malovat. Z obrazem byl hotoví zachvilinku, ale něco mu tam chybělo. Chyběla tam jedna jediná a přesto podstatná věc. Chyběl tam Rafael a tak se znovu pustil do kreslení tváře toho nejbližšího koho kdy měl a má. Za celou tu dobu nezapomněl na nic, co se Rafaela jen trochu dotýkalo. Vzpomínal si na jeho dokonalou tvář, překrásný hlas a nádherné modré oči. Pírko, které kdysi našel a byl si jistý, že patřil Urielovi nosil stále u sebe. Na krku nosí řetízek, který od Rafaela dostal spolu z dopisem. Nosil ho na krku pořád. Nikdy ho nesundal. Od doby co se vrátil z nemocnice a nastoupil do nové školy ho obskakují holky. Každá ho chce získat, ale on nechce ani jednu. Nechce nikoho kromě jeho Rafaela. On pro něj zůstane jediný ať se stane cokoliv. Po celou dobu mu zůstával věrný a trpělivě čekal až se vrátí zpět k němu. Andrej dotáhne poslední tah uhlem a zadívá se na překrásnou tvář, která se mu noc co noc zdá. Andrej se podívá na budík a zjistí, že už je nejnižší čas vyrazit. Položil tuhu i papír, sebrat tašku s učením a vydal se do třídy.

Rafael klidně prochází chodbou a jen málo kdy potká nějakého žáka. Uvědomuje si, že v tuhle domu se asi všichni probírají na pokojích a tak si z toho nic nedělá, že skoro nikoho nevidí. Tiše brouzdá po chodbách a v ruce drží desky s papíry, které dostal od Izraela.

Najednou proti němu jde chlapec s dlouhými černými vlasy, které má stažené do culíku. Chlapec jde klidně se vztyčenou hlavou a tak má Rafael tu možnost kouknout se mladíkovi do tváře. Všimne si mladíkových světle zelených očí, které mají kolem duhovek tmavě zelený proužek. Po chvilce se míjeli a Rafaela se najednou zastavil a otočil se.

„Andreji?“ řekl tiše a mladík se zastavil, ale měl strach se otočit. Co když se mu to jen zdá?

„Andreji si to ty?“ znovu zašeptal a v jeho hlase byl znát strach. Andrej se koukal před sebe a zrychleně dýchal.

„Co kdy je to jen sen, který se rozplyne když se na něj podívám? Ale co když je to doopravdy on? Je jen jedna možnost..“ pomyslí si a pomalu se otáčí. Najednou oba stojí naproti sobě a dívají se navzájem do očí. Andrej upustí tašku a rychle ujde těch pár kroků co je dělí a obejme Rafaela.

„Prosím řekni, že to není jen sen“ zašeptá a pevně Rafaela objímá. Rafael ho chytne za bradu a jemně zatlačí, protože chce, aby se mu Andrej zadíval do očí. Sklonil hlavu a jemně ho políbil na rty.

„Není to sen andílku“ zašeptal a usmál se na něj. Andrej se na něj také usměje a poté si položí hlavu na jeho rameno.

„Co tu vlastně děláš Rafaeli?“ zeptal se ho Andrej a odtáhl se od něho.

„Zřejmě budu tvůj nový učitel uměleckých dějin“usmál se na něj.

„To je skvělé. Promiň, ale musím jít na hodinu“ zašeptá omluvně Andrej.

„V kolik končíš?“ zeptá se Rafael a dál drží Andreje za pas.

„Ve tři deset. Proč?“ zvědavost se mu objevila v očích.

„Něco ti ukážu“ zašeptal, políbil ho a pustil ho s objetí. Andrej se otočí a rozeběhne se pryč. Na konci chodby se zastaví a zamává Rafaelovy. Ten mu zamává na oplátku. Rafael se s úsměvem vydal k ředitelně.

Zastavil si přede dveřmi. Několikrát se zhluboka nadechl a zaťukal. Potom co jej někdo vyzval vešel dovnitř. Stál před sekretářkou na kterou se zářivě usmál.

„Přejete si?“ zeptá se postarší žena za stolem.

„Dobrý den jmenuji se Rafael Mallon a přišel jsem se přicházet o místo“ odpoví jí na otázku.

„Jistě pan ředitel již na vás čeká. Prosím“ ukáže na dveře a tím Rafaelovi naznačila, že má vejít. Rafael se zhluboka nadechl a zaklepal na dveře. Jakmile uslyšel dále vzal za kliku a vešel dovnitř.

„Dobrý den já jsem Rafael Mallon a…“ nestačil doříct, protože mu ředil skočil do řeči.

„Vítám vás mezi námi. Školní sbor vám představím později. Školní rok začal před týdnem a vaše první hodina před pěti minutami“ vyhrkl ze sebe hned a táhl Rafaela pryč až se najednou zastavil před třídou.

„Omlouvám se, že je to narychlo, ale nikdo už je nemůže suplovat a Vy jste přišel jako na zavolanou“omlouval se ředitel a Rafael se jen usmál.

„Nic se neděje a jestli dovolíte musím jít učit“ omluvil se Rafael a vešel do třídy.Jakmile vešel do třídy rozhostilo se ticho. Rafael došel až za katedru, kde si odložil sako. Obešel stůl a posadil se na něj. Během toho, co šel ke katedře si všiml, že tam sedí Andrej.

„Dobrý den třído. Jmenuji se Rafael Mallon a jsem váš noví učitel Uměleckých dějin“ představil se a přitom se jemně usmíval. Přítomné dívky div neomdlívali a kluci byli naštvaný, že to není kvůli nim.

„Domnívám se, že teď ještě nemáte chuť se učit hlavně, když je takhle ráno a hlavně týden po tom co jste nastoupili do školy“ přátelsky se na všechny a přemýšlel co bude dneska dělat.

„Proto mám pro vás dvě možnosti: První je, že se budeme učit. Druhá je, že mi o sobě něco řeknete a pokud budete chtít řeknu vám o sobě taky něco“ sdělil jim své podmínky a koukal se na to, jak všichni přemýšlí, ale na Andreji poznal hned že se rozhodl pro druhou variantu.

„Tak jak jste se rozhodli mládeži?“ a dal si své bílé vlasy do copu, aby mu nepřekáželi. Třída, jako svého řečníka poslala dívku, která vypadalá velmi mladě.

„Rozhodli jsme se pro druhou variantu“ promluvila dívčina a posadila se zpět na své místo.

„Dobře tedy. Nejdřív začněte vy a já zbudu na konec“ prohlásil a ukázal na mladíka po jeho levici, aby začal.

„Jmenuji se John Rolf“ začal mladík a pokračoval dál. Po něm říkal další a další.

„Tak a teď sem na řadě já, že?“ otázal se třídy, která na odpověď přikývla.

„Tak co by si o mě chtěli vědět?“ zeptal se jich a najednou všechny ruce byli na hoře.

„Prosím Karlo“ zeptá se mladičké dívky z brýlemi na nose.

„Kolik vám je let?“ zeptala se a ostatní dívky souhlasně přikývli.

„Za dva měsíce mi bude 23 let“ odpověděl a ukázal na mladíka v poslední řadě u dveří.

„Sportujete?“ klasická otázka kluka.

„Plavu, běhám, ale jinak nemam na sport moc času“ odpoví a hned ukazuje na další dívku.

„Jste ženatý?“ zeptala se nesměle dívka.

„Ne a nejsem ani zasnoubený“ odpověděl jim hned na dvě otázky.

„Co máte radši sochy nebo obrazy?“ zeptá se Andrej, který byl až do teď potichu.

„Miluji obrazy, ale někdy i sochy vyhledám“ usměje se na Andreje.

„Milujete někoho?“ zeptá se někdo a Rafael nedokáže rozeznat jestli dívka nebo chlapec. Všichni i Andrej nastraží uši.. Rafael dělá, že přemýšlí, ale přitom odpověď velmi dobře zná.

„Ano miluji. Sem natolik zamilovaný, že nevím co bude dělat“ řekne a nenápadně se dívá na Andreje.

„Jak to myslíte?“ zeptá se znovu Karla.

„Ten koho miluji semnou nežije. Dokonce jsem jej nějakou dobu neviděl“ praví smutně.

„Tím chcete říct, že vy jste…jste..“ začne jeden mladík, ale už nemá sílu to doříct. Rafael se jen usmál.

„Kdysi jsem miloval jednu dívku a dokonce jsem s ní byl zasnoubený, ale…jak bych to řekl…ona uhořela i s mými rodiči. Pak jsme velmi, velmi dlouhou dobu odmítal celý svět a každého člověka v něm až se přede mnou objevil jeden mladík s krásnými dlouhými vlasy a ze zelenýma očima. Ten mladík mě zcela okouzlil, ale byl jsem donucen něco udělat a část toho bylo, že sem ho nesměl spatřit a on mě. Celý rok se k němu nesmím přiblížit“ dořekl a díval se na uchvácenou třídu.

„Za jak dlouho se k němu můžete přiblížit?“ zeptá se mladík.

„Včera to byl přesně rok“ odpověděl na otázku.

„To znamená, že už za ním můžete?“ zeptal se Andrej.

„Ano již s ním být mohu, ale je tu jeden problém“ řekl smutně Rafael.

„Co je to za problém?“zeptala se velmi krásná dívka.

„Právě dnes jsme se stal jeho učitelem“ řekl smutně o proletěl očima po třídě.

„Věděl jste, že chodí na tu samou školu?“zeptal se Andrej.

„Až do dneška jsem to nevěděl, ale musel sem si najít práci neboť to byla jedna z podmínek, abych se s ním mohl vídat“ řekl smutně Rafael.  

„Tak proč neodejdete a nenajdete si novou práci?“zeptá se Andrej, který už nevydrží být potichu.

„Taky jsem nad tím přemýšlel a taky jsem přemýšlel nad tím, že počkám až on vyjde tuto školu. Pak již nebudu jeho učitelem“ usmál se Rafael, ale bylo na něm vidět, že je po celou tu dobu co si s nimi povídá je zamyšlený.

„Je spoustu možností, ale jen jedna je správná, že?“ řekne Andrej a smutně se pousměje. Je na Rafaelovi jak se rozhodne. On na něj bude čekat klidně na věky věků.

„Správně Andreji, ale je mi líto hodina už končí. Uvidíme se zítra“ usměje se na všechny a dívá se za nimi, když odchází ze třídy.

Několik dní na sebe nemají Andrej s Rafaelem čas. Oba jsou až po hlavu v sešitech a učebnicích. Rafael se za tak krátkou dobu stal nejoblíbenější učitel a každý se na jeho hodinu těšil, ale každý v jeho očích vidí smutek i Andrej a tak se každý snaží mu udělat radost, ale i pod jeho úsměvem každý cítí jeho smutek.

„Rafaeli“ ozval se za ním Andrej, když oba byli ve škole dřív než ostatní.

„Ano Andreji?“ otočil se k němu Rafael a až nyní po tak dlouhé době viděl Andrej na Rafaelovi pravý nefalšovaný úsměv.

„Nechtěl by si jít po škole semnou do Luna Parku?“ zeptá se nesměle Andrej.

„Moc rád s tebou půjdu“ usměje se Rafael a přejde k Andreji blíž. Skloní se k němu a políbí jej na tvář.

„Uvidíme se na hodině a po škole“ znovu se na něj usměje a odchází do svého kabinetu, kde bylo nutné, aby se připravil na další hodinu. Andrej se jen usmál a šel do třídy, kde měl z profesorem Collinsem hodinu informatiky.

Celý den se Andrej i Rafael usmívali na celé kolo a nikdo nevěděl co to způsobilo, ale byli rádi, že se to stalo. Jen kdyby někdo z nich tušil, co se ten den po škole stane. Jen kdyby někdo tušil, že to co se stane změní osud dvou do sebe zamilovaných lidí.